Dekameron/Den prvý/Povídka prvá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka prvá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Prima
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 29–45.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Ser Ciappeletto lživou zpovědí oklame nábožného řeholníka a zemře; byv pak za svého života největším zlosynem, po smrti jmín jest za svatého a nazván svatým Ciappelettem.

Slušná věc jest, rozmilé dívky, aby každá věc, kterou člověk podniká, u velebném a svatém jménu Toho, jenž jest tvůrcem všeho, měla počátek. Pročež maje našemu vypravování jakožto první učiniti počátek, hodlám započíti jedním z oněch jeho zázračných činů, aby slyšíce to, posilnili jsme se ve své naději v něho, jako nezměnitelnou příčinu všech věcí, a abychom povždy jméno jeho chválili.

Všeobecně známo jest, jakož pozemské věci vesměs jsou pomíjející a smrtelné, tak i v sobě samých a mimo sebe jsou plny trampot a úzkostí a utrpení, a obklopeny nesčíslným nebezpečenstvím, jichž nikterak nemůžeme se my, kdož žijeme mezi nimi a jsme částí jejich, ubránit, jestliže zvláštní milost Boží nám k tomu nepropůjčí síly a důvtipu. Že by tato milost v nás neb při nás pocházela z nějaké naší zásluhy, nelze předpokládat, neboť vznikla z vlastní jeho dobroty a vyvolána prosbami těch, kdož jako my byvše smrtelní, dobro i vůli jeho následovali, dokud byli na živu, a nyní s ním stali se nesmrtelnými a blahoslavenými. Těmto pak my sami, jako přímluvčím, jimž ze zkušenosti jest známa naše křehkost, nejsouce snad dosti smělí, abychom modlitby svoje vznášeli soudci nejvyššímu, vysíláme svoje prosby o to, čeho se nám zdá býti zapotřebí. A tu jistě shledáváme, že jest k nám ještě pln milostivého slitování, neboť nemohouce nikterak schopností svého smrtelného zraku proniknouti tajemství božského ducha, snad mnohdy, uvedeni v omyl domněnkami, činíme svým přímluvčím před jeho Velebností toho, jenž od něho vypuzen jest do věčného vyhnanství. A nicméně ten, jemuž nic není skryto, hledě spíše k čistotě prosícího, než na jeho nevědomost a zavržení toho, k němuž se modlí, právě tak, jako by tento byl v očích jeho blahoslavený, vyslyší onoho, jenž se modlí. Což zřejmě může ukázati povídka, kterou hodlám vypravovat; pravím zřejmě, nikoliv dle soudu Božího, ale podle soudu lidí.

Vypravuje se tedy, že jakýs Musciatto Francesi, stav se z nesmírně bohatého a váženého obchodníka ve Francii šlechticem, měl provázeti do Toskany Karla Bezzemka, bratra krále francouzského, jehož papež Bonifac tam povolal a kam též přijíti slíbil. Vida, že záležitosti jeho, jak se častěji děje obchodníkům, zde onde tuze zapleteny jsou, a nemoha sám osobně před odjezdem v rychlosti je upraviti, přemýšlel, koho by asi k tomu splnomocnil. Ve všem věděl si rady; jen to nevěděl, kterak vymoci některé pohledávky, jež měl za několika Burgunďany. Příčinou jeho nesnází bylo, že znaje Burgunďany jako lidi bezectné a věrolomné, prohnané, nedovedl si vzpomenout, kdo by as byl člověk dosti prohnaný a na něhož by se mohl spolehnout, a jenž by mohl překonat jejich zlé úmysly.

Když tak dlouho přemýšlel a uvažoval, přišel mu konečně na mysl jakýsi ser Ciapperello da Prato, jenž často přicházíval do jeho domu v Paříži. Tento, poněvadž byl malé postavy a velmi ozdobně se strojil, zván byl Francouzy, kteří nevěděli, co znamená Ciappelletto, domnívajíce se, že to má býti Cappello čili věnec, podle jejich nářečí Chapelet, poněvadž byl malý, jak jsme již pravili, nikoliv Cappello, ale Ciappelletto. A jakožto Ciappelletto byl vůbec znám, kdežto jen málo kteří znali jej pod jménem ser Ciapperello. A život tohoto Ciappelletta byl takovýto.

