Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Karel IV. po svém korunování na císařství

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Karel IV. po svém korunování na císařství
Podtitulek: (Rok 1355—1378)
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 347–389.
Licence: PD old 70

Karel IV. co zákonodárce v Čechách i v Němcích. Sněm český, staročeské vedení práva, Majestas Carolina vzata nazpět. Uvedení Zlaté buly v Němcích. Válka bavorská. Neshody s Innocenciem VI. a pokusy o nápravu duchovenstva. Rakouský kníže Rudolf ve spolku proti císaři. Narození krále Václava IV. Mor a hlad. Nový spolek branný proti Karlovi IV. Císařovna Eliška. Korunování Václava IV. Pokoj a smlouvy dědičné s Rakousy. První arcibiskupové pražští. Karel u papeže Urbana V. v Avinionu. Druhá jízda císařova do Říma. Nápad Lužice Dolní. Opět veliký spolek branný proti Karlovi. Nabytí země braniborské. Václav IV. volen na království římské. Rozdělení české říše. Cesta do Paříže. Smrt Karla IV. Úvahy o něm a o panování jeho.

Když Karel IV., vraceje se z Itálie co korunovaný císař, zase poprvé blížil se ku Praze, vysuli se jemu vstříc veškero duchovenstvo a šlechta i obyvatelstvo až do Berouna i uvedli ho se vší slavností, při všeobecném lidu jásaní a zvonění všech zvonů do hlavního jeho sídla. Byloť to poprvé, že Čechové svým vlastním jmenovati mohli císaře římského, vrchního pána celého křesťanstva.

První a největší péče, která zaměstnávala mysl nového císaře, byla také dokonale hodna vznešeného postavení, kteréž zaujímal: směřovala zajisté k věčnému zamezení všeliké libovůle a všeho násilí ve státu, k uvedení zákonů blahodárných a ku pojištění práva i pořádku v obou jeho říších, německé i české. V tom vésti se dal jediné hlubokým puzením svého vlastního srdce a požadavků ducha, toužícího po reformách pokojných i organických, po bezpečném pravidlu a návodu. Zdá se, že nesnáze, kterých při uvozování nových zákonů již byl zakusil a ještě i předvídal, vnukly mu byly úmysl, dříve nežli v něm pokračovati měl, zajeti sobě do Říma pro titul císařský, aby dílo své provedl s větší autoritou a trvalejším prospěchem. Takéť povolal nyní stavy Království českého k valnému sněmu do Prahy o sv. Václavě a rozepsal spolu sněm říšský do Normberka ke dni sv. Martina, obé k jednomu a témuž cíli.

Ale dříve ještě, nežli sněm český sešel se, viděl se císař nucena zakročiti také jinou cestou k obnovení a pojištění veřejného pokoje v zemi. Za jeho nepřítomnosti na několika místech, zvláště v Litoměřicku a Hradecku, shlukly se byly ozbrojené roty loupežnické.[1] Zejmena ze hradu Žampachu rytíř Jan ze Smojna veliké působil lidu pokojnému zádavy, netoliko kupecká zboží, ale i lidi zajímaje a výkupné na nich vydíraje. Poněvadž chodil stále obrněný, slul u lidu obyčejně jen „Pancéř“; pro udatnost neobyčejnou byl dříve od Karla IV. na rytířství pasován i poctěn zlatým řetězem. Nyní, když císař sám vydal se proti němu do pole, podařilo se netoliko přemoci rotu jeho, ale i jeho samého zajmouti a uvězniti; když pak ho přivedli před Karla, hodil mu tento provaz, jímž oběšen býti měl, okolo krku, pravě, že nemívá vždy zlatých řetízků na rozdávaní.[2] A s podobným důrazem zachoval se i k jiným toho druhu zločincům, až do konečného jejich vyhlazení.

Sněm ku konci měsíce září do Prahy svolaný navštíven byl valně od stavů všech zemí koruny české;[3] i markrabě Jan Moravský a mnoho knížat slezských dali se v něm najíti. Tu nejprv Karel IV. co císař ustanovil opět a potvrdil právní onen poměr, ve kterémž státi mělo na věčné časy Markrabství moravské ku koruně české pod zvláštním panováním jeho bratra i potomků; usouzeno také, kdyby uprázdnil se trůn český smrtí Karlovou a potomků jeho bez dědiců mužského pohlaví, že pak markrabě Jan i jeho potomci hned beze vší další volby naň nastoupiti měli. Potom majestátem císařským celé Slezsko i země budišinská i zhořelská vtěleny jsou do koruny české na věcné časy.[4] Nejvážnější však jednání té doby týkalo se zákoníka Karlem před několika léty navrženého, takřečené Majestas Carolina, kterouž on přál sobě viděti přijatu i zachovávánu co základní zákon celé říše, o čemž však stavové byli vyžádali sobě času k rozmyslu. Zákoník ten, jakož již připomenuli jsme, dvojí měl stránku: jednu politickou, jíž měla především královská moc v Čechách upevněna i od pádu napotom uchráněna býti: druhou právní čili soudní, kterouž odstraniti se měly některé vady staročeského řádu soudního. Abychom tedy o vhodnosti oprav navrhovaných právě souditi mohli, třeba nám trochu podrobněji rozebrati jak přednosti, tak i vady dotčeného řádu.

Starožitná právní ústava v Čechách tak dobře jako i v Němcích, ve Francii, Anglii atd. utvořila se na základě historickém, ježto nálezové od nejvyššího soudu zemského v Praze vynášení a do desk zemských zapisovaní sami sebou měli býti za pravidla, jichž při podobných pádech šetřiti slušelo; ačkoli udávali se i příkladové, kdežto nejvyšší soud, od někdejších nálezů svých se uchýliv, sám sobě odporen býti se zdál.[5] Jen způsob vedení pře u soudu zemského, jenž v Čechách vlivem desk zemských nabyl zvláštního rázu, zachoval se v paměti několika spisy o něm vydanými.[6] Vedení a líčení pře dálo se tu pospolu jak oustně, tak i písemně, a forem vážilo si tak příliš, že úskoky a podskoky rozličné nacházely v něm dosti prostranného místa.[7] Přitom odvoláváno se k takřečenému soudu božímu až příliš často; ku právu ohně aneb vody sice, jakož i k souboji, jen ve přech hrdelních: ale i v civilních přech bývaly kupříkladu hřebí (čili metání losů) právním důkazem ještě i ve 14. století a takřečený zmatek (error, confusio)[8] rozhodoval i za 15. století o právu v nejedné při. Dále starožitné důstojenství dvanácti kmetů zemských pojišťovalo sice zemi dvanáctero doživotních, neplacených a nessaditelných soudců, kteřížto jen sami oprávněni byli k jistým soudním výkonům, kupříkladu dávati stranám naučení, choditi s potazem a vynášeti nálezy atd. Ale jelikož pochybovati nelze, že jak od počátku, tak i až do 15. století každý svobodný zeman měl právo zasedati v soudu vedle jiných, nejsa však povinen přítomen býti v každém zasedání: byloť možné a stávalo se i skutečně, že přibytím hojných přátel a příbuzných obžalovaného k soudu nejeden chudší žalobce utrpěti musel ve svém právu, zvláště od té doby, co blahodárný ústav poroty v Čechách zanikati počal.

Ale naproti těmto nepopíratelným vadám sluší vytknouti a uvážiti také znamenité přednosti staročeského způsobu vedení práva. Připomeneme především o ouplné veřejnosti soudu a snadné pochopitelnosti všeho, co při něm se mluvilo i konalo; každý člověk mohl u soudu přítomen býti,[9] a poněvadž vše v jazyku českém se vedlo, sám se přesvědčiti o spravedlivosti nálezu;[10] každá strana mohla provésti při svou s nepatrným nákladem sama, bez pomoci řečníků (ačkoli dovolena byla) a ve lhůtě co nejkratší; nenáležité protahování procesů bylo zrovna tak nemožným jako překrucování práva mudrlantstvím učených právníků.

Ačkoli pak Karel IV. zákoníkem svým nikoli nezamýšlel měniti celé staročeské právo, aniž nahražovati ho tytýž právem římským, alebrž jen poopraviti a ustáliti ho, nelze přece zapírati, že oprava jeho nesla v sobě ouplný jeho převrat. Mělo-li napotom rozhodovati se o právu ne dle rozumu a citu aneb podání, ale dle předpisu v zákoníku, bylotě nutně potřebí, aby zákoník ten nejen sám v sobě byl dokonalým, bez vady a nedostatku, ale také aby učiněn byl celému národu snadno přístupným a srozumitelným. To před dobou knihtiskovou, kdež nadto jen málo lidí umělo čísti a psáti, tím méně bylo možné, protože zákonové sami psáni byli jazykem cizím. Místo pánů zemských co přirozených soudců nejvyššího soudu zemského byli by tudíž zaujímali napotom jen lidé učení, zejmena doktoři práva, tedy dle obyčeje té doby téměř jen stavu kněžského; ti pak byli by brzy právo české naplnili, ba nahradili právem kanonickým i římským; následkem toho bylo by brzy přestalo souditi se veřejně, chytrostem učených řečníků otevřelo se pole prostranné, vedení pře stávalo se téměř nekonečným, pochybným a velice nákladným, jakož to vše přihodilo se v Němcích skutečně. V takové změně spatřovalo se větší nebezpečí nežli v pouhé možnosti, že dle dosavadního způsobu mohl tytýž i nevinný utrpěti; protože nový řád ten neposkytoval také dostatečné jistoty proti takovému zlému. I tak jasně předvídali všecky takové následky ti, jichž se to nejblíže týkalo, že postavivše se hned zpočátku na odpor, zdráhali se konečně přijmouti nového zákoníka.

I buď že tedy Karel IV. později sám nabyl téhož přesvědčení, aneb že jen vůbec ostýchal se vnucovati poddaným svým něco násilím, jisté jest, že odhodlal se sám vzíti zákoník svůj nazpět a zrušiti jej konečně. Dne 6. října stavům na sněmě shromážděným odevzdal zápis pojišťující v hojném počtu[11] tohoto obsahu: Poněvadž původní exemplář zákoníka toho s nehojnými jemu přivěšenými pečetmi náhodou ohněm stráven byl a zákony ty potud ani prohlášeny ani od stavů vesměs přijaty a přísahami stvrzeny nebyly, protož že nemají také nižádné moci závazné, i sluší je tutíž považovati za nevyšlé; království pak celé že má po vše časy budoucí zachováno a hájeno býti v neporušeném i nezkráceném požívaní starožitných práv a zákonů svých. Císařův bratr Jan, markrabě moravský, připojil k tomu také osobní své pojištění, pro ten případ totiž, kdyby po Karlově smrti měl kralovati v Čechách.

Stavové čeští odměnili se králi svému za takovou povolnost tím, že přiznavše se k nejednomu nařízení od něho zamýšlenému, vložiti je dali do všeobecných desk zemských a prohlásiti tudíž za zákon zemský.[12] Takřečené soudy boží, železo i vodu, jakož i hřebí, jal byl odstraniti již i arcibiskup Arnošt, poučovav lid o tom, že prostředky tyto právní nebyly nic než hříšné pokoušení boha, obyčej to šeredný, pozůstalý ještě z časů pohanských;[13] tudíž opuštěny jsou od té doby cele. Také formule roty, to jest přísahy u soudu, potud nesnadné, dlouhé a všelijak zavíjené, takže ke „zmatku“ a tudíž ke ztrátě pře vésti mohly, jsou k císařově žádosti nezadlouho potom tak zkráceny a zjednodušeny, že napotom přísahání u soudu i pro bázlivce nevinného přestalo býti nebezpečným.[14] Ono však nařízení v Majestas Carolina (rub. 28), kterým propůjčovalo se králi právo přijímati zločince na milost a odsouzeným vrátiti život a statky, nikoli však také čest jejich, přijali a zostřili stavové v tom směru, že každý na zjevné loupeži neb krádeži postižený zločinec měl navždy pozbýti cti a práva tou měrou, aby mu ani král jeho cti mezi občany navrátiti nemohl. Tím pak i důrazem dokázaným proti Pancéřovi a jemu podobným lidem způsobeno zanedlouho takové bezpečí v Čechách, jak majetku vůbec, tak i na silnicích zvláště, jakového potud nebylo příkladu v celé středověkosti.[15] Také na témže sněmě učiněna opatření, aby napotom chudý proti bohatému, poddaný proti vrchnosti své práva svého snáze a bezpečněji hledati i docházeti mohl.[16] Avšak co do navržených té doby politických zákonů, kolik jich ještě přijato a schváleno bylo, o tom z nedostatku pramenů nám stanoviti nelze.[17]

Brzy po sněmu pražském odebral se císař do Normberka k zahájení také tam jednoho z nejdůležitějších sněmů, o kterých památka jest v dějinách říše německé: bylť ho zajisté rozepsal k jednání o základním zákonu této říše, jenž pode jmenem Zlaté buly Karla IV. dobře zachoval se v paměti. Takéť stavové říše německé v tak hojném počtu sešli se k němu, o jakémž ani pamětníků nebylo. Vedle všech kurfirstů bylo tam do 40 duchovních i světských knížat pohromadě a hrabat, svobodných pánů i poslanců městských bez počtu. Hlavní oumysl císařův směřoval tu především k upravení způsobu, kterak napotom králové římští voliti se měli, aby z něho neplodily se více roztržky, různé volby a rozbroje krvavé a císařská moc aby jimi ještě dále ztenčována nebyla; neb posavadní často nesvorné a různé volby přivodily obyčejně rozhodnutí do rukou takových, které neužívaly doby své ku pozvedení a rozmnožení moci říšské. Ale jakkoli zdáti se mohlo, že věc ta neměla v sobě těžkostí, povážilo-li se, že kolej sedmi kurfirstů, tří duchovních, mohuckého, kolínského a treverského, a čtyr světských, českého, falckého, saského i braniborského, již od celého století v praxi ustálena i u veřejném mínění uznána byla, přece naskytovalo se přitom dosti těžkých nesnází. Kurfirstské rodiny saská i falcká již dělily se v několikero linií, z nichž každá osobovala sobě právo volitelské; Falcko před 26 léty mezi sebou o to učinilo smlouvu, kteráž však tuším nenabyla moci právní v říši. Karel IV. poroučel a chválil jednoduchou tu zásadu, že budoucně jen ten za kurfirsta považován býti měl, který by byl ve skutečném držení té země napotom nedělitelné, na které kurfirství se zakládalo; aniž svoliti chtěl, aby hlas velitelský stal se jakoby toulavým a z jedné linie přecházel na druhou. Ale tím měl kupříkladu Ludvík Bavorský, císaře Ludvíka nejstarší syn, zbaven býti dosavadního hlasu svého, an byl již postoupil markrabství braniborského mladšímu bratrovi Ludvíku Římanu,[18] což pak později, jakož vypravovati budeme, vedlo k novým protivenstvím mezi Čechami a Bavory. A vedle upravení voleb říšských měla Zlatá bula za oučel také uvedení a pojištění všeobecného zemského míru v říši. Co do jiných však ustanovení státoprávních neobmeškal Karel IV. zjednati také uznání a průchod dávnověkým právům českým v říši římské, kupříkladu svobodné u nich volbě krále po vymření rodu panujícího, práva de non evocando, práva k výhradnému požitku všech regálií atd.[19] Velikou jich část pojistil také kurfirstům ostatním, ježto již dříve byli v ně se uvázali.

