Dekameron/Den třetí/Povídka třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka třetí
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Terza
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 256–267.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Pod záminkou zpovědi a nejryzejší svědomitosti paní jakási zamilována do mladíka přiměje ctihodného mnicha, aby, aniž toho spozoruje, stal se prostředníkem její touhy.

Pampinea se odmlčela, všichni chválili smělost a obezřelost čeledínovu a rovněž i rozšafnost královu, když královna obrátivši se k Filomeně, nařídila jí, aby pokračovala, pročež Filomena roztomile takto jala se hovořiti:

„Hodlám vám vypravovati o šprýmu, který po zásluze provedla krásná jedna paní nadutému mnichu, jenž se tím více musí zalíbiti každému světskému člověku, jelikož tito lidé jsouce nejhloupější a nejnezkušenější, pokud se týče života a spůsobů, domnívají se, že ve všem jsou moudřejší a zkušenější. A zatím jsou mnohem méně, neboť pro tupost vtipu, nedovedouce nalézti obživy jako jiní lidé, táhnou se tam, kde by ulovili něco k snědku, jako vepři. O tom pak, rozmilé dívky, budu vám vypravovat, nejen abych se zachovala dle daného řádu, ale také, abych vám ukázala, kterak řeholníci, jimž nad míru lehkověrně příliš důvěřujeme, mohou býti a bývají nejednou, nikoliv od mužů, ale od některé z nás, chytře napáleni.

V našem městě, spíše plném šalby než lásky neb víry, žila kdysi urozená paní, zdobená krásou i spůsoby, vznešeným duchem a vtipnými nápady, od přírody nadaná lépe než která jiná, jejíž jméno, jakož i jiná jména, jež do této povídky náležejí, ačkoliv jsou mi známa, nehodlám zjevit, neboť dosud žijí někteří, kdož by se proto pohněvali, ačkoli to možno odbýt pouhým smíchem. Tato paní pocházejíc ze vznešeného rodu, byla provdána za soukenníka a ačkoliv byla řemeslnicí, nedovedla odložiti svoji pýchu a pohrdala každým, kdo byl nízkého rodu, třeba byl sebe bohatší, nepokládala jej za hodna urozené ženy. A poněvadž pozorovala, že manžel její při všem svém bohatství nevěděl ničeho jiného, než že dovedl rozdělit přízi, nebo setkati sukno, neb hádati se s přástevnicemi, umínila si, že se nepoddá jeho objetí, leda že mu je nemohla odepřít, ale že ke svému ukojení vybere si někoho, kdo by se jí toho zdál hodnější, než soukenník. A zamilovala se do muže velmi ctihodného v prostředních letech, tak že když jej některého dne neviděla, nemohla v noci usnout.

Avšak ctihodný muž nespozorovav toho, ničeho nedbal a ona, jsouc velice opatrná, neodvažovala se prostřednictvím nějaké ženy neb nějakým dopisem dáti mu to na jevo, obávajíc se možných nebezpečí. Když pak spozorovala, že chodívá často k jakémusi řeholníku, jenž ačkoli byl člověk otylý a tlustý, poněvadž nábožně žil, skorém všeobecně požíval pověsti duchovního nanejvýš ctihodného, soudila, že by se tento mohl státi nejlepším prostředníkem mezi ní a jejím milencem.

A uváživši, kterak by se měla zachovat, odebrala se v příhodnou hodinu do chrámu, kde řeholník měl duchovní správu, dala si jej zavolat a pravila, je-li mu libo, že by se u něho vyzpovídala. Řeholník podívav se na ni a soudě, že je paní urozená, milerád ji vyslechl. Ona pak po zpovědi pravila:

„Otče můj, jest mi třeba dovolávati se vaší pomoci a vaší rady o tom, co uslyšíte. Vím, že po tom, co jsem vám pravila, znáte i mé rodiče i mého manžela, jenž mne miluje více než svůj život. Není ničeho, čeho bych si přála, abych to od něho, jenž je bohat a může to snadno učinit, ihned nedostala; proto ho také miluju více než sebe. A nemluvě o tom, abych něco učinila, ale kdybych jen pomyslela na něco, co by bylo proti jeho cti anebo jemu proti mysli, žádná více než já nezasluhovala by býti upálena na hranici. Nuže, jakýsi muž, jehož jmeno věru nevím, jenž však zdá se mi být řádný člověk a nemýlím-li se, často k vám dochází, krásný a vysoké postavy, oděný hnědým šatem velmi pěkným, jenž se snad domnívá, že smýšlím jinak, než tomu je, nejinak než jak by mne oblehal. Nemohu se ukázat ani u dveří ani u okna, aniž vyjíti z domu, aby se mi hned neukázal. Divím se jen, že také zde není. To jest mi velmi nepříjemno, neboť takovéto věci často beze vší viny uvádějí počestné ženy do lidských řečí. Umínila jsem si, že se s tím svěřím svým bratřím, ale zdálo se mi, že mužští konají mnohdy takovéto poselství tak, že následuje hrubá odpověď, z čehož povstanou hádky, a z hádek půtky. Protož aby z toho nepovstalo zlo nebo pohoršení, mlčela jsem a umínila si, že to povím raději vám, než jinému, neboť zdá se mi, že jste jeho přítel a že mimo to sluší kárati pro takové věci nejen přátele, ale i cizí. Pročež prosím vás pro Boha, abyste jej za to pokáral a požádal jej, aby více cos podobného nečinil. Je tu dost jiných žen, jež by snad k takovým věcem byly ochotny a jimž bude vhod, když za nimi bude chodit a dvořit se jim, kdežto mně to způsobuje svrchovaný zármutek a nijakým spůsobem nejsem ochotna k něčemu podobnému.“

A řkouc to, sklonila hlavu, jakoby chtěla plakat. Nábožný mnich ihned pochopil, kdo bezpochyby jest muž, o němž mluvila, a pochváliv velice paní za její dobré úmysly a jsa pevně přesvědčen, že je pravda, co pravila, slíbil jí, že vše uspořádá tak, aby jí onen muž více nespůsoboval trampoty. A poněvadž věděl, že jest velmi bohata, jal se jí vychvalovati dobré skutky a almužny a vypravoval jí o své potřebnosti.

Na to pravila paní: „Prosím vás o to pro Boha, a kdyby zapíral, povězte mu na dotvrzení toho, co jsem vám pravila a kterak jsem si na něho stěžovala.“ A skončivši zpověď a přijavši rozhřešení, vzpomenula napomenutí mnichova o udělování almužen, naplnila mu mlčky hrst penězy a prosila jej, aby četl mše za duše jejích zemřelých příbuzných. Pak povstavši vrátila se domů.

Nedlouho na to přišel k nábožnému mnichu, jak to míval v obyčeji, onen ctihodný muž, a když chvíli spolu pohovořili o tom i onom, vzal jej mnich stranou a slovy velmi vlídnými mu domlouval pro jeho úmysly a jeho nadcházení oné paní, o čemž se domníval, že vskutku to provozuje, co mu paní byla napověděla. Ctihodný muž se podivil, neboť nikdy ji byl nesledoval a málokdy chodíval mimo její dům, a chtěl se omlouvat, avšak mnich nedal mu domluvit, nýbrž pravil:

„Jen se nestav, jako bys žasnul, a nemrhej slovy, abys zapíral, neboť se ti to nepodaří. Nedozvěděl jsem se to od sousedů, ona sama, velmi si na to stěžujíc, mi to pravila. A jakož se takovéto nesmysly nikterak tobě nesluší, pravím ti o ní jen tolik, že nikdy jsem nenalezl ženy, které by se takovéto pošetilosti tak protivily, jak jí. A pročež k vůli vlastní tvé cti a k vůli jejímu klidu prosím tě, abys od toho upustil a nechal ji na pokoji.“

Ctihodný muž, jsa bystřejšího ducha než nábožný mnich, ihned pochopil chytrý úskok panin a stavě se, jakoby byl poněkud zahanben, pravil, že nikdy více čehos podobného nepodnikne. Ale jedva že odešel od mnicha, odebral se k domu paninu, jež stále pozorujíc stála u okénka, aby viděla, až tudy půjde. A vidouc jej přicházeti, dala na jevo takou radost a takou roztomilost, že výborně pochopil, že dobře porozuměl slovům mnichovým. Pročež od toho dne s náležitou pozorností ke své kratochvíli a k velké rozkoši a útěše, tváře se jako by tudy šel po svých záležitostech, stále chodil touto končinou.