Byl notářem, a byl by se k smrti hanbil nad tím, kdyby některá z jeho listin, jichž mnoho narobil, byla za jinou bývala uznána, než za falešnou; těch napsal, kolik kdo chtěl, a třeba zcela darmo, spíše než kdo jiný za skvělý plat. Křivě svědčil, ať byl o to žádán či nikoliv, a poněvadž tenkrát ve Francii přísahám dávána byla veliká víra, neostýchaje se, přísahati křivě, tak často lstivě pře vyhrával, kolikráte byl povolán, aby vydal svědectví pravdě na své svědomí. Prazvláštní radostí mu bylo, a velmi si na tom dával záležet, rozsévati svár, hněvy, nepřátelství a pohoršení mezi příbuznými, přáteli a známými; a čím větší z toho vzešlo zlo, tím větší byla jeho radost. Byl-li vyzván ke vraždě neb jinému zločinu, nevzpíraje se nikdy, ochotně věci podnikal a často vlastní rukou zranil neb usmrtil lidi.

Býval nejdrzejším rouhačem Boha i svatých pod sluncem; proklínal pro nejmenší maličkost, jsa nad jiné zlostný a popudlivý. V kostele nebýval nikdy, svátostem církve se rouhal a posmíval nejhanebnějšími slovy jako věcem nejpovrženějším. Ale naopak v krčmách a jiných vykřičených místech býval často a rád. Ženských měl rád jako pes hůl, ale v horších neřestech liboval si více než kterýkoli ohavník. Loupiti a krásti dovedl s tak klidným svědomím, jako pobožný člověk klade oběť na oltář. Byl jedlík a piják tak nesmírný, že mu často bývalo ohavně zle. Jako falešný hráč byl pověstný.

Ale proč jej tolika slovy popisuji? Byl to snad nejhorší člověk pod sluncem. Jeho nešlechetnosti dlouho byly podporou moc a bohatství messera Musciatta; k vůli němu leckdy šetřili jej ti, jimž ublížil, i dvůr královský, který neustále pohoršoval. Když vzpomněl sobě na tohoto Ciappelletta messer Musciatto, jehož život dobře znal, měl za to, ten že asi vyzraje na prohnané Burgunďany. I zavolal si jej a pravil:

„Ser Ciappellette! Víš, že za krátký čas odtud odejdu, a poněvadž mám mnoho peněz za Burgunďany, lidmi lstivými a podvodnými, nevím o nikom jiném, kdo by mi peníze ty tak sehnati mohl, jako ty. A poněvadž vím, že nemáš co na práci, chceš-li, opatřím ti odporučení dvora, a dám ti slušnou část z peněz, jež mi vymůžeš.“

Ser Ciappelletto, jenž právě tehdy neměl práce a nevalně se mu vedlo, vida pak, že pozbude toho, jenž mu tak dlouho byl nejmocnější záštitou, bez velikého rozmýšlení, jsa puzen nouzí, pravil, že milerád tak učiní. I dohodli se řádně, a Ciappelletto, vzav odporučující listy královy, odešel po odjezdu Musciattově do Burgundu, kdež jej téměř nikdo neznal. A zde proti své přirozenosti sháněl dluhy laskavě a vlídně, a obstarával to, k čemu přišel, jako by chtěl hněvy a hádky ponechati až na konec.

Zabývaje se tím, ubytoval se u dvou bratří z Florencie, kteří půjčovali na lichvu a přijali k vůli Musciattovi Ciappelletta s velkou poctou. Tu stalo se, že se Ciappelletto rozstonal; oba bratří povolali ihned lékaře, obstarali mu řádnou posluhu a starali se všemožně, aby se zase uzdravil. Ale veškerá pomoc byla marná; neboť človíček ten byl již starý a k tomu byl minulý život jeho nespořádaný, tak že dle výroku lékařů bylo s ním čím dál tím hůř, bylť nemocen na smrt, což oběma bratřím bylo velmi nevhod.

