Dekameron/Den pátý/Povídka devátá

Dekameron — Den pátý Giovanni Boccaccio
Povídka osmá	Povídka devátá	Povídka desátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka devátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Nona
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 184–192. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Federigo degli Alberighi miluje a není milován, a dvoře se, promarní všechno svoje jmění, až mu zbyde toliko jediný sokol, jehož, nemaje čeho jiného, dá pojísti té, kterou miluje, když jej přišla navštívit; ona pak, zvěděvši o tom a jsouc pohnuta, učiní jej svým manželem a boháčem.

Když Filomena přestala hovořit, královna vidouc, že není více nikoho, kdo by hovořil, leda Dioneo, jemuž výsada jeho měla býti zachována, s veselou tváří pravila:

„Náleží nyní vypravovati mně, rozmilé dívky, a učiním tak mileráda, povídkou, jež je podobna povídce předešlé, nejen abyste poznaly, jaká jest moc vašich půvabů na šlechetné srdce, ale abyste se samy naučily, dávati podle zásluhy svoje dary, nedávajíce se vždy říditi pouhou náhodou, jež nikoliv spravedlivě, nýbrž většinou ledabyle a bez rozvahy rozdává.

Věztež tedy, že Coppo di Borghese Domenichi, jenž žil v našem městě a snad dosud žije, byl muž v našem městě velmi vážený a mnohem spíše spůsoby a ctností, než urozeností věhlasný a hodný věčné paměti. Když pak byl již letitý, často se svými sousedy a jinými bavil se, hovoře o minulých věcech, což dovedl lépe a spořádaněji, s lepší pamětí a ozdobněji vyprávěti, než kdokoli. Mimo jiné pěkné věci míval v obyčeji vypravovati, kterak ve Florencii byl kdysi mladík, zvaný Federigo, syn pana Filippa Alberighi, jenž, co se týče cviku ve zbrani a dvornosti, ceněn byl nade všechny mladíky v Toskáně.

Federigo, jakož se stává mnohým urozeným mužům, zamiloval se do urozené paní, jejíž jmeno bylo monna Giovanna, jež za svých dob pokládána za nejkrásnější a nejroztomilejší ze všech žen ve Florencii. Aby pak mohl získati její lásky, provozoval rytířské hry, cvičení ve zbrani, pořádal slavnosti a přinášel jí dary a svoje jmění utrácel beze všech ohledů. Poněvadž však byla rovněž počestná jako krásná, nevšímala si toho, co pro ni podnikal, aniž jeho. Když takto Federigo nade všechny svoje síly utrácel jmění a ničeho nezískal, nebylo divu, že se bohatství stenčilo a on konečně schudnul a ničeho více mu nezbylo, než malý dvorec, z jehož důchodů se nuzně živil, a mimo to jediný sokol, jeden z nejlepších svého druhu. Pročež jsa zamilován více než kdykoli, a nemoha, jak se mu zdálo, bydleti ve městě, jak by si byl přál, přestěhoval se do Campi, kde se nalezal jeho stateček. Zde, kdykoli mohl, vycházel na lov a nevyhledávaje nikoho, trpělivě snášel svoji chudobu.

Stalo se pak, když Federigo byl takto v nejhorším, že manžel paní Giovanny onemocněl a vida se blízek smrti, učinil poslední vůli a jsa nanejvýš bohat, zanechal svého syna, jenž již povyrůstal, dědicem a poněvadž byl paní Giovannu velice miloval, ustanovil mimo to, že kdyby syn jeho bez zákonných dědiců zemřel, aby byla dědičkou ona, a zemřel.

Paní Giovanna ovdověvši, odebrala se, jako to bývá zvykem u našich paní, na leto na venek, na jedno ze svých panství blízko dvorce Federigova. Tak stalo se, že hoch počal se seznamovati s Federigem a baviti se se sokoly a psy. A poněvadž vídal často, kterak sokol Federigův dovede lovit, nad míru se mu zalíbil a nanejvýš si přál míti jej, ale přece se neodvažoval žádati oň, vida, že jest mu tak drahý.

I stalo se, že hoch onemocněl, nad čímž matka jeho byla nanejvýš zarmoucena, neboť měla toliko jeho a milovala jej, seč byla. Neustále byla u něho, nepřestávala jej těšit, prosíc jej, aby jí pověděl, přeje-li si něčeho, že bude-li to možno dostat, učiní vše, aby mu to opatřila.

