Dekameron/Den sedmý/Povídka desátá

Dekameron — Den sedmý Giovanni Boccaccio
Povídka devátá	Povídka desátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka desátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Decima
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 343–352. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý, překlad písně Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

English

Dva Sieňaně zamilují se do žínky, jež jest kmotrou jednoho z nich; kmotr zemře a podle daného slibu vrátí se ku příteli a vypravuje mu, jak jest na onom světě.

Zbývalo již jen, aby vypravoval král, jenž, když se byly upokojily dívky, jež si stěžovaly, že byla poražena hruška, ač neměla nijaké viny, počal takto:

„Rozumí se samo sebou, že každý spravedlivý král nejprve má plniti zákony, jež sám dal, a činí-li jinak, dlužno jej považovati za otroka hodného trestu a nikoli za krále. A tento trest a hana měly by skorem stihnouti mne, jenž jsem vaším králem. Pravda, že jsem včera dal zákon pro naše dnešní vypravování, maje v úmyslu, nepoužíti své výsady, ale podrobiv se spolu s vámi zákonu, chtěl jsem vypravovati o tom, o čem vy všichni jste vypravovali. Avšak nejen že bylo vypravováno o tom, o čem jsem chtěl vypravovat, ale i jiné věci, mnohem krásnější, takže, nechať jakkoli hledám v paměti, nemohu si vzpomenout, co bych o této věci mohl povědět, aby se rovnalo tomu, co již bylo vypravováno. A pročež jsa nucen prohřešiti se proti zákonu, který jsem dal sám, slibuji že, jsa hoden trestu, jsem ochoten podrobiti se každému trestu, jenž mi bude uložen, a užíti prozatím své obvyklé výsady. I pravím, že povídka, kterou vypravovala Elisa o kmotru a kmotře a o hlouposti Sienských, tak se mi, rozmilé dívky, zalíbila, že pominuv kousků, jež hloupým manželům ztropily jejich chytré žínky, vábí mne, abych vypravoval povídku o Sienských, jež, ačkoli má v sobě mnohé, co nezasluhuje víry, přece bude namnoze pěkná k poslechnutí.

Žili kdysi v Sieně dva mladíci sprostého rodu, z nichž jeden jmenoval se Tingoccio Mini, druhý pak nazýval se Meuccio di Tura, bydleli ve čtvrti Porta Salaia a skorem vždycky bývali pospolu a jak se zdálo, velmi se milovali. A chodíce, jakož bývá zvykem, do kostelů a na kázání, často slýchávali o slávě anebo trápení, jež bývají údělem duší těch, kdož zemřeli, na onom světě podle zásluhy jednoho každého. Jsouce žádostivi zvěděti o tom něčeho a nevědouce si jiné rady, slíbili si navzájem, kdo první z nich zemře, bude-li možno, vrátí se k tomu, kdo zůstal živ, a poví mu o tom, čeho by si přál zvědět, i stvrdili to přísahou.

Když byli učinili tento slib a žili na dále pospolu, jak již bylo praveno, stalo se, že Tingoccio pokmotřil se s jakýmsi Ambruogiem Anselminim, jenž bydlel na Campo Reggi, jejž jeho manželka, jejíž jmeno bylo Mita, byla obdařila synáčkem. Tingoccio, jenž byl s Meucciem několikráte navštívil tuto kmotru, jež byla žínka velmi krásná a veselá, nedbaje kmotrovství, zamiloval se do ní, a rovněž i Meuccio, jemuž se velmi líbila, a jenž slyšel, kterak ji Tingoccio chválil, se do ní zamiloval.

Oba však skrývali tuto lásku navzájem před sebou, ale ne ze stejné příčiny. Tingoccio střežil se zjeviti se Meucciovi ze studu, poněvadž se mu zdálo hříšné milovati kmotru a nechtěl, aby o tom kdo zvěděl. Meuccio se sice netajil z této příčiny, ale proto, že již byl spozoroval, že se líbí Tingocciovi. Proto si pravil: „Kdybych se mu zjevil, bude na mne žárliv, a poněvadž může s ní mluvit, kdykoli mu libo, jsa jejím kmotrem, mohl by mne hledět u ní pomluvit a tak bych nikterak od ní nedostal, co bych rád.“

Nuže, když takto oba, jak již praveno, byli zamilováni, stalo se, že Tingoccio, jenž byl obratnější, pokud šlo o to, zjevit žínce svoji touhu, dovedl skutky i slovy, že mu byla po vůli. Meuccio dobře to pozoroval a ačkoli mu to bylo velmi proti mysli, přece doufaje, že se mu kdysi podaří dosíci toho, po čem toužil, aby Tingoccio neměl příčiny, ani příležitosti, by mu to překazil, stavěl se, jakoby o ničem nevěděl.