Jednoho dne rozmlouvali oba bratří vedle komory, kde Ciappelletto ležel nemocen, takto:

„Co si s ním počneme?“ pravil jeden ke druhému. „Věru jsme tu špatně pochodili. Neboť vypověděti jej nemocného z domu, bylo by hanba a zřejmým znamením necitelnosti, když lidé viděli, kterak jsme jej dříve tak pohostili a pak tak pečlivě ošetřovali a o jeho vyléčení se starali, a nyní, ačkoli nám nezavdal nijaké příčiny k nevoli, jej tak náhle z našeho domu a na smrt nemocného vypovídáme. Jinak byl zase tak špatným člověkem, že se nebude chtět ani zpovídati, ani nebude chtět přijmouti poslední pomazání; a zemře-li bez zpovědi, v žádném chrámě nebudou chtět přijmouti jeho tělo, a zahrabou jej někde jako psa. A bude-li se i zpovídati, hříchy jeho jsou tak četné a tak hrozné, že nebude o nic lépe; neboť žádný mnich neb kněz mu nedá rozhřešení. A nedá-li mu je, zase bude hozen do jámy. A stane-li se to, lid zdejší, který na nás nejen pro živnost naši, jež se mu zdá nešlechetnou, den ode dne více a více sočí, ale také z choutky obrati nás, povstal by hlučně a volal by: ‚Pryč s těmi lombardskými psy, vždyť ani církev s nimi nic nechce míti.‘ A vrhnou se na náš dům a snad nejen oloupí nás o náš majetek, ale snad i nám samým ublíží. Ať je tomu jakkoliv, až zemře Ciappelletto, je s námi zle.“

Ser Ciappelletto, jenž, jak jsme pravili, ležel v sousedství světnice, kde oba hovořili, a maje bystrý sluch, jak tomu někdy u nemocných bývá, slyšel, co si tito o něm povídali. I zavolav je, pravil k nim: „Nechci, abyste k vůli mně měli nějaké nepříjemnosti anebo byli v nějakém nebezpečí. Slyšel jsem, co jste si o mně povídali, a vím, že by tomu skutečně také tak bylo, kdyby se stalo tak, jak jste řekli; ale bude to jinak. Za svého života dopustil jsem se tolika hříchů proti Pánu Bohu, že je mi jedno, budu-li míti o jeden ještě více nebo méně teď, kdy umírám. Proto se mi postarejte o mnicha svaté pověsti, nejsvětějšího, jehož vůbec znáte, jestli zde nějaký takový je, ať přijde ke mně, a jen mne nechte, uvidíte, že uspořádám svoje i vaše věci co nejlépe a že budete se mnou spokojeni.“ — Oba bratří, ačkoli mnoho důvěry neměli, přece šli do kláštera, prosíce, aby některý svatý a učený muž vyzpovídal nemocného Lombarda, který v domě jejich leží; i byl jim dán starý mnich, muž svatého života, mistr písma svatého, člověk to naskrze bohabojný a ctihodný, jenž v celém městě požíval veliké vážnosti a úcty.

Když přišel do komory, kde ser Ciappelletto ležel, posadil se vedle jeho lože a počal jej nejprve vlídně těšiti, a na to se ho tázal, jak tomu dávno, co se posledně byl zpovídal.

Na to ser Ciappelletto, který se jak živ nebyl zpovídal, odvětil: „Otče můj, byl jsem zvyklý zpovídati se týdně alespoň jednou, ačkoliv jsem se častokráte víc než jednou zpovídával, ale od té doby, co stůňu, a tomu jest již osm dní, jsem se dosud nezpovídal — taková trýzeň přišla na mne tou nemocí.“

Mnich potěšen pravil: „Synu můj, dobře jsi činil, a čiň tak i na dále. Již vidím, že když jsi tak často býval u správy boží, nebudu míti velikou práci, poslouchati tě a vyptávat se tě.“

Na to ser Ciappelletto: „Nemluvte tak, ctihodný otče! Nezpovídal jsem se ani tak často ani tak úplně, abych si nepřál složiti všeobecnou zpověď ze všech hříchů, na které se pamatuji od svého narození až ke své poslední zpovědi. Proto vás prosím, můj dobrý otče, abyste se mne na vše do podrobna a úplně vyptával a dotazoval, tak, jako kdybych se nebyl zpovídal nikdy. Nehleďte na mne, že jsem nemocný, ctihodný otče! Bude mi mnohem milejší, třeba se nezalíbím tomuto hříšnému tělu svému, než abych povoluje mu učinil něco, co by mohlo býti příčinou zatracení duše mé, kterou můj Vykupitel spasil drahocennou krví svou.“

Tato slova se svatému muži velmi líbila, a zdála se mu svědčiti o zbožné mysli, i pochváliv za to velice Ciappelletta tázal se ho, hřešil-li kdy s nějakou ženštinou.

