Dekameron/Den čtvrtý/Povídka druhá

Dekameron — Den čtvrtý Giovanni Boccaccio
Povídka prvá	Povídka druhá	Povídka třetí

Údaje o textu
Titulek:	Povídka druhá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Seconda
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 28–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Bratr Alberto namluví jakés paní, že anděl Gabriel jest do ní zamilován, a na místě něho častěji s ní obcuje; pak uprchnuv ze strachu před jejími příbuznými z jejího domu, ukryje se v domku chudého člověka, jenž jej druhého dne přestrojeného za divého muže dovede na náměstí, a když jej poznali, jest jat řeholníky a uvězněn.

Povídka, kterou vypravovala Fiametta, často vyloudila slzy v očích jejích družek. Když pak skončila, král s vážnou tváří pravil:

„Život můj zdá se mi příliš málo vzácným, abych jej nedal za polovici rozkoší, jež Guiscardo zakusil s Ghismondou. Nesmí se tomu divit nikdo z vás, neboť třeba uvážit, že za svého života každé hodiny pociťuji tisícerou smrt, aniž za vše to mám v náhradu sebe menší podíl rozkoše. Avšak nechmež teď mých záležitostí, a nechať Pampinea, vypravujíc historii podobnou mým příhodám, pokračuje. A jestliže učiní, jak Fiametta byla započala, zajisté pocítím ve svém žáru trochu osvěžující rosy.“

Pampinea, slyšíc rozkaz sobě daný, byla spíše nakloněna přání svých družek, než tomu, co pravil král. Protož, chtějíc je raději obveselit, než uspokojiti krále, neodchylujíc se od jeho příkazu, jala se vypravovati povídku, jež nejsouc na odpor úkolu, byla přece k smíchu, a počala takto:

„Mezi lidem užívá se tohoto přísloví: „Kdo špatný je a dobrým staví se, zlé činit může a přec o tom nezví se.“ To podává hojnou látku vypravovati o tom, co mi bylo uloženo, a zároveň ukázati, jaké a jak veliké jest pokrytectví mnichů, kteří v rouchách širokých a dlouhých a s tvářemi uměle bledými a pokornými hlasy vytrvale žádají, co náleží jinému a hrdě a drze u jiných kárají vlastní svoje neřešte a dokazují, že oni berouce, ostatní pak dávajíce jim, získávají si spasení. A mimo to, nikoliv jako lidé, kteří si ráj musejí teprve zasloužit, jako my, ale takřka jako by byli jeho majiteli a pány, udělují každému, jenž umírá, podle množství peněz, jež jim zanechal, místo více neb méně znamenité, čímž hledí oklamati nejprve sebe samy, jestliže tomu věří, a pak ty, kdož jejich slovům dávají víry. A to, kdyby se slušelo, bylo by mi snadno dokázat a záhy bych vysvětlila mnohým pošetilcům, co se skrývá v jejich širokých kápích. Avšak prozatím račiž učiniti Bůh, aby všem stalo se za jejich lže tak, jako jednomu mnichu minoritovi, jenž nebyl již mlád, ale z těch, kdož v Benátkách pokládáni za nejprohnanější. O tom nanejvýš se mi zalíbilo vypravovat, aby mysle vaše, naplněné lítostí nad smrtí Ghismondinou, osvěžily se snad poněkud smíchem a kratochvílí.

Byl tedy, rozmilé dívky, v Imole člověk nešlechetného a hanebného života, jehož jméno bylo Berto della Massa. Ohavné jeho skutky byly hojně známé mezi Imolskými a byl pověstný, že v celé Imole nebylo nikoho, kdo by mu věřil, neřku lež, ale ani pravdu. Pročež vida, že tu více pro jeho úskoky není místa, zoufaje odebral se do Benátek, kdež přijímají všechnu neřest, a zde doufal jiným spůsobem provádět svoje nešlechetnosti, jež byl jinde ještě nezkusil. A jakoby svědomí jeho vyčítalo mu bývalé jeho nešlechetné skutky, jevil svrchovanou pokoru a stav se nábožným nad všechny jiné, vstoupil do řehole minoritů a dal si jméno bratr Alberto z Imoly. V tomto rouchu pak započal život na pohled velmi přísný a velice doporučoval pokání a posty, nejedl masa, aniž pil vína, neměl-li takého, jaké mu bylo po chuti. Nebylo skorem nikoho, kdo by byl pozoroval, že tak rychle stal se ze zloděje, kuplíře, podvodníka a vraha slavný kazatel, aniž se proto vzdal neřestí, mohl-li je provozovati potají. A mimo to, stav se knězem, vždycky u oltáře, když sloužil mši a mnohými byl viděn, oplakával utrpení Spasitelovo jako člověk, jenž má stále pohotově slzy, kdykoli chce.

