Dekret Kutnohorský (Tyl)/11.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
10.	11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	11.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 64–78. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nevčasně plesali odpůrcové mistrů českých, vážného Jana a ohnivého Jeronyma, myslíce, že odsouzením kněh Viklefových všelikému jich požadování smrtelnou ránu zasadí. Přivesti národ český na školách Pražských k přirozenému i zákonnému právu a zjednati jeho representantům přednost přede všemi cizinci — to si obrali řečení mistrové, jakož údové oněch škol a kolegové potlačených mistrů, za úkol svého života, i nedali se ani vyřčením shromážděných doktorů, ani potvrzením arcibiskupa a samého krále mýliti. Rozhodnutí o většinu hlasův mezi mistry Pražskými — a učení Viklefovo byly jsou vždy docela rozdílné záležitosti jejich, a nikdy nepomíchali tito mužové pohnutky, jichžto k dosažení cíle v těchto dvou věcech užiti za dobré uznávali.

U veřejnosti nečinily se ovšem nějaký čas na to žádné kroky k vyvedení Husova návrhu o posledním volení; leda že studenti čeští z cizími žáky častěji do hádek i rvaček se pouštěli, když tito domnělým vítězstvím učitelů svých naduti, z domácích synů posměch si tropili: avšak potajmo, jakž toho důležitá věc požadovala, sbíraly se síly, ježto by dostačily, s prospěchem zasaditi se o vymožení spravedlivého požadování. Mezi všemi třídami obyvatelstva — od měšťanů až k nejvyššímu panstvu — získali se přátelé, i sama královna, vidouc spravedlivou žádost duchovního rádce svého, Betlemského kazatele, naklonila se k straně české: a tak se konaly odevšad přípravy, učiniti útok na vůli vrtkavého Václava. Čekaloť se jen na příležitostnou chvíli. Král totiž velikou část roku toho mimo Prahu trávil; zabýval se na Točníku, meškal na Horách Kutnách a zajel posléz přes Lužici do Slezska, maje rovnati nepokojnou Vratislav.

Jediný mistr český, zdálo se, neměl žádného účastenství ve velikých zámyslech a tajných přípravách mistrů domácích. Byl to magister Boček de Lepotic.

Před očima jeho ležel nyní jiný svět, nežli s jakovým zápasiti bylo českým doktorům. Šťastná láska pojala ho v kouzelnou náruč a povznesla jej z trusek života zemského v ony kraje, kdežto zlatí snové lesknavé hrady své staví. V tiché domácnosti otvírala se mu kvetoucí říše věčně mladého básnictví, a mimo dům vedly cesty jeho ve svatyni lásky. O jiné věci se nestaral.

Blaze plynuli dnové milencům. Otec byl skoro pořád veselé mysli. Veškeré žíly jeho byly se domnělým nad Čechy vítězstvím napjaly. Čtení starých básníků, v Čechách času tehdejšího ještě veliká vzácnost rozpravy o tajnostech přírody dle tehdejšího způsobu učených doktorů, bavily skoro každý den starého Anselma a nastávajícího zetě; spanilé Hedvice zůstalo ale vždy ještě dosti času, promluviti vedle pojednání vědeckého také o záležitostech srdce svého. Nejeden krásný večer nalezl je na domácí zahradě v listnatém loubí, nebo u hustých libovonných keřů. Bylyť to nejsvětější chvíle mladého muže, když buďto poslední červánky růže své kolem rozmetávaly anebo jasná hvězda nad hlavami se jim zaskvěla, a Hedvika mluvila! A nechť mluvila o věcech, kdežto bystrý její rozum vysvítal nebo kde ušlechtilá mysl její se jevila: pro Bočka byla to vždy hudba nadpozemská, opěvající blaho příštích jeho dnův…

Bylo to za krásného jitra, skoro již na sklonku léta, když mladý mistr opět u stolu svého sedě, latinskou báseň přepisoval. Ale tehdáž byla obraznost jeho živější a mysl radostnější, nežli když před několika měsíci sapfickou ódu na svou muzu psal. Ale právě jako tehdáž ozvalo se na dveřích komnaty jeho tiché klepání, a když Boček otevřel, přešla jako tenkráte přes práh Marie. Přinášela mistrovi na čisté misce snídaní, pivní polívku.

