Dekret Kutnohorský (Tyl)/12.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
11.	12.	13.

Údaje o textu
Titulek:	12.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 78–87. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zamyšlena seděla spanilá Hedvika u stolku svého, na němžto několik pergamenových, rukou otce jejího popsaných listů leželo. Chtěla je umělým perem na listy čistě opisovati, a byla již také první stránku zhotovila. Zlatou barvou lesknul se na ní mezi podivně skroucenými zelenými větvičkami nápis: Thesaurus medici vigilantis. Zde onde přeskakovala žlutá, modrá i červená kvítka, majíce léčivé byliny představovati, a okolo prvního velikého T míhaly se jakési nemocí sklíčené postavy, před nimiž podoba v dlouhém, tmavém šatě berlou Aeskulapovou boj vedla s kostlivcem, i s kosou již na zem poraženým.

Čelo bělostné na měkkou dlaň a loket na stůl podpírajíc seděla tu nyní spanilá opisovačka — ale pravice její byla pustila omočenou štětičku a na pergameně, zrovna pod nápisem, udělala se černá skvrna. Ale Hedvika si té zkázy nevšimla. Tělo její bylo přítomno, oko hledělo před sebe, ale duch, oživující toto spanilé ústrojí, toulal se mimo komnatu.

Opodál seděla stará hospodyně. Péče o domácí potřeby a pořádek byly toho dne skončeny, a pracovitá stařena zabývala se nyní, dílem z mnoholetého zvyku, dílem pro užitečné ukrácení času, bručivým kolovrátkem. Tenká byla nit, kteráž jí prsty prokluzovala.

Avšak zdálo se, jakoby též ona dnes do práce veliké chuti neměla; alespoň noha její často ustávala, vřeteno se zastavovalo a ruce její klesaly na lůno. Přitom se otáčely staré oči její po panně píšící, a vždy truchlivě na ní spočinuly. Potom zavrtěla hlavou, a opět se obrátivši rukou oči přejela, jakoby tichou slzu stírala. Když ale Hedvika napořád v myšlénkách trvajíc, jako na celý svět vůkol sebe zapomínala, a hluboký zármutek jí ve tvář vstupoval: vzchopila se stařena a pozorně kolovrat odstavivši, tichým krokem se k ní přiblížila.

I postavila se za ni, a natáhnouc vetchý krk nahlídla jí do listu.

„I pro všechny svaté, zlatá panno!“ zvolala, ruce spínajíc — „jen pak se podívejte, co se vám to stalo!“

Bezděky pozdvihla k ní Hedvika snivé oči, a pak je zase na pergamen sklopivši, zpozorovala černou poskvrnu. Ale jakoby se nebylo nic přihodilo, položila štětec na stranu — prohodila: „Nic nedělá!“ a opět se zamyslila.

Chvíli hleděla na ni stařena, zase ani slova nemluvíc a žalostně oči k nebi obracujíc; potom ale položila ruku dívce na rameno a hlasem co možná nejsrdečnějším jala se k ní mluviti:

„Hedviko!“ prosila. — „Panenko! — Co je vám? — Co vám schází? Pro Ježíše Pána — neseďte zde jako bez života! Včera, předvčírem leželo vám již něco na srdci — já to dobře pozorovala. Moje oči nejsou tak sešlé, aby neviděly zármutek panny, jižto jsem v peřinkách na rukou nosila. — Co je to? Nesmí to stará Markyta věděti? — Nemyslete, že jí věkem srdce tak scvrklo, jako tvář, a že nemám citu pro vaše žalosti. Bože vševědoucí! moje srdce je tak vřelé jako vaše, panenko; snad bude spíše o radě a pomoci věděti.“

Hedvika byla mezi touto starostlivou řečí zraků svých na stařena upřela, a jak se zdálo, pozorně ji poslouchala. Avšak tvář její nejevila ni nejmenšího účastenství — ani nějakého utišení, ani nějakého zbouření.

„Tys hodná, Markyto!“ začala pak mírně mluviti — „a moudrá, vím to dobře, a jednou jsi již dívku nezkušenou trapných bolestí zbavila. Víš, když jsi s otcem o mistru Bočkovi mluvila. Já sama nebyla bych to mohla učiniti, a tak by snad bylo srdce mé touhou svadlo, leda jestli by bylo v božském umění úlevy nalezlo.“

„Ach, moje drahá panno!“ posteskla si žena, „já věru ani nevím, mám-li onu chvíli žehnati nebo na ni naříkati, kdežto jsem s panem doktorem o vašem nynějším panu ženichu mluviti začala.“

„Jak to?“ zvolala Hedvika a rychle se vzchopivši, vášnivě starou za ruku chopila. „Co se ti zdá o Bočkovi? Mluv! — jaké máš tušení?… Tajemný hlas lidského srdce pochází s nebes,“ doložila temněji a oči k zemi sklopivši opět v trudné rozjímání upadla.

