Dekameron/Den čtvrtý/Povídka čtvrtá

Dekameron — Den čtvrtý Giovanni Boccaccio
Povídka třetí	Povídka čtvrtá	Povídka pátá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka čtvrtá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Quarta
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 50–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Gerbino navzdor slibu, danému králem Vilémem, jeho dědem, napadne loď krále tunisského, aby unesl jednu z jeho dcer, jež však usmrcena mužstvem na lodi, které on pobije, ale sám pak sťat na popravišti.

Lauretta skončivši svoji povídku odmlčela se a ve společnosti vyslovována lítost nad neblahým osudem milenců. Ti kárali hněv Ninettin, ti pravili to, jiní ono. Tu král, jakoby vyrušen z hlubokého přemítání, pozvedl hlavu a pokynul Elise, aby dále vypravovala. Ona skromně počala takto:

„Rozmilé dívky, je dosti těch, kdož myslí, že láska toliko pohledem dovede vysílati svoje plamenné šípy, a posmívají se těm, kdož tvrdí, že někteří mohou se zamilovati prostřednictvím sluchu. Že jsou na omylu, bude jak náleží zřejmo z povídky, kterou hodlám vypravovat. V ní nejen že shledáte, co dovedla pouhá pověst u lidí, kteří se nikdy neviděli, ale bude vám zjevno, kterak každého z nich zavedla k bídnému konci.

Vilém druhý, král sicilský, jak Siciliané vypravují, měl dvě děti, syna, jenž se nazýval Ruggieri, a dceru nazvanou Konstancie. Tento Ruggieri, zemřevší dříve než jeho otec, zanechal syna jménem Gerbino. Tento syn, pečlivě vychován svým dědem, stal se jinochem nanejvýš krásným a slaveným svou statečností a svými spůsoby. Pověst jeho nezůstala obmezena na hranice Sicilie, nýbrž hlásána i v různých končinách světa, nejzvučněji pak v Berbersku, jež tehdáž bylo poplatno králi sicilskému. A mezi jinými, k jichž sluchu slavná pověst o ctnostech a spůsobech Gerbinových dolehla, byla též jedna z dcer krále tunisského, jež podle toho, co každý, kdož ji byl spatřil, o ní vypravoval, byla jedním z nejkrásnějších stvoření, jež kdy příroda zplodila, a nejspůsobnější a nejšlechetnější svou duší. Slyšíc ráda hovořiti o statečných mužích, s takým nadšením poslouchala statečné činy, jež byl provedl Gerbino, a o nichž jiní vypravovali, a tak si je oblíbila, že sama při sobě si představovala, jaké asi jest podoby, a horoucně se do něho zamilovala a raději o něm než o jiných hovořila a slyšela hovořit.

Avšak rovněž jako jinam i na Sicilii pronikla slavná pověst o kráse jakož i o ctnostech dcery krále tunisského a dospěla ne bez účinku ke sluchu Gerbinovu, jenž ji přijal s nemalou radostí. A tak neméně než dívka byla zamilována do něho, byl on zamilován do ní.

Protož jsa nad míru žádostiv spatřiti ji, jakmile by se naskytla slušná příčina, aby na svém dědu dosáhl dovolení, aby se směl odebrati do Tunisu, zatím každému svému příteli, jenž se tam ubíral, ukládal, aby seč bude, dal jí na jevo jeho tajnou a velkou lásku, takým spůsobem, jaký se mu bude zdát nejlepším, a přinesl mu o ní zprávu. Jeden z nich provedl to nanejvýš obezřetně, přinesl jí, jakoby byl kupcem, šperky na ukázku a potají zjeviv jí lásku Gerbinovu, jeho jménem jí pravil, že on seč jest, jest jí k službám.

Dcera králova s vlídnou tváří přijala posla i poselství a odpověděla, že plane stejnou láskou a jeden ze svých nejvzácnějších klenotů poslala mu na svědectví toho.

