Děti kapitána Granta (Beneš)/O jednoho dobrého muže na palubě více

Děti kapitána Granta Jules Verne
Odkud přichází a kam chce Jacques Paganel	O jednoho dobrého muže na palubě více	Úžina Magellanova

Údaje o textu
Titulek:	O jednoho dobrého muže na palubě více
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules. Děti kapitána Granta. Praha. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	1923
Licence:	PD old 70
Překlad:	Václav Beneš
Licence překlad:	PD old 70

Jachta, podporována jsouc příznivými proudy severoafrickými, uháněla rychle k rovníku. Dne 30. srpna objevilo se na obzoru souostroví Madeirské. Glenarvan dle slibu svého nabídl novému hostu, že dá u ostrovů zastaviti, aby mohl vystoupiti.

„Milý lorde,“ řekl Paganel, „dovolte mi, abych mluvil s vámi „bez okolků. Měl jste již před mým příchodem na palubu v úmyslu zastaviti na Madeiře?“

„Neměl,“ pravil Glenarvan.

„Dovolte mi tedy, abych nesl důsledky své neblahé roztržitosti, Madeira jest ostrov příliš známý. Neposkytuje nic zajímavého pro zeměpisce. Řeklo a napsalo se již vše o tomto souostroví, které jest ostatně se svým vinařstvím v koncích. Pomyslete si, že na Madeiře není již takořka vinic! Vinobraní, které r. 1831 vyneslo na dvacet dva tisíce pip,^[1] kleslo r. 1845 na dva tisíce šest set šedesát devět. Dnes nedosahuje ani pěti set pip! To jest zarmucující zjev. Nebylo by vám snad vhod zastaviti až na Kanárských ostrovech?…“

„Zastavíme tedy na Kanárských ostrovech,“ odvětil Glenarvan. „To nás neodchýlí od směru naší cesty.“

„Zajisté, milý lorde. Na Kanárských ostrovech jsou tři skupiny dosud neprozkoumané, nemluvě o Piku Teneriffském, který jsem si odjakživa přál viděti. Teď mám k tomu výbornou příležitost. Co budu čekati na loď, která mne zaveze zpět do Evropy, vylezu na tu slavnou a sráznou horu.“

„Jak vám libo, milý Paganele,“ odvětil lord Glenarvan, který se nemohl ubrániti úsměvu.

A měl příčinu k němu.

Kanárské ostrovy nejsou příliš vzdáleny od Madeirských. Sotva dvě stě padesát mil^[2] odděluje tyto dvě skupiny ostrovů, což jest nepatrná vzdálenost pro tak dobrou loď, jako jest Dunkan.

Dne 31. srpna ve dvě hodiny odpůldne John Mangles a Paganel procházeli se na dunettě. Francouz zahrnoval svého společníka otázkami o Čilsku; pojednou kapitán ho přerušil ukazuje směrem jižním na bod na obzoru.

„Pane Paganele!“ pravil.

„Přejete si, milý kapitáne?“ odvětil učenec.

„Račte obrátiti zraky své v tuto stranu, Nevidíte nic?“

„Nic.“

„Nedíváte se tam, kam třeba. Není to na obzoru, ale výše, mezi oblaky.“

„Mezi oblaky? Hledám marně…“

„Pohleďte, nyní, přímo směrem předního stěžně.“

„Nevidím pořád ještě nic.“

„Snad nechcete viděti? Ale budiž tomu jakkoliv, ač jsme ještě čtyřicet mil vzdáleni, rozumíte mi, Pik Teneriffský jest již viděti.“

Nechť již Paganel chtěl jej viděti čili nic, po několika hodinách musil přece uznati pravdu, nechtěl-li býti považován za slepého.

„Zpozoroval jste jej konečně?“ pravil k němu John Mangles.

„Ano, ano, dokonale,“ odvětil Paganel, „a tedy tohle jest to,“ doložil hlasem pohrdavým, „co nazýváme Pikem Teneriffským?“

„Zajisté“

„Jak se zdá, má výšku dosti prostřední.“

„Přece však se zvedá jedenáct tisíc stop nad hladinou mořskou.“

„Mont-Blanku se nemůže rovnati.“

„To jest možná; ale kdybyste měl na něj vylézti, našel byste snad, že jest přece jen dosti vysoký.“

„Proč bych na něj lezl, proč, milý kapitáne, k čemu by to bylo, prosím vás, po Humboldtovi a Bonplanovi? Humboldt byl vám geniální člověk! Vystoupil na tuto horu, podal o ní popis, který jest i za našich dob dokonalý, a rozeznal na ní pět pásem: pásmo vína, pásmo vavřínů, pásmo smrků, pásmo alpského vřesu a konečně pásmo neplodnosti. Na samotný vrcholek vystoupil, takže neměl, kam by nohu postavil a kam by si sedl. S vrcholu hory zrak jeho ovládal prostor, rovnající se čtvrtině Španělska. Na to prozkoumal sopku v její nitru a spustil se na dno vyhaslého sopouchu. Řekněte mi, co bych tam ještě dělal po tomto slavném muži?“

