Dceřina přísaha/7.

Dceřina přísaha Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 244–247. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Strašlivý, politování hodný byl stav Anežčin, když ji strýc opustil. Šlechetný hněv a hluboká žalost zuřily v prsou jejích. Vidělať se před světem jako na pranýři — jméno své v ústech lidských v posměchu a potupě; div že nezoufala.

„Spravedlivý soudce!“ zvolala, rukama lomíc, „jaká pak jest vina má? V čem pochybila služebnice tvoje, že ji tak přísně stíhá metla tvá? Nevinná stojím před svatou tváří tvou — bojovalať jsem, nedala libovolně nepříteli vtrhnouti v prsa má, odpírám a bojuji posavad — proč medle sbírá svět na mne kamení? Je-liž lepší? Je-liž nevinnější? — Ó jesti to zlý, hanebný, škodychtivý svět, a nejhorší, nejhanebnější, nejškodnější na něm — člověk!“

A hněv a žalost její obrátily se v trudnomyslnost; i umínila si, že se ukryje před veškerým světem, a neslyšíc o jeho zlomyslnosti a nevidouc jeho svévoli, život v hluboké samotě ztráví. Hrad její stal se jako velikým hrobem, v němžto živé mrtvoly bloudily.

Avšak ani v této tuhé osamotnělosti nezkvetl žádoucí mír srdci jejímu. Obraz šlechetného Zdenka vznášel se napořád v živých barvách před jejíma očima; i byloť jí při tom, jakoby žalobně na ni pohlížel. Trn první lásky vězel posavad v prsou jejích, ano zdálo se, jakoby se ještě hlouběji do nich zabodal. K bolestné bouři prudkého citu přimísila se ještě výčitka nevděčnosti, jelikož i muže straniti se začala, kterýž o ni nejšlechetnějším způsobem pečoval.

Krev její byla mladá, živá — veškera síla života jejího bujná; horoucí touha po soucitném srdci svírala ňádra její — ale musila ji tajiti, dusiti, ukrývati; neboť nebylo po boku jejím duše, k níž by důvěrně byla promluvila, před níž by pro úlevu svatyni duše své byla otevřela. Modlila se, postila, plakala; ale bývalý mír kvetoucích let jejích nechtěl se navrátit. Konečně utekla se k domácímu knězi.

S pohnutým srdcem vyslechl velebný stařec dívku, kteráž v časech poslednějších jej zanedbávajíc, nyní celé srdce své před ním otevřela.

„A nyní raď, pomoz, milý otče!“ prosila dívka s očima uslzenýma, bělostné ruce přeci ním spínajíc. „Já nevím co počíti. Já skoumala srdce své — já mu poroučela; ale vůle má je slabší nežli moc jeho. Raď, pomoz — zachovej sirotka před zoufalstvím!“

„Nabuď mysli, dcero má!“ jal se velebný stařec utěšujícím hlasem mluviti. „Jakkoliv jsi opříti se chtěla proti běhu přirozenému, zapomínajíc při tom na rozkaz boží, kterýž nikoho z lásky nevylučuje: prýští se předce pramen věčné milosti tak hojně, že léčivé vlny jeho i k nejvzdálenějším, nejhlouběji skleslým vinníkům přitékají. — A taková není dcera moje!“ mluvil dále, ruku svou na hlavu její položiv. „Před mýma očima je omluvena přísaha i láska tvoje — neboť oboje vznikly v mladém srdci z čistých pramenů.“

„Ale jak se té neb oné zbavím?“ zvolala dívka nedočkavě a úzkostně.

„Chceš zrušiti svou přísahu?“ ptal se jí stařec vážným hlasem.

„Nechci, nechci! Nemohla bych v budoucí blaho své doufati — nemohla bych pokojného svědomí nabýti.“

„Chceš tedy po celý svůj život spolku mužského se vystříhati?“

„Chci — jakož jsem u smrtelného lože matky své slíbila. Jesti to beztoho zlý, ohavný svět, a vystříhati se plemene jeho, nemělo by se věru považovati za věc nepřirozenou.“

„Chceš i rytíře Zdenka z mysli a ze srdce svého vytrhnouti?“ ptal se opět stařec, ale jemným, právě otcovským způsobem.

„Chci!“ zvolala dívka vášnivě. „Proto jsem se ti svěřila.“

„Jest to pevná, nevyvratná vůle tvoje? Jsi hotova podrobiti se všemu zkoušení? Nelekati se obtíží a protivenství?“

„Ničeho — ničeho! Jen když se mi navrátí ztracený mír duše.“

„A navrátí se bez milence? Jsi dosti silna, abys lásku svou v oběť přinesla? Nepřekvapuj se! Rozmysli dobře, co počíti chceš.“

„Já již rozmyslila — a Bůh mi pomůže!“

„Pak — ovšem nemůže ti nikdo nežli Bůh pomoci. Musíš ale s celou duší, se vší silou k němu se utéci. Násilně musíš vytrhnouti se z nynějšího stavu; nic jiného nesmíš na mysli míti, nikam jinam zřetel svůj upnouti — veškera musíš v Boha se pohřížiti. Zapři stav svůj, poniž se před okem Slitovníka, zahal tělo své hrubým rouchem a vydej se co putující kajicná žena do Říma. Tam udílí nástupce Ukřižovaného požehnání všem věřícím — tam i na tebe paprslek jeho padne, a v duši tvé uhostí se věčný pokoj.“

Tiše a pozorně poslouchala jej dívka, přemítajíc slova jeho v nejhlubších vnitřnostech — a třetího dne po této rozprávce brala se bohatá Těchobuzská slečna pěšky z hradu svého, provázena jedinou věrnou služkou. Obě vězely v hrubém šatě poutnickém.

Bylo nejrannější jitro, když jim poctivý hradník bránu otvíral. Nevěděl sice, kam laskavá paní odchází, ale srdce jeho bylo bolestným tušením sklíčeno. Slze mu stály ve starých očích, když jí šťastné navrácení přál, a mezi tím věrně na hradě hospodařiti sliboval. Jediný otec duchovní provázel poutnice z tichého posud hradu, a když se konečně s nimi rozloučil, požehnání svého jim uděliv, poslal za nimi nejvroucnější modlitby.