Dřevorubec/XXXI.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXX.	XXXI.	XXXII.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 190–194. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když mi zemdlen tiše odpočíval,
před vchod skrýše zamyšlen jsem sed’,
v temno lesů nebo v luh se díval,
tažných ptáků pozoroval sled
a sám sebe tázal jsem se v trudu:
Kam potáhnu já? co jsem? co budu?

Co jsem byl, to zapomněl jsem želem;
pomsta prchla, teď mnou vládl strach,
chtěl jsem vraha stíhat smělým čelem…
stíhat já — já, sám stíhaný vrah!
Ach, mé dítě s duší svojí jemnou
proto mřít a trpět musí se mnou!

Kam je dát? vždyť beze mne žít nechce!
Mám mu prchnout, zanechav je kdes,
aby k žebráčkovi přišla lehce
jakás sama žebrající ves?
Mám dát soudu ruce svoje rudé?
Však kam synka? co — co z něho bude?

A tak myslím, tak přemítám stále,
vnitř však vadnu jako starý peň
v ustavičném myšlení a žale,
pohlížeje ranou na jeseň,
která v mlhách na skaliny sedá,
zakuklená, shrbená a šedá.

Zřel jsem, kterak do těch hvozdných stínů
z dáli močálem se počla bříst,
a do kyprých větví baldachýnu
šedivé své niti zvolna příst,
aby v jejich chvějící se síťku
chytla slunko, až zaletí v snítku.

Listí žloutlo, větrové se rvali,
javor skláněl bohatou svou skráň;
a než pršky slunka napadaly
na lupene jeho velkou dlaň —
již mu odmírajíc ruka klesla,
a vichřice listí dále nesla.

V černou kadeř jedlí padlo jíní,
pavučiny ovíjely mech,
v Šumavičky smaragdové síni
ztichlo všecko: drozdi v parostech,
žluny v habru, v hlohu pěnkavice,
jenom vran vždy přibývalo více.

Buk své rámě, jako při modlení
velkněz lidí, vzpínal do nebes,
a kol kolem — ó jak smutno k zření —
celý jeho podrost, mladý les,
a kol nich, vždy dále v lesní šero
listuprostých ramen tisícero.

Co zde počnu? zima juž se žene;
prchnu dál, jak zdráv mi bude hoch,
a můj čin se trochu zapomene;
ó kéž bych si míru dobyt moh’
třebas za mořem kdes v světě jiném
se svou druhou duší, se svým synem!

Nelze bylo! Hošek neokříval:
nepil, nejed’, ustavičně bled:
„Píchá mě,“ děl a v mou tvář se díval,
že bych býval žalem umřel hned;
já však po zlatém ho hladě vlase
těšil jsem: „Vždyť dobře bude zase!“

A když za poledne na výsluní
na sedátko z mechu jsem ho nes’,
říkával: „Ach, jakou milou vůní
dýše hvozd, jak pěkně vůkol dnes!
V málo dnech juž dost mi bude síly,
a pak domů, viď, tatínku milý?“

Svědčil jsem mu; on však pokašlával,
častou žízní v hrdélku mi prah’,
těžce dýchal, nepokojně spával,
trhal sebou, sténal — mne jal strach.
Buď jak buď, chci pryč, bych to své kvítí
lepší péčí mohl osvěžiti.

Prchnu v noci zase, až mi usne,
jinam, na vzdálený dřevorub,
sic mi zhyne v sluji této dusné;
nechť by třebas kat mi hlavu srub’,
půjdu brzy, zítra snad — dnes v noci.
Ženo má, ó přijď nám ku pomoci!

Avšak stihnou-li nás, kdož nás stráží?
Kde zahynu já, kde hošek as?
Aj, zda nemám ještě pušku v paži?
Ubráním se! Však kam s dítkem zas?
Jít mu nelze, sotva nožky staví,
půjde-li, jen dříve smrt je zdáví!