Džinnové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Džinnové
Autor: Victor Hugo
Původní titulek: Les Djinns
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 122–126.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Přístav, zeď,
mrtvých dům,
vše spí teď
pláň i chlum,
ocean;
větrů van
skolébán,
nikde šum.

Ruch vznik dole
tichým vzdechem,
letí v kole
noci dechem,
zalká chvílí,
jak duch kvílí,
za nímž pílí
plamen spěchem.

Nejtenčí hlas vznik
jak rolničky ton,
to jest trpaslík,
jenž se pustil v hon,
prchá, výš se houp,
ve kraj proudu stoup,
a kles ve vln sloup
jako alkyon.

Nový ruch a stony,
echo zní v tom hlase,
jak zakleté zvony
z chrámu v nočním čase,
jako ve přístavu
bouř a hukot davu,
který roste v vřavu,
aby zanik’ zase.

Bože, to hlas truchlivý
Džinnů! jaký lomoz jich!
pryč jen v poplach bouřlivý
ve stín schodů hlubokých!
Moje lampa hasne již,
a jich stín, jenž stoupá výš,
roste k stropu a v mou skrýš
běda podél zdi se mih’!

To rej Džinnů, táhne, mlaská,
syčí, víří v davu, v páru,
jilm jich letem dotknut praská
jak hořící sosna v žáru.
Tlum jich těžký jak jen hne se,
v prostoru se prázdném třese
jako šerý mrak, jenž nese
ve svém boku blesky zmaru.

Juž jsou tady! dobře zavřete
síň, kde chcem jich bouři vzdorovat!
Jaký hluk té roty prokleté!
Upír tu, tam drak, ký shon a chvat!
Holé trámy rozpukaných střech
kroutí se jak deštěm vlhký mech,
staré dveře, kam rez žlutý leh’,
chvějí se, div nesřítí se v pád.

Pekla ryky, hlas, jenž vyje, stená!
Hrozný dav hnán větrem letí z dáli!
Nebesa! má chatka opuštěná!
pod jich letem zdi se chvěti zdály.
Úpí a se kloní můj dům chudý
jako strom, jenž vytržen jest z půdy,
jak list suchý, v podjeseni rudý,
tak jej vítr v jejich davu válí!

Proroku! když tvoje mocná dlaň
uchrání mne těchto démonů,
před tvůj oltář zítra holou skráň
pokořím hned v díků úklonu!
od mých vrat jen zažeň každý zmar,
uhas jejich dech, v němž jisker žár,
dej, by darmo jejich křídel spár
s skřekem rval mých oken záclonu.

Přeletli juž! V dálku chvátá
jejich zástup větrem štvaný!
ustali juž na má vrata
těžké nohami hřmít rány.
Slyš, řetězy tmou jak zvoní,
teď se v blízkých lesích honí,
hoj, což staré duhy kloní
let jich křídel ohnětkaný!

Slábne tepot křídel jich,
jak se dálí jejich běh;
ztemněn hasne po polích
slabý tak, jak pouhý dech.
Jako cvrkot cikady
z opuštěné zahrady,
neb jako krup kaskady
po olově starých střech.

Rozeznávat mohu
divné pouze hlasy,
jak při zvuku rohu
ve stínu oasy
tichem se ozývá
zpěv, jejž Arab zpívá,
dítě se usmívá
a sny zlaté tká si.

Džinnů zhoubný dav
zmizel dávno již,
ve tmy černý háv,
v noci tmavé skrýš.
Bouří jejich tlum
spěje ku břehům
jako vlny šum,
kterou nevidíš.

Kouzla plný
zvuk se tají,
jako vlny
v rákos hrají;
tony zlaté
sotva zňaté,
jak pláč svaté
umírají.

Naslouchám,
jejich tlum
zmizel. Kam?
Ve klín snům.
V jeden ráz
ticho zas,
a juž zhas
ves šum.