Dalimil/2.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 2.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 112–118.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Náramná tíseň lidstva ztrácela se pomalu u brány hučivým a víceramenným proudem se rozlévajíc rovnou cestou i po oklikách ke Královu dvoru, kamžto čeští pánové nového správce koruny české uváděli. Volným krokem opouštěli nyní stanovisko své také oba letití rytířové, jižto nebyli v obecný ples i svých hlasů mísili, a vážnými slovy o stavu domácího řízení a národu rozmlouvajíce, uhýbali se, opodál zvědavého množství, okolo městských zdí k Havelské bráně.

Avšak toho dne bylo živo a hlučno i v odlehlejších stranách, neboť rozvětřená láje běhala po městě jako zhladovělá, rozsápaná lesní zvěř, hledajíc, koho by udávila, a běda Korytanu nebo Míšňanu, který jí padl do ruky; jako divé smečky vlků přepadala i domy, kde věděla, že se byli cizí utiskovatelé za správy korytanské uhnízdili. A tak minulo i starce rytíře několik zástupů, kteří dlouhý útisk setřásajíce, buďto hlasitým proklínáním nebo posměšnými písněmi srdci svému ulehčovali. Při tom točili a máchali zbraní, jak jí byla domácnost poskytla, vidlemi, sekerami, velikými obuchy, anebo jak jí šťastný zápas s poraženým nepřítelem do ruky dal, mečem a kopím.

„Kdyby byli před půl rokem tu moudrost měli, hlasů a paží svých takto pozvednouti, mohli o pěkné leto a veselý podzimek v životě svém více míti,“ řekl první z oněch dvou rytířů, když se byl zas právě takový houf obecného lidu okolo nich přehrnul. „Ale aby jim Pán Bůh plamennou pochodeň do mozku i do srdce hodil! — teď otvírají ústa, teď mají zmužilosti, když strašidla zmizela.“

„Pro milý Bůh, Hynku,“ řekl druhý, „jak dlouho ještě budeš té své víry v nízký lid se držeti? Čeho chceš od láje, od sprostých robotníků se nadíti? Toť jest právě ono tajemné, nevyzpytatelné kouzlo moci urozené, že se chátra bojí proti ní vystoupiti, že se jí nemůže dotknouti, že ji nesmí k soudu pohnati. Ale vám příslušelo míti moudrosti, vám, kteří o pořádek věcí potřebných pečovati máte — vy jste měli v mozku svém pochodeň roznítit, déle nežli před půl rokem, a nehleděti do ciziny, netoužiti po cizáku pánu, jakoby na domácích sadech dosti ušlechtilých stromů nekvetlo, z nichžto jste jeden nade všechny povýšiti mohli, aby se ostatní v jeho stínu shromažďovaly.“

„To mohli učiniti,“ dosvědčoval první; „jestli mezi námi ještě tak dobré, šlechetné krve, jako byla ona rolníka Stadického. — Ale proč jsi nemluvil ty? Proč jsi nenechal svou věhlasnost za tmy všeobecné zářiti?“

„Proč?“ opakoval druhý, a jindy mírný zvuk řeči jeho nabýval jakési hořkosti. „Což chtěli hlas zchudlého člověka slyšeti? Což chtěli jasnost viděti? Mluvil jsem, na mysl uváděl veškeré nátisky a protivenství, které nás kdy z ciziny zavalily — oni poznávali pravdu a tíži slov mých; ale člověk, nemající krom svého jména a své nesmírné lásky k rodu českému ničeho, co by se statky, s přívrženci a se vší majetností jiných na váhu položil, nezvrátil vůli jejich a nevykázal cestu jich úmyslům.“

„Nikoli, bratře, nikoli!“ ozval se první s nelíčenou živostí. „Nečiň jim křivdu, takovíť nejsou, kteří měli o novou správu země naší pečovati. Oni byli by hlasu tvého šetřili, jen kdybys byl setrval —“

„To jest: kdybych se byl hašteřil, kdybych si byl marnými slovy žluč bouřil… ale tomu jsem se neučil. Krátce a pravdivě říci každému, co rozum káže, to jest heslo moje, a lépe stálo by to nyní s korunou českou, kdyby ochrancové a podpůrcové její také takového smýšlení byli bývali — kdyby závistiví sobě nejsouce, u cizincův nebyli hledali, čeho doma, u rodu vlastního, nalézti mohli. Či můžeš mi upříti s dobrým svědomím, že pánové naši cizího panovníka jen proto zvolili, aby jednomu mezi sebou této hodnosti postoupiti nemusili? Jako bys je neznal, ty hlavy naše, bohpomozi!“

