Dekameron/Den třetí/Povídka osmá

Dekameron — Den třetí Giovanni Boccaccio
Povídka sedmá	Povídka osmá	Povídka devátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka osmá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Ottava
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 316–329. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Ferondo poživ jakéhos prášku a pohřben jsa jako mrtvý, jest opatem, jenž se baví s jeho ženou, vynesen z hrobu a vsazen do vězení, kdež mu namluvili, že se nalezá v očistci; když pak jej propustili jako vzkříšeného, uzná za vlastního syna, jehož měl opat s jeho manželkou.

Když Emilia skončila dlouhou svoji povídku, jejíž délka však nikomu nebyla proti mysli, neboť všichni uznali, že ji vypravovala co nejkratčeji, hledě na množství a rozmanitost vypravovaných příběhů, královna pouhým posuňkem projevila svoje přání Laurettě, jež takto počala:

„Rozmilé dívky, napadlo mi, abych vám vypravovala pravdivou událost, jež však spíše se podobá lži, a jež mi přišla na mysl, když jsem slyšela, kterak člověk jeden byl oplakán a pohřben za jiného. Povím tedy, kterak živý pohřben byl za mrtvého a pak považoval sebe sama a byl mnohými jinými považován za z mrtvých vstalého a nikoliv za živého, začež byl považován za svatého kdosi, jenž jako vinný spíše měl býti potrestán.

Bylo kdysi a jest dosud v Toskáně opatství, stojící v krajině málo navštěvované lidmi. V klášteře tomto stal se opatem mnich v každém ohledu svatý, jen ne pokud se týkalo ženských. V tom však dovedl si vésti tak opatrně, že skorem nikdo, neřku-li aby o tom co věděl, ale ani netušil, neboť byl považován za nejvýš svatého a spravedlivého ve všech věcech.

Stalo se pak, že opat seznámil se důvěrně s bohatým rolníkem, jehož jméno bylo Ferondo, člověkem hrubým a sprostným nad míru, a v jehož obcování nenalezal nijaké záliby, leda že se bavil občas jeho sprostností. Ale zároveň spozoroval opat, že Ferondova manželka je překrásná žínka, pročež se tak horoucně do ní zamiloval, že ve dne v noci na nic jiného nemyslel. Avšak zvěděv, že Ferondo, ačkoli ve všech jiných věcech je sprostný a hloupý, přece byl velmi důmyslný v lásce ke své ženě a výborně ji dovedl střežit, div si nezoufal. Avšak jsa velmi chytrý, dovedl toho, aby Ferondo se svou manželkou docházel někdy do zahrady klášterní a procházel se. A tu s nimi velmi spůsobně hovořil o blaženosti věčného života a svatých skutcích nábožných mužů a žen, tak že žena Ferondova zatoužila zpovídat se mu, prosila manžela o dovolení a dosáhla ho.

Když pak mladá žena přišla ke zpovědi opatovi, jenž tím byl velice potěšen, a poklekla, dříve než o jiném promluvila, počala takto hovořit:

„Pane můj, kdyby mi byl Bůh dal řádného manžela, anebo i kdybych neměla manžela, snad by mi bylo snadno s vaším poučením nastoupiti cestu, která, jak jste byl vypravoval, vede k životu věčnému. Ale vzpomenu-li na Feronda a jeho hloupost, mohu se považovati za vdovu a přece jsem ženou jeho potud, že dokud on žije, nemohu míti jiného manžela. On pak je tak pošetilý, že beze vší příčiny a nade všechnu míru je na mne žárliv, pročež nemohu s ním žíti jinak než v trampotách a mrzutostech. Pročež, dříve než přistoupím ke zpovědi, prosím vás co nejpokorněji, abyste mi v té věci ráčil dát nějakou radu; neboť jestliže odtud nebude mi poskytnuta možnost, abych pracovala ke své spáse, zpovědě a jiné dobré skutky málo mi pomohou.“

Tato řeč naplnila mysl opatovu velkým potěšením a zdálo se mu, že náhoda otevřela mu cestu, by splnil nejvyšší svoji touhu, i pravil:

„Dcero má, věřím vám, že jest velmi smutné pro žínku tak krásnou a roztomilou, jako vy, míti za manžela takového hlupáka, a věřím, že jest ještě mnohem horší míti muže žárlivého. Poněvadž pak u vás jest obojí, milerád vám věřím, co vypravujete o svých trampotách. Avšak v této věci, abych krátce mluvil, nevidím jiné rady ani pomoci, mimo jedinou, totiž aby Ferondo z této žárlivosti byl vyléčen. A lék, jenž by jej z toho vyléčil, je mi dobře znám, avšak musíte dovést zachovati v tajnosti, co vám povím.“

