Dekret Kutnohorský (Tyl)/13.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
12.	13.	14.

Údaje o textu
Titulek:	13.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 88–96. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byla neděle, a na pozdní roku část den velmi lahodný. Všecko spěchalo z města použit ještě krásného povětří.

Nejhlučněji bylo mezi blízkými vinohrady, odkud boží hojná úroda utěšeně kynula a srdce chodců sladkou nadějí naplňovala. Bylať to od časů Karlových Pražanů oblíbená procházka, kteřížto po zkvétajícím Novém městě cestu zvolivše okolo vísky „na Rybníkách“ do vrchu se pouštěli, odkud pak před sebou drahými révami poseté návrší a pěkné údolí s dvorcem a vesnicí Vršovicemi spatřovali. Na tomto místě stála za oněch časů vedle cesty výstavná krčma s ohraženým sadem, kdežto hospodář času letního vzácnějším hostům pod stinnými stromy, na sprostých, ale pevných lavicích místa vykazoval a na stoly konvice dobrého vína přinášel.

Toho samého dne vyšel si také doktor Anselm z Frankensteina za bránu. Po pravé straně kráčela vedle něho panna Hedvika, po levé mistr Boček, a krok za nimi stará Markyta. Milovalť stařec přírodu — tu věkovládnou panovnici, v jejíchžto pokladech po celý život s větším a větším udivením se byl přebíral — milovalť ale také okázati se před světem, neboť věděl, že všude úctu najde. A dnes vyšlapoval si s obzvláštní hrdostí. Mimo obyčej narovnávalo se často týlo jeho, a oči poletovaly sem a tam, rozkoš nalézajíce na tvářích mimojdoucích, kteřížto se spanilé Hedvice obdivovali a pověstnému doktoru i nastávajícímu zeti jeho uctivé poklony činili.

Když pak se byli prošli a ducha krásou okolí, jasnou oblohou, čerstvým vzduchem napojili, ustanovil doktor poněkud i zemdlené staré oudy v blízkém veřejném sadě posilniti. I sedělo tam již vzácných měšťanů se ctihodnými manželkami a rozkvétajícími dceruškami — sedělo tam i mladíků, synků zámožných rodičů a žáků z vysokých škol.

Sem tam hlavou kývaje, jakž jej hosté z rozličných stran vítali, usadil se doktor k prázdnému stolu pod košatou lípu. Veselý hluk, panující v té straně před jeho příchodem, najednou umlknul. Byli to studenti, kteří honem se vzchopivše a němými, hlubokými poklonami slavného doktora uvítavše, na okamžení byli utichli, a za nějakou chvíli mlčky dílem na sebe a na konvice, dílem na pověstného učitele a průvod jeho pohlíželi.

Najednou ale vstal mezi nimi, jak se dle šatu a chování zdálo, nejbohatší a hlavní osnovatel společenských radostí, naplnil číši svou a vzav ji do ruky, přiblížil se ke stolu Anselmovu.

„Salvus sis et valeas, domine celeberrime!“ začal tu, číši před doktorem do výšky pozdvihna, bez ostýchání mluviti. — „Bůh tě posilni, národů cizích statný obhájce! a dovol, abych ve jménu přátel svých na zdraví tvoje i spanilé a učené dcery tvé, panny Hedviky, tuto číši vyprázdnil! S dovolením, panno milostná!“ obrátil se pak s dvornou poklonou k Hedvice a přiloživ číši k ústům, silným douškem ji vyprázdnil.

S veselým hlukem ozvali se přitom soudruhové jeho, a konvice zaleskly se v rukou jejich.

Tichým a poněkud pyšným hlavy pokynem děkovala uzardělá Hedvika studentovi, statnému to a ozdobeně ošacenému jonáku, co zatím starý učitel oči bystře na žáka upřev, nevěděl, má-li si zdvořilost jeho libovati anebo se na smělost jeho hněvati.

