Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Velikost a pád říše moravské

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Velikost a pád říše moravské
Podtitulek: (Rok 862—907)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 127–146.
Licence: PD old 70

Cyril a Methodius v Moravě. Rostislavův nešťastný konec. Svatopluk, veliký panovník moravský. Jeho spojení s Čechy. Křest Bořivojův. Slovanská liturgie v Čechách i v Moravě. Boje s králem Arnulfem. Vpád maďarský. Svatoplukova smrt. Krvavý rozbroj synů jeho. Odtržení se Čech od Moravy. Zahynutí říše moravské.

K jižným Slovanům, kteří po Moesii, Thrácii, Macedonii a po řeckém polouostrovu se byli rozhostili, křesťanstva proklestilo si dráhu již z počátku 7. století.[1] Obrácení národů těchto dálo se křesťanskou horlivostí Byzantinců, a to klidně i bez odporu, poněvadž tu náboženství rozšiřováno bývalo samo pro sebe, a ne co prostředek ku panství a vládě; pročež tito Slované přilnuli tím stáleji hned ku křesťanství, čím více ono zakládáno na vlastním přesvědčení jejich. Záhy bylo je vídati postavené i v nejvyšších ouřadech a důstojenstvích, jak na dvoře císařském, tak i ve vojště, ba i v církvi. Za příklad sloužiž Nicetas, rodilý Slovan, jenž povýšen byl roku 766 na důstojenství patriarchy konstantinopolského; a o století později, roku 867, dostala se s velikým Basiliem Macedonským rodina slovanská i na císařský trůn byzantský, na kterémž i skrze sto let se udržela. Při takovém věcí stavu snadno jest pochopiti, kterak se stalo, že v 9. století dva v macedonském Soluně, městě tehdáž odpolu řeckém, odpolu slovanském, rodilí bratří mohli literaturu slovanskou založiti a započíti řadu spisovatelů slovanských co nejdůstojněji.

Cyril a Methodius, synové solunského patricia Lva, vynikali za věku svého mezi učenými cařihradskými jak známostmi, tak i pobožností života. Zvláště pak Cyril (jehožto z mládí Konstantinem nazývali) uměl se zároveň ve věcech i božských i světských a slynul neobyčejnou známostí jazyků řeckého, latinského, slovanského, arménského i chazarského; jsa důvěrný přítel konstantinopolského patriarchy Photia, známého z rozdvojení se církve východní a západní, neváhal přece postaviti se tytýž i v odpor smyslům jeho. Když Chazaři, panovavší na Černomoří ve dnešních jižných Rusích, požádali sobě učitelů křesťanských z Konstantinopole, poslán jest Cyril do země jejich, a blahočiniv skrze několik let v tomto již od židovských a mohamedánskych věroučitelů všelijak pokoušeném národě, osvobodil jaté u nich křesťany a vyzdvihl kosti sv. Klementa, někdy biskupa římského, jenž podnikl okolo roku 102 v taurickém Chersonesu smrt mučednickou. Starší jeho bratr Methodius, mnich na hoře Olympské a malíř spolu, dostav se okolo roku 860 ke dvoru bulharského krále Borisa, obrátil jej šťastně na křesťanskou víru, nejprv vyobrazením posledního soudu, potom i vyučováním, Boris uchýlil se s prosbou o kněží a učitele nejprv do Konstantinopole, potom do Říma i k císařům římským; a známo jest, že sporem o přivlastnění sobě této nové čeledi křesťanské nabylo schisma církve východní a západní, právě té doby se pučivší, nemálo podnětu.

Zdárný účinek ten, že dva národové, křesťanstvu a evropejské osvětě až potud nejnebezpečnější, přilnuli k nim konečně sami, roznesl pověst slavnou o působení obou bratří až do dalekých zemí. Pro Slovany ale ještě vážnější a zajímavější musela býti zásluha ta, že Cyril, vynalezev roku 855 zvláštní litery — po něm cyrilicí zvané —, ježto značily všecky rozmanité zvuky jazyka slovanského až do těch nejjemnějších rozdílů podivnou určitostí, jasností a ouplností, počal byl překládati Písma svatá i knihy církevní do téhož jazyka, podle nářečí tehdáž u macedonských Slovanů užívaného.[2] Písmo zajisté, otevřevší Slovanům bránu k osvětě novoevropejské, zdomácnilo i zourodnilo teprv křesťanství mezi nimi.

Také Rostislava Moravského donesla se pověst o tom, co u jižných Slovanů, u Bulharů a Chazarů se bylo stalo. I buďže sama toliko potřeba zdárnějšího a důkladnějšího naučení, buďže spolu i žádost ho pobádala, vstoupíc do trvalého a důvěrného s Byzantinci spolčení vymaniti se i v této příčině od Němců: vždy jisté jest, že usiloval zjednati národu svému dobrodiní díla tak výtečně apoštolského. Vypraviv poselství do Konstantinopole, požádal císaře Michala o slovanské učitele; neb ačkoli národ jeho již byl přijal křest od kněží německých, však pro nedostatek u vyučování ještě křesťanství bylo do myslí jeho se nevštípilo. Císař Michal radost maje z poselství toho, vypravil k Moravanům oba slavné bratří samy, potřebami na cestu hojně je opatřiv.

Tímto způsobem dostavše se Cyril a Methodius s učedníky svými do Moravy, dovršili zde blahočinné dílo své. Překlad slovanský Písem svatých a potřebných knih církevních jimi tu dokonán[3] a v častém po všech krajích říše moravské cestování hlásáno slovo boží lidu v řeči jeho vlastní. Přičiněním jejich mnoho kostelů buďto znovu staveno, buďto, jako kostel sv. Petra v Olomouci, lépe nadáno.[4] Slovanský způsob služeb božích rozšířil se brzy netoliko v Rostislavově říši, ale i u panonskych Slovanů, nad kterýmiž, an Privina v boji proti Rostislavovi (okolo roku 861) byl zahynul, panoval Privinuv syn Kocel. Roku 865 salcburský arcibiskup Adalvin posledníkráte slavil vánoční svátky u Kocela na hradě jeho Mosburku nedaleko Blatenského jezera;[5] nebo brzy potom i tento kníže, a s ním Panonie celá, uchýlili se ke slovanským učitelům našim, kterýmžto němečtí diocesáni nadarmo bránili přístupu a místa v dosavadních diocésích svých.

Bavorští biskupové, jichžto biskupské okresy a práva trpěly takovouto ujmu, nemohli proto utajiti stížností svých u papeže i u císaře; a ohled na počínavší právě tehdáž různice mezi římskou a řeckou církví naskytuje nám, že žaloby jejich vztahovaly se také na pravověrnost obou bratří, v podezření a pochybu ji uvozujíce; jakož pak i samo požádání jejich z Konstantinopole chtělo se počítati Rostislavovi za vzpouru a odpadnutí od Říma. Naproti tomu pochybovati nelze, že papež Mikuláš, duchem výtečný, slyše o blahoplodném počínání apoštolů slovanských a jistě také od Rostislava za ně přímluvu maje, nechtěl soudem svým se ukvapiti a zastavovati náhle působení jejich. Povolal jich tedy k sobě do Říma, aby dověděti se mohl od nich samých, co a kterak učili. Oni pak sami tím ochotnější byli k cestě té, aby tam nabýti mohli svěcení učedníků svých na kněžství, kteréhož jim od německých biskupů odpíráno. I nastoupili cestu, apoštolovavše v Moravě půl páta léta; Cyril vzal i nalezené kosti sv. Klementa s sebou, aby přinesl je papeži a Římanům v dar. Cesta jejich vedla je skrze země Kocelovy a skrze Benátky, kdež jim již nastaly nemalé s latinskými kněžími hádky. Dříve pak, nežli dojeli do Říma, umřel Mikuláš (1. Nov. 867); nástupce jeho Adrián II. vyšed, pro uctění svatých oněch relikvií, které přinášeli, jim vstříc ve slavné procesí až za brány městské, přivítal je u sebe co nejlaskavěji.

V Římě zdrželi se oba bratří až do roku 869, měvše mnohé pojednávaní jak s papežem Adriánem, tak i s učenými na jeho dvoře biskupy Formosem, Gauderikem, Arseniem i bibliotekářem Anastasiem. Adrián přesvědčil se o ouplné pravověrnosti jejich a schválil i slovanskou jejich liturgii, nabyv dříve důkazů dokonalého jejich poslušenství. Zatím ale Cyril ochuravěv, odřekl se další ve Slovanstvu práce, a učiniv se mnichem,[6] umřel již den padesátý po vstoupení do kláštera, totiž 14. Febr. 869, stáří let 42. Na smrtelné posteli napomínal ještě bratra svého k setrvání v díle počatém: „Hle, bratře,“ dí, „posavad jsme dva soupřeží byli, oba jednu brázdu táhnouce; nyní já na léše padaje, končím věk svůj. Ty však setrvej v díle spasitelném a nedej se láskou k domovu zavésti, abys je opustil.“ Method chtěv pohřebit dáti ostatky bratra svého po vůli matčině ve klášteru svém Olympu, ku prosbě biskupů římských svolil k pochování jejich v Římě ve chrámě sv. Klementa. Mezitím když Rostislava Moravského jiné zaměstnávaly péče osudné, přišli od Kocela, knížete panonskeho, poslové do Říma, žádajíce o propuštění Methodiovo do vlasti jejich. Adrián vypravil ho sice ke všem třem knížatům slovanským, Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi s bulou, ve kteréž netoliko dílo apoštolů slovanských bylo chváleno, ale také neukryté vyřčeno, že krajiny knížat těch náležejí nepostředně pode správu římské stolice;[7] než poněvadž ohromné zatím převraty a bouře do Moravy jíti bránily, zůstal Methodius ve vlasti Kocelově. Tento pak uživ příležité chvíle, poslal jeho brzy nazpět do Říma s prosbou, aby panonské biskupství, k římskému někdy patriarchátu počítané, obnoveno a Method první opět na stolici jeho povýšen byl; čehož i dosáhl bez nesnáze.

Padly tyto důležité církevní proměny do doby, ve kteréž na Moravě a Dunaji veden byl nejtužší boj o nepodlehlost a samostatnost národní; a jelikož Němci v zemích slovanských byli zvykli provozovati práva panství duchovního i světského vždy pospolu a nerozdílně, není pochyby, že i ony napomáhaly k většímu zapletení a zjitření boje toho. Štěstí válečné v něm dlouho jakoby maní se kolotalo. Když v měsíci srpnu 864 král Ludvík proti Rostislavovi opět pole sebrav, oblehl jej mocně na hradu jeho Děvíně, nad oustím řeky Moravy do Dunaje, on slaba se cítiv, žádal o pokoj a slíbil i s lechy svými králi býti oddaným a věrným.[8] Ale již o dvě léta později (866) pobízeli ho králevic Ludvík sám i s několika předními pány říše německé, aby zpěčiv se, zdvihl proti starému králi novou válku. Konečně roku 868 vypukl poslední veliký boj mezi Rostislavem a Ludvíkem.[9] Válčeno z obou stran dlouho bez prospěchu. Roku 869 rozšířilo se divadlo válečné na ten způsob, že i Čechové a Srbové, pobídnutím nepochybně Rostislavovým, zbraně se chopivše, oni do Bavor, tito do Durynska záhubné vpády činili; také Rostislavův synovec Svatopluk, jenž pod strýcovým právem, jakož se zdá, v nitranské krajině panoval, připomíná se toho léta co spolubojovavší. Král Ludvík vypravil tehdáž tři veliká vojska: jedno z Durynk a ze Sas vyslal se synem svým Ludvíkem proti Srbům; druhé vésti měl z Bavor syn jeho Karlmann proti Svatoplukovi; s třetím, ve Francích a Švábech sebraným, chtěl sám osobně proti Rostislavovi táhnouti, ale onemocněv, musel svěřiti vrchní nad ním správu nejmladšímu synu Karlovi. Oba královici vnikli do Moravy hluboko, Karel, jak se zdá, z Rakous, Karlmann z Panonie, aniž jim bylo zápasiti s velikým odporem. Karel dostal se až k Velehradu, hlavnímu Rostislavovu sídlu, jehožto ohrady na onen věk byly nadobyčejné a bezpříkladné;[10] i poplenil a v popel obrátil celé okolí jeho. Také Karlmann ze své strany tak se přiblížil, že obě vojska mohla v zemi nepřátelské — asi v jižní částce dnešního kraje Hradištského v Moravě[11] — spojiti se. Přece však nedosáhli oučele, pro který celá ta výprava předsevzata byla, podrobení totiž Rostislavova.[12] Obyvatelé byli před nimi ustoupili; oni pak, poplenivše v zemi všecko, museli pro nedostatek potrav vrátiti se bez pořízení nazpět. Rostislav byl podrážděn a uražen, ale ne poražen; Velehrad zůstal nedobyt; ano Němci vracujíce se, veliké utrpěli škody. Nato pokoj uzavřen pod výminkami pro Ludvíka nevelmi příznivými.[13] Lépe zdařila se výprava proti Srbům a námezdným jejich pomocníkům českým,[14] kteříž od Ludvíka mladšího poraženi a podrobeni byli.

Tímto způsobem z počátku léta 870 dokročiv vrchu moci a vlády své, požíval Rostislav skutkem oné nepodlehlosti a samostatnosti, o kterou snažil se byl skrze celý život svůj. Tím bolestněji ale muselo ho to dojmouti, když uzřel, kterak nejen krajané, ale i pokrevní a domácí jeho sami usilovali zmařiti poklad ten tolikerou krví dobytý. Ctižádostivý synovec jeho Svatopluk domýšlel se v tom většího prospěchu, když by, odřekna se poslušenství strýce snad obtížně pánovitého a přísného, podnikl raději vrchní vládu Karlmannovu; kterými vnadami na to naveden jest, že dal se i s zemí svou v ochranu netoliko cizozemce, ale i dosavadního nepřítele svého, neví se.[15] Rozlítiv se nade zradou takovou, vyslal Rostislav muže, kteří Svatopluka na hostině přepadnouti a zavražditi měli; ten ale, záhy o tom vystřežen, vyhnul se hodům, sokolčí lov předstíraje. Nato jal se Rostislav s ozbrojeným houfem osobně stíhati jeho, ale od synovce sám oblouzen i jat jest. I tak dalece zapomenul se Svatopluk sám nad sebou, že strýce a pána svého hanebně zrazeného, že hrdinu národu svého zbraně zbaviv, do okovů vrhl a nejlítějšímu jeho nepříteli Karlmannovi vydal. Nešťastný panovník, řetězy sklíčen a přísně ostříhán, poslán Karlmannem do Řezna, aby tam souzen byl po Ludvíkově vrácení se z Porejní.

Náramně zaplésáno na dvoře německém nade zdařením tímto. Nejstálejší, nejnebezpečnější nepřítel německé říše, podpůrce vždy ochotný všech německých odbojníků, zakladatel mohutné říše slovanské s dalekosáhlými záměry — vězel nyní upoutaný v cizině, od nepřátel očekávaje osudu svého. Karlmann vrazil bez meškání do říše opuštěné, ana překvapena změnou tak náhlou nikterak neodporovala; osadiv města i hrady lidmi svými, ustanovil hrabata Engelšalka i Viléma za správce zemské v Moravě a odnesl s sebou do Korutan královské poklady Rostislavovy; i vše to podařilo se mu bez nesnáze, bez krveprolití. Důklad rozhodných dějin těchto cítěn široko daleko; i jevil se také neprodleným povýšením hlasu poslů Ludvíkových naproti králi Karlovi Franskému, když po smrti Lothara II. měli s ním činiti o rozdělení Lotharingie.[16]

Král Ludvík, vrátiv se do Řezna v listopadu 870, poručil přivésti Rostislava těžkými řetězy spoutaného před sebe, i dal ho potom soudit Frankům, Švábům a náhodou přítomným několika Slovanům, kteříž ho k smrti odsoudili. Král však kázal mu vyloupiti oči a strčil ho do kláštera německého — po čemž o něm ve kronikách nikde více se nemluví.[17]

V době této zrady a poroby Svatoplukovy počalo se zmíněné již nahoře Methodiovo biskupování v Panonii a Moravě; a i při něm nezachoval se nový panovník tak, jak to čest jeho žádala. Když biskupové němečtí (mezi nimižto zvláště salcburský arcibiskup Adalbert a podřízení jemu biskupové Hermenerik Pasovský i Hanno Frisinský známi jsou) proti němu se vzepřeli, jako by potahoval částky diocésí jejich bezprávně k sobě, Svatopluk pro apoštola slovanského na vlastním jeho dvoře stíhaného neměl než jalová slova ku politování, aniž postavil se na odpor, když oni pohnavše jej mocí k soudu svému do Němec, chovali ho tam do půltřetího léta jako u vězení.[18] Nepropustili pak ho dříve, než až od papeže Jana VIII., Adriánova nástupce, klatbou pro to stíháni jsou (roku 873).

Však i Svatopluka stihla brzy pomsta za tak nešlechetné se chování. Vladaři zajisté Karlmannovi v Moravě, nenalezavše jeho dosti povolna aniž dosti poslušna rozkazů německých, obžalovali ho z nevěry. Povolán jsa ku Karlmannovi, když přišel, uvržen jest, jako předtím strýc jeho, do žaláře, v němž i nápodobně jemu očekával soudu svého.

Moravanům upřímým a bodrým muselo takovéto s knížaty jejich nakládaní tím státi se nesnesitelnějším, že potahovalo za sebou i ouplnou porobu i nekonečné svízely zemské. Pročež pozdvihše se valně, počali válku záhladnou proti německým posádkám. Aby boji svému dodali větší spojitosti a mohutnosti, přinutili Slavomíra, příbuzného knížat moravských, ačkoli knězem byl, postaviti se v čelo. Úsilí jejich odměněno nejedním zdarem vítězným a Němci uvedeni tím do těžkých nesnází.

Zatím Svatoplukovi, z výše trůnu sotva nastoupeného svrženému a tím potrestanému, čím se sám byl provinil, dostalo se v žaláři času a příležitosti zželeti a pokáti se ze hříchu proti Rostislavovi spáchaného i vzpamatovati se v pravdivém položení svém. Nemohše na Karlmannově dvoře ničím dolíčiti nevěry jeho, propustili ho co nevinného na svobodu; a Karlmann, chtěje udobřiti uraženého a odčiniti křivdu jemu činěnou, neoštídal se k němu s uctami a s dary. Svatopluk ale nedal se tím mýliti více; trpkým zkušením poznav cenu přízní takovýchto, nehleděl než pomsty, pro kterouž také obmýšlel užíti potměšilou chytrostí ku prospěchu svému dvojnásobné neprozřetelnosti protivníka svého. Tvářiv se co věrně oddaný, navedl Karlmanna k tomu, že poručil jemu samému vésti vojsko veliké proti Slavomírovi nově vypravené. I stalo se pak, že v čele svých vlastních nepřátel vkročil opět do vlasti krví zbrocené a k boji na smrt přichystané.

Moravané ustoupali před ním. Bez překážky prosul se až pod Velehrad, kdežto vojsku stany rozbíti kázav, sám do města vešel, jako by tam chtěl namlouvati k ruce Karlmannově. Avšak rychle srozuměv si s národem svým, chopil se jarou silou opět žezla vlády, a pomámiv Němce tvárností zjednaného míru, přepadl je nenadále s celou mocí svou. Tu nadarmo byl všeliký odpor; veliké jejich vojsko shlazeno, málokdo živen, ještě méně kdo zachoval se outěkem. Ztráta Němců byla nesmírná i nenahraditelná; málo bylo rodin v Bavořích, Rakousích a Korutanech, kteréž by neměly oplakávati někoho ze svých; radost ze mnoholetých vítězství pohřbena tím v hoři a nářku.[19] Karlmann kázal na rychlost sebrati všecky moravské rukojmě, co jich v zemi své měl, aby jimi vykoupiti mohl zajaté své u Svatopluka: však neobdržel prý než jediného muže nazpět, a to poloumrtvého, jménem Ratboda.

Znal to dobře Svatopluk, že první toto skvělé vítězství, které ho smířilo s národem opět, nebylo než počátek dlouhého a krutého boje, v němžto měly všecky síly říše německé nasazeny býti na odplatu za hořkou ztrátu a na opětné podmanění tak nebezpečně vzmáhajícího se krále slovanského. Pročež neopominul chystati a zbrojiti se k němu se vší horlivostí a opatrností.

Především důležité bylo jemu k tomu cíli užší a přátelské spojení s bojovnými a válkymilovnými Čechy. Již na podzimku téhož léta 871 pojal sobě sám za manželku kněžnu českou, bezpochyby sestru vévody Bořivoje. Když nevěsta se vzácným průvodem do Moravy vezena, vojsko německé, vedením Arna, biskupa würzburského, a hraběte Rudolfa, z Rakous se vysuvší, jalo se stíhati svatební ten průvod, jenž u jakési silně ohražené klauzy pro snadnější průchod 664 osedlaných koní za sebou opustiv, stihatelům v kořist je dal.[20] Svatbou touto počalo se bezpochyby ono spojení Bořivojovo s dvorem moravským, kteréž mělo pro celé Čechy tak důležité následky; spojení zvláštní, jehožto právní poměry a výminky jsou nám neznámy, ačkoli soudě po skutcích a zprávách pozdějších, pochybovali nelze, že Bořivoj Svatopluka mnohem mocnějšího uznával za ochránce svého, a tudíž i podléhal poněkud vrchní jeho vládě. Čechové od té doby spojovali zbraně své s Moravany proti společným nepřátelům.

Když tedy následujícího roku 872 král Ludvík ta největší vojska, která ze všech krajin říše své sebrati mohl, vysílal v několika odděleních několikrát po sobě proti Svatoplukovi, zapleteni jsou také Čechové do krvavé války té. Jedno vojsko, vedené Liutbrachtem, arcibiskupem mohuckým, vpadlo do Čech, kdežto patero lechů, Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír a Mojslav, s lidmi svými, velením, jak se zdá, Bořivojovým[21] je utkavše, poraženi a až k řece Vltavě pronásledováni byli. Mnoho Čechů zahynulo prý v řece; jiní pak utekli se do hražených měst, jichžto Němci nedobývali, alebrž poplenivše kus země, sami nazpět pospíchali. Svatopluk zajisté byl mezitím v Moravě několikrát zvítězil nad Karlmannem a nad přispělými jemu ku pomoci Durynky, Sasiky, Franky a Bavory, a způsobil zvláště Bavorům škody velmi čitelné. Avšak o této pro Němce nešťastné válce pozůstavili nám kronikáři zprávy tak chudé a nedostatečné, že nelze do podrobného vypravování zabírati se. Roku 873 Svatopluk namístě vítězného hájení sebe již sám jal se dotírati na nepřátely; přeplaviv se přes Dunaj, soužil Karlmanna ve vlastní zemi jeho tak, že tento, neměl-li konečně zahynouti, musel prositi otce o rychlou pomoc. Ludvík pospíšiv sobě z Met do Řezna, skrze posly své umluvil pokoj nejen se Svatoplukem, ale i s ostatními knížaty slovanskými pod výminkami takovými, jakových okolnosti tehdejší dopřály.[22]

Kdyby nám velikost historických osob jen dle toho měřiti bylo, čeho snažením svým dosáhli, toť bychom museli Svatopluka v dějinstvu mnohem výše postaviti nežli jeho předchůdce Rostislava. Čeho Rostislav ve dlouhém boji jen nedokonale dovedl, to Svatoplukovi zdařilo se rychle a v plné míře: neb od té doby vrchní panství německé nad Moravou nezáleželo více než ve pouhém jménu toliko a v dobrovolenství panovníků moravských. Ale Svatopluk nerovnal se strýci svému ani spanilostí mysli, ani čistotou a stálostí vůle své. Rostislav zápasil byl více o ušlechtilou ideji, o nepodlehlost země a národu, Svatopluk více o rozšíření osobní své moci a vlády. A jakkoli oukladné jeho si počínání dá se ouklady od nepřátel jemu také strojenými omlouvati, však to nevyvracuje pravdy té, že mysl ušlechtilá nikdy a nikde lichotou obírati se, aniž v mistrném zádrhů lécení kochati se může. Pročež zdařilo se mu arci státi se panovníkem mohutným, an vládu svou nad sousedy široko daleko rozprostranil, nepřátely děsiti uměl a říši své základ, jakož se zdálo, dosti pevný byl dal: ale potvrdil spolu příkladem svým tu sadu, o které i dějinstvo celé svědčí, že nové říše a dynastie berou sice pokaždé ve znamenité duchovní síle vznik a základ svůj, ale málokdy spolu ve mravní velikosti. Avšak i to uznati se musí, že konáním přísné spravedlivosti uměl získati a pojistiti sobě lásku národu svého.[23]

Potomstvu zatím to, co zdědil, učinilo Svatopluka důležitějším nežli to, co vlastní snahou způsobil. Dílo meče, mladý stát moravský, zahynulo hned ve pohromách věku následujícího: dílo ducha, Methodovou apoštolskou horlivostí vykonané, odolává ještě i tisíciletím. Na vrchu štěstí svého vzpomenuv sobě panovník konečně i na zásluhy učitelovy, požádal Jana VIII. o povýšení jeho na důstojenství arcibiskupské, tak aby říše Svatoplukova mohla i v ohledu církevním míti svou vlastní metropoli a zření své upřímo jen ke stolici římské.[24] Papež povoliv tomu (roku 874?), stal se napotom nejhorlivějším obráncem nové předůležité metropole, která slibovala potáhnouti do lůna svého celý rozlehlý svět slovanský. Ke jménu Svatoplukovu a Methodiovu pojí se tudíž i ten nejvážnější děj staročeské historie: křest Bořivojův a Ludmilin a v něm spolu konečné zvítězení křesťanství nad pohanstvím v Čechách.

Ačkoli pak křest tento působí ve všech starých kronikách země naší takořka rozhraní mezi věkem povídačným a dějinným, přece však v nejstarších písemných památkách o tom, kdy, kde a jak se stal, pozůstaveny nám tak chudé a z částky i zjevně mylné zprávy, a potomstvo v báječném jejich šíření a líčení libovalo sobě tak mnohonásobně, že již nesnadno jest dobrati se v něm jádra pravdy. Povážíme-li, že již roku 845 nemalý díl národu českého a s ním i několik nejvzácnějších rodin přiznali se ku křesťanství, snadno se přesvědčíme, že náboženství toto nezůstalo knížeti Bořivojovi již i ve mládí jeho veskrz neznámým a že také kněží němečtí neopominuli jej namlouvati záhy ku přijetí křestu. To ale vždy nepochybné jest, že teprv arcibiskupu Methodiovi, ne bez pomoci Svatoplukovy, podařilo se Bořivoje ku křesťanství skutečně skloniti a pokřestiti,[25] po čemž i celý dům knížecí i většina českého národu na víru křesťanskou se obrátila. Stalo se to, dle vší pravděpodobnosti, v Moravě na dvoře Svatoplukově, a to brzy po Methodiově z Němec vybavení, roku 873 neb 874. Bez důvodu a pozdě teprv povstala povídka, že prý ponížení, které potkalo Bořivoje na dvoře moravském, obrátilo jej ku křesťanství, an prý co nehodný s křesťany seděti za jedním stolem usazen byl od Svatopluka k nízké stolici.[26] Aniž také více důvodů má rozprávka, že by Čechové pro jeho křesťanství proti němu se byli vzbouřili, jej ze země vyhnali, a pak brzy opět na trůn povolali.[27]

Staré paměti v tom se srovnávají, že první od Bořivoje v Čechách vystavený kostel byl chrám sv. Klementa na knížecím hradu Levém Hradci, ležícím nad Vltavou půl druhé míle pod Prahou. Hrad tento staroslavný, oblíbené někdy sídlo knížat českých, zašel již ve 12. století; chrám ale nalezal v pobožnosti našeho národu mnohověkou ochranu, a i podnes stojí tam ještě kostel sv. Klementa na starém místě, ač již v obnovené stavbě. Druhý od téhož vévody vystavený kostel, povídají kronikáři, že byla kaple sv. Klementa na Vyšehradě; a není příčiny pochybovati o tom. V nedostatku všech dalších zpráv ale i sama tato jména kostelů, připomínajíce svatého mučedníka, jehožto památka tehdáž slovanskými apoštoly vnově vzkříšena byla, nabývají nemalé důležitosti historické, ana patrně svědčí o Methodiově a učedníků jeho působení při rozšiřování křesťanství mezi Čechy. O témže působení a vlivu svědčí také uvedené do Čech záhy slovanské písmo a slovanská liturgie,[28] jejichžto nejctihodnější památka, píseň „Gospodi, pomiluj ny“, v českých kostelích až podnes nábožně zpívávaná, zasahuje až do prvopočátku křesťanství v Čechách.[29] Pročež jakkoli o tom staré prameny mlčí,[30] přece nelze pochybovati, že i Method sám osobně přišel do Čech, ne-li pro křest svaté Lidmily, alespoň aby radou a pomocí přispěl při vštěpování tak šťastně pučící se nové víry. Či sluší-li snad mysliti, že by muž ten ducha apoštolského, strávivší tak říkaje celý život svůj na cestách pro šíření křesťanství předsevzatých, byl se ostýchal jen krátké a bezpečné jízdy z Moravy do Čech? Aneb že by mu na tom dosti nezáleželo, aby v národu na počet a sílu znamenitém ujistil prospěch semene spasitelného, jež sám rozsíval?

Ostatně zdali Methodius považoval nově získanou zemi za přírostek svého vlastního arcibiskupství, aneb zdali právo k ní pouštěl biskupům řezenským, kteří od pokřestění čtrnácti lechů roku 845 pokládali Čechy za své, nedá se více rozsouditi. To však vždy jest nepochybné, že tu již i za Bořivoje vedle slovanské užívalo se také latinské liturgie, ježto brzy potom, a to ještě před pádem říše moravské, stala se i panující. Aniž pak domnívati se sluší, že by Methodius, požívaje přízně a ochrany papežské, byl horlil proti latinským způsobům, an jim i v diocési své, ba na samém dvoře moravském místa dopřával, jakkoli mnohá příkoří snášeti musel od latiníků, byv u papeže i u Svatopluka všelijak osočován. Pro takovéto sočení povolán byl od papeže Jana VIII. opět do Říma. Přišed však tam roku 880, ospravedlnil se tak dokonale, že papež, potvrdiv jej v důstojenství arcibiskupském, podrobil vrchní jeho správě všecko i slovanské i latinské duchovenstvo v říši Svatoplukově a i schválil jemu opět užívání slovanského jazyka při službách božích.[31] Přece však tím různice a půtky neukončeny, any po smrti svatého muže toho vzrostly až i ve zjevné násilí proti přátelům a učedníkům jeho. Methodius umřel dne 6. dubna 885 a pochován, jak se zdá, ve chrámě sv. Marie na Velehradě.[32] Po smrti jeho Wiching, Němec rodem a posavadní biskup nitranský, získav důvěry Svatoplukovy, nadužíval moci sobě dané ku pronásledování učitelů slovanských, mezi nimiž se připomínají zvláště biskup Gorazd, rodilý Moravan, a Klemens, potomní arcibiskup bulharský. Ti a jiní mnozí, nemohouce konečně snésti protivenství, která jim v Moravě, ač mimo vědomí Svatoplukovo, činěna, vystěhovali se k Bulharům.[33] Slovanské písmo však i liturgie zachovaly se svou i potřebou i oblibou v národu ještě skrze celá století, ačkoli od té doby ani v Čechách ani v Moravě panovati více nemohly.

Té doby, když Methodius umřel, Svatopluk byl se již vypnul na vrch své politické moci a slávy, jsa panovníkem široko dalekosáhlé a samostatné říše. Těžko sice určiti jest i hranice zemí pod osobní jeho vládu postavených, i jména slovanských krajin a národů, ježto jemu podléhaly aneb s ním spojeny byly, protože co nám o tom ze starožitnosti podáno, jest chudé a zmatečné: avšak skutek ten, že na jihu Bulhaři jemu sousedili bezprostředně, na severu pak Polabané až pod německý Děvín čili Magdeburk jemu poplatni a jeho poslušni byli,[34] svědčí vysoce o velikém rozšíření moci a působení jeho. Jak daleko panování jeho na východ, z obou stran Tater, se vztahovalo a pokud Staré čili Bílé Charvaty, na severu Tater rozlehlé, podeň slušely, uhodnouti naprosto nelze. Staroslavný Krakov, hlavní těchto Charvat sídlo, uznával jej bezpochyby za pána svého.[35] Od říše karolingické dělil ho zpočátku Dunaj, protože panonská Morava, na pravém břehu Dunaje ležící, kteráž náležela Karlmannovi až do roku 880, dostala se po jeho smrti Arnulfovi, synu jeho pobočnému. Ve dnešních Rakousích synové Engelšalkovi a Vilímovi, osobujíce sobě právo dědičné k důstojenství hraběcímu, hleděli s pomocí Bavorů vypuditi odtud hraběte Ariba, jehož král Ludvík tam byl ustanovil, ale Karlmann a Ludvík po smrti otce svého bez podpory nechali. Aribo utekl se ke Svatoplukovi o pomoc a dal tím příčinu ke mnoholeté válce, ve kteréžto ouhlavní oni Moravanů nepřátelé poraženi a Rakousy samy popléněny. Vyhnaní hrabici podrobili se Arnulfovi, korutanskému a panonskému vévodě, od něho pomoci očekávajíce. Ačkoli pak Arnulf do té doby se Svatoplukem v tak veliké přízni živ byl, že i prvorozeného syna svého po něm, jakožto kmotru svém, jménem Svatoplukovým pokřestiti byl dal,[36] však nyní z nejedné příčiny vznikla mezi oběma knížaty nedůvěra, kteráž až ke zjevnému nepřátelství je zavedla. Když roku 882 Bulharové do zemí Svatoplukových byli vpadli, spojili se s nimi někteří Arnulfovi manové a zoučastnili se jakýchsi oukladů proti Svatoplukovu živobytí strojených, kteříž ale vyzrazeni a na zmatek uvedeni byli. Svatopluk žádal tedy na Arnulfovi, aby vybuda od sebe syny Engelšalkovy a Vilímovy[37] zřejmě se osvědčil, že s ouklady oněmi nic činiti neměl. Když ale Arnulf to učiniti se zdráhal, obořil se Svatopluk válečně roku 883 na Panonii, maje ku pomoci Čechy a jiné národy slovanské, a zemi tu poplenil ukrutně bez odporu znamenitého. Podobné tažení předsevzal i následujícího roku 884 v tak náramné síle, že na jednom místě řady vojska jeho viděli od rána do večera míjeti jedny po druhých. Teprv když nazpět se vracel, strhla se bitva, ve kteréž on zvítězil, dva hrabici utíkajíce v řece Rábě utonuli a jiní přední páni němečtí dostali se jemu v zajetí. O tom dověděv se císař Karel Tlustý, Ludvíka Německého syn nejmladší, přichvátal do Rakous a svolal do Königstätten sjezd, ku kterémuž i Svatopluk s knížaty svými přišel. Tu Aribo v držení markrabství rakouského potvrzen, Svatopluk pak přijav Panonii a Korutany dobyté od císaře v léno,[38] slíbil napotom s říší býti v pokoji. Arnulf ale teprv roku 885 na to zveden jest, že k míru tomuto, kterýmž i zkrácena i uražena se býti pokládal, zjevné přivolení své dal.

Veliká Velikého Karla říše spojena byla od roku 885 posledníkráte opět pod jedno žezlo; neb jediný tehdáž ještě naživě zůstalý pravnuk jeho, císař Karel Tlustý, pán v Němcích a v Itálii, po smrti mladého strýce svého Karlmanna dosáhl také panství nad Francií, jejížto přirozený dědic Karel Sprostý byl tehdáž teprv pětileté dítě. Ale Karel Tlustý neměl než jediného syna pobočného, jménem Bernarda; pročež vysoký Karlův dům, an letitý císař slábnul na těle i na duchu více a více, chýlil se ku pádu již neodvratnému. Rozsáhlá říše měla dostati se nápadem buďto Bernardovi, buď Arnulfovi, ač ani jeden ani druhý nebyli k dědictví takovému dokonale právi. Bernardovi chtěl dopomoci k němu otec: ale Arnulf předstihl ho. Neboť sebrav roku 887 silné vojsko, vytáhl s ním proti císaři, ssadil ho z trůnu a dal se za německého krále sám provolati; načež nešťastný Karel Tlustý již 13. ledna 888 ukončil smrtí svou řadu pravých Karolingů, jichžto slabě spojená říše zůstala od té doby navždy rozloučena.

Aby v předsevzetí svém proti císaři neměl od Slovanů závady a překážky, byl Arnulf se Svatoplukem již opět se spřátelil, ano i pomoc jeho k dobytí koruny německé sobě získal.[39] Nejpatrnější důkaz té vážnosti, které král slovanský proto u něho požíval, jeví se v tom, že když roku 890 oba králové osobně sjeti se měli, papež Štěpán V. požádal Svatopluka, aby hleděl navésti Arnulfa k válečnému tažení do Itálie.[40] Sjezd ten stal se skutečně někde v Dolejších Rakousích. Že by ale na něm Arnulf daroval byl Svatoplukovi vévodství české, jakož jeden ze kronikářů tehdejších, ač vůbec velmi nesprávný, píše, nepravda jest a v odpor jde netoliko jiným svědectvím souvěkým, ale i celému pásmu dějin tehdejších.[41] Arnulf toho, co ani jemu, ani předkům jeho nikdy nenáleželo, darovati nemohl; a Čechy, byvše již od roku 871 se Svatoplukem spojeny, nepřestaly proto nikdy míti vlastního panovníka svého.

Aniž pak dlouhotrvanlivé bylo nové to přátelství mezi Arnulfem a Svatoplukem: neboť ještě téhož roku 890 vypukl mezi oběma králi vražedný boj, kterémuž konce nedočkal se více z nich ani jeden ani druhý a kterýž přikročením třetího krutého nepřítele uvrhl říše obou panovníků do konečné záhuby. Příčina, proč osudná tato válka vznikla, neudává se nikde zřejmě; zdá se však, že by hledati se mohla v nějaké vrchnosti, kterou Arnulf po svém utvrzení se na německém trůnu počínal sobě osobovati, Svatopluk ale zamítal důrazně. Takéť jednotlivé příběhy války této, značené z obou stran krveprolitím a záhubami i proplétané všelijak násilím, zradou a lstí, za příčinou nedostatečnosti a zmatečnosti zpráv nás došlých nedají se více ouplně vyložiti: o tom ale není pochyby, že pokud Svatopluk živ byl, výhra stála ouhrnkem po jeho straně, že počínal si v osudném boji tom vždy hrdinně, ano že i vítězně odolal prvnímu návalu ohromné té bouře, v jejíchžto vlnách měla říše jeho konečně pohřbena býti.

Po vyvrácení veliké turecké říše v Asii roku 848[42] a po rozehnání několika bojovných kmenů k západu, národové kočovavší tehdáž na severu Kaspického i Černého moře počali se znova brojiti. Říše chazarská dosahovala od Volhy až ke Dněpru; od východu nabíhali na ni Pečenězi a Uzové neboli Plavci, ana zatím na severu vzmáhala se Rurikova říše ruská. Uvnitř chazarské říše a v poddanství chánů jejích žili pod vlastními vojevody Maďarové čili Uhři, národ kmene uralského neboli finského, jenž z původních sídel svých poduralských[43] zavedeni byli řadou příběhů již neznámých až k Donu a ke Dněpru. Divocí a všem sousedům svým hrozní Pečeněhové byli se opětovanými vpády do zemí chazarských roku 867 prodrali až pod Kyjev; ale okolo roku 883 zdařilo se spojeným Chazarům a Uzům poraziti je a rozplašiti na východ i na západ. Tu pak ti, kteří se k západu byli utekli, vrhše se na Maďary, vypudili je ze sídel jejich. To přinutilo Maďary hledati sobě vlast novou v Evropě, do níž krom toho zvala je i krátkozraká politika dvoru byzantského a německého. Roku zajisté 888 namluvil je císař Leo,[44] aby se obořili na Bulhary, nepřátely jeho; oni přišedše, porazili Bulhary, usadili se v Sedmihradsku a i překročili ponejprve Dunaj: ale dříve, než věk minul, přibyli i oni k počtu nepřátel ubohou Konstantinopoli sužujících.

Roku 892 král Arnulf povolal jich i dolnopanonského vévody Braclava proti Svatoplukovi, aby jeho z tří stran krutě sevřeného mohl tím jistěji utisknouti. Maďarové, rychlí jezdci, první vpadli od východu do Moravy, avšak Svatoplukem ve hvozdných soutěskách podstoupeni, obklíčeni a zásekami obklopeni, takže již nezbytí jim hrozilo.[45] Zatím ale, v červenci téhož léta, přitáhli také Arnulf od západu, Braclav od jihu; onen byl k tomu cíli sebral ve Francích, Bavořích a Švábech silné vojsko. Také würzburský biskup Arnt, veliký a v bojích se Slovany zvláště proslulý hrdina věku onoho, vpadl byl s vojskem durynským do Čech. Návalu tolikera nepřátel najednou nemohl Svatopluk odolati. Uchrániv obyvatelstvo branné ve hrazených městách, pustil otevřenou krajinu nepřátelům, kteří po celé čtyři týhodne ji hrozně plenili. Ale více nad to nepodařilo se Arnulfovi také nic; Svatopluk zajisté nepokořil se jemu, a konečně i štěstí vrhlo se ještě na jeho stranu. Maďaři, Arnulfem oddechu nabyvše, ustoupili nazpět; a i Arnulf i Arnt musili couvati. Arnt ale nevrátil se domů více, an v Míšni, tedy ještě v zemích Svatoplukovi služebných, když se vracel, od Slovanů podskočen a zabit byl.[46] Co se potom dále vypravuje, že Arnulf prosil bulharského krále Vladimíra skrze poselství, aby nedopouštěl Moravanům kupovati soli v zemi své, a že poslové jeho museli obcházeti daleko, aby nepadli Svatoplukovi do rukou, svědčí nejen o bezmocném Arnulfově hněvu, ale dokazuje také spolu, že král moravský byl nepřátelům svým i na konci léta 892 ještě neméně nebezpečným a strašným než kdykoli předtím.

Následujícího léta 893 obnovil Arnulf válku, ale se štěstím ještě nepříznivějším, an byv obrácen na outěk, netoliko velikou trpěl škodu, ale i sám osobně upadl do nebezpečenství. Také roku 894 trval boj nerozhodný; ale to již byl poslední rok moravské moci a slávy: v něm zajisté umřel Svatopluk, nejmohutnější věku svého panovník, jenž zděděnou říši uprostřed velikých nebezpečenství neohroženě a směle, moudře i chytře, mečem i řečí nejen uhájil, ale i znamenitě rozšířil a upevnil, strašným učiniv se všem sousedům a protivníkům svým.

Syn souvěkého jemu Lva, byzantský císař a dějepisec Konstantin Porfyrogenneta, vypravuje nám,[47] že Svatopluk rozděliv říši svou mezi tři syny, nejstaršímu Mojmírovi svěřil spolu vrchní moc nade mladšími bratry; že na smrtelném lůžku povolav syny před sebe, svazek tří prutů jednomu po druhém předložil a zlámati kázal; čehož když nemohli dovésti, rozvázav pruty, podal každému jeden z nich, jejž bez nesnáze zlámali. Užiltě prý toho příkladu starého, ale vždy významného, aby bratřím živě před oči předestřel potřebu svornosti vůbec, mladším pak i zvláště poslušenství naproti staršímu. Předvídalť bezpochyby moudrý panovník a otec milovný pohromu a hoře, jenž měly uvaliti se na zemi a na knížata její; i sstoupil do hrobu se srdcem strastiplným.

Osobní povahy a poměry synů Svatoplukových jsou nám téměř veskrz neznámy; ano i počet a jména jejich jsou ještě na rozepři.[48] Dle všeho toho ale, co nám i chudé i stranné kroniky německé věku tohoto podávají — neboť domácích nemáme —, zdá se, že Mojmír nebyl ovšem nehoden otce a rodu svého vůbec. Neboť ve všech nehodách, které uvaleny byly naň a na říši jeho skrze ouklady nepřátel a zradu přátel, jako i shrnutím se mimořádných udalostí, viděti ho jest, an vždy se drží v čestné a vážné míře, až konečně i kníže i trůn jeho mizejí mimo nadání před očima.

Není pochyby, že Arnulf sám nadužíval okolností příznivých k rozsívání různic mezi bratřími; a podobné jest, že mu v tom posloužil zvláště posavadní biskup moravský Viching: ačkoli jeden věku toho kronikář přičítá vlastně hraběti Aribovi a Isanrichovi, synu jeho, vinu čili zásluhu tu, že bratří proti sobě popudivše, do krvavých jé půtek zavedli.[49] Nedlouho zajisté po smrti Svatoplukově Viching, k Arnulfovi přestoupiv, povýšen byl nejprv na kancléřství říše německé, potom i na biskupství pasovské; brzy však soudem právním i z tohoto biskupství svržen byv ošemetník ten,[50] nepřestal proto vždy kochati se v králově přízni, o kteréž není pochyby, že ji sobě získal zásluhou jakoukoli již před nastoupením svého ouřadu. Aspoň vždy to jisté jest, že Arnulf nalezl v něm muže, znajícího důkladně všecky křehkosti a vady mladé říše moravské i mladých knížat jejích, aniž pak vážícího se přísně v každém počínání svém zákony stálé věrnosti a šlechetnosti.

V takovémto věcí stavu slušelo sotvaže příměřím nazývati mír učiněný na podzim roku 894 mezi Arnulfem a Svatoplukem: Arnulf zajisté zbraní tu neodložil, ale počal namístě zjevných napotom jen skrytých užívati a lstí namístě násilí obcházeti se. Tři hlavní příčiny potáhly po sobě pád říše moravské: nesvornost synů Svatoplukových, odpadnutí od nich knížat českých a náběhy maďarské; u Arnulfa všecky tři nalezaly jestli ne první svůj vznik, aspoň přízeň a podporu.

Ve válce bratrské, o které sice nevíme, proč a kdy počala, ve kteréž ale bojováno z obou stran s největší rozhořčeností, ujímal se Arnulf mladšího bratra Svatopluka. Když zajisté roku 898 ukazovalo se, že on nemůže síle staršího bratra Mojmíra odolávati více, poslal mu ku pomoci markrabata Liutbolda i Ariba, kteří zemi všudy, kamkoli přišli, ohněm i mečem plenili. Podobnou výpravu předsevzali také v následující zimě, třetí pak ještě roku 899. Posledního tohoto roku pomoc Arnulfova záležela v tom, že bavorské jeho vojsko vysvobodilo Svatopluka na jediné již město obmezeného a v něm sklíčeného, položilo město v popel a zavedlo knížete i s jeho družinou do Bavor. Viděti tedy, že Mojmír zvítězil nad odbojným bratrem i na vzdor německé pomoci a že říše jeho, ačkoli ztrátou Panonie a Čech zemdlená, měla vždy ještě síly dosti k odporu proti celé moci německé. Tomu nasvědčují také provedení v témže roce 899 skrze papeže Jana IX. noví řádové církevní v Moravě. K Mojmírově zajisté žádosti posvětil papež Moravanům opět nového arcibiskupa, jménem Jana, i dva biskupy, Benedikta a Daniele, kteří byli zabrali se k tomu cíli osobně do Říma. Neodvisnost moravské arcibiskupské metropolie, po Methodiově smrti a Vichingových podezřelých odkladech nově potvrzená, rozlítila biskupy bavorské, v jejichžto čele stál salcburský arcibiskup Theotmar, tak velice, že náruživou podavše papeži stížnost,[51] žádali na něm, aby odvolal ustanovení své, a vyhrožovali zjevně, že hotovi jsou provoditi domnělé právo své k církevnímu panování v Moravě, nebude-li jináče, i násilím a třebas až do krveprolévání.

V Čechách zatím vévoda Bořivoj jestli ne dříve, jistě aspoň v témže roce 894 jako i Svatopluk tohoto světa byl sešel.[52] Synové jeho Spytihněv a Vratislav odtrhli se od moravské říše, a pozváni byvše bezpochyby od Arnulfa, v čele několika českých pánů zabrali se v měsíci červenci roku 895 na sněm říšský do Řezna, kdežto pak dali se dobrovolně v ochranu říše německé. Arnulf velmi čestně je přijav, slyšel žaloby jejich o bezpráví, které od Moravanů prý snášeti museli, a sliboval pomoc, kdyby Mojmír měl utkati je bojem. Takéť zvláště po navrácení se z Říma, kdežto 25. dubna 896 na císařství korunován byl, přebýval mnoho nablízku hranic českých, aby vždy nahotově byl k ochraně jejich, když by toho potřeba nastávala. Mojmír však, odbojem bratrovým příliš zaneprázdněn, nic nepočínal opravdového proti Čechům; stěžoval si toliko poselstvím roku 897 u císaře, že odpadlce přijímá i podporuje; neb i Srbové tehdáž také zdá se že k Arnulfovi přestoupili. Namístě však odčinění, kterého žádáno, přičinil se nyní císař sám k válce bratrské; a když ta vzala nešťastný pro jeho klienta konec, válčil ještě o své ujmě dále až do smrti své (8. prosince 899) bez prospěchu i bez rozhodnutí. Teprv když následujícího léta 900 Bavoři s Čechy spojení do Moravy vpadše tři týhodne tu i tam ji plenili, přinutila vzmáhající se nebezpečnost od Madarů a neschopnost krále Ludvíka IV., příjmím Dítěte, obě strany ku pokoji, který nejprv v Řezně 901 zavřen a potom i v Moravě přísahami stvrzen byl. Zdali v něm biskupové bavorští pustili od svých pretensí a jestli vůbec ve církevním stavu země moravské jaké změny se staly, nepovídá se; aniž pak, pro nastalé hned potom zahynutí státu i církve, mnoho v tom záleží.

Děje ty, které potáhly za sebou a sprovázely usazení se Madarů ve dnešním Království uherském, netoliko hubeností a neurčitostí došlých nás z onoho věku zpráv velice temny zůstávají, ale také pozdějšími hrubými a nestoudnými smyšlenkami[53] a usilováním novějších spisovatelů uvésti bájky s pravdou ve svornost zamotány jsou v neouchranné odpory a neshody. Zvláštním osudem právě v rozhodné této době, na prahu 10. století, vysychají nám najednou všecky ty prameny, ze kterýchž jsme čerpati mohli jakouž takouž dosavadních dějin známost; a ze vzbouřeného moře skutků celé čtvrti století nenaskytují se nám již napotom než jednotlivé krůpěje, žízeň zkoumatelovu více dráždící nežli uhašující.

Svatoplukem na západu zapuzeni byvše Maďarové, obrátili po roce 892 zbraň svou opět k východu a válčili znova s Pečeněhy, dávnými nepřáteli svými. Spojení Pečeněhů s Bulhary bylo zkázou jejich a přinutilo je opustiti východní sídla svá v Multanech a Sedmihradsku i dotírati opět na západ. V roce smrti Svatoplukovy (894) již se rozprostírali v Zátisí a nabíhali také přes Dunaj na Dolní Panonii, kterouž plenili co nejukrutněji. Proti říši moravské zpočátku pokojně se měli; možná že Mojmír, aby ve válce s odbojným bratrem neměl od nich překážky, vykoupil sobě u nich pokoj postoupením některých končin říše své na jihu a východu. Tím však říše ta nebyla příliš ztenčena, jelikož ještě roku 899 bylo v ní prostranství dosti pro jedno arcibiskupství a dvoje biskupství. V témže roce 899, když z říše chazarské připojily se nové hordy tureckých Kabarů k Maďarům, oni vytáhli ponejprve ku plenění hořejší Itálie; roku 900 prodrali se skrze Enži již až do Bavor, aby i tam kořisti nabrali a zemi vyšpehovali; roku 901 vpadli do Korutan, odkudž ale vypuzeni jsou; také Mojmír tohoto léta odrazil outok jejich; ano i léta 902, kdežto díl vojska jejich od Bavorů oblouzen a zhlazen byl, zdá se, že mladý král moravský ještě vítězně se držel. Konečně praví se ve staré jedné, ale temné zprávě, že i roku 906 ještě Maďarové poraženi byli od Moravanů.[54] Od té doby ale přestávají najednou všecky další o Moravě zprávy, čirá tma zastírá náhle zemi nešťastnou; a jakmile opět zraku se objevuje, tu již kníže i národ zmizeli v řadě národů evropejských, hrdé hrady a města, jichžto pevné zdi tolikerým nepřátelům byly vzdorovaly, jsou zničeny, chrámové pobořeni, kněží povražděni, lid rozplašen, ticho děsné panuje nade všeobecnou pustotou — a nikdo neumí povědíti, kdy a kterak všecka ta hrůza zběhla se.

V měsíci srpnu roku 907 strhla se u Prešpurka, tedy ve kraji staromoravském, veliká bitva mezi Maďary a vojskem krále německého Ludvíka IV.; bitva ta nejkrvavější, nejrozhodnější, kterou Evropě dotud se surovci těmi podstoupiti bylo; i zdařivši se jim, nesmírné po sobě táhla následky. Ze strany německé padl v ní největší vojevoda národu svého Liutpold vévoda bavorský,[55] i veliký počet čelných mužů té říše; král Ludvík sotva zachoval život outěkem. V této bitvě zdá se že zahynul i Mojmír se svými, co křesťan a spojenec křesťanů naproti barbarům, hrozícím záhubou veškerému rozkvétání osvěty na západu Evropy. Neb od té doby rozlévali se Maďaři téměř bez odporu na vše strany, nelidsky vraždíce a mečem i ohněm vše pleníce, kamkoli zasáhli.

Jméno moravské mizí naprosto z historie skrze více než celé století. Země stala se kořistí maďarskou. Jen západní její kraje připadly k Čechám, ana zatím větší částka i dnešního Markrabství zůstávala déle než padesáte let v moci vítězitelů.


  1. 78
  2. 79
  3. 80
  4. 81
  5. 82
  6. 83
  7. 84
  8. 85
  9. 86
  10. 87
  11. 88
  12. 89
  13. 90
  14. 91
  15. 92
  16. 93
  17. 94
  18. 95
  19. 90
  20. 97
  21. 98
  22. 99
  23. 100
  24. 101
  25. 102
  26. 103
  27. 104
  28. 105
  29. 106
  30. 107
  31. 108
  32. 109
  33. 110
  34. 111
  35. 112
  36. 113
  37. 114
  38. 115
  39. 116
  40. 117
  41. 118
  42. 119
  43. 120
  44. 121
  45. 122
  46. 123
  47. 124
  48. 125
  49. 126
  50. 127
  51. 128
  52. 129
  53. 130
  54. 131
  55. 132