Takovým tedy způsobem usnešeno v Normberce a přijato všeobecným knížat říšských svolením 23 prvních a nejdůležitějších kapitol Zlaté buly, jichžto i prohlášení co nejslavnější stalo se dne 10. ledna 1356; k dokonání pak zbývajících ještě 7 kapitol ustanoven na příští léto nový sněm do města Met. Karel vrátil se dne 10. února do Prahy zase, kdežto nastala byla potřeba jeho přítomnosti k uklizení nových nepořádků. Za příčinou jakési zástavy korunní, náleževší sirotku Petrovi z Michalovic, jehožto poručníci byli mocní páni z Rosenberka, pře právní těchto pánů přešla ve zjevnou vzpouru a krvavé půtky, trvavší několik neděl, až prostředkováním arcibiskupa Arnošta i několika pánů pokoj navrácen a páni Rosenberští na milost opět přijati byli:[20] musel však Jošt z Rosenberka domáhati se jí slavným odvoláním řečí a spisů neslušných o císaři, jichž se byl ve při té dopustil, a utéci se k odprošení zvláštnímu.[21] Mimoto měl císař činiti té doby zvláště s králem polským Kazimírem a knížetem rakouským Albrechtem. Kazimír tenkráte sám přijel do Prahy, obnoviti chtěje předešlé umluvy a upevniti ještě lépe přátelské k Čechám poměry;[22] Albrechtovi Chromému Karel sám vstříc vyjel až do Budějovic, kdežto jednal zaň v jeho vlastních záležitostech.[23] Konečně vypraviv se v běhu toho léta ještě podruhé do pole k dopomožení práva (proti Jindřichovi ze Hradce, jenž jal se byl mocí brániti many své, ze zjevné vraždy obviněné, proti zemskému soudu v Praze),[24] — odjel v měsíci září zase do Němec, k dokonání díla zákonodárského vloni počatého.

Valný sněm říšský v Metách stal se ještě skvělejším a slavnějším, nežli byl v Normberce. Kromě bezmála všech německých knížat a stavů přibyli tam i dva papežovi legátové, mezi nimiž byl kardinál Talleyrand, dva francouzští králevicové, císařovi sestřenci, dva arcibiskupové a několik vévod francouzských, též poslové krále anglického atd. Bohaté a hrdé to město, ve kterémž již ode tří století žádný římský císař dvorem byl nebydlil, Karla IV. přivítalo nyní s úctami nejvzácnějšími; a hody, zvláště o vánocích 1356 tam slavené, co do nádhery a přepychu patřily mezi nejskvělejší, které kdy za středověku vídány byly.[25] Pojednávaní o posledních kapitolách Zlaté buly, z většího dílu obsahu jen cerimoniálního, naskytovalo tuším jen málo nesnází; těžší byl úkol smířiti Francii s Anglií na slušných základech, na čež i papež i králevici francouzští pilně naléhali. Bylť zajisté císařův přítel za mládí a svak král Jan Franský v bitvě u Maupertuis dne 19. září 1356 svedené od anglického Černého prince nejen poražen, ale i zajat a do Londýna odveden; ve Francii pak mezi stavy panovala vzájemná nedůvěra i veliká s vládou nespokojenost. V okolnostech takových král Eduard III., napínav přes míru požadavky své, učinil to císaři nemožným, aby jednání dovedl k žádoucímu cíli. Ale také třetí záležitost, týkající se moci a slávy rodu lucemburského bezprostředně, zaměstnávala tenkráte císaře. Starý vévoda Jan Brabantský a Limburský zemřel byl minulého léta bez dědiců mužského pohlaví a nejstarší jeho dcera Johana, nyní manželka bratra císařova, vévody Václava Lucemburského, prohlášena byla za dědičku Brabantu a Limburka jak od otce, tak i od stavů oněch zemí; takéť dne 3. ledna 1356 přijali Václav i Johana skutečné slib člověčenství od obyvatelstva v Lovani. Hrabě Ludvík Flanderský, manžel sestry Johaniny, kladl při tom požadavky, ježto, když lakomý Václav ani k sebeslušnějším výminkám svoliti nechtěl, nemohly než k válce vésti. Aby také v tom prostředkovati mohl, zabral se císař po skončení sněmu říšského v Metách do Maastrichtu v Nizozemsku, kamž dorazil dne 11. ledna 1357. Mezitím však byly strany válčící uzavřely příměří, podrobujíce se rozsudku hraběte Viléma Holandského a Hennegavského, jenž na ten způsob učinil mezi nimi pokoj, že Brabantsko i Limbursko přisouzeno vévodě Václavovi a jeho manželce. Císař pak navedl v Maastrichtu kněžnu Johanu k tomu, že kdyby umříti měla bezdětkyně, všecky své země zapsala domu lucemburskému k dědictví, k čemuž i brabantští stavové ve Bruselích dali své svolení.

Vrátiv se do Čech, císař nejprv přítomen byl slavnému zasvěcení hradu před desíti léty počatého, nyní pak dostaveného, Karlštejna, dne 27. března 1357, kdežto pak založil kolej čtyr kanovníků, s pátým děkanem co představeným; potom pak, dne 9. července 1357,[26] kámen základní položil k mostu Kamennému, přes Vltavu v Praze podnes stojícímu, an starý most, postavený někdy od královny Jitky, jakož i most drážďanský rozbořen byl velikou třenicí ledu dne 3. února 1342. Stavbu nového toho mostu jakož i kostela svatovítského po smrti Matěje z Arrasu vedl francouzský architekt ještě mladý, Petr Arleri z Boulogne.[27]

Mezitím ukázalo se brzy, jak veliké zásluhy měla do sebe Zlatá bída německá co nový zákon říšský, ana císaři způsobila hojné protivenství a starosti: neb dílo sebelepší, ježto provésti se dá bez odporu všelikého, málokdy veliké ceny bývá. Anarchie v Němcích již tak hluboce se byla zakořenila, že, jakož svědčí novější jeden spisovatel,[28] již i samé pokusy uvésti veřejné záležitosti zase do pořádku, všude budily nespokojenost, u měst, u šlechticů i u knížat. Nejvíce hněvali se knížata bavorští, žalujíce, že zákonem, vyloučivším je z počtu kurfirstů, veliká stala se jim křivda; na to nedbáno, že rod falckrabský a bavorský byly stejného původu. Příčina k válce našla se brzy. Když knížata obklíčili šlechtice císaři oddaného Petra Ekra na hradě jeho Natternberku, aby na něm vymstili se, přispěl Karel IV. s vojskem českým k osvobození jeho (v měsíci dubnu). Prostředkováním poslů od knížete Albrechta Rakouského vypravených učiněno sice ještě příměří a ustanoven spolu rok do Vídně k umluvám pokojným (v měsíci červenci). Ale když ani ty nezdařily se, počala válka znova. Dětřich z Kugelweitu,[29] biskup mindenský, rovně způsobilý co diplomata, co vojevůdce i co finančník, učiniv do Bavor válečný vpád, dobyl tam města Kouby a poplenil okolní krajinu. Když ale vrátil se,[30] vedral se Petr Chamerauer ze strany bavorské s 200 přílbicemi do Horní Falce české, neméně nelítostně vše okolo Floss a Weiden záhubou stíhaje. Proto musel biskup Dětřich s mocí rozmnoženou (600 přílbicemi) přispěti zase, aby vyhnal nepřítele ze země. Vtrhnuv tudíž až k Dunaji nablízku Řezna, tak sklíčil vojsko bavorské, že muselo prositi o příměří, kteréž pak dne 29. listopadu také uzavřeno byvši, skončilo později skutečným pokojem.[31] Za to potom Karel chrabrého i věhlasného biskupa nadal milostmi bez počtu, a propůjčiv mu hrad Parkstein s městem Weiden za léno doživotní, spolu s nápadem hradů Orlíku i Haunštejna v Čechách svěřil mu vrchní správu veškerého peněžnictví říše své, i povýšil ho na důstojenství probošta vyšehradského a nejvyššího kancléře v Čechách, později pak také arcibiskupa magdeburského. On pak, muž ke všemu dostatečný, ještě za oné války, dne 13. října 1357, založil cistercienský klášter skalický v Čechách, svou dobou dosti znamenitý.

Ještě důležitější byla nevole, ve které Karel za příčinou Zlaté buly octnul se s papežem Innocenciem VI.[32] V zákoně novém volení římského krále a císaře pokládáno za pouze domácí záležitost německou; šetřeno-li Zlaté buly přísně, přestával sám sebou veškeren vliv papežův při obsazování stolice císařské; neb pak nezbývalo papežům nic více činiti nežli zvoleného uznati za římského krále. Také opatřeno bylo dostatečně, kdo měl spravovati říši za nebytí krále neb císaře, aniž brán přitom ohled jakýkoli na pretense kurie římské. Tím zásady volitelské jednoty v Rense (ze dne 16. července 1338) přijaty a uznány jakoby mlčky za říšský zákon a zjednána jim platnost na všecky časy budoucí. Čím méně tedy lze bylo Innocenciovi VI. klásti odpor proti obsahu i formě nového zákona, tím nepříjemněji dojímalo ho celé císařovo při tom se chování. I nerozdvojiv se s ním ještě veřejně, počal přece blížiti se k jeho nepřátelům a vyslyšel konečně knížata bavorská, ježto potud vždy ještě nadarmo prosili byli o zdvižení klatby církevní, kterouž někdy otec jejich, oni sami a jejich země stíženi byli. Smíření toto zjednáno bylo hlavně působením knížete Rudolfa Rakouského, císařova zetě ješitného a nevěrného,[33] an po smrti knížete Albrechta Chromého († 20. července 1358), panovníka všeobecně vysoce váženého, v panování země své se byl uvázal. Co vše tehdáž pojednávalo se mezi císařem, papežem a knížaty říšskými, podnes sice pokryto zůstává tmou hlubokou: avšak tolik aspoň se ví, že během roku 1359 Karel IV. na Innocenciovi VI. nadarmo žádal za zrušení jistých říši škodlivých konstitucí Klemensa V. i Jana XXII., že horlil s velikým důrazem o potřebě reformy v duchovenstvu a že naproti tomu vedla se řeč mezi některými knížaty, zejmena kurfirsty mohuckým i kolínským, knížaty bavorskými, Rudolfem Rakouským a hrabětem z Württemberka, ne bez vědomí dvoru avinionského, o volení nového krále římského; za kandidáty pokládáni Ludvík, král uherský, a Rudolf, rakouský vévoda. Ale když císař o to knížata poháněl k odpovídaní před Ruprechta falckrabě, zapírali aspoň arcibiskupové takový oumysl, předstihujíce se oba v osvědčování věrnosti.[34]

Císařovy snahy o reformu duchovenstva tak jsou významné i pro povahu i pro věk jeho, že nám jest pozastaviti se při nich na chvíli. Když Innocencius VI. skrze nuncia svého, biskupa cavallonského, na sněmu říšském v Mohuči v březnu 1359 naléhati dal na sbíraní desátku ze všech německého duchovenstva důchodů pro komoru stolice apoštolské a knížata tomu odpírati se jali, tu také císař slova se ujav, pronesl nad tím své podivení, že papež tolik peněz na duchovenstvu žádaje, nemyslil raději na opravu mravů jeho; neb již oddávna roznášely se prý všude obecné a velmi oprávněné žaloby o cele světáckém smýšlení a chování se kněží, o jejich hýření a nádheře zvláště v oděvu i o zanedbávaní všech duchovních povinností svých. Ve shromáždění tom nacházel se i mohucký kanovník Kuno z Falkenštejna, statečný někdy zástupce ssazeného arcibiskupa Jindřicha z Virneburka; Karel vypůjčil si jeho svrchní šat, zlatem a hedvábím bohatě prošívaný, a oblekna ho, ptal se knížat: „Co se vám zdá? Nepodobám-li já se více rytíři nežli kanovníkovi?“ Nuncius musel odjeti s nepořízením; Karel pak napomínal přítomné preláty ústně a brzy potom (dne 18. března} také písemně, aby opravdovou péčí dbali o nápravu mravů duchovenstva sobě svěřeného, a trestajíce bez obavy a shovívaní každý zjevný odpor, aby nedbalým a neposlušným odjali beneficie až do jejich polepšení; neb kdo stydí se sloužiti oltáři, že jest i nehoden jím se živiti. Připojil i pohrůžku, osvědčí-li se preláti v té věci nedbalými býti, že pak vyzve knížata světská, aby uvázali se v důchody jejich a podrželi je potud, až by papež rozhodnul, co by se statky duchovními, tak zle užívanými, dále díti se mělo.

Nechceme sice zapírati ani tajiti domnění své, že přísné ty reformátorské úmysly budil a podporoval při Karlovi kanovník pražský slouživší tehdáž v jeho kanceláři, Milič z Kroměříže,[35] jenž horlením svým o nápravu mravů a pobožnost života brzy potom proslul u všech stavů i v několika krajinách: avšak ochrana zvláštní, kterouž Karel IV. tomuto mravokárci propůjčoval se i později, když u kurie římské naň proto stížnosti vedeny byly, důkazem jest, že smýšlení císařovo v té příčině od Miličova nedělilo se.[36] Když pak knížata i páni němečtí z pohrůžky oné brali sobě svobodu odírati církev o statky a nohama šlapati veškery svobody její,[37] způsob takový již nikoli nesrovnával se s Karlovým smýšlením, a on musel protestovati proti němu veřejně i nahlas, zvláště an Innocencius VI. reformátorských jeho úmyslů s velikou chválou se ujímaje, skutečnou nápravu mravů prelátům německým důtklivě poroučel. Vydal tedy Karel dne 13. října 1359 opět zlatou bulu, jíž ochrániti snažil se osoby i statky lidí duchovních proti násilí a libovůli mocí světských. Tím smířen byv papež opět, napotom nový zákon o volebním řádu králů a císařů římských nechal s pokojem.

