Dekameron/Den čtvrtý/Povídka sedmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka sedmá
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Novella Settima
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 73–78.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Simona miluje Pasquina, jsou pospolu v zahradě a Pasquino tře si zuby listem šalvěje a zemře; Simona byvši jata, chce ukázati soudci, kterak Pasquino zemřel, tře si zuby podobným listem a rovněž zemře.

Panfilo ukončil svoji povídku, když král neprojeviv nijakou soustrast Andreuole, pohlédl na Emilii a pokynul jí na znamení, že by mu bylo milé, aby po ostatních pokračovala u vypravování. Ona nemeškajíc počala takto:

„Rozmilé družky, povídka, kterou vypravoval Panfilo, přiměla mne, abych vypravovala povídku, jež se jí podobá jen potud, že jako Andreuola v zahradě ztratila milence, tak i ona, o níž budu vypravovat. A byvši jata podobně jako Andreuola, nevyprostila se od soudu ani mocí ani svou ctností, ale neočekávanou smrtí. A jakož již mezi námi bylo praveno, ačkoli láska nejraději sídlí v domech lidí urozených, proto přece nepovrhá vládou v chýžích chudáků, a tak i zde často ukazuje svoji sílu, jako u nejbohatších vzbuzuje hrůzu co nejmocnější vládkyně. Toto, ačkoli ne úplně, ale přec značným podílem, zjeví se v mé povídce, kterou se hodlám opět vrátiti do našeho města, odkud, mluvíce dnes všelijak o různých věcech a zabrousivše do různých končin světa, dosti jsme se vzdálili.

Žila kdysi, není tomu dávno, ve Florencii mladá dívka, velmi krásná a spůsobná na svůj původ, dcera chudého otce, jejíž jmeno bylo Simona. Ačkoli pak musela vlastníma rukama vydělávati svůj chléb a živiti se předením vlny, přece nebyla tak malé mysle, aby se neodvážila pustit ve svoje srdce lásku, jež se jí zjevila ve skutcích a vlídných slovech mladíka téhož stavu co ona, jenž jí přinášel od svého mistra vlnu ku předení. Přijavši v sebe lásku s příjemným obrazem mladíka, jehož milovala, a jehož jméno bylo Pasquino, byla jata velkou touhou, ale neodvažovala se dále. Když předla, při každém upředeném vláknu, jež navíjela na vřeteno, ulevovala si tisícerými vzdechy horoucnějšími nad oheň, vzpomínajíc na toho, jenž jí byl vlnu ku předení přinesl.

On pak opět počal jevit velkou péči, aby dobře upředla vlnu pro jeho mistra, jakoby jen ta, kterou předla Simona a žádná jiná, stačila na celé sukno, a staral se o ni více, než o jiné. A tak zatím co on napomínal a ona byla ráda, že ji napomíná, stalo se, že on nabyl více smělosti, než zdál se míti, ona zapudila velkou část bázně a studu, jež před tím mívala, a oba pospolu nalezli v sobě zalíbení. A on i ona tak se sobě zalíbili, že nečekali teprv jeden na druhého, aby jej pobídl, nýbrž navzájem si vycházeli vstříc vzájemně se pobízejíce.

Když takto ve své rozkoši pokračovali ode dne ke dni, a pokračujíce stále se více rozpalovali, stalo se, že Pasquino pravil Simoně, že by si snažně přál, aby nalezla příležitost, by mohla přijíti do zahrady, kam ji chtěl uvésti, aby tu s větším pohodlím a méně vyrušováni mohli spolu pobýt. Simona pravila, že jest jí to vhod, a jedné neděle vymluvila se svému otci, že půjde na odpustky ke svatému Havlu, a s jednou svojí přítelkyní, jejíž jmeno bylo Lagina, odebrala se do zahrady, o které jí Pasquino byl pověděl.

V zahradě nalezla jej s jeho přítelem, jehož jmeno bylo Puccino, jemuž však přezdívali Stramba.[1] Poněvadž pak Stramba počal se milkovat s Laginou, odebrali se po své kratochvíli na jeden konec zahrady, ponechavše Strambovi a Lagině konec druhý. V oné části, kde se procházeli Pasquino a Simona, nalezal se veliký a krásný trs šalvěje. Usedli pod ním a po dlouhou chvíli se spolu veselili a hovořili o tom, jaké potěšení si spůsobí v této zahradě a v úplném klidu. Tu Pasquino, obrátiv se k velkému trsu šalvěje, utrhl z něho lupen a jal se jím tříti zuby a dásně, řka, že je lze šalvějí nejlépe očistit ode všech zbytků po jídle.

Když si byl takto chvíli třel zuby, počal znovu vypravovati o potěšení, o němž byl prve mluvil. Avšak nehovořil ještě dlouho, když se tvář jeho náhle celá změnila, a brzy po té pozbyl zraku i řeči a po krátké chvíli zemřel.

Simona spatřivši to, dala se do pláče a do křiku, a jala se volat Strambu a Laginu. Ti ihned přiběhli a když spatřili, že Pasquino jest nejen mrtev, ale již také oteklý a plný tmavých skvrn na tváři i na těle, tu pojednou vzkřikl Stramba:

„Ach, ty nešlechetná ženštino, tys ho otrávila!“

A strhl velký pokřik, tak že ho slyšeli všichni, kdož bydleli v sousedství. Ti přiběhli a vidouce mladíka mrtvého a oteklého, a slyšíce, kterak Stramba naříkal a žaloval na Simonu, že jej úkladně otrávila, a když Simona náhlým neštěstím, jež jí odňalo milence, všecka bez sebe, nedovedla hájit se, domnívali se všichni, že spáchala, z čeho ji Stramba vinil. Pročež jali ji, ana stále tuze plakala, a vedli ji do soudního paláce.

Zde Stramba, též Atticciato a Malagevole, druhové Pasquinovi, kteří byli přikvapili, jali se nalehati na soudce, aby bez odkladu vyslechl jejich žalobu, a on jal se vše vyšetřovati. Nemoha pak pochopiti, že by dívka byla měla příčinu k takovému zločinu, aniž že by byla vinna, chtěl v její přítomnosti spatřiti mrtvé tělo, i místo, kde se vše přihodilo, a zvědět, jak se vše událo, neboť slovům jejím nedovedl náležitě porozumět.

Dal ji tedy beze všeho hluku uvésti do zahrady, kde dosud leželo tělo Pasquinovo nadmuté jak ropucha, a přistoupiv k němu a podiviv se takové smrti, tázal se jí, kterak se vše přihodilo. Simona přistoupivši k trsu šalvěje, a když věrně vypověděla, co se vše událo, aby úplněji bylo porozuměno tomu, co se přihodilo, učinila totéž, co byl učinil Pasquino, a vzavši lupen šalvěje, třela jím zuby.

Tu Stramba, Atticciato a jiní soudruzi a přátelé Pasquinovi haněli vše, co činila u přítomnosti soudce, jako věc nestoudnou a ničemnou a tím úsilovněji obviňovali ji ze zločinu, žádajíce neméně, než aby za takovýto zločin potrestána byla smrtí ohněm. Avšak obžalovaná v žalosti nad ztrátou milence i ve strachu před trestem, jaký žádal Stramba, všecka sklíčena, a poněvadž si byla třela šalvějí zuby, za týchž úkazů klesla k zemi, jako byl před tím klesl Pasquino, k nemalému úžasu všech, kdož byli přítomni.

Ó, šťastné duše, jimž bylo dopřáno, aby v jediný den skončily horoucí svoji lásku a tento vezdejší život! A ještě šťastnější, jestliže jste se dostaly na totéž místo! A nanejvýš šťastni, jestliže se na onom světě miluje, a vy se milujete, jako jste se milovaly na tomto světě! Avšak nade vše šťastná duše Simonina, že byla vzata s tohoto světa, podle našeho soudu, jež jsme tuto živy zůstaly, že osud nestrpěl, aby její nevina podlehla svědectví lecjakého Stramby nebo Atticciata nebo Malagevole, kteří byli snad krumplovači vlny nebo ještě sprostší lidé, nýbrž nalezl jí cestu počestnější, aby zemřela stejnou smrtí jako její milenec, a vyprostil ji z ohavného nařknutí, aby mohla následovati duši Pasquinovu, jehož byla tolik milovala!

Soudce spolu se všemi, kdož tu byli, byl všecek užaslý touto událostí a nevěda co povědět, zůstal dlouho zaražen. Pak vzpamatovav se opět, pravil:

„Ukázalo se, že tato šalvěj jest jedovatá, ačkoli toho u šalvěje nebývá. Avšak, aby se nemohlo více přihodit podobné neštěstí, budiž vykopána i s kořeny a uvržena do ohně.“

Vykonal to ten, jehož dozoru zahrada byla svěřena, u přítomnosti soudce. Jedva však velký trs byl vytržen ze země, zjevila se příčina smrti obou nešťastných milenců. Bylať pod trsem šalvěje ropucha nevídané velikosti, jejíž jedovatý dech, jak všichni soudili, byl šalvěj otrávil. Nikdo neodvážil se přiblížit k této ropuše, nýbrž narovnavše kolem ní velkou hranici, spolu se šalvějí ji spálili. A takto pan soudce skončil soud ve příčině smrti Pasquinovy.

Pasquina pak spolu se Simonou, tak jak byli nadmuti, Stramba a Atticciato a Guccio Imbratta a Malagevole odnesli do chrámu svatého Pavla, k němuž byli přifařeni, a zde pohřbeni.“


  1. Stramba = vřesový provaz.