Děti kapitána Granta (Beneš)/Odkud přichází a kam chce Jacques Paganel

Děti kapitána Granta Jules Verne
Cestující v kabině číslo šest	Odkud přichází a kam chce Jacques Paganel	O jednoho dobrého muže na palubě více

Údaje o textu
Titulek:	Odkud přichází a kam chce Jacques Paganel
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules. Děti kapitána Granta. Praha. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	1923
Licence:	PD old 70
Překlad:	Václav Beneš
Licence překlad:	PD old 70

Sekretář Společnosti zeměpisné byl zajisté sympatickou osobností, neboť vše to pronesl s pravou roztomilostí, Lord Glenarvan ostatně věděl, s kým mu jest činiti; jméno a zásluhy Jacquesa Paganela byly mu dostatečně známy, jeho práce zeměpisné, jeho stati o nových objevech, uveřejňované ve zprávách Společnosti, jeho dopisování si s vynikajícími učenci všech vzdělaných národů učinily z něho jednoho z nejvzácnějších učenců francouzských. Proto Glenarvan tiskl srdečně ruku svého neočekávaného hostě.

„A nyní, když jsme seznámeni,“ doložil, „dovolte mi, pane Paganele, abych vám dal jednu otázku.“

„Třebas dvacet, mylorde,“ odvětil Jacgues Paganel; „bude mi to velkým potěšením rozmlouvati s vámi.“

„Tedy vy jste vstoupil předevčírem na palubu této lodi?“

„Ano, mylorde, předevčírem večer v osm hodin. Vystoupiv z vlaku Kaledonské dráhy vskočil jsem do kočáru, a z kočáru jsem spěchal na Scotii, na které jsem měl již z Paříže objednanou kabinu číslo šest. Noc byla tmava, Neviděl jsem nikoho na palubě. Byl jsem velice zemdlen cestou třicet hodin trvavší, a poněvadž jsem věděl, že nejlepším opatřením proti mořské nemoci jest lehnouti si hned při příchodu na loď a nepovstati s lůžka za prvního dne plavby, ulehl jsem si bez okolků a spal jsem svědomitě třicet šest hodin; to mi můžete věřit.“

Nyní pochopili posluchači Paganelovi, jak se to stalo, že se francouzský učenec dostal na loď. Pan Paganel zmýlil se v lodích a vstoupil na palubu, když mužstvo Dunkana bylo přítomno pobožnosti v kostele sv. Munga. Vše bylo vysvětleno. Ale co asi řekne učený zeměpisec, až se doví jméno lodi, na kterou se dostal, a směr cesty její? „Tedy, pane Paganele,“ pravil Glenarvan, „vy jste si zvolil Kalkuttu za cíl své cesty?“

„Ano, mylorde. Spatřiti Indii bylo po celý život zamilovanou myšlenkou mojí. To jest můj nejkrásnější sen, který bude uskutečněn ve vlasti slonů a Taugů.“

„A nebylo by vám to lhostejno, pane Paganele, navštíviti jinou zemi?“

„To by mi nebylo příjemno, mylorde, neboť mám doporučení na lorda Sommerseta, generálního guvernéra Indie, a poslání Společnosti zeměpisné, které musím vykonati.“

„Ah! máte tedy poslání?“

„Ano, jde tu o užitečnou a zajímavou cestu, jejíž program sestavil pro mne učený přítel a soudruh pan Vivien de Saint Martin. Mám sledovati stopy bratří Schlaginweitů, plukovníka Waugha, Webba, Hodgsona, misionářů Huca a Gabeta, Moorcrofta, J. Remyho a ostatních slavných cestovatelů. Chci se dodělati úspěchu tam, kde misionář Krick zahynul r. 1846; slovem, chci poznati tok řeky Jaru-Džangbo-Ču, jež jde Tibetem v délce patnácti set kilometrů točíc se podél severního úpatí Himalaje; chci konečně vyzkoumati, zdali tato řeka nespojuje se s Brahma-putrou na severovýchodu od Assamu. Zlatá medaile, mylorde, jest zabezpečena pro cestovatele, kterému se podaří Rozřešiti tuto velice důležitou záhadu zeměpisu indického.“

Paganel byl ve svém živlu. Mluvil s nadšením. Dával se unášeti na křídlech obrazotvornosti. Nedal se zastaviti jako Rýn u vodopádů Šafhúzských.

