Dekameron/Den čtvrtý/Úvod

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Úvod
Autor: Giovanni Boccaccio
Původní titulek: Introduzione
Zdroj: BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 5–14.
Licence: PD old 70
Překlad: Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad: PD old 70

Kdež pod vládou Filostrata vypravuje se o těch, jichž láska měla nešťastný konec.

Rozmilé dívky, soudil jsem podle slov rozšafných lidí a podle toho, co jsem často viděl a cítil, že bouřlivý a palčivý vichr závisti doráží jen na vysoké věže aneb na nejvyšší vrcholky stromů, avšak shledávám, že tato domněnka mne sklamala. Neboť prchaje a snaže se stále uchýliti se před zuřivým vztekem tohoto zlopověstného ducha, hleděl jsem ubírati se nikoliv jen rovinami, ale nejhlubšími údolími. Toť zcela zřejmě možno dokázati, pokud se týče těchto povídek, jež jsem napsal nejen v obecné mluvě florencké a řečí nevázanou, beze jmena, ale k tomu ještě slohem, pokud mi bylo možno, prostým a nehledaným. Ale přes to přese všecko byl jsem oním vichrem krutě pocuchán, skorem povalen a zubem závisti rozedrán. Pročež velmi zřejmě mohu porozumět, kterak je pravda, co pravívají moudří lidé, že na tomto světě jediná bída nevzbuzuje závist.

Byli totiž, rozmilé dívky, někteří, kdož čtouce tyto povídky pravili, že se mi příliš líbíte a že není slušné, že tak rád snažím se zalíbiti vám a těšit vás, jiní pak mluvili ještě hůře, že vás tolik chválím. Jiní pak, tváříce se ještě rozšafnějšími, pravili, že se nesluší mému věku starati se o takové věci, totiž mluviti o ženách a o tom, co se jim líbí. A dávajíce na jevo velkou péči o moji pověst, pravili, že bych učinil moudřeji, kdybych obcoval s Musami na Parnassu, než abych se mísil mezi vás s takovými pošetilostmi. A jsou také někteří, kdož mluvíce spíše pohrdavě než rozšafně, pravili, že bych učinil moudřeji, kdybych pomýšlel na to, kterak si vydělat chleba, než tropiti takové šašky a živit se větrem. A někteří jiní snaží se na úkor mé práci dokázati, že věci, o nichž vypravuji, jinak se přihodily, než jak vám je líčím.

Tak tedy jsem trýzněn tolikerými pomluvači, tolika ukrutnými a ostrými zuby, ctihodné dívky; zatím co zápasím ve vašich službách, jsem trýzněn, týrán a mučen až k smrti. A vše to s klidnou myslí, Bůh mi svědek, slyším a poslouchám. Ačkoli pak toliko vám v té věci náleží, abyste mne hájily, přece nechci šetřiti svých sil. A protož, aniž bych odpovídal tolik, čeho třeba, jen rozmarnou odpovědí chci si je setřásti s uší, a to učiním bez váhání. Neboť jestliže již teď, než jsem dospěl jedva ke třetině svého úkolu, jest jich tolik, a tolik si dovolují, zdá se mi, že než bych dospěl ke konci, mohli by se rozmnožiti tou měrou, že nebyvše hned z počátku odraženi, snadno by dosáhli toho, aby mne pokořili. A proti tomu by pak ani vaše síly, jakkoli mnoho zmohou, nedovedly odolat.

