Dekameron/Den prvý/Povídka druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka druhá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Seconda
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 46–51.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Abraham žid, pohnut Giannottem di Civigny, odebéře se ke dvoru římskému, a vida tu nešlechetnost kněží, vrátí se do Paříže a stane se křesťanem.

Povídka Panfilova vzbudila částečně smích a vůbec pochvalu dívek, jež pozorně poslouchaly. Když pak dospěla ke konci, nařídila královna Neifili, jež seděla vedle něho, aby rovněž vypravujíc povídku, pokračovala pořadem v započaté zábavě. Dívka tato, zdobena neméně dvornými spůsoby jako krásou, vesele odpověděla, že mileráda tak učiní, a počala takto:

„Panfilo ukázal nám ve své povídce, kterak dobrotivost Boží nehledí na naše omyly, když jsou spůsobeny okolnostmi, jež my nemůžeme poznati. Já pak ve své povídce chci vám ukázat, že tatáž dobrota snášejíc trpělivě poklesky těch, kteří by měli dávati svými skutky i svými slovy pravdivé svědectví o ní, jednajíce naopak, tím samým podávají o ní důkaz neomylné pravdy, abychom víru svoji tím více v duších svých upevnili.

Jakož jsme, rozmilé dívky, slyšeli kdysi vypravovat, žil v Paříži bohatý kupec a dobrý člověk, nazvaný Giannotto di Civigni, poctivý a spravedlivý, provozoval velké obchody se sukny, a žil v důvěrném přátelství s jakýmsi bohatým židem Abrahamem, rovněž poctivým a spravedlivým.

Giannotto vida poctivost a spravedlnost Abrahamovu, počal se velice rmoutiti, že duše člověka tak poctivého, rozšafného a dobrého pro nedostatek víry jest odsouzena ke věčnému zatracení. I jal se jej přátelsky prositi a domlouval mu, aby zanechal bludů víry židovské a obrátil se ke pravdám křesťanství, jež, jakož mohl pozorovati, vždy více a více všude prospívalo a se rozšiřovalo, jakožto víra svatá a samospasitelná, kdežto židovství stále vůčihledě ubývalo a blížilo se svému konci. Žid vždy odpovídal, že mimo víru židovskou nezná víry jiné, svaté a samospasitelné; a když již se ve víře té narodil, že v ní chce i žíti i umříti; a nic na světě že jej od ní neodvrátí.

Giannotto však proto nikterak neustal a když minulo několik dní, jal se opět domlouvati židovi a přesvědčovati jej důvody, jakých asi kupec nejlepších míti může, proč víra naše lepší jest víry židovské.

Ačkoli pak byl žid veliký mistr písma židovského, přece (buď že jej k tomu pohnulo velké přátelství ke Giannottovi aneb že slova, která Duch svatý vložil na jazyk člověka neučeného, to spůsobila) židovi počaly se velice líbiti výklady Giannottovy, ale dosud tvrdošijně trval na své víře a nechtěl se dát od ní odvrátit. Čím byl žid tvrdošijnější, tím více Giannotto neustával naň nalehati, až Abraham konečně povolil tomuto usilování, řka: „Dobře, Giannotto, chceš, abych se stal křesťanem, a jsem ochoten tak učiniti, ale dříve pocestuji do Říma, abych viděl toho, o němž pravíš, že je náměstkem Božím na zemi, a abych pozoroval jeho život a mravy, jakož i bratří jeho kardinálů; a budou-li se mi zdáti tací, že budu moci podle tvých slov a jejich skutků přesvědčiti se, že víra vaše lepší jest nežli naše, učiním, co jsem ti slíbil: ne-li, zůstanu židem, jako dosud.“

Když to Giannotto uslyšel, zarmoutil se nad míru a pravil sám k sobě: „Všechna moje snaha, o níž jsem myslel, že ponese výborné ovoce, jest zmařena, ač jsem již myslel, že jsem obrátil svého přítele. Neboť půjde-li ke dvoru římskému a uvidí prostopášný a nevázaný život kněží, nejen že se nedá pokřtíti, ale kdyby byl již křesťanem, spíše se dá opět na židovskou víru.“

I obrátiv se k Abrahamovi, pravil: „Ale, příteli, k čemu bys podstupoval takové trampoty a útraty, jakých třeba k cestě do Říma? Nemluvě o tom, že pro člověka tak bohatého, jako ty, je tolik nebezpečí na zemi a na moři. Což myslíš, že zde není nikoho, kdo by tě pokřtil? Máš-li v příčině naší víry ještě nějaké pochybnosti, vždyť zde je dosti učených a moudrých mužů, kteří by ti vysvětlili vše, co bys si přál neb nač bys se tázal. Proto myslím, že by tvoje cesta byla docela zbytečná. Pomysli si, že jsou tam preláti a kněží tací, jaké jsi mohl viděti zde, a ještě mnohem lepší, poněvadž jsou stále na blízku nejvyššímu pastýři. A proto odlož si toto namahání, poslechna mé rady, na jinou příležitost, třeba k vůli nějakým odpustkům, a pak snad pojedu s tebou.“

„Věřím ti, Giannotto, že mluvíš pravdu,“ odpověděl žid, „ale abych na místě mnohých slov řekl jediné: jsem pevně odhodlán, chceš-li, abych učinil, oč jsi mne tolikrát prosil, cestu onu podniknouti, jinak z toho ze všeho nebude nic.“

Giannotto vida pevnou jeho vůli, pravil toliko: „Dej ti Bůh šťastnou cestu,“ ale pomyslel si, že jak živ křesťanem se nestane, jakmile římský dvůr spatří. Avšak poněvadž sám při tom ničeho neztratil, nebránil mu více.

