Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/O kůrech literátských a kancionalech

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb
Období husitské od 15. do 17. věku	O kůrech literátských a kancionalech	Skladatelové ve věku 16.

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek:	sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor:	Josef Srb
Zdroj:	SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive
Vydáno:	1891
Licence:	PD old 70

Velikou zásluhu o zvelebení zpěvu staročeskěho získali si kůrové literátští, již zpěv nábožný v městech českých a moravských pěstujíce, ke vzdělání mládeže přihlíželi a zřizováním drahocenných kancionalův zůstavili nejkrásnější památníky umění českého.

Již za časův pradávných býval v Čechách při každém chrámě kathedrálním a kollegiátním určitý počet zpěvákův pod zvláštním správcem či kantorem, jichž povinností bylo při službách božích u prozpěvovati a jmenovitě času adventního před ranními službami oslavovati spasitele zpěvy k tomu vyměřenými. Ranní tyto zpěvy i či roráty dosáhly vrcholu dokonalosti koncem věku čtrnáctého, ale nedlouho po té přerušeny pobožnosti ty bouřemi husitskými.

Po utišení bouří náboženských přihlíženo k obnovení bývalých zvyklostí, ale poněvadž nebylo lze vydržovati všude zpěváky cvičené, utvořila se po větších městech společenstva, zvaná kůrové i literátští, jichž členové dobrovolnou úmluvou se zavázali, že ke slávě boží přispívati budou zpěvem společným. K účelu tomu dávali si přepisovati a notovati potřebné zpěvníky či kancionaly, v gradualy, antifonáře, žaltáře a knihy chval božských.

Nejstarší zpráva o literátech zachovaná týká se literátův při kapli Betlémské v Starém městě Pražském koncem věku čtrnáctého.

Jedním z nejstarších byl kůr literátský v Litoměřicích, kvetoucí za panování krále Vladislava II., a za nejvzácnější mezi tovaryšství způsobu toho v Čechách pokládán kůr literátský v Hradci Králové, o němž činí se první zmínka l. 1505, když měšťan Jan Franuš daroval mu ozdobný antifonář za 50 kop grošův Pražských pořízený. Nejpřednějšími v Praze byli kůr literátský při chrámě sv. Jindřicha na Novém městě a při chrámě Týnském.

Kůrové literátští zřizování byli ve věku 16. nejen v Čechách a na Moravě, ale šířili se odtud i na Slovensko a do Polsky.

Ke sborům literátským náleželi skoro všickni hodnostáři městští a občané nejváženější, nebot považováno to za povinnost každého vzdělance, býti vzorem lidu obecnému. Za tou příčinou dosáhli sborové ti velikého vlivu v občanstvě, a tím dají se vysvětliti časté odkazy, jež osoby zámožné byly jim činily. Vládnouce pak značným jměním, mohli činiti literáté tak veliká vydání na pořizování skvostných kancionalův, jež na pergaméně psány a ozdobovány umělými drobnomalbami od mistrův nejslavnějších. Tím způsobem dostalo se umění malířskému příležitosti k utěšenému rozvoji, a malířství miniaturné vyšinulo se koncem 16. věku v Čechách na takový stupeň dokonalosti, že výtvory z doby té postaviti lze po bok nejvýtečnějším toho druhu dílům zahraničným.

Že kůrové přispívali ku povznesení zpěvu českého, netřeba šíře dokládati, neboť členové přinášeli ušlechtilý způsob zpěvu z chrámu do tiché domácnosti, čímž vkus hudební se šířil a jemnil; majíce mimo to dozor nad školami, přihlíželi k řádnému jeho cvičení a pěstování při mládeži Školní.

V životě kulturním měli sborové význam neocenitelný a zvláštního zasluhuje povšimnutí, že byl to zjev na půdě České samostatně vzniklý, jímž žádný jiný národ honositi se nemůže.

Na některých místech rozdělovali se kůrové na sbor český a latinský, dle toho, jakým jazykem zpívali; veliká většina jich byla pod obojí, někteří katoličtí, někteří protestantští.

Na Moravě byli kůrové literátští v Třebíči kde zachovaly se nejstarší artikule z léta 1516, mimo to v Bystřici, v Jemnici, v Jimramově, v Hulíně, v Křižanově, v Letovicích, v Hezeříči, v Prostějově. v Strážnici, v Starči, V Zlíně a v Žďáři.