Méně snadné ukázalo se býti smíření s knížaty, kteří oučastnili se byli brojení proti císaři. Karel sám podával se k němu ochotně, a zejmena k zeti svému, knížeti Rudolfovi Rakouskému, choval se s laskavostí a shovívavostí, která ještě převyšovala jeho všeliké pretense, nevěrnost i nevděčnost.[38] Tak když v měsíci máji 1360 zabral se osobně do Trnavy v Uhřích, aby obnovil dávné s králem Ludvíkem přátelské spojení, přijel tam i kníže Rudolf a sliboval neužívati napotom titulu libovolně osobovaného „arciknížete císařského paláce“ a „vévody švábského a elsaského“; po čemž Karel dne 21. máje v Seefeldu propůjčil jemu a bratřím jeho nezletilým Fridrichovu, Albrechtovi a Leopoldovi země jejich v léno. V létě napotom bylo císaři táhnouti do pole proti odbojnému hraběti württemberskému, co rušiteli zemského míru. Mistr královské komory české Zbyněk Zajíc z Hasenburka z rozkazu jeho vedl znamenité vojsko z Čech do Švábska, kteréžto ve spojení s některými říšskými zástupy dobyvši hojně míst pevných, ku konci měsíce srpna svedlo u Schorndorfu krvavou bitvu s hrabaty a spojenci jejich, v níž tito poraženi a vojska jejich tu rozprášena, tu zajata byla. Mezi spojenci těmi opět tu byl císařův zeť kníže Rudolf. Pokoření hrabata za přímluvou některých knížat dosáhli výminek pokoje dosti mírných; také Rudolf prosil o milost, v ležení u Esslinka dne 5. září, a ochotnějšího císaře nalezl k odpuštění, nežli se byl nadíti mohl. Dávní Rakouska přátelské s Čechami spojení nejen obnoveno jest u Esslinka, ale i stvrzeno v běhu jednoho léta ještě třikrát, v Normberce dne 13. prosince 1360, v Budějovicích 14. června 1361 a v Praze 1. srpna 1361;[39] a přece nemohl Rudolf zdržeti se, aby nejednal i v té době proti písemným i přísežným svým závazkům, a nežli minul tentýž rok 1361, opět vstoupil v nový spolek branný proti tchánovi svému!

Poslední smlouvu ze dne 1. srpna 1361 uzavřel byl císař netoliko za sebe a bratra svého Jana, nýbrž již také za „Václava, prvorozeného syna svého“; císařovna Anna byla ho, již tužebně očekávaného, konečně v Normberce dne 26. února 1361 přinesla na svět. Radost otcova nad tím byla nevýslovná; jí uchvácen, volal i psal celému světu, zvláště pak věrným Čechům svým, aby jásali a plesali všichni: neb konečně že narodil se říši pravý dědic její, a rozbroje o nástupce na trůnu že vlasti více v nebezpečí neuvedou. Dítě, jsouc postavy statné, slibovalo dlouhé živobytí.[40] Ze vděčnosti za boží toto nadělení zamýšleli zprvu císař i císařovna nastoupiti slavnou pout do Cách osobně; když pak to nešlo, dav Karel novorozence zvážiti, váhu jeho, 16 hřiven ryzího zlata, poslal kostelu v Cáchách, na jmeno Karla Velikého postavenému. Křest nového králevice odbýván teprv dne 11. dubna se slavnostmi nadobyčejnými; mohucký arcibiskup Gerlach Nassovský konal jej v kostele sv. Sebalda v Normberce u přítomnosti jiných dvou arcibiskupů, kolínského a pražského, a shromáždění skvělého ze všech končin světa. Z té příčiny přivezeny také svátosti říšské z Karlštejna do Normberka i ukazovány lidu. Za celých osm dní nepřestávaly potom turnaje, divadla, tance i jiné veřejné radovánky.

Ale radosti tyto nezůstaly dlouho bez protivného závaží trpkosti. Černá smrt nepřestávala již od roku 1348 vyhledávati obětí svých ve všelikých krajinách; několikráte vtírala se i do Čech, nejkrutěji v běhu roku 1361. A k té svízeli připojila se i ouplná neouroda jak v Čechách, tak i v zemích okolních, kdežto nebylo lze uvarovati se hladu velikého, an trval i v roku následujícím, umořiv množství lidu. Pro štěstí přispěly tehdáž dvě věci ke zmírnění bídy aspoň u chudiny pražské: počatá již roku 1360 stavba zdí městských okolo Petřína i Hradčan, a to nákladem císařovým (pročež i část jejich posavad stojící podnes sluje zdí Hladovou), a pak almužna 7000 korců žita, jež městský ouřad pražský za příčinou svévolné popravy kněze u Sv. Víta sloužícího té doby rozdati odsouzen byl mezi chudé lidi. Kdyby nebylo té pomoci, praví souvěký kronikář, bylo by tehdáž pomřelo v Praze množství hodných řemeslníků. Naproti tomu ouroda roku 1362 vydařila se zase tak hojná, že cena obilí, jenž vystoupila byla za korec žita na půl kopy grošů, brzy až i najeden groš opadla.[41] Veliká však žalost nastala císaři tím, že manželka jeho, Anna Svídnická, umřela dne 11. července 1362 v šestinedělích i s novorozeňátkem svým. Byla to ztráta i pro zemi a národ tím vážnější, ano za to míti se může, že paní ta, velmi rozumná i pobožná, byla by za delšího živobytí svého blahodárně působiti mohla k vychování syna svého, potomního krále Václava, jejž lid náš oddávna Líným nazývati zvykl.

Největší však starosti císaři působil spolek branný, proti němu na východě i na jihu náhle a nenadále uzavřený. Za příčinou slova urážlivého, kterýmž prý Karel dovolil sobě pojmenovati matku krále Ludvíka Uherského a Kazimírovu sestru, požívavší potud nemalé moci,[42] oba ti králové chystali se k válce, a již 31. prosince 1361 v Prešpurku potáhli byli do spolku svého jak knížete rakouského Rudolfa, tak i Menharta Bavorského a Tyrolského (syna po Ludvíkovi již zemřelém a Markétě Maultasche). A tak jistým zdaru svého pokládal se býti spolek ten, že v Budíně dne 10. března 1362 uzavřel již i smlouvu, kterak by rozděliti měl ty země mezi sebou, jichž prý na Karlovi IV. dobude. Bezuzdnou ctižádostí opojený kníže Rudolf až i toho se nadál, že přitom císařskou korunu se hlavy tchánovy svede na svou vlastní: proti čemuž Karel na kurfirstech v Normberce shromážděných vyžádal sobě písemné pojištění, že po smrti jeho nezvolí mu za nástupce ani nevděčného zetě, ani kterého z jeho bratří. Když v letní době 1362 měla počíti se válka a král Ludvík již s vojskem svým ležel u Trenčína, poslal sice císař k němu Bolka, knížete svídnického, na smlouvání pokoje, ale také sebrav u Kolína vojsko, přitáhl s ním do Moravy. Poněvadž pak kníže Rudolf, maje s knížaty bavorskými činiti o Menharta Tyrolského, králi uherskému nemohl býti skutkem na pomoc, ukazoval se král Ludvík ochotným k uzavření příměří a vypravil o to k císaři do Brna[43] palatina svého Mikuláše Kontha i nejvyššího sudího Štěpána Bebeka. Proč však nenásledovalo potom ani příměří, ani skutečná válka, jest nám neznámo. Nepřátelé nepodnikli nic více, nežli že později, když již obě vojska byla se rozešla, někteří uherští houfové nakrátko vrazili do Moravy.

Ovdovělá kněžna Markéta Maultasche snažila se dědictví své, hrabství tyrolské, pojistiti knížatům rakouským, kdyby jediný syn její Menhart zůstati měl bezdětkem. Ku provedení té věci sama přijela té doby ke dvoru císařovu. K velikému dvořanů svých rozmrzení přijal ji Karel IV. u sebe vlídně; jediná odveta, které se dopustil za utrpená před 20 léty příkoří, záležela v tom, že jí představil již jedenáctiletého nadějného syna bratrova, potomního markrabi Jošta.[44] Příhoda, kteréž se Markéta obávala, udála se nad očekávaní rychleji, neb kníže Menhart sešel bezdětek z toho světa již dne 13. ledna 1363, stáří teprv 20 let. Kníže Rudolf neměl tudíž nic pilnějšího před sebou, nežli aby nápadem Tyrolska ujistil se. Pospíšiv si tam, dal si dne 26. ledna 1363 i bratřím svým Albrechtovi a Leopoldovi od Markéty Maultasche znova postoupiti zemi tyrolskou řádně; takéť uvázal se sám ve vládu toho hrabství za jejího živobytí, přemluviv Markétu, aby napotom sídlila ve Vídni. Tyroly od té doby zůstaly s Rakouskem spojeny až podnes: ale nabytím jich rozpřátelil se Rudolf s domem bavorským, kterýž také byl k té zemi osoboval sobě právo.

Postaven jsa mezi válkou a pokojem, neobmeškal císař obmýšleti cesty, kudy by země své uchránil budoucích nehod. Poněvadž ouroda roku 1362 byla velice požehnaná, poručil městům svým a klášterům v Čechách zakládati veliké sklady obilí, aby vyhnouti se bylo hladu z obnovené války; spolu kázal rozdávati mezi města svá veliké zásoby zbraní dostatečných, aby tam chovány byly pro potřebu zemskou.[45] Mezitím papež Urban V., jenž po Innocenciově smrti († 11. září 1362) volen byl a 6. listopadu 1362 korunován na papežství, vloživ se za prostředníka pro uvarování nového krveprolití, dne 24. ledna 1363 zvláštního nuncia, biskupa Petra Florentinského, poslal do Němec, kde Karel IV. tehdáž přebýval, a potom i do Uher a do Polska. Nepřátelé potáhli byli nověji do spolku svého i krále Waldemara IV. Dánského i knížete Bogislava Pomořanského a Štětinského. Ale Karel IV. opět spolek ten zrušil tím, že podával se k manželství mladé kněžně Elišce Pomořanské, dceři knížete Bogislava i vnučce krále Kazimírově. Nabízení to přijato s potěšením, a již v měsíci dubnu 1363 slavena v Krakově čtvrtá císařova svatba s velikou slavností a nádherou; co hosté byli jí přítomni dva králové, Waldemar Dánský a Petr Cyprský i Jeruzalémský, mimo znamenité množství vévod, knížat a šlechticů ze všelikých zemí. Tím byl pojištěn pokoj mezi Čechami a Polskem; a král Kazimír staral se napotom, spolu s nunciem papežovým, že i uherský král Ludvík choval se na čas pokojně.

Ještě před novou svatbou svou podařilo se císaři získati domu svému čáku velikého rozmnožení jeho moci; podala mu ji nesvornost bratří domu bavorského. Dle dílčí smlouvy z roku 1349 měli po smrti knížete Menharta nastoupiti v Horních Bavořích oba bratří markrabové braniborští. Ludvík Říman i Otto: ale bratr jejich, dolnobavorský kníže Štěpán, předstihnuv je, již dne 26. února 1363 zjednal si přiznání ku poslušenství u stavů hornobavorských. Toto rušení práva jejich tak velice dojalo oba markrabě, že ku pomstě nad bratřími svými dne 18. března 1363 v Normberce s císařem vstoupili v nejužší dědickou jednotu, dle kteréž země jejich, kdyby sešli bez dědiců mužského pohlaví, připadnouti měly k Čechám, císař pak měl jim proti bratřím ve všem nápomocen býti. Ba ustanoveno, že napotom i císařův syn Václav mohl ihned psáti se braniborským markrabím a že mu v Braniborsku již pro dotčený případ také holdováno býti mělo. Markrabi Ottovi zasnoubena císařova teprv pětiletá dceruška Eliška a s ní tudíž, se svolením knížete Bolka, zapsána také knížectví svídnické a javorské, začež zase markrabství Dolní Lužice ihned k Čechám připadnouti mělo.[46]

Význam titulu takového u dítěte dá se z příčin politických snadno pochopiti: naproti tomu tím méně chváliti se mohlo císařovo přání, aby syna svého viděl hned také skutečným králem, a tudíž aby ho i korunovati dal. Jalový byl zámysl jeho, že si přál pojištěnu míti dědičnost trůnu a Čechy aby uchráněny byly od záhubného bezvládí: vždyť Václava nemohla již nikterak minouti koruna v budoucnosti. Zjevila se tím jen Karlova zvláštní křehkost a záliba ve své krvi, kteráž bohužel nemohla zůstati bez následků politováníhodných: neb tím již napřed a najednou nemožným stalo se rozumné a blahodárné vychování královského dědice. Korunované dítě, ježto královské úcty a úklony přijímati, privilegie a milosti udíleti zvyklo, nedá se již nižádným nucením voditi a v srdci jeho sotva již lze vzbuditi hlubší cit svatých povinností panovnických. Nadarmo sliboval císař, že mu dá nejlepší vychovatele, nadarmo zval k ouřadu takovému nejslavnější učence svého věku co nejpochlebněji: Petrarka, kdyby pozvání to i byl přijal, nemohl bujného a svévolného chovance svého, českým majestátem již oděného, podrobiti potřebné kázni dětské. Uznávali to také mnozí lidé moudří,[47] a zejmena Arnošt arcibiskup dlouho se zdráhal povoliti žádosti císařově. Korunování, pravil, není pouhý marný obřad a neuděluje pouze práva, nýbrž ukládá i povinnosti, jichžto dítě ne hned cele svědomo si býti může. Nakonec provedl císař vůli svou přece, a den sv. Víta, 15. června 1363, korunován jest Václav v arcibiskupském kostele pražském; po čemž o tři dni později, 18. června, následovalo také korunování císařovny Alžběty co královny české.

Pozůstalé ještě neshody mezi dvory českým, uherským a rakouským urovnány jsou výpovědí krále Kazimíra Polského a Bolka, knížete svídnického, co rozsudí, vynešenou v Krakově dne 12. prosince 1363, a přikázáno stranám oběma, aby zachovávali ouplný pokoj i opět obnovili předešlé poměry přátelské. Když tedy na počátku roku 1364 do Prahy přijel kníže Štěpán Bavorský se syny svými, aby přistoupil ke brannému spolku proti Rakousům, nemohl a nechtěl císař slíbiti mu více nežli neutralitu při budoucí jeho válce. Kněžna Kateřina Rakouská, císařova vždy milovaná dcera, přičinila se nyní všemožně o dokonalé smíření svého manžela s otcem svým. Zkušenost, jak nezdárné byly všecky dosavadní podniky proti tchánovi, a úvaha, jak nejisté bylo panování v Tyrolích, pokud nebylo stvrzeno císařem, hnuly konečně knížetem Rudolfem, aby nastoupiv cestu jinou, opět získati sobě hleděl Karla IV., tak lehce smířlivého. Umluvena tudíž schůze panovníků do Brna, kdežto pak prostředkováním kněžny Kateřiny vykonány smlouvy, dle zachovaných zápisů velmi památné. Císař knížatům rakouským nejprv potvrdil dne 8. února zápis, kterým Markéta Maultasche odkázala i odevzdala jim Tyroly, i propůjčil jim je v léno. Potom dne 10. února z obou stran stvrzen krakovský rozsudek smírčí a slibováno, i pod přísahou, zachovávati ouplný pokoj, jednotu, lásku i věrnost navzájem po vše časy budoucí. Konečně, což bylo nejdůležitějšího, uzavřely obě rodiny, česká i rakouská, téhož dne 10. února dědičnou smlouvu bezvýminečnou mezi sebou, dle kteréž po vymření všech potomků mužského i ženského pohlaví jednoho rodu všecky jeho země a panství měly stati se naprosto dědictvím rodu druhému. Panovničí osoby, o jichž potomstvu ve smlouvě té výslovně se jednalo, z jedné strany byly Karel IV. s dítkami svými obojího pohlaví a bratr jeho markrabě Jan Moravský také se všemi dítkami; z druhé strany knížata Rudolf, Albrecht a Leopold i se svou sestrou Markétou Rakouskou, dále král uherský Ludvík, jeho matka královna Eliška i neť Eliška, dcera nebožtíka Štěpána, uherského knížete; neboť podobná smlouva dědičná byla již dříve mezi Uhry a Rakousy uzavřena.[48] Voláni jsou stavové jak čeští, tak i rakouští, páni i města, aby smlouvám těm byli za rukojmě; čeští, kteří to učinili, byli zejmena Jan, hrabě z Hardeka, císařův nejvyšší hofmistr, Jindřich z Lipé, nejvyšší maršálek český, Beneš z Vartenberka, nejvyšší purkrabě pražský, Póta z Častolovic, Jaroslav ze Šternberka, Tiema z Koldic, Hašek ze Zvířetic, Petr z Vartenberka na Kosti, Fridrich z Šumburka, Hynek Hlaváč z Dubé, Ješek z Vilhartic, Ješek z Landštejna na Kosové Hoře, Ješek Ptáček z Pirkštejna, Břeněk z Riesenberka na Švihově, Jaroslav z Březnice, Boček z Kunštátu a z Poděbrad a město pražské.[49] Ve příštích nato dnech pojistili panovníci zemím a stavům, ježto mocí té smlouvy měli jim připadnouti, již napřed všecky jejich práva i svobody. Tímto způsobem dědické ty smlouvy nabyly dokonalé právní formy[50] a ouzké to spojení brzy potom ještě utuženo svatbou ovdovělého Jana, moravského markrabě, s Markétou Rakouskou, vdovou po Menhartovi, knížeti bavorském a tyrolském. Uvažovav Karel IV., že kníže Rudolf byl bezdětek a bratří jeho Albrecht i Leopold ještě mladí a neženatí, a patřiv na své i na bratrovy nadějné syny, mohlť ovšem kochati se v naději, že smlouva ta brzy a cele vydaří se ve prospěch jeho domu; — nebylo mu dáno předvídati cesty božské prozřetelnosti.