„Ejhle! jaká je to úcta učiněna domu mému!“ zvolal Boček v dobrém rozmaru. „Panna Máří sama? Jáť myslil, že jste již ke mně cestu najíti nemohla!“

„Když je matka zdráva“ — jala se dívka tichými slovy odpovídati, a bledé tváře její zahořely na okamžení temným plamenem — „toť víte, vzácný pane! — ráda sama poslouží, a pro mne se to snad nesluší — abych vás v tichém příbytku vytrhovala — — alespoň to povídá matka má.“

Poslední slova pronesla tak jemně, tak ostýchavě, že je sotva slyšeti bylo.

To nebyla Marie, kteráž byla spanilému mistrovi o posledním volení rektora nový límec přinesla; to nebyla Marie, kteráž byla k pěstounovi, učiteli a bratru svému chodila, nežli jí o starém ženichovi pověděl. Z hravého, prostosrdečného dítěte byla se udělala vážná, časem i téžkomyslná panna, v jejížto outlých, čistých ňádrech hluboké tajemství odpočívalo.

Odběhnuvši od Bočka, an ji byla stará hospodyně Anselmova překvapila, dostala se ovšem s matkou do řeči. Vešla do světnice a padla staré ženě okolo krku. Duše její byla zbouřena.

„Neprodávej mně, matinko — neprodávej svou Marii!“ bědovala, jakoby již opravdu v otroctví odejíti měla.

„Pro Kristovy rány!“ zděsila se letitá matka, nevědouc v tom okamžení, co dívka myslí. — „Co pak se ti stalo?“

A polo v pláči vypravovala Marie k srdci matčinu se tulíc, co jí byl mistr Boček svěřil.

„Já si ho nemohu vzíti matinko — nemohu!“ prosila hlasem pronikavým — „já bych ti zemřela! Nech mne u sebe — neodstrkuj mne, nezavrhuj mne! Dnem i nocí budu pracovati — vždyť jsem mladá, a Bůh mne posilní, abych ti pohodlnější stáří opatřila. Tomu člověku mne ale nedávej, matinko!“

Nyní teprva prsa její výjevem v Bočkově komnatě stísněná nalézala oddechu; nyní teprva svalila hlasitým slovem tíži, kteráž jí byla u mistra na srdce padla. Tiše poslouchala ji pečlivá matka. Ani slova nepromluvila. Stará, churavá žena byla si již lákavý obraz příštích dnů svých na mysli utvořila doufajíc, že pod střechou milovaného dítěte sladký odpočinek po parném dni klopotného života nalezne; ale v tom okamžení řítily se krásné její sny v pustou, prázdnou jistotu, a nemohouc slzy udržeti, odvrátila se poněkud od prosící dívky, aby je před ní ukryla.

„Rodičko boží! — matinko, ty pláčeš?“ zvolala Marie, hlavu matčinu k sobě obracujíc. — „Ó neplač! — já tě poslechnu! Já vím, že Bůh poroučí: Cti otce a matku svou — a nemůžešli jinak s dítětem naložiti, učiním podle vůle tvé — — aby se mi dobře vedlo na zemi, jako poslušnému dítěti!“

Křečovitě vinula se přitom k matce, živé proudy slz svých na prsou jejích skrývajíc. Slovům bylo sotva rozuměti.

