Dekameron/Den čtvrtý/Povídka desátá

Dekameron — Den čtvrtý Giovanni Boccaccio
Povídka devátá	Povídka desátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka desátá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Decima
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 92–107. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý, překlad písně Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

English

Manželka jakéhos lékaře uloží svého milence náhle usnuvšího jako mrtvolu do truhly, kterou dva lichváři i s ním odnesli do svého domu. Zde se mladík vzpamatuje a jest považován za zloděje; služka panina vypravuje před soudem, že jej sama uložila do truhly, kterou lichváři ukradli, tím zachrání jej od šibenice a lichváři odsouzeni ku pokutě, protože ukradli truhlu.

Když král skončil vypravování, zbýval již jen Dioneo. On pak, poznav to, když král mu pokynul, jal se vypravovat:

„Nehody nešťastných lásek, o nichž dnes vypravováno, nejen vám, rozmilé dívky, ale i mně rozslzely oči a sevřely srdce, pročež jsem si toužebně přál, aby tomu byl konec. Nuže, chvála Bohu, že je tomu konec, leda bych já sám tomuto ošklivému dílu chtěl připojit špatný konec, toho však mne chraniž Bůh. Aniž bych dále pokračoval v látce tak bolestné, počnu o něčem veselejším a lepším a snad také ukážu na dobrou cestu k tomu, co vypravovati dne příštího.

Věztež tedy, krásné dívky, že před nedávném žil v Salernu slavný lékař-ranhojič, jehož jmeno bylo mistr Mazzeo de la Montagna, jenž dosáhnuv již nejvyššího stáří, pojal za manželku krásnou a roztomilou dívku z města. Opatřoval ji krásnými a drahými šaty a šperky, a vším, co mladé žínce se může zalíbit, hojněji než která ve městě byla opatřena, avšak v pravdě často bývalo jí zima, neboť pán její v posteli špatně ji dovedl zahřívati. On totiž, jako pan Ricciardo di Chinzica, o němž jsme vypravovali, že poučoval svoji manželku o svátcích a postech, vykládal své manželce, že po obcování se ženou třeba se zotavovat, nevím kolik dní, a podobné nesmysly, s čímž žínka byla nanejvýš nespokojena.

Poněvadž pak byla žena chytrá a důmyslná, umínila si, aby ušetřila, co má doma, hledat jinde a míti kratochvíli s jinými. A když byla prohledla mnoho mladíků, konečně zamilovala jednoho, v něhož vložila všechnu svoji naději a všechnu svoji přízeň. Mladík to spozoroval a poněvadž se mu velmi líbila, rovněž se do ní nade vše zamiloval. Jmenoval se Ruggieri da Ieroli, byl urozeného rodu, ale žil tak prostopášně a hanebně, že ani příbuzní ani přátelé nechtěli o něm čeho věděti, neboť po celém Salernu byl pověstný pro zlodějství a jiné hanebné kousky. Toho však paní málo dbala, poněvadž se jí líbil pro jiné věci, a se svojí služkou tak to nastrojila, aby byli pospolu. A když užili spolu kratochvíle, počala paní hanět posavadní jeho život a prosit jej, aby z lásky k ní odstoupil od takovýchto věcí, a aby mu dala možnost, učiniti tak, jala se podporovat jej tu a tam penězy.

Co takto chovajíce se velmi opatrně spolu obcovali, stalo se, že lékaři dostal se do rukou nemocný, jenž měl bolavou nohu. Mistr ohledav nemocného, pravil jeho rodičům, že nevyjme-li mu snětivou kost z nohy, bude později třeba uříznout celou nohu, nemá-li zemřít, kdežto vyjme-li se mu kost, může se uzdravit, avšak že nemůže nikterak ručit za jeho život. Rodičové pak svolili, aby se tak stalo. Lékař shledav, že nemocný, kdyby nebyl uspán, nevydržel by bolest a nedal se léčit, musel posečkat až do večera, aby provedl řez, a proto zatím ráno svařil ve vodě lék, jenž toho, kdo jej vypil, uspal na tak dlouho, jak dlouho mělo trvat léčení. A láhev s tímto lékem postavil na okno ve světnici, nepověděv nikomu, co obsahuje.

