Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda/I.

Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda Jan Evangelista Bílý
	I. Mladý věk ss. apoštolů Slovanských.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I. Mladý věk ss. apoštolů Slovanských.
Autor:	Jan Evangelista Bílý
Zdroj:	BÍLÝ, Jan Evangelista. Dějiny svatých apoštolů slovanských Cyrilla a Methoda. Praha : Karel Bellmann, 1863. s. 1–7. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Křesťanské náboženství bylo dokázalo po všecky časy při odvážlivých podniknutích, jakovým jest bez pochyby každé obracování nových národův, božskou vznešenost svou. Kde již zavedeny jsou ústavy, slávou, bohatstvím a mocí obdařené: tu se do nich rádi vtírávají piklokujci a ctižádostiví břichopáskové; kde však služba sv. Evangelia neslibuje nic, než oběti, rány a smrt mučedlnickou, tam se dostavují zasvěcenci — nájemník se žádný nepřihlásí. A to jest hlavní příčinou, proč apoštolové národů: Vinfridové, Methodové, Anskarové náležejí rovněž k ozdobám člověčenstva, jako Církve.

Těmito slovy proslulého německého dějepisce počínáme líčiti na skvělé činy bohatý život ss. apoštolů Slovanských, Cyrilla a Methoda.

Historia mládí těchto slavných mužů halí se v temnosti. Rodičové jejich přebývali v Soluni, slavném to námořním městě v krajině macedonské na břehu chobotu soluňského. Otec se jmenoval Leo, a byl vysokým důstojníkem u vojska císaře řeckého; jméno matčino není s jistotou známo. Museli býti oba výteční křesťané, protože vychovali syny tak zdárné, an přísloví dí: že jablko nepadne daleko ode stromu. Mělitě 7 dítek, z nichž nejmladší Konstantin (později Cyrill zvaný) narodil se r. 827. Bůh ho obdařil výtečnými vlohami rozumu i srdce, které se hned při dítěti počaly neobyčejně vyvíjeti. Již co sedmiletý mladík měl vidění, ve kterém se mu objevila Moudrost co kráska spanilá a vidina nebeská, jížto se zaslíbil s nadšením, že jí chce sloužiti po celý život svůj. I vypravoval rodičům o tomto vidění, i kterak zahořel láskou k moudrosti, a rodičové tuším s posvátnou hrdostí přemýšleli: Co asi z toho dítěte bude, ješto Bůh tak skvělými je omilostnil schopnostmi, a zalíbení Jeho tak patrně na něm spočívá? — I bylo patrno, že synáčka toho milostného Bůh sobě zvolil za vzácný nástroj a důstojnou nádobu ku provedení záměrů velikých. Čím se obyčejně dovádivá mládež bavívá a kratochvíle sobě strojívá, k. p. honbami, plesy a t. d., to ho nic netěšilo: bylo ho vidět jen se modliti, v knihách ležeti a v křesťanských ctnostech se cvičiti. Byl dle let mladíkem, a však dle chování mužem dospělým hned v mládí nejútlejším.

Praví se, že nepatrná náhoda upevnila ho v tom směru, jen nebeským, věčným věcem sloužiti. Jednou si vyšel do pole, vzav sebou milého ptáka krahujce, aby jím ulovil jiné ptáky. Než jak mile pustil ptáka z ruky, zmohl se vítr a odnesl mu milého krahujce. Ztrátou milého zvířátka tak se zarmoutil útlocitný mládenec, že pro žalost po dva dny na jídlo nepomyslil, a to jej uzdravilo. Zpamatovav se v hoři svém poznal, jak nebezpečno může býti člověku, kdyby nějakému stvoření celým srdcem se oddal, a kterak to, co člověka těší, na obrat může pominouti a zhynouti. I ustanovil se na tom, na ničem vezdejším sobě nezakládati, a jedině Bohu a věčným věcem se oddati; kochati se v radostech a statcích, jichž pouhý větr nemůž odváti, jako to milé ptáče, nýbrž které trvají na věky. A tím bezděky vyplnil vůli mistra nebeského, kterýžto radí nám, abychom shromažďovali pokladů nebeských, jichž mol a rez nekazí, aniž zloději vykopávají a ukrásti mohou. Nebo kde poklad člověka, tam je i srdce jeho.