„Opravdu,“ odvětil John Mangles, „nezbylo zde pro vás ani nic, ba ani k paběrkování. To jest mrzuté, budete se asi velice nudit, očekávaje loď v přístavu Teneriffském. Že tam najdete mnoho pro rozptýlení mysli, nesmíte doufat.“

„Vyjma moji vlastní rozptýlenost,“ usmál se Paganel. „Ale, milý Manglese, nebyly by ostrovy Kap-Verdské vhodnější pro zastávku?“

„Máte pravdu. Nic není snadnějšího než přistati u Villa-Praia.“

„Nemluvím ani o výhodě, která také má něco do sebe,“ pokračočoval Paganel, „že ostrovy Kap-Verdské jsou jen málo vzdáleny od Senegalu, kdež bych mohl najít krajany. Vím sice, že se o této skupině vypravuje, že je toliko prostředně zajímava, divoka a nezdráva; ale v očích zeměpisce jest vše zajímavé, Viděti jest vědou. Jsou lidé, kteří neumějí se kolem sebe dívati, a ti cestují zrovna s takovým porozuměním jako korýši. Věřte mi, že nejsem z jich cechu.“

„Jak vám libo, pane Paganele,“ odvětil John Mangles; „jsem přesvědčen o tom, že věda zeměpisná získá velmi vaším pobytem na ostrovech Kap-Verdských. My tam určitě zastavíme, abychom doplnili zásobu uhlí. Vystoupíte-li tam, nezpůsobí nám to žádného zpoždění.“

Kapitán domluviv, zahnul lodí na západ od Kanárských ostrovů; slavný Pik Teneriffský zůstal po levém boku, a Dunkan rychle postupuje ku předu, přeťal obratník raka dne 2. září o páté hodině ranní. Povětří se nyní změnilo. Ovzduší bylo vlhké a těžké, nastala doba děšťů, „lo tempo das aguas“, jak Španělé říkají, trapná to doba pro cestující, ale užitečná obyvatelům afrických ostrovů, kteří nemají stromů a jimž následkem toho schází i vody. Silně rozčeřené moře zabraňovalo cestujícím meškati na palubě; ale za to nebyly zábavy ve společné dvoraně mezi kabinami veselé.

Dne 3. září Paganel počal připravovati zavazadla svá k brzkému vystoupení na břeh. Dunkan proplétal se ostrovy Kap-Verdskými; minul ostrov Solný, skutečný to pískový hrob, neplodný a pustý; plul podle rozsáhlých skal korálových a vyhnul se ostrovu sv. Jakuba, jehož středem se táhne od severu k jihu pásmo hor čedičových, které jest zakončeno dvěma vysoko vyčnívajícími vrcholy. Na to John Mangles zahnul do zátoky Villa-Praia a zakotvil před městem ve hloubce osmi sáhů. Počasí bylo hrozné a příboj neobyčejně prudký, ač zátoka byla chráněna před větry ze širého moře vanoucími. Pršelo jako by z konve lil, takže nebylo téměř viděti města, které se rozkládalo na terasovité pláni, jež se opírala o stráně skal sopečných, asi třista stop vysokých. Pohled na ostrov hustou záclonou deště byl hluboce skličující.

Lady Helena nemohla uskutečniti svůj úmysl, že navštíví město; nakládání uhlí dálo se s velkými obtížemi. Cestující Dunkana byli nuceni zůstati pod dunettou, co moře i nebe spojovaly své vody v nevylíčitelnou směsici. Počasí bylo, jak přirozeno, hlavním předmětem rozmluvy na palubě, Každý pronesl nějaké slovíčko k všeobecnému úsudku, vyjímaje majora, který by byl asistoval třebas při potopě světa s úplným klidem. Paganel pobíhal sem tam potřásaje hlavou.

„To je zrovna jako naschvál,“ pravil.

„Jisto jest,“ odvětil Glenarvan, „že živlové se spikli proti vám.“

„Ale já se jich nezaleknu.“

„Nemůžete přece vzdorovati takovému dešti“ namítla lady Helena.

„Proč ne, milostivá paní. Nebojím se o sebe, nýbrž jen o svá zavazadla a své nástroje. Všecko bude zničeno.“

„Nepříjemné jest pouze vystoupení na břeh,“ počal Glenarvan, „jakmile budete ve Villa-Praia, nebude vám již příliš zle; bude tam sice trochu nečisto, na příklad ve společnosti opic a vepřového dobytka, s nímž styky nejsou vždy příjemny. Cestovatel nevšímá si něčeho podobného. Především můžete doufati, že za sedm neb osm měsíců budete se moci dáti přepraviti do Evropy.“

„Za sedm neb osm měsíců!““ zvolal Paganel.

„Nejméně. Ostrovy Kap-Verdské nejsou za období dešťů příliš často navštěvovány loďmi. Ale budete moci užíti prázdně své nějakým prospěšným způsobem. Toto souostroví jest dosud málo známo; co do topografie, klimatologie, národopisu, měření výšek a pod., zbývá tu ještě mnoho práce.“

„Můžete objeviti nějaké řeky,“ podotkla lady Helena.

