Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/XX.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
XIX.	XX. Matice Velehradská.

Údaje o textu
Titulek:	XX. Matice Velehradská.
Podtitulek:	Řeč duchovní, kterouž k farníkům svým činil o „Matici Velehradské“ Dr. Bílý dne 5. Října 1862.
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 108–114. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Viděli jste připnutou již drahně času na dveřích chrámových ceduli, kterouž se vyzývají katolíci moravští a Moravané vůbec, aby dary peněžitými přispívati sobě oblíbili na obnovení Velehradu. Zní takto:

Moravané!

Tisíc let jest tomu, co ss. bratří Cyrill a Method v srdce našich otcův zaseli símě víry Kristovy, ježto od té doby spanile zkvétalo a mnohonásobné ovoce přinášelo.

Nám potomkům jejím přísluší nyní památku na událost tuto v dějinách vlasti moravské nejdůležitější a nejvzácnější vykonati důstojně a slavně.

Ss. bratří Cyrill a Method započali požehnané dílo své — na Velehradě. Na Velehradě umřel a pohřben jest také sv. Method. Na památku, ze tito naši světci a po Bohu největší dobrodincové národa našeho sídleli na Velehradě, a že tam v tajemném úkrytu odpočívají kosti slavného apoštola; vzdělali tam na Velehrad otcové naši klášter a velkolepý chrám. Nehodami časovými však klášter byl vyzdvižen a osiřelá svatyně začala valně pustnouti a hynouti.

Zatím dostavuje se rychlým postupem velepamátný rok třiašedesátý a vděčnost velí Moravanům tisíciletou ročnici příchodu ss. Cyrilla a Methodia k nám — slaviti na Velehradě — nikoliv však na Velehradě upadajícím, nýbrž na Velehradě zvelebeném a okrášleném, aby jsa obnoven v druhém tisíciletí víry Kristovy na Moravě hlásal potomkům, že jsme nebyli plémě nevděčné, že jsme nedali zahynouti Velehradu drahému, nýbrž že jsme zachovali, ba zdokonalili, co otcové podnikli.

Že však žádoucího zvelebení Velehradu bez značného nákladu při sebe větší obětavosti jednotlivcův nelze docíliti, nýbrž spojenými silami celé vlasti, sestoupili se nížepsaní ve výbor ústředný a založili: „Matici Velehradskou ss. Cyrilla a Methodia.“ Tak se nazývá pokladnice, z nížto svatyně Velehradská bude pomocí Boží a ctitelův Cyrillo-Methodějských opravena, dávnou krásou a bývalým leskem ozdobena, a z nížto seč možná bude, tolikéž i duchovní správa na Velehradě se má rozmnožiti a sice ku slávě Boží a ku většímu pohodlí poutníkův.

Údy či účastníky Matice Velehradské stávají se všichni dobrovolní přispívatelé, jichžto bohdá bude tolik, kolik se čítá pravých Moravanův. Nesnadno bylo by ústřednému výboru z rukou každého jednotlivce zvlášť přijímati dary na Velehrad, a nemožno bylo by každému Cyrillo-Methodějskému ctitelovi o sobě přinášeti svou almužnu do Matice Velehradské, v Brně zřízené; pročež požádáni byli důstojní pp. děkanové, aby v okresích sobě svěřených filiálky, či Velehradské odbory zaříditi sobě neobtěžovali. Kdokoliv pak v okolí, aneb v osadě jste ušlechtilí horlitelé pro čest ss. Cyrilla a Methodia, račtež se ochotně propůjčiti okresnému výboru radou i skutkem za sběratele i byťby třeba bylo od domu k domu, račtež laskavě a vytrvale nám, jenž jsme se v ústředný výbor sestoupili, napomáhati u vznešeném podniknutí, od jehožto zdaru závisí čest budoucího tisíciletí, a jak se právem nadějeme, požehnání Hospodinovo.

Všechno ke slávě Boží a k úctě našich ss. apoštolův Cyrilla a Methodia!

V Brně dne 2. Června, l. P. 1862.

Předseda:
Kníže Hugo Salm. Náměstkové předsedovi:
Cyrill Napp.
Hrabě Egbert Belcredi. Pokladník:
J. U. Dr. rytíř Jan Lachnitt. Jednatelé:
Ign. Wurm. — Vinc. Brandl. Ant. rytíř Haberler, měšťan v Brně. — Med. Dr. Hanel v Třebíči — Hubík, rolník z Trávníka. — Ant. Kalab, starosta ve Vel. Meziříčí. — Fr. Navrátil, arcikněz v Přerově. — Alfons hrabě Mensdorf. — Fr. Skopalík, rolník v Zahlinicích. — Ed. Sahanek, starosta v Kojetíně. — Jiří Vrba, děkan v Kloboucích.

