Dekameron/Den prvý/Povídka pátá

Dekameron — Den prvý Giovanni Boccaccio
Povídka čtvrtá	Povídka pátá	Povídka šestá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka pátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Quinta
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 61–64. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Markraběnka z Montferratu krmí ze slepic a několika důmyslnými slovy pokárá nerozvážnou lásku krále francouzského.

Povídka, kterou vypravoval Dioneo, z počátku vzbudila jakýsi stud v srdcích poslouchajících dívek a cudné uzardění, jež se zjevilo na jejich lících, vydávalo o tom svědectví, ale pak když jedna na druhou pohledla, mohly se jedva ubránit smíchu a s úsměvem naslouchaly. Když však povídka dospěla konce, přece jej poškádlily některými narážkami, aby ukázaly, že takovéto povídky nemají býti vypravovány před dívkami. Na to královna obrátila se k Fiamettě, jež seděla vedle ní na trávě, aby ona v ustanoveném pořádku pokračovala u vypravování, načež dívka ochotně a s veselou tváří počala takto:

„Poněvadž mi bylo vhod, že jsme se jali ukazovat povídkami, jaká jest moc pěkných a včasných odpovědí, a poněvadž mimo to od mužů jest velmi rozšafné, hledět milovat vždy dámu vznešenějšího původu, než jsou sami, jakož i u žen jest velmi moudrým, dovésti se ubránit lásce muže vznešenějšího než ony, připadlo mi na mysl, krásné moje dívky, abych vám ukázala povídkou, kterou vám chci vypravovat, kterak skutky i slovy urozená dáma se tomu ubránila a svého ctitele od toho odvrátila.

Markrabě z Montferratu, muž znamenité udatnosti, korouhevník svaté stolice, odebral se za moře na velké křižácké tažení. O jeho rekovnosti vypravovalo se též u dvora krále Filipa Jednookého, jenž z Francie odejíti se chystal za týmž účelem, a tu pravil mu jeden z rytířů, že není pod sluncem podobného manželského párku, jako markrabě a jeho paní; neboť jak markrabě mezi kavalíry slynul výtečnými vlastnostmi všeho druhu, žena jeho byla mezi všemi ženami na světě nejkrásnější a nejctnostnější. Tato slova tak účinkovala na mysl královu, že, ačkoliv ji nikdy neviděl, s veškerou náruživostí náhle do ní se zamiloval, i umínil si, že na cestě, kterou podnikal, jinde nepřistane, než v Janově, aby, po zemi cestuje, tak nalezl vhodné příležitosti, by markraběnku navštíviti mohl. Domnívalť se, že když není markrabě doma, že tím spíše cíle svých přání dojde. I učinil tak, jak si byl umínil. Poslal tudíž lid svůj napřed, sám pak vydal se na cestu v průvodu několika šlechticů, a přiblíživ se k zemím markraběte, poslal k markraběnce den před tím se vzkazem, že příštího dne chce u ní snídati.

Paní tato, rozšafná a vtipná, odpověděla s veškerou ponížeností, že jest to pro ni vyznamenání nad jiné velké, a že krále co nejuctivěji vítá.

Pak ale počala přemítati, co to asi znamená, že takovýto král přichází ji navštíviti právě v dobu, kdy manžel její není doma, a nemýlila se ve své domněnce, že asi pověst o její kráse jej sem přivábila. Nicméně jako urozená dáma chtěla jej náležitě uctít. Dala tedy zavolat ony ctihodné muže, kteří zůstali doma, a dala dle jejich rady všechno upraviti; jen co se týkalo hostiny, ponechala sama sobě na starost. I dala ihned sehnat tolik slepic, kolik mohla jich v okolí dostati, a ty jedině dala svým kuchařům, aby z nich různé pokrmy upravili ke královské tabuli.

Král přišel tedy druhého dne a byl přijat markraběnkou s velikou slávou a poctivostí. Uzřev markraběnku, viděl, že je ještě mnohem krásnější, ctnostnější a roztomilejší, než jak byl slyšel od kavalírů, a velice se jí podivil a velmi ji chválil a tím více zahořel k ní láskou, čím více shledával, že paní ta předstihla jeho očekávání. Když si byl odpočinul v komnatě překrásně ozdobené, jak se sluší na přivítání krále, přišla doba hostiny; král s markraběnkou usedli vedle sebe ke stolu, ostatní pak dle své hodnosti u jiných stolů pohostěni. Králi předkládány střídavě mnohé pokrmy a byl nejlepšími a nejdražšími víny častován, a mimo to hledě se zalíbením často na překrásnou markraběnku, hořel nejvyšší rozkoší. Ale přece, když jedno jídlo za druhým následovalo, počal se divit, že, ač rozličným spůsobem připravované, přece jsou to pořád jen slepice. A poněvadž král věděl, že v této krajině jest hojnost všeliké zvěře, a že se dal paní napřed ohlásiti, a že měla tedy dosti času, zvěř nějakou uloviti, jakkoli se tomu velmi divil, nechtěl s ní zapříst hovor o ničem jiném než o jejích slepicích, i obrátiv se s úsměvem k markraběnce, pravil:

„Paní, což se rodí v této krajině toliko slepice a není zde žádného kohouta?“

Markraběnka dobře porozuměla této otázce, a považovala ji podle svého přání za příležitost, kterou jí Pánbůh poskytl, aby králi dokázala, že ví dobře o Jeho úmyslu.

„Nikoliv, pane můj, ale ženské, třeba se lišily oděvem neb rodem poněkud od jiných, jsou zde právě takové, jako kdekoliv jinde.“

Král, uslyšev tuto odpověď, ihned si domyslel účelu této slepičí hostiny a mravného naučení skrytého v těchto slovech, a vida, že by bylo veškeré namahání marné a násilí že zde užíti nelze, pročež jakož se bez rozmyslu do ní zamiloval, tak rozšafně potlačil zmáhající se náruživost k vůli své vlastní cti. A nedovolil si více jí se na něco podobného otázati, obávaje se její odpovědi, nedělal si dalších nadějí, a po hostině, aby zakryl málo čestnou příčinu svého příchodu, co nejslušněji se za poctu, již mu prokázala, poděkoval a když mu dala s bohem, odejel do Janova.“