Dřevorubec/XIII.

Dřevorubec Adolf Heyduk
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevorubec
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	HEYDUK, Adolf. Dřevorubec. Praha: J. Otto, 1882. s. 82–84. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V létě nejradš toulala se noha
na strmité skály hrdý bok;
zdáloť mi se, tu že blíž jsem boha,
ač jsem na luh měl jen statný skok,
tam, kde stály chatky neozdobné
jako v řece oblázečky drobné.

První chata moje hnízdo bylo,
chatka v dáli, to byl její stan;
právě na ni slunko rozhodilo
světla plnou hrst i na ten lán,
s něhož vědouc, že jí v ústret pílím,
točívala šátečkem svým bílým.

A hned se mně z širé dálky zdálo,
že mě zhledla, že jím točí zas;
moje srdce náhle zabuchalo —
a juž stranou poskočil jsem v ráz,
přes povaly klad a skalní strany,
jako jelen lovcem polekaný.

A než slunce na svah horských štítů
nasypalo zbytek zlatých střel,
pod křížem už v planých růží skrytu
s ní se těšil, v oko blah jsem zřel,
celováním vyprávěl jí dlouze
o svém štěstí, o lásce a touze.

Ó jak byla krásná, k nepopsání!
Kolem hlavy jako vínek hvězd
svatojanských mušek žluté plání,
v ruce šípku zkvetlou ratolest,
a v jediném dechu takou něhu,
že by květy vykouzlila v sněhu.

Bujných setí smaragdové moře
v šumné vlny líbal teplý jih,
s nízkých mezí ozvěnou až k hoře
hrdličin se nesl dětský smích:
že kraj celý a my s krajem maní
tonuli jsme v sladkém cukrování.

A když v rodnou spěchali jsme síňku,
kvetlo nebe jako v jaru zem:
na každičké trávě, stéblu, kmínku,
třpytila se rosa křišťálem;
nám však v duši zkvetlé ve korunce
nořilo se celé boží slunce.