Dřevorubec/XXXVI.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXXV.	XXXVI.	XXXVII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 211–216. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ven jsem vyšel skrejše na zápraží;
zkonejšen byl vešken tvorstva ruch:
měsíc tiše ubíral se k stráži
berušek svých na jasavý luh,
který perličkami mléčné dráhy
čarodějné podával jim vláhy.

Jako David Saulovi když hrával,
aby hněvný skonejšen byl král,
tak hlas přírody se v píseň dával,
tak mi na paprscích luny hrál
bílý anděl píseň tajuplnou,
a mír vzrůstal každou struny vlnou.

Cítil jsem, že vánky se mnou vály,
sdílně šeptal dalný proudu var
prchající z obejmutí skály,
jíž svůj poklad perlí nechal v dar;
a mír tvorstva, zahnav žal a muku,
na skráně mi vložil jemnou ruku.

Vše tak ticho — i má duše ztichla;
vše mně připadalo jako sen,
který matka ponejprve vdychla
dítku svému do kmentových plen,
by je vlákna, hrubšími jež zbyla,
do hedbávných ruček netlačila.

Všecko, všecko prchlo, co mne rvalo,
rozruch pomsty, samovraždy vír,
jak by hvězd mi v duši napadalo,
celou bytost moji ovlád’ mír —
jenom na paprscích luny v stráni
zněla vánkem píseň odříkání.

Dal jsem hlavu do studených dlaní:
Věčný bože, hříšných skvrn mne zbav!
V tom hvizd jakýs rozlehal se strání;
slyším dupot, snad to srnů dav —
ne, to kroky, mlází vzdychá v sklopu…
a dva stíny vešly do příkopu.

Snad mne stihli, abych za pokutu
vytrpěl, co sesláno mi v trest?
Buďsi! život můj byl plný rmutu,
vypiju, co náklonkem v něm jest;
pojďte, pojďte, nechť dle zásluh beru
a svou hlavu skloním pod sekeru.

V před jsem kročil, stíny sdružily se —
v tom měsíce přitlumená zář
zjasnila mi jedno čelo lysé,
více — dvojí zdivočilou tvář,
a já hrůzou zůstal omráčený:
s ďáblem čert — vrah dítka a vrah ženy!

Dělili svou kořist uloupenou —
a já zlícen vzal jsem pušku v líc:
„Pomsto boží! s takovou dnes cenou
utýrané duši vcházíš vstříc,
smířena buď utrpení doba —
nuže padni jeden, ne-li oba!“

Však mé srdce zachvělo se náhle;
plachý měsíc sivý přelét’ mrak,
v sivé noci, dálné, přerozsáhlé
utkvěl, jak by maně, plachý zrak,
a vzdech větru spěchavšího svahem
šeptal, jak dřív hošek: „Nebuď vrahem!

Nebyl jsi jím; domněnka jen pouhá
trhala ti srdcem; hleď, jsi prost,
a přec pohání tě děsná touha
padnout z plna v boží nemilost?
teď chceš konat, co tě dříve třelo,
sotva se ti nebe otevřelo?

Nevraždi jich! Chceš jim roven býti,
neznajícím hrstku lidských práv?
Pomsta? křivda? nech ta slova zníti,
hlucha jsou a třísní tvorstva háv,
nezatrať jich smrtí svoji duši,
v sporu tom ti soudu nepřísluší!

Zanech zákeřníky pomstě větší:
nechať bezvina tvá přijde v jev,
kterou rudý kámen nedosvědčí
ni tvůj pláč, jenž chvíval hlavou dřev,
ani žena, kterou hlína kryje —
nech, čin vlastní s tebou usvědčí je!“

Bezvolně mi ruka dolů klesla;
však než hlavu svou jsem v dlaně klad’,
juž se z houští dvojí rána nesla;
zírám v příkop: četař střelen pad’,
druhý zbojník skokem prchá ruče —
četníkům a strážcům do náruče…

Lapen, svázán, jako netvor dravý
zařval vztekem, že se zachvěl bor;
v úkrytu snad jeho dračí hlavy
vražda vešla s násilnictvím v spor,
komu dřív a komu právem více
větší patřila by šibenice.

Klek’ jsem na zem, zakryl v prachu tváři;
pomstil mne i chránil hospodin!
a já zřel, jak v luny jemné záři
jemně usmíval se ztuhlý syn
a svým tichým rtíkem prosil sladce:
„A teď, otče, pochovej mne k matce!

Zažeň, zaplaš útrap hejno supí
slunečnými šípy krásných dob,
až se ti zas bolest v ňádro skupí,
přijď si pohovořit na náš hrob —
tam snem jarním v náruč se ti vrátí
Jeník tvůj a zlatá jeho máti!“ —

A tak bylo. Musím tamo záhy,
pudí mne to, abych na rov klek’,
sprahlé oči potřebují vláhy,
sprahlé srdce víry paprsek,
sprahlá mysl útěchy a klidu —
jinde toho všeho nedobydu!