Zkrátka, za nedlouho jak svým kázáním, tak svými slzami dovedl oklamati Benátčany tou měrou, že skorem v každé závěti, kterou sdělávali, svěřovali mu uschování a provedení své poslední vůle, mnozí učinili jej strážcem svých peněz a stal se zpovědníkem a rádcem skorem většiny mužů a žen. A takto jednaje, stal se z vlka pastýřem a pověst jeho svatosti byla tu mnohem větší, než jaké se kdy těšil svatý František z Assisi.

Tu stalo se, že mladá žínka, hloupá a pošetilá, jejíž jmeno bylo paní Lisetta da Quirino, manželka bohatého obchodníka, jenž se svými loděmi byl odplul do Flanderska, přišla s jinými paními zpovídat se k tomuto nábožnému řeholníku. Když k němu poklekla a jako pravá Benátčanka, — jež všechny jsou lehkomyslné — vypověděla mu část svých záležitostí, tázal se jí bratr Alberto, má-li nějakého milovníka, načež ona nevrle odpověděla:

„Jakže, ctihodný otče, což pak nemáte očí v hlavě? Zdá se vám moje krása jen jako krása ostatních? Kdybych chtěla, měla bych jich až hrůza, ale krása moje je taková, že se do ní nesmí zamilovat jen tak ledakdo. Kolik jste jich viděl, jež by byly tak krásny, jako já? Byla bych krásna i v ráji.“

A mimo to namluvila tolik hloupostí o své kráse, že to bylo až do omrzení poslouchat. Bratr Alberto poznal ihned, že milá žínka čpí hloupostí a že by tu bylo políčko, které by mohl vzdělávat, ihned a nad míru se do ní zamiloval. Avšak odloživ chválu na dobu pohodlnější, chtěje se ukázati svatým, tentokráte počal tím, že snažil se ji pokárat a pravil, že takovéto řeči jsou hříšné, ješitnost a podobné věci. Tu paní mu pravila, že je hlupák a že nedovede rozeznat, co je krása nadpřirozená a co krása všední. Pročež bratr Alberto, nechtěje ji příliš pohněvat, skončil zpověď a propustil ji s ostatními.

Po několika dnech pak, vzav s sebou svého věrného soudruha, odebral se do domu paní Lisetty a odebrav se s ní do síně, kde nemohli být od jiných viděni, vrhl se před ní na kolena řka:

„Paní má, prosím vás pro Boha, abyste mi odpustila, co jsem vám pravil v neděli, když jste mi vypravovala o své kráse. Neboť hned v noci na to byl jsem za to potrestán tak krutě, že jsem zůstal ležet a teprve dnes jsem mohl povstati.“

I tázala se paní husička:

„A kdo vás takto potrestal?“

Na to odpověděl bratr Alberto:

„Povím vám to. Dlel jsem v noci na modlitbách, jako činívám vždycky, a tu spatřil jsem náhle ve své cele velkou záři, a než jsem se mohl obrátit, abych pohleděl co to, spatřil jsem nad sebou překrásného mladíka s velkou holí v ruce, jenž chopil mne za kápi a položiv si mne k nohám, naložil mi jich tolik, že jsem byl všecek potlučen. Tázal jsem se ho, proč mi to učinil, a on odpověděl:

„Poněvadž jsi se dnes odvážil, kárati nebeskou krásu paní Lisetty, kterou miluji, mimo Boha, nade všecko na světě.“

A když jsem se ho tázal: „Kdo pak jste?“ odpověděl mi, že jest anděl Gabriel.

„Ó, pane můj,“ pravím, „prosím vás, abyste mi odpustil.“

Na to pravil on:

„Odpustím ti pod tou podmínkou, abys se k ní odebral, jakmile budeš moci, a pohnul ji, aby ti odpustila. A neodpustí-li ti, vrátím se a přidám ti tolik, že po celý život na to nezapomeneš.“

„Co mi potom pravil, neodvažuji se povědět vám, pokud mi neodpustíte.“

Paní větroplaška, která měla v hlavě víc řezanky než třeba, byla velmi potěšena, slyšíc tato slova, a na slovo všemu věřila. I pravila po krátké pomlčce:

„Pravila jsem vám přece, bratře Alberto, že moje krása jest nebeská, ale, Bůh mi svědkem, že mi vás líto, a proto, aby se vám nestalo nic horšího, odpustím vám, jakmile mi podle pravdy povíte, co vám anděl dále pravil.“

Bratr Alberto odpověděl:

„Paní má, poněvadž jste mi odpustila, povím vám to milerád. Avšak připomínám vám jedinou věc, abyste se střežila, pověděti cokoli z toho, co vám pravím, komukoli na tomto světě, nechcete-li všechno pokazit. Neboť jste nejšťastnější žena, jež nyní žije na světě. Pravilť mi anděl Gabriel, abych vám pověděl, že se mu tolik líbíte, že již několikráte byl by přišel a strávil u vás noc, kdyby se nebyl bál, že vás poděsí. Nyní vám posílá po mně vzkaz, že by vás někdy v noci navštívil a pobyl chvíli s vámi. Ale poněvadž je anděl a kdyby k vám přišel ve své andělské podobě, nemohla byste s ním obcovat, praví, že k vůli vaší rozkoši chce přijíti ve spůsobě člověka. Proto chce, abyste mu vzkázala, kdy si přejete, aby přišel a v čí podobě, a on se vám tu objeví; pročež více než kterákoli z žen na tomto světě můžete se považovati blaženou.“

Pošetilá panička na to odpověděla, že se velice těší, že si ji anděl Gabriel zamiloval, neboť ona též ho velmi miluje a nikdy neopomenula rozžehnout mu svíci po čtyrech soldech, kdekoli viděla jeho obraz. Protož kdykoli by ji chtěl navštívit, že bude vítán a že ji nalezne zcela samotnu v její světnici. Ale vymiňuje si, aby ji neopouštěl k vůli Panence Marii, neboť prý jí velice přeje, a zdá prý se, že tomu tak, neboť kdekoli jej vidí, vždy před ní klečí. Ostatně ponechává mu na vůli, aby k ní přišel, v jakékoli podobě mu libo, jen když ji nepostraší.

Tu pravil bratr Alberto:

„Paní má, mluvíte velmi rozšafně a uspořádám s ním vše tak, jak jste pravila. Ale mohla byste mi prokázat velkou milost, jež by vás pranic nestála. Tato milost záleží v tom, abyste si přála, by k vám přišel v mém těle. A poslyšte, jakou milost byste mi tím prokázala. Neboť vezma duši z mého těla pošle ji do ráje a vstoupí do mého těla a dokud bude u vás, potud bude moje duše v ráji.“

Na to odpověděla paní z Hloupětína:

„Je mi to vhod, přeji si, abyste za výprask, který vám udělil k vůli mně, měl tuto útěchu.“

Tu pravil mnich:

„Nechtě tedy tuto noc dvéře svého domu otevřené, aby mohl vejít. Neboť přicházeje v lidském těle, nemůže vejíti jinak, než dveřmi.“

Paní odpověděla, že se tak stane. Bratr Alberto odešel a zanechal paničku celou potěšenou; nedovedla chvilku posedět a zdálo se jí tisíc let, než anděl Gabriel přišel k ní.

Bratr Alberto, jenž věděl, že této noci má býti rytířem a nikoliv andělem, jal se posilňovati lahůdkami a jinými dobrými věcmi, aby nebyl snadno shozen s koně. A obdržev dovolenou se svým soudruhem odebral se, než nastala noc, k jedné své přítelkyni, u které se byl nejednou už připravoval na podobné výpravy. A odtud, když se mu zdálo na čase, přestrojen se odebral do domu panina a vešed tam, proměnil se v anděla a jda nahoru vstoupil do světnice paniny.

Paní spatřivši bílé zjevení, poklekla před ním, a anděl jí požehnal, pozdvihl ji a dal jí znamení, aby ulehla na lože. Ona ochotně a spěšně ho poslechla a anděl uložil se vedle své ctitelky. Bylť bratr Alberto člověk pěkného a statného těla a dovedl se činit. Protož jsa spolu s paní Lisettou, jež byla svěží a čilá, zcela jinak ji obsluhoval, než manžel a nejednou za noc lítal bez křídel, tak že paní velice si libovala, kterak je spokojena, a mimo to jí vypravoval mnohé věci o slávě nebeské. Když pak se blížil den a byl čas se navrátit, sebral svoje věci a odešel, vrátil se k svému soudruhu, s nímž, aby se nebál spáti samoten, zatím ochotně pobyla hodná žena, u které čekal.