„Marie — Mariánko!“ zděsila se žena churavá, kteráž nikdy podobné prudkosti na dceři své nebyla seznala. „Nerouhej se Bohu všemohoucímu! Aby se ti dobře vedlo na zemi, pravíš? a učiníš, jak jsem já ve své mateřské starosti za dobré uznala? — A právě nyní řekla jsi předce, že bysi zemřela! — Chraniž mne Bůh, abych tě k něčemu naváděla, čemuž tvé srdce se protiví! O mých několik let se tady nejedná, nýbrž o tvůj celý život. Bože nedopouštěj! Jáť nebudu horší, nežli matka krkavčí.“

A od té chvíle nebylo mezi nima o starém ženichu ani řeči. Matka oželela krásné své naděje, a dcera děkovala nebesům, že se od ní bouře odvrátila, kteráž dle domnění dívčího veškerému pozemskému blaženství jejímu zkázou hrozila. Dnové jejich ubíhali obyčejným proudem. Žádná změna nevstoupila v domácí jejich pořádek, leda že se Marie, sama nevědouc proč, mistra Bočka štítit začala. Jen opětné zhoršení matčiny churavosti uvedlo ji dnes do jeho komnaty.

Neobyčejně tlouklo jí srdce, když po delším čase opět na onom místě stála, kde se byla mistrovi k srdci přivinula — i nemohla mu s onou dětinskou důvěrností do očí hleděti, jako vždy jindy činívala nežli s ní byl o svatbě promluvil. Zdáloť se, jakoby slova jeho byla v mladistvé duši její zbudila vědomí, že mezi ní a spanilým mistrem již něco leží, co pannu a jinocha od sebe dělívá. Avšak rozpačitost její zmizela záhy na paprscích laskavosti, jaková zvláště v posledních časech ze všech řečí a z celého chování mladého muže zářila.

„Jáť se již obával, že se na mne panna Máří hněvá!“ prohodil on žertovně.

„Jak bych se já sprostá dívka směla opovážiti! — a proč?“

„Že jsem jí ženicha dohazoval, k němuž pražádné chuti neměla.“

„Já vím, že to vzácný pán se mnou dobře myslil —“

„To zajisté, panno Máří! a podruhé si dám lepší pozor, abych jí něco milejšího vyhledal.“

„Děkuji vzácnému pánu“ — uklonila se dívka s uzardělou tváří — „pro mne nemusíte žádného ženicha hledati — já zůstanu svobodnou.“

„Svobodnou?“ usmál se Boček hlasitě. — „A to se mi líbí, že —“

„Mně také!“ ozval se mezi dveřmi libozvučný hlas, a do komnaty vešel mistr Jeronym. — „Mně se to také líbí, že dominum magistrum poëtam doma nalézám — ale přestávám se již také diviti, že ho tak pořídku mimo posvátné hnízdečko jeho vídati, když jej v takovéto společnosti nalézáme.“

To všecko přednesl dle způsobu svého živě, kvapně, ukloniv se napolo před Marií, jejíž spanile urostlá postava jej na první okamžik překvapila. Boček nevěděl, co hned na rozmarnou řeč nenadálého hosta odpověděti, a nežli slušných slov nalezl, byla již Marie s hlubokou poklonou ze dveří, tak že Jeronym tvář její, k ňádrům nízce skloněnou, v letu ani nespatřil.

S podivením hleděl za ní — a vrtě hlavou i usmívaje se, pohlížel na Bočka.

„Quid vidi, Musarum amice? — Co jest to? — Neviděl jsem posud? Neslyšel jsem? — Vždyť pak až do dnešní chvíle myslím, že tě jiná muza ve svých loktech drží.“

„Co ti napadá?“ ozval se Boček s tváří vážnou, týlo poněkud hrdě vztyčiv. — „Co mluvíš o muze mojí? Vězí v tom něco tak divného, že mi dcera hospodyně mojí, smím-li tak ženu nazvati, ježto mi skrovnou domácnost obstarává — vězí v tom, pravím, něco tak směšného, že mi děvče, ježto pod mýma očima vyrostlo, snídaní přináší, když matka postonává?“

„I chraniž Bůh!“ dal se Jeronym do smíchu, a posadil se na pohodlnou židli Bočkovu, pěkný svůj krátký pláštík pozorně srovnávaje a aksamitový biret s dlouhým bílým perem na stůl položiv. „Pranic divného a směšného. Naopak! já ti vzdávám všelikou pochvalu, jestliže s dceruškou své bezpochyby pečlivé hospodyně laskavě zacházíš. Neboť juxta fragilitatem humanam —“