Na to ser Ciappelletto odpověděl vzdychaje: „Milý otče, věru bojím se říci vám pravdu v té příčině. Bojímť se, abych nezhřešil marnivou vychloubavostí.“

„Jen mluv upřímně,“ pravil mnich; „mluvíš-li pravdu, ať při zpovědi, ať kdykoliv, nikdy nehřešíš.“

Tu pravil sir Ciappelletto: „Když jste mne v tom ohledu upokojil, povím vám to. Jsem tak čistý a nevinný, jako když jsem vyšel z lůna matčina.“

„Bůh ti požehnej!“ zvolal mnich. „Jak dobře jsi učinil! A oč větší byla tvoje zásluha, neboť měl jsi vůle dosti a mohl jsi hřešiti, nejsa ničím vázán, jako my řeholní kázní a pravidly.“

Na to se jej ptal, jestli nikdy nerozhněval Boha hříchem nestřídmosti.

Nemocný z hluboka povzdychl a pravil, že ano a často. Zvykl prý si mimo čtyrycetidennímu postu, jak to bývá u zbožných lidí v obyčeji, postiti se i třikráte v týdnu o chlebě a vodě. A tu, zvláště býval-li poutí neb dlouho trvajícím modlením unaven, pil vodu s takovou chutí, jako nejsilnější piják víno. Často zatoužil i po zelenině, zvláště po polním salátu, tak zvaném kozlíčku, jak je na vesnicích dobře známý, a ten prý mu chutnal tak velice, jak mu ani chutnati neměl, když se z bázně boží postil.

Na to pravil mnich: „Milý synu; takoví hříchové jsou zcela přirození a velmi lehcí; pročež své vědomí jimi neobtěžuj. Každému člověku, třeba i nejsvětějšímu, chutná po dlouhém postu jísti a po namahání píti.“

„Ó, ctihodný otče,“ zvolal ser Ciappelletto, „nepovídejte mi to, abyste mne těšil, víte dobře, že věci, které se činí k vůli Bohu, musí se činiti s čistým srdcem a beze vší poskvrny ducha; kdo jinak činí, hřeší.“

Mnich, nanejvýš spokojen, pravil: „Těší mne, že tak smýšlíš, a líbí se mi čisté a dobré svědomí tvé v této věci. Rci mi však, nezhřešil-li jsi lakomstvím, požaduje více, než se slušelo, neb zda jsi kdy podržel, co jsi podržeti neměl.“

Načež ser Ciappelletto: „Otče můj, bylo by mi líto, kdybyste tak o mně smýšleti měl jen proto, že jsem v domě těchto lichvářů. Nemám s nimi co činiti — ba naopak; přišel jsem je napomenout a pokárat, odvrátit je od tohoto ohavného obchodu, a myslím, že by se mi to bylo i podařilo, kdyby Bůh nebyl mne tak navštívil. Vězte, že otec můj mi zanechal značné jmění, z něhož jsem, když zemřel, větší čásť obětoval na bohulibé skutky; a abych mohl býti živ a pomáhati chudým Kristovým, podnikal jsem drobné obchody, při nichž jsem si ovšem hleděl zisku, ale co jsem vytěžil, vždy na dva díly jsem dělíval; jeden podržel jsem pro své potřeby, druhý rozdávaje mezi chudé. A v tom můj Stvořitel mně tak napomáhal, že se mi vedlo vždy lépe a lépe.“

„Dobře jsi činil,“ pochválil ho mnich. „Ale nebýval jsi snad zlostný?“

„Ach,“ pravil ser Ciappelletto, „co se toho týče, mohu vám říci, že se to stávalo velmi často. Ale kdož by se dovedl zdržeti, vida, kterak lidé tropí nejhanebnější věci, když pozoruje, jak proti jeho přikázáním hřeší a jeho soudu se nic nebojí. Často jsem si raději přál umříti, nežli hleděti na to, kterak mladíci se shání po marnostech, kterak klnou a zlořečí, navštěvují vykřičená místa, do kostela nechodí, a mnohem více světa si hledí, než Boha.“