Avšak dříve než počnu komu odpovídat, rád bych na prospěch svůj vypravoval nikoliv celou povídku, aby se nezdálo, že chci pomísit svoje povídky s povídkami tak vážné společnosti, o níž jsem vám vypravoval, nýbrž jen část povídky, aby již svou nedostatečností svědčila, že mezi ně nenáleží a že vypravuje ji, mluvím k těm, kdož mne napadají,

V našem městě, jest tomu již dávno, žil měšťan, jehož jmeno bylo Filippo Balducci, muž rodu nízkého, ale bohatý a řádně zkušený a rozšafný ve všem, čeho vyžadoval jeho stav. Měl manželku, kterou nade vše miloval, jak ona jeho, a žili spolu klidně, nedbajíce ničeho, než kterak by se navzájem potěšili. Avšak stalo se, co se přihází všem, že hodná žena odešla s tohoto světa, zanechavši Filippovi toliko jediného synka, jím splozeného, jenž měl věku as dvě leta. Filippo byl smrtí své manželky tak zarmoucen, jak jen může býti zarmoucen člověk, jenž ztratil to, co miloval. A vida, že jest opuštěn tou, kterou miloval nade vše, umínil si, že se vzdá všech světských věcí a oddá se službě boží a k tomu též bude vésti svého synka. Pročež darovav všecky svoje věci chudým, bez meškání vydal se na horu Asinaio, a zde uchýlil se se svým synkem do malé chýžky, žije s ním z almužen v postech a na modlitbách, a pečlivě se vystříhal mluviti s ním o světských věcech, aniž mu dal spatřiti něco, co by jej odvrátilo od služby boží. Rozmlouval s ním stále jen o slávě života věčného, o Bohu a svatých, neuče ho ničemu jinému než nábožným modlitbám. A takovýto život trávil s ním po mnohá leta, nikdy jej nepouštěje z chýže, tak že nevídal nikoho, než jeho.

Ctihodný muž chodíval občas do Florencie, a byv zde podle své potřeby dobrými lidmi obdarován, vracel se do své chýže. Stalo se pak, když již hoch dospěl věku osmnácti let a Filippo již sestaral, tázal se ho syn, kam jde. Filippo mu to pověděl. Tu pravil hoch:

„Otče můj, jste již stár a těžce snášíte svízele. Proč byste mne jednou nevzal s sebou do Florencie a seznámil mne s nábožnými přáteli božími a vašimi dobrodinci, abych, jsa mladý a znaje snáze snášeti svízele, mohl pak choditi do Florencie pro to, čeho nám třeba, abyste tu mohl zůstat?“

Ctihodný muž pováživ, že syn jeho jest již velký a že uvykl službě boží, tak že by věci světské nesnadno jej od ní odvrátily, pomyslel si: „Má pravdu.“ A když se mu událo jíti do města, vzal jej s sebou. Hoch vida tu paláce, domy, kostely a všechny ty věci, jichž je v městě plno na odiv a o nichž si nevzpomínal, že by je byl kdy viděl, počal se jim divit velice velmi a často se tázal otce, k čemu jsou a kterak se jmenují. Otec mu to vyložil, a syn slyše to byl spokojen a tázal se na jinou věc. A když tak syn se tázal a otec mu odpovídal, potkali náhodou společnost hezkých mladých dívek pěkně vyšňořených, jež po dvou vracely se ze svatby. Hoch spatřiv je, rovněž se tázal otce, co to zač.

Na to otec odpověděl:

„Synu můj, sklop oči k zemi a nedívej se na ně, neboť je to zlá věc.“

I pravil syn:

„A kterak se jmenují?“

Otec nechtěje v chytlavé mysli hochově vzbudit více než třeba chtíče a žádosti, nechtěl je nazvat vlastním jejich jmenem, totiž ženami, a pravil:

„Jmenují se husy.“

Nastojte a nadivno vám sluchu! ten, jenž nikdy nebyl spatřil ženy, nevšímal si více paláců ani volů ani koní, ani peněz, aniž čehokoli jiného, co viděl, a náhle pravil:

„Otče můj, prosím vás, postarejte se, abych dostal některou z těch husiček.“

„Nastoj, synu můj,“ zvolal otec, „mlč, je to zlá věc.“

Na to hoch táže se, pravil:

„Co pak takto vypadají zlé věci?“

„Ano,“ odpověděl otec.