„Pravdu díš, hořkou, ale čistou pravdu,“ vzdychnul jizvami pokrytý soudruh jeho. „Z té strany mi nelze pány naše hájiti; závist byla v srdcích jejich, ale dle věčně moudrého řízení božího vedla i ta zlá, jedovatá zmije k něčemu dobrému. Získali jsme alespoň těžce utisknuté zemi jistý štít a silnou ochranu. Bez císařské moci Jindřichovy bylo by zlé hospodářství v našem království.“

„Hynku!“ podivil se druhý a zastaviv kročeje, hodnou chvíli se naň díval. „S tebou si zahrálo studené stáří šeredně.“

„Proč?“

„Protože zamrzlo srdce tvé, protože to není hlava tvoje, protože takto hrdina nemluvíval, jehož jméno postrach všech cizinců bývalo. Zlé hospodářství v českém království bez cizí pomoci? Aj, nech mě tedy ruka boží uchvátí! — toť tedy není hodno živu býti mezi lidem, který sobě sám pomoci nemůže. Přisámbůh, kdybych věděl, že jednou pánové naši omyl svůj nepoznají a škodu svou nebudou chtít nahraditi: dnes bych starým údům svým do rakve ustlal a vedle sebe meč i kroniku svou položil.“

„To neučiníš!“ zvolal přítel jeho slovem horlivým. „To bys neučinil, i kdybys nás v ochabělosti tonouti a umírati viděl. K našemu povzbuzení, ke cti jazyka českého sepsal jsi knihu svou, a dokud ji bude lid český čítati, nezapomene se nikdy tak hluboce sám nad sebou, aby si musel zoufati.“

Rozmluva jejich byla náhle přetržena divným křikem lidských hlasů, které nedaleko před nimi z peřesté tlupy vycházely a vůkol povětří naplňovaly. Bylo to šumivé, temné hučení, z něhož jednotlivé klení, smích a pronikavé o pomoc volání proskakovalo. Rytířům zdály se to býti hlasy ženské, a sice beze vší oné hnusné surovosti, jakéžto v nebezpečných dobách z hrdel sprostých ženštin vycházejí, a proto i bezděky kročeje své urychlili. Zvláště Hynek nabyl jakéhosi ducha jinošského, a týl vzpřímiv, bystrýma očima po zástupu střílel, který v podivném chomáči semotam se hýbal.

Přicházejíce blíže, poznali, že uprostřed smíšeného hluku cizí, německá dívka ustrašeně o pomoc volá a protivníky své o milost prosí. Dva otrhaní, vyzáblí chlapi drželi ji za ruce, a každý z nich chtivýma očima po ní hledě, byl by ji rád pro sebe uchvátil. Jiní se tahali s braniborským oděncem, který co možno svými nepřátely cloumaje a dívce přispěti chtěje, klel, prosil, lál a bědoval.

Podle oděvu a ušlechtilého vzezření bylo na dívce viděti, že některému z oněch cizinců náleží, kteří se byli za minulé vlády s celými rodinami do Čech přistěhovali. Mělať na sobě roucho slečen rytířských, a celé tváření se její, výraz obličeje, volená slova — všecko, ačkoli skoro smrtelným strachem zasloněno, dávalo na jevo, že jí setkání se s nízkou třídou lidu je něco neobyčejného, a v tomto případu hrozného. Při tom všem bylo patrno, že ani slova českého neuměla; neboť v největší nesnázi své volala k větřícímu zástupu jazykem německým, z čehož ale tento, také ani slova nerozuměje, jenom posměch si dělal a po ní se ošklíbal.

„Co se tu děje?“ byla zvučná slova rytíře Hynka, když se byl tak dalece přiblížil, že jej zástup zaslechnouti mohl. Na to zvolání obrátili se někteří, kupa se poněkud rozdělila, a těkavé zraky poděšené dívky utkvěly na letitém reku. Šlechetná postava jeho vzbudila v ní důvěru.

„Pro živé rány Spasitelovy — ochraniž mne nešťastnou!“ křičela vší sílu namáhajíc, aby se z nepřátelských rukou vymknula.

„I napínej ten cizopanský chřtán, až ti pukne, ty mladá pijavičko!“ zkřikl na to mezi tlupou člověk malý, ale svalovitý a přistárlý, úšklebně na ni zuby vyceniv. „Ještě jsi se dosti krve české nenacucala?“

„Co tu počínáte?“ ozval se zase rytíř, nyní až mezi houf pokročiv.

„Chytili jsme korytanskou laňku a chceme ji teď upéci!“ zarochtal jeden z chlapů, jižto dívku drželi.