*

Známoť jest L. V., a v těchto dnech mnoho se o tom mluví a píše, že příští rok 1863 Morava strojí se slaviti 1000letou památku pokřesťanění svého. Známo Vám, že první metropolita Církve moravské své sídlo biskupské na Velehradě měl, tam svou dráhu apoštolskou dokonal a ve stoličném chrámu B. P. Marie pohřben jest byl.

Aby se tato památka zachovala v paměti lidu moravského pro všecky věky budoucí, aby nápotomní pokolení zvěděti mohla, kde byl slavný Velehrad, hlavní město říše velko-moravské, kde stál trůn Rostislava a Svatopluka, kde prestol sv. Methoda, — ty a podobné slavné památky aby dochovány byly všem věkům potomním: vystavěl zbožný markhrabě mor. Vladislav Jindřich r. 1190 v těchto místech krásný, nádherný klášter a uvedl do posvátných síní jeho syny sv. Bernarda (cisterciány), aby zbožným Moravanům věrně strážili hrob sv. Methoda a zvěstovali jim, jak slavné věci jsou se udály za dob starodávných na místě tomto.

Klášter ten byl vyzdvižen za cís. Josefa II. (1783) a osiřelá Svatyně ta, na Moravě nejslavnější, začala valně pustnouti a hynouti. Co zbožní otcové podnikli, mělo sklesnouti ve hrob zapomenutí vinou potomků! A však toho nedopustil Bůh! — Dostavilť se rychlým postupem velepamátný rok 1863 a vděčnost velí Moravanům, aby slavili 1000letou památku příchodu ss. Cyrilla a Methoda k nám, slavili nejen po celé vlasti, v každém chrámu a v každé rodině, ale slavili přede vším jako v ohništi na Velehradě, nikoliv však na Velehradě upadajícím, nýbrž na Velehradě zvelebeném a okrášleném.

Že však Velehrad nemůže zveleben býti leč s velikým nákladem, to věc, která netrpí pochybnosti. A proto spojenými silami celé vlasti sestavil se výbor ústředný a založil „Matici Velehradskou ss. Cyrilla a Methoda“ či pokladnici, ze které by Velehrad mohl spraven a zveleben býti, a údem té Matice stane se každý Moravan, který nějakým příspěvkem přispěje k účeli tak vznešenému. Proto i my kněží děkanství kuřímského usnesli jsme se na tom, tyto příspěvky na Velehrad vybírati, a v jednu neděli, totiž dnešní farníkům svým to ve známost uvésti.

Konaje i já tuto povinnost přemilou, hodlám L. N. dokázati, že, kdo dá na Velehrad, prokáže tím před celým světem,

I. že je vděčný potomek předků slavných,

II. horlivý katolík,

III. věrný vlastenec.

* * *

I. Přispívajíce ochotně do „Matice Velehradské“ dokážeme světu, že jsme: vděční potomci předkův slavných. Vděčnost jest krásná ctnost a povinnost každého vzdělaného člověka; a čím větší jest dar, kterýž jsme od někoho přijali, k tím větším díkům cítíme se zavázánu býti.

Nejvzácnější dar jest víra křesťanská, kterouž ss. Cyrill a Method z Velehradu začali hlásati praotcům našim, kteřížto ji dědili pokolení na pokolení, a skrze tyto 2 svaté muže tedy i my praotců našich dávní potomci stali jsme se dítky katolické Církve. Již pak, kterak máme a můžeme za dar víry vděčnými býti? — Ovšem tím spůsobem, když P. Bohu za tu milost děkujeme, že našim praotcům tak slavné apoštoly přivedl, a když podlé té víry se chováme. Abychom však tuto vděčnost projeviti mohli nějakým skutkem viditelným pravě v těchto dnech, spůsobem času vhodným, vysoce užitečným, čestným a důstojným, k tomu se nám právě příležitost překrásná naskytuje. Sv. apoštol Pavel napomíná ku vděčné památce na představené církve, anť píše: „Zpomínejte na představené, kteří vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl spatřujíce následujtež víry jejich.“ (Žid. 13, 7—9.)

Celá Morava chystá se, aby na rok slavila 1000letou památku pokřesťanění svého. Jako se strojívá nevěsta ženichovi svému, tak má pro rok 1863 ozdoben býti Velehradský chrám, chrám to na Moravě nejslavnější, kde stál prestol biskupa našeho prvního sv. Methoda, kde v tajemném úkrytu odpočívají kosti jeho.