Když pak nastala hodina nešporů, a lékař měl se odebrati k nemocnému, přišel mu posel od nejlepších jeho přátel z Amalfi, aby zanechal všeho a okamžitě se k nim odebral, poněvadž se tam strhla velká rvačka, ve které mnozí z nich byli raněni. Lékař odloživ léčení nohy na ráno, vsedl do lodice a odplul k Amalfi.

Paní vědouc, že se manžel její na noc nevrátí domů, jak měla v obyčeji, povolala k sobě potají Ruggiera a ukryla jej ve své světnici, aby tam zůstal, až lidé v domě půjdou spát. Ruggieri pak meškaje ve světnici a čekaje na paní, dostal buď po denním namáhání, anebo že pojedl něco slaného, anebo že měl ve zvyku pít, velkou žízeň. Tu spatřil na okně láhev s oním lékem, který byl lékař připravil pro nemocného, a domnívaje se, že to něco pro žízeň, přiložil ji k ústům a vypil ji až na dno. Netrvalo dlouho a přišla naň velká ospalost a tvrdě usnul.

Paní, co nejdříve mohla, přišla do světnice a nalezši Ruggiera spícího, jala se jím potřásat a pravila mu po tichu, aby vstával. Avšak bylo to marno: neodpovídal a nehýbal se. Tu paní poněkud rozzlobena, prudce tím zatřásla a pravila:

„Vstaň, ospalče; chtěl-li jsi spat, měl jsi jíti domů a nepřicházet sem.“

Ruggieri po tomto třesení spadl s truhly, na kterou se byl položil, nedávaje na jevo nijakých známek života, jako nějaké mrtvé tělo. Nad tím paní poněkud polekána, pokoušela se zvednout jej a třásla jím ještě prudčeji, tahala jej za nos a škubala za vousy, avšak vše bylo marno. Tu paní počala se obávat, že zemřel, avšak přece ještě jala se štípat jej silně a pálit jej rozžatou svící, avšak ani to nespomohlo. Tu ona, vědouc pramálo o lékařství, ačkoli manžel její byl lékař, myslela nejinak, než že jest mrtev. Pročež, ačkoli jej milovala nade vše, a byla zarmoucena nade všechno pomyšlení, neodvažujíc se stropiti povyk, jala se po tichu nad ním plakat a žalovat na svoje neštěstí.

Avšak po chvíli, obávajíc se, aby mimo svoji bolest nedočkala se ještě hanby, vzpomenula si, že bez meškání musí nalézti prostředek, kterak by nebožtíka dostala z domu. Nevědouc pak si rady potichu zavolala svoji služku, a ukázavši jí, jaké neštěstí se jí přihodilo, žádala ji o radu. Služka velmi se podivila a také počala jej tahat a štípat a vidouc jej bez citu, přisvědčila tomu, co paní pravila, že je vskutku mrtev, a radila jí, aby jej odklidila z domu.

Na to pravila paní:

„A kam jej můžeme dát, aby zítra ráno, až jej naleznou, nevzešlo podezření, že byl odnesen odtud?“

Služka odpověděla:

„Paní má, viděla jsem dnes večer před dílnou našeho souseda tesaře truhlu ne tuze velikou, která, jestliže jí mistr nevzal domů, výborně nám poslouží k našemu úmyslu, neboť můžeme jej tam vložit, dát mu dvě neb tři rány nožem a nechat jej tam. Kdo jej tam najde, nevím, proč by se domníval, že se tam dostal odtud a ne odjinud. Spíše se bude myslet, poněvadž to byl mladík prostopášný, že jda provésti nějaký pych, byl usmrcen některým ze svých nepřátel a pak vložen do truhly.“

Rada služčina se paní líbila, jen nechtěla strpět, aby byl zraněn, řkouc, že pro nic na světě by to nestrpěla. Poslala tedy služku, aby se podívala, je-li truhla ještě tam, kde ji viděla, ona pak vrátivši se oznámila, že jest. Na to služka, jež byla ženská mladá a statná, naložila si Ruggiera na ramena a zatím paní šla napřed, aby dávala pozor, nejde-li nikdo, nesla jej ke truhle, do níž jej vložily, zavřely víko a nechaly jej tam.