Takto, když byli oba zamilováni, ale jeden šťastnější druhého, stalo se, že Tingoccio, shledav u kmotry úrodné políčko, tak pilně je vzdělával, že si z toho ulovil nemoc, jež po několika dnech tak se zhoršila, že nenalézaje pomoci, sešel s tohoto světa.

Když po té minuly tři dny (snad že dříve nemohl), přišel podle daného slibu jedné noci do komory Meucciovy, jenž tvrdě spal, a zavolal jej. Meuccio probudiv se, tázal se:

„Kdo jsi?“

Načež mu odpověděl:

„Jsem Tingoccio, a podle slibu, který jsem ti učinil, přišel jsem, abych ti podal zprávy o onom světě.“

Meuccio poněkud se polekal vida jej, ale vzpamatovav se pravil:

„Buď mi vítán, bratře.“

A pak se ho tázal, je-li ztracen.

Na to odpověděl Tingoccio:

„Ztraceno je to, co víc nelze nalézt, a kterak bych byl tu, kdybych byl ztracen?“

„Jdi,“ pravil Meuccio, „tak jsem to nemyslel, ale tážu se tě, nejsi-li mezi dušemi zatracenců v pekelném ohni?“

Tingoccio mu odpověděl:

„To ne, ale přece za hříchy, jež jsem spáchal, trpím těžká muka a úzkosti.“

Na to tázal se Meuccio zevrubně Tingoccia, jaké jsou na onom světě tresty pro každý hřích na tomto světě spáchaný, a Tingoccio mu je vypověděl všechny. Pak tázal se ho Meuccio, mohl-li by pro něho něco učinit. Tinguccio mu odpověděl, že ano, aby pro něho dal čísti mše a konati modlitby a aby dával almužny, poněvadž tyto věci velmi mu na onom světě prospějí. Načež Meuccio pravil, že milerád tak učiní. Ale když Tingoccio od něho odcházel, vzpomenul si Meuccio na kmotru a pozvednuv poněkud hlavu, tázal se:

„Dobře, že si vzpomínám, Tingoccio, na kmotru, s kterou jsi obcoval, dokud jsi byl na tomto světě; jaký trest dostal jsi za to?“

Na to odpověděl Tingoccio:

„Bratře, když jsem odtud přišel tam, byl tam kdosi, jenž, jak se zdá, věděl všechny moje hříchy z paměti. Ten mi nařídil, abych se odebral na místo, kde bych pykal ve velkých mukách za svoje hříchy, a nalezl jsem tam mnoho soudruhů, kteří byli odsouzeni k týmž trestům co já. A když jsem byl mezi nimi a vzpomenul si, co jsem činil s kmotrou, tu očekávaje za to trest mnohem větší, než jaký mi byl udělen, ačkoli jsem se nalezal ve velkém ohni, jenž velmi pálil, všecek jsem se třásl strachy. Když to spozoroval jeden z mých sousedů, tázal se: „Oč je ti hůře než ostatním, již tu jsou, že se třeseš uprostřed ohně?“ — „O,“ pravím, „příteli můj, velmi se bojím soudu, jenž mne očekává za veliký hřích, jehož jsem se dopustil.“ — On se mne na to tázal, jaký to byl hřích. — I odpověděl jsem mu: „Zhřešil jsem tím, že jsem obcoval se svou kmotrou, a obcoval tolik, až jsem z toho zemřel.“ — Tu on jal se posmívat se mi proto a pravil ke mně: „Jdi, hlupáku, neboj se, zde se kmotry nepočítají.“ — A slyše to, všecek jsem se potěšil.“

A řka to, poněvadž se blížil den, pravil:

„Meuccio, buď sbohem, nemohu déle prodlet u tebe.“

A rychle zmizel.

Meuccio slyše, že na onom světě nehledí se na kmotry, počal se smáti své pošetilosti, neboť byl již častěji propásl vhodnou příležitost. Pročež zanechav své pošetilosti, stal se v této věci od té chvíle chytřejším.

Kdyby byl o těchto věcech věděl bratr Rinaldo, nebyl by musel užívati tolika úskočných řečí, aby přiměl svoji milou kmotřičku, by mu byla po vůli.“

* * *

Zefyr byl se již zvedl při slunci chýlícím se k západu, když král skončiv svoji povídku, poněvadž nebylo již nikoho, kdo by vypravoval, vzav vínek s hlavy, položil jej na hlavu Laurettinu řka:

„Paní má, věnčím vás vínkem, jenž nese vaše jmeno, na královnu naší společnosti. Nařizujte nyní vše, co se vám zdá býti k rozkoši a potěšení nás všech, jako naše paní.“

A usednul.