A Konstantin dostál svému předsevzetí. Již jeho pokojíček a veškerý života spůsob svědčil o tom, čím se obírá, v čem se rozkochává duše jeho. Na stěně tu visel kříž, a pod tím křížem napsal si tato slova: „O Řehoři! (sv. Řehoř Nazianský totiž stal se jeho vzorem ve vědách a zbožnosti), tělem člověče a duchem anděli! Ty jsi tělem člověk, a zdáš se mi býti andělem, nebo ústa tvoje jako jeden ze Serafů oslavují Boha a vyučujíce pravé víře osvěcují veškeren svět. Přijmi pak i mne za učenníka; láskou zajisté i věrou oddán jsem tobě; ty buď mým osvětitelem, buď učitelem.“ — Tam před tím křížem se modlíval, tam študoval, tam se připravoval na veliký úkol svůj, který mu Bůh vykázal na vinici své.

A však touha po vědách a umění, jakovou háralo srdce mladého filosofa (tak již záhy pro moudrost jmenován) nemohla nalézti dosti potravy v domě rodičů jeho; on se ohlížel po mužích, kteří by ho byli vyvésti mohli na vrch vzdělanosti, jakovou lze bylo čerpati za těch dob ze zdrojů řeckých a latinských. Byl prý — jak se vypravuje — v Soluni takový muž učený, a však byl při tom nepřístupný mrzouš. Konstantin ho dvakrát na kolenou prosil, aby k němu do učení choditi směl, a však učenec ten bez srdce a citu po obojíkrát tvrdě a nelidsky ho odbyl. Za to se postaral Bůh o něho sám, a přivedl ho po neobyčejných cestách na takové místo, kamby ho byla nedovedla ani nejbujnější jeho obrazotvornost, ani nejsmělejší přání, kam by sobě ani očí svých povzvednouti byl netroufal; dostal se totiž k samému dvoru císařskému.

Cyrill — tak ho již nyní neustále chceme nazývati — ztratil otce svého v 14. roku věku svého. A však o sirotka postaral se jeden velkomožný Pán. Theoktist, opatrovník a poručník mladého císaře Michaela, který za času císařovny Theodory co nejvyšší kanclíř včele vlády stál a bez pochyby přítelem byl otce Cyrillova, ten obrátil pozornost svou na výtečného mladíka v té míře, že ho do Cařihradu povolal, a za společníka budoucímu císaři obral. Cyrill požíval s carevičem stejného učení a vzdělání, maje za učitele ve filosofii slovutného Lva, dále pak Photia, budoucího patriarchu.

Příchodem Cyrillovým do Cařihradu nastala druhá důležitá doba v životě svatého mládence. Byl na dvoře císařském, společníci jeho byli budoucí nejvyšší hodnostáři státu, učitelé jeho nejvýtečnější vědcové v Cařihradě. Ovšem že bylo mezi soudruhy — jak to běh světa sebou přináší — i rozpustilců zkažených, a však Cyrill se držel jako druhdy Daniel v Babyloně jen výtečných a varoval se zkažených. Čím více prospíval v moudrosti a učenosti: tím více se snažil, prospívati v milosti u Boha a u lidí. Ústa jeho, která směla si pochutnávati na strdi básní Homerových, nezdráhala se zároveň okoušeti z hořkého kalicha zapření sebe, jakové sv. Evangelium předkládá a ukládá. Nebo k čemu by byla všecka učenost bez ušlechtilosti srdce? K čemu by se byl cvičil v řečnictví, hudbě, počtářství, filosofii kdyby nebyl uměl vtlačiti vědám těmto rázu nadhvězdného, a použíti jich k posvěcení sebe a jiných? U něho tedy kráčela vzdělanost rozumu vezdy stejným krokem s posvěcením vůle, a proto se stal perlou jinošstva a okrasou školy císařské.

Theoktist sobě milostného mladíka obzvláště zamiloval; ano přízeň jeho k němu šla tak daleko, že jej se svou neteří zasnoubiti a za místodržitele jedné krajiny povýšiti chtěl. A však Cyrill se za tak prospěšné nabídnutí slušně poděkoval, dávaje na srozuměnou, že chce zůstati panicem pro království nebeské.

Theoktist nebyl tím uražen, nýbrž Cyrilla ještě více sobě vážil. Aby však takové světlo nezůstalo v úkrytu, ale postaveno bylo na svícen: radil mu, aby se na kněžství dal vysvětiti. Než Cyrill pokorný, maje se za nehodného, pravil: že půjde za bratrem Methodem do kláštera, by tam zcela v tichosti Bohu sloužiti mohl. Aby jim tedy z Cařihradu neušel, požádali Ignáce patriarchu, aby ho k Církvi své nějakým úřadem připoutal. Bohabojný Ignác projevil mu svou vůli, aby ve městě zůstal a při chrámu sv. Žofie úřad bibliothekáře na sebe převzal. I stalo se tak.

