Dceřina přísaha/6.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 6.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 240–244.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Temně šuměl širokokmenný bor, na cestách zdvihal se prach v šedivých kotoučích, a z oblaků popadávaly veliké kapky, když Jaroš z hradu vyjížděl.

I zastavil se u brány, pohledl k nebi, pohledl do dálky a zamumlal:

„To nebude dlouho trvati!“ a poklepav klisně na krk, pohnal ji ostruhami k rychlému kroku.

„Pamatuj, že jsi byla na hodech, stará!“ začal k ní muviti. „Tak laskavé hospodyně každý den nenajdeš. Napni tedy hnáty a dělej, ať přijdeme do sucha, nežli se ten černý pytel nad námi protrhne.“

Zprudka povstalý vítr, zdálo se, zaháněl deštivé mraky a unášel spěchajícího jezdce. Ale nazad věžily se nové oblaky, a sotva že Lipnický blízkého boru dostihl, jímžto cesta k sousednímu hradu vedla, začal mezi větvím lijavec šustěti.

Lipnický přijel právě na místo, kdež před lety na vymýtěném prostranství kostelíček stával; nyní tu sotva hlavní zdi s kusem chatrné střechy mezi hustým křovím strměly. Dávno bylo posvátné místo zanedbáno, a lidská noha tam nevešla. Ale Jaroši byly tyto ssutiny vítaným útočištěm; uhnulť se z úvozu a vjel i s klisnou pod klenutou síň.

Avšak nebyl on jediný, kterýž v těchto zbytcích před silným promoknutím ochranného místa hledal; nalezlť tu již dva jiné jezdce, rytíře s pavezníkem, kteří se tu byli před nečasem ukryli.

„Oho!“ zvolal Jaroš, u vchodu se trochu pozastaviv. „Budu míti soudruhy? Tím líp; nebude se nám stýskati. Do třetice všeho dobrého. Dovolte, přátelé!“

S těmi slovy přitočil se k rytíři, kterýž jej krátkým pozdravením uvítal.

„Kýho výra! — ten hlas bych měl znáti — a ty tváře —!“ zvolal Jaroš, v pološeru kostelních zřícenin bystřeji mu do očí pohleděv. „Ať nejsem spasen, není-li to náš vzácný pan sudí! I totě přerozkošné shledání! Kdy pak jsem tě, příteli, již neviděl!“

„Moje vina to není,“ odpovídal Řepický vážně, „že se tak mnoho mezi lidmi změnilo, kteří celý život pospolu býti mohli.“

„Mohli, to máš pravdu; kdyby nebylo divných, nezpytatelných cest božího řízení. No, potěš nás všechny Pán Bůh! — a buďme rádi, že se takto nacházíme. Jesti to, na mou milou duši! roztomilé setkání. Vždyť tomu není ani půl hodiny, co jsem o tobě jak náleží přátelsky rozprávěl.“

„Jaroš Lipnický rozprávěl o mně přátelsky?“ ptal se Řepický, stíhaje rytíře okem nevěřícím.

„A to věřím!“ nadmul se Jaroš nestydatě, „a k tomu s osobou, kteráž jako nebeská hudba rozpráví. Se svou tetinkou.“

„Ty jsi byl na Těchobuzích?“

„Což je to něco tak divného? Vždyť pak jsem musil předce jednou sirotečka navštíviti — člověk má také kus křesťanského srdce, a ví, co to je, zarmoucené těšiti.“

„A dala se Anežka od tebe těšiti?“

„Těšiti?“ ušklebil se Jaroš; „to právě nedala; mně se zdá, že ten úřad u ní jiní lidé zastávají. Ale jinak chovala se ke mně jako pravé, podařené děťátko mé drahé sestry — samá upřímnost; a to mám rád; člověk ví hned, čeho se nadíti. Jenom jednu radost mi pokazila.“

„Tobě — radost? Nedala ti snad dosti hlubokou číši přinésti?“

„Ah, po té jsem dnes nebažil: tu jsem si chtěl teprva o její veselce zamluviti —“

„O jaké veselce?“ ptal se Řepický, a podivení rozložilo se po tváři jeho. „Což pak hodlá Anežka —?“

„Ale jdižiž, moudrý sudí, a nedělej se nevědomým!“ řekl Jaroš. „Já chtěl jen vědět, kdy si dáte ruce svázati, abych se mohl na ten čas předce připraviti; ale myslíš, pane, že chtěla s barvou ven? Jakoby z kamene byla, nic z ní nevyšlo. Nu, tys jí to asi ostře zakázal.“