Tu pravil syn:

„Nevím, proč to pravíte, aniž proč je to zlá věc. Co se mne týče, nezdálo se mi nikdy, že jsem viděl cos tak pěkného, aniž tak rozmilého jak ony. Jsou krásnější než malovaní andílkové, které jste mi často ukazoval. Ach, máte-li mne rád, postarejte se, abychom vzali s sebou některou z těchto husiček, však jí dám něco na zob.“

Otec odpověděl:

„Nechci, nevíš, jaký zob by rády.“

A poznal ihned, že příroda jest mocnější než všechen jeho důmysl, a litoval, že vzal hocha s sebou do Florencie.

Avšak nechať dostačí, co jsem uvedl z této povídky, a obracím se k těm, k vůli nimž jsem ji vypravoval. Pravíť někteří z mých karatelů, že nečiním dobře, ó mladé dívky, snaže se příliš zalíbiti se vám, a že se mi příliš líbíte. K tomu se co nejupřímněji přiznávám, že se mi líbíte a že se snažím zalíbit se vám. Ale tážu se, je-li tu čemu se divit, uvážíme-li — nemluvě o tom, že poznal jsem milostné vaše polibky, rozkošné objímání a slastiplné obcování, jež, rozmilé dívky, mnohdy poskytujete — ale jen že jsem viděl a stále vidím vaše pěkné spůsoby, rozkošnou krásu a přívětivou vlídnost, kdežto onen hoch, jenž žil, byl vychován a vyrostl na pusté hoře, mezi stěnami malé poustevny, bez jiné společnosti mimo svého otce, jakmile vás spatřil, jen po vás toužil, vás si žádal, jen k vám zahořel.

Vyčítají mi, dorážejí na mne, pomlouvají mne, v jehož těle nebesa vytvořila vše pro lásku, a jehož duše od dětství vám náležela, jenž cítil moc záře vašich očí, sladkost vašich medových slov a plamen roznícený vašimi něžnými vzdechy, že se mi líbíte, anebo že se snažím zalíbiti se vám, ale jakým právem, zejména uvážíme-li, že více než cokoli jiného zalíbily jste se poustevníčkovi, mladíčkovi bez citu, jako nějaké divoké zvíře. Zajisté, kdo vás nemiluje a netouží, aby byl od vás milován, jako osoba, jež nezná a necítí ani rozkoší ani moci přirozené náklonnosti, ať mne kárá, málo toho dbám.

Ti pak, kdož mi vytýkají moje stáří, dokazují, že špatně znají pravidlo, že třeba pór měl bílou hlavu, má přec jen stonek plný mízy. Těm, nedbaje jich šprýmů a úštěpků, odpovídám, že nikdy, až na konec svého života nebudu považovati za hanbu, že mám zalíbení v tom, co Guido Cavalcanti a Dante Alighieri již staří a pan Cino da Pistoja v nejvyšším svém stáří považovali za čest a co jim bylo největším potěšením. A kdyby nebylo neslušno tolik mluvit, ukázal bych jim na mnohé příklady z historie, jež by dosvědčily vesměs světle, že ctihodní muži starých dob ve svém nejvyšším věku svrchovaně dbali toho, aby se zalíbili ženským. Jestliže to nevědí, ať jdou a učí se.

Že bych měl pobývati s Musami na Parnasse, jest, přiznávám se, dobrá rada. Ale stále nelze přebývati s Musami, aniž ony s námi, a jestliže se člověk od nich vzdálí a rád vídá ty, jež se jim podobají, nezasluhuje to hany. Musy jsou dívky a třeba že dívky se nerovnaly Musám, přece jsou jim na první pohled podobny. Tak že, kdyby se mi pro nic jiného nelíbily, již proto musely by se mi líbit. Nemluvě ani o tom, že dívky mi již poskytly příležitost, abych složil tisíce veršů, kdežto Musy mi k tomu neposkytly nijaké příležitosti. Ale ovšem mi pomáhaly a ukázaly, kterak mám skládat oněch tisíc. A snad, když jsem psal tyto věci, jakkoli jsou skromňounké, i zde častěji přispěly mi na pomoc, snad že k vůli vám a na počest podoby dívek s Musami. Pročež osnuje tyto věci, nevzdaluji se tolik Parnassu a Mus, jak mnozí se domnívají.