„Zachovej Bože!“ ulekla se hospodyně a začala rozprávku obraceti. „Mně se o panu mistrovi pranic nezdá! — cožby se mi také zdálo? Jak připadáte na tu myšlénku?“

„Nijak!“ odpověděla Hedvika krátce, jakoby také raději řeč o něčem jiném začala, protože jí stará na danou otázku dosti důvěrné odpovědi nedala. „Byl to pouhý nápad.“ A po těch slovech se opět posadila, jakoby v práci své pokračovati chtěla.

„Tak — tak!“ kývala stařena hlavou. „Tedy pouhý nápad! Avšak není-liž nápad více nežli sen? A nepochází-liž i sen od Boha? — Odpusťte, že s vámi, učenou pannou, takto rozprávím! Ale není-liž nápad, sen a tajný hlas lidského srdce, dle mého sprostého rozumu, skoro všecko jedno? — Kdož ví, můžete-li tedy říci, že jste měla nápad nadarmo?“

Hedvika neodpovídala, upřeně hledíc před sebe na pergamen.

„Hněváte se s panem mistrem?“ zeptala se jí po krátké přestávce pečlivá žena hlasem tichým, skoro prosebným.

„Co ti napadá!“ zvolala dívka, a rychle se opět vzchopivši začala po komnatě přecházeti.

„Nemějte mi za zlé, zlatoušku!“ prosila žena zdlouhavým krokem za ní chodíc. „Vždyť vím také, co láska jest — a bez malé rozepře, bez nedorozumění nemůže téměř ani obstáti. Ostatně — máte-li mezi sebou něco mrzutého — —“

„Nic, nic nemáme!“ odbývala ji dívka.

„Já chtěla již dávno mluviti“ — prohodila stará, ale najednou, jakoby již tuze mnoho byla řekla, opět umlkla.

„Co jsi chtěla mluviti?“ obrátila se k ní kvapně Hedvika. „Proč se chováš tak tajemně? Chceš mi v povětří nalapanými domněnkami jasnou oblohu důvěry mé zakaliti? Co jest? — Mluv!“

„Aj, aj — zlatoušku!“ prosila stařena. „Jakž pak bych mohla ústa otevříti, nevědouc, k jakému cíli mluviti? — Jakž mám raditi, jak pomáhati, nevědouc, kde bolí? — Hedviko! — drahá panno! svěřte se staré věrné Markytě; snad bude moci potom mluviti.“

Prudce pohybovala se pyšná postava dívčí po tiché komnatě, veliký zápas bouřil v duši její.

„Panno Hedviko!“ prosila opět stařena, kostlivé ruce před ní spínajíc. „Jestli jste mě, starou vašeho domu opatrovnici, někdy za něco více nežli za pouhou služebnici považovala — jestli jsem vám, když jste v outlinkém věku pečlivou matku ztratila, něco upřímnějšího prokázala, nežli je služba najaté děvečky — panno Hedviko, nezavírejte přede mnou srdce své! O věcech, které se lásky a ženského srdce týkají, nedá se ani s nejlepším otcem mluviti jako se ženskou, a byť ani úplného práva k důvěře naší neměla. Ty milý Bože! což pak rozumějí muži srdci ženskému! A náš vzácný pán? — Inu, učený je, a doktor v každém způsobu, ale o lásce nedá se s ním jednati. Již tedy se mnou, zlatá dušičko, se starou Markytou, má Hedvičko, rozmlouvej! Vždyť já jsem také lásky zkusila — a věř mi, drahé dítě — radši bych se do hrobu položila, nežli abych se takového konce lásky tvé dočkala, jako byl konec lásky mé!“

„A milovala jsi, Markyto, věrně, upřímně?“ tázala se dívka s velikým oučastenstvím až k ní samé přistoupivši.

„Ty milý Bože!“ vzdychla stařena a ruce na prsou sepnouc, pozdvihla oči k nebesům. Potom je zvolna zavřela, jakoby se zpomínkám na dávné — dávné časy oddávala. Rtové její pohybovali se zdlouhavě, hlas její podobal se tichému šeptu hustolistého stromoví.

„Jestli jsem milovala věrně a upřímně?“ pravila. „Já nevím; neboť kdož může říci: Já učinil dosti? — ale myslilať jsem, že nemohu bez své lásky zůstati na živu, i držela jsem se kořenů jejích celou silou duše své, až mi je nevěrnost vyvrátila.“

„Oklamal té milenec?“

„Uzdáloť se mu prospěšněji, přistoupiti k oltáři s pannou, která mu něco do hospodářství přinesla, nežli se mnou, ježto jsem mu krom upřímného srdce nic věnem dáti nemohla. — Ach, drahá, zlatá dušinko! kdybych vám měla povídati, co jsem tenkráte zkusila! Já myslila, že se musím do tmavého hrobu položiti! — a byla jsem předce jenom sprostá, všem nehodám zvyklá holčice. Když si ale pomyslím, žeby něco podobného vás, outle vychovanou pannu, potkati mělo — Ježíši Kriste!“ — zvolala stařena proudem řeči své unešena, opět ale náhle umlkla, jakoby již tuze mnoho byla prohodila.

„Nedělej si marných starostí!“ odpovídala panna polo hrdě a polo mrzutě. „Něco takového nemůže se mně přihoditi.“

„Dejž to Pán Bůh!“ řekla stařena. „Já vám chtěla radit, na mne tedy vina nepadne!“

„Ale kdož pak ti praví, že rady tvé potřebuji?“ zvolala Hedvika, dílem k žalosti, dílem k nevrlosti popuzena. „Kdož pak ti dává oka vševědoucího, že mermomocí v hlubinách srdce mého nějaké tajemství vypátrati chceš? Jeť pravda — mám tajemství; ale skrývám je sama před sebou — nechciť zúmyslně ve tvář toho strašidla hleděti! Zdáť mi se po několik dní, jakoby zlý nepřátelský duch mezi mne a mistra Bočka vstupoval — slova, pohledy, chování ženicha mého jsou nejisté, stísněné — ledový duch vane z úst jeho, a oči mu hoří předce plamenem! A opět spočívá oko jeho na mně jako studený led, a ústa se nutí k horoucím slovům — celá bytosť jeho je jako zvrácena!“

„Zlé svědomí!“ prohodila stařena s výrazem.

„Jak to?“ ptala se Hedvika kvapně a u velikém pohnutí; ale nežli žena odpověděti mohla, otevřely se dvéře a do komnaty vešel Boček.

Mladý mistr patřil při vší vzdělanosti ducha svého k oněm lidem, jižto potopeni jsouce v proudu hlubokých vědomostí, nic důležitějšího a světějšího v životě lidském nenalezají. Nikoli, žeby se jim citu k jiným lidstva záležitostem nedostávalo; naopak! — srdce jejich jest líbezně nastruněná harfa, z nížto i nejmenší pohnutí sladkých zvuků vyluzuje; avšak oni neměli posud ani příležitosti, ani času, ani příčiny očí svých otevříti a přesvědčiti se, že je člověk ještě k vůli něčemu jinému na světě nežli k vůli osamělému bádání v tajných komorách učenosti.

Od té chvíle, co byl ohnivý Jeronym mistra Bočka s trpkou výčitkou a bolestnou výhrůžkou opustil, stala se veliká změna s tichým básníkem. Onť poznával pravdu slov horlivého muže, cítil posavadní slabost svou, ale nevěděl, jak ji setřásti, jak se pevným úmyslem ozbrojiti; srdce jeho vedlo boj s láskou a povinností a nechtělo ani jedné ani druhé na škodu jednati. Mysl jeho byla nepokojná, chování plno rozpaků, a když byl u Hedviky, vystupovala trýzeň jeho na stupeň nejvyšší; nemohlť k pramenu, z něhož mu jindy rozkoš a posila se prýštila, ústa skloniti, aby se napil úlevy, nemohl před pannou srdce své otevříti a říci: Hle, podívej se, duše má! — toto hrozí blahosti mé!

A Hedvika pozorovala dobře, že něco těžkého prsa miláčkova tíží — a bolestné tušení sevřelo i prsa její. Ale spanilá panna byla mužnější nežli tichý básník; nesnesitelné jí bylo břemeno, ježto z tajného trudu milencova do ňáder jejích se svalilo, i odhodlala se, roztrhnouti záclonu, za nížto se trapné tajemství mladého muže ukrývalo. Nepozorně prohozená slova staré hospodyně úmysl její ještě upevnila.

Tiše poklonil se Boček, když vešel do komnaty; mlčky poděkovala mu Hedvika pokývnutím hlavy a dala staré Markytě znamení, aby odešla.