„Gratias, gratias!“ prohodil posléz jaksi nejistě. „Jestli se nemýlím — je panáček mladý Kuchynka, studiosus artis medicae… verumne?“

„Celeberrimus má zdravé oči a dobrou pamět,“ odpověděl mladík neohroženě, „že i tak nepatrnou věc, jako jest moje osoba, nejen snad podle jména, ale i podle její vlastnosti zná. Ne irascaris, domine magister, že jsme těla svá na místo donesli, kam se tvojí učenosti vstoupiti zalíbilo. Jsme tu zajisté, abychom ducha k novým studiím posilnili, a budeme se i u vína jako nejhodnější synové naší almae matris chovati.“

Po těch slovech učinil starci přehlubokou poklonu a dvorně i před Hedvikou tělo své ohnuv, bral se vážným krokem zase k svému stolu; ale ti, kteří naň po předu hleděli, mohli zpozorovati, že se oušklebně usmívá.

Podivno bylo při tomto celém výstupu mistru Bočkovi, jehožto si mladý student ani nevšimnul. I kdyby pověstného básníka byl neznal — což ale mysliti se nedalo — byl již proto uctění zasluhoval, že se v Anselmově společnosti nacházel: a veselý mladík činil předce, jakoby zde budoucího zetě vyhlášeného mistra ani nebylo. Nemilé tušení sklíčilo Bočkovi prsa, a bezděky zazněla mu zase v uších slova Jeronymova, jichžto zvuk byl jen sladkým hlaholem lásky ukonejšil.

I sám starý doktor, zdálo se, byl poněkud uražen, že mladý studiosus vyvoleného ženicha panny Hedviky tak nevšímavě minul a hlavou zavrtěv i něco zamumlav, dlouhou chvíli za odešlým hleděl. Ten ale a společníci jeho nedali se poněkud škaredým pohledem mýliti ve svém vyražení, a brzo povstal u jich stolu takový hluk, je bylo po celém sadu slyšeti.

Pohoršen rozpustilým počínáním mladíků vzchopil se doktor. Tvář jeho škaredila se a z očí zalétaly žhavé blesky ke stolu hlučných besedníků. Ohlížel se po hospodáři, aby, zaplativ řád svůj, odešel z místa, kdež takového pohoršení zakusil.

„Eheu, domine celeberrime!“ zvolal tu mladý Kuchynka, a vstav od stolu, přiblížil se k němu s plnou číší v ruce. Kroky jeho byly trochu nejisté, tváře mu jen hořely a oči se přepodivně leskly. „Nevzdaluj se ještě, hvězdo naše,“ začal jazykem poněkud jektajícím, „a dovol, ať světlo naše před tebou svítí! Radost, žes neopovrhnul vejíti do stínu, kdežto se žáci a ctitelé tvoji za parných dnů skrývají, aby jim při studiích mozek nevyprahnul — toto nebeské gaudium rozehřálo srdce i hlavy naše a rozvázalo ústa naše tak, že jsme se dali trochu hlasitěji slyšeti, nežli in scamnis a před katedrou. Ale ještě nejsme hotovi —“

„Taceas, puercule!“ zakřikl jej nyní stařec, který se byl mezi tím pořád po vinaři ohlížel, anebo své lidi napomínal, aby se k odchodu chystali. „A neví-li studiosus Kuchynka, kde mu sluší mluviti, tedy mu na to připomenu, až bude státi na exameně.“

„Gratias, domine celeberrime, již napřed za tu připomínku — a já pak otevru ústa, že bude radost poslouchati, otče náš a — Pražský Hypokrate, neohlížej se po krčmáři, ten stojí u čepu, ale já tu stojím ve jménu všech commilitonů, řádných studentů i beánů, a prosím, abys nám pat svých neukazoval, dokud neposlechneš, co jsme k dovršení radosti své zpívati chtěli.“

„Mladý člověče!“ ozval se nyní Boček, co zatím doktor starou Markytu posýlal, aby se po hospodáři ohlídla, „nezapomínejte na počestnost, kterou vám před váženým učitelem míti sluší! A jestliže celeberrimus řeč vaši laskavě přijímal, dokud se v mezech slušnosti držela —“

„Nebude toho činiti, když za mezník slušnosti kotrmelec udělá — není-liž pravda, pane poeto?“ dal se mladík do smíchu. Děkuji za to velemoudré proroctví, miláčku všech devatera muz — a za šťastného se pokládám, že mně náhoda s tak pověstným mužem a slovutným Čechem svedla. Jak se podobá, nemá dominus de Frankensteino veliké chuti píseň naši poslechnouti — a my bychom ji byli, ačkoliv českými jazyky, předce latinsky zpívali; ale nyní ji poslechněte vy, poeta ingeniose — vy jí porozumíte — vám se zalíbí.“