Bylo pak Cyrillovi něco přes 20 let, když do stavu kněžského vstoupil, a nižší posvěcení obdržel. Bibliothekářem nezůstal leč krátký čas. Chtěje se na úřad kněžský jak náleží připraviti, odešel z města a ukryl se v tichém klášteře, na břehu mořském. Stav se mnichem dle řehole sv. Otce Basilia připravoval se modlitbou a rozjímáním na kněžské posvěcení, kteréžto milosti i v těchto dobách účastným se stal.

A však příznivec jeho Theoktist a jiní přátelé u dvora vypátravše, kde se ukrývá, doléhali naň, aby se do města vrátil. Patriarcha totiž svěřil mu učitelskou stolici filosofie, v kterýžto nemálo důležitý úřad milerád se uvázal. Jako professor filosofie zbudil na sebe velikou pozornost a přilákal z blízka i z zdaleka mnoho posluchačů; nebo nejen že slavná již o něm předcházela pověst, nýbrž on byl skutečně pravým křesťanským mudrcem, který, co bystrým rozumem pojal a v životě prožil, i jiným živou výmluvností sdíleti a jich jako kouzlem poutati uměl. Stav se ozdobou kathedry nenadýmal se pýchou učených, nýbrž pokory tím více ostříhal.

Čím slavnějším se stávalo jméno Cyrilla, tím více množily se práce; nebo kde bylo něco důležitějšího v Církvi k podniknutí, tam Cyrill radou a skutkem musel přispívati. V těchto dobách osvědčil se býti horlivým obhájcem pravé víry proti naukám kacířským. On porážel učení obrazoboreckého patriarchy Annia (Jana Grammatika), který v r. 842 od Theodory byl sesazen, a však ještě posud mnoho privrženců čítal. Pod výborným patriarchou Ignáciem (846—857) bylo se mu potýkati s bludnými náhledy učeného Photia. Tento první tajemník a setník životní stráže císařské byl sice přítelem jeho, a však Cyrill byl toho domnění, jakého byl onen vědec, jenž řekl: „Plato jest mým přítelem, Plato jest mi milý, a však ještě milejší jest mi pravda.“ —

Photius jak ve světských, tak i v církevních vědách zběhlý, dílem z řevnivosti proti patriarchovi u dvora málo oblíbenému, dílem, aby mu nesnází přimnožil, rozšiřoval mezi lidem bludný náhled starých Manichaeův, že člověk ma dvě duše. Cyrill, který jak v opravdu mudrcké, tak i bohoslovní vědě nad Photia daleko vynikal, vystoupil proti němu a tak rázně ho porazil, že dosavadní svazek přátelský mezi oběma byl přetržen, a Photius z přítele stal se jeho nepřítelem. A tato okolnost tuším mezi jinými byla též pohnutkou, že, když se r. 857 Photius po křivých cestách na stolici patriarchální vetřel, Cyrill každé příležitosti se chopil, by mohl z Cařihradu odejíti, a vně říše řecké království Boží rozšiřovati.

Když Cyrill 24 let byl star (851), byl poslán k Saracenům, aby s nimi hádků o víře podstoupil. Tito následovníci Muhamedovi, jsouce sousedy Řeků, vzácné spisy z řeckého jazyka překládali do arabštiny. Toto sousedství a častější stýkání se hrdých Saracenů s hrdými Řeky přivedlo z husta k hádkám o náboženství. I stalo se, že za času císaře Michala III. vybídli učenci saracenští křesťany řecké k takovému hádání, jemuž se nedalo vyhnouti; nebo kdyby se byli křesťané k té hádce nedostavili, byli by hrdí Saracenové řekli: že buď nechtějí neb neumí hájiti víru svou. Ale koho k nim odeslati? Císař oznámiv to patriarchovi svolal k sobě výtečné kněze a učence z města, mezi nimiž ovšem byl i Cyrill. K němu se obrátil císař, pravě: „Slyšel-lis filosofe, kterak šerední Saracenové se rouhají víře naší? Ty jako Trojice svaté sluha jdi a opři se jim. Bůh ti dá milost a sílu ve slovech, a jako druhdy Davida, vítěze nad Goliášem, navrátí pak tebe nám.“ S odvahou posvátnou hned se hotovil na cestu, opatřen jsa listy od císaře a maje za průvodce dva muže slovutné: Jiřího Askaritesa a Řehoře Polašu.

