Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/II.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
I.	II. Činnost apoštolská ss. Cyrilla a Methoda mezi Kozary. Nalezeni ostatků sv. Klementa (r. 861).	III.

Údaje o textu
Titulek:	II. Činnost apoštolská ss. Cyrilla a Methoda mezi Kozary. Nalezeni ostatků sv. Klementa (r. 861).
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 8–13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Skvělou dráhu apoštolskou, jako blahozvěstové (missionáři) národů pohanských otevřeli jsou SS. Cyrill a Method u Kozarů. Pravili jsme, že se uchopili každé příležitosti milerádi, která jim poskytovala výhled, že budou moci daleko od ošemetného piklostrůjce Photia rozšiřovati království Boží. Taková vítaná příležitost naskytla se, když národ již pokřestěných Kozarů se obrátil ke dvoru do Cařihradu s prosbou, aby jim spolehlivý věrozvěst do země odtamtud vypraven byl, který by je vyučil ryzé víře křesťanské.

Kozaři byli polodivoký národ, jižto měli sídla svá mezi mořem černým a kaspickým. Oni byli vstoupili v užší spojení s Řeky od té doby, co jim ok. 839 Petronas na žádost jejich pohraniční pevnost proti Pečenegům byl vystavěl, a jako první císařský místodržitel u nich byl působil. Nyní k tomu ještě přišla žádost o učitele křesťanské.

Příčinu k této žádosti národu Kozarského zavdali jsou z jedné strany Židé a z druhé Saraceni, usilujíce ten na tu, onen na onu víru obrátiti národ pohanský. Křesťanská víra Kozarům zajisté nebyla neznámou; a však, jak to častěji zhlédáme k. p. později u Bulharů, sbíhalo se k nim se všech stran nepovolaných missionářů, kteří se mezi sebou hádali, a na jichž nauku Kozaři se spolehnouti nemohli. Žid tupil Saracena, tento pak na vzájem Žida, a oba tupili víru Kristovu, ano zuřili proti vyznavačům jejím. Kozaři ač pohané, měli tolik zdravého rozumu, že se nedali másti nadávkami a haněním víry křesťanské, ale žádali nejdřív ji jak náleží poznati a potom porovnati s tím, co jim Židé a Saraceni za pravé podávají.

A za tou příčinou vyslali jsou z prostředku svého posly k císaři do Cařihradu žádajíce, aby k nim vypraveni byli umělí a moudří mužové, od nichž by náboženství křesťanské dokonale poznati mohli. Oni zvláště udávali za příčinu prosby své tu okolnost, že Židé a Saraceni o závod se vynasnažují, získati jich na svou stranu; oni pak že nevědí, na kterou by se měli obrátiti; pročež že jsou uzavřeli, u nejvyššího a katolického císaře rady vyhledávati, na jehož věrnost a přátelství největší důvěru svou kladou.

Na to prý se radil císař s tehdejším patriarchou Photiem. Tento byl císaři radou, aby k této práci povolal Cyrilla. Snad ho chtěl zrádný Photius tímto spůsobem odstraniti z říše; a však po pravdě nad něho nebylo k tomu úkolu kněze schopnějšího v celé Církvi řecké. Císař k sobě dal obeslati sv. mudrce, a když se z milé samoty na hoře Olympu dostavil do paláce císařského, tu Jemu císař žádost Kozarů a přání svoje zjevil. Žádost Kozarův a vyzvání císařovo bylo Cyrillovi jako pokynutí a hlas Boží.

Byl-li sv. Method společníkem bratrovým v této práci apoštolské, jest více než pravdě podobno; přísně však z dějin nedá se to dokázati. Vůbec pak se za to má, že tehdáž spolu na hoře Olympu žili, že poslanci Kozarů sami, aby Method bratra vyprovázel, vroucně žádali, a že tedy oba ti ss. bratři pospolu dalekou cestu nastoupili a práci apoštolskou slavně dokončili. My tedy při tomto náhledu zůstaneme. Všedše na lodi přeplavili se po černém moři k městu Chersonu. Město řecké Cherson leželo při moři, tu kde veliká řeka Dněstr do moře vtéká. Bylo to znamenité město obchodnické. Vedle Řeků bydleli zde vůkol Slované a za příčinou obchodu přicházeli sem Židé a jiní národové asiatští. Křesťanská víra se sem byla dostala — ne-li dříve, — jistě za císaře římského Trajana, který sem vypověděl sv. Klementa, papeže římského. V tomto městě umínili sobě Svatí naši ponějaký čas se zdržeti a jazyku tuzemskému se naučiti. Cyrill zvláště měl linguistický veleum, a naučil se za krátký čas jazyku cizímu.

