Dekameron/Den pátý/Povídka druhá

Dekameron — Den pátý Giovanni Boccaccio
Povídka prvá	Povídka druhá	Povídka třetí

Údaje o textu
Titulek:	Povídka druhá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Seconda
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 124–132. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Gostanza miluje Martuccia Gomita a uslyševši, že zahynul, v zoufalství samotna vstoupí do lodice, jež jest větrem zahnána do Susy; naleznuvši v Tunisu svého milence živého, zjeví se mu a on jsa u krále ve veliké přízni pro rady, jež mu udělil, ožení se s ní a bohat vrátí se s ní na Lipari.

Královna spozorovavši, že povídka Panfilova jest u konce, velmi ji pochválila a vyzvala Emilii, aby, vypravujíc jinou, pokračovala. Dívka počala takto:

„Každý v pravdě musí se těšit, vidí-li, že odměna následuje po zásluze. A poněvadž láska zasluhuje mnohem spíše rozkoše, než stálého zármutku, s mnohem větší radostí poslouchám královny, mluvíc o dnešním předmětu, než včera krále.

Věztež tedy, rozmilé dívky, že poblíže Sicilie nalezá se ostrůvek nazvaný Lipari, kdež, není tomu dávno, žila velmi krásná dívka, jejíž jmeno bylo Gostanza, a pocházela z velice vážené rodiny. Do ní zamiloval se mladík, bydlící na ostrově, nazvaný Martuccio Gomito, velmi pěkný a spůsobný a ve své živnosti obratný. Ona pak rovněž k němu zaplála láskou, tak že jí bylo volno jen když jej viděla. A Martuccio přeje si, dostati ji za manželku, dal u otce jejího požádat o její ruku, avšak otec mu odpověděl, že mu ji nedá, poněvadž jest chudý.

Martuccio rozmrzen, že byl odmítnut pro svoji chudobu, s několika svými přátely zapřisáhl se, že se nevrátí na Lipari než bohat. A opustivše ostrov, jali se křižovati na pobřeží Berberska olupujíce všechny, kdož byli méně silni než oni. V tom jim byl osud velmi přízniv, kdyby byli dovedli klásti meze své touze po bohatství. Avšak nestačilo jemu a jeho soudruhům, že za krátkou dobu stali se velmi bohatými, nýbrž chtěli překonat všechny bohatstvím, a tak stalo se, že byv napaden několika loděmi Saracenů, po dlouhém odporu se svými soudruhy byl jat a oloupen, většina z nich pak Saraceny pobita. Pak potopivše loď, odvedli jej Saraceni do Tunisu, uvrhli do vězení a dlouho jej tu v největší bídě chovali.

Na Lipari dostala se zpráva, šířená ne jednou osobou nebo dvěma, ale mnohými, že všichni, kdož s Martucciem byli na lodi, zahynuli. Dívka, jež nad míru byla truchlila pro odchod Martucciův, uslyševši, že s ostatními zahynul, dlouho plakala a umínila si, že nechce déle žíti. Nemajíc však dosti odvahy, aby se sama usmrtila nějakým násilným způsobem, přemýšlela na nějaký nový prostředek, aby se nemohla vyhnout smrti.

I vyšla potají jedné noci z domu otcovského a odebrala se do přístavu, kdež náhodou nalezla poněkud opodál od ostatních lodí rybářskou lodici, jež — poněvadž majitelé její před chvílí byli ji opustili — byla opatřena stožárem, plachtou a vesly. Skočila hbitě na ni a vesly dostala ji dále na moře, načež, znajíc se, jako skorem všechny obyvatelky ostrova, poněkud v umění plaveckém, napnula plachtu, odhodila vesla a kormidlo, a svěřivši se jedině větru, domnívala se, že nezbytně buď vítr lodici bez přítěže a vůdce překotí, anebo ji uvrhne na nějaké skalisko a rozbije ji, tak že i kdyby chtěla se spasit, nebude moci a nutně zahyne. Zahalila tedy hlavu šatem a ulehla plačíc na dno člunu.

Avšak stalo se zcela jinak, než očekávala. Neboť vítr, jenž ji poháněl, vanul od severu a to velmi mírně a poněvadž moře bylo skorem úplně klidné, lodice bez úrazu v den po oné noci, kdy byla vyplula, k večeru přistála as sto mil od Tunisu na břeh poblíže města, jehož jmeno bylo Susa. Dívka nikterak nevěděla, nalezá-li se na suchu či na moři, neboť po celou tu dobu nebyla pozvedla hlavy a nechtěla jí pozvednout.

Když lodice přistála u břehu, byla u moře náhodou chudá žena, jež sbírala osušené sítě rybářů. Vidouc lodici velmi se divila, kterak ji plnou plachtou nechali vyběhnout na břeh. A domnívajíc se, že rybáři v ní spí, vstoupila do lodice a nevidouc tu nikoho mimo dívku, která, jak se zdálo, spala, volala na ni tak dlouho, až ji probudila. A poznavši podle šatu, že to křesťanka, promluvila na ni latinsky, tážíc se, kterak se stalo, že sem přibyla v této lodici zcela samotna.

