Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Doba první a neshody s duchovenstvem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Doba první a neshody s duchovenstvem
Podtitulek: (Rok 1378—1393)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 393–423.
Licence: PD old 70

Veliký rozkol v církvi. Politické poměry na počátku Václavova panování. Veřejný stav v Němcích. Krále Václavova povaha i první snahy. Poměry ke Francii a Anglii. Stav Itálie, Němec a Čech. Václav a jeho milcové; první půtka s duchovenstvem. Markrabě Sigmund v Uhřích; stává se králem. Umluvy rodinné domu lucemburského. Počátek nepokojů v Čechách. Rozbroje v Němcích. Král Václav chce v Němcích poděkovati se. Žofie, jeho druhá manželka. Pražská bouře proti židům. Milostivé léto v Praze. Rozstrk mezi králem a pražským arcibiskupem. Ukrutné nakládaní s několika osobami duchovními.

Rok 1378, jímž se počíná další naše vypravování, smrtí obou hlav křesťanstva, papeže Řehoře XI. a císaře Karla IV., pro potomstvo tak se stal osudným jako málo jiných v celém dějinstvu. Známo jest, že ve středověku veškeren státní i církevní život západního křesťanstva stál jako v područí svrchovaných dvou mocností římských, císaře totiž a papeže, a vyvíjel se, ač ne naprosto a bezvýminečně, vždy pod mocným jejich vlivem a působením. Vzájemné poměry těchto dvou mocností a jich snahy buďto povýšiti se jedné nad druhou, buď zrušenou rovnováhu napraviti zase, bývaly po celá století, a to ne v samé toliko takřečené římské říši,[1] předním předmětem i obsahem dějin souvěkých: neboť kromě nich nemohla ještě třetí nějaká mocnost ani ustrojiti se, tím méně nabýti působení rozhodného. Po smrti však Řehoře XI. a Karla IV. obě ty mocnosti jak skrze nesvornost a roztržky, tak i skrze nemravy a nestatečnost nejvyšších svých působitelů a representantů ocítily se pospolu v tak hlubokém a dlouhotrvalém oupadku, že mocí věkovitých zákonů přírody konečně v lůně národů mohla i musela utvořiti se mocnost třetí, jejížto zjevení se a působení neodolatelné mělo za následek podstatné změny v životě státním i církevním všeho téměř křesťanstva: nejprve v Čechách, potom bezmála i ve všech zemích evropských.

Přední a nejvážnější záležitost epochy té nové udála se nastalým roku dotčeného a od nás již ve předešlé knize připomenutým velikým rozkolem (schisma) v církvi římské. Pro velký vliv jeho na vývoj událostí potomních potřebí jest nám pozastaviti se při něm místněji. Sbor kardinálsky při smrti Řehoře XI. z většího dílu záležel ze samých Francouzů, kteří s nebožtíkem papežem ne všichni, a nadto ještě nerádi, do Říma se byli přestěhovali. I poněvadž zdálo se ze všech znamení, že budoucí papež vrátí se opět do Avinionu, město Řím osudu svému pozůstavě, ježto za nepřítomnosti papežů již velice bylo zchudlo, proto Římané při novém zahájení konkláve dne 7. dubna 1378 neobmeškali nižádného prostředku, kudy by dopomohli k tomu, aby některý Říman neb aspoň Italián zvolen byl za papeže, jenž by sídlem svým usadil se trvale opět v Římě. V den volby, 8. dubna, srotivše se u velikém počtu, táhli před konkláve i smrtí hrozili všem kardinálům, nebudou-li voliti dle žádosti lidu. Později obviňováni jsou kardinálové římští, zvláště z rodu Orsini, že prý, chtíc dopomoci někomu ze svých ke zvolení, pobouřením tím nebyli cele nevinni: avšak nedosáhli cíle svého, a nebezpečí, kteréž na chvíli ujednotilo všecky strany v konkláve, mělo jen ten následek, že ve krátké době hlasy všecky spojily se k volení nekardinála Bartoloměje ze Prignano, barského arcibiskupa. I sama okolnost ta, že kardinálové netroufali sobě ohlásiti lidu na místě, kdo byl zvolen, ale hledali zástěr a vytáček, pokud by neminula bouře nad hlavami jejich, dokazuje ovšem, že volení ono nebylo ani dokonale volné, aniž pak vlastně vynucené.[2] O jeho však platnosti rozhoduje bez odporu skutek ten, že i po navrácení pokoje a pořádku nejen neudála se žádná protestace proti nově zvolenému papeži, jenž oblíbil sobě jmeno Urban VI., ale že všichni kardinálové bez výminky (i ti, kteří zůstali byli v Avinionu) jej uznavše, učinili mu poslušenství a o jeho zvolení i korunování císaři a veškerému křesťanstvu bulami vlastnoručně podepsanými dali oznámení.

Papež Urban VI., při svém povýšení asi šedesátiletý, postavy nevysoké a tlusté, byl muž učený, přísně mravný, upřímý a neoblomný, a v náboženství i službě boží horlivý, přitom rozhodný nepřítel všeliké simonie: ale také vysoce o sobě smýšlející, pánovitý, až do ukrutnosti nemilosrdný, svéhlavý, ač pochlebenstvu ne cele nepřístupný, a náramnému nepotismu zjevně oddaný. Jeho horlení o nápravu všelikých do církve vloudilých neřádů nedálo se s potřebnou opatrností a vlídností, aby neminulo se svého cíle. Chtělť opravami počnouti hned u kardinálů a nejvyšších prelátů dvora svého: ale veřejné zahanbování, hanění a hrozby nebyly ty prostředky, jež by vedly byly k dobrému. Kardinálové mnohonásobně urážení opustivše Řím za letního parna pro známou tam malárii a sešedše se v Anagni, měli tam dosti kdy osvědčiti se navzájem společnou nevolí o nezdárné volbě své. A poněvadž Urban odmítnul krátce i rozhodně vyzvání, aby vrátil se do Avinionu, a poslaného k němu Ottu, vévodu brunšvického, manžela Johany, neapolské královny, nešetrným s ním nakládaním učinil sobě nepřítelem, nespokojení kardinálové, nabyvše ochrany a podpory jak u krále franského, tak i u královny neapolské, zůstali konečně na tom, čtyry měsíce po Urbanově zvolení a korunování, aby ohlásili světu veřejně, že prý ono bylo vynucené od buřičů, tudiž kanonicky neplatné.

Císař Karel IV. dověděv se o počínající takto roztržce, nemeškal vypraviti posly své ku kardinálům, je napomínaje a zaklínaje, aby ustanouce v počínání svém, vrátili se k Urbanovi VI., a smíříce se s ním, odvrátili od církve záhubu jí hrozící;[3] a když oni brzy potom z Anagni přestěhovali se do Fondi v Neapolitánsku, vyzýval i královnu neapolskou Johanu, aby manovi svému, hraběti z Fondi, nedovolila býti nápomocnu kardinálům odtržencům. Ale kardinálové ti, požívajíce ouplné důvěry netoliko královny neapolské, nýbrž i krále franského a cítíce se dokonale ubezpečeny, již dne 20. září 1378 ve Fondi volili jednoho ze svých, kardinála Roberta Genevského, za protipapeže pod jmenem Klemensa VII. Okolnost ta, že byl příbuzným královského rodu franského a v dalším stupni také rodu lucemburského, dávala jim naději, že dojde všeobecného uznání tím snadněji. Císař Karel IV. ale, nechtěje nic slyšeti o papeži druhém, stal se Urbanovi VI. nejvěrnější a nejčinnější podporou, ani o to žádán nebyv. Poslové jeho chvátali ke všem dvorům evropským,[4] napomínajíce ke stálé věrnosti při Urbanovi a vyvracujíce manifesty odpadlých kardinálů i jejich vlastními osvědčeními, jež dříve byli od sebe vydali.[5] Jakožto římský císař, tedy jakožto vrchní opravce církve křesťanské, cítil se zavázána svědomím svým, aby upřímo působil proti nastávající veliké neřesti, a ještě více pobádalo ho k tomu jeho již dávné usilování,[6] aby převedením papežů z Avinionu do Říma osvobodil je také od přemocného vlivu dvoru franského; což by navrácením se protipapeže Klemensa VII. do Avinionu opět cele zmařeno bylo. A poněvadž po provedeném již rozkolu všecky přední autority církevní a mezi nimi také tři nejslavnější university, pařížská, oxfordská i pražská, nastupovaly především na brzké svolání všeobecného koncilium[7] a při sporu o tom, který z obou papežů měl by je svolati, veřejné mínění souvěké většinou v tom se shodovalo, že ouřad ten ve případnosti takové náležel korunovanému římskému císaři, proto není nedůvodné zdání mnoha lidí souvěkých,[8] že by osobní autoritě a moci Karla IV., jakož i jeho známé opatrnosti a přičinlivosti bylo mohlo snad podařiti se, aby udusil zase rozkol neblahý, kdyby tak brzy po jeho vypuknutí (dne 29. listopadu 1378, jakož již vyložili jsme) byl nesešel ze světa.

Abychom ale poznali celý obsah oukolu, o který Václavovi IV., synu i nástupci jeho již dávno korunovanému, činiti bylo, potřebí jest kromě církevních přihlednouti trochu blíže ještě také ku politickým poměrům, ježto naskytovaly se v nové této době.

Památnou shodou okolností stalo se, že brzy před i po smrti Karla IV. také jiní výteční, jak mocí, tak i duchem a působností vynikající, tudíž jemu víceméně rovní mocnáři evropští, opustivše tento svět, své nástupce zůstavili vesměs ještě nezletilé, v rukou a pod opatrováním příbuzných téměř veskrze nehodných, ale panovačných a lakotných. První sešel byl (1377) anglický král Eduard III., od náš již často jmenovaný, jenž za nástupce měl teprv třináctiletého vnuka svého Richarda II., syna proslulého již od bitvy u Kreščáku Černého prince. Potom, dne 16. září 1380, zemřel také Karel V., příjmím Moudrý, ve Francii, jenž říši svou a v ní také moc královskou, ježto nehodami od Angličanů utrpenými velice byly klesly, prostředky opatrnými, ač ne vždycky spravedlivými, dosti zdárně byl zase pozdvihl; a poněvadž synovi a nástupci jeho Karlovi VI. nebylo ještě ani dvanáct let, strýcové jeho vedli dlouhé mezi sebou spory o moc poručnickou, kteréž pak, jakož i poručnící angličtí, k ukládaní nejobtížnějších daní nadužívajíce, dávali příčinu ku krvavým v lidu vzbouřením; později pak, když Karel VI., nikoli nešlechetný, uvázal se v panování sám, upadav brzy a často v neduh myslný, nemohl již proto stati se panovníkem důstojným a mocným. Také výtečný co do povahy osobní Ludvík, král uherský a polský, umřev dne 11. září 1382, pozůstavil po sobě jen dvě nezletilé dcery, jichž poručnicí byla matka jejich, žena velice panstvíchtivá, ale přitom více marná i chytrá nežli hrdá i moudrá. Mnohem moudřeji a zdárněji počínala sobě na severu Evropy od roku 1376, nejprv také co poručnice syna svého, později co panovnice sámovládná, Markéta Dánská, proslavená zakladatelkyně unie Kalmarské roku 1397: ale při událostech, o nichž nám vypravovati bude, neměla vlivu patrného.