Hoch, slyše často tato slova, pravil jednoho dne:

„Matinko, kdybyste mohla dokázat, abych dostal Federigova sokola, myslím, že bych se záhy uzdravil.“

Paní slyšíc to, zůstala poněkud zaražena a jala se přemýšlet, kterak by se měla zachovat. Věděla, že Federigo ji byl dlouho miloval, aniž dosáhl od ní jediného vlídného pohledu. Pročež pravila: „Kterak bych mohla poslat, anebo sama přišla žádat o tohoto sokola, jenž, jak jsem slyšela, náleží k nejlepším a mimo to pomáhá jej živit? A kterak bych mohla býti tak necitelna, abych urozenému muži, jemuž nezbývá již nijaké zábavy, odňala i tu poslední?“ A jsouc trýzněna těmito myšlenkami, ačkoli byla naprosto bezpečna, že by sokola dostala, kdyby oň požádala, nevědouc, co by měla říci, neodpověděla hochovi, ale mlčela. Konečně však zvítězila láska k dítěti, tak že si umínila, aby jej upokojila, ať to stojí cokoli, ale nechtěla poslat k Federigovi, nýbrž dojít k němu sama a žádati jej o sokola. I pravila k synu:

„Milé dítě, upokoj se a hleď se co nejdříve pozdravit, neboť slibuju ti, že první věc, kterou zítra učiním, bude, že ti proň dojdu a přinesu ti jej.“

Tím se hoch rozveselil a ještě téhož dne objevilo se u něho jakés polepšení. Paní druhého jitra vzala s sebou jinou paní, jakoby na procházku k domku Federigovu, a dala se mu ohlásit. Poněvadž nebyla doba honu, nebyl toho dne na lovu, nýbrž v zahradě, kdež prováděl všeliké práce. Slyše, že venku na něho čeká paní Giovanna, velmi se podivil a pln radosti běžel jí vstříc. Paní, vidouc jej přicházet, s ušlechtilou přívětivostí přistoupila k němu a když ji byl uctivě uvítal, pravila:

„Buď zdráv, Federigo,“ a pokračovala: „Přišla jsem, abych napravila, cos pro mne zkusil, miluje mne více, než bylo třeba. Abych pak ti to nahradila, zamýšlím se svou přítelkyní posnídati s tebou dnes ráno docela po domácku.“

Na to Federigo pokorně odpověděl:

„Paní má, nevzpomínám si, že byste mi kdy byla spůsobila škody, ale tolik dobrého, že jestliže si čeho vážím, jest to následkem vaší ctnosti a lásky, kterou jsem k vám měl. A zajisté laskavá vaše návštěva jest mi mnohem milejší, než by mi byla bývala, kdybych mohl ještě utrácet, jakož jsem dříve často činíval, kdežto teď přicházíte k chudému hostiteli.“

A řka to, pln studu uvedl je do svého domu a odtud vedl je do zahrady a zde nemaje nikoho, kdo by je mohl bavit, pravil:

„Paní má, poněvadž tu není nikoho jiného, než tato dobrá žena, manželka tohoto zahradníka vám bude společnicí, zatím co půjdu, abych dal přistrojit na stůl.“

Federigo, ačkoli chudoba jeho byla krutá, nepocítil dosud tou měrou, jak velký jest jeho nedostatek a jak nesmyslně byl promrhal svoje jmění. Avšak dnes, když ničeho nenalezal, čím by mohl uctíti paní, k vůli níž byl již hostil množství jiných lidí, byl si toho vědom. A jsa nanejvýš zarmoucen, sám při sobě klnul svému osudu a jako člověk, jenž neví co počít, pobíhal brzy sem, brzy tam a nenalezaje ani peněz, aniž čeho, co bylo lze zastaviti. A poněvadž bylo času na mále a on velice si přál uctíti něčím urozenou paní a nechtěl od jiného, aniž od vlastního zahradníka, čeho žádat, padlo oko jeho na znamenitého sokola, jehož spatřil ve svém pokoji na tyči.

Tu nevěda jiné rady, vzal jej a vida, že je tučný, uznal, že by to bylo důstojné krmě pro paní tak vzácnou. A protož, nerozmýšleje se dlouho, zakroutil mu hrdlo, dal jej jedné služce, aby jej oškubala, vykuchala a pozorně upekla. A pokryv stůl jediným bílým ubrusem, který ještě měl, vrátil se s veselou tváří do zahrad k paní, řka, že snídaně, kterou jí může nabídnout, jest připravena.

Paní se svou společnicí povstala a odebrala se ke stolu, a nevědouc, co požívá, spolu s Federigem, jenž s největší péčí ji obsluhoval, snědla znamenitého sokola. Když pak povstali od stolu a chvíli v zábavném hovoru spolu pobyli, zdála se paní příhodná doba, aby pověděla, proč přišla, i jala se k Federigovi laskavě mluviti takto:

„Federigo, vzpomeneš-li na můj minulý život a na moji počestnost, jež snad se ti zdála tvrdostí a krutostí, nepochybuji nikterak, že se podivíš mé smělosti, uslyšíš-li, k vůli čemu jsem vlastně přišla. Avšak kdybys měl děti, anebo kdybys je byl míval, a mohl takto vědět, jakou moc má láska, kterou k nim chováme, myslím, že bys mne aspoň částečně omluvil. Avšak ačkoli nemáš dětí, přece já, jež mám dítě, nemohu se vyhnouti obecnému zákonu všech matek, jehož moc nutí mne, abych poslechla, a přiměla mne, abych proti své vůli a proti veškeré slušnosti přišla k tobě, žádati tě o dar, jenž, jak vím, jest ti nade všechno vzácný. A jest to pravda, neboť nemáš nijaké jiné zábavy, nijakého jiného potěšení, nijaké jiné útěchy, jež ti zbyla v neutěšeném tvém osudu. Neboť tento dar jest tvůj sokol, jehož syn můj jest tak žádostiv, že nepřinesu-li mu jej, bojím se, aby se nemoc nezhoršila a aby pak mi nezemřel. Pročež tě prosím, nikoliv pro lásku, kterou ke mně chováš, neboť pro ni nejsi povinen k ničemu, ale pro tvoji šlechetnost, již jsi projevoval, prokazuje ochotu více než kdokoli, abys ráčil mi jej darovat, bych mohla povědět, že tímto darem zachovala jsem na živu svého syna, začež ti budu navždy povinna díky.“

Federigo slyše, čeho paní žádá, a vida, že jí nemůže posloužit, poněvadž jí byl dal ptáka pojíst, dal se v její přítomnosti do pláče, než mohl pronésti jediného slova. Paní považovala jeho slzy za znamení bolesti, že se má odloučit od svého dobrého sokola, a již chtěla prohlásiti, že ho nechce. Ale přece zdrževši se, čekala na odpověď Federigovu, až přestane plakat, a on pravil:

„Paní má, od té doby, co se Bohu zalíbilo, abych se do vás zamiloval, zdálo se mi, že ve mnohých věcech byl mi osud nepřízniv, a stěžoval jsem si na to, ale vše bylo maličkostí u porovnání s tím, co nyní mi spůsobil. Nebudu se nikdy moci nad tím spokojit, pomyslím-li, že jste přišla do mého chudého domku, kdežto, dokud jsem byl bohat, neráčila jste ke mně zavítat, a žádala jste na mně malý dárek, a osud můj nastrojil to tak, že vám jej nemohu dáti. A proč nemohu, povím vám zkrátka. Když jsem slyšel, že mi chcete prokázat milost a posnídat u mne, tu maje zřetel k vaší vznešenosti a vaší ctnosti, uznal jsem, že je důstojno a slušno, abych dle své možnosti uctil vás krmí vzácnější, než jaká jest vůbec obvyklá u jiných osob. Pročež vzpomenuv si na sokola, jehož ode mne žádáte, a na jeho vzácné vlastnosti, uznal jsem jej za krmi hodnou vás a dal jsem jej dnes ráno pečeného předložit vám, jsa přesvědčen, že tak ho nejlépe použiju. Avšak nyní vida, že jste si jej přála jiným spůsobem, bolí mne velice, že vám nemohu posloužit, a myslím, že nikdy nenaleznu útěchy.“

A řka to, dal přinésti peří, běhy a zobák ptákův na svědectví svých slov. Paní vidouc a slyšíc to, nejprve jej pokárala, že usmrtil takového sokola, aby jej dal pojísti ženské. Pak ale sama při sobě chválila šlechetnost jeho duše, kterou ani chudoba nebyla mohla potlačit. Zbavena však jsouc naděje, že by mohla sokola dostati a tím dosíci uzdravení svého syna, všecka smutna odešla a vrátila se ke svému synu.

Hošík buď smutkem, že nemohl dostati sokola, buď nemocí, která jej tak dlouho soužila, po několika dnech k nejvyššímu zármutku své matky zemřel.

Paní pak, ačkoli po dlouhou dobu byla nanejvýš zarmoucena a stále v slzách, jsouc velice bohata a dosud mladá, často bývala pobízena svými bratřími, aby se znovu provdala. Ona, ačkoli k tomu neměla chuti, vidouc stálé jejich nalehání vzpomenula si na zásluhy Federigovy a na nedávnou jeho štědrost, kdy usmrtil sokola tak vzácného, aby ji uctil, a pravila ke svým bratřím:

„Raději bych, kdyby vám bylo vhod, zůstala, jak jsem. Ale když chcete, abych si zvolila manžela, nevezmu si zajisté nikoho jiného, než Federiga degli Alberighi.“

Bratři její posmívajíce se jí, pravili:

„Pošetilá, co to mluvíš? proč chceš tohoto, jenž ničeho nemá?“

Načež ona pravila:

„Milí bratři, vím dobře, že tomu tak, jak pravíte, ale chci raději muže, jemuž třeba bohatství, než bohatství, jemuž třeba muže.“

Když bratři shledali, že to pevný její úmysl, a znajíce, že Federigo je řádný muž, ačkoli chudý, podle přání jejího provdali ji za něho s veškerým jejím bohatstvím.

On pak maje takovouto ženu, kterou byl tolik miloval, za manželku, a jsa mimo to nad míru bohat, ve sele s ní, stav se lepším hospodářem, dokonal svůj život.“