Ostatně zdálo se ovšem, že nebe zvláštní přízní hovělo dědickým zámyslům Karlovým: již dne 14. máje 1364 umřel braniborský markrabě Ludvík Říman; dne 27. července 1365 následoval na věčnost i rakouský kníže Rudolf, a oba zůstali byli bezdětci. Nyní tedy celý dům braniborský, jak se říká, stál jen na dvou, rakouský jen na čtyřech očích; tam Otto markrabě, zde knížata Albrecht i Leopold byli všichni tří ještě mladí a neženatí. Karel IV. změnil nyní, se svolením obapolným, některé manželské umluvy dcer svých, dav 19. března 1366 markrabi Ottovi 24letou vdovu Kateřinu namístě teprv 8leté Elišky za manželku, tuto pak oddav tudíž rakouskému knížeti Albrechtovi.

První a ze všech nejznamenitější arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic, původce a zakladatel pořádku i kázně v diocési své předtím neznámých, jenž i duchovenstvu svému osobně svítil co vzor a příklad ctností všelikých a po smrti Innocencia VI. bezmála i na stolici papežskou povýšen býti měl,[51] sešel z tohoto světa dne 30. června 1364 na zámku roudnickém. Kapitula pražská potom dne 12. července na jeho místo jednohlasně volila biskupa olomuckého Jana Očko z Vlašimi, ode mládí císařova druha i důvěrníka nejpřednějšího.[52] Tím umožnilo se, že posavadní biskup litomyšlský a kancléř říšský Jan ze Středy (de Novoforo) dosednul na biskupství olomucké a svěřínský biskup Albrecht ze Šternberka stal se biskupem litomyšlským. Všichni pak tito preláti za svého věku vyznamenávali se zvláštní vzdělaností a láskou k literatuře vůbec; všichni, vedle nemnohých knížat a pánů světských, byli tajní císařovi radové.

Následujícího léta 1365 poctiv Karel IV. papeže Urbana V. v Avinionu desítidnovou návštěvou, pro milovaného svého arcibiskupa i nástupce jeho obdržel od něho ouřad i důstojenství legáta stolice apoštolské netoliko pro české diocése, ale i pro biskupství řezenské, bamberské a míšenské. Bula papežská dne 28. máje 1365 o tom vydaná dovodila nutnost takového zřízení z dvojí příčiny: nejprv z rozšířeného hojně v těchto diocésích panování českého, potom z potřeby přísnější kázně u jejich duchovenstva, ku kterémuž biskupové tamější příliš shovívavě prý se měli.[53] Později, nedlouho před smrtí Karlovou, dočkal se arcibiskup Jan Očko i důstojenství kardinálského. Hlavním však oučelem cesty císařovy do Avinionu nebylo vyznamenání ono, alebrž žádost, aby papež, přenesa sídlo své opět do Říma, vymanil se z působení stranného moci francouzské. Žádost tu vyjevil byl císař již často předtím, nabízeje se proto i sám ku pomoci;[54] také Urban V. přál si toho byl více nežli jiní před ním papežové: ale soukromé zdání kardinálů, z většího dílu rozených Francouzů, a dvůr franský vůbec protivili se přímo oumyslu takovému, zaměstnávajíce za to papeže raději návrhem všeobecné výpravy křižácké k dobytí zase Jeruzaléma atp. Požádán byl i císař, aby co hlava křesťanstva postavil se v čelo podniku takového. Střízlivý však duch jeho praktický málo jevil chuti k návrhům tak romantickým, i podával aneb aspoň podporoval tím opravdověji tu myšlenku, aby k tomu cíli užito bylo raději „velikého bratrstva“ i jiných jemu podobných branných spolků. Byli to lidé, jenž válčení volivše sobě za řemeslo neboli za živnost, za žold hotovi byli ku každé službě a jichž užíval byl zvláště anglický král Eduard III. ve válce své s Francií. Po uzavření pokoje byvše rozpuštěni, drželi se přece, v počtu asi 40 000 mužů, pod rozkazy arcipřišta z rodu Basků Arnolda z Cervoly ještě pohromadě, co hrůza i metla boží všem krajinám, kam se koli dostali. Lid obyčejně je nazýval Opozdilce, Malandriny, Linfardy a Guglery, aneb prostě jen Angličany. Působením podobných branných spolků byla nedávno předtím také v Itálii zlopověstně proslula jmena Fra Moriale i hrabě z Landau. Když tedy papež, aby válečná výprava do východních krajin stala se možnou, podával se k subsidiem a k uložení na to všeobecné berně církevní, jal se císař vyjednávati s arcipřištem Cervolou a sám ho k sobě povolal do Elsas, aby o podniku takovém s ním umluviti se mohl.

Ale dříve ještě zabral se císař z Avinionu do Arelatu, hlavního města Království někdy arelatského, kteréž nyní, ač z většího dílu náleželo králi franskému, ještě nepřestalo býti manstvím bezprostředním říše římské. Aby císařské právo k zemím těm v paměti lidské živěji obnovil, dal dne 18. června 1365 v biskupském kostele arelatském od tamějšího biskupa korunovati se za krále arelatského s velikou slavností, u přítomnosti vévod savojských, též bourbonských i jiných knížat; byl to akt od Karlových předchůdců již po troje století zanedbaný.

Když pak potom, den sv. Petra i Pavla, přijev císař do Štrasburka zase, uchýlil se odtud na hrad Selz, přitáhl i Arnold z Cervoly nablízko — ale s celým svým bratrstvem; a Malandrinové ti, jenž co praví loupežníci domovem bývali všude a nikde, již 5. července obklíčili město Štrasburk celou mocí svou co nepřátelé, páchajíce ohavnosti nad ohavnost po veškerém okolí. Tu již na vyjednávaní nelze bylo myslili; císař pilně do zbraní volal všecky sousední krajiny říšské, kteréžto za příčinou vlastní ochrany tak mocně postavily se do pole, že hojné i v boji vycvičené roty Cervolovy rozprášeny aneb do Burgundska nazpět zaplašeny jsou.[55] Od té doby na dvoře císařově umlkla všeliká řeč o výpravě válečné do východních zemí.

Papež Urban V. oznámil byl svůj oumysl vrátiti se do Říma zase v běhu roku 1367, ač bude-li jej císař tam chtíti doprovoditi. Proto na říšském sněmu v září roku 1366 jednalo se mnoho, kterak by nová císařská jízda do Říma podniknouti se měla, císař pak bratra svého, vévodu Václava Lucemburského i Brabantského, jmenoval generálním vikářem v říši předalpské na čas své nepřítomnosti. Ale ne o pouhý toliko průvod jednalo se tu: válka s tyranem milánským Bernabo Visconti jakož i potřeba mocného postavení se proti všem v Itálii mocnářům nevyhnutelně s tím byly spojeny. Avšak u knížat německých volání ku pomoci do Itálie potkalo se jen s chatrným ohlasem; italské záležitosti zdály se co do prospěchů německých již cele býti cizími a Bernabo uměl byl i ve Francii, v Anglii a v Němcích získati sobě hojně přátel zjednáním sobě tam nových svazků rodinných, kdežto peníze jeho přivnazovaly všecky nejodvážlivější kondotiéry z celé Evropy. Pak hojné v Němcích vypuklé války mezi jednotlivými knížaty a městy nedovolovaly císaři opustiti říši ani roku 1367.[56] Papež Urban opustiv Avinion dne 30. dubna 1367, přes Marsilii, Janov a Livorno po moři dostal se 4. června 1367 do přístavu Corneto ve státě církevním, kdežto legát jeho Jiljí z Albornoz ho přivítav, doprovodil dále až do Viterba. Tam čekaje nadarmo na Karlův příjezd, dočkal se Urban i té bolesti, že dne 24. srpna odjat mu byl smrtí nevyrovnaný kardinál Albornoz, jenž ode 14 let rozervaný předtím stát církevní podivuhodnou umělostí a silou byl tak říkaje znovu stvořil a ustrojil.

Teprv když císařovna Eliška porodila dne 14. února 1368 syna statného, potomního císaře Sigmunda, odhodlal se Karel IV. ke druhé své císařské jízdě do Říma, tak dlouho připravované, a opustil Prahu spolu s císařovnou dne 2. dubna. V Čechách na čas svého tam nebytí za správce celého království ustanovil arcibiskupa Jana Očko z Vlašimi; vojsko své pak vypravil již dříve napřed do Itálie. Toto spojilo se tam s vojskem sebraným od ligy, ježto byla utvořila se proti Bernabovi Viscontimu, a obě spolu tvořily sílu asi 40 000 bojovníků, z většího počtu jízdných; hrabě Jindřich, hořický a salcburský arcibiskup ze strany císařovy byli jejich čelní vůdcové. Visconti, stojíce ve klatbě jak říšské, tak i církevní, a páni Scalové ve Veroně jsouce spolčeni, kromě Lombardů měli také německé, uherské, anglické i burgundské bojovníky ve svém žoldu. Postavivše se vedle Mantuy, kteréž císař hájiti byl přišel, na místě, kde utkáni býti nemohli, vyhýbali se bitvě vesměs. Po mnohých potržkách neprospěšných císař, ponechav k ochraně Mantuy jen zástup asi 5000 mužů, jal se dobývati jiných míst ohražených. Takto vzata jest Verona outokem a Galeazzo Visconti, jenž spěchal byl k ochraně její, dal se na outěk; jiná však místa držela se déle, ana mezitím krajina celá surovými obyčeji válečnými ukrutně trpěti musela. Teprv když z obou stran vítězství ouplné uznáno bylo za nemožné, zprostředkováno skrze bavorská knížata[57] příměří a jednání o mír skončilo se pokojem v Modeně 27. srpna uzavřeným. Visconti zavázali se sloužiti císaři, kdy a pokud bude v Itálii, vojskem tisíci mužů na vlastní své outraty, nespolčovati se více s many státu církevního, nepřekážeti duchovním na statcích, jež drželi od říše, navrátiti a nahraditi Mantuánským vše, co jim byli odjali aneb poplenili, a společně s ostatními mocmi v Itálii k vyhlazení loupežných Malandrinů vytáhnouti do pole, kdykoli toho bude potřebí; takéť prominuli papeži dluh 712 000 zlatých, jenž na něm požadovati mohli. Zato přijati jsou zase na milost, jakož i veronští páni, a pojištěny jim statky jejich.[58] Při dalším pochodu skrze Toskánu konáno císaři poslušenství všude jako předtím a odváděny ony subsidie, kterýchž ovšem k chování vojska svého velice potřeboval.[59]

Teprv ve Viterbu setkav se císař s papežem konečně, pospíchal zase před ním do Říma. Když pak Urban dne 21. října přiblížil se k věčnému tomu městu, vyšed jemu v oustřety, s celým duchovenstvem a hojným lidem uvedl ho do města. Ssednuv s koně u brány vedle kastelu sv. Anděla, pojal bílého mimochodníka, na němž jel papež, za uzdu, a pěšky vedl ho až ke stupňům kostela svatopetrského. Nad tímto zjevem křesťanské pokory většina diváků stanula radostí jako u vytržení; jiní patřili naň se hněvem a s posměchy, jakž komu byla jednota císařova s papežem žádoucí aneb protivná. Na den Všech svatých potom císařovna korunována jest od papeže v kostele sv. Petra. Císařský dvůr zůstal tenkráte v Římě až do měsíce prosince a císař k dobrému Čechů každoročně v hojném počtu do Říma putovavších koupil tam dům prostranný nablízku Campo di Fiore, jejž pak ustanovil za český hostinec neboli špitál. Potom táhl zase do Sieny, kdežto zdržel se až do dne 25. ledna roku následujícího 1369. Tu bylo mu dne 18. ledna podniknouti těžký boj se šlechtou i s lidem obecným, ježto pozdvihli se proti jeho vikáři; mnozí statní mužové z jeho komonstva tu zavražděni aneb těžce raněni jsou, císař pak sám obléhán ve svém paláci; konečně odhodlal se změniti vládu dle přání většího počtu Sieňanů, když mu tito ku placení pokuty 20 000 zlatých zavázali se byli.

V městě Lucce, kamž ze Sieny se odebral, meškal císař téměř celého půl léta, až do letní doby. Osvobodiv to město od panství pisánského na věčné časy, zřídil tam tu formu vládní, která přetrvala po celá století. Odtud vypravil také své komonstvo ku pomoci papežově proti spolku bojovnickému, kterýž od něho u Rieti dne 15. června netoliko poražen, ale i cele potřen byl; začež papež díky vzdával psaními vlastnoručními.[60] Potom ustanoviv za svého náměstka v Toskáně kardinála Guido, hraběte z Boulogne, vykázal mu za sídlo jeho říšské město Luccu. Pověst o novem spolku proti němu mezi králi polským a uherským i mezi knížaty bavorskými uzavřeném[61] donutila ho v měsíci srpnu opustiti Itálii i pospíšiti si do Slezska.