„Co to mluvíš, Lipnický?“ zvolal nyní sudí s tváří plamennou. „Poslouchám tě celý udivený, a zdá se mi, jakobys k sprostému žertu svému mou osobu byl vyvolil.“

„Aj, co ti napadá, příteli Řepický!“ zachechtal se Jaroš, „k žertu tvou osobu! Ale tak jste všichni zamilovaní! Všude vidíte něco jiného, a s tím, co víte, děláte hrozné tajemství, ačkoli o tom již vrabci po střechách štěbetají.“

„Ptám se tě naposledy, Jaroši Lipnický, abys mi krátce a srozumitelně pověděl, o čem rozprávíš!“

„Tvoje paměť je horší nežli špatný troud — nic nemůžeš pochytit, co jsi zamilovaný.“

„Hleď jazyka svého, podlý utrhači!“ rozhorlil se nyní vážný Řepický a vznešeně hlavu vztyčil.

„Hleď ty svého, tajný miláne!“ obořil se naň Lipnický surově, „abych celou krajinu k svědectví nesvolal; anebo požeň ji celou před svůj moudrý soud. U všech rohatých! k čemu to mazlivé upejpání a zapírání? Je to tak něco nemožného, aby si vzal člověk dceru, když matku nedostal? A nebo máš sebe sám za tak chatrného, že by při tobě řádné děvče již žádných radostí míti nemohlo?“

„Nestydaté jest to od tebe, zneuctívati v ústech svých pověst panny, kteráž tak vysoko nad tebou stojí, že bys závrať dostal, kdybys chtěl zraků svých k ní pozvednouti!“

Lipnický se dal do hřmotného smíchu.

„Ha, ha! Teď mi ještě zapírej, že nezpíváš s mou tetičkou zamilované písničky! Právě jako slečna Anežka: On stojí tak vysoko nad tebou, že by jej ani slina tvé pomluvy nedostihla! — A ten pan neoslintaný jsi ty, příteli Řepický!“

„Řekla to Anežka?“ ptal se Řepický, a zrakové jeho zářili velikou rozkoší. „Nuže tedy věz, že se nezklamala, a že, nestojím-li posud, alespoň se postavím tak vysoko, aby mě slina pomluvy nepokálela. Vímtě, jaký slib učinila dcera nešťastná, i umím sliby vážiti; a jestli jsem posavadním chováním pověsti dal příčinu, o stálosti slibu slečny Těchobuzské pochybovati — opět chybu svou napravím.“

Při tom pobodl koně svého, chtěje ze ssutin vyjeti; ale Jaroš popadl uzdu jeho.

„Oho! kam pak tak náhle, rozmrzelý ženichu? Vždyť se jen leje — darmo bys tetince žalost udělal.“

„Ptám se tě naposledy, Jaroši Lipnický!“ zvolal nyní sudí hlasem hřmotným, a popadnuv rytíře za ruku, silně mu ji stiskl. „Kdo ti dal příčinu nebo právo, mne takto nazývati?“

„Aj u všech všudy!“ vrtěl se Jaroš na koni, bolestně se šklebě. „Tyť popadáš, jako rozpálené kleště.“

„Honosil jsem se já snad někde láskou Anežčinou?“

„Chraniž Bůh — já nic neslyšel — jenom mě pust! Vždyť nebudu moci ani číši pozvednouti!“

„Anebo se ti přiznala sama Anežka?“

„I dej si pokoj! Ta nechce o tobě ani věděti — celá blázen do své přísahy!“

„Proč tedy brousíš svůj jedovatý hryz o jméno lidí poctivých?“ mluvil Řepický dále, v jehož prsou nešetrná slova Lipnického novou bouři budila.

„Vždyť povídám — pověst celého okolí — a u všech čertů!“ zvolal Jaroš, násilně se vymknuv, „což pak jsem tvůj školák, abych ti na každou hloupost odpovídal? Nechceš-li věřiti rytíři — zeptej se pacholka!“

Při tom ukázal na pavezníka, kterýž byl mlčky celou rozpravu poslouchal.

„Přisám Bůh!“ řekl sudí, „to máš pravdu, a lepšího mi stavíš svědka, nežli sám jsi. Mluv, Beneši! — znáš pověst, o kteréž pan rytíř rozpráví?“

„Mám-li pravdu říci, pane,“ odpověděl pavezník, „lid o tom mluví, že máš oko na Těchobuzskou dědičku.“

„Tedy mi ode dneška pomůžeš ústa jeho zacpávati!“ zvolal Řepický, a pohodnuv koně svého, vyjel ze ssutin a hnal se nazpět k hradu svému.