Žena odpověděla:

„Pane můj, o tom nepochybujte, neboť bych raději zemřela, než bych pověděla jinému, co jste mi přikázal, abych zamlčela. Ale kterak to provésti?“

Na to opat:

„Chceme-li, aby se vyléčil, jest nutno, aby se dostal do očistce.“

„A kterak,“ tázala se žena, „může se tam dostat za živa?“

Opat odpověděl:

„Jest třeba, aby zemřel, a tak se tam dostane. A když vytrpí tolik muk, že bude ze své žárlivosti vyléčen, pomodlíme se k Bohu jisté modlitby, aby vrácen byl životu, a on tak učiní.“

„Tedy,“ pravila žena, „musím zůstat vdovou?“

„Ano,“ odpověděl opat, „po nějakou dobu, kdy se budete muset bedlivě střežit, abyste se neprovdala za jiného, neboť Bůh by vám to vykládal ve zlé, a když by se vrátil Ferondo, musela byste se vrátit k němu, a byl by žárlivější, než kdykoli.“

I pravila žínka:

„Jen když se vyléčí z té neřesti, abych nebyla stále jako uvězněna, budu spokojena. Čiňte co vám libo.“

„Učiním to, však jaké odměny dostane se mi od vás za takovouto službu?“

„Otče můj,“ pravila žínka, „cokoli vám libo, jsem-li jen s to. Avšak co může nebohá žena jako já učinit, aby bylo k libosti muži, jako jste vy?“

Na to pravil opat:

„Paní má, můžete pro mne učinit neméně, než já chci učinit pro vás. Neboť jakož já hodlám učinit, co bude vaším blahem a vaší útěchou, rovněž vy můžete učinit, co je blahem a spásou mého života.“

Tu odpověděla žínka:

„Je-li tomu tak, jsem ochotna.“

„Nuže,“ pravil opat, „darujte mi svoji lásku a uspokojte moji touhu, kterou všecek hořím a zmírám.“

Žínka slyšíc to, všecka ustrnuta zvolala:

„Nastojte, otče můj, co to na mně žádáte? Domnívala jsem se, že jste muž svatý; nuže, sluší-liž se svatému žádati na. ženách, jež přicházejí prosit o radu, takovéto věci?“

Na to odpověděl opat:

„Rozmilá moje duše, nedivte se; proto se moje svatost nezmenšila. Neboť svatost sídlí v duši, a co na vás žádám, jest hříchem těla. Avšak budiž si jakkoli, vaše krása měla takovou moc, že láska mne nutí, abych tak činil. A pravím vám, že se svou krásou můžete honosit více než kterákoli žena, povážíte-li, že se líbí svatým, kteří jsou zvyklí viděti krásy nebes. Mimo to, ačkoli jsem opat, jsem muž jako jiní a jak vidíte, nejsem dosud stár. Nebudiž vám tedy obtížno učinit, čeho byste si měla přát, neboť zatím co Ferondo bude v očistci, poskytnu vám, jsa v noci vaším společníkem, oné útěchy, jakou by vám měl dáti on. Nikdo nebude míti o tom tušení, neboť všichni o mně smýšlí tak, a lépe, jako jste před chvílí o mně smýšlela vy. Neodmítejte milost, kterou Bůh vám posílá, neboť dosti je těch, kdož touží po tom, čeho se vám může dostat a čeho se vám dostane, budete-li rozšafna a poslechnete-li mé rady. Mimo to mám krásné a vzácné skvosty, jež nechci, aby náležely jinému, než vám. Učiňte tudiž, nejsladší naděje mé duše, pro mne, co milerád učiním pro vás.“

Žínka sklonila hlavu, nedovedouc odepřít, a přece se jí zdálo, že by nečinila dobře, kdyby svolila. Pročež opat vida, že jej vyslechla a váhala s odpovědí, uhodl, že je již na polo získána, mnohými jinými slovy pokračuje ve své řeči, až konečně ji přiměl k domněnce, že dobře tak učiní. Pročež plna studu pravila, že jest ochotna splnit každý jeho rozkaz, avšak dříve že nelze, dokud Ferondo nebude v očistci.