Avšak co povíme těm, kdož mají takovou péči o moji pověst, že mi radí, abych si hleděl opatřit chleba? Věru, to nevím, leda že kdybych chtěl uvažovat, jaká by byla jejich odpověď, kdybych byl nucen žádat ho od nich, myslím, že by odpověděli: „Jdi, hledej si ho u svých povídek.“ Ale již mnozí básníci nalezli spíše chléb u svých povídek, než mnozí boháči mezi svými poklady. A již mnozí z nich svými povídkami oslavili svůj věk, kdežto naopak mnozí, shánějící více chleba, než potřebovali, bídně zhynuli. Což více, ať mne vyženou, budu-li je kdy oč žádat, ačkoli, Bohu díky, není mi toho ještě třeba. A kdyby nastala přece toho potřeba, dovedu po příkladě apoštola obmeziti se a trpěti nedostatek, a protož ať se nikdo nestará o mne více, než já sám o sebe.

Ti, kdož praví, že věci, o nichž vypravuji, tak se nepřihodily, velice se mi zavděčí, podají-li mi svoje prameny, a jestliže co z toho, co jsem napsal, nebude se shodovat, uznám, že výtka jejich byla správná, a vynasnažím se, abych se polepšil. Avšak dokud slyším toliko pouhá slova, nechám je při jejich domněnce, trvaje na svém a povím o nich totéž, co oni mluví o mně.

A poněvadž se mi zdá, že pro tentokráte dosti jsem odpověděl, pravím, že s pomocí boží a vaší, rozmilé dívky, ve kterou doufám, a v klidné trpělivosti budu pokračovati dále, odvraceje se od tohoto větru a nechávaje jej vanout. Neboť nevidím, co jiného by mi z toho mohlo pojíti, než co se děje drobnému prachu ve vichřici, jež buď jím na zemi nepohne, anebo pohne-li jím, nese jej do výše a často nad hlavy lidí, nad koruny králův a císařův a mnohdy i nad vysoké paláce a nad věže chrámů, a spadne-li odtud, nemůže spadnouti hloub, než odkud byl pozvednut.

A jestliže jsem. se kdy ze všech sil svých snažil, bych se vám v něčem zalíbil, nyní tím spíše jsem k tomu ochoten; neboť vím, že nelze právem povědět nic jiného, než že všichni i já, kdož vás milujeme, jednáme dle přírody. Kdo by chtěl jednati proti těmto zákonům přírody, musel by míti příliš velké síly, a často již se stalo, že tací pracovali nejen marně a s velkou škodou při všem svém úsilí. A přiznávám se, že takých sil nemám a také po tom netoužím, a kdybych jich měl, raději bych je propůjčil jinému, než bych jich použil pro sebe. —

Proto nechať pomluvači mlčí a nedovedou-li se rozehřát, ať žijí ve své stuhlosti a nechať žijíce po své libosti a dle své pokažené chutě, nepřekáží mi v mých obyčejích, ani v mém krátkém životě, pokud trvá. Avšak třeba se vrátit, poněvadž jsme se již dosti vzdálili, krásné dívky, tam, odkud jsme vyšli a dbáti řádu, jakož jsme započali.

* * *

Slunce bylo již zahnalo s oblohy všechny hvězdy a se země všechny stíny noční, když Filostrato probudiv se, dal probuditi celou společnost, načež odebravše se do krásného sadu počali se tu bavit. Když pak nastala hodina snídaně, posnídali tam, kde večer před tím byli večeřeli. A když se po odpoledním spánku probudili, usedli obvyklým spůsobem kolem krásné vodní nádržky. Zde Filostrato kázal Fiammettě, aby počala vypravovati. Ona, nečekajíc dalšího vyzvání spůsobně počala takto: