Dřevorubec/XXX.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XXIX.	XXX.	XXXI.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 185–189. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Svítalo. Já posud neznal kraje;
umdlen, zchvácen, chvilku sedl jsem
rozbrázděné rokle u pokraje
pod obrovským skalním útesem;
rozhlížím se zas a v náhlém vzchopu
polohlasem zkřiknu: „Máme stopu.“

Průsekem jsem spatřil známou vísku,
za ní výše statný horský les:
tam má skrýše! Rychle k rubanisku,
drahný cesty kus jsme ušli dnes!
a juž líbám hocha: „Teď se vzmuži,
jsme tam hned!“ a zas se noha tuží.

Běžím, letím na ty troje hráze,
jež prý Velký Prokop stavěl kdys,
aby pokořiti mohl snáze
onen cizí, vraždychtivý hmyz,
který do Čech soutěskou se hrnul
v hrozné síle, tak že vesmír ztrnul.

Letím, míjím myslivárnu starou,
zvolna kráčím skrze hustou mláz,
blíže oblé věže onou sparou
do tajemné skrýše vcházím zas,
a hned lůžko z kamení a mechu
hoškovi a sobě robím v spěchu.

Když tak odpočíval pěkně v měkku
a já pozoroval, že by spal,
pospíšil jsem, bych na místě léku
kousek chleba ve vsi vyžebral —
obvázal jsem hlavu k nepoznání
a zraněnou nohou šel jsem k stráni.

Dosáhl jsem všeho v krátké době;
a zas jsem se nazpět lesem kmit’,
bázliv, zdali chlapeček můj v kobě
k strachu beze mne snad neprocit’,
hledaje mne v naříkavém pláči —
a juž vcházím šťastně k svému spáči.

Pozděj’ ovšem v jakéms takéms míru
čekal na mne vezdy trpěliv,
když jsem nutnou stravu hledal v šíru;
jenom někdy tak byl sláb a tkliv,
že když jsem se láskou k němu shýbal,
tisíceré slzičky jsem líbal.

Přinesl jsem také různých léků,
a že kobu ovládal už chlad,
suché drobné dříví ze průseku
před sklípkem jsem k ohřívání klad’,
a pek’ srnce, jejž jsem stihl ranou
pro dušičku svoji milovanou.

A což jsem mu vypravoval všecko,
jenom aby chuďas zapomněl —
bajky, jež jsem slýchal jako děcko,
náhle všecky v paměti jsem měl;
protož rozhrnul jsem srdce svoje
denně Jeníčkovi do úkoje.

Také drobné žerty pro usmání
vypravoval jsem mu ukryt v kout,
děsnou bolestí však uvnitř skrání
myslil jsem, že musím zahynout;
přemoh’ jsem se, všecko vypravoval
a tu hlavku na ňádru jsem choval.

„Věz, Jeníku,“ děl jsem; „zde v té věži
zazděno je tré překrásných děv,
ty si velikánský poklad střeží,
ve dne v noci u nich žert a zpěv;
tam, kde hodný jun, tam rády vchází
s dukáty, jež do klínu mu hází.

Tobě jistě také něco dají
hodné dcerky Ježka z Velhartic;
jen až žluté lístky napadají
k malým nožkám tvým, tu nemluv nic,
skrej je do kapsičky u tvých šatů,
doma ti je změní do dukátů.

Ano, ano!“ — Hošek usmíval se,
a jak divný, smutný byl ten smích!
„Kde ta věž, zde vedle?“ ruče ptal se,
a hned žlutý lístek s buku zdvih’,
jejž sem vánek zanesl byl z mlází:
„Hle, tatíčku, peníz! Snad už hází!

Za to doma vystavíme chatu,
zakoupíme velký pole lán,
obleknem se do svátečních šatů,
ty jak velký, já jak malý pán;
na chudých však přec se neprohřeším —“
a v své ručky, tleskal: „Jak se těším!“

Neptejte se, jak mně při tom bylo;
ústy ovšem také jsem se smál,
ale srdce proudem slzy lilo,
na prsou mi hrozný čin můj stál,
šeptaje: „Nač dítě kojíš blahem?
vždyť jsi zabil člověka — jsi vrahem!“

Zachvěl jsem se; ulehl jsem k dítku,
dýchal v ručky, kolem krčku vzal,
a jak vánek hlavu drobných kvítků,
tak jsem drahou duši uspával,
přikrýval ji těla svého šatem
a své lásky purpurem i zlatem.