Gerbino přijal její poselství s takou radostí, jakoby byl dostal nejvzácnější věc na světě, a psal jí prostřednictvím téhož posla a posílal jí drahocenné dary, i jal se s ní umlouvat, kterak by se mohli vidět a promluvit spolu, kdyby jim štěstí bylo příznivo.

Avšak zatím co věci takto pokračovaly a poněkud zdlouhavěji, než bylo třeba, neboť jak dívka, tak Gerbino planuli láskou, stalo se, že král tunisský zasnoubil svoji dceru králi granadskému. Nad tím se dívka nad míru rmoutila, pováživši, že nejen velkou vzdáleností bude od svého milence odloučena, ale že úplně mu bude odňata. Kdyby byla věděla o nějakém prostředku, mileráda, aby k tomu nedošlo, byla by uprchla od otce ke Gerbinovi. Rovněž Gerbino zvěděv o tomto zasnoubení, byl nade všechno pomyšlení zarmoucen a uvažoval, zdali by nalezl prostředku, aby ji násilím unesl, kdyby po moři se ubírala ke svému snoubenci.

Král tunisský zvěděv cosi o této lásce a o úmyslu Gerbinově a obávaje se jeho statečnosti a jeho moci, když nastal čas, aby poslal svoji dceru ženichovi, ohlásil králi Vilémovi, co má v úmyslu, a žádal jej, aby mu dal bezpečnost, že ani Gerbino, aniž kdo jiný nebudou mu v tom překážeti.

Král Vilém, starý pán, nevěděl ničeho ani o lásce Gerbinově, aniž tušil, že z této příčiny žádána na něm takováto bezpečnost, ochotně ji přislíbil a na znamení toho poslal králi tunisskému svoji rukavici. Král dostav záruku, dal vystrojiti v přístavu karthaginském velkou a krásnou loď, opatřiti ji vším, čeho bylo třeba těm, kdož na ní měli plout, a vyzdobit a vystrojit ji, čekaje toliko příznivé pohody, aby dceru svou poslal do Granady.

Dívka vědouc vše to, potají poslala jednoho ze svých sluhů do Palerma a nařídila mu, aby krásného Gerbina jejím jmenem pozdravil a pověděl mu, že za několik dní popluje do Granady, pročež se jí zdá na čase, aby dokázal, je-li muž tak statečný, jak se praví, a zdali ji tolik miluje, jak jí tak často vzkazoval. Posel věrně vyřídil svoje poselství a vrátil se do Tunisu.

Gerbino slyše to a věda, že král Vilém, jeho děd, dal bezpečí králi tunisskému, nevěděl co počít. Avšak přece, puzen láskou a porozuměv slovům dívčiným a nechtěje se zdáti zbabělým, odebral se do Messiny, kdež na rychlo dal vyzbrojiti dvě lehké galeje, vzal na ně statečné muže, vyplul s nimi za Sardinii, věda, že loď s dívkou musí tudy plout. Nebylo mu zde dlouho čekati, neboť jedva tu pobyl několik dnů, objevila se loď za slabého větru nedaleko místa, kde čekal. Vida ji Gerbino, pravil ke svým soudruhům:

„Páni, jste-li tak statečni, jak očekávám, myslím, že nebude nikoho mezi vámi, kdo nepocítil neb necítí lásku, bez níž, jak soudím sám podle sebe, nikdo smrtelný nemůže dosíci nijaké ctnosti neb dobra. A jestliže jste milovali neb milujete, snadno vám bude pochopiti moji touhu. Miluji a láska mne vede, abych vám uložil tuto práci. Neboť ta, kterou miluji, nalézá se na lodi, kterou vidíte před sebou, a jež mimo to, po čem nejvíce toužím, je plna největších pokladů, jež, jste-li stateční mužové, bez velkého namahání dobudeme. Z této kořisti nežádám jiného podílu, než dívku, k vůli jejíž lásce jsem sáhl ke zbrani, vše ostatní ochotně ponechávám vám. Pojďme tedy a bez okolků napadněmež loď; Bůh přízniv jsa našemu úmyslu nedávaje jí větru, drží ji tu.“