Kníže Bolek Svídnický a Javorský zemřel bezdětek dne 28. července 1368; jeho země tedy spadly dědičně, dle smlouvy roku 1353 uzavřené, na dítky císařovy z třetího manželství (s Annou Svídnickou), totiž na krále Václava i na Elišku, kněžnu rakouskou. I markrabství Dolní Lužice, ježto prve ke Braniborsku náležité bylo markrabím míšenským zastaveno, roku však 1364 od císaře vyplaceno a knížeti Bolkovi se všestranným přivolením k užívaní doživotnému propůjčeno, po jeho smrti tím jistějším právem připadlo ku koruně české, an markrabě Otto Braniborský jí ještě 13. ledna 1368 v Normberce všecka svá práva byl za peníze postoupil.[62] Císař proto 24. srpna 1368 v Modeně vydal rozkaz, aby král Václav s arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi, co poručníkem svým, do Lužice se odebrav, uvázal se v panování její jmenem koruny české. Ale jakkoli jasné byly všecky tyto právní poměry, přece udávaly se všeliké nesnáze, jakmile smlouvy ony ve skutek uvozovány byly. Král Kazimír Polský počítal si sumy, kterých byl nebožtíku Bolkovi půjčil; knížata münsterberští a opolští, co příbuzní jeho, nové kladli požadavky dědičné, ačkoli na odbytí jich byla jim dne 23. října 1365 do zástavy zapsána města Trutnov a Dvůr Králové, spolu se hradem Žacléřem v Čechách; i od samé dcery císařovy Elišky Rakouské bylo slyšeti požadavky zvláštní, kdežto vdova Bolkova Anežka Rakouská v požívání věna svého hájena býti musila. Aby tedy všem těm a takovým trmácením jednou navždy konec učiněn byl, požádal i obdržel Karel od stavů českých všeobecnou berni,[63] kteráž vypadla tak hojně, že upokojiv hotovými penězi všecky tyto požadavky, potom ony země dle všech forem právních připojil ku koruně české na věčné časy.

Ale ani tím neuklizeny všecky nesnáze; neb tajný spolek, uzavřený mezi králi Kazimírem Polským, Ludvíkem Uherským a bavorskými i jinými knížaty, zaměřoval mnohem dále: chtělť zrušiti a odčiniti dědičnou smlouvu braniborskou, aby markrabství to nedostalo se také Čechám; ba přemítány návrhy, jichž oučel nebylo nic menšího nežli konečná záhuba moci domu lucemburského. Spojenci nejprv přiblížili se k markrabi Ottovi, jenž co bezcharakterný a marnotratný rozkošníček tím snáze dal se popuzovati zase proti tchánovi svému, čím méně věrným byl manželce své, po jiných láskách se sháněje. Již z počátku roku 1370 nacházíme stopy, že markrabě Otto snažil se opět bratrovi svému Štěpánovi Bavorskému a synům jeho dopomoci k nápadu země braniborské; i není nepodobné ku pravdě, že tito na podzimku roku 1369 odřekli se práva k Tyrolům nejvíce proto, aby jim nenastal boj s Rakousy a s Čechami pospolu, ale majíce čáku k nabytí dvou zemí, aby aspoň jedné neztratili. Avšak císař nebyl té povahy, aby práva ke Braniborsku jednou nabytého kdy zase odřekl se. Zjara roku 1370 zabrav se sám do Lužice, založil a postavil tam na řece Odře u městečka Fürstenberka hrad velmi pevný, o kterýž by v budoucích tam válkách opírati se mohl,[64] a na sjezdu knížecím v Kubíně dne 14. máje dal si netoliko potvrditi opět od markrabě Otty dřívější smlouvu dědičnou, ale uzavřel také s knížaty pomořsko-štětinskými, svaky svými, a jinými okolními knížaty spolek obranný pro ten případ, kdyby markrabě změniti chtěl poručenství k dobrému králova domu v Čechách učiněné.[65] A i na tom ještě dosti nemaje, nabídl se Albrechtovi, knížeti štrubinskému v Bavořích, jenž panoval také v Nizozemsku, ke spojení se obou rodin, čímž nepřátelskému spolku aspoň jeden oud odňat a za přítele získán býti mohl. A poněvadž kníže Albrecht přijal nabízení takové s plnou ochotností, proto mladý král Václav Český zasnouben již 13. června 1370 s Johanou, dcerou téhož knížete, a brzy potom, dne 29. září, v Normberce i skutečně s ní oddán byl, ačkoli novomanželé za příčinou věku ještě příliš outlého teprv prý o šest let později skládáni býti mohli;[66] ale také již dne 17. listopadu 1370 dal Karel IV. novou snachu svou slavně korunovati v Praze za královnu českou. Rozumí se, že při uzavíraní tohoto manželství uzavřen od obou stran také dokonalý spolek branný k ochraně proti každému, jen rakouská knížata vyjímaje.

Ale celé postavení císařovo přese všecky tyto úspěchy nepřestávalo přece býti dosti povážlivým: neboť i nebezpečí množivší se bralo na sebe čím dále tím děsnější tvárnost. Papež Urban V. zjevně ukazoval se nespokojeným proto, že Karel opustiv Itálii, rod Viscontů ponechal v držení Lombardie; žalovalť, že císař neměl v té věci dosti dobré vůle; i ovšemže politický prospěch tohoto nevedl k tomu, aby zničením Viscontů pomáhal k většímu ještě rozmnožení a utvrzení moci papežské v Itálii, třebas císař snad ani zření neměl ke blízkému spojení rakouských knížat s Bernabem. A když i mohucký arcibiskup Gerlach Nassovský, též falckrabě Ruprecht a markrabové míšenští, nevíme ze kterých příčin, stali se byli císaři nepříznivi a všech těchto mocných nepřátel společné dorozumění bylo nasnadě, nacházelť se Karel IV. teď na vrcholi sice svého štěstí, ale právě tak na kraji propasti, jako před stoletím jeho praděd, ušlechtilý Přemysl Otakar II. Avšak nebesa tenkráte Čechům patrně byla přízniva; dříve nežli bouře se strojící ještě vypuknouti mohla, zamkli a zmizeli nejnebezpečnější její živlové sami v sobě. Nejprv umřel dne 5. listopadu 1370 král Kazimír v Krakově; a jeho v Polsku dle smluv uzavřených nástupce král Ludvík Uherský uvazováním se v novou vládu tak velice byl zaměstnán, že na provedení plánů svých proti Karlovi IV. tak brzy ani pomýšleti nemohl. Potom, dne 19. prosince téhož roku, také papež Urban V., vrátiv se mezitím zase do Avinionu, následoval ho do hrobu; a nástupcem jeho stal se Řehoř XI., zvláštní přítel císařův.[67] Konečně, dne 21. února 1371, umřel i mohucký arcibiskup Gerlach a volený na jeho místo Jan de Ligne, jenž za povýšení své nejvíce samému císaři děkovati měl, sám přišel do Prahy, aby tu dne 22. června na veřejném náměstí své kurfirství přijal od něho v léno. Jaký to převrat poměrů! — volali s podivením lidé již tehdáž: přednedávnem ještě jak králové čeští, tak i biskupové jejich museli chodívati prosebně do Mohuče: nyní pak mohucký pán sám přicházel do Prahy, aby přijímal panství z rukou toho, kteréhož Čechové pokládali za svého.[68]

Nový důkaz zvláštní boží milosti a ochrany udál se domu císařskému té doby, když Karel IV. v měsíci máji na hradě svém Karlštejně upadl byl v nemoc velmi nebezpečnou. Lékařové již se vzdali vší naděje na pozdravení jeho: tu pak císařovna Eliška, zavázavši se slibem nábožným, pěšky putovala z Karlštejna do Prahy a obětovala tu na hrobě sv. Sigmunda osm mísek ryzího zlata;[69] — po čemž když císař brzy zase ozdravěl, odvráceno jest neštěstí, kteréž Čechy smrtí jeho potkati hrozilo. Zdá se vůbec, že poslední Karlovo manželství podomácku bylo nejšťastnější, jakož i nejpožehnanější co do potomstva. Eliška ostatně co do tělesné moci a síly byla zjevem právě zázračným, ana netoliko tlusté nože a meče, ale i nejtěžší podkovy pouhýma rukama takořka hravě přelamovala — avšak pro stud a skromnost jen tehdáž, když ji manžel její prosil, aby skutkem takovým osvědčila se před žasnoucími hosty svými.

Hrozivší Čechám spolek branný dotčenými oumrtími takovou utrpěl ujmu své hrůzoplodnosti, že císař, vida nezbytnou válku před sebou, sám již ofensivy uchopiti se mohl. Poněvadž markrabě Otto již na počátku roku 1371 synovce svého, knížete Fridricha Bavorského, i s vojskem povolal do země braniborské a poručil stavům tamějším dne 15. máje slibovati jemu i bratřím jeho poddanost,[70] nemeškal ani Karel déle, ale poslav mu dne 22. června opověd války, hned potom vtrhl s vojskem silným do marek. O válce však, která tam vedena v měsících červenci a srpnu, nedostává se zpráv naprosto nižádných. Domýšleti se jest, že asi ani jedna ani druhá strana nenabyla v ní velikých výhod, když žádný tehdejší spisovatel ani za dobré neuznal zmíniti se o nich.[71] Ačkoli pak císař již na počátku srpna byl opět v Praze a válka zdá se že v měsíci září dále ani vedena nebyla, přece neuzavřeno pravé příměří nežli teprv dne 16. října s králem Ludvíkem Uherským i Polským, s markrabím Ottou, s knížaty bavorskými a salcburským arcibiskupem v Perně, potom pak 23. října i s markrabími míšenskými a biskupem bamberským; měloť trvati z obou stran neporušené až do letnic roku 1373 (29. máje); Fridrich, purkrabě normberský, a Jan, lantkrabě leuchtenberský, byli ho zprostředkovali.[72]

Dlouhé to příměří samo sebou podávalo nejen možnost, ale i pobídku k novému vyjednávaní o pokoj, při kterémž císař vždy jen získati mohl.[73] Papež Řehoř XI., kterémuž potřeba výpravy křižácké proti Turkům vždy dále sahajícím velice šla k srdci, poslal proto Jana, patriarchu alexandrinského, do Němec i do Uher, aby císaře i krále Ludvíka naklonil ku pokoji, bez jehož uzavření výprava ona byla naprosto nemožnou. Ale již i před jeho příchodem počalo se bylo vyjednávati skrze Přemysla, těšínského knížete a císařova dvorského sudího, i skrze Vladislava, knížete opolského, synovce krále Ludvíkova a spolu palatina uherského, ježto snažili se o ouplné smíření obou velikých panovníků a spolu o utvrzení přátelství mezi nimi vzájemným zasnoubením dítek jejich.[74] Již dne 20. února osvědčil se král Ludvík k tomu býti ochotným a dotčeného palatina spolu s ostřihomským arcibiskupem Tomášem vypravil k císaři do Vratislavi, aby zjednali umluvu takovou; stejnou dobou s nimi došel tam i nadřečený nuncius papežský. Ale poněvadž císařovna Eliška mezitím porodila byla v Praze dne 13. března třetího syna svého Karla (brzy zemřelého), pospíšil si manžel její k ní a s ním všichni jeho vzácní hosté,[75] ježto pak pobyli v Praze až do měsíce dubna; jednání pak ve Vratislavi počatá zde prodloužena zase. S projektem oženiti syna svého Sigmunda s dcerou krále uherského císař dobře byl spokojen (ačkoli byl ho již dříve normberské purkrabince zasnoubil); položil také do rukou nunciových zápis požadovaný, kterým odříkal se všech držav i práv koruny uherské i polské, kterýž však jen za stejný zápis krále Ludvíka co do koruny české vyměněn býti měl:[76] ale spolu žádal, aby král, rozvázav spolek svůj s knížaty bavorskými, nepodporoval jich více v záležitostech Braniborska se týkajících, an císař byl ochoten podati tyto kurfirstům aneb papeži k rozhodnutí soudnímu a podrobiti se nálezu jejich. Také králi Ludvíkovi dosti dobře líbily se cesty a výminky navrhované: jen o tom se prohlásil, že mu nebylo možné se ctí vystoupiti ze spolku s Bavory uzavřeného, i přál si a žádal, aby císař sám s knížaty bavorskými nějak přátelsky se urovnal. Potom patriarcha odebral se do Uher, a za ním šli tam těšínský kníže Přemysl spolu s arcibiskupem pražským: ale jednáním svým nedospěli mnohem dále, nežli že umluvena byla osobní schůze obou panovníků na hranicích obou říší. Poněvadž Karel IV. v měsíci máji musel zajeti do Porejní, aby bratra svého Václava, vévodu lucemburského, vybavil ze zajetí, do kteréhož upadl byl u vévody julišského, proto schůze ona nemohla dříve nežli na počátku měsíce října odbývati se. Císař chtěl nyní již i na tom přestati, aby král Ludvík sám učinil přátelské narovnání mezi ním a Bavory; i byl ochoten prodloužili příměří dle návrhu králova na dvě léta, uvolí-li se tento nepomáhati více Bavorům v tom případu, kdyby oni je zrušili. Když pak král Ludvík to závisným činil na svolení falckrabě Ruprechta, tento pak je odepřel, vzala tím za své všecka vyjednávaní. O celém průběhu těchto věcí dal císař papeži Řehořovi zprávu a poznovu hotovil se k válce.

Když dnem 29. máje 1373 umluvené dlouhé příměří došlo konce svého, počal císař sám válku ve Braniborsku proti markrabi Ottovi a knížeti Fridrichovi Bavorskému. K tomu cíli stálo již pohotově vojsko silné v Dolní Lužici u Lukova, císařovi pak spojenci, arcibiskup magdeburský, knížata saský, pomořanský a mecklenburský spolu s míšenskými markrabími (ježto již byli na jeho straně), chystali se ku pomoci jeho. Naproti tomu nezdá se, že by král Ludvík aneb falckrabě Ruprecht byli ku prospěchu bavorských knížat brali cokoli před sebe. Tak obmezeni jsouce na vlastní síly své, nemohli Otto a Fridrich odvážiti se k odporu v šírém poli, ale museli hledati ochrany uprostřed zdí měst a hradů svých. Pokoušeno se sice o diversí ze země dolnobavorské: kníže Štěpán vedl přes Koubu vojsko do Čech, kteréžto vtrhši až k Domažlicům, vypálilo tam předměstí a 13 vesnic okolních: ale ještě téhož dne donuceno bylo vrátiti se s velikou škodou a spěchem přes hranice zase: načež císařovna Eliška kázala branným houfům českým do Bavor vpadnouti a oplatiti pych jejich škodami na odvetu.[77] Mezitím ve Braniborsku samém město po městu padalo do rukou císařových; zejmena o Frankfurtě nad Odrou a Lubusích praví se, že jakkoli silně bráněny byly, přece outokem dobyty jsou. Takovými ztrátami poučen jsa, přesvědčil se markrabě konečně o marnosti veškerého svého odporu; aby nepřišel o všecko, utekl se k novému vyjednávaní a našel císaře i tenkráte ještě více nakloněna k cestám pokoje nežli války. Obě knížata, Otto i Fridrich, přišedše osobně do císařova ležení před Fürstenwalde, cele poddali se jeho milosti a velikomyslnosti. Dne 15. srpna dokonána smlouva nová, kterouž markrabě Otto a kníže Fridrich sami za sebe i za celý rod bavorský odřekli se úplně a navždy země braniborské a všelikého práva k ní, dosavadní poddané své k císařovým synům a jich potomkům odkazujíce: začež Karel IV. Ottovi, již ne markrabi, ale knížeti bavorskému, zapsal hornofalcké zámky a města Sulzbach, Hirschau, Hersbruck, Laufen, Rosenberg, Floss, Lichtenstein, Neidstein ajv. k dědictví, hrady pak Thumstauf i Adelburg do zástavy, vymíniv sobě jen právo výplaty oněch měst za 100 000 zlatých, jestliže Otto zemře bezdětek; nadto pak ještě za ono postoupení zavázal se mu platiti značnou sumu 500 000 zlatých,[78] jichžto částka složena hned, část pak ročními důchody vykázána. Titul kurfirsta a arcikomorníka římské říše ponechán Ottovi také doživotně.