Sborové ti zůstali v činnosti až do léta 1620; když pak země česká hromadným vypovězením vzdělaného a zámožného obyvatelstva zbavena byla většiny národa, zanikla rázem činnost sborův těch blahodárně působivších.

Koncem věku 17. obnovováni byli spolkové literátští, avšak nebyli to sborové rázu starého, nýbrž spolkové založení na základě obřadův katolických, jichž činnost neměla dřívějšího významu, a ti zrušení byli l. 1785 rozkazem vládním.

Památky archaeol. X. 719. 1871-1873, 805.

F. Tadra, Sbory literácké v Čechách, Památník Hlaholu 1886.

V kancionalech psaných zahrnuty jsou zpěvy chorálné ke všem dobám církevního roku, jmenovitě k velkým svátkům výročním, ke dnům apoštolským, ke dnům patronův českých a jiných svatých, mimo to kyrie, gloria, graduale, offertoria, sanctus, antifony, lamentace, zpěvy k procesím a prósy k slavnostem církevním.

Skvostné kancionaly zachovaly se v mnohých městech českých, jmenovité v Boleslavi Mladé, v Brodě Německem, v Čáslavi, v Duchcově, na Horách Kutných, v Chrudimi, v Jaroměři, v Jistebnici, v Klatovech, v Králové Hradci, v Litoměřicích, v Litomyšli, v Lomnici n. P., v Lounech, na Mělníce, v Poličce, v Prachaticích, v Praze při chrámě sv. Štěpána, sv. Víta, v Příbrami, v Rakovníce, v Roudnici, v Sedlčanech, v Štěpánově, v Táboře, v Teplici, v Třebenicích, v Zásmukách a v Žluticích. Tři drahocenné kancionaly jsou ve dvorní knihovně Vídeňské a dva ve sbírce Ambraské ve Vídni. Více skvostných kancionalův chová se v knihovnách Pražských, jmenovitě v universitní, v musejní, v klášteře Křižovnickém a Strahovském.

Největší cenou vynikají dva české kancionaly Královéhradecké, psané v letech 1585-1604, jímž co do ozdobnosti a umělecké ceny vyrovnají se pouze kancionaly Litoměřické a Žlutický.

První kancional český zavírá v sobě zpěvy rorátni, v druhém jsou zpěvy ke slavnostem výročním a jsou tím zajímavy, že zachovala se v nich jména písaře, skladatele zpěvův a malíře ozdob. Psal je Matěj Litoměřický, znamenitý zpěvák, později radní písař a konšel Královéhradecký, jenž 18. září 1599 zemřel; zpěvy skládal proslulý hudebník Jiří Rychnovský, drobnomalby maloval slavný malíř Matouš Radouš, oba sousedé a konšelé Chrudimšti a všichni tři vyobrazení jsou v celé postavě barvami v první knize na čtvrtém listě.^[1] Malby vynikají svrchovanou krásou, lahodou a neobyčejnou půvabností.

Kancionalu Královéhradeckému podobá se v mnohé části český kancional Chrudimský, shotovený l. 1598 a psaný velmi ozdobné písmem fraktuře podobným. Písmena počátečná okrášlena jsou zlatem a barvami a na počátku jest 19 obrazův, jež malovali slavní malíři Matouš Rambousek a Matouš Radouš, oba proslaveni umělci v Chrudimi usedli.^[2]

Latinský kancional Chrudimský shotoven l. 1530.

Kancional Litomyšlský, čítající 568 listův, shotovil Jiří Laches Nepomucký l. 1563, obrazy maloval slavný malíř Matouš Ornys z Lindperka a vazbu obstaral knihař Adam v Praze.

Kancional Žlutický shotovil l. 1565 Jan Táborský v Praze, malby okrasné maloval malíř a měšťan Pražský Fabian Polirár a zahrnuto v něm 29 zpěvův. Náklad celkem 283 kopy 12 grošův míšenských zapravili Hendrich starší a mladší markrabí z Plavna.

Český kancional Mladoboleslavský shotovil l. 1572 Jan Kantor Pražský na útraty měšťanky Kateřiny Militky a zahrnuto v něm 551 listův pergamenových.

