Dřevorubec/XXXVII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXXVI.	XXXVII.	XXXVIII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 217–218. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Těžko jsem se loučil s drahým tělem;
v posled nejkypří mu snesl mech
pokropený radostí i želem,
a té noci hned jsem ke vsi sběh’;
dřív však sluj tu dobře zatarasil,
abych přede zvěří skvost svůj spasil.

V posled skulinkou jsem hleděl v kobku,
jako Abraham, když nořen v žal
ženu svoji v prostou skalní hrobku
chvějící se rukou zazdíval,
a vzdech jeho místo zvučných zvonů
pláč roznášel vůkol po Hebronu. —

Šel jsem za strážníky pílí ručí,
udal jsem se i svůj srdce dluh,
a juž za trest zkypělé dřív žluči
s vrahem v jedno upoutal mne kruh;
on se smál a klnul, když nás vedli,
leč mé oči tiše v nebe vzhledly.

Hanba ta mi byla jako smrtí,
já ji nesl, zasloužil jsem trest;
kdo si boha sám v svém nitru drtí,
mnohem ukrutnějším vrahem jest!
Byl jsem tedy tich; jen srdce plání
výš se neslo s prosbou: smilování!

Ostatní vše beztoho juž znáte:
zbojník věšen, v můj však soudu den
odvětil sbor kmetský po třikráte
na otázky práva: „Nevinen!“
Hoch můj pohřben, já sám v tichém bolu
z jeskyně ho v náručí snes’ dolů.

Zase jsem s ním hovořil, jej líbal
vinul, tisknul — k matce v růvek klad’,
a když jsem se za rakvičkou shýbal,
celý život můj v tu hloubku pad’,
kde se žal i radost naše ztrácí…
Víte všecko… svítá! k práci, k práci!