„Synu můj, takový hněv jest spravedlivý,“ pravil mnich, „a proto ti nemohu ničeho vyčítati. Ale hněv ten mohl tě snad svésti k nějaké vraždě, neb abys někoho urazil aneb jinak mu ublížil?“

Na to ser Ciappelletto odpověděl: „Ach, otče, vy jste se mi zdál býti svatým mužem, kterak můžete cos takového říci? Kdyby mne bylo cos takového jen někdy napadlo, myslíte, že by mne Bůh byl nechal tak dlouho na živě? To jsou věci, jež mohou učiniti jen zlosynové a lotři. Viděl-li jsem koho takového, pravil jsem vždy toliko: Jdi, Bůh tě naprav.“

Tu pravil mnich: „Nyní, synu můj, jemuž Bůh požehnejž, pověz mi, zdali jsi nikdy křivě nesvědčil, někoho nepomlouval, neb o někom zle nesmýšlel?“

„Ano, otče,“ odpověděl ser Ciappelletto, „mluvil jsem zle o svém bližním, neboť měl jsem souseda, který proti všemu právu a slušnosti nic jiného nečinil, než ženu svou tloukl. I tu jsem jedenkráte špatně o něm mluvil s příbuznými jeho ženy. Neboť mi bylo líto té chudinky, kterou, kdykoli se přes míru napil, tloukl až Bůh brání.“

Na to mnich: „Dobře, ale pravil jsi, že jsi byl kupcem, ošidil-li jsi kdy někoho, jak to kupci činívají?“

„Ovšem, ctihodný otče,“ odpověděl ser Ciappelletto. „Ale nevím, kdo to byl; jen tolik vím, že kdysi přinesl mi nějaký muž peníze, které mi byl dlužen za prodané sukno, a já hodil peníze do krabice, aniž jsem je počítal, a tu déle než za měsíc shledal sem, že tam bylo o čtyry haléře více, než tam býti mělo; schovával jsem ty peníze déle než rok, ale když jsem toho člověka víc nespatřil, dál jsem je almužnou.“

„To je maličkost,“ pravil mnich, „a učinil jsi dobře, jednaje tak.“

Na to se jej vyptával zbožný mnich na to i ono, a on stále stejně odpovídal. Když mu chtěl již uděliti rozhřešení, pravil ser Ciappelletto: „Otče, mám ještě hřích, který jsem vám nepověděl.“

Mnich se ho ptal, a on pravil: „Vzpomněl jsem si, že jsem jedenkráte v sobotu po deváté hodině večerní poručil svému služebníku, aby zametal, a tím porušil jsem úctu, kterou máme míti k neděli.“

„Ó, synu můj,“ pravil mnich, „toť pouhá maličkost.“

„Ne,“ pravil ser Ciappelletto, „neříkejte, že to maličkost, neděli máme ctíti, neboť jest to den, kdy vstal z mrtvých náš Spasitel.“

„Dopustil jsi se ještě něčeho?“ tázal se zpovědník.

„V chrámu Páně jsem jednou plivnul, zabrán v myšlénky.“

Mnich se usmál a pravil: „Milý synu, to nic nedělá. My jsme kněží, a pliváme každodenně v kostele.“

Tu ser Ciappelletto zvolal: „A to se dopouštíte veliké nepravosti, neboť nižádnou budovu nemáme míti v takové čistotě jako dům Boží, kde se přináší oběť Bohu.“

Zkrátka, podobných věcí pověděl ještě mnoho, a posléze počal vzdychati a naříkati, až se dal do pláče — neboť plakati dovedl, kdy a jak chtěl.

„Co je ti, synu můj?“ tázal se nábožný mnich.

„Ach, můj otče, zbývá mi ještě jeden hřích, z něhož jsem se dosud nikdy nezpovídal — tak se zaň stydím; a vždy, kdykolivěk si na něj vzpomenu, musím plakati, jak vidíte. Zdá se mi, že mi Bůh nikdy neodpustí takový hřích.“

Na to pravil nábožný mnich: „Jdi, synu, co by to mohlo být? Kdyby všichni hříchové, jichž se lidé na světě dopustili, neb se teprve dopustí, od jednoho člověka spácháni byli, a on měl tolik kajícnosti, jako vidím u tebe: tak veliké jsou dobrota a milosrdenství Boží, že by ti je dle veliké milosti své všechny odpustil.“

Načež ser Ciappelletto stále vzdychaje: „Ach, otče můj, hřích můj jest příliš veliký, a jedva se odvažuju doufati v odpuštění, nepřispějete-li vy mně svými modlitbami.“

„Jen to pověz bez bázně. Slibuji ti, že se za tebe budu modliti,“ těšil jej mnich.