Na to opat nanejvýš spokojen, pravil:

„O to se přičiníme, aby se tam dostal co nejdříve. Postarejte se jen, aby zítra, neb jiný den přišel mne navštívit.“

A řka to vložil jí po tají do ruky překrásný prsten a propustil ji. Žínka potěšena tímto dárkem a očekávajíc, že se jí dostane ještě jiných, vrátila se ke svým družkám a jala se vypravovat jim báječné věci o svatosti opatově a vrátila se s nimi domů.

Po několika dnech Ferondo přišel do kláštera. Opat spatřiv jej, ihned si umínil, že jej pošle do očistce. I vzal prášek, jenž měl zázračnou moc a který byl dostal od jednoho mocného panovníka v Levantě. Týž mu byl vypravoval, že ho užívá Stařec z Hor, když někoho chce ve spaní poslati do svého ráje a odtamtud jej opět odvolat, a jenž poskytnut v dávce menší neb větší, beze vší pohromy uspí na delší neb kratší dobu toho, kdo ho požil, takovým spůsobem, že dokud moc prášku trvá, každý jej považuje za mrtvého.

Tohoto prášku vzal tolik, aby stačilo na třídenní spánek, a vsypal jej do poháru vína ještě ne zcela čistého, aniž toho Ferondo spozoroval, a dal mu je vypít. Pak vedl jej do kláštera k ostatním mnichům a počali se tu bavit jeho hloupými řečmi. Netrvalo dlouho a pod účinkem prášku vrazilo se mu do hlavy spaní, tak že jak stál, usnul, a on ve spaní se skácel. Opat tvářil se velmi poděšen nehodou, dal jej odstrojit, poslal pro studenou vodu a dal mu polévati tvář a mnohých jiných prostředků užil, jakoby byl sklíčen nadmutím žaludku neb čímsi podobným, a snažil se vzkřísit jej a přivést k vědomí. Opat i mniši vidouce, že všechno to nedovede ho vzpamatovat, ohledali mu tepnu a shledavše, že je úplně bez citu, byli všichni přesvědčeni, že je mrtev.

Tu poslali pro jeho ženu a jeho příbuzné a všichni rychle přiběhli. A když jej byla žena se svými příbuznými oplakala, dal jej opat v šatech, jež měl na sobě, vložiti do rakve. Žena jeho vrátila se domů a učinila slib, že se nikdy neodloučí od děcka, jež měla s Ferondem. A tak zůstávajíc doma, jala se opatrovati děcko i bohatství, jež Ferondo po sobě zanechal.

Opat s jedním boloňským mnichem, jemuž velmi důvěřoval, povstali v noci po tichu, vzali Feronda z hrobu a zanesli jej do sklepení, kam nevnikalo žádné světlo a jež sloužilo za vězení mnichům, kteří se byli něčím prohřešili. Zde svlékli mu jeho šaty, oblékli ho rouchem mnišským, uložili jej na otep slámy, nechavše ho tu ležet, až by se vzpamatoval. Za tou příčinou boloňský mnich, jehož byl opat poučil, co má činit, aniž o tom kdo jiný věděl, jal se čekat, až se Ferondo vzpamatuje.

Druhého dne opat s několika mnichy pod záminkou návštěvy odebral se do domu žínky, kterou nalezl v černých šatech a velmi zarmoucenou, a potěšiv ji několika slovy, po tají upomenul ji na její slib. Žínka vidouc, že je svobodna a že jí nepřekáží ani Ferondo, ani kdo jiný a vidouc na prstu opatové jiný krásný prsten, odpověděla, že je ochotna, a smluvila se, aby přišel příští noci. Pročež, když nastala noc, opat převlečen do šatů Ferondových a provázen svým důvěrníkem, odešel k ní a s ní až do rána pobyl s největší rozkoší, načež se vrátil do kláštera cestou, které k podobným účelům často užíval.

Byv pak několikráte spozorován lidmi při příchodu nebo odchodu, byl považován za Feronda, jenž tudy obchází, konaje pokání. Z toho povstalo mezi lidem mnoho pověstí a některé doneseny mnohdy vdově, jež ovšem dobře věděla, co to znamená.

Boloňský mnich, když se Ferondo vzpamatoval, nevěda, kde se nachází, vešel do sklepení, rozkřiknuv se hrozným hlasem, se svazkem prutů v ruce a důkladně mu namrskal.