Latinský kancional Německobrodský shotovil l. 1505 Pavel Mělnický nákladem Mikuláše mladšího Trčky z Lipé, bohatstvím prosluleho. Přímky notové jsou červené, noty černé a zlaté, písmo gothické a počátečná písmena z předu ozdobena jsou zlatem velmi bohatě.

Když l. 1785 zrušeni byli rozkazem císařským kůrové literátští, měl sbor Královéhradecký mimo jiné památky písemnictví českého 2 velké kancionaly české, 6 kancionalův latinských na pergaméně a 5 kancionalův na papíře psaných, jež při veřejné dražbě, konané 1. dubna 1786, měšťané tamější skoupili, zachovavše je chrámu kathedralnímu. Dle českého kancionalu Královéhradeckého vydány „Roráty“ v Praze l. 1823.

Veledůležitou památkou zpěvu církevního jsou dva kancionaly Jistebnické, pocházející z první doby kůrův literátských, nyní uložené v knihovně Musea království Českého v Praze. Prvý z nich, sepsaný bezpochyby před bouřemi husitskými pro bohoslužby katolické, jest latinský a má na konci 8 písní českých; druhý, shotovený nejspíše v době husitské, zavírá v sobě vedle latinských více zpěvův českých s nápěvy.

Vzácnou památkou byl husítský kancional, jejž l. 1570 poříditi dal pořádek řeznícký v Benešově péčí občana Václava Rotaria (koláře). Opis jeho nalézá se v knihovně ústavu pro hudbu církevní v Praze a v něm zachovaly se vícehlasé skladby některých skladatelův, z nichž Jan Trojan Turnovský výslovně jest jmenován.

Nejobjemnějším mezi kancionaly českými jest kancional Smíškovský, chovaný ve sbírce Ambraské ve Vídni, shotovený v letech 1491-1493 na Horách Kutných nákladem zámožné rodiny hornické Smíškův z Vrchovišť; zavírá v sobě 980 listův pergaménovýcb, písmo jest pravidelná minuskula, osnova notová o čtyrech přímkách a písmeny jsou 4-7" vysoké.

Vzácný kancional chová se v býv. universitní knihovně v Olomouci.

J. Solař. Dějiny Králové Hradce 1870, 454.

Památky arch. 11.91; I. 188; III. 188; IX. 825; X. 734; VI. 17, 52 a. sl.

Ambros, Der Dom zu Prag, 306.

Jelínek, Historie Litomyšle III, 124.

Das Líteratenbuch zu Luditz „Bohemia“ 1834, č. 16. a 17.

Po stránce hudební mají velikou váhu různé sbírky písní a chval božskýcb čili kancionaly tištěné.

Zpěvy náboženské uváděny ve sbírky v Čechách již ve věku 13., ale nejstarší známá sbírka, zahrnující v sobě 18 písní českých, pochází z věku 14.; za doby následující vyskytovaly se podobné sbírky častěji, a v polovici věku lö. sestaven již úplný kancional, do něhož vedle písní nových vepsáno mnoho písní starších.

Vlastním zakladatelem zpěvu mezi pod obojími byl kněz Václav Miřínský, jenž písně nábožné horlivě sbíraje, sám jich mnoho složil; byl to muž ctnostného, příkladného života, jenž zemřel l. 1492. Sbírky jeho písní vydány byly teprve po jeho smrtí, a sice „Písně gruntovní“ l. 1522 v Praze, po druhé l. 1531, „Písně starého zákona“ l. 1567 a 1577, „Písně na epištoly“ l. 1590.

Po Miřínském byl předním skladatelem písní nábožných minorita Kliment Bosák, pravý básník a výtečný hudebník, jenž dlouhá léta žil v klášteře Jindřichohradeckém. Mimo jiné pochází od něho velebná píseň „Otče náš, milý pane“, nad jiné vynikající.^[3]

Zajímavou sbírku zpěvův nábožných, nazvanou „Písně nové na sedm žalmů kajících i jiné písně“, vydal rodilý Slovák Jan Sylvan l. 1571. Sbírka ta jest tím důležitá, že při mnohých písních položeny jsou počátky národních písní světských k naznačení melodie, dle níž písně nábožné zpívati se mají. Sylvan byl písařem pana Jana Popela z Lobkovic, proslul jako výborný básník i hudebník a zemřel l. 1572 v Domažlicích.