N! slova sv. Pavla stojí plamennými písmeny vyryta na stěnách chrámu Velehradského; oko, vírou osvícené, srdce, vděčným citem plápolající, zdaleka je vidí. Slova ta apoštola Páně hlásá Velehradský chrám, jako kazatel nejmohútnější, slova ta pronikají do paláců moravských bohatýrů, do chýžek doškem krytých, do síní školních, do chodeb vědeckých a uměleckých; slova ta dorážejí do uší starců i dítek, mládenců i panen, otců i matek: Moravane! zpomínejtež na své (první) představené (biskupy), kteří mezi vámi hlásali slovo Boží; zpomínejte na ně zvláště tento rok, v této posvátné době, která vám na paměť uvádí, že na hodinách světových odbylo již 1000 let, co jste byli uvedeni do Církve Boží. Ovšem! u Boha jest 1000 let jako ten včerejší den, kterýž pominul. A však ve jménu těch přešlých pokolení, kteráž čerpala z víry katolické poučení a útěchu svou, ve jménu těch pokolení, po kterých i vy jste dědili dar víry nebeské, ve jménu těch předků a praotců vašich volám k vám slovy sv. Pavla:

Zpomínejtež na první biskupy Vaše, kteří na Velehradě započali požehnané dílo své, mluvili praotcům vašim slovo Boží, a projevte jim za to vděčnost svou zvláště tím, že přispějete nějakým dárkem k tomu, aby Velehrad jsa obnoven v druhém 1000letí víry Kristovy na Moravě hlásal potomkům, že jsme nebyli plémě nevděčné, že jsme nedali zahynouti Velehradu drahému, nýbrž že jsme zachovali, ba zdokonalili, co podnikli otcové zbožní!

Přispívajíce na obnovení Velehradu, dokážeme tím,

II. že jsme nábožní katolíci, věrní, obětaví synové sv. katolické Církve.

Nábožný, věrný katolík zachovává nejen předpisy a pobožnosti, kteréž Církev svým věřícím přísně ukládá, nýbrž podporuje i takové pobožnosti a obyčeje, kteréž Církev schvaluje, k. p. pouti.

Mezi slavnými místy, jimiž na mnoze slyne drahá Morava naše, zoujimá místo nikoliv poslední posvátný Velehrad. Pouti na Velehrad konával náš zbožný lid moravský od prastarodávna. Již slavný biskup olomúcký Jan VII., když r. 1349 vydal nařízení, aby 9. Března se slavíval po Moravě svátek zasvěcený ss. Cyrilla a Methoda, v tomto nařízení projevuje přání, „aby nejen tito ss. mužové, ale i místa, jejich vzácnou přítomností proslavená, nábožně byla uctěna od věřících“, kterýmižto slovy, ježto se patrně vztahují na Velehrad, schválil a též odpustky odměnil biskup olomúcký pouti velehradské.

A od těch dob konaly se pouti na Velehrad, z nichž konečně zbyla jen pouť 9. Března. A však s obnovenou úctou k ss. apoštolům zmáhá se i horlivost poutnická na Velehrad; a čím více náš zbožný lid z úst svých kněží a čtením důkladných kněh se dovídá o tom, čím nám byli ss. apoštolové Cyrill a Method, a jak slavný byl Velehrad za dob pradávných: tím více jich pohání vděčná úcta a touha na Velehrad, aby tam v Betlémě tom moravském zlíbali půdu, kde stála pro nás víry sv. kolébka; aby tam u hrobu sv. biskupa našeho Methoda modlili se za oslavu Církve a vlasti.

Na rok obzvláště, kde se bude konati slavnost jubilejní, nebude města, nebude osady, aby odtud nějaký zástup poutníčků nevážil cestu na posvátný Velehrad, a nechtěl býti hlasatelem i svědkem řídké slavnosti této; na rok povedou kněží moravští^[1] sami farníky své na Velehrad! —

Již pak také nahlížíte, že pro potřeby duchovní tak četných zástupů poutnických nevystačí na Velehradě jeden farář a jeho pomocník, jak dosavade. Pročež se jedná o to, aby spojenými silami celé vlasti založila se pokladnice, z nížto nejen Svatyně Velehradská má býti opravena, nýbrž i duchovní správa má býti rozmnožena na Velehradě ke cti a slávě Boží, a ku většímu pohodlí poutníků, tím spůsobem, aby tuto správu duchovní převzal zase nějaký řád, nebo aspoň kapitola kollegiátní. Že pak cos takového bez značných obětí peněžitých nemůže v skutek uvedeno býti: proto sestavil se tento „Výbor“ Matice Velehradské ss. Cyrilla a Methoda a proto i my Vás žádáme o nějaký příspěvek na tento účel bohumilý a spasitelný.