V oněch dnech přistěhovali se do jednoho domu poněkud opodál dva mladíci, kteří půjčovali na lichvu. Tito rádi mnoho vydělávajíce a málo vydávajíce, měli zapotřebí různého nářadí a vidouce onoho dne onu truhlu, smluvili se pospolu, že bude-li tam ještě v noci, odnesou ji domů. Když pak nastala půlnoc, vyšli z domu, a nalezše ji, aniž se dlouho rozmýšleli, rychle, ačkoli se jim zdála velmi těžká, odnesli ji do svého domu a postavili ji vedle komory, kde spaly jejich služky, a nestarajíce se valně o ni, nechali ji stát a šli spát.

Ruggieri, jenž byl hodně dlouho spal, když účinek uspávacího nápoje přestával, probudil se, když se již blížilo jitro. Když pak spánek pominul a smysly se mu opět vrátily, přece cítil v mozku jakés omámení, jež jej skličovalo nejen tuto noc, ale ještě několik dnů po té. I otevřev oči a nevida ničeho a hmataje rukama sem tam, shledal, že je v truhle, a jal se vzpomínati si, a pravil sám k sobě:

„Co je to? Kde to jsem? Spím či bdím? Přece si vzpomínám, že dnes večer přišel jsem do pokoje své paní, a teď se mi zdá, že jsem v nějaké truhle. Co to znamená? Vrátil se snad lékař, anebo něco jiného se přihodilo, proč paní, když jsem spal, zde mne skryla? Myslím, že tomu tak, a zajisté tomu tak bude.“

Protož zůstal zticha a poslouchal, uslyší-li něco. Když pak setrval takto dlouhou dobu, maje ve truhle velké nepohodlí, poněvadž byla malá, a když ho již jedna strana bolela, chtěl se obrátit na druhou, a učinil to tak obratně, že opřev se bokem o jednu stranu truhly, jež stála na místě nerovném, naklonil ji a pak překotil, a v pádu spůsobila velký hluk, kterým služky, jež poblíže spaly, se probudily, ale jsouce polekány, neozvaly se. Ruggierovi, když se truhla překotila, bylo velmi úzko, ale když spozoroval, že při pádu se otevřela, chtěl býti raději venku, kdyby se ještě něco mělo přihodit, než zůstat uvnitř. Poněvadž pak nevěděl, kde se nalezá, počal tápaje obcházeti po domě, hledaje dveří nebo schodů. Služky pak byvše probuzeny a slyšíce, kterak tu a tam narazil neb zakopl, počaly volat: „Kdo to?“

Ruggieri slyše neznámý hlas, neodpověděl, a tu ženské počaly volat oba mladíky, kteří, poněvadž se byli dlouho do noci toulali, spali tvrdě a nevěděli o ničem, co se dělo. Tu ženské dostaly ještě větší strach a jaly se volat: „Zloději, zloději!“ Následkem toho seběhli se odevšad sousedé buď přes střechy anebo přes ploty a vnikli do domu. Také mladíci se probudili tímto hlukem a Ruggieri — jenž, vida kde se nachází, byl takřka bez sebe úžasem, nevěděl, kudy by měl nebo mohl uprchnout — jat a vydán biřicům, kteří byli již přikvapili, zaslechnuvše hluk. I vedli jej před soudce, neboť všichni jej znali jako prostopášníka a zlosyna, a zde byl ihned dán na skřipec a přiznal se, že vnikl do domu lichvářů, aby kradl. Proto soudce obmýšlel, že jej dá bez velkých okolků oběsit.

Ráno roznesla se po celém Salernu zpráva, že Ruggieri byl dopaden při loupeži v domě lichvářů. Paní a její služka, slyšíce to, divily se tolik zázraku tak velkému a tak neobyčejnému, že málem by samy byly nevěřily, co minulé noci provedly a že se jim to spíše zdálo. Mimo to pak nebezpečí, v němž se Ruggieri nalezal, naplnilo paní takým žalem, že div nepozbyla rozumu.

Brzy na to, ke třetí hodině po slunce východu, vrátil se lékař z Amalfi a žádal, aby mu dali jeho vodičku, neboť chtěl jíti léčit svého nemocného. Shledav pak, že láhev je prázdna, stropil velký povyk, že v domě jeho nic nemůže zůstat na svém místě. Paní, jež byla jinými trampotami sklíčena, odpověděla pohněvána:

„Co byste teprv vyváděl, mistře, pro velikou věc, když k vůli rozlité láhvi vody děláte takový hluk? Což jí není dost na světě?“

Na to odpověděl mistr:

„Paní, myslíš, že to byla pouhá voda. Není tomu tak, byla to voda strojená, pro uspání.“

A vypravoval jí, k čemu byl onen lék připravil.