„Jeronyme!“ zakřikl jej Boček, v panické tváři se zapáliv. „Já bych té žádal —“

„Žádej, žádej, suavissime!“ vpadl mu onen zase do řeči; „nebo, jak vidíš, jsem dnes v královském rozmaru, i budu štědrý až k neuvěření. Dost možná, že budu pak také něco na tobě žádati. Avšak myslíš-li, panáčku, že se o věcech důležitých jenom s tváří důležitě zamračenou rozmlouvati dá: zastíním hned čelo své několika mráčky, že z nich hrůza půjde! — ačkoliv by škaredost k mým leskle bílým nohavicím a zelenému kabátku tuze dobře neslušela.“

„Vidím, vidím — že jsi dnes neobyčejně tělo své ozdobil.“

„Za jedno,“ uklonil se Jeronym s lehounkým úsměvem, „požadovala to moje dnešní návštěva, a za druhé nechci zůstati za během času našeho a povalovati se v staročeských halenách. — Nu, co na mne hledíš, básníku pod stínem vavřínu svého ležící? Nevíš-li, že bývá Jeronym, kdež toho důstojnost jeho dovolí, také rád hříšným člověkem? A měl by proto větších hříchů nežli jiní, kdyby činil, co jiní dělají, zapomínajíce na práva národu svého, na svou krev a vlast?“

„Aj, z tebe se dělá najednou opravdivý kazatel!“ prohodil na to Boček, nemoha se jakémusi nepokoji ubrániti, kterýž v něm byla poslední slova Jeronymova i pronikavý pohled jeho způsobily. — „A kdož pak se tak nade vlastí zapomíná?“

„Pojď sem — a sedni si! Jsem tomu povděčen, že jsem tě doma zastihnul. Máme spolu co rokovati. Mezi exordium můžeš zatím snídati; neboť právě pozoruji, že se z misky kouřiti přestává — a tělo musí býti předc krmeno, má-li se v duchu co ujmouti.“

Boček učinil podle pobídnutí hosta svého, a tento jal se pak dále mluviti.

„Že jsem veselé mysli nabyl, když jsem vešed přes práh tvé tiché svatyně, hezkou dívku u tebe spatřil —“

„Nu, hezkou ji nesmíš přezdívati“ — prohodil Boček s úsměvem. „Na krásu její nedá se píseň složiti.“

„Že nedá? Tedy jsem se přehlídnul. Avšak arci, vždyť jsem ji ve tváři ani neviděl! Ale podle tílka dalo by se o té mladé subrektorce tvého hospodářství mnoho pěkného pověděti. — Tedy není hezká? — Škoda! Nu, což dělati! Spanilost těla není kouzlo věčné, a nenajde-li duch lahodné pastvy — umoří se brzy oko pohledem na hladké tvářinky. Ostatně byla by mně i méně spanilá Češka milejší, nežli nejkrásnější Němkyně. Netrhej sebou! Musíme pořádně domluviti, příteli! — Musím ti konečně říci, jak se přátelům chování tvoje od poslednějších časů nijak nelíbí.

„Jaké chování?“ zvolal Boček a tvář jeho počala se hněvem barviti. Vzchopil se a hrdě před hosta svého se postavil.

„Zůstaň seděti!“ řekl tento, mírně ho za ruku pojav a k židli přitáhnuv, „čili nevidíš, mistře básníku! že mám dvorní šaty na sobě? V těch se nesmím zlobiti — v těch musí tvář pořád pěkně uhlazená zůstati. Ostatně nemysli, že k tobě toliko o své vůli přicházím, abych, Pražský Jeronym k Bočkovi Lepotickému, promluvil. Já nejsem mistr tvého mistrovství. Ale přišel jsem k tobě, ve jménu přátel, poctivých Čechů, kteří nemohou se dívati na člověka z krve své, jehož Bůh před mnohými bohatě obdařil, a kterýž jména svého, ducha svého, síly své, vůbec všech svých vzácných pokladů nepropůjčuje k podniknutí, kteréž je důležitostí celého národa!“

„Já ti nerozumím,“ řekl na to Boček. „Obětuji čas vědomostem a umění, a sedě u stolu svého, mezi výtvory nesmrtelných smrtelníků, procházím se v kouzelné říši obrazotvornosti básnické; nevím ale, co se děje mimo střechu mou — necítím v sobě ani dosti síly ani povolání, míchati se v záležitosti veřejné. O čem tedy mluvíš?“

Pronikavě spočinuly na něm po těchto slovech oči Jeronymovy.