„Vždyť jich tam není,“ namítl Paganel.

„Tedy nějaké potoky.“

„Ani těch tam není.“

„Dobrá,““ pravil major. „Tedy obmezte své výzkumy na lesy.“

„Aby bylo lesů, bylo by třeba stromů; ale na těchto ostrovech není stromů.“

„To je pěkná krajina!“ opáčil major.

„Upokojte se, milý Paganele,““ pravil nyní Glenarvan, „budete tu míti aspoň hory.“

„Ó, ty jsou nízké a málo zajímavé, mylorde. Ostatně práce ta již jest provedena.“

„Provedena?““ divil se Glenarvan.

„Ano, tak vidíte, mám ve všem neštěstí. Opravdu. Na Kanárských ostrovech předešel mne Humboldt, zde byl mým předchůdcem geolog pan Charles Sainte-Clare Deville!“

„Je-li možná?“

„Ovšem,“ doložil Paganel hlasem žalostným. „Tento učenec nalézal se na palubě korvety státní la Décidée, když tato kotvila u ostrovů Kap-Verdských, a vystoupil na nejzajímavější z vrcholů zdejších, na sopku na ostrově Fogo. Co mám zde ještě po něm dělati?“

„To je vskutku nepříjemné,“ odvětila lady Helena. „Co si tedy počnete, milý pane Paganele?“

Paganel se odmlčel.

„Byl byste každým způsobem lépe učinil,“ počal Glenarvan, „kdybyste byl vystoupil na břeh v Madeiře, ač tam již nemají vína.“

Učený sekretář Společnosti zeměpisné mlčel dosud.

„To jsem si také myslil“ pravil major stejně klidně, jako by byl řekl: „To jsem si nemyslil.“

„Milý Glenarvane,“ ozval se nyní Paganel, „kde zamýšlíte zastaviti, až odtud odplujete?“

„Teprve před Concepcionem.“

„Hrome! Je to daleko od Indie?“

„Nikoliv, od chvíle, kdy obeplujete mys Horn, budete se jí přibližovati.“

„O tom věru nepochybuji.“

„Ostatně,“ pravil Glenarvan hlasem nejvážnějším, „chce-li někdo do Indie, záleží málo na tom, je-li to Indie Východní či Západní.“

„Co pravíte, že málo na tom záleží?“

„Obyvatelé Patagonských pamp jsou právě tak Indiáni jako domorodci v Pendžabu.“

„A, na mou věru, mylorde!“ zvolal Paganel, „to jest důvod, na který jsem nepřipadl.“

„A potom, milý Paganele, člověk si může dobyti zlaté medaile, nechť je na kterémkoliv místě; všude lze pracovati, zkoumati, objevovati, na hřbetech Kordiller zrovna tak, jako v horách Tibetských.“

„Ale co bude s řekou Jaru-Džangbo-Ču?“

„Nahradíte ji řekou Rio Colorado! Tu máte také řeku málo známou, která na mapách teče trochu příliš dle obrazotvornosti zeměpisců.“

„Máte pravdu, milý lorde, jsou tam chyby, obnášející i několik stupňů. Ó, nepochybuji, že mna moji žádost byla by mne Společnost zeměpisná vyslala právě tak do Patagonie, jako do Indie; jenže jsem na to nepomyslil.“

„To jest následek vaší obvyklé roztržitosti.“

„Hleďte, pane Paganele, což byste opravdu nemohl nás doprovázeti?“ pravila lady Helena hlasem nejlichotivějším.

„Milostivá paní, a což mé poslání?“

„Dovoluji si vám připomenouti, že poplujeme úžinou Magellanovou,“ dotíral naň Glenarvan.

„Mylorde, vy jste pokušitel.“

„Dokládám, že navštívíme Port-Famine!““

„Port-Famine,“ zvolal Francouz, na nějž se všech stran bylo útočeno, „ten přístav v zeměpisných výzkumech tak proslavený!“

„Uvažte také, pane Paganele,“ dokládala lady Helena, „že byste při tomto našem podniknutí měl právo spojiti jméno Francie se jménem Skotska.“

Pohled na ostrov hustou záclonou deště byl hluboce skličující…

»„Ano, zajisté.“

„Zeměpisec může býti velmi užitečným naší výpravě, a co může býti krásnějšího, než když věda slouží zároveň humanitě?“

„To jest velmi dobře řečeno, milostivá paní!“

„Věřte mi. Nechte jednati náhodu či spíše Prozřetelnost. Následujte nás. Ona nám poslala tu listinu a my jsme se vydali na cestu. Ona vás zavedla na palubu Dunkana; tedy ho neopouštějte!“

„Mám vám to říci, šlechetní přátele?“ ujal se nyní slova Paganel; „nuže, vy si toho vřele přejete, abych zůstal!“

„A vy, Paganele, zmíráte touhou, abyste mohl zůstati!“ odvětil Glenarvan.

„Přísám Bůh, máte pravdu!“ zvolal učený zeměpisec, „ale obával jsem se, že bych byl považován za dotěravce.“

---

1. Pipa ma padesát hektolitrů.
2. Kolem 45 našich mil.