Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Povýšení Moravy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povýšení Moravy
Podtitulek: (Rok 803—863)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 121–126.
Licence: PD old 70

Ohled na Moravu. Mojmír a Privina. Počátky křesťanství v Moravě a v Čechách. Války s Ludvíkem Německým. Rostislav na Moravě nikomu nepodlehlý.

Nejstarší děje, které se zběhly v Moravě od uvázaní se Slovanů v ni až do 9. století, jsou ještě hustější tmou pokryty nežli děje české. Avšak jakož národ moravský co do původu, jazyka, obyčeje a povahy vždy byl s českým jeden, tak i ohledem na větší proměny vždy stejného s ním zakoušel osudu: s ním spolu, v polovici 5. století, uvázal se v zemi svou, s ním spolu trpěl příkoří od Avarů, s ním také pomocí Sámovou v 7. století osvobozen jest. I po Sámově smrti uhájili Moravané nepodlehlosti své proti Chaganům. Tehdejší hranice moravské byly na jihu již asi tytéž jako podnes; na východ ale zdá se, že přes hořejší Pováží vztahovaly se až k Tatrám. Po pádu říše avarské rozkládali Moravané ve zpuštěných krajinách[1] vždy dále a dále sídla svá; brzy osadili také celé severní poříčí Dunaje, od hor Mannhardských až k ústí Hronu, vypudivše odtud několik avarských knížat, kteří byli přijali panství svá od Karla Velikého v léno. Aby od mohutného císaře proto válkou stíháni nebyli, pokořili se mu knížata moravští sami na sněmu řezenském roku 803,[2] a od té doby považováni jsou co manové říše Karlovy.

Ve druhé čtvrti 9. století panoval kníže Mojmír v Moravě, muž ducha neobyčejného; neb jakkoli málo jest, co nám chudé dějepisy onoho věku o něm poznamenaly, však i to vydává svědectví dostatečné o jeho moudrém a důkladném sobě počínání. Přiznav se k víře křesťanské a zůstav věren císaři Ludvíkovi Pobožnému, pojistil tím zemi své pokoje od Němců. Moravané nehnuli sebou, když roku 818—823 povstání smělého Ljudevíta v Dolejší Panonii hrozilo říši franské nebezpečím; aniž nadužívali nesnází těch, do kterých roku 827—829 vláda franská uvržena byla skrze války bulharské. Mojmír zdá se že především se snažil rozšířiti a upevniti moc svou v Moravě samé; podrobujíc a v poslušenství své uvozujíc menší její knížata, jal se první zakládati onu říši moravskou, která ve druhé polovici 9. století tak zmohutněla, že i Čechy od ní závisné učinila. Zapudiv roku 830 vzpurného a jestě nepokřestěného knížete nitranského jménem Privinu přes Dunaj, zmocnil se země jeho. Císař Ludvík ale vlídně přijav vyhnance, dal ho pokřestiti a vykázal mu k dědictví velikou krajinu na Blatenském jezeru v Dolejší Panonii.[3]

Povážíme-li, kterak za vlivem Franků korutanští i avarští knížata již před koncem 8. století ku křesťanství se obraceli, nemůžeme pochybovati, že blahozvěstí to i v Moravě, aspoň na počátku 9. století, již několik vyznavačů nabylo. Franská zajisté vláda kamkoli zasahovala, tam ihned také křesťanství vštěpovati za úlohu a za zisk měla. Však teprv za Mojmíra ujalo se vlastně símě evangelium mezi Moravany.[4] Kostel nitranský, od salcburského arcibiskupa Adalrama roku 836 posvěcený,[5] byl ačkoli ne sám v sobě první, který mezi severozápadními Slovany vůbec vystaven, však aspoň ten nejstarší, o kterémž nás došla určitá zpráva; avšak i v Olomouci i v Brně stály již také za Mojmírova věku kostely, jakož z listinných svědectví zavírati jest;[6] a nápodobně pochybovati nelze, že i staroslavný Velehrad počal, jestli ne dříve, aspoň téhož času slynouti křesťanskými chrámy. Protož jistě již za věku Mojmírova znali se nejeden lech a mnoho lidu v Moravě ku křesťanství.

Ku konci léta 844 uzavřelo také čtrnáctero českých lechů obrátiti se na víru křesťanskou. Zabrali se proto do Řezna ku králi Ludvíkovi Německému, jenž vlídně je přijav, dal dne 1. Jan. 845 i s lidmi jejich pokřestiti.[7] Kdo ti lechové neboli páni čeští byli, jak se jmenovali a co při tom křestu více se dálo, nadarmo bylo by se ptáti; nemáme zajisté nižádné další o tom zprávy. Ale památný skutek tento jest ten nejstarší, který ohledem na počátky křesťanství v Čechách historicky stvrzen jest, ačkoli téměř nelze pochybovati, že tam již i předtím víra křesťanská byla nabyla některých vyznavačů. Mezi jinými následky i to z něho vyplynulo, že až do zaražení pražského biskupství Čechy počítány byly celé k řezenské diecési. Nesluší také mlčením pominouti, že tento křest tolikera pánů českých pocházel z dobrovolného oumyslu a s vlastní jejich vůlí se stal, aniž pak brannou mocí německou na nich, jak sice na dolejších Polabanech, vynucen byl. Protož božská nauka tato, zavítavši hned zpočátku vlídněji do Čech, aniž násilím sprovázena byvši, mohla v jemném srdci národu našeho rychleji blahočiniti a hlouběji vkořeniti se nežli u Slovanů severních. Poněvadž ale kníže Hostivít, vévoda zemský, nepřistoupil s oněmi čtrnácti lechy spolu ku křesťanství, tito pak skutkem tím samým poddali se králi německému v ochranu, jest se domýšleti, že obrácení toto souviselo s domácími rozbroji, buď co příčina, buď co následek jejich.

Sváry a půtky protipřírodní, kterými dům nešťastného císaře Ludvíka před jeho smrtí († 840) i po ní zmítán byl, dopřály Slovanům oddechu a chvíle, že mohli tehdáž sami s sebou obírati se. Jakmile ale války synů Ludvíkových mezi sebou ukončily se na čas smlouvou verdunskou roku 843 a veliká říše, přirozeným svým roztrojením ve Francii, Itálii a Německo, nabyla více poklidu a stálosti, počalo starodávné záští mezi Němci a Slovany pomalu opět vyskytovati se. Slované však již napotom neměli více činiti s mohutnými panovníky celé říše franské, ale jen s králi německými.

Ludvík, po oné smlouvě první král německý (843—876), snažil se postaviti se naproti Slovanům v tentýž poměr, který děd jeho Karel Veliký byl říši franské osobil. Mojmírova vzrůstající moc nepokojila ho; pročež vtrhnul v měsíci srpnu roku 846 s velikým vojskem do Moravy, a ssadiv Mojmíra z trůnu, dopomohl synovci jeho Rostislavovi čili Rasticovi na jeho místo. Zdali a jak Mojmír se bránil a co dále s ním se stalo, neví se. Vraceje se odtud s vojskem svým, Ludvík skrze Čechy se bral; snad spoléhal na věrnou oddanost oněch čtrnácti pokřestěných lechů, jichžto země, hraničíce bezpochyby s jeho říší, poskytovaly jemu cestu. Ale větší částka národu, ještě pohanská, v čele majíc vévodu svého, povstali ku pomstě za toto cizozemců do země se vtíraní. Podstoupivše bojem vojsko německé, porazili a rozptýlili je; král sám stíží ušel zajetí. I bylať veliká kořist, kterou vítězové odjali vítězům domů ve vracujícím.[8]

Tak důtklivé rány nemohl Ludvík snésti pokojně. Chtěje se vymstíti, pozdvihl novou proti Čechům válku, která po čtyrletém zuření skončila se pro Čechy ještě slavněji. Roku 847 a 848 bojováno z obou stran bez prospěchu rozhodného: neb ačkoli kronikáři němečtí mluvili o vítězstvích, zvláště roku 848, kdežto královic Ludvík sám vojsko byl vedl, nemohli přece tajiti se také o vpádech, které Čechové do Bavor činili, dokazujíce tím, že vítězství ta nic jiného nebyla než obyčejné střídaní se štěstí válečného. Ku konečnému rozhodnutí dlouhého boje vypravil král roku 849 silnější vojsko nežli kdy předtím; a sám nemocen jsa, kázal je na místě svém vésti proti Čechům příteli a miláčkovi svému vévodě Ernstovi, muži přednímu v říši své. I Thakulf, markrabě na hranicích srbských, a mnozí hrabata i opatové ze všech zemí německých připojili se k výpravě té s družinami svými. Vtrhše do Čech, když počali ztékati náspy a záseky, ve kterých Čechové se byli zavřeli, markrabě Thakulf těžce poraněn jest a outok odražen sice, ale se ztrátou velikou. Protož Čechové vyslali do ležení německého několik mužů k jednání o pokoj; kteřížto když především se ptali po Thakulfovi, jakožto jazyka i obyčeje slovanského nejvíce povědomém, on jakkoli umdlena se cítil, na koně vsed, jezdecky s nimi se obíral, aby ran jeho nezpozorovali. Avšak když jednání ještě trvalo, někteří hrabata přikvačivše na ležení české v pokoji si hovějící, obnovili boj krvavý; za nimi celé vojsko německé hrnulo se k outoku. Tak nešlechetnou věrolomností rozdráždění Čechové vzchopili se všickni ku pomstě hrozné. Odrazivše outok, potloukli náramně všecky houfy nepřátelské, a stíhajíce je na outěku až do ležení jejich, tu je obklíčili ze všech stran. Nyní Němcům bylo prositi o pokoj a postaviti rukojmě, kterýmiž by vykoupili sobě návrat do vlasti. Cesta, kudy se vrátiti měli, jim předepsána; všecka nářadí a zavazedla zůstala vítězům, i zbraně samy musely jim odevzdány býti. Pohanění takovéto bylo neslýchané v národu německém a zmatek způsobilo veliký i všeobecný.[9] Však místa, kde boj ten se konal, ani hrdiny, který Čechy v něm vedl, historie pohříchu nám nezjevuje.[10]

Za novou a větší tuto ztrátu Čechům se odplatiti nezbývalo Ludvíkovi naděje, když říše jeho stejnou dobou i na severu od Normanů veliké škody trpěla, potom pak i všeobecný hlad a mor Němce hubiti se jal. Protož nelze bylo jemu jináče než spokojiti se s mírem tím, který s Čechy uzavřen byl, jehožto však forma i další obsah tají se u tehdejších letopisců.[11]

Válečné štěstí české dodalo smělosti a odvahy sousedům jejich slovanským, kteří ještě podléhali německému králi. Roku 851 pozdvihli se nejprve Srbové, avšak podrobeni jsou opět, více strojným pleněním jejich země, polí a osení od vojska Ludvíkova[12] nežli brannou mocí. Mnohem ale důležitější bylo, co v Moravě se dálo. Jestliže Ludvík sám posadil Rostislava na trůn moravský, nebylo mu dlouho kochati se nadějí o věrnější oddanosti jeho. Mojmír byl mu jen podezřelým; Rostislav stal se i nebezpečným. Dávní tohoto panovníka žádost dobýti Moravě nepodlehlosti, vyzrávši brzy v pevný oumysl, stala se nejvyšší úlohou jeho života, o kterouž všemi způsoby a prostředky, ve štěstí i v neštěstí neustále se snažil. K tomu cíli také v lepší přízeň vešel s Bulhary, mocnými sousedy svými na východu,[13] hledal svazku přátelského s domem byzantským a opatřil zemi svou několika pevnostmi, na onen čas nedobytnými. Král Ludvík vida, kam oumysly tyto měří, nemeškal jim na odpor se staviti. Roku 855 s velikým vojskem do Moravy šed, vrátil se však bez vítězství a se škodou, nesměv outokem se hnáti na pevné hradby protivníka svého, a byl na outěku svém důrazně od Moravanů pronásledován.[14] To prozatím zjednalo Rostislavovi svobodu a nepodlehlost aspoň skutkem, protože Ludvík nemohl skrze několik let ničeho dále předsebráti proti němu. Od té doby moc jeho, vždy více se vzmáhajíc, stávala se útočištěm všech od Ludvíka utiskovaných a pronásledovaných; k ní zření své brali a na ni spoléhali všickni, kdo proti králi se zpěčovali, až i královici sami. Slavitah, kníže český, vyhnaný bavorským vojskem z Vitoraze, města svého, utekl se k Rostislavovi, an zatím Ludvík bratra jeho, k Čestiboru, knížeti srbskému, vyhnaného, pod ochranu svou přijav, na Vitorazi pánem učinil.[15] Nejvyšší ouřadníci říše Ludvíkovy, jmenovitě hrabata Werinhar i Gundaker, zbaveni byvše ouřadů svých, obrátili se k Rostislavovi. Sám nejstarší králevic Karlmann, vévoda korutanský, hledaje ochrany a bezpečí před otcovým hněvem, spolčil se roku 861—863 s Rostislavem; a druhý syn, Ludvík Mladší, následoval příkladu bratrova, když i on roku 866 pozdvihl se proti otci.

Všecky tyto zprávy, z pramenů německých váženy jsouce, objevují nám jen poměry Rostislavovy k říši německé, a i ty jen náhodně a jednostranně; letopisci zajisté němečtí toho věku, obírajíce se jen s událostmi ve vlasti své, nestarali se o sousedy své dále, než pokud s nimi Němcům činiti bylo; Slované pak neměli tehdáž ještě svých letopisců. Protož o tom, co v lůně národu samého v Čechách a v Moravě se dálo, žádné ovšem zprávy se nám nedostalo. Toho tím více litovati jest, čím důležitější byly proměny, které právě tehdáž se zběhly v celém duchu a smýšlení, obyčejích a právích, občanském zřízení a státních poměrech národu našeho. Bylť to zajisté věk vítězení křesťanstva nad pohanstvem, kteréžto v národu tak srdečně nábožném, jakový jest náš, nemohlo bez velikého myslí rozjaření a kolotání předsejíti; bylť i věk vzmáhající se jedinovlády, a tudíž i přechodu z vetché slovanské rozdrobenosti a nepodlehlosti k ústrojnímu státnímu celku. Jakkoli prospěšné a blahočinné byly proměny tyto, není však pochyby, že potáhly za sebou nejednu půtku, nejednu bouři v národu; ale i cokoli toho se stalo, zůstalo a zůstane navždy tmou nepaměti pokryto, an žádný hodnověrný svědek nás o něm zpravovati se nejal.[16]

Jen jeden jediný, avšak předůležitý skutek onoho věku zachoval se v paměti potomstva, jelikož símě jeho blahoplodné ujavši se pevně, odolalo bouřem všech potomních věků a i podnes ještě nepřestává vydávati hojné a spasitelné ovoce milionům lidstva. Byloť to povolání obou filosofů Cyrila i Methodia do Moravy a jejich apoštolování mezi Slovany.


  1. 62
  2. 63
  3. 64
  4. 65
  5. 66
  6. 67
  7. 68
  8. 69
  9. 70
  10. 71
  11. 72
  12. 73
  13. 74
  14. 75
  15. 76
  16. 77