Tímto způsobem v krátké době u všech říší evropských ustrojila se jakási rovnováha malomocnosti proti sobě vespolek, a král Václav neměl tudíž tak brzy obávati se jakého nebezpečí pro své obě koruny, českou i německou. Také v Čechách a v zemích koruny české dlouhým a opatrným Karla IV. vedením všecky záležitosti státní nabyly tak pravidelného, tichého a pevného chodu, že mohly bez veliké nesnáze dlouho v témže způsobu i dále ponechány býti. Jinak ale bylo tomu v Němcích a v Itálii, kdežto ani dlouhému jeho panování bylo se nepodařilo upraviti veřejné poměry v ouplném pokoji. Uvažování těchto poměrů, jakoví při Karlově smrti se událi, téměř v každé příčině velmi jest neutěšené. U všech tehdejších větších i menších pánů a vladařů německých nebylo ani nějakého pomyslu na společnou jejich vlast, ani jakého znamení o přiměřeném jemu smýšlení vlasteneckém; všichni jeví se co mužové pohřížení v pouhém sobectví, nemyslící nežli o rozmnožení a upevnění jen vlastní své moci a málo dbalí o mravnost prostředků k tomu vedoucích; jen u některých měst říšských naskytuje se tytýž blahočinná výminka. Moc panovničí císařů římských udržela se byla již také v Němcích jen co pouhá idea; ve skutečnosti již ode dnů štaufovských byla cele ochromena, císařové pak od knížat říšských považováni již jen jako první mezi sobě rovnými pány, jako volení, tudíž na vůli volitelů závisející náčelníci republiky oligarchické. Co převládající moment ve vývoji poměrů státních vždy ještě pozorovati jest snahy knížat říšských rozšířiti moc svou i změněním toho na právo dědičné, co jim od říše jen k ouřadu svěřeno bylo; naproti tomu pak u stavů nižších, rytířstva i měst, spolčováním se mezi sebou hájiti neodvislost svou jako ve Švejcařích. Váživ sobě všude forem zákonních, císař Karel IV. netroufal si nikdy spojiti se se stavy nižšími, počínajícími sobě čím dále tím důrazněji, aby pomocí jejich pokusil se o zlomení mocí knížecích; snaživ se však jen o zmírnění a zamezení všelikých přechvatů z obojí strany, nezavděčil se z nich ani jedné. Ba osvědčená jeho převaha v diplomatickém, po dlouhou řadu let šťastném vyjednávaní, kterýmžto všeliké podniky knížecí bez zjevného násilí na uzdě držeti a konečně i syna svého proti jejich přání, a přece s jejich svolením za svého nástupce v říši ustanoviti uměl, vzbudila byla u nich reakci, která musila i té trošce monarchické moci, ježto při králi římském ještě udržela se, záhubnou se státi, ač neuměl-li týž nástupce ve způsobu předchůdce svého pokračovati stejnou zručností a obezřelostí.

O mravní povaze a celé osobnosti krále Václava IV. nikdo pohříchu ze souvěkých lidí nepozůstavil obrazu dostatečného a věrně dle přírody zkresleného; jen některé známky a povídky i úsudky nahodilé, z většího dílu vášnivé, zachovaly se nám od těch, kteří obcovavše s ním osobně, dle vlastního názoru a ze zkušenosti o něm vypravovati mohli.[9] Tytéž vášně však, které za 41letého jeho panování zavinily veliké ono rozdvojení, ve kterémž západní křesťanstvo i podnes se nalezá, zplodily také nejodpornější sobě úsudky o krále Václavově povaze a chování se, jak již za jeho živobytí, tak i u potomstva; tím pak se stalo, že když z jedné strany většina spisovatelů líčili ho co podlého ochlastu a zuřivce bezmyslného, našli se na druhé straně také hlasové, kteří v něm spatřovali velmi rozumně a dobře smýšlejícího — mučenníka, jenž podlehl pouze nenávisti zlých lidí.[10] Při takovém odporu zdání lidských nelze ke spravedlivému rozsudku vésti jinak nežli co nejvěrnějším výkladem událostí skutečných, a my soudu čtenářova tím méně závadou býti chceme, čím méně zapírati lze, že král Václav sám co do chování svého v rozličných dobách svého živobytí rozličně se měnil.

Starosti a péče, kterými královi hned na počátku jeho panování zaměstnávati se bylo, roztříditi lze v následující odbory: záležitosti římské, nyní rozdvojené církve; záležitosti římské říše v Němcích a v Itálii; poměry domu lucemburského k mocnostem sousedním, zvláště ke Francii a k Anglii; vzájemné poměry jednotlivých oudů téhož domu; a konečně vnitřní záležitosti zemské v Čechách.

Nejdůležitější a nejpilnější péče byla ovšem o uklizení roztržky církevní, která veškerému křesťanstvu největší působila pohoršení a ihned na počátku v samých také Němcích i Čechách dále zasahovala, nežli nadíti se bylo. Jak náruživě oba papežové jeden proti druhému si počínali, jak proklínali sebe a přívržence své navzájem co antikristy, jak po marném vyčerpání všech duchovních také ke světským zbraním již sahati byli počali, nebudeme zde vykládati obšírněji. Opuštěný od většího počtu kardinálů svých Urban VI. musel nadělati sobě kardinálů nových, i jmenoval jich, v měsíci listopadu 1378, hned najednou 26 a mezi nimi také pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi.[11] Pro hájení strany své a prospěchů jejích na dvoře krále Václavově v měsíci prosinci poslán jest od něho také nově jmenovaný kardinál Pileus, z rodu hrabat de Prata, ravenský arcibiskup. Ale ani protipapež Klemens VII. nevzdával se zpočátku naděje, že krále římského přivede ke straně své, an požívaje zjevné podpory mladého markrabě Prokopa Moravského, byl ve vratislavském biskupu Dětřichovi, v kapitulním děkanu pražském Hynkovi Klukovi, důvěrném někdy v Avinionu příteli svém, a také ve vyšehradském děkanu Kunši Veselém[12] získal sobě přívrženců odhodlaných. Také on ze své strany dne 8. prosince 1378 jmenoval ve Fondi kardinála Viléma de Agrifolio za svého legáta v Čechách a v Německu vůbec.[13]

Nelze zapírati, že v prvních létech panování svého král Václav dokazoval skutkem největší horlivost pro uklizení rozkolu jakož i pro obnovení v Němcích pokoje všeobecného. Již za několik nedělí po smrti otce svého vypsal byl o to sněm říšský do Normberka. Ale přišed tam, poznal, že hrozně málo knížat říšských všímalo bylo sobě rozkazů jeho, aby tam dostavili se buď osobně, buď skrze zplnomocněnce. Nepraví se, poznal-li v tom hned zlé znamení pro zdar budoucího panování svého: ale povoliv, rozepsal hned potom, dle žádosti některých knížat, nový sněm říšský do Frankfurta nad Mohanem.[14] Tu pak potom k jeho naléhaní u přítomnosti kardinála Pilea, tří kurfirstů duchovních, falckraběte Ruprechta staršího a jiných sněmovníků dne 27. února 1379 stala se uzavření,[15] dle kterýchž celé Německo mělo hájiti uvnitř mír zemský a setrvati spolu s králem za jeden muž při Urbanovi VI., tedy nedávati se nikdy v žádné spojení ani s Robertem Genevským, jenž sebe nazýval Klemensem VII., ani se stranou jeho se přídržící; také ustanoveno, kdyby snad král Václav smrtí sešel, že neměl za jeho nástupce v říši nikdo volen býti, kdo by napřed nezavázal se ke stálé věrnosti při Urbanovi VI. Poslů protipapežových na sněmu ani nepřipustili a poslům krále franského nedáno slyšení; ba dáno jim věděti, že ne král jejich, ale král římský byl přirozeným opravcem a ochrancem římské církve, jemuž před jinými přede všemi pečovati jest o obsazení stolice apoštolské.[16] Psal také král Václav jak jiným křesťanským mocnářům všem, tak i zvláště královně neapolské Johaně velmi důrazně o věci této; vyhrožovalť až i říšskou klatbou královně, ač nepřestane-li hájiti vzdoropapeže.[17] I nevíme sice, ulekla-li se Johana hrozby takové;[18] Klemens VII. ale již proto uznal za dobré opustiti Neapoli co nejdříve a stěhovati se do Avinionu pod mocnější ochranu krále franského.

Může býti, že žádost královnu Johanu ještě více zastrašiti spojením se s králem uherským hlavním byla podnětem králi Václavovi, že se osobně k němu na cestu dal do uherského města Zvolena.[19] Ale ačkoli král Ludvík, věren jsa Urbanovi VI., také od tohoto napomínán byl, aby chopil se zbraně proti Johaně, neuposlechl však takového hlasu, válkou s Benátčany již dosti byv zaměstnán. Zato králové oba obnovili nyní přátelský mezi sebou svazek a není pochyby, že již tu návrh od roku 1372 častěji přemítaný, aby Ludvíkova starší dcera i dědička Marie vdána byla za Václavova bratra markrabi Sigmunda, netoliko na přetřes vzat, ale i svolením obapolným byl přijat.

Velikou činnost, kterou jevil král Václav této doby na odstranění rozkolu, přičítati sluší ne tak přítomnosti kardinála Pilea na jeho dvoře, jako Karla IV. někdejším předním radám, pokud byli naživě, a zvláště arcibiskupu Janovi Očkovi z Vlašimě. Tento již 86letý a vždy ještě čilého ducha kmet již za Karla IV., jehožto byl nejpřednějším důvěrníkem, oučastnil se co nejvýše všeho, cokoli směřovalo k tomu cíli. Za tuto horlivost odměnil se mu Urban VI. posláním kardinálského klobouka, prvního to, který kdy udělen byl rodilému Čechovi; kardinál Pileus, přinesa jej do Čech, odevzdal mu ho dne 6. března s velikými slavnostmi.[20] A poněvadž Očko přitom vzdal se důstojenství arcibiskupského v Praze, dostalo se toto tenkráte jeho synovci Janovi z Jenštejna, tehdáž ještě biskupovi míšenskému;[21] a i jeho nová investitura slavila se téhož času, s obřady obyčejnými. Nový arcibiskup byl sice mladý věkem, ale studovav na universitách pražské, paduánské, bononské, montpellierské a pařížské, byl mnohostranně vzdělaným, přítelem literatury a sám také spisovatelem, pobožným a počestným, ale přitom oddával se rád i světským rozkošem, veselým zábavám, honbám, turnajům a tancům; i učiněn jest radou mladého krále a spolu nejvyšším kancléřem jak v záležitostech říšských, tak i v domácích českých.[22]

V dědičných zemích svých nebylo králi Václavovi těžko potlačiti všeliké zárodky rozkolu církevního. Vratislavské kapitule pohrozilo se zabavením všech jejích statků, nevzdá-li se hned a veřejně každého poslušenství k biskupu Dětřichovi, kterýž od Klemensa byl se posvětiti dal; děkanům pražskému a vyšehradskému odjata jsou jejich důstojenství, až později, když utrpěvše mnohé nehody, vrátili se ku poslušenství Urbana VI., přijati jsou zase za pouhé kanovníky u chrámů svých.[23] Ne tak snadno dařilo se v Němcích, kdežto našli se mocní knížata, ježto nehledíce na frankfurtské sněmovní nálezy, nechtěli neužívati té příležitosti k nabytí zvláštních pro sebe prospěchů ze sporu dvou stran.