Když pak paní po nějaké době spozorovala, že se mu rovněž líbí, jako on jí, a jsouc žádostiva ještě více rozpáliti jej a ujistit láskou, kterou k němu chovala, použila nejbližší příležitosti a odebrala se opět k nábožnému mnichu a vrhnuvši se mu v chrámě k nohoum, dala se do pláče. Mnich spatřiv to, tázal se jí útrpně, jaké má noviny.

Paní odpověděla: „Otče můj, noviny, jež vám přináším, netýkají se nikoho jiného, než toho zlořečeného vašeho přítele, na něhož jsem si vám onehdy stěžovala; neboť se mi zdá, že přišel na svět pro moje pokušení, aby svedl mne k věcem, jež by mne do smrti zarmoutily a že bych se ani neodvážila vrhnout se vám k nohoum.“

„Jakže,“ zvolal mnich, „což nepřestal obtěžovati tě?“

„Zajisté že nikoliv,“ na to paní, „od té doby, kdy jsem si vám stěžovala, jakoby naschvál, snad že mi zazlíval, že jsem si stěžovala, na místě jednou, jako dříve, chodil mimo můj dům aspoň sedmkrát. A dejž Bůh, aby mu bylo stačilo přicházet a dívat se na mne, avšak on byl tak smělý a tak drzý, že včera dokonce mi poslal do domu jakousi ženskou s všelikými řečmi a hloupostmi, a jako bych sama neměla pásů a kabelek, poslal mi pás a kabelu. To mne tak popudilo, že myslím, kdybych se nebyla bála hříchu a pak nezdržovala se k vůli vám, byla bych se rozčertila. Ale přece jsem se přemohla a nechtěla jsem podniknout aniž povědět ničeho, aniž bych vám to dříve oznámila. A mimo to, ačkoli jsem byla již vrátila kabelu i pás ženě, jež je byla přinesla, a hrubě ji odbyla, přece, obávajíc se, aby je nepodržela pro sebe a nenamluvila mu, že jsem je přijala, jak prý mnohdy činívají, zavolala jsem ji nazpět a plna hněvu vytrhla jí je z ruky a přinesla je vám, abyste vy mu je vrátil a pověděl mu, že nemám zapotřebí jeho daru. Neboť díky Bohu a mému manželi, mám tolik kabelek a tolik pásů, že bych se v nich mohla zadusit. A mimo to prosím vás jako otce, abyste mi odpustil, když, nepřestane-li s tím, povím to svému manželi anebo svým bratřím. Ať se stane cokoli, bude mi mnohem milejší, bude-li potrestán on, jenž toho zasluhuje, než abych byla k vůli němu pohaněna já. S bohem, otče!“

A řkouc to a stále usedavě plačíc, vytáhla ze šatů překrásnou a skvostnou kabelku a drahocenný pás a vhodila je do klína mnichovi, jenž pevně věřil jejím slovům a vzav je, nanejvýš rozhorlen pravil:

„Dcero má, nedivím se, trápíš-li se pro to, aniž mohu tě z toho kárat, ale velice tě chválím, že v té věci posloucháš mé rady. Káral jsem ho onehdy, a on špatně mi dostál v slovu. A protož pro toto i pro to, co na novo provedl, hodlám mu tak důkladně natřít uši, že tě víc nebude pokoušet. Ty však, pro milosrdenství Boží, nedej se tolik přemoci hněvem, neboť kdybys to pověděla někomu ze svých příbuzných, mohlo by z toho pojíti velké zlo. Neboj se, že by ti z toho mohlo vzejít nějaké pohoršení, neboť vždycky, před Bohem i před lidmi dosvědčím tvoji počestnost.“

Paní stavěla se, jakoby se byla poněkud upokojila, a nemluvíc více o tom a znajíc lakotu jeho i jeho soudruhů, pravila: „Pane můj, v minulých nocích objevili se mi někteří moji příbuzní a zdá se mi, že trpí velká muka, a o nic mne nežádali než o almužny, a zejmena matka moje, jež se mi zdála tak smutná a zbědovaná, že bylo žalostno na ni hledět. Myslím, že ji velmi rmoutí, vidí-li, kterak mne sužuje ten bezbožník. Pročež bych si přála, abyste za její duši četl čtyrycet mší svatého Řehoře a sám se modlil, aby ji Pánbůh vyprostil z plamenů očistce.“ A řkouc to, vtiskla mu do ruky zlaťák.