A hned na to, neohlédaje se pranic na odpor, jevící se patrně na tváři mistra básníka i celé společnosti jeho, postavil se zrovna před něho a začal silným hlasem zpívati:

„Bohpomoz, to jsou hoši
Ti letošní páni Češi!
Poctiví to, moudří lidi,
Jenom že se za rod stydí!“

Sotva že byl Kuchynka hlasu svého pozdvihl, vpadl do toho veselý sbor soudruhů jeho, a hřmotným chórem ozvalo se po sadě:

„Jenom že se za rod stydí!“

„Vivat noster dominus magister Boček de Lepotic!“ zkřikl na to z plného hrdla Kuchynka, a vřískavě opakovali tato slova soudruhové jeho.

Anselm byl s Hedvikou již na odchodu. I mladý mistr chtěl se za ním ubírati; ale rozpustilý student postavil se mu do cesty, jednou rukou číši nad hlavu pozvednuv, druhou mu na prsa položiv.

„Počkejte, pane poeto! vždyť piju za vaše zdraví — a s písní nejsme také ještě u konce — nejlepší kousek teprva přijde:

„Bohpomozi, to jsou páni,
To je ňáké študování!
Jenom o to málo dbají,
Kdyžto pro vlast jednat mají!“

„Co chcete? co to znamená?“ zvolal Boček, a plamenně zarděla se bělostná tvář jeho. Strašlivě zněla mu zase v uších poslední hrozivá slova Jeronymova — srdce jeho tlouklo a s hrůzou viděl blížiti se dobu, o nížto mu byl rozhněvaný přítel prorockým hlasem věstil.

„Však vy dobře víte, co to znamená,“ dal se mu Kuchynka na to dvojí zkřiknutí oušklebně do smíchu — „sice byste se nebyl zapálil. Chcete-li ale výklad čili interpretationem naší písně slyšeti — tedy je to ponížené a radostné, jako žalm z hlubokosti duše vycházející poděkování českých synů naší almae matris svému hrdinskému zástupci a ochranci! Neboť věru! kdyby našeho slavného skladatele sapfických veršů nebylo, byli by nám, ubohým Čecháčkům, cizí páni doktoři již dávno — per fas et nefas — na prkno pomohli.“

„Vy jste nestydatý — kluk!“ chtěl bezpochyby Boček, cítě pichlavý osten slov mladíkových, zvolati; ale poslední slovo nevyšlo mu ze rtů. Neboť náhle padl mu Kuchynka zase do řeči:

„Proč jsem nestydatý, pane poeto?“ zkřikl, pořád ho ještě na prsou za kabát poškubávaje. „Snad že vám činím chvalořeč, jenž toho nezasluhujete? Anebo že chci píti za vaše zdraví, ježto sám uznáváte, že byste měl bradou vzhůru ležeti? Nuže, tedy nepiju za vaše zdraví!“ zvolal dále a mrštil číší o zem. Posavadní úsměšek mizel s tváře jeho a popouštěl místa vážné opravdivosti. „Nepiju za vaše zdraví — a nechválím vás, babo bojácná!“

„Ha, nesmrtelný Aeskulape!“ zkřikl nyní Anselm, kterýž byl kroky své zastaviv, nenadálou rozprávku zetě svého a neohroženého studenta s rostoucím podivením poslouchal. „Cože pravíš, puer nequam? Jest to chování žáka před učitelem? Jest to školákova uctivost před zasloužilým magistrem? Odejdi a seber smysly své, abys věděl, co zejtra odpovídati, nežli tě do karceru pošleme!“

Přitom uchopil Bočka za ruku a chtěl s ním odejíti. Hedvika byla se již s Markytou vzdálila. Avšak mladík, horlivostí uchvácený popadl mistra za druhou ruku, tak že se nemohl z místa pohnouti.