V takovém stavu octlo se arcibiskupství mohucké, o kteréž již od roku 1374 přeli se arcibiskupové dva, Ludvík Míšenský, uznávaný od císaře i od papeže, a Adolf Nassovský, kterémuž hověla větší část kapituly, takže ani císaři Karlovi IV. bylo se nepodařilo udusiti půtku jinak nežli pouhým příměřím na status quo roku 1375. I poněvadž Ludvík Míšenský docházel podpory také u krále Václava i papeže Urbana, bylo to Adolfovi Nassovskému, více bojovnému, dostatečnou příčinou, aby se stoupenci svými přilnul ke straně druhé. A podobným způsobem choval se také Leopold, kníže rakouský. Kníže ten, proslulá to svého věku „ozdoba rytířstva“, jakováž jen z bujného květu pěstního práva vyklíčiti se mohla, rád netoliko v šírém poli vyhledával půtky bez konce, ale i v poradách mírných smělým a bezohledným vystupováním dobýval pro sebe výhody. Nikomu nebylo skrze něho trpěli více nežli jeho staršímu, pokojnému a váženému bratru Albrechtovi. Leopold již roku 1378 dav se u vyjednávaní s dvorem francouzským a s Klemensem VII.,[24] nicméně také pečlivě staral se o to, aby krále Václava na sebe nerozhněval. Dvojitá jeho hra po dlouhý čas dařila se mu tak šťastně, jakož chytře zavedena byla. Od Klemensa VII. dostalo se mu pojištění ročních subsidií 120 000 dukátů, ba i branné pomoci,[25] ač ničeho nepodnikal k jeho prospěchu; zato musel král Václav již 25. února 1379 zapsati jemu do zástavy za 40 000 dukátů[26] zemské fojtství v Horních i Dolních Švábech a později prokazovati ještě jiné úsluhy, jen aby pro Klemensa nevystupoval veřejně. Dovolení, kterého na tomto si vymohl dne 16. července 1381, aby „králi českému“ dopustiti mohl průchod skrze země své i ku Klemensově škodě, důkazem jest dostatečným, že nezamýšlel byl opravdově býti mu vždy věrným; jakož pak, jakmile dostalo se mu onoho zemského fojtství,[27] přestal konečně i nalicho hlásiti se k jeho straně.

K velikému pro krále Václava i pro Čechy neštěstí, ba i pro záležitosti říše a církve římské vůbec, v běhu léta 1380 vymřeli všichni přední radové jeden po druhém, které Karel IV. byl sobě vzdělal a synovi svému pozůstavil: 88letý kardinál Očko ze Vlašimi jakož i někdejší magdeburský arcibiskup, nyní biskup litomyšlský Albrecht ze Šternberka, oba skonali jednoho a téhož dne, 14. ledna 1380; potom dne 20. prosince 1380 biskup olomucký Jan ze Středy (Neumarkt), někdejší kancléř říšský, a jak se za to má, i spisovatel Zlaté buly německé. Nepraví se, zdali těchto smrtí příčinou byla veliká epidemie, která těžce navštěvovala národ český v běhu toho léta. Až do té doby vždy lze bylo panování Václavovo považovati za pouhé pokračování vlády Karla IV.; teprv od nynějška osobní jeho řízení vystupovalo čím dále tím více najevo.

Uprázdnění se dvou biskupských míst v zemích koruny české ukázalo se sice býti příhodným prostředkem k rozmnožení obedience Urbana VI. v Němcích. Magdeburský arcibiskup Petr, rodilý Čech, stal se volným směniti se o stolici svou za biskupství olomucké. Tím umožnilo se ukončení dlouhých půtek o arcibiskupství mohucké. Ludvík Míšenský odřeknul se ho, dosáhnuv magdeburského, a nassovský Adolf stal se svolením krále Václava i papeže Urbana jediným arcibiskupem mohuckým, odmítnuv od sebe každé spojení s protipapežem Klemensem.

Tímto skutkem ale končí se řada snah opravdových, které král Václav od počátku panování svého podnikal k odčinění církevního rozkolu. Král tento, k zarýnským svým příbuzným a zvláště ku královskému rodu franskému zvláštní měv odjakživa lásku a příchylnost, propůjčoval také osobním pocitům svým větší moci a působení v politice nežli otec jeho. Vida tedy, že Francie nedala se naprosto odtrhnouti od Klemensa VII., obnovil v měsíci červenci 1380 starodávné přátelské svazky mezi rody lucemburským a valeským ve Francii, o církevním rozkolu přitom ani zmínky neučiniv; čehož Urban VI. nemálo těžce nesl. Když však strana francouzská na oné příchylnosti králově zakládala sobě i tu naději, že konečně odtrhnouc krále od Urbana, přivede ho i na stranu Klemensovu, klamala se velice; již sama pieta k otci nebožtíku byla mocna dosti, aby zdržela jej od kroku takového.

Kardinálové protipapežovi spoléhali se byli ve svých nadějích nejvíce na vyjednávaní, které královský rod franský roku 1380 zavedl byl k tomu cíli, aby nezletilý ještě král Karel VI. a Václavova mladá i milostná sestra Anna spolu zasnoubeni byli.[28] Tím větší práci dával sobě kardinál Pileus, aby zmařil důmysly takové, a podporoval naproti tomu Richarda II., krále anglického, jenž tutéž princeznu sobě namlouval. Zdá se, že nevěsta sama i její ještě žijící matka císařovna Eliška rozhodly ve prospěch Richardův. K uzavření smlouvy svatební šlo do Anglie slavné poselství, v jehožto čele byl sám kardinál Pileus,[29] a ještě před ukončením roku 1381 dojela Londýna Anna Česká. Její příchod tam oznámil se hned milostmi, kterých domohla se na manželu svém pro některé vězně politické; také pozdější hojné přímluvy takové a jiných dobrodiní drahně pojistily jí v Anglii až podnes památku a název „dobré královny Anny“. Přineslať byla do té země s sebou nejen nové módy, ale, což tehdáž neméně podivu způsobilo, také knihy sv. evangelií v řeči české, německé a latinské pospolu, v nichž pilně čítávala. Ba praví se, že ona to byla zvláště, co pohnula známého M. Jana Wiklefa ku přeložení celé bible na jazyk anglický;[30] a nepřestavši až do smrti své zachovávati to nejužší spojení se svým bratrem i se svou vlastí, dala poněkud i k důležitým událostem příčinu, které později zrodily se z tohoto spojení Čech s říší anglickou.

Král anglický dělal byl sobě naději, že ouzkým spojením s domem lucemburským, hojnými penězi, jimiž krále Václava zakládal, a skvělými dary, jimiž poděloval jeho rady, nakloní dvůr český k uzavření s ním branného spolku proti Francii. Také Urban VI. podporoval všemožně plán takový, zvláště když v létě 1382 vévoda Ludvík z Anjou s mocným vojskem do Itálie vpadnuv, ohrožoval jak jeho državy, tak i vrchní právo v Neapoli. Král Václav ale nedal se ničím navésti, aby francouzským svým příbuzným ublížil kterakkoli; mělť za to, že vzdav se každého užšího s nimi spojení, dosti již obětí přinesl postavení svému co král římský a svak Richardův.[31] Takéť stal se byl velice nespokojeným s Urbanem VI., jenž několikero biskupství v Němcích, a zvláště vratislavské, obsadil byl ne dle jeho přání. Tím podrážděn jsa velice, zjevně papeži vytýkal jeho nevděčnost a hrozil mu, že opustí konečně i stranu jeho, nebude-li budoucně jinak se chovati.[32] Že v okolnostech takových kardinál Pileus nezůstal déle na dvoře českém, rozumí se tuším samo sebou.[33]

Do líčení tehdejších poměrů Itálie, této věčnými rozbroji a fakcemi bez počtu rozrývané země, nemůžeme zde se zavoditi. Staré neřesti tamější zdá se že roku 1382 při vpádu Ludvíka z Anjou dostoupily vrcholu svého. Poněvadž ale panování francouzské tam ještě více nenáviděno bylo nežli německé a země sama v rozdrobenosti své nepřátelům odolati nepostačila, protož netoliko papež a knížata italští, ale i národ sám, zvláště pak vlastenci dle ducha Petrarkova,[34] tužebné zraky své obraceli do Čech ku králi Václavovi, jenž přispěv s vítěznými sbory, měl urovnati domácí jejich sváry, nepřítele vyhnati ze země a za to z rukou náměstka Kristova přijmouti nejvyšší na zemi čest, císařskou korunu římskou. Vévoda z Anjou byl sice králi Václavovi několikráte se osvědčil a zavázal, že nechtěl v Itálii nic předsebráti proti Římu ani proti říši římské, ale jen uvázati se v Království neapolské, jemu od královny Johany dědičně odkázané: avšak jak papež, tak i jiní Italiáni varovali krále Václava, aby nevěře slibu,[35] rychlou odvahou předstihl klam takový, jakož i hanbu z něho nevyhnutelnou. Král tedy sliboval konečně, že v dubnu příštího roku 1383 z Čech vytáhna, dá se v císařskou jízdu do Říma; a již sám ten slib naplnil radostí jak Italiány, tak i papeže. Když ale nastal čas určený, nahodily se nenadálé překážky, ježto pro tu dobu jízdu do Říma, dle králova ujišťování, učinily nemožnou. Protož ustanoviv dne 5. července 1383 král Václav svého strýce Jošta, moravského markrabi, za svého generálního náměstka v Itálii s plnou mocí, uvalil naň potom všecku péči o spořádaní záležitostí té země.[36]

Bylyť to neblahé poměry zemí německých, co překážely králi odtáhnouti do Itálie. Byloť se mu sice podařilo pomocí knížat na sněmu normberském dne 11. března 1383 obnoviti všeobecný mír zemský, ve kterémž celé Německo rozděleno bylo ve čtyři „partaje“, ježto měly nejen zachovávati mezi sebou pokoj, ale i zameziti a potrestati společnou pomocí každé jeho porušení. Poněvadž ale městům říšským zdálo se, že mír ten zemský knížatům a pánům, jichžto přičiněním uzavřen byl, poskytoval více práva i moci, nežli se srovnávalo s právy a prospěchy měst, pročež odepřely přistoupiti k němu také, a obapolná nedůvěra, vzmáhajíc se tím více, čím pilněji strany obě ustrojovaly se, nabývala již tvárnosti hrozivé. Že v okolnostech takových král neuznal za dobré opustiti Němce, jest nám tím snáze pochopiti, an by pro jízdu svou římskou ani podpory odtud byl se nadíti nemohl. Pokračovav tedy ve svém jednání o pokoj více co prostředník nežli co pán, konečně v Heidelberku dne 26. července mezi knížaty a městy zjednal umluvu jednoty, kterážto však, podivně dosti, předběžně prý jen na čtyři léta platiti měla.