Paní, slyšíc to, ihned si vzpomenula, že as Ruggieri ji vypil a proto se jí zdál býti mrtvý, i pravila:

„Mistře, my o tom nevěděly, a proto si připravte jinou.“

Mistr vida, že nic jiného nezbývá, dal upravit lék znovu. Brzy na to služka, jež na rozkaz své paní byla vyšla, aby zvěděla, co se vypravuje o Ruggierovi, vrátila se a pravila:

„Paní má, o Ruggierovi každý mluví zle, pokud jsem slyšela, nemá ani příbuzných a přátel, kteří by mu byli anebo chtěli mu přispět ku pomoci. A všichni jsou přesvědčeni, že jej soudce zítra dá oběsit. Ale mimo to povím vám jinou novinu, neboť se mi zdá, že jsem uhodla, kterak se dostal do domu lichvářů. Poslyšte, kterak. Víte dobře, že truhla, do které jsme ho vložili, stála naproti u tesaře. Právě měl tesař velkou hádku s někým, jemuž, jak se zdá, truhla náležela. Žádal peníze za truhlu, ale mistr odpověděl, že ji neprodal, nýbrž že mu byla v noci ukradena. A ten, jemuž náležela, pravil: „Není tomu tak, vždyť jsi ji prodal dvěma mladým lichvářům; pověděli mi to dnes v noci, když jsem se sešel v jejich domě, kdy jali Ruggiera.“ — Tu pravil tesař: „Lhali, neboť jsem ji neprodal, ale oni mi ji dnes v noci ukradli. Pojďme k nim.“ — A odešli svorně do domu lichvářů a já běžela sem. A jak vidíte, pochopuju, kterak Ruggieri dostal se tam, kde byl nalezen, ale kterak se tam vzkřísil, nemohu pochopit.“

Paní nyní výborně pochopila, kterak se vše událo, pověděla služce, co slyšela od svého manžela, a prosila ji, aby jí pomohla zachránit Ruggiera a zároveň šetřit její cti. Služka pravila:

„Paní má, ponechte mně, kterak to provést, a já tak učiním.“

Paní, jež byla hrozně v úzkých, rychle se rozpomenula, co by zde bylo lze učinit, načež řádně všechno smluvila se služkou. Služka nejprve šla k lékaři a plačíc pravila k němu:

„Pane můj, musím vás prosit, abyste mi odpustil velkou vinu, které jsem se dopustila.“

Lékař se tázal:

„Proč pak?“

A služka stále plačíc, vypravovala:

„Pane můj, víte, kdo je mladý Ruggieri da Ieroli, jemuž jsem se zalíbila a on hrozbami i po dobrém mne přiměl, že jsem as rok již jeho milá. Zvěděv pak, že včera večer nebudete doma, tolik mi domlouval, až jsem ho uvedla do vašeho domu a do své komůrky. Dostal žízeň, a poněvadž jsem nevěděla, kde sehnat rychle víno nebo vodu, nechtíc, aby mne viděla vaše paní, jež byla ve velké síni, vzpomenula jsem si, že jsem ve světnici viděla láhev vody, a doběhla pro ni. Dala jsem mu z ní napít a postavila prázdnou láhev opět tam, kde jsem ji vzala, a proto jste stropil takový hluk v domě. Zajisté, přiznávám se, že jsem nejednala dobře, avšak kde je ten, kdo někdy se nedopustil chyby? Velmi mne to bolí, že jsem tak učinila, ani ne tak k vůli tomu, jako pro to, co z toho pošlo, neboť Ruggierovi jde o hrdlo. Pročež prosím vás co nejvíce mohu, abyste mi odpustil a dovolil mi, abych pokud mi možno, přispěla na pomoc Ruggierovi.“

Lékař slyše to, ačkoliv ještě byl rozzloben, odpověděl v dobrém rozmaru:

„Sama jsi se potrestala, neboť doufajíc, že této noci budeš mít hocha, jenž tě notně prožene, měla jsi spáče. Pročež jdi a pečuj o spásu svého milého, ale ode dneška se střež, vésti jej kdy do domu, neboť pak bys odpykala obojí.“