Tím způsobem, kterýž ukazuje aspoň, za jak vysokou cenu císař vešel v držení té země,[79] zdařilo se, jak se zdá, dokonalé smíření všech v té věci zúčastněných knížat. Otto i Fridrich doprovázeli nyní císaře, když se syny svými objížděje města braniborská, přijímal od těchto sliby poddanství a věrnosti synům těm, co pánům země braniborské. Přišedše také do Prahy, přítomni byli osobně, když otec císař propůjčoval s velikou slavností zemi tu k manství synům svým;[80] po čemž kníže Otto ostatek živobytí svého, jak se pravilo, strávil s krásnou mlynářkou Markétou na hradě Volfštejně u Landshutu jak beze slávy, tak i bez starosti. Císař pak nově nabyté zemi věnoval touže lásku a péči, kterou něžní rodičové nejmladším svým dítkám obětovávají: dobyv jí u přílišné zašlosti, snažil se velice o její opět pozvedení. Za příčinou hojných válek domu bavorského byly marky obtíženy velikými dluhy a mnohé jejich příslušenství bylo netoliko prodáno neb zastaveno, ale i naprosto zpustošeno; také pro nestatečnost a bezstarostnost knížat utrpěla byla města průmyslná velice násilím bojechtivé šlechty, proti čemuž neprospívaly nižádné zákony. Pro navrácení pořádku a pokoje v zemi Karel IV. se všemi sousedními knížaty a pány uzavřel mír zemský na tři léta, a přicházeje téměř každoročně do země, zvláště rád přebýval v Tangermünde, kdežto i vystavil zámek, radnici a kostel, i založil kapitulu duchovní. Co nevyhnutelnou potřebu pořádku právního kázal hned zpočátku zakládati knihu zemskou marky braniborské, v níž zapisovány všecky osady a pánové jejich, též i důchodové knížecí z nich — skrovný to surogát toho, k čemuž oddávna sloužily desky zemské v Čechách. Zastavené částky oněch zemí jal se vypláceti svými penězi, zašlé pevnosti kázal opravovati všecky a snažil se zvláště podporováním plavby po Labi napomáhati ke zvelebení obchodu. Zdá se, že pokoj a blahobyt, z jakovýchž Čechy pod ním oddávna se těšily, zplodily a ospravedlnily spolu přání po účastenství v nich; i není nepodobné, že stavové braniborští opravdu, a nikoli pouhým slovem toliko, žádali spojení země své s Čechami. Usnešení v tom smyslu stalo se od nich na sjezdu v Tangermünde zjara roku 1374; a uloženo biskupu Ditrichovi Braniborskému, aby žádost tu přednesl císaři co prosbu.[81] Povolný tomu císař nejprv to způsobil, že synové jeho dne 28. máje 1374 stavům oněm v Kubíně zapsali se, že země braniborská neměla na věčné časy nikdy odloučena býti od Čech, a všeliké odcizení od nich, stalo-li by se, nemělo míti žádné platnosti; potom pak na sjezdu knížecím v Tangermünde, dne 29. června, potvrdil učiněné spojení vrchmocím císařským, pod svědectvím mnohých duchovních i světských knížat a mezi nimi také kurfirstů mohuckého i saského. Také kázal mladším synům svým Sigmundovi a Janovi, aby zůstanouce v zemi, zvykli si na ni, a Braniboráka Jana z Kittlitz, biskupa lubuského, dal jim za hofmistra i správce zemského. Takto stal se pravým dobrodincem země braniborské a nemnohá léta jeho tam panování líčí se od starých i nových spisovatelů té země co epocha její nad jiné požehnaná.

Nabytím a vpojením do sebe celého Slezska, obojí Lužice a marky braniborské vzrostla byla říše česká již sama sebou u velmoc evropskou; a ještě více stala sejí velikým množstvím panství a statků jednotlivých, jichž Karel IV. za hranicí severozápadní, v Hořejší Falci, ve Francích, ve Voigtlandu a Míšni nakoupiv, uměl spojovati s Čechami buďto přímo, buď aspoň svazkem manským. Chtěl-li který zemský pán v těch krajinách nabýti zvláštní přízně císařovy, prohlásil se dobrovolně za mana koruny české, i pojistil sobě tudíž ochranu její; byl-li v peněžitých nesnázích, našel Karla IV. vždy ochotného ku pomoci za cenu takovou; pro takové potřeby skrbný císař pokaždé míval peněz dosti. Touto cestou byly již kupříkladu celé dnešní Sasy až ke branám města Lipska, též nynější Bavorsko na severu Dunaje až za Würzburkem jakoby protkány českými ostrovy;[82] král český byl již skutkem stal se vrchním pánem oněch krajin, uměl-li jen užívati nabytých práv panství svého. Uváží-li se přitom, kterak vše to, cokoli Karel IV. před se bral, dle plánu směřovalo k jistému cíli, dá se sotva odmítnouti domnění, že zamýšlel císařskou moc německou znova postaviti na základech vlastního domu svého, totiž říše české: což podařilo-li se, proměnilo celé Němce v monarchii Francii podobnou, ale ovšem potáhlo také vysílení a záhubu národnosti české za sebou.

Pro zdar takového plánu bylo však nevyhnutelně potřebí, aby napotom císařování stále utkvělo v domě panovníka českého. Jestliže po smrti Karlově opět kupříkladu někdo z rodu Wittelsbachovců domohl se vrchní moci v říši německé, bylo za příčinou řevnivosti všech mocí sousedních obávati se všeho zlého pro mladou ještě velmoc českou. Takové nebezpečí, domníval se Karel, že musí předejíti a odstraniti stůj co stůj; a vyznati sluší bohužel, že nasadil na to i nejvyšší cenu, zejmena cenu bezmála své cti. Již roku 1374 počal byl namlouvati kurfirsty podtají, aby zvolili syna jeho Václava za krále římského. Fridrichovi, arcibiskupu kolínskému, zapsal se dne 11. listopadu 1374 dluhem 30 000 zlatých a 6000 kop grošů českých, uvolí-li se hlasovati pro to.[83] Mohucký kurfirst zavázal se zápisem v Normberce dne 8. prosince 1374 vydaným, že podporovati bude volbu takovou, kdykoli od císaře o ni požádán bude. Vyjednávaní taková trvala po celý rok 1375 a také kurfirst saský slíbil již dne 17. ledna 1375, že k volbě té bude nápomocen. Kurfirstové treverský a kolínský následovali téhož příkladu, a když jejich všech přípovědi ukázány byly falckrabi Ruprechtovi staršímu, vyjeviv i tento již dne 22. února 1375 spokojenost svou s tím, sliboval pod knížecí svou věrou, že bez odporu přistoupí k volbě dotčené, jakmile od císaře aneb po jeho smrti od krále Václava o to napomenut bude.[84] Tudíž docílena byla jednohlasnost kurfirstů v ohledu tom již v únoru 1375: neboť Čechy samy rozhodovaly o dvou ostatních hlasech, českém i braniborském. A přece za nezletilosti Václavovy bylo zvolení jeho dle zákona sotva možné, i když na to nehledělo se, že Zlatá bula nic nevěděla o volení římského krále za živobytí jeho předchůdce. Ale kurfirstové, nechtějíce sami osobně císaři na odpor se staviti, hledali takový v jiných okolnostech a žádali, aby císař ujistil se napřed také svolením papežovým a ostatních knížat říšských, aby pak prý platnost volby od nich popírána býti nemohla. Učinil-li to císař, jednal zjevně netoliko proti duchu, ale i proti slovům Zlaté buly, vlastního zákona svého, i umenšil znamenitě zásluh, jichž uvedením jejím byl sobě získal. I učinil tak — ovšemže bez požehnání božího.

Jest tedy, dle zpráv těchto, nepochybné, že zvolení synovo za krále římského stálo císaře mnoho peněz, ačkoli určitých udavků o tom ještě se nedostává.[85] Horší však nežli zakořeněný v Němcích oddávna neřád zakupování hlasů byl ještě způsob, jakovýmž Karel IV. zvolení ono závislým učinil na přivolení Řehoře XI., a prosba téměř ponížená, kterou o ně žádal. Před vydáním Zlaté buly skutek takový méně měl váhy do sebe, byv dotud obyčejným: ale po ní byl to hříšný návrat ke zlému, bylo zpronevěření, kterému dopustil se císař jak proti říši, tak i sám proti sobě. A ještě méně chváliti můžeme důvody, kterými ospravedlňoval žádost svou v domnění obecném. Cítívalť ovšem za blížícího se stáří ubytí sil svých, podagra, trápivši ho, nutívala ho často po celé dni tráviti v posteli, aniž mu nalézti bylo věrnějšího spoluvládce nežli syna vlastního. Nedá se také zapírati, že Německo potřebovalo tehdáž panovníka vlastní svou mocí domácí ač ne přemocného, alespoň mocného. Ale když na ospravedlnění volby nezletilce ujišťoval, že mladí knížata již vychováním svým dříve dozrávají duchem nežli synové jiných lidí a kterak prý slušné bylo věřiti, že od boha nadáni bývají duší rodu jejich přiměřenou a jasnější nad jiné,[86] postavil tím jen jako nabíledni své, i v jiných příležitostech najevo vyšlé, téměř pověrčivé zbožňování své krve a rodu svého, jímž jej sám vedl do blízké záhuby. Král Václav bylť ovšem na těle i na duchu od přírody dosti dobře nadán; přitom byl dobromyslným a měl více vzdělání v umění literním i ve vedení záležitostí veřejných nežli ostatní jeho vrstevníci: ale jak záhubně působil vzduch dvora císařova ve mravním jeho vzdělání, jak málo veden byl k tomu za svého mládí, aby popudy a libůstky své podřizoval rozkazům rozumu, o tom poučuje nás politováníhodná tato křehkost otcovská neméně nežli celá potomní historie.

Poněvadž Řehoř zamýšlel byl přenésti sídlo své z Avinionu opět do Říma, při čemž mu přízně císařovy bylo potřebí, dal beze vší nesnáze svolení své, aby Václav zvolen byl na království římské. Když pak ono došlo, shromáždili se kurfirstové nejprv v Rense, potom ve Frankfurtě nad Mohanem, kdežto dne 10. června 1376 stalo se slavné a definitivné volení ono, po němž již dne 6. července následovalo korunování jak nového krále, tak i manželky jeho Johany.

Karlova křehkost objevila se brzy potom také rozdělením zemí svých mezi své syny. Ačkoli zápis o něm nezachoval se, a protož ve potomních poměrech těchto synů navzájem mnohá panuje pro nás zatmělost, tolik přece jisté jest, že vykonal skutečné rozdělení, nedav se vystříhati příklady dřívějších časů a jiných rodů. Král Václav sám panovati měl v Čechách, ve Slezsku a v částech nynějších Bavor i Sas; nadto pak měl držeti částky Horní Lužice (totiž Budišínsko a Lubansko) i Dolní Lužice a být i netoliko vrchním lenním pánem, ale i poručníkem bratří svých za nezletilosti jejich. Sigmund obdržel celé Braniborsko, avšak se substitucí svého mladšího bratra i koruny české. Pro Jana část Horní Lužice, totiž Zhořelec, město i kraj, povýšena na zvláštní vévodství a přidána jemu část Lužice Dolní. To stalo se již na počátku roku 1377;[87] avšak Václav postoupil Braniborska bratrovi svému teprv v létě následujícím. V Moravě byl po smrti markrabě Jana († 12. listopadu 1375) prvorozený jeho syn Jošt (Jodok) následoval co panovník a přijal zemi svou od krále Václava v léno již dne 9. ledna 1376; mladší jeho bratří, Jan Soběslav a Prokop, poděleni byli od Jošta lény mimotními. Rozdíly tyto všecky byly by ovšem neuvedly říše české do žádného nebezpečí, kdyby synové s podíly svými vždy také dědili smýšlení otců!

Ku konci roku 1377 odhodlal se císař, přes všeliké své tělesné neduhy, ještě ku podniknutí cesty do Paříže. Za oučel její vydával veřejně jen touhu svou spatřiti ještě jednou ona místa, ve kterýchž strávil byl mládí své, a syna svého Václava poručiti do přátelství Karla V., krále franského, synovce svého. Ale sotva pochybíme, domýšlejíce se, že pravá příčina cestování tohoto byla nespokojenost a nesvornost po Řehořově XI. přesídlení do Říma čím dále tím více v kolegium kardinálském se vzmáhavší a že císař chtěl ujistiti se pomocí svého synovce, aby předešel veliké ono schisma v církvi, ježto již vypuknouti hrozilo a o rok později také skutečně vypuklo. Provodili tam císaře kromě syna, krále Václava, i bratra Václava, vévody lucemburského, několikero biskupů německých, též německých a slezských knížat a hrabat, a z pánů českých zejmena nejvyšší hofmistr Petr z Vartenberka, Tiema z Koldic, mistr královské komory, pak Albrecht ze Šternberka, Hynce z Lipé, Hašek ze Zvířetic ajv. Dne 4. ledna 1378 vjev slavně do Paříže, meškal buďto tam, buď v okolí, až do dne 16. ledna. Však ačkoli o jeho tam pobytu máme před sebou deník velmi obšírný a dosti zajímavý,[88] zůstáváme přece v nevědomí o pravém předmětu a zdaru jeho tehdejších vyjednávaní. Ba zdá se, že ani nedosáhl ničeho kromě upokojení touhy své po milovaných za svého mládí místech i osobách. Když poprvé spatřil zase ovdovělou vévodkyni Isabellu Bourbonskou, první svou svakyni, sestru své první manželky Blanky a někdejší družku sestry své Jitky, tak veliká je oba dojala citu rozčilenost, že pro pláč naprosto ani mluviti nemohše, museli k tomu cíli podruhé sejíti se — pozoruhodný to znak duševního života muže jinak tak málo sentimentálního. Také dav se vésti ke hrobům králů Karla i Filipa, vzpomínal vděčně i velebil vše, co dobrého a laskavého prokázali byli jemu za jeho mládí.

Na cestě zpáteční pohnul Karel IV. bratra svého, vévodu Václava, že v Lucembursku dne 31. ledna 1378 ustanovil českého krále Václava dědicem vévodství svého lucemburského a hrabství Chiny, ač zemřel-li by sám bez přirozených dědiců: což ovšem bylo předvídati, an v 26letém manželství s Johanou Brabantskou neměl byl ještě žádného dítěte. Hrabata i páni, města i rytířstvo téhož vévodství přiznali se k nápadnému právu takovému zápisem také od nich dne 3. února vydaným.

Poslední blahodárné nařízení Karlovo týkalo se opravy mince české, ana i za jeho panování zlehčila se byla více, nežli s jeho zásadami vůbec srovnati se dalo. Při prvním uvedení oblíbených grošů pražských roku 1300 kopa jejich (60 kusů) rovnala se jedné hřivně čistého stříbra; ale již roku 1307 nalezli jsme v oučtech, že 64 grošů počítáno za jednu hřivnu, a za 36letého panování krále Jana, vždy penězožádného, ubývalo vnitřní ceny jednotlivých grošů čím dále tím více. Neduhu tomu nebránilo se ani za Karla IV. a za mincmistra Jana Rotleva roku 1370 ta neřest tak se rozmohla, že kupci hřivnu čistého stříbra dávali si již 90 groši té doby běžnými platiti. A poněvadž tím zvláště páni na ourocích ujmu velikou trpěli (ježto ouroky ze statků pozemských groši a nikoli hřivnami odbývány byly), proto na sněmu dne 2. listopadu 1378 ustanovena jsou společnou shodou a vyhlášena pro budoucí časy za zákon tato pravidla: 1. aby napotom ke stu hřivnám čistého stříbra nebralo se více přísady nežli dvanácte hřiven mědi, a z jedné hřivny aby se razilo 70 grošů, každý groš po 12 haléřích; 2. dva mincovní strážní čili fersucharové, jeden královský a druhý zemský, aby péči o to vedli, by nikdy mince lehčejší nebyla ražena i do oběhu dávána; 3. oba fersucharové mají opatřiti se potřebným k tomu plnomocenstvím a jak stavům, tak i královi odpovědni býti; 4. za každý přestupek tohoto zákona buďte oba trestáni na hrdle.[89] Mincovní tato umluva uvedena-li ve skutek ještě za živobytí Karlova, nelze nám říci: ale tolik jisté jest, že až do 16. století ač ne vždy zachovávána, však vždy za hlavní zákon považována byla.

Poslední dni živobytí císařova ztrpčeny mu ještě návěštím o vypuknutí takřečeného velikého schisma v církvi, ježto po smrti Řehoře XI. kardinálové někteří, s volením Urbana VI. v Římě nespokojení, dne 20. září 1378 volili protipapeže Klemensa VII., jenž zase v Avinionu sídliti počal. Karel IV. měl ještě kdy osvědčiti zármutek svůj nad tím všem knížatům ve křesťanstvu i vzdoropapeži samému, kterýž pohříchu potkával se u franského dvora královského s ochranou příliš ochotnou; proto napomínal všech a každého k věrnosti při Urbanovi. Ale horečka nezbedná učinila blahočinnému jeho životu v 63. roce jeho stáří konec vždy ještě předčasný: skonalť na hradě pražském — v sobotu dne 29. listopadu 1378, tři hodiny po západu slunce — pokojně a tiše, v kruhu žalostném všech svých milých.

Pohřeb jeho vykonán, jakož jinak býti nemohlo, u veliké slavnosti a nádheře. Jedenácte dní mrtvola jeho na odiv vystavená ležela ve hlavní síni hradu pražského, i obložená všemi jeho korunami, insigniemi, relikviemi a svícemi tisícerými, kdežto modlitby od celého duchovenstva i od lidu nesčíslného konati se nepřestávaly. Potom dne 11. prosince snešena jest ve slavné procesí všech stavů do města, nejprv ke Slovanům do Nového Města, potom k minoritům u sv. Jakuba na Starém Městě, pak k maltézským rytířům na Malé Straně a konečně do kostela u sv. Víta na hradě, a na každém místě nechána ležeti den; při každém pak přenešení dávána čest průvodu korporacem vždy jiným a jiným. Teprv dne 16. prosince nalezlo mrtvé tělo konečný poklid v kůru u Sv. Víta, kdež i podnes spočívá.

Karel IV. ze všech králů, kteří kdy v Čechách panovali, jest nejoblíbenější. Podnes při hlaholu jmena, jeho rozčilí se každé srdce české a všechna ústa oplývají úctou i vděčností ku panovníku, který v paměti národní utkvěl co representant nejvyššího rozkvětu a blahobytu vlasti. Naproti tomu v řadě císařů německých pokládán bývá za jednoho z nejslabších a nejnehodnějších; mnozí spisovatelé zdá se že ani dosti slov nalézti neuměli, aby ošklivost a opovržení své nad ním osvědčili, a jasný onen Němec,[90] jenž nazval ho „Čech otcem, svaté římské říše arciotčímem“, nevynesl ještě o něm soudu nejnepříznivějšího. Za naší paměti o křiklavém tom odporu soudů tak nesouhlasných dal se slyšeti ze strany české hlas rázný,[91] kterémuž nemůžeme i my odepříti místa ve vypravování svém:

„Když my Čechové i po pěti bouřlivých stoletích, která uvalila na vlast naši záhuby bez počtu, nemůžeme téměř ani kroku činiti, abychom imposantními pomníky, ježto věkům vzdorovati se zdají, upomínáni nebyli na panovníka, kterýž je po sobě pozůstavil, duchem svým je obživiv — neb náhodou snad město, ve kterémž žijeme, založeno jest od něho, ulice, kterou kráčíme, vyměřena od něho, chrám boží, ve kterémž se modlíváme, od něho zbudován, most, po kterém z města do města se ubíráme, od něho postaven, škola, ve kteréž vzdělání jsme nabyli, založena od něho, ba samé to víno vlastenské, kterým se žičíme, jeho působením k nám přivedeno atd. —, a když máme to přesvědčení, že velikolepé idey a podniky, kterými zakládá i chová se blahobyt národu a států, najdou se v působení tohoto panovníka všude uskutečněné — an okrotiv všeliké bujné násilníky domácí, uvedl pořádek, pokoj a bezpečí do všech poměrů, hájil právo a zákon, množil a pojistil důchody státní, vzbudil v národu průmysl kvetoucí v obchodu i v živnostech, v hornictví i rolnictví, též lásku k naukám i k umění, a ušlechtiv mravy, zvelebil i náboženství; — když dále srovnáme Čechy roku 1378, kdež končilo se působení jeho, s Čechami roku 1333, kdež co správce do nich poprvé přijev, nenašel tam ani domu ku přebývaní, ani peněz k nejnutnějším potřebám, ale všecky prameny veřejné moci načisto vyčerpány; když mu spatřiti bylo pokoj domácí tu pánů zemských krvavými záštími, tu rozbroji mezi duchovenstvem světským i řeholním veskrze rušený a jen bezuzdnou libovůli a rozbujněné všude vášně, s kterými potýkaje se nejeden jeho předchůdce zahynul; — když, pravím, my Čechové to vše uvažujíce, slyšíme věčné německých historiků nářky o Karla IV. ‚nestatečnosti a nehodnosti‘, jakož i ‚otčímském prý smýšlení naproti německé říši‘ atp.: nemůžeme odolati domyslu, že v tom ve všem nic není než závist za příčinou kvetoucího stavu tehdejších Čech naproti přílišné kleslosti ducha v říši německé, co některým německým patriotům klade do úst i do péra utrhačné ony žaloby až podnes. Nemohouť Karlovi IV. zapomenouti, že neučinil totéž ve všech zemích německých, co se mu podařilo v Čechách; snáze by mu odpustili, kdyby zastaralá i dávno zaručená práva všech knížat říšských v zemích jejich byl zrušil a sám sebe násilím povýšil za jediného absolutního panovníka v říši. Ba, že toho neučinil, to se mu vytýká dosti zřetelně; vždyť žaluje se tytýž i na uvedení Zlaté buly (ač učinila konec krvavým rozbrojům a půtkám při každém volení krále), že potvrdivši starý status quo za právo, neodjala knížatům všeho toho, čeho byli dobyli již od několika století. Požaduje se tedy na něm více, nežli k čemu před ním všichni oni proslavení Jindřichové, Fridrichové atd. odvážiti se směli, a pak spílá se mu co ‚největšímu (prý) slabochu a nejopovrženějšímu člověku, který kdy zasedal na trůně císařství německého!‘“—

Nikdo bohdá neupře, že protivy tak dokonalé v náhledech, ani tak příkré odpory v úsudcích nedají se pospolu srovnati, ani s pravdou opodstatniti. Není pochyby, že roztržka, ve které se octnulo západní křesťanstvo již od několika století, velice přispěla ke vzbuzení a rozmnožení těchto antinomií. Čeští dějepisci, po Hájkovi neblahé paměti téměř samí kněží a jezuité, nikterak nemohše rozkochati se v událostech od doby Václava IV. nastalých, jali se s tím větší oslavou líčiti panování, ježto skvějíc se nepopiratelnými přednostmi a zásluhami, co do pravověrnosti nenaskytovalo ani nejpřísnějšímu horlivci nižádné vady. Naproti tomu historikům německým, z většího dílu protestantům, zračil se prohlášený „císař popský“ již a priori co ničema i slaboch, do kteréhož nebylo domýšleti se ničeho dobrého a chvalného, leda cestami snad nepřímými; čím ochotněji hověli Ludvíkovi Bavorskému za příčinou oposice jeho třebas nestálé proti Avinionu, tím přísněji posuzovali každý krok jeho nástupce, mluvíce o něm ne tak co domácím panovníku, jako raději co cizinci, co nepříteli německém.[92] Také ačkoli ho co rodáka lucemburského nepokládali za Slovana, přece celá domácí moc jeho, v základu svém slovanská, byla jim tím méně po chuti, čím spravedlivěji on, dle rovného práva, choval se k oběma národnostem. Však můžeme nadíti se, že důkladnější studium dějin věku Karlova, posavad zanedbaných, o něžto teprv za naší doby pilněji dbáti se počíná, povědouc k jasnějšímu poznání pravdy, zmírní také dotčené příkré protivy v posuzování panovníka tohoto.

Dávný jest u Němců obyčej viniti Karla IV., že zadav příliš práva císařství jak naproti papežům, tak i naproti knížatům, vedl moc císařskou v říši k oupadku: ale nepočítá se, kolik asi moci dostalo se mu do rukou co císaři roku 1346 a stačila-li ona ještě ku poměru panovničímu naproti netoliko papeži, ale i knížatům samým. Půtky mezi těmito mocnostmi vedly se byly již ode tří století, tu zjevně, tu jen podtají, ale bez přestání. Výjevy, jakové spatřiti bylo v Canosse mezi Jindřichem IV. a Řehořem VII. a v Benátkách mezi velikomocným Fridrichem I. i Alexandrem III., slouží za důkaz a poučení, kam sklonilo se vítězství již i za dob nejvyššího květu císařské moci. Ale po dlouhém onom interregnum, ježto skončilo se bezvýminečným poddáním se Rudolfa I. Habsburského, po Albrechtově pokání, po dvojité volbě Ludvíka Bavorského a Fridricha Krásného a konečně po vrtkavém chování se bavorského císaře[93] bylo by roku 1346 pošetilostí hledali spásy ještě dále v půtkách a nikoli ve vyjednávaní a v umluvách. Z druhé strany sloužila již i krále Adolfa Nassovského, muže jistě statečného, pohroma děsná u Gelnheimu za důkaz, jiných na sta příkladů nepočítaje, mnoho-li ještě panovníku německému proti velkomocným knížatům říšským poříditi lze bylo.[94] Od více nežli sta let vlastenectví knížat a pánů německých proměnilo se bylo v nejhrubší sobectví, a žádné volení krále římského nebylo více možné, leda za veřejnými neb tajnými umluvami a zápisy ve prospěch voličů a jejich přívrženců, vždy k ujmě říše samé. Zato dovoleno bylo císařům odděliti moc svou domácí čili rodinnou od moci říšské, a rozmnožujíc onu lény odumřelými, množiti také nebezpečnost její naproti říši; ten jediný, kterému se to nepodařilo, Adolf Nassovský, takovou nepřízeň osudu zaplatili musel svým životem. Tím způsobem císařova moc klesajíc čím dále tím rychleji, toho času, kde dostala se do rukou Karlových, zubožila se byla již jen na pouhý stín. Kdyby v ní nalezl byl ještě něco životní síly, nějaké ještě záruky zdaru, byl by jistě v Němcích uměl vzkřísiti a obnoviti ji tak dobře, jak to učinil v Čechách; neboť nebylo mu jistě lhostejno, měl-li co císař požívati více neb méně moci a provozovati více neb méně práva.

Karel IV. znaje výborně dějiny svých předchůdců a věda dobře, že o rovné váze moci císařské s papežskou a s mocí knížat již dávno ani řeči býti nemohlo, snažil se proto napřed jen vypátrati a umluvami najisto postaviti onu čáru, pokud mu naproti nim ještě choditi možno bylo, aby aspoň dalšímu ještě oupadku císařské moci brániti mohl. Z toho pochopiti jest jeho pokusy a snahy upraviti zmatečné poměry říšské určitými zákony a zjednati platnost právu proti násilí, listině proti meči.

Nesluší také zapomínati, kterak říše německá za časů Karlových byla by bezmála přišla i o samostatnost svou. Poněvadž králové franští stali se v Avinionu všemohoucími, bylo by dávné bažení jejich po koruně císařské (uváží-li se zvláště liché vlastenectví většího počtu knížat říšských) konečně přece došlo cíle svého, kdyby rod lucemburský, s nimi a s papeži ouzce spřízněný, nebezpečí toho byl neodvrátil, vloživ se mezi ně za prostředek. Již proto bylo zvolení a panování Karla IV. pravým štěstím pro Německo; zvláště ano se mu podařilo rozvésti časem svým onen svazek římského dvora se franským, kterýž již ohrožoval byl svobodu Evropy vůbec.

Ovšemže Karel IV. o rozšíření domácí své moci ještě lépe starati se uměl nežli kterýkoli jeho předchůdce. Lakota jeho po nabývaní vždy nových zemí byla náramná, nenasytitelná, i nikterak jí nelze omlouvati. Ale při tom při všem musí se také dopustiti a uznati z jedné strany, že zvětšení moci své domácí byla již ta jediná cesta, po níž nabýti a ve skutek uvésti mohl moc vyšší nad ostatními knížaty, any císařovy důchody z říše téměř již na nic uvedeny byly[95] a německá vojska říšská již dávno byla přestala sloužiti za postrach proti nepřátelům;[96] z druhé strany nedá se také zapírati, že šetřiv formy právní při všelikém dobývaní svém, nikdy neužíval prostředků tak mrzkých jako kupříkladu císař Ludvík IV. při dobývaní Tyrol; platívalť obyčejně hotovými penězi za vše, cokoli kdy obdržel. Kdyby se mu dostalo bylo nástupců na trůnu stejně smýšlejících a neméně způsobilých, bylo by snad podařilo se obnovení starodávné moci císařské cestou nepřímou, totiž skupováním jednotlivých držav a mocí zemských dohromady a konečným spojením jich s Čechami. Ale právě přílišná Karlova touha spatřiti již uskutečněnou velmoc takovou, i neblahá křehkost ku krvi své, kteráž konečně i nevěrným ho učinila svým vlastním zákonům a zásadám, pokazily veškero jeho takové snažení a ujaly mu zasloužené slávy u potomstva.