Království české v prvních desíti létech panování krále Václava těšilo se neporušenému pokoji a blahobytu veřejnému, jakovýchžto v celém středověku jen pořídku vídati bylo. Na označení epochy té, šťastné, ale krátké, užívali Čechové tehdejší později obrazu, přehnaného sice, ale nadmíru výmluvného, pravíce, že „za jeho dnů kdyby kdo byl zlato na hlavě nesl a cestou byl jel nebo šel“, neměl se obávati, že by potkalo ho něco zlého.[37] Ovšemže zásluha taková přičítána řádům ještě od Karla IV. v zemi uvedeným; jakož pak i boží požehnání spočívalo na stříbrných Horách Kutných a Praha jak rozšířenými obchody svými, tak i universitou, ku které ze všech končin Evropy lidé studiímilovní u velikém množství se hrnuli, čím dále tím více vzkvétala. Lid pak tím spokojenějším byl s vládou krále Václavovou, jelikož požívaje pokoje Karlem IV. zjednaného, ušetřen byl napotom daní mimořádných, jakových i Karel ještě byl častěji požadoval; neb Čechy po celý čas panování krále Václavova byly zemí v Evropě tuším nejméně daní platící. Také chváleno jest o mladém králi, že často přestrojený a nepoznaný konal osobně úřad policejní, káraje u pražských prodavačů hned na místě všeliké klamy co do míry a váhy, ujímaje se chudiny proti boháčům i židů proti křesťanům, že přísně trestal každé nadužití nižší moci ouřední, a že dovídaje se o skandálech i v domácnostech, zvláště u kněží, s bezohlednou přísností je stavoval a tak podobně. Panovničí však taková přičinlivost zdá se že byla více dobromyslná nežli moudrá: dokázal-li tím velikost jakousi ve věcech malých, nemohl pak ubrániti se i opaku, že potom ve věcech velkých ukazoval se býti malým. Také příliš častým osobním vkráčením navyknul si rušiti všeliké chvalné a potřebné ohrady při přisluhování spravedlnosti.

V nejvyšší králově radě pro záležitosti české zasedali této doby: nejprv markrabové moravští Jošt a Prokop, pak Přemek, kníže těšinský; dále pražský arcibiskup Jan z Jenštejna co nejvyšší kancléř, titulární antiochenský patriarcha Václav Králík z Buřenic[38] a Hanko Brunonis, probošt lubuský, co královský zemský podkomoří. Mezi nejvyššími ouředníky dvorskými a zemskými byli jen někteří spolu královi tajní radové, a sice: nejvyšší purkrabí Petr z Vartenberka na Kosti 1381—1386 a Ota z Bergova 1388—1393; nejvyšší komorníci zemští Vítek z Landštejna 1379—1380 a Jindřich Škopek z Dubé na Liběšicích 1381—1391; nejvyšší hofmistři Kunrat Krajíř z Krajku na Landštejně 1380—1385 a Jindřich Škopek z Dubé, tentýž co nejvyšší komorník 1385—1395; mistr královské komory Tiema z Koldic 1378 sl. Nejvyšším sudím zemským byl ctihodný pán Ondřej z Dubé do roku 1394. Větší počet z nich byli již za Karla IV. povoláni k ouřadům zemským; mezi nimi pak zdá se že král Václav největší důvěru choval ku panu Jindřichovi Škopkovi z Dubé († 6. máje 1395), protože netoliko svěřil mu a staršímu jeho bratru Benešovi několik ouřadů pospolu, ale roku 1380 a 1386 jmenoval ho také nejvyšším správcem zemským na čas své nepřítomnosti. Ouřadové nejvyššího maršálka, truksasa i číšníka, stavše se již dědičnými v rodech pánů z Lipé, z Hasenburka i z Vartenberka, obmezovali se konečně také jen na pouhé tituly.

Kromě nejvyšších ouředníků, které král Václav dle obyčeje ouřadovati nechal, ustrojil sobě ale záhy také jakýsi způsob vlády kabinetní, která jím bezprostředně vedena jsouc, vyznamenávala se zvláštní rychlostí a bezohledností. K ní povolával Václav nejraději muže z nižší šlechty čili zemanstva, ježto duchem a rázností nad jiné vynikajíce, jeho samého bývali bez výminky poslušní. Přední oudové kamarily tohoto způsobu byli za těchto let: Jiří z Roztok, obyčejně jen „pan Jira“ zvaný, králův nejvyšší lovčí a purkrabí křivoklátský 1380—1384, potom zemský podkomoří 1384 sl. a hofmistr králové pospolu (až do r. 1400). Václav povýšil tohoto předního milostníka svého do stavu panského, darovav mu vedle jiných statků také znamenitý hrad Krakovec; dále Jan Čúch ze Zásady, pán na Lobkovicích a Navarově, maršálek dvoru královského 1380—1399; Hyncík Pluh z Rabštejna, na Orlíku a Šternštejně; Bořivoj ze Svinař; Sigmund Huler, pražský měšťan, od roku 1387 královský podkomoří; Kunat Kapléř ze Sulevic; Chval ze Rzavého na Kostelci, purkrabě vyšehradský, ajv. Ti všichni pod jmenem „královi milci“ (gratiani regis) považováni až i za zvláštní stav čili třídu obyvatelstva českého.

Vlivem těchto mužů veden byl v prvních létech panování svého král Václav, jenž ačkoli mnoho na tom sobě zakládal, aby sám byl panovníkem, však od otce svého záhy hejčkán a příliš poručníkován byv, ani ve škole trpkých osudů nikdy k ouplné samostatnosti charakteru nedospěl. Kdo jeho vášněm a rozmarům nejlépe hověl, nabýval také nejvíce moci nad jeho myslí. Mezi vášněmi však jeho této doby přední bylo myslivectví. V lesích křivoklátských, žebráckých, berounských a karlštejnských, prostírajících se po několika mílích, mladý král často po celé téhodní neustále obíral se myslivostí, o běh věcí celého světa nic se nestaraje; psy a chrty všeliké dal i v cizích zemích pro sebe skupovati; největší z nich a jemu nejmilejší spávali také s ním v témže pokoji, a vypravuje se ne cele nepodobně, že královna Johana, první jeho manželka, dne 31. prosince 1386 v noci, vstávajíc náhodou z postele, od jednoho z nich byla udávena. V pozdějších však létech vášeň ta otupěla poněkud, jinému nemravu, chlastu, místa postupujíc.[39]

Co při dotčených milcích králových nejvíce bije do očí, zvláště ohlédneme-li se na společnosti a obyčeje Karla IV., jest jejich zřejmá bezohlednost naproti kněžím a duchovnímu stavu vůbec. Hyncík Pluh zdá se že v tom směru nejdále jíti se opovážil.[40] I nemohloť jináče býti, nežli že i král podobným duchem vésti se dal, ačkoli nepřestal nikdy kostelům a klášterům propůjčovati se milostmi všelikými. První mimořádná příhoda způsobu takového udála se v takřečené vratislavské „popské válce“ v létě roku 1381. Když rada města Vratislavi kázala byla zabaviti celý náklad piva svídnického, ano proti její zápovědi do města pro kapitulu bylo vezeno, kapitula obtížila hned celé město interdiktem. Tu pak přišed král s dvorem svým do Vratislavi, poprosil duchovní ty pány, aby jemu k vůli propustili zase služby boží, an hotov byl dáti spor jejich s městem soudně vyšetřiti. Když mu to zrovna odepřeli a opat Jan na Písku až i neuctivě proti němu mluviti si dovolil, tu dav nerozšafného řečníka uvězniti, vyhnal kanovníky a jiné preláty z města, jejich pak statky dal lidu v plen. Pozdě teprv seznali oni, že se byli přenáhlili a že jim nic nezbývalo nežli hledati opět milosti u krále, ač chtěli-li dostati se zase ke svým beneficiím. Papež Urban VI. nemohl jim ničím jiným pomoci, nežli že Vratislavu nového biskupa dal v osobě knížete Václava Lehnického: kterýž ale sám neznal pilnější péče nežli udobřiti si krále, proti jehož vůli byl jmenován.[41]

Mnohem důležitější byl spor, ve kterém král Václav octnul se s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, svým nejvyšším kancléřem. Tento již roku 1380, kdežto těžká nemoc byla mu smrtí pohrozila, změnil se byl ve svém smýšlení a v obyčejích velice; veselá jeho čilost ustoupila pobožným rozvahám, ježto po pohromě, která stihla magdeburského arcibiskupa, čím dále tím více blížily se k asketickému rigorismu. Když totiž onen arcibiskup, roku 1382 na bále tancovav, náhlým obořením se domu i s jinými hosty o život přišel, považoval to Jan z Jenštejna za zjevný trest boží, jenž pro podobné přestupky volal i jeho ku pokání. Od té doby duch jeho bral se směrem,[42] který veselému dvoru královu nikoli nesvědčiv, vedl tím snáze k ouplné roztržce, an arcibiskup, při vší osobní pokoře své, dokázal se býti co do vyšší své moci církevní velmi žárlivým a neoblomným, a některé jeho myšlenky potkávaly se s odporem i u vlastní jeho kapituly.[43] Tu pak stalo se, že králův milec a maršálek Jan Čúch ze Zásady založil na statku svém Lobkovicích,[44] ale na samých hranicích statků arcibiskupových, nový v Labi jez čili stav. Proti tomu arcibiskupovi ouředníci protestovali, a když tím nic nepořídili, letního času roku 1384 brannou mocí na jez ten se obořivše, jej zbořili. Pro svévolný ten pych král Václav velice se rozhněvav, arcibiskupa k sobě povolal na Karlštejn, a držev ho tam několik dní u vězení, poručil maršálkovi svému, aby plenem na statcích arcibiskupských hledal náhrady za škody své.[45] V líčení bojů a šarvátek z toho povstalých nacházíme nejstarší určitou zprávu o užívaní ručničného prachu co střeliva v Čechách.[46] Po tak kruté roztržce nemohlť arcibiskup ovšem ani na chvíli zůstati královým nejvyšším kancléřem. Václav povýšil k ouřadu tomu důležitému jednoho z milců svých v duchovenstvu, probošta lubuského Jana (Hanko Brunonis), jenž potud zastával byl ouřad zemského podkomořího.[47]