„Schází vám něco, panno Hedviko?“ jal se jí mladý mistr s tlukoucím srdcem tázati. „Jste nemocna?“

„Nejsem! nejsem!“ odpovídala dívka rychle po komnatě přecházejíc, a s podivením hleděl za ní milenec. Nemohl jindy vážnou pannu v pobouření citů jejích poznati. „Abych se ale nerozstonala,“ mluvila po chvíli dále, „musíte mi vy, pane mistře, pomoci.“

„Já?“ ptal se Boček, a podivení jeho zrůstalo. „Jakž bych já mohl —?“

„Když mi povíte, co vám schází!“ řekla panna kvapně blíže k němu přistoupivši. „Mně nelze hleděti na vaši tvář, na nížto zřejmě psáno, že se něco hrozného v hlubinách srdce vašeho děje — mně nelze hleděti na oči vaše, ježto s tajným nepokojem brzy na mne dychtivě hledí, brzy bojácně se odvracují — mně nelze hleděti na ústa vaše, ježto by ráda pečeť srdce roztrhla a opět jako leknutím se uzavírají — to vše mi nelze, abych nevěděla, co se s vámi děje. Čili nevíte, co lásku zadati znamená? — Co to u mne znamená? Já chci na dno srdce vašeho pohlížeti, jako sama vždy každou roušku se svého odhalím, abyste do něho jasně nahlédnouti mohl. — Co vás trápí, mistře?“

Zanícena, s planoucí tváří, jiskřícím se okem, stála panna před Bočkem; slova její řinula se jako perly ze rtů jejích, padala ale také jako ovlažující rosa, jako rozpalující jiskry v prsa mladého muže.

„Ó anděle života mého!“ zvolal nyní vroucně ji za ruku chopiv a k srdci i k ústům prsty bělostné přitisknuv. „Nehněvej se na slabého člověka, nad nímžto se divé chmury stahují, že nebude věděti, kam kročiti, jestli ho nepovede ruka tvá! Ano, sklíčena je duše má, a loď života mého kolotá se nad bezednou prohlubní. Ó, má Hedviko! jakž ti děkuji za tu horoucí lásku tvou, která mě nyní silou nadchnula, že ti s úplnou důvěrou svěřím, co mne a tebe poslední tyto dny strašilo.“

A obšírnými slovy pověděl jí, co přátelé a čeští mistři od něho žádají; pověděl jí, jak se s Jeronymem rozešel a v jakém boji teď duše jeho zoufá.

S podivením poslouchala dívka starostlivá slova jeho.

„Ale což neustoupili již od svého požadování?“ ptala se konečně. „Otec mi povídal —“

„On sebe sám lahodně klamal, spanilá Hedviko! I klamali se mnozí; ale já nyní vím, že s novou úsilovností o právo národa českého se zasazují.“

„A což je vám do toho?“ ptala se panna. „Což je vám do nesvárů nemoudře nespokojených hlav? V chrámu lásky naší přečkáme snadně tato létavá mračna, ježto neočekávaný větřík zase rozpráší.“

„Dejž Bůh, aby se rozprášily, Hedviko má! Ale budu-liž moci do té doby v ochranném chrámu vedle vás, panno, státi? Hněv otce vašeho uvalí se na mne jistě, pakliže se v této věci mistrů českých přidržím.“

„Ale kdož vám poroučí, abyste se jich přidržoval? Čili je vám veřejný hluk o zdánlivé, nepatřičné právo milejší, nežli tiché blaho lásky?“

„A budete mě milovati, kdyby na mne prstem ukazo… ne, nikoli!“ zvolal bolestně rukou si tvář zastíraje. „Na to nesmím pomysliti!“

„Neděste se marných výtvorů ohnivé obraznosti! Kdož by směl se opovážiti, kárati vás proto, že mírně zachovávaje dávno stanovených zákonů, s roditeli držeti nechcete, jimžto starý pořádek věcí se již nelíbí a kteří by rádi na zkáze jiných užitek svůj založili? Čili vám není úcta doktorů a mistrů tří národů, vážnost všech poctivých a pokoje milovných, přízeň otce mého a láska moje dražší, nežli bláhové sny několika potřeštěných horlivou, které se nikdy nevyplní?“

„Nikoli, nikoli!“ zvolal Boček, jako strachem pohnaný. „Zoufati bych musel nad ssutinami blaha svého, kdybych se měl toho všeho odříci — kdybych se měl vaší lásky zbaviti. V pochybnostech tonul jsem, dokud jste vy cestu mou nevyměřila. Nyní se to stalo, a vůle vaší budu se jako vodící hvězdy držeti.“

Upokojena rozloučila se Hedvika s milencem, a když na ní pak stará Markyta s dychtivým okem pohlédla, dala jí s vyjasněnou tváří zprávu, že již ví, co pana mistra zarmucovalo.