„A kdo vám dal právo na honbu vycházeti u prostřed míruplných měst? — v tu hodinu, kdyžto každý poctivý Pražan za svým králem: Pokoj! vyvolává?“

Na tato slova, důstojně pronešená, začal se zástup poněkud ustrašený anebo aspoň na rozpacích jsoucí hýbati, a jedni pohlédali na druhé, jakoby nevěděli co činiti. Ale chlap vedle dívky dodal si smělosti, a zamračiv čelo bídou svraskovatělé, obořil se na rytíře.

„Kdo tě udělal sudičem kroků a činů našich?“ ptal se zvukem drslavým. „Co se ptáš na právo, ty moudrá kotrbo? Dělali nám také podle práva, ježto se krví a mozoly našimi živili? Anebo máme teprva o dovolení prositi, když chceme nepřátelům spláceti?“

Druzí touto řečí povzbuzeni, začali reptati a sápati se na rytíře.

„Stůjte!“ zkřikl tento, „a slyšte, co máte dělati! Poctivě máte jednati, šlechetně, jako českému lidu přísluší, nikoli záští, hněv a pomstu na nevinné vylévati. Či sluší mužům bezbranné dívky chytati? — Propusťte pannu hned, nežli vás ocel moje donutí!“

„A kdybys, pane, sám zocelovatěl,“ rozpálil se otrhanec, „nepustím toto míšeňské jablko!“

Při tom se postavil před dívku a začal dlouhým toporem těžké sekery nad hlavou točiti.

„I dej mu jednu —“ ozval se jiný ušpiněný poběhlík, „až mu chuť zajde, ujímati se vrahů lidu českého! Naposledy je to sám zakuklený Korytan, který se trochu česky žvatlat naučil, anebo patří alespoň k oné rotě českých dříčů, kteří se s těmi cizáky spojili.“

„Korytan — Korytan — dříč!“ ozývali se na to mezi houfem rozliční hlasové, jako hučení pobouřených vln, ale pronikavý hlas je opět zarazil.

„I aby ti nectná huba upadla, ty slepý krtku!“ zkřikl náhle onen malý přistárlý muž, který byl celý ten čas ani oka s rytíře nespustil, a vzchopiv se nyní, přiřítil se na špinavce, napnul ruku a hrozivým okem ohlížel se vůkol po celém zástupu. „Já ti přiložím mastičku, že se naučíš zdvořileji mluviti — a každému, kdo se opováží, ještě slovem tomuto muži se opříti! Na kolena před ním, vy slepáci! — vy bídáci! děkujte Pánu Bohu, že vás rekovská pravice jeho jako stébla nezdrtí! Korytan! Vy hlupáci! Je-li tento muž Korytan, tedy jsme my všickni baby a děti naše budou štěňata. Na kolena před ním — což ho ještě neznáte? Ó vy bídní razsocháči! vy nezkušení holobrádkové! — Tedy slyšte! — já ho znám! — a umím o něm písničku, a jste-li Čechové, musíte ji také uměti:

Vidíte-li, Češi,
z Dubé pana Hynka?
Proti jeho ránám
helmy jsou jen dýnka!“

Jako slova nějakého čarodějníka zavzněla píseň mezi divým zástupem a vzbudila v něm radostný pokřik.

V okamžení stáli cizí dívka i zajatý oděnec na svobodě, a vychudlá, zmořená luza tlačila se jako novězrozená okolo rytíře, jehož jméno ještě z horších časů, nežli bylo utiskování korytanské, ze dnů braniborských svízelů v paměti a v ústech lidu tkvělo.

„Vždyť je dobře!“ promluvil Hynek s vlídným úsměvem, tísni zástupu se vyhýbaje. „Jsem tomu velice povděčen, že jméno moje v Čechách ještě znají. Hleďte jen, aby se také vaše v dobré pověsti udrželo — a za tuto svou kořist,“ mluvil dále, okázav na cizince, „kterou mi postupujete, vezměte malou náhradu! Můžete dnes na zdraví našeho nového pána, mladého krále, do džbánů se podívati. Malé občerstvení nebude na škodu — snad užitečnější nežli honba na cizopanské laňky.“

S těmi slovy hodil nejbližšímu několik stříbrných do sejmuté čepice a přistoupil i s přítelem svým k cizí panně. Zástup se dal do hlasitého jásání, a velebě i žehnaje rytíře, jako pravého dobrodince českých srdcí, pustil se dále na cestu. V dáli bylo slyšeti píseň:

„Vidíte-li, Češi,
z Dubé pana Hynka?“