Oumrtím Václava, vévody lucemburského, bezdětka, dne 7. prosince 1383 země jeho nápadem dostala se králi a koruně české, jakož to předešlými smlouvami určeno bylo. Aby se v ni uvázal, král Václav v létě 1384 z Heidelberka tam se zabrav a zůstav až do podzimku, času toho užil ke shledání se se zarejnskými příbuznými svými, kterýmž býval vždy zvláštní láskou nakloněn. Když pak odtud konečně vrátiti se musel, za nejvyššího hejtmana i náměstka svého v onom vévodství jmenoval dne 10. prosince v Kobolenci českého pána Pótu z Častolovic.[48]

Na východu Evropy naděje na rozšíření moci domu lucemburského dařily se méně pokojně. Krále Václavův bratr markrabě Sigmund byl sice, jakož již připomenuli jsme, zasnouben s Marií, starší dcerou a dědičkou po Ludvíkovi, králi uherském a polském, a spolu také přiřčeno mu bylo nápadnictví vlády uherské. Aby mu pomohl také k nápadu Království polského, svěřil král Ludvík ještě za svého živobytí (v červenci 1382) tomuto teprv čtrnáctiletému zeti svému správu toho království,[49] dávaje tím skvělý důkaz vysoké důvěry, kterou choval ke schopnostem jeho. Ale znamenitý tento král Ludvík umřel pohříchu brzy potom (11. září 1382) v Trnavě, a když Sigmundova nevěsta Marie, teprv dvanáctiletá, již 17. září 1382 ve Stolním Bělehradě co „rex Hungariae“ korunována byla, strana v Polště Uhrům nepřející usilovala o povýšení Piasta Semovíta Mazoveckébo na trůn polský. Markrabě Sigmund v létě následujícím (1383) vedl neprospěšné války s Semovítem a musil konečně vzdáti se všech nadějí na Polsko, když královna vdova Eliška Uherská v měsíci červnu 1384 odevzdala mladší dceru svou Hedviku Polákům, aby napotom co královna země polské sídlo své měla v Krakově. Ale ani v Uhřích pánovitá máti Eliška i milostník její palatin Mikuláš Gara nedali mu nikterak účastniti se vlády zemské; a když i oddavky jeho s královnou Marií vždy dále odkládány byly, počalo se mu tak stýskati na dvoře uherském, že již ku konci léta 1384 vrátil se do Čech a do Braniborska zase, a brzy zdálo se, že mělo všecko přátelské spojení s Uhry, tolikerými traktáty připravované, v opak zase obrátiti se. Ale mladý Sigmund, u něhož nebyl nedostatek osobní odvahy, nechtěl práva jednou nabytého tak lehce vzdáti se. Již v měsíci máji 1385 najímal v Čechách i na Moravě vojsko,[50] kterýmž v Uhřích nepřátely své svrhnouti a postavení toho mocí brannou dobýti zamýšlel, které mu náleželo. Aby nabyl peněz ke zbrojení tomu a k zaplacení dluhů dříve v Polsku nadělaných, zamýšlel již nyní (13. července sl.) dáti markrabství braniborské bratřím svým a bratrancům do zástavy. Ale tvárnost věcí změnila se brzy, když volaný od nespokojených Uhrů a Chorvatů neapolský král Karel Malý s branným vojskem dne 3. září 1385 přistál u Seni na březích dalmatských. Královny, jimž nový hrozil nepřítel, samy uznaly potřebu hledati pomoci v užším spojení s rodem lucemburským. Proto markrabě Sigmund konečně, v měsíci říjnu 1385, oddán jest s královnou Marií v Uhřích, kdežto mladší sestra Hedvika stejnou dobou dala se v Krakově korunovati polskou korunou. Vítězné blížení se krále neapolského k Budínu a téměř všeobecné Uhrů k němu se přidávaní Sigmunda donutilo pospíšiti sobě v měsíci prosinci ještě jednou do Čech, aby proti novému pretendentu hojnější vojsko sebrati a postaviti mohl.

Mezitím ale, co Sigmund zbrojil v Čechách, jaly se královny uherské, ode vší lidské pomoci opuštěny jsouce, a neapolský strýc jejich provoditi mezi sebou děsnou hru lichoty a podskočné ukrutnosti. Jakož Karel ujišťoval, že jen ze vděčnosti k někdejšímu dobrodinci svému králi Ludvíkovi přišel k ochraně vdovy a dcery jeho, tak i ony chovaly se k němu s nejochotnější přívětivostí, kteráž nezměněná zůstala i tehdáž, když dne 31. prosince 1385 ve hlavním chrámě Stolního Bělehradu za krále uherského korunovati se dav, královny donutil, aby přítomny byly skutku takovému. A teprv když tato loupež koruny jejich dokonána byla, procitli Uhři, jak se zdálo, k vědomí křivdy, které dopustili se na rodině velikého krále svého, a náchylnost mnohých opět obrátila se ku královně Marii. Tím nabyvši Eliška odvahy, umínila třebas i oukladnou vraždou zbaviti se nenáviděného protivníka; v provedení oukladu uvázal se Mikuláš Gara. Pod zámyslem, jako by s králem mluviti měla o zeti svém Sigmundovi a jeho předsevzetích, Eliška krále Karla pozvala do svých pokojů. Když pak rozmlouvali spolu, přišel ku královně, jako by od ní loučiti se chtěl, Mikuláš Gara, spolu s odvážlivým Blažejem Forgáčem; Forgáč ale hned bez odkladu jal se sekati do krále (dne 7. února); a v povstalém skrze to hluku Gara zmocniv se hradu královského i sehnav odtud Neapolitánce a Chorvaty, obnovil a zřídil zase předešlou v zemi vládu. Karel Malý nebyl toho dne zabit, nýbrž jen těžce raněn a jat; teprv když zdálo se, že rány jeho mimo vše nadání zhojí se, dali ho u vězení dne 24. února konečně umořiti.

Nepřítomný Sigmund, a jak se zdá, i manželka jeho Marie nebyli vinni ohavným tím skutkem: jeho zdarem však a nabytým opět panováním Eliška zhrděla i zpýchala tak, že zetě svého, jehož pomoci jí již nezdálo se býti potřebí, do předešlého zase bezmocí a bezpráví uvrhnouti usilovala. Příčinu ke zjevné s ním nespokojenosti brala si z toho, že Sigmund, nebyv k tomu z uherské strany zplnomocněn, některé s Moravou hraničící kraje uherské zastavil byl lakotným strýcům svým moravským Joštovi a Prokopovi, aby nových peněz nabyl k velikému zbrojení svému.[51] Sigmund ale nedal se více odstrkati stranou, alebrž na vojsko své a na pomoc knížat moravských se spoléhaje, umínil dobýti sobě násilím, čeho křivdou jemu odpíráno bylo. I došloť brzy až ke zjevné válce mezi královnami a Sigmundem, kteráž některý čas nerozhodně vedena byla. Tu pak poznav konečně král Václav, že mu neslušelo v okamžení tak kritickém opouštěti bratra beze vší pomoci, sebral i on dosti znamenité vojsko, s nímž v měsíci dubnu 1386 do Uher vraziv až po Ráb, tam již dne 1. máje u pevném ležení hraditi se počal.

Ve zmatku všeobecném, do kteréhož země uherská událostmi těmi uvedena byla, když jí nadto hrozily tu neapolitánská strana, chtějíc pomstíti smrt krále svého, tu spojená moc rodu lucemburského, jimž oběma odolati nelze bylo, muselo královnám uherským samým nějaké pokojné narovnání státi se velmi žádoucím. Přijevše tedy obě do Rábu osobně, oznámily tam již 1. máje, že o všecky spory své s markrabími Sigmundem, Joštem a Prokopem podávaly se na mocný rozsudek krále římského a českého bez výminky; a totéž učinili z druhé strany také všichni tři markrabí. Vyjednávaní mezi nimi trvalo tudíž dvanácte dní, a teprv dne 12. máje vynešen mocný rozsudek, jímž přikázáno bylo, aby za obnovením svornosti, přízně a lásky manželské všecko dáno bylo v zapomenutí, co se bylo stalo; královna vdova Eliška pak napotom na věno své obmezena, markrabě Sigmund jmenován Království uherského nejvyšším hejtmanem (capitaneus generalis), dluhové od něho dělaní vyhlášeni za dluhy koruny královské a k osobnímu jeho požívaní vykázány mu tytéž země na hranicích rakouských i moravských, které někdy držel byl Štěpán, krále Ludvíkův bratr. Klausule však, kterou královny zavázaly se, že Sigmunda v Uhřích korunovati nedají, leda s vědomím Václavovým, sloužiti může za důkaz, že mezi Václavem a Sigmundem již za těchto let nepanovala dokonalá bratrská důvěra i že Václav zamýšlel držeti mladšího bratra v jakési odvislosti poručnické.[52]

Obě sice strany zavázaly se byly přísahou chovati se věrně dle rozsudku Václavova: ale skutkem ukazovalo se brzy, že ani královny, ani páni uherští vůbec nejevili v tom opravdovosti. Když však brzy potom královny Eliška i Marie na projíždce ve Sremsku, v průvodu Mikuláše Gary, Blažeje Forgáče a několika dvořanů konané, dne 25. července od strany neapolitánské vedením odvážného i ukrutného pana Horváthyho přepadeny, mužští jejich průvodčí po krátkém boji všichni povražděni, ony pak královny samy zajaté nejprve do Krupé v Chorvatsku odvezeny, potom pak na pevném hradě Novém Gradu v Dalmatsku uvězněny byly, tím vším vláda v Uhřích, nedávno ještě tak kvetoucích, nyní ale do zmatku největšího upadlých, octnula se tak říkaje sama sebou v rukou Sigmundových. První jeho péče musela ovšem býti osvobození královen. Když pak vyjednávaní nevedla k cíli, spolčil se s Benátčany, aby oni, zajatých po moři do Neapole odvézti nedadouce, doléhali na Chorvaty z jedné strany, když on z druhé strany blížil se s vojskem. Když ale bratr Horvathyho na Novém Gradě seznal své nezbytí, dav Elišku před očima dcery její uškrtiti a mrtvolu hoditi přese zdi dobyvatelům hradu vstříc, hrozil, že učiní totéž i královně Marii, ač nebude-li od dobývaní upuštěno. Aby neuvrhl manželky své do takového nebezpečí a smrtí její nepřišel také o všecky své nároky v Uhřích, musel Sigmund, obklíčiv Nový Grad ze všech stran, dáti se tam do nového vyjednávaní a mezitím postarati se také o pojištění vlastních práv svých ku koruně uherské.