Jan Rosacius Musophilus Soběslavský vydal „Písničky křesťanské s melodiemi notovanými“ l. 1568 v Praze a „Kancyonal jednohlasný“ l. 1585 v Praze.

Spořádanější nežli u pod obojích byla pěsnotvorná píle v Jednotě bratrské, kde sestavování a tlačení kancionalův dělo se pod dohledem starších. První tištěná sbírka zpěvův bratrských, nazvaná „Písně chval božských“, vydána l. 1505 v Mladé Boleslavi, kde již od l. 1500 nalézala se tiskárna bratrská. Ve sbírce té zahrnuto 85 písní, jež spořádány jsou dle roku církevního. K potřebě lidu vydána sbírka zpěvův nazvaná „Písně velké“ l. 1519 v Litomyšli péčí knihtiskaře Pavla Olivetského.

Po té vydány sbírky písní 1. 1531 v Mladé Boleslavi, 1. 1541 v Praze, ale poněvadž nevyhovovaly potřebám Jednoty, uloženo bratrům Janu Černému a Janu Blahoslavovi, aby spořádali sbírku novou. K tomu došlo po delších přípravách a sestaven zpěvník, nazvaný „Písně chval božských“, jenž vydán l. 1561 v Šamotulech u Poznaně péčí tiskaře Alexandra Oujezdského. Ve zpěvníku tom, jenž zván Šamotulským^[4] zahrnuty jsou 744 písně s notami na 798 stranách. Jelikož zásoba výtiskův brzo byla rozebrána, učiněno nezměněné vydání l. 1564 v Evančicích.

Třetí vydání ve skvostné úpravě Blahoslavem l. 1576 v Evančicích pořízené náleží k nejskvostnějším knihám českým; neboť ozdobeno jest mnohými obrazy, a písmena počátečná okrášlena jsou vzácnými a umělými ozdobami. Kancional ten vydán po té l. 1581, l 1598 a 1615 v Králících.

Zvláštní cenou vynikají „Žalmové aneb zpěvové sv. Davida“ v rhythmy české v nově vyložené a k zpívání sformované (s notami), jež vydal Jiřík Streyc l. 1587, 1590 a 1596 v Králicích.^[5]

Slavný tento učenec a výtečný znalec umění hudebního narodil se l. 1536 v Zábřehu na Moravě, studoval v Mladé Boleslavi, i po té v Královci a v Tubinkách. Pro svou učenost na slovo brán, povolán byl l. 1591 za staršího rady bratrské a l. 1594 stal se správcem Jednoty v Židlochovicích na Moravě, kde 25. ledna 1599 zemřel. On byl též jedním z překladatelův šestidílné biblí Králické, a jeho žalmy přijaty do různých kancionalův, jmenovitě též do katolického zpěvníku Štejrova, 1. 1683 vydaného.

Nejvzácnější sbírkou jest „Kancional bratrský“ čili „Písně duchovní evangelistické“, vydané tiskem l. 1615 v Králicích. Zpěvník ten, zavírající v sobě 644 písně, jest ve folio vkusně proveden, poněkud ještě nádherněji, než Kancíonal Blahoslavův z l. 1576; neboť některé výtisky učiněny byly na pergaméně, a jest to pravá chlouba umění knihtiskařského.

Obsah jeho rozdělen na Čtvero dílův: l. O bohu a skutcích jeho. 2. O církvi svaté svítézilé i rytěřující. 3. O poctě boží pravé z víry vycházející. 4. O věcech budoucích a jiných k tomu připojených. Písně s řejstříkem zaujímají 548 stran, po té přidání jsou „Žalmové s melodiemi“ v překladě Jiříka Streyce na str. 549-694. Písně pohřební ze zpěvníku toho vypuštěné sestaveny ve zvláštní příruční knížku a vydány o sobě l. 1615.

Přívrženci vyznání Lutheranského těšili se větší svobodě na Moravě nežli v Čechách a pod ochranou pana Karla z Žerotína staršího vznikl na Moravě první kancional lutheranský „Písně chval božských“, jejž vydal kněz Jakub Kunvaldský l. 1572 v Olomouci, po druhé l. 1576.

Tobiáš Závorka Lipenský, kněz v Doubravníku, sestavil a vydal velký kancíonal lutheranský „Písně chval božských“, to jest „Zpěvové svatí církevní, starší i nové l. 1606 u Jiříka Dačického v Praze. Obsah rozvržen na Čtvero dílův, a melodie jsou buď notami vloženy aneb naznačeny odkázáním.

Druhé vydání s titulem „Kancional neb zpěvové církve evangelické, starší i nové v jedno shromáždění s přidáním Žalmův Streycových“ pořízeno l. 1620 v Praze tiskem Daniele Karla z Karlsperka.

Kancional katolický, to jest „Sebrání zpěvův pobožných s přídavkem sekvencí pobožných a starodávných“ sestavil a vydal probošt kláštera Sternbergského Jan Rozenplut l. 1601 v Olomouci.

Druhý kancional katolický, nazvaný „Písně katolické k výročním slavnostem“, sestavil a vydal kněz Jiřik Hlohovský l. 1622 v Olomouci u Matyáše Handle.

Styky starších Jednoty bratrské s Lutherem udržované byly příčinou, že sami starali se o vydání písní svých v překladě německém a práci tu vykonal Michael Weysz, mnich ze Slezska, jenž l. 1531 učiněn knězem bratrským a l. 1534 v Landskrouně zemřel. On přeložil 138 písní, jež s názvem „Ein New Gesangbuchlein, Jungen Buntzel durch Georgen Wylnsschwerer“ vydány l. 1531 v Mladé Boleslavi. Pro nauku o večeři páně, v písně vnesenou, učinila kniha ta nemalé pohoršení v Jednotě bratrské a proto nemeškali bratři poklesek ten napraviti, uloživše přehlednutí písní těch na bratra Roha a dva jeho společníky, kteří dílo to brzy vykonali. Zpěvník takto opravený a nazvaný „Ein Gesangbuch der Brüder inn Behemen und Merherrn“ vydán l. 1535, po té l. 1540 a l. 1544 v Norimberce u Jana Günthera a l. 1564 u Jana vom Berg i Oldřicha Newbera. V úpravě tě jest 36 písní od Roha přeložených, ostatní jsou překlady Weyszovy.

Sbírka zpěvův, nazvaná „Ein hübsch new christlich Gesangbuch…“ učiněna později, a l. 1564 podán králi Maxmilíanovi II. rukopis kancionalu „Kirchengesang“, jenž tiskem vydán l. 1566 v Evančicích.

Literatura česká měla ve věku 16. velký vliv na písemnictví polské a zvláště znamenati to lze v básnictví církevním.

Když pak bratři čeští l. 1548 do Polsky se přistěhovali, ujalo se učení jejich brzo mezi Poláky a ukázala se potřeba kancioinalu polského. O pořízení jeho pečoval Alexandr z Aujezda a Zwojenic, impresor z Litomyšle, jenž spojiv se knězem Walentinem z Brzezowa, vydal sbírku zpěvův nazvanou „Cantional, albo księgi chwał Boskich“ 1. 1554 v Královci. Druhé vydání, dle úpravy Blahoslavovy učíněné a nazvané „Cantional, albo piésni duchowne slowa Božego słožene“ vytištěno l. 1569 v Krakově.

Václav Nicolaides Vodňavský, mistr svobodných umění a radní písař v Žatci, jenž proslul jako výborný znalec hudby, přeložil sbírku zpěvův českých na jazyk latinský, nazvanou „Cantiones evnngelicae ad usitatas harmonias, quae in ecclesiis Boemicis canuntur, accomodatae“,^[6] k níž připojil nápěvy původní a tiskem vydal s předmluvou od Melanchthona sepsanou l. 1554 ve Vitemberce. V úvodě ke sbírce té svědčí o výbornosti náboženských zpěvův českých a zvláště o nápěvích, o nichž praví doslova: „Nápěvův užil jsem u nás i chlapcům známých a to nikoli bez jistého účelu. Neboť nápěvy od našich předkův prostým uměním skládané, dle okolnosti časové mnoho vážnosti, důstojnosti ba i líbeznosti do sebe mají, tak dojímajíce, tak patrně kráse hovíce, že nic nad ně není. Z čehož patrno, že staří Čechové hudbě velmi přáli a že toto nejznamenitější umění… velmi bedlivě vzdělávali.“ (Dlabač K. L. II., 389.)

Humanista Tomáš Mitis z Limuz vydal latinsky zpěvník k potřebě společností literátských s titulem „Himnodiae in Messiam ex cantionibus Bohemicis“ l. 1576, 1577 a 1581 v Praze.

Když po bitvě Bělohorské nastalo pokutování národa českého a veškeří nekatolíci z Čech byli vypuzeni, usadili se mnozí z nich blíže hranic v zemích sousedních v Lužici a v Sasku, jiní odešli na Slovensko a do Polsky. Delší dobu potrvaly v zemích těch sbory bratrské a vydávány byly kancionaly v Žitavě, v městech království Uherského, v Benátkách, v Norimberce a v Amsterodamě.

Koncem věku 17. však sborové ti v živlu cizím úplně zaniknuvše, přispěli značnou měrou k rozvoji literatury německé a ke všeobecnému pokroku v oněch zemích, kde nejvíce jich se usadilo, zvláště v sousedních Sasích a Braniborech.

Z učencův českých pečoval v době té o vydání kancionalův proslulý veršovec a skladatel zpěvův českých Jiří Třanovský. Narozen l. 1591 v Těšíně ve Slezsku, studoval ve Vitemberce a zřízen l. 1609 na kněžství evangelické, stal se správcem školy Meziříčské; po vypuzení z Moravy žil ve Slezsku, od l. 1627 na Slovensku a stal se l. 1631 duchovním správcem ve sv. Mikuláši v Liptovsku, kde 29. května 1637 zemřel. Vydal tiskem kancional s nápěvy „Cíthara sanctorum“, nebo Žalmy a písně duchovní staré i nové l. 1635 v Liptově. Sbírka ta, 400 písní v sobě zahrnující, z nichž asi 150 písní bylo jeho vlastních, stala se nejoblíbenějším zpěvníkem vyznavačův evangelických, později vícekráte tiskem byla vydána a novými zpěvy až na 1000 písní rozmnožena.

Nejdůležitějším zpěvníkem v cizině vydaným byl „Kancyonal, to jest kniha žalmův a písní duchovních“, jejž vydal slavný Jan Amos Komenský l. 1659 v Amsterodamě.^[7]

Jireček, Hymnologia boh 4 a n Rukověť k děj. l. č. II.

Č. Č. M. (Písně Jana Augusty) 1845, 195 a 1879, 44. (Zbytky nár. p.)

Jungmann. Historie l. č. 261. Slovnik N. IX. 540. Cyrill 1889

---

1. Památky archeol. III. Obraz sedmý. Dlabač II. 527.
2. Od misionářův jezovitských, již v Chrudimi 28. července 1738 slídili po knihách kacířských vyřezáno z něho 40 listův. Misionáři ti byli pověstný třeštěnec A. Koniáš, Matěj Sechstaedter, Aleš Fleischer a František Klíč.
3. Viz Cyrill 1889 č 2, 3., 5.
4. Kancional ten nově vydán l. 1815 na Horách Kutných
5. Nejnověji vydáni jsou žalmové l. 1827
6. Písně evangelické, upravené dle užívaných melodií, jak se zpívají ve chrámech českých.
7. Vzácnou památkou jest jeden výtisk kancionalu nazvaného „Žalmové aneb zpěvově sv. Davida“, t. j. Písně evangelické s nápěvy, jež tiskem vydal knihtiskař Daniel Karel z Karlsperka v Praze l. 1618 ve folio. Zpěvník ten náležel Šimonu Vokáčovi, měšťanu Pražskěmu, jenž 21. června l. 1621 na náměstí Staroměstském s ostatními odsouzenými byl odpraven. V něm zapsána jsou jména oněch uvězněných nešťastníkův, kteří před svou smrtí ve vězení na radnici Staroměstské z něho se modlili. Doktor Matyáš Borbonius vzal knihu tu jako drahou památku do vyhnanství l. 1627, a když později do Toruně odešel, zanechal ji v Žitavě, kde dosud se chová. Kancionaly české mají velikou důležitost po stránce hudební, poněvadž zachoval se v nich veliký poklad hudby staročeské až dosud skoro nepovšimnutě a ve směru tom zasluhují pozornosti nejpilnější.