Do těchto dob padá nález nad míru pamětihodný. Mezi tím totiž, co sv. Cyrill s bratrem v Chersoně se zdržoval, aby se řeči toho lidu přiučil, dostalo se Jemu od Boha vzácné milosti: on totiž vypátral a nalezl ostatky sv. Klementa, mučedlníka a papeže římského. Cyrill jako nábožný kněz byl i ctitelem Svatých a ostatků jejich; jako katolický kněz byl plný vroucí úcty k stolici římské, a k Tomu, jenž na ní na místě Kristově seděl; jako učený kněz věděl, že zde na tomto památném ostrovu (Chersonesus taurica) veliký nástupce sv. Petra, Klement římský, s kotvicí na krku do moře byl pohroužen a pochován na blízkém ostrůvku v moři. Nad hrobem jeho vystavěli jsou křesťané později chrámeček. Když ale za časů všeobecného putování národů bojovní obyvatelé severu i do těchto krajin vtrhli, přišlo i město Korsun ku zkáze; lidé buď pobiti jsou, buď se rozutíkali, hrob sv. Klementa zasypal se rumem, a než se město zase zmohlo, už téměř nebylo žádného pamětníka věci bývalých. Sv. Cyrill pátral pilně s povolením biskupa; jemu na tom záleželo, aby hrob, a pokud možno, i ostatky sv. Klementa vypátral. Od tuzemců však se toho dopátrati nemohl, neboť nebylo již pamětníků; když tedy předc ostatky sv. žádoucí vypátral, souditi musíme tudíž, že mu Bůh tuto milost udělil jako odměnu proseb horlivých, jež v této příčině k nebi vysílal. Pomocí pilného duchovenstva poštěstilo se Jemu zajisté, na tom ostrůvku nalézti nejprv rumy bývalého chrámu, a po delším pátrání i hrob, který ostatky sv. mučedlníka i kotvicí ukrýval. Díky vzdávaje a plesaje v duši své nesl sv. Cyrill ostatky nalezené, nad zlato a stříbro drahocennější, na své vlastní hlavě na loď, po které doneseny byly do hlavního města Georgie, kdež v čelním chrámě prozatím byly složeny. Toto nalezení stalo se 31. ledna r. 861.

Nalezení reliquií sv. Klementa staloť se jest udalostí, do kteréž Božská prozřetelnost vložila hluboký význam pro život a dráhu sv. bratří Soluňských; nebo jako z jedné strany Bůh sám touto udalostí světu patrné svědectví o tom vydal, že oni jsou věrní synové a kněží sv. Církve římsko-katolické, jejichž srdce hluboce jest proniknuto vřelou úctou k náměstkovi sv. Petra: tak zase na druhé straně touže udalostí naznačeny jsou sv. bratřím shůry směr a cíl jejich budoucí dráhy apoštolské; neboť ostatky sv. Klementa pořád jim mlčky domlouvaly: „Zaneste nás na to místo, kde náš majitel sv. Klement za živa úřad náměstka Kristova zastával — do Říma. — A skutečně následující dějiny nás o tom poučí, že se jest vše tím během událo, jak jsme tuto naznačili. Sv. bratři Solunští připravivše se jak náleží ubírali se cestou dále ke Kozarům. Přečkavše nejedno nebezpečenství dostali se po moři meotickém ke břehům, kdež k nebesům strmí vysoké hory kaukásské. A tak se dostali šťastně ke Kozarům. Kníže (Kagan) poslal jim v oustrety čelní muže, aby jich přivítali. Jak mile se s lidem tímto potkali, hned ho P. Ježíši získali. Ozbrojeni jsouce výroky Kristovými a darem výmluvnosti vyvedli jich brzo z bludů, do kterých od Židů a Saracenů byli zapleteni. A však dobří lidé netajili sv. Mudrci hned při prvním setkání, co se jim u Řeků nelíbí. A sice předně jim neschvalovali, že nehledí zachovati vládu při jednom rodě, a potom že hledají všecku moudrost v knihách. Jedno i druhé hleděl jim sv. Mudrc náležitě vysvětliti. Obzvláště měl v tom velikou obratnost, předloženou nějakou otázku podobenstvím objasniti. Tak, když mu k. p. Kozaři pravili: „My nepotřebujeme žádných knih, my všecku vědomost čerpáme rozumem“ — odvece jim sv. Cyrill: „Kdybys potkal muže nahého a on by se ti chlubil, jak mnoho má šatstva a zlata, zda-li bys mu věřil vida ho nahého? Ty mi řekneš, že nikoliv! A tak pravím tobě i já. Nebo jestli žes pohltil rozumem svým bez knih moudrost všelikou, tož mi k. p. pověz, mnoho-li čítá se rodův od Adama do Mojžíše, a kolik let každé to pokolení trvalo?“ — Jednoduchou a trefnou touto otázkou přiveden jest honosný Kozar k tomu, že umlkl, nemoha sv. Mudrci nic rozumného odvětiti.