„Tedy nevíš opravdu, o čem s tebou rozprávím?“ jal se ho pak ohnivý muž důraznou řečí tázati. — „Nuže, mohu ti to vyložiti. Dřív ti ale musím pověděti, že také jiní obětují čas vědomostem a umění; musím ti říci, že ani mistr Husinecký ani Zvikovec ani Jiřík Pražský — a jak se všecka naše slavná jména jmenují — že ani světamilovný Jeronym času svého nemaří, leda že nejsouce pořád na procházkách v říši básnických snův, raději na skutečném světě se ohlížejí, čeho tu potřeba si všímají a — do veřejných záležitostí se míchají. Čili myslíš, že jsme lenoši? milovníci lahodné zahálky a osnovači marných rozbrojů?“

„Zač mne považuješ?“ odpověděl Boček poněkud popuzený, „abych nevěděl, jak čarovného zvuku jména vaše mají? Vím, jak si vysokosti ducha vašeho vážiti, a nemám pochybnosti, že věci jména svého důstojně před sebe béřete; ale jakž mám o nich u své oddálenosti věděti?“

„Poslyš tedy — abychom čas dlouhými předmluvami nemařili!“ řekl Jeronym židli o něco blíže k Bočkovi přišoupnuv a za ruku jej pojav. „Stav našich škol — stav českých mistrů nemůže déle zůstati, jakovýž právě jest; anebo musíme v sobě všecku národní hrdost udusiti, všeliké přirozené právo potlačiti, na vlastní škodu lhostejně hleděti, a veškerému světu dovoliti říci: Nic jiného nezasluhují, protože se o nic lepšího nepokoušejí. Avšak netoliko českým mistrům — nýbrž v osobách jejich veškerému národu děje se křivda převráceným, zle vyloženým právem a nadáním slavného zakladatele! v osobách našich ztenčován jest veškeren národ — — avšak u živého Boha!“ zvolal mistr, nit řeči své najednou přetrhnuv a živě vyskočiv. „Komu to povídám? Mluvím k člověku cizímu? Nemluvím Čech k Čechu? — mistr k mistrovi stejné zkracovanému? Potřeba-li před tebou věc teprva rozkládati, jejíž osten i ve svých prsou cítíš? — Poslyš v krátkosti! Přišel jsem, abych tě ve jménu přátel pobídnul, abysi s několika jinými věc králi přednesl, o nížto mistr Jan při posledním volení rektora první zmínku učinil.“

„Králi?“ podivil se Boček.

„Tak jest!“ posvědčil Jeronym. „Z dobrých pramenů víme, že se tuty dny na krátký čas buďto do Prahy navrátí, nebo na Točníku pozdrží. Chceme k němu tedy poselství vypraviti, aby se královským rozhodnutím rozepře ukončila.“

„Ale což pak jste posledním rozhodnutím stran Viklefových kněh nedostali též rozhodnutí v této záležitosti?“ ptal se Boček poněkud v nesnázi. „Jáť myslil, že je rozepře vaše dávno ukončena.“

Plamen šlechetného hněvu roznítil se na tváři Jeronymově. Bodavě upřel tento až do nejtenší žilky, do nejmenší krůpěje krve český mistr zraků svých na choulostivce — chtěl říci něco hořkého; náhle se dal ale do hlasitého smíchu.

