Dalimil/3.

Dalimil Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 118–123. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Podejte se bez bázně v ochranu dvou starých dobrodruhů, ušlechtilá panno!“ mluvil Hynek z Dubé k dívce jazykem německým, ovšem trochu neobratně, za to ale tak srdečně, že dívčí důvěra každým okamžením zrůstala, „a povězte nám laskavě, kam vás provoditi máme?“

„Já nevím, kde se nacházím, a nevím, kam kročejů svých obrátit, moji šlechetní ochráncové!“ odpovídala dívka hlasem slavičím, ještě poněkud se chvějícím. „Otec můj a tento pavezník jeho chtěli mě dovésti přes most na Menší město, ale zlou nehodou odtrhli nás jako prudké vlny ženoucí se zástupové od sebe, otec nám zmizel s očí, my si pomátli cestu a octnuli se posléze v těchto oddálených končinách.“

„Vlastně jsme potom nemohli rovnou cestou k mostu zaměřiti,“ dokládal cizí oděnec, „protože se to po ulicích bilo, až kosti křupaly, a člověk laskominy dostával, pustit se také do toho. Hledali jsme tedy stranou štěrbinu, kde bychom šťastně proklouzli, ale ta vaše Praha je proti našim hnízdům jako les ze samých domů — čert aby v něm nezabloudil — s dovolením!“

„Tedy bude snad nejlépe, když vás až na Menší město doprovodíme, kde vás bezpochyby otec očekávati bude,“ řekl Hynek. „Co myslíš, bratře?“

„Že se my dva velmi špatně za ochrance německých dívek — a zvláště dnešního dne hodíme,“ řekl soudruh jeho po česku a s jemným úsměvem. „Aby však neřekli, že neumějí Čechové býti dvornými, musíme se na tu pouť odvážiti a dáti panence bezpečného průvodu — byť i jinde krajanům jejím krky podřezávali.“

Na to vzali ochráněnku svou mezi sebe a dali se na cestu. Ona mezi tím vypravovala, že je otec její ve službě při dvoře královském, ona sama že teprv asi před půl letem z Míšně do Prahy za ním přijela a že posud zde nikoho nezná; že tichý, soukromý život vedla a teprve dnes tolik ulic sběhala, když otec náhle povstalým zvoněním na poplach za svou povinností ke dvoru byl pospíšil — potom zděšený opět se navrátil a k rychlému útěku ji pobídnul.

„Skrovné obydlí naše je zavřeno,“ skončila svou povídku. „My nevzali s sebou nic, nežli něco uschráněných peněz a šperk po nebožce matce.“

Mezi peřestým davem lidstva, ježto se posud na ulicích hemžilo, povídalo a se hádalo, nepadli rytířští průvodčí míšeňské dívky nikomu do očí; neboť mysl všeobecná byla dnes obrácena na jiné věci, a tak se dostali až k mostu beze vší překážky. Zde ale zvěděli, že Korytané druhou stranu opanovavše, věž mosteckou obsadili a ze Starého města přecházeti každému brání. Dívka bědovala.

„Milá, spanilá dušinko,“ těšil ji Hynek z Dubé, „slzy vám nepomohou, leda by ty prožluklé jezevce vytopily, jižto nám cestu zamezují. Ledabylo honiti se po ulicích, také žádného užitku nepřinese; váš otec dostal se bezpochyby šťastně na Malou Stranu, mysle, že i vás tam štěstí uvedlo — svatobarborské povětří není také podle toho, abychom pouhou procházkou čas mařili: myslím tedy, že bude nejlépe, když se někam pod hostinskou střechu utečeme.“

Dívka, nemohouc ještě mezi hlukem lidu vší bázně své pozbyti, prosila, aby ji do otcovského bytu dovedli, a mužům zdálo se to býti nejmoudřejší, co učiniti mohli. Uznaliť vespolek, že otec, nenajde-li dceru na Malé Straně, bezpochyby doma ji hledati bude, byť se při tom i v nebezpečí vydal, padnouti rozkvašenému lidu do rukou.

Provázeli ji tedy k žádanému cíli.

Opuštěný příbytek, k němuž jim cizí oděnec dosti pracně cestu okazoval, stál v odlehlé ulici, avšak i do ní byla se rozdrážděná saň veřejného vzteku uvrhla. Druzí obyvatelé nepatrného domku prozradili toulavé sběři, že zde také cizák bytuje. Neznaliť ho sice téměř a neměli žádné příčiny na něj žalovati, jelikož tichý, z veřejného hluku oddálený život vedl: ale dlouho tajenému a nyní prudce propuklému záští a z okovů těžkých nátisků utrhlé touze po mstě bylo na tom dosti, že byl cizinec, a tak muselo všecko, co se ho týkalo a co mu náleželo, ve zkázu přijíti. I pozdvihli pokřik a učinili útok na tiché obydlí; vylomili dvéře, jako drancující čeleď vojenská v zemi nepřátelské vrhli se do komnat, a nenalézajíce jiného odporu, schlazovali bezuzdnou zuřivost na mrtvém nábytku.