Krásnému Gerbinovi nebylo třeba tolika slov, neboť Messinští, kteří s ním byli na lodi, chtiví kořisti, již sami měli chuť k tomu, k čemu je Gerbino pobízel svými slovy. Pročež strhnuvše na konec řeči jeho velký pokřik, jakoby trouby zahučely, a chopivše se zbraní, spustili vesla do vody a pluli k lodi. Ti, kdož byli na lodi, spatřivše galeje a nemohouce jim uniknouti, chystali se k obraně. Krásný Gerbino, přiblíživ se lodi, vzkázal, aby velitelé její odebrali se na galeje, nechtějí-li boje. Saraceni vidouce, kdo to a čeho žádají, pravili, že to proti slibu, danému králem, že nebudou napadeni. A na důkaz toho ukázali rukavici krále Viléma a zároveň odepřeli vzdáti se, anebo vydati, cokoli se nalezá na lodi, raději že podstoupí boj.

Gerbino, jenž na lodi byl spatřil dívku mnohem krásnější, než sám si byl představoval, rozpálen více než před tím, když mu ukázali rukavici, odpověděl, že teď nejde o lov na sokoly, k němuž je třeba rukavice, nýbrž nechtějí-li vydati dívku, nechať se připraví k boji.

A to stalo se bez meškání; s obou stran počali zuřivě na sebe metat šípy a kameny a takto dlouho bojovali s velkou škodou na obou stranách. Konečně Gerbino vida, že to málo prospěje, vzal lodici, kterou vezl s sebou ze Sardinie, dal na ní rozdělat oheň a s oběma galejemi přivlekl ji k lodi. Saraceni vidouce to a shledavše, že jim nezbývá než poddat se, nebo zemřít, zahalili dceru královu do prostěradla a jakkoli plakala pod touto pokrývkou, dovlekli ji na přídu lodě a zavolavše Gerbina, před jeho očima, zatím co dívka prosila o milost a žádala jeho přispění, usmrtili ji, a hodili ji do vody volajíce:

„Hleď, dáváme ti ji, jak smíme a jak toho tvoje věrnost zasloužila!“

Gerbino spatřiv jich ukrutnost, jakoby toužil po smrti, nedbaje kamení ni šípů, skočil na loď a zde, nedbaje jich počtu — nejinak jako hladový lev vniknuvší ve stádo bravu, brzy zde, brzy onde dáví, ukojuje spíše zuby a drápy svůj hněv než svůj hlad — s mečem v ruce brzy toho, brzy onoho Saracena rozsekal a ukrutně mnoho jich povraždil. Pak, když se již vzmáhal oheň na zapálené lodi, nechal svoje plavce loupit, co se dalo, by se jim odměnil, a vrátil se po tomto neveselém vítězství, jež dobyl nad svými nepřátely, opět na svoji loď. Zde dal tělo krásné dívky vyloviti z moře a oplakav ji mnohými slzami, vrátil se na Sicilii a dal ji na malém ostrůvku Ustica, skorem naproti Trapani, s velkou poctivostí pochovat, načež se vrátil domů nanejvýš smuten.

Král tunisský zvěděv, co se stalo, vyslal posly černě oděné ke králi Vilémovi se stížností, že daný slib tak nešlechetně byl porušen, a dal mu vyložit, jak se vše událo. Nad tím se král Vilém velmi zarmoutil a nemoha odepříti vykonání spravedlnosti, o niž jej žádali, dal zatknouti Gerbina. A pak sám, ačkoli mezi dvořany jeho nebylo jediného, jenž by se nebyl snažil obměkčit jej prosbami, odsoudil jej k smrti a před svýma očima dal mu srazit hlavu, chtěje býti raději bez vnuka, než býti považován za krále bez víry.

Tak tedy bídně v několika dnech oba milenci, aniž okusili jakého plodu své lásky, ukrutnou smrtí zemřeli, jak jsem již byla pravila.“