Nábožný mnich vesele jej přijal a mnohými pěknými slovy a mnohými příklady utvrdil její nábožnost a dav jí svoje požehnání propustil ji. Když pak paní odešla, tu nemaje ani tušení, že si z něho tropí blázny, poslal pro svého přítele. Týž přijda a vida jej rozhorleného, ihned se domyslel, že má novinky od paní, a čekal, co mu mnich poví. Mnich opakoval mu slova, jež mu byl onehdy pravil, a na novo prudce a rozhorlen vytýkal mu, nač si byla paní stěžovala, že vyvedl.

Ctihodný muž, jenž ještě nevěděl, kam vlastně mnich míří, dost vlažně popíral, že poslal kabelku a pás, aby mnicha nezbavil důvěry v ni, kdyby mu ji vskutku byla paní dala. Avšak mnich rozpálen hněvem velikým, pravil: „Kterak můžeš zapírat, nešlechetný člověče? Hleď, ona sama plačíc mi je sem přinesla; podívej se, znáš-li je.“

Ctihodný muž stavě se, jakoby se velmi styděl, pravil: „Ale ovšem, že je znám, a vyznávám se, že jsem chybil. Ale přísahám, že teď, když znám, kterak smýšlí, nikdy více o čems podobném neuslyšíte ani slova.“

Na to mluveno ještě mnoho a na konec mnich hlupáček dal kabelku i pás svému příteli. A když jej byl ještě tuze plísnil a napomínal, aby více na takové věci nepomýšlel, a dal si to od něho slíbit, propustil jej. Ctihodný muž byl velice potěšen, nejen že se domníval býti jist láskou paninou, ale i krásným jejím darem. Jakmile odešel od mnicha, ihned se vydal na obvyklé místo, kdež opětně dal na jevo, že se mu dostalo toho i onoho. Paní tím byla velmi potěšena a tím více se těšila, jelikož se jí zdálo, že její úskok daří se čím dál tím lépe.

Nečekala teď na nic jiného, až manžel její vydá se někam na cestu, a nedlouho na to stalo se, že manžel její musel odcestovati do Janova. A jedva že ráno vsedl na kůň a odejel, ihned odebrala se paní k nábožnému mnichu a s velkým nářkem a plačíc vypravovala:

„Otče můj, pravím vám naposled, že to nemohu déle snášet. Ale poněvadž jsem vám onehdy slíbila, že nepodniknu ničeho, dokud vám o tom nepovím, přišla jsem, abych se vám omluvila. A poněvadž jste pravil, že právem pláču a stěžuji si, povím vám, co váš přítel, či vlastně ten ďábel z pekla, provedl mi dnes ráno, brzy před svítáním. Nevím, jakým zlým osudem se dozvěděl, že manžel můj včera ráno odebral se do Janova, a hned dnes ráno v tu dobu, jak jsem vám byla pravila, vloudil se do mé zahrady a vylezl na strom pod oknem mé komůrky, jež se nalezá nad zahradou. A již se mu podařilo otevřít okno a chtěl vstoupiti do světnice, když jsem se probudila, vstala a chtěla křičet a zajisté bych byla i křičela, kdyby on, jenž byl ještě venku, nebyl mne prosil pro smilování Boží a ve jmenu vašem, abych mu odpustila, řka mi, kdo jest. Tu slyšíc to, k vůli vám jsem mlčela a nahá, jak mne Pánbůh stvořil, běžela jsem a přirazila mu okno před nosem. A myslím, že ten zlosyn odešel, neboť jsem více o něm neslyšela. Nuže, povězte sám, je-li to pěkné a má-li se to trpět. Co mne se týče, nechci to déle snášet, neboť k vůli vám jsem toho snášela až příliš mnoho.“

Mnich slyše to, byl nad míru rozhorlen a nevěděl ani, co odpovědět, leda že se jí několikráte tázal, poznala-li jej dobře a nebyl-li to někdo jiný.