Paní poobědvavši se svými družkami odebrala se k bratru Albertovi a vypravovala mu o anděli Gabrielovi a co od něho slyšela o slávě života věčného a jak to tam vypadá, a přidala k tomu hromadu podivných báchorek.

Na to pravil bratr Alberto:

„Paní má, nevím, kterak jste s ním obcovala. Vím však, že této noci, když přišel ke mně a já mu vyřídil vaše poselství, zanesl náhle duši moji mezi tolik květin a tolik růží, že jsem jich nikdy tolik neviděl, a zanechal mne v nejrozkošnějším místě, jaké si možno pomyslet, až do dneška do rána. Co se dělo s mým tělem, nevím.“

„Což pak jsem vám to nepověděla?“ pravila paní. „Tělo vaše bylo po celou noc v mém náručí s andělem Gabrielem. A nevěříte-li mi, podívejte se pod levý prs, kam jsem dala anděli hubičku tak důkladnou, že to bude vidět ještě několik dnů.“

Na to odpověděl bratr Alberto:

„Učiním tedy dnes, co jsem již dávno neučinil; svléknu se, abych se podíval, je-li to pravda.“

A když toho byla hodně nažvatlala, vrátila se paní domů a sem k ní docházel často bratr Alberto, jehož beze vší překážky, přestrojeného za anděla, přijímala.

Avšak stalo se jednoho dne, kdy paní Lisetta byla návštěvou u své kmotry, že když mluvily spolu o kráse, paní Lisetta, aby krásu svoji vynesla nad jiné, pravila ve své hlouposti:

„Kdybyste věděla, komu se moje krása líbí, věru byste o kráse jiných nemluvila.“

Kmotra jsouc žádostiva to zvědět a znajíc ji dobře, pravila:

„Milá paní, snad mluvíte pravdu, avšak přece, když se neví, kdo to je, leckdo by tak snadno se nedal přesvědčit.“

Tu paní, jež neměla vtipu nazbyt, pravila:

„Kmotro, nesmím to sic povědět, ale můj milenec jest anděl Gabriel, jenž mne miluje víc než sebe, jako nejkrásnější ženu, a pravil mi, že mi není rovné na světě ani za mořem.“

Kmotra byla by se ráda dala do smíchu, ale přece se zdržela, aby zvěděla ještě víc, a pravila:

„Při sám Bůh, je-li anděl Gabriel vaším milovníkem a sám vám to praví, musí to býti pravda, ale nevěděla jsem, že andělé provozují takové věci.“

Na to odpověděla paní:

„Kmotro, mýlíte se; rány boží! dovede to lépe, než můj manžel, a vypravuje mi, že to tam nahoře také dělají, ale poněvadž se mu líbím lépe, než kterákoli v nebi, zamiloval se do mne a přichází ke mně hodně často, abyste věděla.“

Kmotra odešla od Lisetty a zdálo se jí tisíc let, než se dostala někam, kde se mohla tomuto povídání vysmát. Ve svátek pak přišedši do společnosti paní, řádně jim tuto novinu vypověděla. Paničky pověděly to svým manželům a jiným paničkám, ty zase jiným a tak neminuly ani dva dny a byly toho plny celé Benátky. Avšak mezi těmi, kdož se o této novině dozvěděli, byli též její příbuzní, kteří nezmínivše se slovem, umínili si, že naleznou toho anděla a zvědí, co chtěli vědět, a po několik nocí byli na stráži.

I stalo se, že o tom dostala se nějaká zpráva bratru Albertovi, jenž, aby paní za to pokáral, jedné noci se k ní odebral a jedva že byl svlečen, již příbuzní panini, kteří ho byli viděli přicházet, byli u dveří světnice a chtěli je vyrazit. Bratr Alberto slyše to a uhodnuv, co to znamená, povstal a nemaje jiného útočiště otevřel okno, jež šlo na velký průplav, skočil odtud do vody. Voda byla hluboká a on dovedl dobře plovat, tak že si nikterak neublížil. Přeploval tedy na druhou stranu průplavu a rychle vběhl do domku, jenž byl otevřen, a prosil hodného člověka, jehož tu nalezl, aby pro milosrdenství boží mu zachránil život, vypravuje mu báchorku, proč se tuto nalezá a proč je nahý. Hodný muž jat milosrdenstvím, poněvadž musel jít po své práci, položil jej do své postele a řekl mu, aby tu zůstal, dokud se nevrátí. A zamknuv jej ve svém domku, odešel po své práci. Zatím příbuzní panini vniknuvše do světnice, shledali, že anděl Gabriel zanechav tu křídla, uletěl. A rozhněváni tím, pověděli velmi ošklivé věci paní, kterou na konec zanechali zoufalou, a odebrali se domů s oděním anděla Gabriela.