Co tyto věci v Uhřích se dály, nastaly také v Polsku proměny neméně důležité. Krásná královna Hedvika byla sice zasnoubena s rakouským knížetem Vilémem, nejstarším synem Leopolda, padlého v bitvě u Sempachu dne 6. července 1386, ale k domlouvaní pánů polských odhodlala se později dáti ruku svou litevskému knížeti Jagjelovi, ještě pohanu, jenž za to sliboval nejen dáti se pokřtíti, nýbrž i spojiti země své s Polskem na věčné časy. Po svém pokřtění a po svatbě byl tedy Jagjel, pod jmenem Vladislava I., dne 17. února 1387 v Krakově korunován na Království polské. Co manžel Hedvičin byl by v případu tom, kdyby královna Marie byla zahynula v zajetí, také nabyl práva nejbližšího ku panování v Uhřích. Stavové uherští, aby neoctnuli se konečně pod vládou člověka tak cizího i aby země jejich nestala se jakoby nějakou provincií polskou, počali tudíž sami hověti právům Sigmundovým. U velikém počtu sešedše se, umluvili se spolu o výminkách, pod kterýmiž by královic český na trůn staroslavných Arpádův povýšen býti měl. Sigmund musel zavázati se, že zachová ve své celosti stará práva i řády Království uherského, že do rady své na potom jen Uhry volati bude, že nepovýší cizinců na ouřady a důstojenství duchovní, že zapomene na vše, cokoli proti němu potud předsebráno bylo, že zruší jak stranné spolky své potud uzavřené, tak i všeliká darování straníkům svým činěná, že Uhry upadlé do českého neb moravského zajetí osvobodí bez výkupu ajv.[53] Zato přisaháno mu poslušenství co králi a dne 31. března 1387 slavně na hlavu jeho vložena koruna sv. Štěpána v biskupském kostele bělehradském. Potom teprv vypraviv se opět do Chorvat, konečně pomocí Benátčanů vymohl manželku svou z vězení.

Tímto způsobem na sousední dva trůny, uherský a polský, dostaly se dvě nové dynastie a zahraničné záležitosti české octnuly se skrze to v novém určitém směru na dlouhý čas. Za mírumilovnou politikou králů našich, ježto po Karlovi IV. již ne dobývati, ale jen, co dobytého bylo, hájiti se snažili, nastaly Čechám tím pokojnější poměry k Polsku, jelikož Vladislav i potomkové jeho museli obraceti zření své k severu a k východu, na Prusy a Rusko, nikoli více k západu a na Čechy. Jagjelovci od té doby po celá dvě století panovavše v Polsku, povznesli říši tu na vrchol politické moci a slávy. Naproti tomu lucemburský Sigmund položil tak říkaje prvopočátečný základ ke spojení až podnešnímu koruny uherské i české na jedné hlavě. Těch ovšem nezdědil po něm syn nižádný: ale jemu samému dáno bylo vésti žezlo v Uhrách po celé půlstoletí, přese všeliké změny osudů libých i krutých.

Po takovém povýšení bylo Sigmundovi tím snáze svoliti k obměně dědičných od otce jeho pro korunní země české uvedených řádů ve prospěch bratří a bratranců svých, čím větší byly jejich záškodné k němu nároky a čím více jemu na tom záležeti muselo, aby kraje uherské, markrabím moravským do zástavy dané, dle přísahy své připojil opět ku koruně. Vyjednávaní o to vedená nevedla drahně času k žádoucímu cíli; překážky, které v cestu se stavily, pocházely však, jak se zdá, více z povahy osob nežli z věcí samých. Jestli zajisté těžko jest určiti, kdo z šesti tehdáž naživě jsoucích Lucemburáků nejvíce vynikal šlechetným smýšlením aneb výtečností ducha — nebo oko pozorovatele nepodjatého na žádném z nich s plným zalíbením spočívati nemůže —, naproti tomu tím snáze jest ukázati, u koho z nich nejvíce pohřešovati bylo ctností těchto. Byl to Jošt, moravský markrabě. Jmenovali ho nejučenějším panovníkem věku svého;[54] a ovšem dokázal se býti přítelem literního umění, knihy všeliké ze všech stran — ne kupovav, ale ku přečtení sobě vypůjčovav; neb lakomství a skoupost předčily u něho ještě nad lásku k literatuře. Co do rozumu, sobectví a chytráctví převyšoval ovšem všecky své bratry a bratrance; a jen proto nelze bylo tak brzy ani sebeslušnějším návrhům dojíti svého cíle.

Hlavní jednání týkalo se marky braniborské, v jejížto držení markrabě Jošt vejíti si přál. Sigmund již roku 1385 byl ochoten postoupiti mu jí do zástavy; ale nechuť stavů braniborských a právo bratří Sigmundových, ježto po něm, dle nařízení Karla IV., v držení té země následovati měli, nedalo oumyslům tehdejším vejíti ve skutek. Nyní počalo nové o tom rovnání a skončilo se tím, že Sigmund ve prospěch Václavův odřekl se týdenních peněz, jež mu byl Karel IV. na urbuře kutnohorské vykázal, ve prospěch pak Jana Zhořelského vzdal se bližšího práva svého ku koruně české: začež oba svolivše k zástavě Braniborska, tamější stavy propustili ze závazků a přísah, kterýmiž jim povinni byli. Takto země ta, spolu s důstojenstvím kurfirstským, roku 1388 přešla v moc markrabě Jošta Moravského a nominálně také nejmladšího jeho bratra Prokopa; neb prostřední jich bratr Jan Soběslav, od roku 1380 biskup litomyšlský, povýšen byv roku 1387 na stolici patriarchů aquilejských, zdál se nepotřebovati opatření dalšího. Kterak ale stalo se, že stejnou dobou, roku 1388, král Václav markrabi Joštovi zapsal také vévodství lucemburské, my pro nedostatek všech o tom zpráv bližších vysvětliti neumíme.[55] Příčinu k tomu tuším nejpodobněji hledati bylo v nesnázích, ve které král Václav té doby uvržen byl nepokoji jak českými, tak i německými.

Doba, také od nás nahoře chválená, ve kteréž i po císařově Karlově smrti uvnitř země české kvetly pokoj a bezpečí všestranné v míře nikdež za středověku nevídané, skončila se pohříchu již během roku 1387. Jeden z předních pánů českých, Markvart z Vartenberka, někdy komorní mistr u císaře Karla, mladší bratr nejvyššího purkrabí Petra z Vartenberka i pán na Žlebích, Rohozci a Zbirově, nabyl té smutné pověsti, že první byl,[56] jenž obnovil v zemi dávno již odvyklé nepokoje a záští. Měv u soudu zemského cosi činiti a byv odsouzen, toužil na křivdu, která prý nálezem soudním jemu byla se stala. Když pak soudcové na další jeho námitky neohlédali se, on konečně ke svépomoci a k násilí útočiště vzav, již během roku 1387 „odpověděl“ králi a zemi vůbec. I našel brzy pomocníků dosti, kteří jeho jmenem veřejně po silnicích loupíce, lidi jímajíce a šacujíce a všeliké pychy provodíce, pobouřili celou zemi. A příkladu jeho následoval, nevíme z jaké příčiny, také jeden pán z Kolovrat a na Kornhause. Král viděl se nucena v tuhé zimě, hned na počátku roku 1388, prohlásiti veřejnou hotovost[57] proti oběma pánům. A když pan Markvart vší mocí se bránil, válka domácí stala se nad očekávaní těžkou, i prodloužila se až do letního času 1388; avšak hrady Žleby, Rohozec a Zbirov dobyty outokem i rozbořeny a pan Markvart sám octnul se konečně v zajetí, ve kterémž i roku 1392 hořem prý umřel. Také Kornhaus dobyt jest a rozbořen.

Ale ještě mnohem vážnější byly nepokoje stejnou dobou v Němcích vzniklé. Smlouva heidelberská z roku 1384 neměla té moci, aby zamezila záští krvavá v říši vůbec. Ba staré půtky mezi knížaty rakouskými a švejcarskými spříseženci obnovily se ještě krutěji, když roku 1385 v Konstanci Švejcaři spojili se byli s valným spolkem měst německých. Porážka Rakušanů u Sempachu dne 9. července 1386, kdežto padl byl kníže Leopold, především měla ten následek, že knížata němečtí, podtají mezi sebou se spříznivše, jali se vystupovati hrozivě proti městům, jimžto přál by král Václav. I podařilo se sice králi, v Mergentheimě dne 5. listopadu 1387, zjednati umluvu mezi knížaty a městy ještě na jeden rok: ale sotva minuly dvě neděle, již knížata bavorští, a zejmena kníže Fridrich, an zajal salcburského arcibiskupa i obloupil kupce z měst, zrušivše zase pokoj, příčinu dali ke všeobecné válce knížat a pánů s městy německými. I poněvadž bezpráví bylo najevě, nemohl král Václav jinak než ujímati se měst; již dne 5. února 1388 opověděv knížeti Fridrichovi válku, brzy potom osobně vtrhnul do Hořejší Falce. Toho uleknuv se kníže, prosil o milost a dosáhl tolik, že podáním celého sporu na mocný rozsudek falckrabě Ruprechta staršího nebezpečí hrozivší Bavorům prozatím odvráceno bylo. Falckrabě oběma stranám nařídil celé smíření a ouplný pokoj: obě pak strany slibovaly poslušenství tomu nálezu. Ale když králova moc branná, příliš jsouc zaměstnána odbojem v Čechách, nezjevila se v Němcích dosti silnou býti, také knížata Fridrich a Štěpán neuznali zapotřebí, aby dostáli slovu svému. Následoval sice dne 23. dubna 1388 ještě jiný o téže věci nález od falckrabě, kterémuž král za spolurozsudí přidal byl také českého pána Borše z Riesenburka i hraběte Jana ze Šponheimu: ale Bavoři na to neohlédajíce se obnovili válku a brzy potom i ostatní knížata i města sáhli ke zbrani proti sobě vespolek. Válka tudíž vedena z obou stran způsobem nejnehodnějším: nepotýkáno se v šírém poli, muž proti muži, ale když blížili se nepřátelé, utíkáno za pevné hradby a kraje celé dávány jim v plen.

Takový byl stav věcí veřejných jak v Němcích, tak i v Čechách, když potomci rodu lucemburského uzavírali mezi sebou smlouvy od nás již uvedené, a markrabě Jošt, nepřestávaje na dobytí Braniborska, sahal i po Lucembursku, původní rodu otčině. Král Václav žádal o pomoc jak Jošta, tak i Sigmunda, i od obou obdržel sliby; zdali také skutky, není nám vědomo. Poněvadž někteří knížata říšští již nahlas mluvili o sesazení jeho, protože přízni v byl městům, byloť mu ovšem tím více potřebí pomoci bratří a strýců svých, čím méně do sebe cítil odvahy a způsobilosti k vedení veliké války. Když pak dne 24. srpna 1388 u Döffingen města utrpěla rozhodnou porážku, po níž následovaly ještě jiné ztráty, král Václav rozmrzev se nad panováním v Němcích, kde nikdo poslouchati ho nechtěl, i sám mluviti počal o zbavení se koruny německé.