„Pošli mne zejtra kam chceš, domine celeberrime,“ jal se přitom hlasitě mluviti, „tys pán můj, a my tě ctíme, jakožto statečného obhájce práv národu svého; ale dnes dovol —“

„Zpátky!“ zvolal nyní Boček studem rozohněný a vší silou mladíka odstrčil. — „Ustup a poděkuj se plnému džbánu, do něhož jsi tuze hluboko nahlídl, že tě jako veřejného rozpustilce na místě nepotrestám.“

„Aj, tedy pojď a potrestej!“ zvolal student. „Vytáhni svůj nožíček na péra! Já ti pustím žilou, abych věděl, jak vypadá krev zamilovaného bázlivce, kterýž od svého národa odpadl!“

A mžikem zableskl se v ruce jeho meč, který se mu byl posud mírně po boku houpal. Beze slova, s hrůzou ve tváři, tuto nevídanou smělost pochopiti nemoha, stál tu starý doktor. Boček byl na krok ucouvnul, a ode všech stolů hrnuli se hosté k místu, kdežto se byl výjev udával, jenžto hned od početí zřetel všechněch na sebe obracel. Měšťané a studenti obklopili jeviště a jednající na něm osoby.

„Mladý pane! — Človíčku, blázníte? — Neboj se, bratře! — Jeden za všecky, všickni za jednoho! — Zpátky panáčkové! Mějte rozum!“

Takovéto a podobné volání ozývalo se pomíšeně kolem do kola. Kuchynka ale nedbaje ani na varující hlasy měšťanů, ani na ponoukání svých soudruhů, pyšně teď hlavu vztyčil a stoje u prostřed zástupu neohroženě kolem se ohlížel.

„Pax vobiscum!“ zvolal. „Nebuřte se, ctihodní pánové a šlechetní jonáci! Nebojte se, že něco hloupého dokáži. Já chtěl jenom škrabošku strhnouti s tváře člověka, který v české maškaře po ulici běhaje, poctivé lidi za blázny má. Jakož si přítomného, pro svou učenost městům Pražským dobře známého a nyní zde v ustrnutí stojícího pana doktora Anselma z Frankensteina vůbec i proto vážíme, že jakožto rodilý Němec statně na školách našich Němců se ujímá: tak nenávidíme, co jen českým jazykem hýbá, tuto stojícího, pro své veršování dosti čestně známého pana mistra Bočka z Lepotic, že jakožto rodilý Čech hanebně českých práv na universitě naší se odříká a k hájení jich ruky podati nechce. To zde pravím ve jménu všech synů českých — já — jestli mne vzácní pánové vesměs neznáte — já, syn radního Kuchynky — a se mnou všickni přátelé moji.“

„Všickni, všickni!“ volali jedním hrdlem studenti. „Pereat, kdo Čechům nepřeje!“

„Per deos infernales! Nesmrtelný Aeskulape!“ ozval se nyní Anselm, hlasu svého co nejvíce pozdvihnuv, týlo napjav a očima blýskavýma semotam stříleje. „Spím anebo bdím? Tato smělá slova — domine magister — hájení práv — obnažený meč —“

„Toho se nebojte, celeberrime!“ skočil mu Kuchynka do řeči. „Ten jsem vytasil jenom na vzácného pana zetě — na jiného bylo by již hanba jej obnažiti.“

Přitom pěkně pracovaný meč o zem opřev, tak silně na ocel šlápnul, že se na dva kusy přelomil. Na to vstoupiv mezi zástup měšťanů okolo stojících a podivením, co začíti, nevědoucích, počal jej rozhrnovati a cestu u prostřed něho si klestiti.

„Domine celeberrime!“ obrátil se přitom s hlubokou poklonou k Anselmovi, „neračte se zdržovati, aby se panně Hedvice nezastesklo, která, jak se podobá, tamto s toužebností na pana otce a milého ženicha čeká, Bude-li se ostatně co líbiti — vždyť mne celeberrimus zná — zejtra budu ke všemu povolný!“

Rychlým krokem odešel Anselm, jiskřícím se okem ještě na smělého mladíka mrštiv — a zároveň s ním zmizel mezi zástupem hostů i Boček.

„Vivat Kuchynka! Vivat!“ dali se na to studenti do křiku; objímali smělého mladíka, potřásali mu rukama, a běželi ke stolu, aby se opuštěných číší chopili. I pili za zdraví jeho. Měšťané ale hlavami vrtíce, vraceli tiše buďto na místa svá, anebo mnohými slovy příhodu vykládajíce v tlupách domů odcházeli.