Ferondo s pláčem a křikem nevěda co počíti, tázal se:

„Kde to jsem?“

„Jsi v očistci,“ odpověděl mnich.

„Jakže,“ zvolal Ferondo, „což pak jsem mrtev?“

Na to mnich:

„Ovšem že jsi.“

Tu Ferondo jal se oplakávati sebe sama, svoji manželku i svého synáčka a mluviti nejpodivnější řeči.

Na to přinesl mu mnich něco k snědku a k pití. Ferondo vida to tázal se:

„Což pak mrtví jedí?“

Mnich odpověděl:

„Ano, a toto, co ti přináším, jest od tvé bývalé manželky, jež to dnes ráno poslala do kostela, aby dala sloužit mši za tvoji duši, a Pánbůh nařídil, aby ti to bylo podáno.“

Na to pravil Ferondo:

„Pane Bože, dej jí za to dobré časy. Měl jsem ji tuze rád, než jsem umřel, tak že jsem jí celou noc držel v náručí a nedělal více, než ji líbal, ale také dělal všelicos, jiného, když mi napadlo.“

A pak, poněvadž byl velmi hladov, počal jíst a pít a poněvadž víno nezdálo se mu dosti dobré, pravil:

„Pane Bože, potrestej ji, což pak nemohla darovati knězi víno ze sudu při zdi?“

Avšak když se najedl, mnich na novo se ho chopil a týmiž pruty jej ukrutně zmrskal. Na to Ferondo, když se dost nakřičel, zvolal:

„Nastojte, proč mi to činíš?“

A mnich odpověděl:

„Poněvadž tak to Pánbůh nařídil, aby se ti toho dostalo každého dne dvakrát.“

„A z jaké příčiny?“ tázal se Ferondo.

Mnich odpověděl:

„Poněvadž jsi byl žárliv, ačkoli jsi měl za manželku nejlepší ženu z celého kraje.“

„Běda,“ pravil Ferondo, „mluvíš pravdu; a nejsladší, byla jistě lepší, než cukroví. Ale nevěděl jsem, že Pánbůh se horší, když je člověk žárliv, jinak bych toho byl nečinil.“

Na to mnich:

„To jsi měl povážit, dokud jsi byl živ, a polepšit se: stane-li se pak, že se kdy vrátíš na svět, zapamatuj si, co jsem ti tu činil, abys nikdy více nebyl žárliv.“

I tázal se Ferondo:

„Což pak se mrtví vracejí na svět?“

A mnich odpověděl:

„Ano, chce-li tomu Bůh.“

„Ó,“ zvolal Ferondo, „jestliže se kdy vrátím na svět, budu nejlepším manželem na světě. Nikdy ji nebudu bít, nikdy jí neřeknu zlé slovo, leda pro to víno, co dnes poslala, a pak že mi neposlala žádnou svíci, tak že musím jíst po tmě.“

Mnich jej poučil:

„Ovšem že poslala, ale shořely při mši.“

„Ó,“ zvolal Ferondo, „máš pravdu. A na mou věru, vrátím-li se na svět, nechám ji dělat, co bude chtět. Ale pověz mi, kdo jsi, jenž mi tak ubližuješ?“

Mnich odpověděl:

„Jsem také nebožtík, a pocházím ze Sardinie. A poněvadž jsem kdysi velice chválil svého pána, že je žárliv, odsoudil mne Bůh k této pokutě, abych ti dával jíst a pít a toto bití, dokud Bůh nerozhodne jinak o tobě a o mně.“

Ferondo tázal se dále:

„Není tu nikoho více mimo nás dva?“

Na to odpověděl mnich:

„Ba, jest jich tu na tisíce, ale nemůžeš jich vidět ani slyšet, aniž oni tebe.“

Pak tázal se Ferondo:

„Jak daleko je sem z našeho kraje?“

„O, hezky daleko,“ pravil mnich, „o hodně mil dále než do Trantarie.“

„U všech všudy, to je hodně,“ divil se Ferondo, „a jak se mi zdá, musíme být už za světem, když je to tak daleko.“

Takovýmito a podobnými řečmi, jídlem a bitím byl Ferondo častován po deset měsíců. Zatím opat často docházel na táčky ke krásné žínce a dopřával si dobrých časů. Ale jak to bývá, žínka obtěžkala a záhy to spozorovavši, oznámila to opatovi. Tu se oběma zdálo, že je třeba, aby Ferondo bez meškání byl z očistce povolán k životu, by se k ní vrátil a ona mohla povědět, že s ním stala se matkou.

Následující noci tudiž opat vešel do vězení a zavolav na Feronda změněným hlasem, pravil k němu:

„Ferondo, upokoj se, Bohu se uzdálo, abys se vrátil na svět. Až se vrátíš, obdaří tě tvoje manželka synem, jemuž dáš jmeno Benedikt; neboť na modlitby tvého svatého opata a tvé manželky a pro zásluhy svatého Benedikta dostalo se ti této milosti.“

Ferondo slyše to, velmi se rozveselil a zvolal:

„To mne těší. Dejž jim Bůh dobré časy, milostpánu Pánubohu, i opatu i svatému Benediktu, věrné manželce rozmilé, medové, slaďounké.“

Opat dal nasypati do vína, jež mu poslal, tolik onoho prášku, aby spal as po čtyry hodiny, dal jej obléci do jeho šatů a spolu s mnichem odnesli jej opět do rakve, ve které byl pohřben.

Ráno za svítání Ferondo se vzpamatoval a spatřil jakousi skulinou v rakvi světlo, jež byl neviděl skorem po deset měsíců. Tu zdálo se mu, že je živ, a počal křičet: „Otevřte mi, otevřte mi!“ A sám jal se hlavou vzpírati víko rakve, jež nejsouc tuze těžké se pozvedlo a poněkud mu uvolnilo cestu, když mniši, kteří se právě byli pomodlili jitřní, přiběhli. Když pak poznali hlas Ferondův a viděli jej, kterak již vylézá z hrobky, tu všichni polekáni neslýchanou událostí, dali se na útěk a běželi k opatovi.

Opat, stavě se, jakoby povstával od modlitby, pravil:

„Dítky, nebojte se. Vezměte kříž a svěcenou vodu a pojďte se mnou a pohleďme, co všemohoucnost boží nám chce zjevit.“

A tak se stalo. Ferondo všecek bledý, jako člověk, jenž po dlouhou dobu neviděl světla božího, vystoupil z hrobu. Spatřiv opata vrhl se mu k nohám a zvolal:

„Otče můj, modlitby vaše, jak mi bylo zjeveno, a přímluva svatého Benedikta a mé ženy vysvobodily mne z trápení v očistci. Pročež prosím Pánaboha, aby vám dal dnes a po celý život dobré časy.“

Na to odpověděl opat:

„Pochválena budiž všemohoucnost boží. Jdi tedy, synu, když tě Bůh nám opět navrátil, a potěš svoji manželku, jež stále od té doby, co jsi sešel se světa, byla v slzách, a budiž od nynějška stále přítelem a služebníkem božím.“

A Ferondo pravil:

„Pane můj, to mi tam také řekli; jen mne nechte, jak ji naleznu, tolik ji zlíbám, jak ji mám rád.“

Opat zůstav samoten se svými mnichy, tvářil se, jakoby se tomu velmi divil, a dal nábožně zpívati „Miserere“.

Ferondo odebral se do své vesnice, kdež každý, kdo jej spatřil, dával se na útěk, jako před nějakým hrozným zjevením. Ale on je volal k sobě a ujišťoval je, že vstal z mrtvých. Manželka jeho rovněž se ho bála. Ale když se lidé poněkud upokojili a zvykli mu a viděli, že je živ, jali se ho vyptávat na mnohé věci, jakoby se byl vrátil mudrcem. A on odpovídaje všem, vypravoval jim novinky o duších jejich příbuzných a o sobě a svých příhodách v očistci nejpěknější báchorky. A především vypravoval o zjevení, jež mu bylo učiněno ústy Hrachanděla Babriela.

Pak vrátiv se domů se ženou a ujav se svého statku, domníval se, že ji učinil matkou. A když se naplnila doba, obdařila jej žínka chlapečkem, jemuž dáno jméno Benedikt Ferondi.

Návrat Ferondův a jeho řeči vzbudily ve všech víru, že vstal z mrtvých, a pověst o svatosti opatově vzrostla do nekonečna. Ferondo pak, jenž byl pro svoji žárlivost zakusil mnoho výprasku, byl z ní vyléčen podle slibu, který byl opat učinil žínce, a nebyl nikdy více žárliv. Žínka pak jsouc spokojena žila s ním počestně, jak se slušelo. Ale když mohla slušně tak učinit, ochotně se scházela s pobožným opatem, jenž jí byl dobře a obratně posloužil v největší její tísni.“