„Ať každému hnáty schromnou,“ zkřikl mezi plenícím houfem ohromný velikán, který si mezi ním jakési vlády osobil, „kdo by chtěl z tohoto pelechu něco odnésti, co by nám darmo bídu naši na paměť uvádělo — a naše otupělé blbství, že jsme tak dlouho s tím proklatým cizáckým břemenem se vláčeli jako trpěliví oslové! Do pekla se vším — hezky po česku s oken, a potom do peci! Leda jestli tu někde něco stříbrného vyhrabeme: to je naše, to je beztoho z Kutné Hory kradeno, to může v českých rukou uváznouti!“

Rytířští ochrancové dívky přicházeli právě s pobloudilými cizinci k domu, kdyžto roztlučenými okny všeliký nábytek vypáčeného bytu na ulici lítal; s hrozným třeskotem rozbíjely a lámaly se dubové stoly a židlice; vítr odnášel ženské roucho, a hliněné nebo skleněné nádobí řinčelo po zemi. Sběhlý dole zástup se chechtal a pokřikoval jako při velikém vítězství, i trhal a ničil na malé kusy, čeho se jen dopíditi mohl.

Dívka zbledla a bojácně tulila se k Dubskému; oděnec zatínal vztekem zuby a hněvivě mumlal; rytířové zastavili kročeje své.

„Nevím, jestli by nám to co pomohlo, kdybychom nejen svými jmény ale i meči mezi tento roj vzteklých sršánů udeřili,“ řekl pán z Dubé k svému příteli; „ze střepů neudělá se již nový nábytek, a jako věční hlídači této panny nemůžeme se také přede dvéře postaviti. Odejdouce zůstavíme ji v nebezpečenství. Nejlépe tedy snad učiníme, uvedouce ji do příbytků svých.“

Soudruh jeho neodpovídal, nýbrž bystře a s jakýmsi tajným posměchem na podrážděnou luzu oči své upíraje, na dosvědčení jenom hlavou pokýval.

„Nyní nám nezbývá jiné pomoci,“ řekl Dubský k dívce, „nežli abyste důvěrně pod pláštěm ochrany naší zůstala a, nežli otce vašeho najdeme, v naší domácnosti pomeškala. Já sám nemohu vám arci vlastního přístřeší poskytnouti, leda byste se do krajů na některý hrad můj uchýliti chtěla; ale tuhle přítel můj vede v Praze malé hospodářstvíčko, u něho budete dobře schována.“

„Ó zlí lidé!“ úpěla dívka, uslzené oči k rytířům prosebně pozvednouc, „zlí lidé, jižto mě v tento smutný stav přivedli, že vás osobou svou obtěžovati musím!“

„Nelajte lidu, slečno, který jenom malou měrou splácí, co byl hojně utrpěl!“ odpověděl pán z Dubé vážným, ale šetrným hlasem. „Onť není tak zlý, jak se při své nehodě snad domýšlíte, a poněkud musí se mu teď uzda popustiti, aby se vybouřil. Ostatně nemluvte o žádném obtěžování! Čeští rytířové umějí činiti rozdíl mezi nepřátely, kteří mečem a kteří krásnýma očima útokem na nás ženou.“

Na to vespolek nastoupili cestu zpáteční a brali se přímo k obydlí Hynkova soudruha.

„Velikého pohodlí nemohu vám poskytnouti, slečno!“ jal se tento po chvíli k dívce mluviti. „Jsemtě jeden z oněch, kteří se po zedrání vlasti naší za cizinského panování více nezotavili —“

„Jen kratičké pobytí, dokud náš věrný sluha otce mého nenajde —“

„Přál bych vám, aby to brzy dovedl, ačkoliv pochybovati musím, že se mu to při dnešním zmatku vašinců tak snadně podaří. Ostatně použijte hostinství mého, pokud se vám líbiti bude. Moje prvnější řeč měla vás jen připraviti, abyste nic skvostného neočekávala. Zemští pokladové nejsou v stejné míře rozdáni.“

„Já jich také neznám. Mohu se ovšem řadou šlechetných předků vykázati, ale statky naše, dávnověké hrady, leží v ssutinách.“

„Jak vás máme nazývati, ušlechtilá panno, dokud u nás meškati budete?“

„Jméno mé jest Kunhuta, a otec můj pochází z kmene rytířů Kufenheimů.“

„Kufenheimů?“ zkřikl dívčí průvodce s velikou živostí, která tím více do očí bila, jelikož posavadní jeho veliké mírnosti náhle ustoupila. „Otec váš je rytíř Kufenheimský?“ ptal se ještě jednou a na krok ucouvna, upřel plamenné zraky na dívku žasnoucí.

Dívka posvědčila.

„Já znal před lety člověka, který se pravil býti poslední ratolestí domu Kufenheimského,“ mluvil zase rytíř, a prsa jeho dmula se patrně u velikém pohnutí. „Byl otec váš někdy v Čechách?“

„Byl; za jinošského věku přivedlo jej dobrodružství do království vašeho.“

„Ano, dobrodružství, já je znám!“ vypuknul rytíř v hlasitý hořký smích.

„Co jest ti, Dalimile?“ ptal se ho z Dubé u velikém podivení v jazyku mateřském. „Jaké to zpomínky zmítají duší tvou —“

„Nic, nic mi není!“ odbýval jej soudruh s velikým důrazem, „nežli že spravedlivým nebesům děkuji, že mi tuto dívku do rukou přivedla. Čarovnými okovy ji k sobě upoutám, a všeho světa moc ji ode mne neodtrhne, dokud se otci jejímu ve tvář nepodívám!“

Při tom se chopil křečovitě ruky její a urychlil kroky svoje, jako by se strachoval, aby o drahou kořist nepřišel.