Není pochyby, že oumysl takový u Václava pocházel z celé jeho duše, an od dětinství svého přesycen byv všelikými tohoto světa poctami, neměl do sebe další ctižádosti, a jakkoli pečlivě vychováván byl od otce, nezdědil byl po něm ani myšlének, ani snah politických. Možná jest také, že markrabě Jošt chytrými způsoby vedl i pomáhal ke vzniku a vzrůstu té myšlenky: neb jen kníže rodu lucemburského měl tenkráte stati se Václavovým nástupcem na trůně římském, a mezi těmi nemohl míti žádný čáky příznivější nežli nový kurfirst braniborský a vévoda lucemburský. Takéť již ucházel se k tomu cíli o hlasy netoliko kurfirstů samých, ale kupříkladu také knížat rakouských.[58] Ale ačkoli jednání o to protáhlo se až do letního času roku následujícího, zůstalo přece bez oučinku, a Václav konečně odřekl se oumyslu svého: buď proto, že volby, jakové žádáno, provésti lze nebylo, anebo že u Václava záhy vzbudilo se podezření, že by moc přílišná, daná do rukou sobeckého strýce, mohla konečně i proti dárci samému obrácena býti.

Že cit a přesvědčení o nedostatečnosti své k úlohám vyšším v dobách bouřlivě pohnutých krále Václava vedly k oumyslu poděkovati se z vysokého ouřadu svého, to dalo by o srdci jeho svědectví ještě chvalnější, kdyby jen provedl byl takový oumysl: ale setrvav proti vlastnímu přesvědčení svému v postavení, kterémuž dosti činiti nemohl, lišil se konečně i posledního zbytku své samostatnosti, stávaje se pouhým nástrojem, ba hračkou stran proti sobě brojících. Neb jistě nevyšlo to z něho, že po dokonalém pokoření měst německých král odjal jim ochranu svou a že na sněmu říšském v Chebu v dubnu a v máji 1389, stíží svolaném, vyhlásil spolek městský za protizákonný a zrušil jej, sám jemu dříve pomáhav. Všeobecně knížatům bavorským přičítána zásluha ta, že krále od měst opět svedli ke straně knížat; o prostředcích však, kterými to způsobeno, a o veškerém průběhu tehdejšího jednání zachovaly se potomstvu jen příliš chudé zprávy, jimiž často ani nejdůležitější proměny nenabývají žádoucího světla.

Nelze aspoň neuznávati, že jedním z nejvážnějších momentů v obratu všelikých mezinárodních poměrů bylo nové roku 1389 (nevíme, kterého dne a jakým způsobem) oženění se krále Václava[59] s kněžnou bavorskou Žofií, dcerou knížete Jana Mnichovského, tudíž neteří knížat Štěpána i Fridricha; tento sám dovezl ji prý královskému ženichovi do Prahy. Bylať Žofie ještě mladá i krásná, beze vší ctižádosti, pobožná i dobrá, a manželi svému osvědčila oddanost věrnou v každé době. Avšak od ní tak málo jako i od první manželky Johany bylo králi Václavovi tešiti se nějakému dědici. A poněvadž i Sigmund s Marií Uherskou i markrabě Jošt s manželkou svou Anežkou byli bezdětci a markrabě Prokop zůstával neženatým, ukazovalo se další rozplození rodu lucemburského již tehdáž poněkud pochybným, závisejíc nejvíce na knížeti Janovi Zhořelském. Ten oddal se sice dne 10. února 1388 s Richardis, dcerou nešťastného krále švédského Albrechta z Mecklenburka: ale choť jeho, porodivši mu jen jednu dceru Elišku, brzy potom umřela.

Pokud ještě král Václav s knížaty říšskými v Chebu pojednával o pojištění všeobecného zemského míru v Němcích, v Praze zdvihla se náhle nejukrutnější bouřka proti židům, o které v dějinách českých památka vůbec se zachovala. Židé, jichžto pobyt v Praze již od 10. století listinami zjištěn jest, pod králem Otakarem II. požívali zvláštní ochrany a za Karlova dlouhého panování neméně mocného nežli mírného počet i blahobyt jejich vzmohl se byl velice. Za krále Václava IV. pak zdálo se, že nastaly pro ně časy ještě příznivější, an král ten všeobecně pokládán byl za největšího přítele a ochránce židů,[60] ačkoli, pokud nám vědomo, nic mimořádného neučinil ku prospěchu jejich. Možná jest z jedné strany, že v zámožnosti své a v bezpečnosti pod královou záštitou nejeden žid počínal si tak, že v očích křesťanových dopouštěl se i pychu, kdežto na druhé straně pochybovati nelze o vždy čilé závisti a nenávisti lidu pražského naproti věřitelům srdce namnoze zatvrzelého. Před založením Nového Města pražského v roku 1348 židé obývali na onom předměstí, kdež i podnes ještě památka „Židovské zahrady“ zachovala se na Novém Městě; teprv Karel IV. kázal jim přestěhovati se do nynějšího „Židovského Města“. Nejbližší příčina výstupů krvavých[61] byl kněz křesťan, kterýžto jednou popoledni v pašijovém týdni nesa svátost oltářní do Židovského Města ku křesťanu onemocnělému, tam s kamenováním přijat a donucen byl vrátiti se nazpět. Ouřad města pražského zakročiv hned, dal sice zatknouti viníky: ale když v neděli velikonoční (18. dubna) kazatelé v kostelích pražských sami jali se popouzeti lid ku pomstě, tento nedal se udržeti déle na uzdě. Houfy zuřivců ženouce se outokem do Židovského Města, zapalovali v něm domy, a honíce obyvatele do požáru nazpět, vraždili utíkající. Jen jednotlivci, nejvíce ženy a děti, byvše ušetřeni a do Starého Města přijati, dali se aspoň naoko pokřtíti, aby ušli dalšímu týrání. Ve hrozném vzteku tom praví se, že do tří tisíc osob přišlo o život.

Král Václav pospíšil si tedy do Prahy zase, když prohlášen byl v Chebu dne 5. máje 1389 zemský mír v Němcích na šest let. Co vše předsevzal ku potrestání tak děsných zločinů, nelze nám říci podrobně[62] pro přílišnou chudobu pozůstalých z té doby zpráv. Jen tolik víme, že všecko v té pohromě z Židovského Města odnešené zlato a stříbro (tohoto samého až do pěti tun) muselo komoře královské vydáno býti. A když již z toho skutku znáti se dává, že Václav rozumem svým nikoli nepovznesl se nad obecný smysl středověký, dle kteréhož vše, cokoli měl který žid, náleželo zeměpánu plným právem, pravda ta potvrzuje se ještě více dekrety od něho brzy potom (v měsíci září 1390) za příklady Ludvíka IV. i Karla IV. jakož i králů anglických a franských vůbec vydanými, kterými všecky stavy v Němcích osvobodil od placení ouroků židovských čili lichvářských. Tuším tedy, že mnoho chválená i mnoho haněná jeho láska k židům nevztahovala se dále, nežli že často přikazoval ouřadům, aby věřitelům židovským proti váhavým dlužníkům dopomáhali práva.[63]

Papež Urban VI. umřel 15. října 1389, nástupci svému, neapolitánskému kardinálu Petrovi Tomacellimu, jenž dne 9. listopadu 1389 co papež Bonifacius IX. korunován byl, zůstaviv provedení dvou dekretů, jichž oučastnilo se sice celé křesťanstvo, Čechové však více nežli jiní národové. První týkal se svátku Navštívení Panny Marie, o jehož uvedení do církve pražský arcibiskup Jan z Jenštejna již drahně let se snažil a jehož všeobecné nařízení a prohlášení skrze papeže našemu arcibiskupovi bylo k tím větší útěše, čím hojnější byla protivenství, která byl dříve utrpěl za příčinou předčasného jeho v diocési pražské ustanovení.[64] Druhým dekretem ukrácena jest někdy stoletá, potom od Klemensa VI. padesátiletá lhůta léta milostivého čili jubilejního napotom na let 33, jakožto věk Kristův na zemi a spolu v průměru věk jednoho pokolení lidského vůbec; a dle toho nařízeno, že příští rok 1390 v Římě slaviti se mělo první toho způsobu léto milostivé. I hrnuli se tedy jak vůbec ze zemí římského poslušenství, tak i zvláště ze zemí koruny české hojní zástupové poutníků do Říma v dotčeném roce, aby podrobivše se předepsaným tam po kostelích procesím a skutkům kajícným, oučastni se stali odpustků za to propůjčených.

O příčinách, proč král Václav odkládal císařskou jízdu svou do Říma, domýšleno se dosavad, že kromě přirozené jeho netečnosti a okolností zvláštních pocházely také z působení dvoru franského, který prý snažil se zmařiti skutek, jenž by avinionskému papeži posloužil byl k veliké ujmě: my však sotva pochybíme, budeme-li je hledati ještě více v nechuti Václavově obcovati osobně s papežem ducha tak pánovitého a osuhle přísného, jakový byl Urban VI. Když tedy Bonifacius IX., vlídnější a poddajnější, vstoupil na jeho místo, počal král zase zamýšleti se do jízdy římské. Dne 21. listopadu vypravil doktora Ubaldina z Florence, tajného radu, a minoritu Mikuláše, zpovědníka svého, aby oznámíce novému papeži oumysl takový, vyprosili na něm také některé duchovní milosti:[65] jedna z nich týkala se vybíraní církevní „pomoci“ na jízdu římskou, druhá propůjčení pro Prahu a Čechy zvláštního léta milostivého, aby jak král, tak i poddaní jeho, kterým nebylo lze v určité době zajeti do Říma, přece oučastni býti mohli darů posvátných, ježto s milostivým oním létem byli spojeni. Bonifacius povýšil oba poslance, doktora Ubaldina hned, bratra Mikuláše trochu později, na biskupství,[66] a prvního vypraviv do Prahy zase co vlastního svého nuncia i sběratele pro komoru papežskou, poručil mu domáhati se dotčené církevní pomoci pro krále, ale neodevzdati jí dříve, nežli až král skutečně nastoupí cestu svou do Říma; i svolil také ku prosbě o milostivé léto pro Prahu.

Nyní král Václav jízdu svou do Říma, tolikrát ohlašovanou, odročil zase, až prý po milostivém létě pražském: ale toto nepočalo se odbývati dříve nežli roku 1393 dne 16. března. Král i královna byli mezi prvními, kteří podrobili se předepsaným k tomu cíli poutem a obřadům kajicným, ač ne bez některých dispensací. Obecnému lidu bylo poručeno, nejprv aby chodili ke zpovědi u sv. Petra na Vyšehradě, potom pak putovávali odtud v procesí za sedm až patnáct dní nejprv do kaple Božího těla na Novém Městě, pak do kostela sv. Víta na hradě pražském a do kláštera břevnovského;[67] a dle uznání zpovědníků aspoň částku toho nákladu, který by osobní putování do Říma jim bylo způsobilo, aby složili do komory apoštolské. I hrnuli se věřící ke slavnosti té v počtu nad nadání hojném, ačkoli vypuklá nově krutá půtka mezi králem a pražským arcibiskupem hrozila jí zrušením hned na počátku.