Karel IV. byl muž postavy prostřední a spíše nevysoké; hřbet jeho byl trochu shrbený, hlava i krk tlačící se kupředu; tvář měl širokou a hrubolícou, oči veliké, na čele lysinu a bradu hustou i černou. Prostým suknem odívaje se, beze vší ozdoby, šat svůj, sahající až po kolena, vždy míval zapnutý. Tak líčí ho spisovatel souvěký[97] a podobizny, k jichžto upodobení vzneslo se umění české již za jeho panování, souhlasí s jeho popisem.[98] „Zvláštní jeho zalíbení byla řezba: kdykoli dával audienci, vždy sedě řezával proutí neb měkké dříví a oči jeho rozhlédaly se po okolostojících, takže se zdálo, jako by klečícího před sebou suplikanta ani neposlouchal: a přece neušlo mu ani slovíčko, i dával na vše odpovědi krátké a trefné.“ Přicházeje do rozličných měst, dával rozhlašovati veřejně, aby každý, kdo měl jaké stížnosti, představil se jemu v určitou hodinu na určitém místě bezprostředně:[99] tu pak zasednuv jako k soudu, trestal bez ohledu na osoby každé nadužívaní moci. Také na hradě pražském odbýval mimořádné takové soudy veřejně, v nichž to i nejchudšímu člověku přístup k němu býval svobodný.[100] Do tajné rady své pojímal osob jen namále, a i ty spravovaly se prý více jím nežli on jimi; rozhodovalť se obyčejně sám sebou. Za své ouředníky uměl vždy voliti lidi nejzpůsobilejší. Kralování jeho bylo pravou samovládou, téměř bez protiváhy všeliké. Pánové čeští, ježto za předchůdců i nástupců jeho působívali někdy mocí rozhodnou, často i svévolnou a vzdornou, poddávali se vůli jeho, dadouce dobrovolně od něho voditi se: a přece nebývalo při něm pouhé libovůle, tím méně jaké tyranie, an se nestyděl i povolovati rozumu jiných lidí, kdykoli nebyl jist, že pravda byla na jeho straně.

Pořádnost a touha po pořádku byla přední známka duchovní jeho povahy. Vše okolo něho mělo býti a díti se v pořádku, vše v určitých kolejích pohybovati se. Proto jevil v sobě přirozené povolání k zákonodárství a přísnou spravedlivost;[101] proto všude šetříval práv od kohokoli nabytých, jakož i všech smluv právně uzavřených; za věku toho, kde knížata z většího dílu jen potud stávali ke slovu svému, pokud toho žádal vlastní jejich prospěch, on vyznamenával se stálostí a správností ve slibech svých. Listiny a zápisy provozovaly velikou moc u něho, i bylť tuším on první panovník novoevropský, který ustanovil pro ně konservátora zvláštního, tajného totiž archiváře, při dvoře císařském. S pořádností jeho souviselo také bedlivé hospodaření jak při vládě, tak i v domácnosti jeho, ježto sám řídíval. Za příčinou skrbnosti své nerad vydával peníze; války nemiloval, již pro velikou její nákladnost, a jakož býval správným, kdekoli co platiti měl, tak dělal se i přísným, kdykoli mu platy na jiných pohledávati bylo. Kdekoli však jednalo se o dosažení věcí velikých, o kupování zemí a panství, o zakládaní nových ústavů, o podporu děl uměleckých, aneb i o potřebné zjevení se u velebnosti císařské, tam neskrbliv nikoli, uměl chovati se i velikomyslně, i nádherně a štědře pospolu. Státní pokladnu či královskou komoru českou pozůstavil po sobě v ouplném pořádku.

Touhu po nabytí hojných zemí a po založení mohutné dynastie nové cítil Karel IV. v sobě právě tak jako jiní proslavení panovníci všech věků a národů: ale zvláštní a svérodé bylo to při něm, že oučele takového domáhal se cestami ne moci branné, ale jen mírných vyjednávaní, dědických umluv, trhových zápisů atp. Patříce naň, an tak opatrně a vítězně kořistí z křehkostí všech svých sousedů, nemůžeme ubrániti se citu jakési nedůvěry k němu, ačkoli ani nedopouští se křivdy zjevné. Ale, jakož soudí vážný jeden spisovatel věku našeho,[102] „třebas bychom i s nedůvěrou patřili na prostředky, kterými zakládal moc českou, bez odporu největší v říši římské, musíť i nepřítel jeho vždy přiznati se spravedlivě k tomu, že byl pravým otcem a dobrodincem poddaných svých. Národům mnohem méně na tom záleží, jak kdo nabyl panství svého, nežli k čemu ho užívá.“ Ostatně rychlé ono nabývaní postavení velmocenského v Evropě nedálo se s božím požehnáním pro zemi ani pro národ český; Karlova největší chyba — jeho synové[103] — již neuměvše si ho vážiti, rozmařili ho z většího dílu s nemenší lehkomyslností, nežli opatrnosti bylo potřebí k jeho nabytí.

O náboženském smýšlení Karla IV., o veliké oddanosti jeho ke stolici papežské, o úctě k církvi a kněžím může se za naší doby souditi, jak komu libo: toho aspoň nikdo zapírati moci nebude, že vedlo ho k tomu jen hluboké a jasné přesvědčení, a nikoli politické zámysly, an po celou dobu života svého zůstal sobě důsledným, aniž pak měnil se ve smýšlení svém dle okolností jako předchůdcové jeho Fridrich I. a II., Otto IV., Albrecht I. a Ludvík IV. Musíť se uznati, že ctil to, co mu svatým bylo, vždy jen za příčinou jeho svatosti, aniž pak odvracel kdy pozor svůj od nedostatků a vad, které časem svým ve všech lidských záležitostech vystupují najevo. Byloť mu již za mládí poznávati lidi ve všelikých krajinách z tak neutěšené stránky, že vůbec nenaučil se vážiti jich sobě. Ideálů křesťanského života, jichžto šlechetná mysl nábožná všude neráda postrádá, nenacházel nežli v dávné minulosti v pověstech o živobytí lidí svatých; tím také pochopiti lze neobyčejnou jeho úctu ke všem relikviem svatým, ježto po celý život svůj nepřestával sbírati co nejpilněji.

Karel IV. bez odporu byl nejučenější císař celé středověkosti a jeden z největších učenců svého věku;[104] na čemž i sám nemálo sobě zakládal. O lásce a péči, kterou naukám vůbec věnoval, mluvili jsme již na svém místě; že stejnou hbitostí mocen byl paterým jazykem, česky, německy, latině, francouzsky a italsky, mluviti a psáti, tomu lidé velice obdivovali se. Známo jest, jak vyznamenával muže učené, s nimiž mu obcovati bylo, jako Petrarku, Boccaccia a jiné. On sám stal se i spisovatelem v oboru historickém, právnickém i theologickém, a zvláště jeho autobiografie vyniká věrností i hojností vypravování. Jak velice staral se o povzbuzení a zdar studií domácích dějin českých, dokazuje ponoukání a podpora, kterou nalezali u něho všichni té doby dějepisci čeští: kanovník pražský František, Neplach, opat opatovický, Jan Marignola, cestovatel na Východu, Přibík Pulkava z Radenína a pražský kanovník Beneš Krabice z Weitmile. Ti všichni vyznali, že pobídku ke spisování děl svých vzali od císaře; pro Pulkavu dal i sám sbírati kroniky a listiny, a roku 1374 odevzdal mu také zvláštní kroniku země braniborské, nyní neznámou, aby ji tak vpojil do kroniky české, jakož i země sama do koruny české vpojena byla. Bohužel, že k oučelům svým nebylo mu nalézti lidí způsobilejších! Podobné dílo notáře Otty, kteréž od časů krále Otakara II. sahalo až po Karlovo na trůn dosednutí, podnes se pohřešuje. Jiné obory literatury vzdělávány ode spisovatelů z většího dílu nejmenovaných. Mezi známými ale zasluhují připomínáni býti: arcibiskupové Arnošt z Pardubic a Jan z Jenštejna (při Karlově smrti teprv biskup míšenský); biskupové Jan ze Středy (de Novoforo) i Albrecht ze Šternberka; vyšehradský děkan Vilém z Hasenburka, jehožto znamenitou bibliotéku 114 dílů Karel IV. po jeho smrti (1370) koupiv, daroval universitě pražské; pražští kanovníci Vojtěch Rankonis z Ericinio, chovanec i někdy (1355) rektor pařížské university, pravý prý div učenosti svého věku, a Kuneš z Třebovle; mravokárce Milič z Kroměříže již připomínaný, též častěji chválený rytíř Tóma ze Štítného; konečně vší úcty hodný pán Ondřej z Dubé, nejvyšší sudí Království českého, z rodu Benešoviců.

Známější podnes nežli květ literatury bylo vzkvetání krásného umění v Čechách za Karla IV., jakož již nahoře připomenuli jsme. Malířství počítáno za onoho věku ještě mezi cechovní řemesla i živnosti: ale jak vysoce povznesl se duch Karlův nad to mínění, když nejvýtečnější malíře svého dvora, Dětřicha Pražského, Mikuláše Wurmsera Štrasburského a jiné, jmenoval mezi své dvořany (familiares) a poděloval i statky zemskými! Od prvního pochází větší počet obrazů na Karlštejně podnes zachovaných.[105] Pergamenové malby Zbyška z Trotiny vzbuzují i podnes ještě všeobecné obdivování, převyšujíce co do jemnosti a outlé spanilosti vše, cokoli ze 14. století zachovalo se v zemích jiných. Že umělci čeští již tehdáž počali byli opouštěti starožitný typus byzantinský, snažíce se vypodobiti obrazy své dle přírody, toho důkazem jsou i hojné portréty, ježto i podnes zachovaly se z té doby. A jak daleko dospělo také umění kovolitecké, poučuje nás i podnes rytířská socha sv. Jiří, kterouž bratří Klussenbachové roku 1373 ulili a kterou podnes spatřiti jest na hradě pražském vedle kostela sv. Víta.[106] Hojnější však jsou krásná kamenická díla z té doby, zvláště ve spojení s architekturou, a již kupříkladu poprsí všech tehdejších osob rodu lucemburského, též arcibiskupů pražských a stavitelů kostela sv. Víta, ježto na hořejší jeho galerii zachovala se, jsou drahocenné památky umělecké.

Nejpamátnější budovy, jež Karel IV. postaviti dal, byly následující: 1. pražský hrad královský od roku 1333, z něhož však velmi máličko až podnes zachovalo se; 2. hlavní kostel sv. Víta, počatý roku 1344, ale roku 1386 ještě nedokonaný; 3. kostel karmelitánský, nyní Marie Sněžné na Novém Městě pražském od roku 1347; 4. Slovany v Emauzích od roku 1348, dostaveny roku 1372; 5. klášter v Tachově od roku 1351; 6. Karlov v Praze též od roku 1351; 7. klášter sv. Ambrože tamtéž od roku 1354; 8. klášter sv. Kateřiny, postavený ex voto po nebezpečí v Pise roku 1355 šťastně zniklém a dokonaný roku 1367; 9. klášter servitů pod Vyšehradem od roku 1360; 10. chrám celestinský na hoře Mojvíně (Oybin) v Žitavsku od roku 1366 ajv. Draze ozdobená kaple sv. Václava v kostele sv. Víta dokonána teprv roku 1372, mosaika na zevnější straně roku 1371; podobná kaple Všech svatých na Karlštejně také teprv 1365 dohotovena. Roku 1370 dal Karel také dvě věže hradu pražského pokrýti olovem silně pozlaceným, takže lesk jejich ve slunečné záři daleko do země třpytil se. Nadto postaveno té doby od arcibiskupů, mnohých pánů i prelátů a také v městech po celých Čechách tak hojně znamenitých kostelních budov, že dle soudu Eneáše Sylvia[107] žádná země v Evropě v tom ohledu Čechám rovnati se nemohla.

Ještě pominouti nesmíme mlčením charakteristické té známky, že Karel rád jmeno své spojoval se znamenitými zjevy jak přírodními, tak i uměle strojenými v Čechách. Nepatrnému předtím městečku Varům propůjčiv právo městské se zvláštním ouřadem, chtěl tomu, aby napotom jmenováno bylo Karlsbad, — město nyní lázeňské, pověsti tak rozsáhlé a trvalé jako i neduhy lidské, jež ono tuším samojediné léčiti dovede. Hrad Karlsberg (Kašperk) dav vystavěti roku 1361, učinil jej hlavním sídlem popravy kraje Prachenského. Na severních hranicích sloužili hradové Karlsfried a Karlswald zemi k ochraně; ale jmeno Karlskrone (namístě Radyně) na hoře v Plzeňsku, z níž polovici Čech jest spatřiti, nechtělo se ujmouti. Také Karlstadt nepřijato za Nové Město pražské, kdežto však Karlshof (Karlov) tamtéž dobře znám jest. Konečně také o Karlštejnu již často připomínaném tajiti se nesmíme. Všecka tato jmena považovati sluší za zjevné odvolávaní se Karla IV. ku potomstvu národu českého: avšak toho nebylo ani potřebí, aby jmeno jeho udrželo se u nás ve požehnané paměti.


  1. 202
  2. 203
  3. 204
  4. 205
  5. 206
  6. 207
  7. 208
  8. 200
  9. 210
  10. 211
  11. 212
  12. 213
  13. 214
  14. 215
  15. 216
  16. 217
  17. 218
  18. 219
  19. 220
  20. 221
  21. 222
  22. 223
  23. 224
  24. 225
  25. 226
  26. 227
  27. 228
  28. 229
  29. 230
  30. 231
  31. 232
  32. 233
  33. 234
  34. 235
  35. 236
  36. 237
  37. 238
  38. 239
  39. 240
  40. 241
  41. 242
  42. 243
  43. 244
  44. 245
  45. 246
  46. 247
  47. 248
  48. 249
  49. 250
  50. 251
  51. 252
  52. 253
  53. 254
  54. 255
  55. 256
  56. 257
  57. 258
  58. 259
  59. 260
  60. 261
  61. 262
  62. 263
  63. 264
  64. 265
  65. 266
  66. 267
  67. 268
  68. 269
  69. 270
  70. 271
  71. 272
  72. 273
  73. 274
  74. 275
  75. 276
  76. 277
  77. 278
  78. 279
  79. 280
  80. 281
  81. 282
  82. 283
  83. 284
  84. 285
  85. 286
  86. 287
  87. 288
  88. 289
  89. 290
  90. 291
  91. 292
  92. 293
  93. 294
  94. 295
  95. 296
  96. 297
  97. 298
  98. 299
  99. 300
  100. 301
  101. 302
  102. 303
  103. 304
  104. 305
  105. 306
  106. 307
  107. 308