Šťastně se dostali dotčení mužové do Meliteny, ke knížeti saracenskému, kde se učenci muhamedánskými sejíti měli. Melitena bývala druhdy město křesťanské; Saraceni, vydobyvše je, proměnili chrámy v mešity, domy pak křesťanské počárali ohavnými obrazy ďáblův; křesťané pak, slabšími jsouce, museli to trpěti. Hned při prvním setkání rouhači s posměchem sami na to ukazovali; a však sv. Cyrill vtipně a pokojně jim řekl: „Kde jsou ďáblové na domech, tam jsou u vnitř křesťané; kde ale toho znamení není, tam přebývají ďáblové vnitř.“ —

Námitky proti víře křesťanské týkaly se hlavně trojí věci:

I. vytýkáno křesťanům, že jsou mezi nimi roztržky u víře, a že život nesrovnává se s věrou jejich;

II. ukazováno na protivný smysl, který prý se naskýtá v učeni o Trojici Boží;

III. Mimo to honosili se oni sami, že u nich je umění, bohatství a moc, čímž prý Bůh sám dokazuje své zalíbení nad věrou proroka Muhameda.

ad I. Co se týče první námitky, vychloubali se a pravili: „Prorok náš Muhamed přinesl nám pravé učení od Boha, a obrátil mnohé národy; my všickni držíme se pevně zákona jeho; mezi Vámi však jsou roztržky; vy zákon Kristův ten tak, onen onak, jakož jest komu vhod, držíte a konáte.“ — K této námitce vážené ze života, zavdaly spravedlivou příčinu sekty mnohé, které se rojily mezi Řeky; nedaloť se tolikéž popříti, že Řekové hádajíce se mezi sebou o osobě Kristově, o poměru Božské a lidské přirozenosti, Božské a lidské vůle v osobnosti Jeho, při tom zanedbávali plniti zákon Jeho; a nepřátelům to přišlo vhod, takovou námitku jim učiniti. Než sv. obránce Cyrill té námitky se neulekl, nýbrž vážně ji potřel, řka: Bůh náš je jako hlubina mořská; prorok zajisté praví o něm: Rod Jeho kdo vypoví? Mnozí, chtíce proskoumati bytost Jeho, vydávají se v tuto hlubinu. Kteří mají veliký rozum, s pomocí milosti Jeho, poznavše Ho, dostanou se na břeh; kteří pak jsou rozumu slabého, neb se plaví na zpukřelých korábech, ti utonou, neb se viklají a sem tam zmítají. Vaše pak známost o Bohu je jako úzká a mělká voda, kterou každý buď malý neb velký, snadno přeskočí. Odtud se dá vysvětliti, proč mezi námi stává roztržek, jichž prý mezi vámi není.

Honosíte-li se ale, že zachováváte zákon Muhamedův, ani tomu nelze se diviti. Váš Muhamed nežádá od vás, leč k čemu se nese a kloní sama smyslná přirozenost člověčí; on vám nezapověděl oddávati se hněvu a žádostem tělesným, ale ovšem povolil. Jinak ovšem Kristus! On od země vyvádí věrou a milostí svou zhůru k nebesům. Stvořitel zajisté postavil člověka uprostřed mezi anděly a živočichy, řečí a rozumem oddělil jej od zvířat, vášněmi a žádostmi od andělův. Kdo se chce blížiti andělům: nemusí-li se vzdalovati chtíčů zvířecích? Toho však nežádá od vás Muhamed, ale ovšem od nás Kristus. Co z toho plyne, sami se dovtipte. Žíti jako zvíře, dovede leckdo.“ —

ad II. Při druhé námitce čelící proti učení o Nejsvětější Trojici, počínali sobě učenci Saracenští netoliko uštěpačně, ale i rouhavě.

„Jeden jest Bůh“ tak pravili. „Vy ale slavíte tři, nebo Otce, Syna i Ducha nazýváte Bohem. Pokud tomu tak jest, tož mu i ženu dejte, ať se mnozí bohové rozplodí od něho.“ —

Rouhání toto zasluhovalo ostré důtky; aby jim jí nedaroval, odvětil sv. mudrc vážně: „My ovšem dobře a slušně dle sv. proroků, apoštolů a učitelů církve navykli jsme oslavovati Boží Trojici: Otce, Slovo i Ducha, tři osoby v jedné bytosti. Slovo vtělilo se v životě Panny a narodilo se pro naše Spaseni, jakož svědčí sám Muhamed, prorok váš. Napsal zajisté takto: Poslali jsme ducha našeho k Panně, aby porodila (Krista), a z těchto slov vám vyložím víru naši o Trojici.“ I počal rozbírati slova Muhamedova, slova to, kteráž jsou vyňata z Písma sv.; učinil to tak jasně, že slovy jeho poražení odpůrcové bezděky všickni se odmlčeli.

ad III. Když pak se mu vychloubali uměním, vědomostmi, bohatstvím a mocí svou, obzvláště ostře odslovil jim, an se mu hrdě svými vědomostmi honosili.