A když ho položíte, tím ovšem dokážete, že jste nejen vděční potomci předků křesťanských, ale i nábožní, věrní synové Církve katolické, a octnuvše se na Velehradě pocítíte sami blahé následky takovéto katolické obětavosti! —

Konečně tím dokážete:

III. Že jste horliví vlastimilové.

Každý pravý vlastenec drží na své, chválí a slaví, co jeho národu slouží ke cti a ku chvále. Co pak může nám Slovanům sloužiti více ku slávě, než-li místa, na kterých se věci slavné udály, než osoby, ježto jsou slavné činy pro národ podnikly? — Mezi těmi však v popředí u nás se stkvěje Velehrad a zemští apoštolové naši. Velehrad! ó jak slavné to jméno! Zdeť stála pro nás kolébka víry křesťanské, zde uvítal Rostislav (863) sv. blahověsty, zde stál trůn mocného Svatopluka, zde byl pokřestěn první vojvoda Čechie sousední Bořivoj, zdeť hlavní místo slavné říše velko-moravské, zde prestol a hrob sv. Methoda, prvního biskupa našeho, zde se soustředila po století sláva a čest národa našeho, zdeť koruna slávy a hrob pádu jeho! — Jaké to památky, jaké to slavné zpomínky! —

Když tedy Velehrad slavný pustne a hyne: zda-li to není naší povinností, postarati se o to, aby se opět zastkvěl v dávné kráse a v bývalém lesku? — K tomu vede, k tomu pomáhá celé vědomí a snažení věku našeho velepamátného. Celý národ náš z dlouhého spánku procitnul, vešken lid provívá to vědomí, že i my jsme národ slavný, statečný, že i my máme úkol od Boha vytknutý, jehož uskutečniti máme, že nehodno, déle sloužiti za podnož sousedům, nýbrž že máme Boha chváliti svobodně jazykem, do něhož nám přeložili Písmo apoštolové naši učení a slavní, že v tom jazyku máme samostatně vědu a umění pěstovati, průmysl a obchod zvelebovati, rodinný a společný život jím ovíjeti, časný a věčný blahobyt národa našeho zvýšiti a pojistiti, zašlé památky národní slávy obnoviti. A proto sbíráme na obnovení, na vzkříšení Velehradu, aby byl důstojným výrazem a pomníkem vlasteneckého vzkříšení národa našeho; a každý, kdo na to přispěje, přijda na rok na Velehrad, honositi se bude moci vědomím blaženým: I já jsem přispěl co věrný vlastenec k tomu, aby se znovu pozvédl Betlém náš moravský!

Závěrek.

Když se Židé vrátili se zajetí babylonského do milé vlasti, přišedše do města svatého hned se jali stavěti z novu zbořenou Svatyni svou nejprvší, chrám Jerusalemský, při kterémžto díle, jak vypravuje Písmo, jednou rukou držíce zbraň oháněli se proti závistivým nepřátelům, druhou rukou pilně konali dílo posvátné. V tom asi postavení nacházíme se též my Slované vůbec, a zvláště mi Čechoslované. Vybředše z ujařmení nehodného, budujíce nyní na výsluní rovnoprávnosti národní a církevní chrám národní slávy své, musíme se jednak brániti proti zlomyslným sokům a nepřátelům, jednak musíme obnovovati zašlé pomníky slávy národní, a vzdělávati k nim nových, ještě slavnějších, času vhodných.

Nuže vlastenci! mezi předními pomníky staré národní slávy skvěje se náš posvátný Velehrad. — Skládejmež na obnovení jeho: tak dokážeme světu, že jsme vděční potomci předků slavných, že jsme nábožní synové Církve katolické, že jsme věrní vlastenci, a Bůh k tomu dá své požehnání, protože to slouží k Jeho cti a chvále, kteráž mu sluší na věky. Amen!

---

1. Konečně se zachovala ještě jedna památka na sv. Cyrilla a Methoda v lidu našem na Moravě. Předkové naši totiž přeložili sobě jména sv. apoštolů z řeckého jazyka do slovanského, tak Kyrilla (κυριλλος) zcela dobře ve slovo „panáček“, Methoda však zcela falešně (jakoby od metus) nazvali „Strachotu“. Milí Moravané a drazí rodáci! vědouce, že kněz je osoba ctihodna a dospělý muž, odvykejtež to tobě i dítkám svojím, a netrptež, aby kněžím Vaším se dávalo nedůstojné jméno „panáček“, nýbrž jmenujte ho, jak se jinde jmenuje, „kněz“. To druhé jméno „strachota“ již větším dílem vymizelo.