Avšak ser Ciappelletto přece plakal a mlčel, a mnich jej stále těšil. Když tak očekávání kněze na nejvyšší míru napjal, vzdychl z hluboka a pravil: „Otče můj, když tedy slibujete, že se za mne u Boha přimlouvati budete, povím vám to. Vězte, že jsem jednou, když jsem byl malý, své matce nadával.“

A řka to, počal znovu usedavě plakati.

„To se ti zdá býti tak veliký hřích?“ ptal se mnich. „Viz, lidé se rouhají každodenně Bohu, a on jim rád odpouští, když toho litují, a ty bys pochyboval, že ti to odpustí? Neplač tak hořce, utiš se, kdybys byl i jedním z lotrů, kteří Pána přibili na kříž, a měl takovou lítost, jakou u tebe vidím nyní, vše by ti odpuštěno bylo.“

Na to ser Ciappelletto: „Nastojte, otče můj! Co to pravíte? Drahá matička má, která mne devět měsíců nosila pod srdcem ve dne v noci, nastakráte chovala mne v náruči! Dopustil jsem se těžkého hříchu, že jsem jí nadával! Nebudete-li vy, otče, za mne se modliti, tedy mi to Bůh neodpustí.“

Mnich vida, že ser Ciappelletto již nemá, z čeho by se zpovídal, dal mu rozhřešení a udělil mu požehnání, považuje jej za svatého muže, neboť vše považoval za pravdu, co mu povídal. A kdož by nevěřil, vida člověka na smrtelném loži takto mluviti?

A po všem tom pravil k němu: „Ser Ciappelletto, s pomocí Boží budete brzy zase zdráv; kdyby však se stalo, že by Bůh vaši blahoslavenou duši k sobě povolal — přál byste si, aby tělo vaše bylo pochováno v našem klášteře?“

„Ano, otče,“ odvětil ser Ciappelletto, „ba ani bych si nepřál pochovánu býti jinde, neboť vy jste mi slíbil, že se za mne budete modliti k Bohu, a mimo to vždy jsem svatý řád váš měl ve zvláštní úctě. A protož, prosím vás, až se vrátíte do kláštera, pošlete mi nejsvětější tělo Kristovo, kteréž jste dnes ráno u oltáře posvětil, neboť, ačkoli toho nejsem hoden, chci je s vaším dovolením přijímati, a pak udělte mi svaté poslední pomazání, abych aspoň umřel jako křesťan, když jsem byl živ jako hříšník.“

Oba bratří, kteří se obávali, že je ser Ciappelletto oklame, postavili se za dřevěnou stěnou, která oddělovala světnici, ve které ležel ser Ciappelletto, od druhé světnice, a naslouchajíce, snadno slyšeli a rozuměli všemu, co ser Ciappelletto s mnichem mluvil. Nejednou jim bylo při tom tak do smíchu, když slyšeli, z čeho se zpovídá, že div nepukli a nejednou pravili mezi sebou:

„Jaký to člověk, jehož od daremnosti nechrání ani stáří, ani nemoc, ani strach před smrtí, jež jest již tak blízka, ani soud Boží, kdež v brzku bude souzen, nebrání mu, aby právě tak umíral jako žil?“ Když však uslyšeli, že bude pochován v klášteře, nestarali se již o nic.

Ser Ciappelletto brzy na to přijal tělo Páně a když stav jeho velmi se zhoršil, přijal poslední pomazání, načež brzy po nešporách téhož dne po své roztomilé zpovědi zemřel.