Vyložili jsme již nahoře, jak horlivě arcibiskup Jan z Jenštejna zasazoval se o církevní svou imunitu a naproti tomu jak málo šetrnosti prokazovati právě kněžím zvykli byli král i družina jeho. V takových poměrech nikdy nemohlo nedostávati se příčin ke třenicím obapolným: větší jich díl pocházel odtud, že strany obě působením svým libovolně prý vkračovaly jedna do područí druhé.[68] Když královský podkomoří Sigmund Huler několik pražských studentů pro neznámé nám výtržnosti dal byl zatknouti a dva z nich s královým vědomím i po praviti, arcibiskup pohnal ho pro to i pro jakési nepravověrné řeči jeho k soudu svému. Když pak Huler odpověděl, že dostaví se k soudu, ale jen ve průvodu 200 kopiníků, arcibiskup prohlásil nad tímto královým milcem klatbu veřejnou v Praze, nic o tom králi napřed věděti nedav. A když již takový skutek mocen byl popuditi krále prchlivého, nastala hned potom příhoda vážnější, ana podráždila ho u větší ještě míře.

Král Václav na dvoře svém choval jednoho titulárního patriarchu a neméně nežli tři titulární biskupy, kteří všichni těšili se z přízně jeho. Aby aspoň jednomu z nich zjednal skutečné biskupství, zamýšlel založiti v jihozápadních Čechách biskupství nové a čekal jen na smrt starého Racka, opata kladrubského, chtěje ve Kladrubech na místě kláštera benediktinského postaviti chrám katedrální. Ale sotvaže umřel Racek, již mnichové tamější zvolili sobě opata nového a vikář arcibiskupský Jan z Nepomuka stvrdil ho (dne 10. března 1393) v takovém spěchu, že král stejnou dobou dověděl se jak o smrti Rackově, tak i o řádném již stvrzení nového opata Olena. Tento proti výslovné jeho vůli provedený kousek podráždil ho až do vzteku. Poslal několik poslů po sobě k arcibiskupovi a jeho radám, ježto ze strachu před ním utekli byli do Roudnice, k sobě do Prahy je volaje. Když pak naposledy také biskup lavantský, králův zpovědník, a maršálek Čúch ze Zásady k arcibiskupovi přišedše ujišťovali, že on i radové jeho do Prahy bezpečně jeti nejen mohou, ale i musejí, ač má-li kdy jaké smíření mezi nimi a králem se stati, arcibiskup konečně (dne 18. března) odhodlal se přijeti do města, jakkoli málo dobrého bylo mu předvídati z lístku jak lakonického, tak nemilostivého, jejž od krále byl obdržel.[69]

Poněvadž královi radové sami snažili se odvrátiti nějakou pohromu, počato již dne 19. března velmi pilně vyjednávati se o smíření a upokojení obapolné, a již nazejtří, dne 20. března, došlo k umluvě konečné, kteréž nescházela již než sankce královská. K dosažení jí a k dokonání ouplného míru jel arcibiskup s celým svým komonstvem ještě téhož dne 20. března ku králi, jenž meškal právě s družinou ještě hojnější na Malé Straně nablízku maltézského kostela. Ale spatřiv duchovní ty pány, král ihned rozpálil se hněvem tak prudkým, že jav se zlořečiti a nadávati, roztrhal umluvu, i pohroziv strašným potrestáním všem těm, kdož zavinili byli skutky arcibiskupovy již dotčené, na místě kázal zatknouti arcibiskupova oficiála Mikuláše Puchníka, též jeho generálního vikáře Jana z Nepomuka, míšenského probošta Václava, ba i arcibiskupa samého a vésti je na hrad ku kapitule, kdež teprv ostré vyšetřování s nimi zavésti se mělo. Když polekaný arcibiskup, aby udobřil jeho, padl před ním na kolena, on odpovídal mu podobným klekáním a oušklebným dle něho se tvářením. Takž arcibiskupovi radové byvše zjímáni, odvedeni jsou na hrad pod silnou stráží; že arcibiskupa nepotkalo totéž, za to děkovati měl ne důstojenství svému, ale přítomným ve zbrani hojným panošům svým. Pod jejich štíty ustoupiv do blízkého sídla svého, po malé chvíli utekl ven z města, ačkoli královým kázaním hned všecky brány a cesty byly zahraženy.

Výslechem u pražské kapituly předsevzatým přibylo ještě Václavovi vzteku. Stařičkému děkanovi doktoru Bohuslavu z Krnova zasadiv hruškou kordu svého krvavé rány do hlavy, dal ho spoutati a uvrci do žaláře purkrabského; Puchníka, doktora Jana, probošta Václava i arcibiskupova hofmistra Něpra z Roupova kázal odvésti do rychty na Staré Město, aby vyšetřování zdařilo se lépe v tamější mučírně. Kvečeru přišel tam i sám. Když pak probošt i hofmistr uvolili se svědčiti pod přísahou a pečetí, cokoli králi se líbilo, propuštěni jsou na svobodu. Také Puchník, dán byv na skřipec, prosil a sliboval vše, až i věčné mlčení o tom, kterak s ním nakládáno bylo; i on obdržel tedy milost a propuštěn jest. Jen generální vikář Jan z Nepomuka, na kteréhož král i z jiných příčin zvláště byl zanevřel, vystál celé to mučení, při kterémž, jak se praví, král sám oučastnil se clila katova, nemoha pomstou nasytiti se. Konečně kněze již poloumrtvého dal svázati, na Pražský most nésti a tam uvrhnouti do Vltavy, To stalo se ve čtvrtek dne 20. března večer o deváté hodině.[70]

Arcibiskup mezitím utekl se byl pracně a ne bez nebezpečí na pevný hrad svůj Supí Horu (Kyšperk, Geiersberg) na hranicích saských. Když král o jeho tam pobytu se dověděl a při chladnější krvi opět pamatovati se počal, jal se s nemenší prudkostí litovati toho, co se bylo stalo. Povolal k sobě pana Hyncíka Pluha z Rabštejna i dva kanovníky, řekl jim: „Jděte k arcibiskupovi a řekněte mu, aby bez ostýchání ke mně se vrátil; neboť lituji velice, co jsem učinil, a chci mu to dle uznání jeho vlastní kapituly náležitě odčiniti. Ba odprositi chci ho, a libo-li vám, i na kolena před ním padnouti: ale rozhřešiti mne má i musí, sice upadna v zoufalství, řáditi budu ještě hůře nežli dříve.“ Když poslové to přednesli arcibiskupovi, on byl sice spokojen, že kapitula jeho měla býti rozsudím mezi ním a králem, ale o cestě do Prahy nechtěl ani slyšeti a za výminky svého smíření kladl: ať napřed královský podkomoří, jenž byl v podezření kacířství, stojí k jeho duchovnímu soudu, ať nový opat kladrubský v opatství svém není znepokojován, trest církevní klatby ať má všude průchod svůj a král ať nahradí arcibiskupovi všecky škody, kteréž utrpěl od něho již ode čtrnácti let. Když poslům slyšeti bylo tak vysoké požadavky, oni usmávše se, ubírali se pryč bez pořízení. Tu poslal za nimi, nabízeje se, že přijde do Prahy, zaručí-li se tři od něho jmenovaní páni čeští za jeho bezpečí na cestě sem i tam. Král rozkázal tedy třem jiným pánům, aby se mu v tom zaručili, po čemž on arcibiskup dne 29. března vrátil se do Prahy zase.

Ale pro zvláštní povahu smýšlení Janova z Jenštejna nemohlo ani nové toto jednání vésti k žádoucímu cíli. On, muž tak pokorný a daleký všeliké osobní ctižádosti, považoval to přece za hřích, kdyby sebeméně povolil co do církevní právomocnosti své; i nemoha zjevnou cestou provésti požadavky své, aniž pak chtěje klásti překážky upokojení ze všech stran žádanému, zaplétal se až i do dvojsmyslů a řečí neupřímných.[71] Posléze i vlastní jeho kapitula, horšíc se nad jeho vytáčkami, dala mu za křivdu a přistoupila ke straně králově. Jednání rozrazilo se konečně o požadavek, aby arcibiskup nejen svolil k založení biskupství ve Kladrubech, ale aby také přimlouval se k tomu cíli u papeže. V té příčině Jan z Jenštejna prokázal se býti méně ušlechtilým nežli někdejší jeho předchůdce biskup Ondřej.[72] Aby uhnul se všelikému takovému požadování, utekl se dne 23. dubna, sprovázen jsa novým opatem kladrubským, do Říma ku papeži Bonifaciovi IX., jemužto ústně i písemně toužil na utrpené křivdy.[73] Král Václav kázal mezitím dáti statky kláštera kladrubského pod správu světskou.

Avšak ani u Bonifacia IX. nenašel Jan z Jenštejna pomoci a dostiučinění, jakových žádal. Václav nejen vypravil do Říma posly na omluvu svého chování se k arcibiskupovi, ale současně dvoru římskému prokázal tak znamenité úsluhy, že papež nemohl zanevříti na něho. Papežský kolektor v Čechách, biskup Ubaldin, byl sice, zvláště za odpustky pražského milostivého léta, nasbíral značné sumy peněz, ale počal také těžiti jimi ku prospěchu vlastnímu a ukládati je stranou. O tom když dověděl se Václav, kázal zabaviti všelikou hotovost u něho, i dav o tom papeži ihned zprávu, postaral se o to, aby peníze ty bez dalšího zpronevěření dostaly se, kam náleželo.[74] Mimoto pravdě jest podobné, že ani Bonifacius IX. neschvaloval ve všem chování se arcibiskupova. Tento tedy vrátil se na podzim 1393 potichu do Čech zase, nabyv neutěšeného přesvědčení, že osobní jeho ku králi poměr nedal se déle udržeti.


  1. 309
  2. 310
  3. 311
  4. 312
  5. 313
  6. 314
  7. 315
  8. 316
  9. 317
  10. 318
  11. 319
  12. 320
  13. 321
  14. 322
  15. 323
  16. 324
  17. 325
  18. 326
  19. 327
  20. 328
  21. 329
  22. 330
  23. 331
  24. 332
  25. 333
  26. 334
  27. 335
  28. 336
  29. 337
  30. 338
  31. 339
  32. 340
  33. 341
  34. 342
  35. 343
  36. 344
  37. 345
  38. 346
  39. 347
  40. 348
  41. 349
  42. 350
  43. 351
  44. 352
  45. 353
  46. 354
  47. 355
  48. 356
  49. 357
  50. 358
  51. 359
  52. 360
  53. 361
  54. 362
  55. 363
  56. 364
  57. 365
  58. 366
  59. 367
  60. 368
  61. 369
  62. 370
  63. 371
  64. 372
  65. 373
  66. 374
  67. 375
  68. 376
  69. 377
  70. 378
  71. 379
  72. 380
  73. 381
  74. 382