Dekameron/Den třetí/Povídka prvá

Dekameron — Den třetí Giovanni Boccaccio
Úvod	Povídka prvá	Povídka druhá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka prvá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Prima
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 240–248. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Masetto z Lamporecchia staví se němým a stane se zahradníkem v jednom ženském klášteře, a všechny jeptišky mají s ním kratochvíli.

„Krásné dívky, jest dosti mužů a žen, jež jsou tak pošetilé, že se domnívají, že když se dá děvčeti přes hlavu bílý závoj a na tělo černá kutna, že není více ženou a necítí ženské chtíče, jakoby byla zkameněla proto, že se stala jeptiškou. A jestliže se jim cosi namítá proti takovéto jejich domněnce, tak se rozzlobí, jako by se tím páchal nějaký přetěžký a ohavný zločin proti přírodě, nepovážíce a neohlížejíce se, že oni sami, majíce plnou vůli provozovati, co jim libo, jedva se dovedou nasytit, ani dbajíce velké moci samoty a nečinnosti. A rovněž jsou někteří, kdož se domnívají, že rýč a motyka a hrubá strava a trampoty umrtvují ve všech těch, kdož vzdělávají půdu, tělesné chtíče a činí je nedůstojnými a nemotornými. Avšak všichni, kdož se takto domnívají, mýlí se, a protož chci to, když mi královna rozkázala, nevzdaluje se úkolu, který ustanovila, vysvětliti krátkou povídkou.

V naší krajině byl a jest dosud ženský klášter velmi vyhlášený pro svoji svatost, jehož jméno neuvádím, abych nezmenšil nijakým spůsobem jeho pověst. V tomto klášteře, není tomu dávno, bylo v tu dobu toliko osm jeptišek s abatyší, vesměs mladé, a v jejich zahradě byl zahradníkem hodný človíček, jenž nejsa spokojen se svou mzdou, spořádal svoje počty se správcem kláštera a vrátil se do Lamporecchia, odkud pocházel. Zde mezi jinými, kdož jej vlídně vítali, byl mladý chasník, silný a statný, a na člověka selského rodu pěkné postavy, jehož jméno bylo Masetto, a tázal se ho, kde tak dlouho meškal. Dobrý muž, jenž se jmenoval Nuto, mu to pověděl. Na to se ho tázal Masetto, jakou službu měl v klášteře.

Na to odpověděl Nuto: „Pracoval jsem v jejich zahradě, krásné a veliké, a mimo to docházel jsem občas do lesa pro dříví, vážil ze studny vodu a konal všeliké jiné drobné službičky, avšak ty ženské dávaly mi tak malý plat, že jsem si jedva mohl zaplatit střevíce. A mimo to jsou všechny mladé a zdá se mi, že mají čerta v těle, neboť jsem jim nikterak nemohl vyhovět. Tak když jsem někdy pracoval v zahradě, pravila jedna: „Zasaď sem toto“, a druhá: „Zasaď sem ono“, a jiná vzala mi lopatu z ruky a pravila, že to nedělám dobře, a tak mne týraly, že jsem zanechal práce v zahradě a odešel. A tak pro ty a jiné příčiny nechtěl jsem tam déle zůstat a opustil jsem službu. Žádal mne však jejich správce, když jsem odcházel, naleznu-li někoho, kdo by tu práci chtěl konat, abych mu ho poslal, a já mu to slíbil. Ale počká si, než budu hledat a pošlu mu někoho.“

Masetto, slyše tato slova Nutova, byl jat velkou žádostí, dostati se k těmto jeptiškám, že div se udržel, neboť porozuměl ze slov Nutových, že by dovedl prováděti to, čeho si přály. Avšak pováživ, že by se mu to nezdařilo, kdyby něčeho Nutovi prozradil, pravil: „Věru, dobře’s učinil, žes odešel. Kterak by mužský obstál mezi ženskými? Lépe by bylo býti pospolu s ďábly, vždyť ze sedmi šest neví, co vlastně samy chtějí.“

Avšak, když byl s ním pohovořil, počal Masetto přemýšlet, kterak by se dostal do kláštera. Věda pak, že dobře dovede všechny práce, o nichž byl Nuto mluvil, nepochyboval, že by pochodil, ale obával se, že nebude přijat, poněvadž je tuze mladý a hezký. Pročež uváživ mnohé okolnosti, pomyslel si: „Místo ono jest dosti odtud vzdáleno a nikdo mne tam nezná; budu-li se stavět, jako bych byl němý, jistě že mne přijmou.“

A utvrdiv se v tomto úmyslu, vzal na ramena sekeru a nepověděv nikomu, kam jde, jako chudý člověk odebral se ke klášteru. Přijda sem, vešel do vnitř, a nalezl tu náhodou na dvoře správce. Tomu posuňky, jak činívají němí, ukazoval, že prosí o jídlo pro lásku Boží a že kdyby bylo třeba, štípal by dříví. Správce ochotně mu dal najísti a pak ukázal mu několik pařezů, které Nuto nedovedl rozštípat, on však, jsa velice silný, za chvíli všecky je rozštípal. Správce, jenž musil jíti do lesa, vzal jej s sebou a dal mu tu nasekati dříví, pak kázal mu, aby naložil dříví na osla a vrátil se do kláštera. Provedl všechno velmi dobře, pročež správce podržel jej u sebe několik dní, aby mu dal vykonati některé práce, jichž bylo třeba.

I stalo se jednoho dne, že jej spatřila abatyše a tázala se správce, kdo to. Týž odpověděl: „Paní má, je to chudák, němý a hluchý, jenž mne onehdy přišel prosit o almužnu; dal jsem mu najíst a on za to vykonal všelicos, čeho bylo třeba. Kdyby dovedl pracovati v zahradě a chtěl tu zůstat, myslím, že by nám dobře posloužil. Neboť je nám třeba zahradníka a on jest silný a mohli bychom z něho učinit, co chceme. Mimo to pak nemuseli bychom se obávat, že by namlouval nějaké hlouposti vašim pannám.“

Na to pravila abatyše: „Při sám Bůh, máš pravdu. Vyzkoumej, dovede-li pracovat, a hleď jej tu podržet. Dej mu nějaké staré střevíce a staré šaty, pochval jej, pobídni jej, dobře ho nakrm.“

Správce slíbil, že se tak stane. Masetto, jenž nebyl daleko odtud, stavě se, jakoby zametal dvůr, slyšel vše, co praveno, a pravil vesele sám k sobě: „Inu, když mne sem pustíte, obdělám vám zahrádku tak, jak ji tu ještě nikdo neobdělával.“ Když pak správce shledal, že dovede jak náleží pracovat, a posuňky tázal se ho, chce-li tu zůstat, a rovněž posuňky dostal od něho odpověď, že bude dělat, co se mu přikáže, nařídil mu, aby pracoval v zahradě, a ukázal mu, co má činiti. Pak odešel po jiných pracích do kláštera a zanechal ho.

Když tu pracoval den co den, počaly jej jeptišky škádlit a vyvádět mu všeliké kousky, jak to mnozí činívají němým, a říkaly mu nejdarebnější průpovídky, domnívajíce se, že jim nerozumí. Abatyše pak, jež se bezpochyby domnívala, že nemá chtíčů, jelikož postrádá řeči, málo nebo pranic toho dbala.

Avšak stalo se jednoho dne, kde byl mnoho pracoval a odpočíval, že dvě mladičké jeptišky, procházející se po zahradě, přiblížily se k němu, jenž se stavěl, jakoby spal, a počaly si ho prohlížeti. A jedna, jež byla poněkud smělejší, pravila druhé: „Kdybych věděla, že se na tě mohu spolehnouti, pověděla bych ti myšlénku, která mi často napadla a která by snad i tobě mohla prospět.“

Druhá na to: „Jen pověz bez bázně, já zajisté to neprozradím nikomu.“

Na to smělejší odpověděla: „Nevím, zdali ti kdy napadlo, kterak jsme v přísné kázni, že sem nikdy nesmí vkročit žádný mužský, leda správce, starý člověk, a tento němý. A přece jsem slyšela často od mnohých žen, jež nás tu navštívily, že veškerá slast světa jest holé nic proti oné, jakou žena zakouší s mužem. Pročež jsem si často již umínila, poněvadž s jiným nemohu, zkusit s tímto němým, je-li to pravda. A k tomu se hodí nejlépe ze všech, neboť, kdyby chtěl, nemůže a nedovede nic povědět. Vidíš, že to je takový hloupý pacholek, jenž přerostl svůj rozum. Ráda bych věděla, co o tom soudíš?“

„Nastojte,“ zvolala druhá, „co tu pravíš? Což nevíš, že jsme svoje panenství zaslíbily Bohu?“

„O,“ pravila pokušitelka, „co všecko se den co den naslibuje a přece nikdy nedodrží! Jestliže jsme je zaslíbily, nalezne se jiná neb jiné, jež slib splní.“

Na to namítla její družka: „A což kdyby z toho něco pošlo, co bychom si počaly?“

Avšak pokušitelka prohodila: „Pomýšlíš na nebezpečí, dříve než ti hrozí, kdyby se něco stalo, je dost času uvažovat, jsou tisíceré spůsoby, kterak to nastrojit, aby nikdo o tom nezvěděl.“

Druhá pak, slyšíc to a majíc dlouho již větší touhu než její družka poznati, jaké to zvíře, mužský, pravila:

„Nu, dobrá, kterak to provedeme?“

A pokušitelka ji poučila:

„Viz, minula devátá hodina, myslím, že mimo nás všechny sestry spí. Ohlédněme se po zahradě, je-li tu někdo, a není-li tu nikoho, čeho nám třeba učinit, než vzíti jej za ruku a vésti jej tam do té boudy, kde se skrývá před deštěm? A tu jedna vejde s ním dovnitř a druhá bude na stráži. On je tak hloupý, že učiní vše, co se nám zachce.“

Masetto vyslechl celý tento hovor a jsa odhodlán, že uposlechne, nečekal ničeho jiného, než aby jedna z nich pro něho přišla. Jeptišky, ohlednuvše se všude bedlivě a vidouce, že odnikud nemohou býti viděny, přistoupily a ta, jež první byla připadla na tuto myšlenku, probudila Masetta, jenž ihned povstal. Tu vzala jej lichometně za ruku a zatím co on na oko hloupě se smál, vedla jej do boudy, kdež Masetto nedávaje se dlouho pobízet, provedl, čeho si přála. Když pak dosáhla, čeho si přála, jako upřímná družka postoupila místo a Masetto stavěl se stále hloupým. A než odešly, zkusily to každá ještě na novo a pak často o tom hovoříce pravily si, že to pěkné a pěknější, než slyšely. A užívajíce příhodné chvíle, chodily se s němým veselit.

Stalo se pak jednoho dne, že jedna z jejich družek z okna své cely to spozorovala a ukázala to dvěma jiným. Z počátku se usnesly, že to budou žalovat abatyši, později však změnivše úmysl a smluvivše se s vinnicemi, staly se účastny kratochvílí s Masettem. Po nich pak různými náhodami ostatní tři poznenáhlu staly se jejich společnicemi.

Konečně abatyše, jež dosud o tom všem nevěděla, procházejíc se jednoho dne samotna po zahradě za velkého vedra, nalezla Masetta — jenž méně prací denní než noční námahou byl schvácen — kterak odstrojen odpočíval ve stínu mandlovníku. A náhodou stalo se, že vítr rozhalil jedinou halenu, kterou byl přikryt. Paní pak, hledíc na něho, a vidouc že je samotna, byla jata týmž chtíčem, jakým jaty byly jeptišky. A probudivši Masetta vzala jej s sebou do své světnice, kdež si jej podržela po několik dnů, k nemalé mrzutosti řeholnic, jež si stěžovaly, že zahradník nechodí vzdělávat zahrádku. Zakoušela a opakovala s ním kratochvíle, jež bezpochyby dříve u jiných byla kárala.

Konečně pak propustila jej ze své světnice do jeho komůrky. Ale poněvadž jej často k sobě volala a mimo to chtěla míti větší podíl, než jí náležel, Masetto nemoha tolikerým požadavkům vyhovět, poznával, že jeho němota, kdyby ještě déle potrvala, mohla by mu spůsobiti těžkou pohromu. A pročež, když jedné noci byl pospolu s abatyší, rozvázav jazyk jal se mluviti takto:

„Paní má, slyšel jsem že jediný kohout sice stačí na deset slepic, ale že deset mužských jedva stačí upokojit jedinou ženskou. Já však musím jich obsluhovati devět, a na to nikterak nemohu postačit. Na konec by to došlo tak daleko, že bych nezmohl ani málo, ani mnoho, pročež buď mne nechte jíti sbohem, anebo v té věci učiňte nějaký pořádek.“

Abatyše slyšíc mluviti toho, o němž se domnívala, že je němý, všecka užaslá se tázala:

„Co to znamená? Myslela jsem, žes němý.“

„Paní má,“ vece Masetto, „zajisté že jsem byl němý, avšak nikoliv od narození, nýbrž následkem nějaké nemoce jsem pozbyl řeči, a teprve této noci jsem cítil, že se mi vrátila, začež chválím Pána Boha ze vší síly své.“

Abatyše mu uvěřila a tázala se ho, co tím mínil, že musí sloužiti devíti. Masetto jí pověděl, jak se věc má. Tu abatyše poznavši, že není v klášteře jeptišky, jež by nevěděla tolik, co ona, jako žena rozšafná, nedavši Masettovi odejít, umínila si, že s jeptiškami vše uspořádá, aby k vůli Masettovi nebyl klášter pohaněn. Když pak správce zemřel, tu za souhlasu všech, když všem bylo zjevno, co se konalo za zády všech se svolením Masettovým, daly rozhlásit po okolí, že jejich modlitbami a zásluhami světec, jemuž byl klášter posvěcen, Masettovi, jenž dlouho byl němý, vrácena byla řeč, a učinily jej správcem. A mimo to rozdělily mu jeho práce tak, aby jim mohl stačit.

Ačkoliv pak povstalo z této jeho práce mnoho nevinňátek, přece vše bylo nastrojeno tak opatrně, že nikdo ničeho nepozoroval, až po smrti abatyše Masetto již valně sestárlý a zbohatnuv přál si navrátit se domů, což mu ochotné povolily. Tak tedy Masetto, sestárnuv, stav se otcem a zbohatnuv, aniž se musel starat o děti a nakládat na ně peníze, dovedl svojí chytrostí dobře použít svého mládí a odtud, kam přišel se sekerou na rameni, odcházel bohat a spokojen.“