Na to paní odpověděla: „Chvála Bohu, dovedu ještě rozeznati jeho od někoho jiného. Pravím vám, že to byl on, a kdyby to chtěl zapírat, nevěřte mu.“

Tu pravil mnich: „Dcero má, zde nelze doložit ničeho jiného, leda že to svrchovaná smělost a svrchovaně nešlechetný skutek, a učinila jsi, co jsi měla učinit, když jsi jej vyhnala, jaks učinila. Ale prosil bych tě, když tě Bůh zachránil od hanby, abys, jakož jsi po dvakráte poslechla mé rady, učinila tak i tentokráte. Nestěžuj si tedy žádnému ze svých příbuzných, nech jednat mne. Uvidím, dovedu-li zkrotiti toho potměšilého ďábla, jehož jsem považoval za svatého. A dovedu-li toho, abych jej odvrátil od této neřesti, bude dobře, ale nebude-li mi to možno, dávám ti svoje požehnání a slibuji ti, že tě nechám jednat, jak sama uznáš za dobré.“

„Nuže, dobrá,“ odpověděla paní, „tentokrát nechci vás pohněvati, aniž vám býti neposlušna. Ale přičiňte se, aby se střežil nadále mne týrat, neboť slibuji vám, že k vůli této věci více k vám nepřijdu.“

A nepromluvivši více ani slova, jakoby ve velkém hněvu odešla od mnicha. Jedva že paní opustila chrám, přišel ctihodný muž. Mnich si jej zavolal a vzav jej stranou, obořil se na něho nejhoršími řečmi, jaké kdy člověk slyšel, nazývaje jej zpronevěřilým, křivopřísežníkem a zrádcem. On, jenž již po dvakráte byl poznal, jaká byla příčina láteření mnichova, dával pozor a zmatenými odpověděmi hleděl jej přimět, aby mluvil, a proto nejprve pravil: „K čemu takový poprask, pane můj, což jsem ukřižoval Krista?“

Na to odpověděl mnich: „Hleďme nestoudníka! Slyšte, co praví! Mluví nejinak, než jakoby rok anebo dva bylo tomu, tak že za dlouhou tu dobu zapomenul na svoje darebnosti a nešlechetnosti. Či snad od svitání dnešního jitra vytratilo se mu z paměti, že urazil svého bližního? Kde jsi byl dnes ráno nedávno před svitáním?“

Na to odpověděl ctihodný muž: „Což vím, kde jsem meškal, však vám to za tepla pověděl váš přítel!“

„To je pravda,“ pravil mnich, „že mi to posel pověděl. Zdá se mi, žes se domníval, protože tu nemá manžela, že ctihodná ta paní hned tě přijme s otevřenou náručí. Nastojte, ten čistý panáček! Stal se z něho noční tulák, jenž se krade do zahrad a leze na stromy. Myslíš snad, že se ti podaří o překot přemoci ctnost této paní, polezeš-li k jejímu oknu v noci po stromě? Nic na světě není jí protivnějšího, než ty a neodneseš si nic, než ostudu. Ale věru, nemluvme o tom, co ti ve mnohých případech dala na jevo, nýbrž toliko, kterak jsi se polepšil na moje pokárání. Ale tolik ti povím, že dosud, nikoliv snad z lásky k tobě, nýbrž na moje prosby mlčela o tom, cos vyváděl, teď však více mlčet nebude. Dovolil jsem jí, kdybys nadále ji pokoušel, aby učinila, co jí libo. A co si počneš, poví-li to svým bratřím?“

Ctihodný muž, porozuměv dostatečně, čeho mu bylo třeba, co nejlépe věděl a dovedl, mnohými slavnými sliby udobřil mnicha a odešed od něho. Jakmile se příští noci chýlilo ke svitání, ihned vešel do zahrady, vyšplhal se na strom a naleznuv okno otevřené, vstoupil do ložnice a co nejrychleji mohl, pospíšil paní v náručí.

Paní, jež jej byla očekávala s největší dychtivostí, vesele jej přivítala, řkouc: „Buďtež vroucí díky hodnému velebníčku, že ti tak dobře ukázal cestu sem.“ A pak dopřávajíce si spolu rozkoše, hovoříce a smějíce se pošetilosti mnicha hlupáčka, pospolu s velkou chutí se bavili.

Pak umluvivše se, nastrojili vše tak, aby nemajíce více zapotřebí prostřednictví důstojného mnicha, po mnohé jiné noci stejně vesele se mohli scházet. A prosím Pánaboha pro neskonalé jeho milosrdenství, aby toho brzy ráčil dopřáti i mně a každé křesťanské duši, která po tom touží.“