„Ne, ne! — Bůh mne uchovej,“ zvolal, „abych měl kdy zase něco s básníkem vyjednávati! Člověče, máš mne za blázna — anebo jsme se v tobě všickni zklamali? Víš, co se děje na zemi — anebo skutečně jen v povětrných krajích bloudíš? Jsi-li pak ještě Čech, mistr Pražský — anebo jsi s tělem a duší té německé čarodějnici propadl? — Neškareď se — není to hana dcery Anselmovy, té pyšné Hedviky! Slepotou musel bych poražen býti, kdybych jasného, nad tisíce jiných ženštin vynikajícího ducha jejího uznati — kdybych i spanilost těla jejího hvězdou mezi pannami Pražskými nazvati nechtěl. Avšak má-li přitom právo mistra českého tak pevně v kouzelné síti své držeti, aby se musil cti své spustiti?“

„Kdo mi smí pro to výčitky činiti?“ zvolal Boček, rychle se vzchopiv. „Kdo smí říci, že se hodlám cti své spustiti?“

„Já — já ti to opakuji, jestli jsi mi poprve dobře nerozuměl!“ odpověděl Jeronym, hrdě hlavu pozvednuv. „U Pluta a Cerbera — neb jak se všickni pekelní bohové tvých pohanských básníků jmenují — styděti se musím, že s tebou tak dlouho o věci rozprávím, kterou jsi v prvním okamžení pochopiti měl. Čili myslíš opravdu, jako tvůj přežádoucí tchán, jejž k zemi naší nic nepoutá, nežli jeho doktorství —“

„Nečiň mu křivdy!“ ozval se Boček. „Anselm je šlechetný muž, a miluje zemi českou.“

„Aj, proč by nemiloval dub pěknou půdu, v nížto bohaté kořeny své rozkládá?“ usmál se Jeronym kysele. „Neupírám Anselmovi šlechetnost, neboť i nepřítel může býti šlechetný; že se ale nejprudčeji proti spravedlivým žádostem našim zasazuje, není důkaz veliké šlechetnosti, nýbrž — abych to nejmírněji řekl — počítavého rozumu. Čili věří skutečně, a ty po něm, že rozšiřování Viklefových smělých novot a hájení našeho práva z jednoho a téhož pramene pochází? Věříte skutečně, že obojí tato věc jako jediný velký had srdce a hlavu naši otočila, a že jste ho potřeli, že jste vyhráli, vydavše knihy Viklefovy žravým plamenům?“

„Proč ke mně mluvíš, jakobych i já byl mezi odporníky vašimi stál, když se kletba nad anglickým kacířem vyřknula?“ prohlásil se na to Boček poněkud pohoršený.

„Protože se sám k nim počítáš!“ odbyl ho Jeronym již netrpělivě, a přehodiv okraj vyšívaného pláštíku přes ruku, několikkráte po komnatě přeběhl. — „Styděti se musím, hanbiti sám před sebou, že jsem to s vychválenou výmluvností svou dále nepřivedl!“ jal se polotemnými slovy jako sám k sobě mluviti. „Přijdu lehkověrný pošetilec jako bratr k bratrovi, nechám všeho oklikování, myslím: české srdce chytí plamenem, jak do něho jiskru hodím — i hvězdy boží! — jako Václav horlívá — toť bych raději pohana na spasitelnou víru obracel!“

Na to přikročil ke stolu, kdežto Boček posud tiše stoje, v patrných neznázích konec tohoto výjevu očekával. Kvapnou rukou sáhl Jeronym po svém biretu.

„Řekni mi přímo a bez okolků,“ jal se při tom rázným hlasem choulostivého mistra tázati, „chceš-li s námi přátelsky držeti? O povinnostech, o srdci, o hlavě nebudu s tebou široce mluviti. Každé slovo v krku mi vázne, že člověku mermomocí pochodeň do ruky strkati mám, aby si ne-li na čest, alespoň na zisk posvítil, jejž naschvál v temnostech ležeti nechává. Mluv, jak ti nejsilnější pohnutka tvoje káže — můžeme se na tebe spolehnouti?“

„Ale což musím k předsevzetí vašemu ruky své podati? Nemůžete vy sami —“ prohodil Boček, avšak cítě hanbu své zdráhavosti, vypustil slova z úst tak nejistě a potichu, že sotva k uchu hosta jeho dolítla. Oči sklonil při tom k zemi.