„Pane Paganele,“ pravil lord Glenarvan po chvilkovém mlčení, „jest to zajisté krásná cesta, za kterou vám věda bude velice vděčna, ale nechci déle ponechati vás v omylu, v jakém se nalézáte, a pro který aspoň na chvíli musíte se vzdáti rozkoše, že navštívíte Indii.“

„Já že se jí mám vzdáti? To bych rád věděl proč?“

„Protože plujete směrem opačným než leží poloostrov Indický.“

„Jakže? Kapitán Burton přece…“

„Nejsem kapitánem Burtonem,“' namítl John Mangles.

„Ale to jest přece loď Scotia?““

„Tato loď není Scotií!“

Úžas Paganelův nelze vypsati. Pohlížel kolkolem na lorda Glenarvana, jenž se stále vážně tvářil, na lady Helenu a Mary Grantovu, jichž tváře jevily soucit, na Johna Manglesa, který se usmíval, a na majora, který ani brvou nepohnul; potom pokrčil rameny a urovnal si brejle.

„Ráčíte se mnou žertovat!“ zvolal.

Ale v tu chvíli zrak jeho utkvěl na kole kormidla, na němž bylo viděti tato dvě slova:

„Dunkan! Dunkan!“ zvolal hlasem skutečně zoulalým.

Na to seskočil se schodů dunetty a vrhl se do své kabiny.

Sotvaže nešťastný učenec zmizel, nikdo na palubě, vyjma majora, nemohl zdržeti se smíchu, i lodníci se smáli. Vstoupiti do jiného vlaku, jeti do Edinburku místo do Dumbartonu, to by ještě ušlo! Ale splésti si loď a plaviti se do Čilska místo do Indie, k tomu bylo zajisté třeba veliké roztržitosti.

„Ostatně nedivím se tomu u Jacguesa Paganela,“ pravil Glenarvan; „on jest proslulý pro podobné nehody. Jednou uveřejnil znamenitou mapu Ameriky, do níž z roztržitosti vložil Japonsko. To však nebylo nikterak na závadu, aby byl znamenitým učencem a jedním z nejlepších zeměpisců Francie.“

„Ale co si s tím ubohým pánem počneme?“ pravila lady Helena. „Nemůžeme ho přece zavézti do Patagonie.“

„Proč ne?“ odvětil vážně Mac Nabbs; „nejsme zodpovědni za jeho rozptýlenost mysli. Což kdyby byl vstoupil do vlaku, myslíte, že by k vůli němu zastavil?“

„Ovšem ne, ale on by mohl sestoupiti na nejbližší stanici,“ namítla Helena.

„Nuže,“ pravil Glenarvan, „to můžeme také udělati, bude-li si toho přáti, na první naší zastávce.“

V tu chvíli vstupoval Paganel smutně a zahanbeně opět na dunettu, když se byl přesvědčil, že také jeho zavazadla jsou na palubě. Opakoval ustavičně zlověstná slova: „Dunkan, Dunkan!“ Nenalézal pro tu chvíli jiných ve své mysli. Chodil sem a tam, prohlížel si stěžně lodi a zkoumal němý obzor širého moře. Posléze přistoupil k lordu Glenarvanovi:

„A kam pluje tento Dunkan?…“ tázal se.

„Do Ameriky, pane Paganele.“

„A to zejména?…“

„Do Concepcionu.““

„Do Čilska! Do Čilska!“ zvolal žalostně zeměpisec. „A co bude s mým posláním do Indie! A co si pomyslí pan de Quatrefages, předseda

ústředního výboru! A pan d’Avezac! a pan Cortambert! Vivien de Saint-Martin! Jak se budu moci objeviti v sezení Společnosti!“

„Poslyšte, pane Paganele,“ odvětil Glenarvan, „není příčiny, abyste si zoufal. Vše se může napraviti až na zcela nepatrné opoždění. Řeka Jaru-Džangbo-Ču vám v horách Tibetských neuteče. Zastavíme brzo v Madeiře, a tam najdete již loď, která vás dopraví zpět do Evropy.“

„Děkuji vám, mylorde, nezbývá mi nic jiného. Ale věru taková neobyčejná příhoda mohla se jen mně státi. A co bude s mou kabinou, kterou jsem zaplatil na Scotii?“

„Ah, co se tkne Scotie, vzdejte se prozatím myšlenek na ni.“

„Ale Dunkan jest lodí zábavnou,““ pravil Paganel, prohlédnuv si znova loď.