Těžší ovšem spory nastaly sv. Cyrillovi na dvoře samého knížete Kozarského. Počalyť již při samém obědu u Kagana, kdež naši Svatí seděti s Židy i pohany. Sám kníže jal se jich vyptávati po učení o Nejsv. Trojici, a židovský učenec počal dorážeti na článek o Vtělení Syna Božího. Židovi totiž zdálo se býti nemožné, aby Bůh se vtělil, a v člověku přebýval. Sv. Cyrill zkrátka řekl, že u Boha není nic nemožného. Obrátiv se a prstem ukázav na knížete i na prvního rádce jeho vece: „Kdyby Vám někdo řekl, že první rádce nemůže u sebe uhostiti knížete, poslední otrok ale že může jej i uhostiti i všelijak poctíti, kterak, řekněte mi, mám nazvati člověka takového: moudrým, či bláznem?“ — I odpověděli jemu, že to by ovšem jen blázen tvrditi směl. „A kdo jest mezi viditelnými tvory nad všecky jiné slavnější?“ tázal se dále Cyrill. A odpověděli jemu: „Člověk, neboť k obrazu Božímu stvořen jest.“ — Více již sv. mudrc od nich nepotřeboval. I dí k nim: „Nejsou-li tedy nesmyslní, kdož říkají: Nemůže se vtěliti, v člověku přebývati Bůh? A on se předce vměstnal v keř a v oblak, bouří a kouřem zjevil se Mojžíšovi a Jobovi! A Bůh musel přijíti k nám, měl-li člověk spasen býti. Nebo od koho by člověk přijati měl obnovení podstaty své, ne-li od toho, kdo ho stvořil? Kdyby chtěl lékař přiložiti masť churavému, zdaž ji přiloží na strom nebo-li kámen, aby uzdravil člověka? Mohl tedy, ba musil Bůh, chtěje spasiti člověka, ubytovati, vtěliti se v něm.“

Na druhý den počaly pak u přítomnosti knížete kozarského vážné spory. Byli tu rabíni židovští a učenci saracenští; proti nim sám Cyrill vedl boj. Židé se vytasili s obřízkou, a vytýkali křesťanům obrazoúctu jako modlářství; avšak Cyrill všecky námitky zporážel a pravdu katolickou vítězně proti nim obhájil. Dokládal se zákona a proroků, a dokázal, že v Kristu vše na vlas zplněno, co ústy proroků o něm předpovídáno. Náčelnici lidu kozarského, proniknuti bleskem milosti Boží, volali: Tys sem poslán pro spasení naše. Pověz nám, co máme činiti? — Přední velmož a rádce knížecí odřekl se bludův muhamedských a pravil veřejně učencům saracenským: „Host náš s pomocí Boží porazil k zemi pýchu židovskou, vaši saracenskou ale jako plevu za řeku odfoukl. Bůh dal Kristu vládu nade všemi národy. Kromě víry v Něho nikdo nemůže dojíti života věčného. Toť víra naše. Buď Bohu sláva na věky!“ Tak volali i kníže i lid.

Sv. Cyrill vida milost Boží radostí se rozplakal, a hned 200 přednějších Kozarů s knížetem přijali sv. křest rukou ss. bratří Soluňských.

Vévoda, maje lásku k víře křesťanské i k svému apoštolskému učiteli, neopomenul býti vděčným. Za takové dobrodiní poděkoval se předně císaři řeckému, jenž jim poslal tak výtečné učitely víry křesťanské. I zavazoval se císaři k stálému přátelství a ku všeliké službě a pomoci, kdyby jí zapotřebí bylo. I byl by rád prokázal vděčnost též sv. křestitelům národa svého. Proto než-li jich ze země propustil, mnohé dary vzácné jim podával. A však Cyrill, co pravý mudrc, o zlato a poklady toho světa nestál a sám od vévody něco jiného dražšího sobě vyžádal. Věda totiž Cyrill, že jsou tu někteří Řekové držíni v zajetí, pravil Kaganovi: „Chceš-li mi již něco k libosti učiniti, dej mi toliko všecky zajaté Řeky, co jich zde jest, a toť je mi nejmilejší!“ Stalo se; 200 Řeků uvězněných líbali ruce osvoboditeli svému, krajanovi svatému. I ubírali se s ním do vlasti, provázeni jsouce plesáním lidu kozarského. V Chersoně se stavili, a zde vzali sebou klenot nad všecky skvosty drahocennější, totiž tělo sv. Klementa. Někteří kněží, kteří byli ke Kozarům se ss. bratřími přišli, zůstali u nich; ostatní přinesli do Cařihradu tělo sv. Klementa.

Po této slavné missii u Kozarův museliť svatí naši žíti ještě nějaký čas v Cařihradě; Cyrill při chrámě ss. Apoštolů, kdežto Methoda nalézáme v klášteře Polychromském, který byl jeden z nejbohatších, čítaje víc než 70 řeholních bratří, jichž sv. Method byl opatem. V těchto dobách dozrála v nich velkotvárná idea: aby se stali apoštoly národa slovanského.