Služce se zdálo, že první úskok se dobře povedl, a co nejrychleji se odebrala do vězení, kde se nalézal Ruggieri a tak dlouho domlouvala dozorci, až ji nechal promluvit s Ruggierim. Když jej byla poučila, co má odpovědět soudci, aby byl zachráněn, konečně dosáhla i toho, že byla puštěna k soudci. Ovšem soudce, než svolil, vyslechnouti ji, vida děvče svěží a statné, chtěl mít s ní prve kratochvíli, ona pak, aby si získala jeho přízně, mnoho se nevzpírala. Když povstali, pravila:

„Pane můj, máte zde Ruggiera da Ieroli, jenž byl zatčen jako zloděj, ale křivdíte mu.“

A počnouc od začátku, vypravovala mu celou historii až do konce, kterak ona, jeho milá, uvedla jej do domu lékařova, kterak mu dala napít uspávajícího léku, nevědouc, co to, kterak jej považovala za nebožtíka a vložila do truhly, i pak, co slyšela hovořit mistra tesaře s majitelem truhly, aby mu zjevila, kterak se Ruggieri dostal do domu lichvářů.

Soudce viděl, že bude velmi snadno přesvědčit se, je-li to pravda; tázal se nejprve lékaře, je-li pravda, co se týče léku, a shledal, že tomu tak. Pak povolal tesaře a toho, jehož majetkem truhla byla, jakož i oba lichváře. Po mnohých řečech shledal, že lichváři minulé noci truhlu ukradli a odnesli ji domů. Konečně poslal pro Ruggiera a tázal se ho, kde strávil minulou noc. Odpověděl, že neví, kde nocoval, že však si vzpomíná, že chtěl stráviti noc u služky mistra Mazzea, že se v její komůrce napil jakés vody, poněvadž měl velkou žízeň, avšak co se s ním potom udalo a kterak se dostal do domu lichvářů a probudil se v truhle, o tom že ničeho neví.

Soudce slyše tyto věci, měl z nich nemalou kratochvíli a několikrát si je dal opakovat od služky i Ruggiera, od tesaře i lichvářů. Shledav na konec, že Ruggieri jest nevinen, odsoudil lichváře, poněvadž ukradli truhlu, ku pokutě deseti uncí, a propustil Ruggiera na svobodu.

Kterak tomu byl rád, o tom netřeba mluvit a paní jeho radovala se z toho nade vše pomyšlení. Později s ním a se svou věrnou služkou, jež mu byla chtěla uštědřit rány nožem, často se tomu smáli a bavili se tím a stále pokračovali ve své lásce a ve svých kratochvílích, čím dál tím lépe, což, přál bych si, aby také mně se stalo, ale ne, aby mne dali do truhly.“

* * *

Jestliže první povídky byly stísnily srdce mladých dívek, poskytla jim poslední povídka, kterou vypravoval Dioneo, tolik příležitosti ke smíchu, že se mohly zotaviti ze soustrasti, kterou byly měly s jinými.

Král pak vida, že slunce počíná rudnout a že nadešel konec jeho vlády, velmi laskavými slovy omluvil se krásným dívkám, že dal vypravovati o látce tak neutěšené, jako historie o nešťastných milencích. A omluviv se, povstal a vzav s hlavy vavřín a když dívky očekávaly, komu as jej udělí, položil jej roztomile na zlatě plavou hlavu Fiammettinu, řka:

„Podávám ti tuto korunu, poněvadž lépe než kterákoli jiná dovedeš zítra svoje družky potěšit za dnešní nevlídný den.“

Fiammetta, jejíž vlasy byly kadeřavé, dlouhé a zlaté, spadající na panensky něžná ramena, a jejíž plná tvář zdobena byla nádherně barvou bílých lilií, smíšenou s ruměncem růží, jejíž oči podobaly se zraku sokolímu, drobnými rty, jež podobaly se dvěma rubínům, odpověděla, usmívajíc se:

„Filostrato, přijímám ji ochotně. A abys sám nejlépe poznal, cos učinil, přeji si a nařizuji, aby každý se připravil, vypravovati o tom, kterak milenci po všelikých trampotách a nehodách šťastně dosáhli cíle.“

Toto rozhodnutí zalíbilo se všem. Po té královna, povolavši si správce, poradila se s ním o všem, čeho třeba, a povstavši, propustila celou společnost vesele až do večeře. Někteří ze společnosti tudiž odebrali se do zahrady, jejíž krása tak snadno nedovedla omrzet, někteří ke mlýnům, jež byly mimo zahradu, a ti a oni aby dle svého vkusu všelijak se bavili až do hodiny večeře.

K večeři sešli se všichni, jak měli v obyčeji, u krásné vodní nádržky s velkou radostí a dobře jsouce obslouženi povečeřeli. Když vstali od večeře, jakož měli v obyčeji, oddali se tanci a zpěvu a zatím co Filomena vedla tanec, pravila královna:

„Filostrato, nechci se odchýlit od svých předchůdců, nýbrž jak oni činili, přeji si též, aby za mé vlády zapěla se píseň. Poněvadž pak vím bezpečně, že tvoje písně jsou takové, jako tvoje povídky, a aby dnů více než tento nebylo rušeno tvým zármutkem, přejeme si, abys nám zapěl tu, která se ti nejlépe líbí.“

Filostrato odpověděl, že milerád tak učiní, a nemeškaje jal se pěti takto:

Já dokáži vám v slzách,
jak právem srdce trpí v těžkém lkání,
když zrazeno jest věrné Lásky plání.

Ó Lásko, poprv když jsi v ňadra moje
té obraz kladla, po níž vzdychám prudce
bez naděje své spásy,
tak’s byla plna cnosti, plna krásy,
že lehce obstát moh’ jsem v každé muce,
jichž tebou valné roje
mne kruší bez úkoje,
jak přišly, znám teď v pozdním litování
svůj blud a bol můj nemá konce ani.

Že bloudil jsem, má duše teprv tuší,
když zřel jsem, jak jsem onou opuštěný,
v kterou jsem doufal pouze,
že domýšlel jsem, býti ve své touze
v milosti u ní, sluha ponížený.
Já nevěřil své duši,
co budoucně mne zkruší,
až poznal jsem, že jiné horování
jí v nitru plá, mne ženouc dál v svém zdání.

Jak poznal jsem, že vyhnán jsem, v tom čase
v mém srdci vznikl žalný nářek divý,
a ten tam posud kvílí,
že proklínám den, hodinu a chvíli,
kdy její sladké tváře obraz snivý
mně vzplanul v celé kráse,
jíž víc jsem hořel zase!
Má víra, naděj, touhy plápolání
mé duši klnou v jejím umírání.

Když duše bol svůj bez útěchy cítí,
ty znáš to, pane, proto volám k tobě,
v své písni, která zmírá,
můj veliký bol tak mne rve a svírá,
že volám smrt, bych ulehčil té zlobě.
Ó rač již sestoupiti,
mé smutné, bídné žití
znič najednou, ať blesk tvůj v ráz mne raní,
jen, kam se hnu, ať menší jest mé štkání!

Neb jiný život, teďka nezbývá mi
než pouze smrt v tom bolu beze směru,
ó račiž mi ji přáti,
a učiň, Lásko, bych již přestal lkáti,
jeť srdce zbytek žití bídný věru!
Když radost uprchla mi,
ples každý zvrácen v klamy,
dej, ať se obveselí moje paní
v mé smrti jak v svém novém milování.

Tě, ballatto, když jiný nepřizdobí,
já nedbám, vím, že nikdo v světě celém
tě nemůž’ jak já pěti;
leč jednou zkazkou chci tě obmysleti:
Jdi, najdi Lásku a té řekni s želem,
jak život plný zloby
mne tísní, muk a mdloby,
ji přesvědč a ji popros bez meškání,
by v lepší přístav svedla jej svou dlaní.

Já dokáži vám v slzách,
jak právem srdce trpí v těžkém lkání,
když zrazeno jest věrné Lásky plání.

Slova této písně svědčila dosti zřejmě, jaké bylo smýšlení Filostratovo a co toho bylo příčinou. A snad, kdyby bylo bývalo méně šero, tvář jedné z dívek, jež se účastnily tance, byla by zjevila více ruměncem, jenž se skrýval v temnotě. Když pak píseň skončena, pělo se ještě mnoho jiných písní, až nastala hodina, kdy se měli odebrati ku spánku, a na rozkaz královnin každý odebral se do své ložnice.