„Ano, pane odvětil John Mangles, „a náleží Jeho Milosti lordu Glenarvanovi…“

„Který vás žádá, abyste přijal jeho pohostinství,“ doložil Glenarvan.

„Tisíceré díky, mylorde,“ odvětil Paganel; „vaše laskavost mne hluboce dojímá; ale dovolte mi ještě prostou poznámku: Indie jest krásná země; poskytuje cestovatelům podivuhodná překvapení; dámy nepochybně jí neznají… Tedy, muž u kormidla potřebuje jen zatočiti kolem a Dunkan popluje právě tak lehce ke Kalkuttě jako ke Concepcionu, podnikáte-li cestu jen pro zábavu…“

Zavrtění hlavou, jakým byl přijat návrh Paganelův, nedopouštělo, aby pokračoval ve svém dalším výkladu. Umlkl na chvíli.

„Pane Paganele,“ ujala se slova lady Helena, „kdyby tu šlo pouze o cestu pro zábavu, odpověděla bych vám: Plujmež všichni společně do Indie, a lord Glenarvan zajisté by neměl ničeho proti tomu. Ale Dunkan má za účel, aby trosečníky, opuštěné na pobřeží Patagonie, dopravil do jich vlasti a nemůže tedy změniti tak lidumilné určení své…“

Za malou chvíli byl francouzský cestovatel poučen o celé věci; s pohnutím vyslechl zázračně takořka nalezené listiny, osudy kapitána Granta a velkodušný návrh lady Heleny.

„Milostivá paní,“ pravil, „obdivuji se bezmezně vašemu jednání v této věci. Nechť vaše jachta pokračuje ve své plavbě; činil bych si z toho výčitky, kdyby se k vůli mně o jediný den opozdila…“

„Račte se tedy připojiti k naší výpravě!“ žádala lady Helena.

„Nemohu, milostivá paní, musím vykonati své poslání. Vystoupím na nejbližší zastávce.

„Na Madeiře tedy,“ pravil John Mangles.

„Budiž, na Madeiře. Nebudu než sto osmdesát mil vzdálen od Lisabonu a počkám tam na nějakou loď.“

„Nuže, pane Paganele,“ pravil Glenarvan, „stane se dle vašeho přání. Co se mne tkne, jsem šťasten, že mohu vám nabídnouti pro několik dní pohostinství na své lodi. Myslím, že nebudete míti příliš dlouhou chvíli v naší společnosti!“

„Ó, mylorde!“ zvolal učenec, „jsem velice šťasten, že jsem se tak příjemným způsobem zmýlil! Nicméně pociťuji, že se nalézám ve velmi směšném postavení člověka, který se vydal na cestu do Indie a pluje do Ameriky!“

Přes toto smutné uvažování Paganel vpravil se do situace, kterou nemohl změniti. Byl stejně roztomilým a veselým jako roztržitým; zamlouval se dámám pro svůj dobrý humor a než den uplynul, byl přítelem všech. Na přání jeho byly mu ukázány listiny, které daly podnět k výpravě. Zkoumal je dlouho a s největší péčí. Usoudil pak, že žádný jiný výklad nezdá se mu býti možným. Mary Grantova a její bratr vzbuzovali v něm nejživější účastenství. Dodával jim naděje. Způsob jeho, jakým předvídal události a Dunkanu prorokoval nepopíratelný zdar, vyloudil dívce úsměv. Kdyby nebylo jeho poslání, byl by se zajisté pustil zároveň do hledání kapitána Granta!

Když pak se dověděl, že lady Helena je dcerou Williama Tuffnela, následoval výbuch nadšených výkřiků. Znal jejího otce. Jaký to byl odvážný učenec! Co dopisů si navzájem poslali, když William Tuffnel byl dopisujícím členem Společnosti! On sám jí ho představil s panem Maltem-Brunem! Ó, jaké to milé setkání, a jaká rozkoš cestovati s dcerou Williama Tuffnela!

Konečně požádal lady Helenu o dovolení, aby ji směl políbiti. Lady Glenarvanová mu to dovolila, ač žádost jeho byla snad trochu nepřiměřená.