„Člověk nějaký“ — řekl, „nabral vody z moře a nose ji v pytlíku chlubil se u jiných řka: Vizte vodu, jakové nikdo nemá, než já. I přišel muž jiný, pomořník a řekl mu: Což se nestydíš, vychloubati se věcí, kteroužto máš toliko v zapuchlém tomto měšci? My toho máme celou hlubinu. A tak i Vy sobě počínáte, od nás ale všecka umění pošla.“

Když pak jej vedli do své mešity, okrášlené zlatem a stříbrem, kamením drahým a perlami, honosíce se bohatstvím a chlubíce se, jak veliká je síla a hojnost pokladů knížete saracenského, řekl jim: Já se tomu všemu nic nedivím. Bohu buď chvála a sláva Stvořiteli všech těchto věcí, kterýž je dává lidem ku potěšení a radosti, vy však dle své zlosti k neřestem užíváte jich.“

Sv. mudrc zahanbiv protivníky, co vítěz vyšel ze zápasu. Aby se pomstili, podali mu jedu. Sv. Cyrill vypil podaný jed, a však neumřel, nýbrž šťastně do Cařihradu se vrátil. Navrátiv se, oddal se docela životu rozjímavému, a odstranil se na horu Olympus, kde již bratr jeho Method co poustevník (asketa) živ byl.

Než dlužno, abychom i o tomto sv. bratru něco předeslali, než začneme líčiti slavnou jejich činnost apoštolskou:

O mladém věku sv. Methoda nemáme ani tolik zpráv, kolik jsme jich o nejmladším bratru jeho posud uvedli. Co o něm poněkud víme, sahá do časů pozdějších. Method byv křesťansky vychován a náležitě vzdělán, měl dle příkladu otce svého sloužiti císaři a vlasti v úřadech občanských. Dráha ta vedla ku slávě a moci světské. Method dle vůle otcovy oddav se na ni vysokého dosáhl důstojenství. Slovanského jazyka mocen byl hned z domu otcovského; nebo Soluň, rodné jeho město, bylo tehdáž městem odpolu slovanským. Že pak slovansky mluviti uměl, stal se místodržitelem jedné krajiny slovanské, bez pochyby strumské (provincia Strymonia).

Není však divu, že šlechetného Methoda úřad ten, jinak vznešený a žádoucí, v krátce omrzel. Za tehdejších dob, kde říše řecká nádherou dvoru, prostopášností dvořanů, i celým spůsobem vlády vždy více klesala, nebylo lze hrubě mnoho dobrého při nejlepší vůli působiti, aniž bývalo možné, trpícímu lidu zjednati úlevy jaké vydatné k. p. v daních a t. d. A to bolelo šlechetného Methoda; jemu zošklivil se svět, v zkaženosti tonoucí, úřad stal se mu břemenem, a v srdci jeho zmohla se vřelá touha, cele oddati se službě Boží.

Touha ta posvátná přivedla ho do kláštera na horu Olympus, kdežto vynikaje učeností a cností mezi mnichy, též na kněžství posvěcen jest. Když se r. 857 Photius ošemetný vetřel na stolici patriarchální v Cařihradě povstaly následkem toho dvě strany v duchovenstvu z nichž jedni bočili k Photiovi, jiní pak věrně stáli při straně výborného Ignácia, a není pochybnosti, že oba svatí bratři statečně stáli na straně práva utlačeného, a že oba, vidouce nezbytí, uchopili se milerádi každé příležitosti, vně Cařihradu a říše řecké království Boží rozšiřovati.

Mocní přátelé sv. Methoda chtěli ho povýšiti na biskupství, on však se lekal tohoto úřadu těžkého, jako sv. Basilius, Jan Zlatoústý a jiní Svatí. Nadarmo jej měli tedy ku přijetí hodnosti biskupské. Sluha Boží zůstal v zamilované samotě, obíraje se modlitbou a rozjímáním Božské pravdy a cvičením se v ctnostech křesťanských. Mimo to bavil se v prázdných hodinách uměním malířským i jinou prospěšnou prací, až pak po letech povolal Pán oba sluhy své na dráhu apoštolskou mezi národy slovanskými.