Zatím nastal bílý den a hodný muž meškaje na mostě Rialto, slyšel vypravovat, kterak v noci anděl Gabriel přišel k paní Lisettě a byv překvapen příbuznými, ze strachu skočil do průplavu, tak že se neví, co se s nim stalo. Tu ihned poznal, že to zajisté člověk, jehož měl ve svém domku.

A vrátiv se domů, přinutil jej ku přiznání a mnohými hrozbami, že jej vydá příbuzným paniným, přiměl jej, aby mu opatřil padesát dukátů, což se také stalo. Když pak bratr Alberto toužil, aby se dostal odtud, pravil mu dobrý muž: „To nepůjde jinak, než chtěl-li byste učiniti takto: Provozujeme dnes kratochvíli, k níž jeden přivede člověka přestrojeného za medvěda, druhý přestrojeného za divého muže, jiný přestrojeného tak, jiný zas jinak. A na náměstí Svatého Marka bude provozována honba a když bude odbyta a slavnost skončena, odejde každý s tím, jehož byl přivedl na odiv, kam mu bude libo. Ačkoli se bezpochyby pilně po vás slídí, než vypátrají, že jste tu, chcete-li, povedu vás tam v nějakém zakuklení a mohu vás pak odvést, kam budete chtět. Jinak nevím, kterak byste se mohl dostat odtud, abyste nebyl poznán, neboť panini příbuzní, vědouce, že jste tu někde ukryt, všude postavili stráže, aby vás lapli.“

Jakkoli bylo bratru Albertovi krušno vyjíti v takovémto zakuklení, přece ze strachu před příbuznými paninými odhodlal se k tomu a pravil muži, kam by si přál býti doveden a že je spokojen, v jakémkoli přestrojení jej tam dovede. Muž potřel jej nejprve celého medem a posypal peřím, a dal mu na hrdlo řetěz a na tvář škrabošku, pak dal mu do jedné ruky velký kyj a do druhé provaz, na němž přivázáni dva hafani, jež byl přivedl od řezníka. Zároveň však poslal na most Rialto člověka, aby tam volal, aby, kdo chce viděti anděla Gabriela, odebral se na náměstí Svatého Marka: tomu se říká „benátská věrnost“.

Když byl tak učinil, vyvedl jej ven a nechal jej jíti před sebou, jda za ním a drže jej za řetěz, ne bez velké vřavy lidu, jenž všechen volal: „Kdo je to? Kdo je to?“ vedl jej na náměstí, kdež mimo ty, kdož šli za ním, přišli ještě, kdož uslyševše poselství přišli od Rialta, tak že tu bylo lidí bez konce. Přijda sem, přivázal svého divého muže na povýšeném místě ke sloupu, stavě se, jakoby očekával, až počne honba, a mouchy a sršňové, poněvadž byl pomazán medem, spůsobili mu velikou trýzeň. Když pak vůdce jeho viděl, že jest náměstí plno, stavěl se, jakoby chtěl svého divého muže odvázat, ale na místě toho sejmul bratru Albertovi škrabušku, řka:

„Pánové, poněvadž jsme nedostali kance, nemůže být honba, ale abyste nevážili cestu nadarmo, ukáži vám anděla Gabriela, jenž v noci sestupuje s nebes na zemi, aby těšil benátské paničky.“

Když byla škrabuška sňata, ihned všichni poznali bratra Alberta a zvedl se proti němu všeobecný pokřik a volali naň nejohavnější slova a nejhorší nadávky, jaké kdy jaký darebák slyšel. Nad to pak házeli mu do tváře bláto a neřád a to trvalo hodnou chvíli, až náhodou novina o tom donesla se do jeho kláštera. Tu bratři vyslali as šest ze svého středu, kteří přišedše, hodili mu na tělo kápi a odpoutavše ho, ne bez velkého hluku, za sebou dovedli jej až do kláštera, kdež jej uvěznili a kdež, jak se praví, bídně zahynul.

Tak tento pokrytec, jenž jmín byl za svatého a špatně jednal, ač tomu nikdo nevěřil, odvážil se zahráti si na anděla Gabriela a za to byl proměněn v divého muže a konečně, jak zasluhoval, byl polapen a odpykal si spáchané hříchy. Račiž Bůh dáti, aby se tak stalo všem ostatním.“