Žid vsedl na kůň a co nejrychleji putoval k Římu. Přibyv do Říma, byl od svých souvěrců velmi počestně přijat. A přebývaje tu, nezmíniv se nikomu o příčině svého pobytu, opatrně počal pozorovat spůsoby papeže, kardinálův, prelátův a jiných duchovních dvořanův papežského dvora, a dle toho, co pozoroval, jsa člověk velmi bystrého vtipu, a jinými býval na to neb ono upozorňován, shledal, kterak všichni, od nejmenšího až k největšímu, oddáni jsou všem hanebnostem smilstva, ale ne toliko přirozeného, než i hříchu sodomskému beze studu a výčitek svědomí; tak že moc nevěstek, rozličných milostnic a milostníků i v nejdůležitějších věcech rozhodovala. Mimo to poznal, že jsou vůbec oddáni obžerství a chlastu a veškeré nestřídmosti, a spíše sluhové břicha, jako nerozumné dobytče.

Pozoruje bedlivěji, seznal ve všech lakomce a sobce, peněz shrabovače, kteří prodávali vše, lidskou i božskou krev, i statky Boží, ať to bylo cokoli, ať náleželo svátostem neb záduším, všechno prodávali a kupovali za peníze, a provozovali větší obchod a měli více dohazovačů, než v Paříži bývá pro obchod se sukny nebo jiným zbožím. Při tom chytře špatným skutkům pěkná jména dávali; svatokupectví přezdívali poplatek z nastolení, lakotě pak podpory, jako by Bůh dbal významu slov a neprohlédl jejich zločinné úmysly a srdce, a dal se ošiditi pěknými slovy, jako tomu bývá u lidí. Viděl ještě mnoho jiných věcí, o kterých je lépe pomlčeti, a jež se vesměs židovi co řádnému a střídmému muži nanejvýš protivily, a shledav, že dosti viděl, odhodlal se odejeti zase do Paříže, a tak také učinil.

Giannotto zvěděv o jeho příjezdu, neměl ani nejmenší naděje, že by se byl dal pokřtíti, neb že by tak teprve učiniti chtěl, odebral se k němu a oba svoje shledání slavili co nejsrdečněji. Když si žid byl několik dnů odpočinul, ptal se ho Giannotto, co soudí o svatém otci, o kardinálech a o ostatních dvořanech.

„Špatně se mi líbí, a Bůh ať jim učiní, jak zasluhují,“ odpověděl rychle žid, „neboť, pravím ti, že dovedl-li jsem správně pozorovat, neviděl jsem u nich ani svatost, ani pobožnost, ni dobrý příklad neb skutek, aniž cokoli chvalitebného, co by duchovní, dle mého zdání, měl dávat na jevo, ale jen smilstvo, lakomství a svatokupectví, a jiné ještě horší věci, ač mohou-li ještě horší býti, a to viděl jsem tak hojně a tak často, že se mi Řím zdál býti spíše dílnou ďáblovou, než Kristovou. A jak se mi zdá, váš vrchní pastýř a následkem toho i všickni ostatní a celý jeho dvůr, pracují k tomu se vší pečlivostí, s veškerým umem a všemožným spůsobem, aby zničili úplně a vypudili ze světa náboženství křesťanské, jehož by měli býti základem a podporou. Když však vidím, že nedochází k tomu, oč usilují, ale že víra vaše se čím dále tím více množí, tím více že se stává slavnější a skvělejší, tu zdá se mi, že soudím právem, že Duch Svatý jako nejlepší a nejpravější všech jiných věr jest jejím základem a podporou. Ačkoliv jsem tudíž dosud upjatě a zatvrzele vzpíral se tvým výkladům, a nechtěl se státi křesťanem, pravím ti nyní zcela upřímně, že nic na světě mi nezabrání, abych se stal křesťanem. Pojďme do kostela, a dej mne pokřtíti dle obřadů vaší svaté víry.“

Giannotto, který očekával pravý opak závěrku této řeči, velmi se potěšil, slyše jej takto mluvit. Šli spolu do chrámu Matky Boží v Paříži a vyhledali duchovní, aby Abrahama pokřtili. Tito uslyševše, že si toho sám přeje, ihned tak učinili. Giannotto byl mu kmotrem a dal jej jmenovati podle sebe, dav jej od nejctihodnějších učenců vyučovati naší víře, které se také brzy přiučil, a byl pak dobrým a spravedlivým člověkem bohumilého života.“