Lauretta stavši se královnou, dala zavolati správce domu, jemuž nařídila, aby upravil v krásném údolí poněkud dříve, než bylo v obyčeji, večeři, by pak pohodlněji mohli se vrátiti do paláce, a pak nařídila, čeho třeba učinit po čas její vlády. Na to obrátivši se ke společnosti pravila:

„Dioneo nařídil včera, aby se dnes mluvilo o kouscích, jež ženy provedly manželům, a kdybych vám nechtěla ukázat, že nejsem tak zlomyslná, nařídila bych, aby se zítra vypravovalo o kouscích, které provedli manželé svým ženám. Avšak nechám toho a pravím, aby každý chystal se vypravovati o kouscích, jež den co den ženy provádějí mužům, nebo muži ženám, anebo jeden druhému. A myslím, že o tom bude lze povědět neméně pěkného, jako pověděno bylo dnes.“

A řkouc to povstala a propustila společnost až do večeře. Povstali tudíž rovněž dívky i mladíci, někteří z nich bosi brodili se v jasné vodě, jiní pak pod pěknými rovnými stromy se procházeli po zeleném trávníku. Dioneo a Fiammetta dlouho pěli o Archytě a Palemonovi a tak všichni všelijak se bavíce, krátili si chvíli velmi vesele až do hodiny večeře.

Když byl čas k večeři, postaveny na trávníku stoly a zde za zpěvu tisícerého ptactva, osvěžováni stále mírným vánkem, přicházejícím z okolních vrchů, aniž byli obtěžováni hmyzem, v klidu a veselí povečeřeli. Když pak vstali od stolů, prošli ještě trochu rozkošným údolím, načež když slunce počalo zapadat, podle vůle královniny vraceli se zvolna ke svému obvyklému obydlí, hovoříce a žertujíce o tisíci věcech, nejen o tom, o čem bylo vypravováno, ale i o všeličems jiném, a tak přišli ke krásnému paláci, když již se blížila noc. Zde, když osvěžujícím vínem a různými lahůdkami zaplašili únavu po krátké cestě, jali se kolem krásné nádržky tančit, jsouce provázeni buď dudami Tyndarovými, aneb jinými nástroji.

Na konec pak přikázala královna Filomeně, aby zapěla píseň, a dívka počala takto:

Ach, ubohé mé žití!
Zda vrátím se kdy ještě jednou tam,
zkad rozlukou jsem musil odejíti?

O nevím, taká touha zlá mne tráví,
již nesu v srdci svém,
kde bývala jsem, tam se zpátky bráti;
mé dobro drahé, odpočinku pravý,
jenž svíráš hrud mi v svoru zlém,
rci, jiných nemám odvahu se ptáti,
kdo můž’ mi zprávu dáti,
ó dopřej, pane, ať si nezoufám,
ať duši bědné mohu poleviti!

Já nevyslovím, jaká rozkoš milá
mne zažehnula chtivě,
že nemám v noci ani ve dne stání,
neb cítiti a vidět, slyšet, síla
se vzpjala ve mně divě,
že v každém smyslu cítím nové plání,
v němž shořím, smilování
když nedáš ty, můj neuhasíš plam,
neb v ztracenou ctnost nezvrátíš mé žití.

Rci, kterak stát se může, kdy to bude,
bych našla tebe zas,
kdy zlíbám oči, jež jsou smrtí mojí?
Ó rci, mé blaho, duše má, můj trude,
kdy nadejde ten čas,
kdy útěcha tvá ve zoufalém boji
mé utrpení zhojí?
Kéž je tu hned, kéž trvá věčně, ždám,
zda láskou raněna, můž’ jedno býti.

To stane-li se, v náruč tebe schvátit,
tu sešílím jak v chvíli,
když nechala jsem tebe jíti v dálí,
a kdybych měla při tom všecko ztratit,
rty slíbám ti, můj milý,
až zkojen touhy žár, jenž tak mne pálí,
zde každý výraz malý,
přijď záhy již mne obejmouti, lkám,
jen myslit na to ku zpěvu mne nití.

Píseň tato přiměla celou společnost k úsudku, že Filomena poutána jest novou rozkošnou láskou, a poněvadž slova, jež byla před chvílí pronesla, naznačovala, že jí užila více než pouhý okamžik, pokládali ji za šťastnou a někteří, jimž se jí nebylo dostalo, jí i záviděli.

Když pak píseň byla skončena, vzpomenula si královna, že příští den je pátek, i pravila laskavě ke své družině:

„Jak vám známo, urozené dívky, i vám, mladíci, že zítra jest den, jenž jest posvěcen utrpením našeho Pána a Spasitele, jejž, jak vám dobře známo, nábožně světili jsme za vlády Neifiliny a upustili jsme od veselého vypravování a podobně činili jsme následující soboty. Pročež chtíc následovati dobrého příkladu, jejž nám dala Neifile, míním, že jest slušno, abychom zítra a dne následujícího, jakož jsme činili minulého týdne, zanechali našich veselých povídek, majíce na paměti, abychom v těchto dnech pečovali o spásu svých duší. “

Všem líbila se zbožná řeč královnina, a když je propustila, poněvadž byla již minula valná část noci, všichni se odebrali na odpočinek.