Dívka uslyševši latinská slova, domnívala se, že protivný vítr zahnal ji zpět k Lipari, a ihned povstavši, ohlédla se kolem, ale nepoznavši kraj a vidouc se na břehu, tázala se hodné ženy, kde se nalezá.

Na to hodná žena odpověděla:

„Dcero má, jsi poblíže Susy v Berbersku.“

Dívka slyšíc to rmoutila se, že jí Bůh neseslal smrt, obávajíc se hanby a příkoří, a nevědouc co počít, usedla na dno lodice a dala se do pláče. Hodná žena vidouc to, byla jata milosrdenstvím a prosila ji tak dlouho, až se dala uvésti do její chýže, a zde tak dlouho jí domlouvala, až jí pověděla, kterak se sem dostala. Když pak hodná žena spozorovala, že dívka má hlad, podala jí svůj tvrdý chléb, trochu ryb a vodu a tak dlouho ji prosila, až trochu pojedla.

Gostanza pak se tázala dobré ženy, kdo jest, že takto mluví latinsky.

Ona na to odpověděla, že pochází z Trapani a jmenuje se Carapresa a že zde slouží několika křesťanským rybářům.

Dívka slyšíc jmeno Carapresa (milá zástava), ačkoli velmi byla zarmoucena a nevědouc sama toho příčinu, považovala za dobré znamení, že toto jmeno slyšela, a počala doufat, nevědouc v co, a žádosti její po smrti počalo ubývat. A nezjevivši, kdo jest a odkud, prosila úpěnlivě dobrou ženu, aby pro milosrdenství boží smilovala se nad její mladostí a poradila jí, kterak by ušla hanbě.

Carapresa slyšíc to, jako hodná žena ponechala ji ve své chýži a rychle sebravši svoje sítě vrátila se k ní. Pak zahalivši ji úplně pláštěm, vedla ji do Susy a vykládala jí, když tam přišly:

„Gostanzo, uvedu tě do domu nanejvýš dobrotivé paní, Saracenky, které jsem prokázala mnohé služby v jejích potřebách; je to paní stará a milosrdná. Doporučím jí tebe co nejlépe a jsem pevně přesvědčena, že tě mileráda přijme a bude s tebou nakládat jako s dcerou. Ty pak, jsouc u ní, rovněž se vynasnažíš, seč budeš, abys jí posloužila, abys si získala její přízně, dokud Bůh ti neudělí lepší osud.“

A tak se stalo. Paní, jež byla velmi stará, vyslechnuvši hodnou ženu, pohledla dívce do tváře a zaplakala. Pak ji objala, políbila ji v čelo a chopivši ji za ruku, uvedla ji do svého domu, kdež bydlela s několika jinými ženami, aniž tu byl jakýs muž, a všechny pracovaly všeliké věci z hedvábí, palmových listů a kůže. Dívka záhy naučila se některým těmto pracem a pospolu s nimi jala se pracovat. A tak se zalíbila a získala lásky paniny i ostatních, že to bylo až ku podivu, a za krátkou dobu, byvši od nich vycvičena, přiučila se jejich řeči.

Zatím co takto dívka přebývala v Suse, kdežto doma ji oplakávali již jako ztracenou neb nebožku, událo se za vlády krále Mari-abdala, že jakýs mladík vznešeného rodu a velmi mocný, jenž bydlel v Granadě, tvrdil, že království tunisské náleží jemu, a sebrav velké množství, vytrhl proti králi tunisskému, aby ho zbavil trůnu. Když se o tom dozvěděl ve vězení Martuccio Gomito, jenž velmi dobře uměl berbersky, a slyšel, že král tunisský s velkým úsilím chystá se k obraně, pravil k jednomu z těch, kdož střežili jeho a jeho soudruhy:

„Kdybych mohl promluvit s králem, myslím, že bych mu dovedl dáti radu, kterak by zvítězil v této válce.“

Strážce pověděl o těchto slovech svému představenému a ten ihned to oznámil králi. Tu král ihned poručil, aby mu přivedli Martuccia, jenž, když se ho tázal, jaká by byla jeho rada, odpověděl takto:

„Pane můj, jestliže jsem kdysi, když jsem navštěvoval vaše kraje, dobře porozuměl, kterak vedete svoje války, myslím, že u vás záleží spíše na střelcích, než na čemkoli jiném. A protož, kdyby se nalezl prostředek, aby střelcům vašeho soupeře nedostávalo se střel a vaši střelci měli jich hojnost, myslím, že byste bitvu vyhrál.“

Na to pravil král:

„Zajisté, kdyby to bylo možno způsobit, myslím, že bych zvítězil.“

A Martuccio odpověděl:

„Pane můj, chcete-li, možno to zajisté způsobit, a poslyšte, kterak. Třeba, abyste dal zhotovit k lukům vašich střelců tětivy mnohem tenčí, než se jich vůbec užívá, a pak dáti střelám jejich vruby jen tak úzké, aby se hodily pouze k těmto tenkým tětivám. To však třeba učiniti tak tajně, aby váš odpůrce se o tom nedozvěděl, neboť pak by se na to připravil, a sice z této příčiny: Když střelci nepřátelští spotřebovali svoje střely a vaši také svoje, tu, jak vám známo, musejí vaši nepřátelé sbírati střely vržené mezi bojem vašimi střelci, a vašim střelcům třeba sbírat střely jejich. Ale nepřítel nebude moci užíti vašich střel, jež mají vruby pro tenké tětivy a nehodí se pro silné tětivy jejich luků, kdežto naopak vaši střelci budou míti střely nepřátel, poněvadž střela se širokým vrubem hodí se znamenitě na tenkou tětivu. A tak vaši budou míti hojnost střel, kdežto nepříteli budou se nedostávat.“

Králi, jenž byl pán velmi rozšafný, zalíbila se rada Martucciova a zachoval se podle ní, následkem čehož ve válce zvítězil. Tu Martuccio dosáhl nejvyšší jeho milosti a následkem toho stal se také mocným a bohatým. Pověst o těchto věcech šířila se po celém kraji a také Gostanza se dozvěděla, že Martuccio Gomito, jehož tak dlouho byla považovala za mrtva, žije. Tu láska k němu, jež v jejím srdci již stávala se vlažnou, náhlým plamenem se rozžehla a vzrostla, a mrtvá naděje se vzkřísila. Vyznala tudiž dobré paní, u které bydlela, věrně všechny svoje příhody a svěřila se jí, že by si přála odebrati se do Tunisu, aby na vlastní oči potěšila se tím, po němž to, co byla slyšela, vzbudilo v ní touhu.

Paní velmi chválila její touhu a jakoby byla její matkou, vstoupila s ní na lodici a odebraly se do Tunisu, kdež s Gostanzou v domě jedné svých příbuzných byla s poctivostí pohoštěna. Měly s sebou též Carapresu, kterou vyslala na zvědy o Martucciovi, a ona shledavši, že jest nejen živ, ale velkým pánem, oznámila jim to. Laskavá paní chtěla sama ohlásiti Martucciovi, že sem přibyla jeho Gostanza. I odebravši se do jeho domu, pravila mu:

„Martuccio, v mém domě jest jeden z tvých sluhů, jenž přibyl z Lipari a jenž by s tebou rád potají promluvil. A proto že si přál, abych to nesvěřovala jiným, přišla jsem sama, oznámit ti to.“

Martuccio jí poděkoval a šel s ní do jejího domu. Když jej dívka spatřila, byla tak dojata, že div radostí nezemřela, a nemohouc se udržet, ihned s otevřenou náručí vrhla se mu na šiji, objala jej a jsouc dojata minulým neštěstím a nynější radostí, nemohouc pronésti slova, dala se do usedavého pláče.

Martuccio spatřiv dívku, ve svém úžasu se poněkud zarazil, pak oddechnuv si zvolal radostně:

„Ó, moje Gostanzo! ty tedy žiješ? Dávno je tomu, co jsem zvěděl, žes se ztratila, tak že doma ničeho nevědí!“

A řka to, se slzami plnými lásky ji objal a políbil.

Gostanza vypravovala mu všechny svoje příhody a jakého uctění se jí dostalo od šlechetné paní, s kterou přebývala. Martuccio po dlouhé rozmluvě odcházeje od ní odebral se ke králi, svému pánu, a vypravoval mu vše o svých příhodách i o příhodách dívčiných, doloživ, že se se svolením královým hodlá s ní oženit po našem způsobu. Král se těmto příhodám velmi podivil a dav si povolati dívku a slyše od ní, že vše bylo tak, jak Martuccio vypravoval, pravil:

„Nuže, zasloužila jsi si jak náleží svého manžela.“

A dav přinésti drahocenné a vzácné dary, rozdělil je mezi ni a Martuccia a dovolil jim, aby spolu činili, cokoli jim libo.

Martuccio, uctiv velice šlechetnou paní, u které Gostanza byla přebývala, a poděkovav jí za všechny služby, jež jí byla prokázala, podal jí dary, jež slušely jejímu stavu, a když si byli dali sbohem, paní nikoliv bez mnohých slzí rozloučila se s Gostanzou.

Pak se svolením krále vstoupili na lodici a vzavše s sebou Carapresu za příznivého větru vrátili se na Lipari, kdež byla z toho taková radost, že to nelze ani popisovat. Zde se Martuccio s ní oženil, vystrojil velkou a krásnou svatbu a pak pospolu v pokoji a klidu dlouho užívali své lásky.“