Jeronym ale, ani odpovědi mu nedav, obrátil se od něho a kvapil ke dveřím.

„Jeronyme!“ zkřikl za ním Boček s výrazem ouzkosti. „Posečkej!“

„Co chceš, mistře básníku?“ zeptal se ho rozhorlený obhájce práva domácího, u samých dveří se zastaviv. „Chceš, abych ještě něco potěšitelnějšího přátelům vyřídil? Povíš mi ještě něco pěknějšího, nežli jsem posud zaslechl?“

„Ale považ, příteli —“

„Co se líbí, pane mistře?“

„Já nemohu vystoupiti proti Frankensteinskému — dovol mi domluviti, příteli! Vím, co mí namítati můžeš. Není to rozepře osobní — doktor Anselm a otec Hedvičin jsou v této záležitosti dvě rozdílné osoby — vím to tak dobře jako ty. Avšak vášnivý stařec nedal by to sobě pověděti! Žárlivým okem střeží domnělá práva cizích národů — žijeť nyní v té sladké víře, že do kořán vylomil hryz ještěru, kterýž jim hrozil záhubou, a nejen že tedy hněvem zanevře, jestli nenadále zase vystoupíte do boje nového — on se bude považovati za zrazeného a prodaného, bude-li mezi protivníky jeho státi člověk, jemuž práva synovského dopřává — a srdce i dům svůj, bojím se, zavřel by přede mnou na věky. Toho však ode mne nežádej! Vykaž mi povinnost jakoukoli, Jeronyme! — života se odvážím! — avšak nechtěj, aby se zatemnila obloha lásky mé. Milovati musím — i musím býti milován — a bez Hedviky je mrtva duše má, bez Hedviky je veškerý můj život — pouhý hrob!“

V zanícení mluvil mistr básník — proudem lila se mu slova z úst. Avšak náhle zaznělo na blízku jakési ouzkostné, pronikavé vzdechnutí — a slova další umřela mu na rtech. S podivením hleděli oba mistrové na sebe — a zamlčeli se. Nevěděli, odkud to vzdychnutí bylo pošlo, i nevěděli, kde je hledati.

„Zdá se, že i stěny nad tebou stenají,“ začal po krátké přestávce Jeronym vážně mluviti. — „I jsi také hoden politování! Tak bohatého ducha, tak skvělé schopnosti, tak znamenitou pověst — to všecko hoditi nyní k vůli sladké hříčce zamilovaného srdce v posměch světa, a jméno své pověsiti na pranýř!“

„Co pravíš?“ trhnul sebou Boček, a hněvem zachvěl se hlas jeho. Oči jeho se zajiskřily.

„Nechtěje se přidržeti věci národní, mluvil Jeronym dále, na otázku jeho se neohlížeje, „opustiv krajany, bratry z jedné krve, aby si nepopudil vášnivého tchána a milosti nalezl před závistivým cizincem: neztratíš arci nebe své na zemi, a budeš se potápěti v rozkošech vyslyšené lásky — ač ani panna Hedvika, ví-li jinak spanilá Němkyně, co je čest a pýcha národní, nemůže milovati muže, kterýžto se na svém národu zrádně provinil. Buď si ale, jak buď — já ti přeji všeliký dar její milosti — neboť jinak budeš mezi námi státi jako nahý žebrák! Poctivý Čech se od tebe odvrátí — poctivý Čech bude na tebe prstem ukazovati — poctivý Čech bude dětem svým vypravovati: Mistr Boček z Lepotic nechtěl pro čest národu českého učiniti, zač by jiní s radostí život obětovali, kdyby se byli k tomu, jako on, hodili!“

Jako hromovládce byl výmluvný Jeronym tato slova v ustrnulou duši tichého Bočka vmetal, a hrdě čelo vypjav, zmizel bez pozdravení z komnaty.