Oba bratří podle vlastního jeho ustanovení, kterak chce býti počestně pohřben, poslali ihned ke mnichům do kláštera, aby přišli večer a modlili se hodinky, jak to obyčejem, a ráno tělo odnesli, k čemuž připravili vše, čeho třeba. Nábožný mnich, který jej byl zpovídal, zvěděv, že zemřel, odebral se ku převorovi kláštera a dav sezváněním svolati všechny mnichy, zjevil jim, jak se ze zpovědi dověděl, jakým byl ser Ciappelletto svatým mužem. A doufaje, že Pánbůh k vůli němu mnohé zázraky učiní, přemluvil je ovšem snadno, aby s největší slávou a úctou tělo jeho v klášterní hrobku bylo přijato. Převor a ostatní mniši věříce tomu svolili a večer odebrali se všichni tam, kde leželo tělo Ciappellettovo; tam nad ním konali velkou a slavnou pobožnost, a ráno všichni oděni komžemi a pluvialy, s knihami v rukou a kříži napřed, pějíce putovali pro tělo jeho a je s největší slávou a okázalostí do svého kláštera přenesli, následováni skorem všemi obyvateli města, muži i ženami.

Když pak tělo jeho vystaveno bylo ve chrámě, nábožný mnich, jenž jej byl zpovídal, vystoupil na kazatelnu a počal mluviti o něm, o jeho životu, o jeho postech, o jeho neposkvrněné čistotě, o jeho prostotě, svatosti a nevinnosti, věci podivuhodné, mimo jiné též vypravuje o hříchu, jejž považoval ser Ciappelletto za největší, a z něhož se mu s velikým pláčem vyznal, netroufaje si ani domnívati se, že mu jej Bůh odpustí. A pak, aby lidu, jenž jej poslouchal, udělil spasitelné napomenutí, zvolal: „Vy však, od Boha zavržení, pro každé stéblo slámy, jež vám přijde pod nohy, rouháte se Bohu, jeho matce a všem milým svatým.“

Jiné a jiné věci mluvil o jeho spravedlnosti, o jeho čistotě, — zkrátka, svými slovy, jimž lid dával plnou víru, naplnil mysle všech přítomných takovou zbožností, že když církevní obřady skončeny, všickni počali se hrnouti k Ciappellettovi, líbali mu ruce a nohy, a trhali s něho šaty, každý se považoval za šťastného, mohl-li jen kousek hadříčku z jeho oděvu uloviti. Bylo nutno, aby byl po celý den vystaven, by jej všichni mohli viděti a navštěvovati.

Pak když nastala noc, vložen byl do mramorové rakve a pohřben s největší poctivostí v jedné kapli a hned následujícího dne putoval k němu zbožný lid, rozsvěcoval svíčky na jeho hrobě, a modlil se k němu, a ovšem též konal sliby a obětoval voskové obrázky podle učiněných slibů. Jeho pověsť tak rozšířila se po vší zemi, že snad nebylo nikoho, kdo by v kterýchkoli těžkostech života se nacházeje, vzýval jiného světce, nežli svatého Ciappelletta, jak jej nazývali a nazývají. Mnozí tvrdí, že Bůh i mnohé zázraky nad hrobem jeho učinil a dosud činí na těch, kdož pobožně se k němu utíkají.

Tak tedy žil a zemřel ser Ciapperrello da Prato a stal se svatým, jak jste slyšeli. Nechci popírat možnost, že jej Pánbůh přijal mezi své vyvolence; neboť ačkoli byl život jeho pln hanebností a neřestí, snad přece v poslední chvíli byla lítost jeho taková, že se Bůh nad ním smiloval a přijal jej do svého království. Avšak poněvadž toto je nám skryto, soudím jen dle toho, co zjevno, a pravím, že bychom se s ním spíše shledali mezi zatracenci v rukou ďáblových, než v království nebeském.

A je-li tomu tak, možno z toho poznati neskonalou milost Boží k nám, jenž hledě nikoliv na náš blud, nýbrž na čistotu naší víry, když takto obracíme se k jeho nepříteli, mníce ho býti jeho přítelem, vyslyší nás, jakobychom byli zvolili za svého prostředníka skutečného svatého.

A protož abychom jeho milostí v nynějších protivenstvích a v této naší malé společnosti zachováni byli zdrávi a bez pohromy, chválíce jméno jeho, v němž jsme započali, mějmež jej v úctě a dovolávejmež se ho ve svých potřebách, jsouce bezpečni, že budeme vyslyšáni.“

A zamlčel se.