Přeskočit na obsah

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Období husitské od 15. do 17. věku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek: sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor: Josef Srb
Zdroj: SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891
Online na Internet Archive
Vydáno: 1891
Licence: PD old 70

Štědrostí Karlovou nadány byly kláštery a ústavy duchovní v zemích českých měrou neobyčejnou, a jmění to rozmnoženo hojnými odkazy velmožův koncem věku čtrnáctého tím způsobem, že moc stavu duchovního neobyčejně vzrostla, kdežto lid obecný přidržován sloužiti vrchnosti své, snášel dosti útrap. Hojná beneficia a tučné příjmy lákaly k stavu duchovnímu osoby, nemající k němu pravého povolání a jmenovitě četné cizince, kteří hojných praebend užívajíce pouze k životu rozmařilému a nestarajíce se o potřeby lidu, jim opovrhovali. Při udělování duchovních hodnosti zavládlo překupnictví, a nezřízený život kněžstva byl příčinou, že osvícení mužové čeští proti nešvarům zjevně vystupovali, ale bez výsledku. Zlořády stále rostoucí byly příčinou rozhořčení lidu, z čehož vzniklo konečně všeobecné hnutí obyvatelstva domácího proti živlu cizímu a proti kněžstvu světskému i klášternímu. Když pak připojily se k těmto rozmíškám různé náhledy ve věcech náboženských, došlo v Čechách počátkem věku 15. ku převratům na poli církevním, jimiž veškerý život nabyl jiné tvarnosti. Většina obyvatelstva, jehož hněv obracel se proti kněžstvu a cizincům nejvýnosnějšími úřady obdařeným, přilnula k zásadám, jež hlásali horlitelé pro pravou víru a mravnost, jako Milič a Jan Hus, kteří zároveň lid proti libovůli utiskovatelův a cizozemcův hájili. Když pak prodlením času hádky ty se přiostřily, miláček lidu mistr Hus z Prahy vyobcován a konečně v plamenech kostnických zahynul smrtí mučednickou, vymanil se národ český z moci římské a chopiv se zbraně, vypudil ze země hýřilce kněžské i cizozemce, a utvořil samostatnou obec na základech nového učení a řádův domácích.

Když pak v letech brzo následujících nucen byl národ český chopiti se zbraně na obranu vlasti, nastala v celém jeho životě úplná změna, jejíž vliv jevil se novým rázem též v písni české. Živel příliš zkroušený a ponížený v dosavadních písních vládnoucí zmizel a místo něho nastoupila přísnosť, odhodlanosť a horoucnosť, kteréžto vlastnosti přiměřeny byly bojovníkům božím, jichž nejpřednější a nejmilejší zábavou bylo čtení písma svatého a prozpěvování zpěvův nábožných.

Tím způsobem nastal v Čechách a na Moravě obrat v celém životě veřejném i uměleckém, jenž potrval skoro úplná dvě století.

Před vypuknutím válek husitských obírali se pěstováním umění hudebního mužové nejvzdělanější, jakož i sám mistr Jan Hus byl horlivým pěstitelem zpěvu nábožného, složiv více písní českých, zejména připisují se mu mu písně „Ježíš Kristus, božská múdrosť“ a „Živý chlebe“.

Za oněch dob (1419-1434) národního nadšení vzniklo množství zpěvův proniknutých náboženskou vroucností a zádumčivou náladou, jmenovitě „Má duše nespouštěj se nikdy boha svého“, „Proč tak náramně truchlíš duše má“ a více jiných téhož rázu, jež za vřavy válečné ve sborech husitských zaznívajíce, naplňovaly strachem vojska nepřátelská, posilňujíce chrabré zástupy lidu českého k vytrvalosti.

Za doby té vznikla též válečná píseň „Kdo jste boží bojovníci a zákona jeho“, jež nad ostatní zpěvy předčí horoucností ducha bojovného a významným, rázným rhythmem.[1] Za zvukův písně té kráčeli bojovníci čeští radostně v boj nejzuřivější a jí oslavovali skvělá vítězství.

Zpěvy ty, jsouce obrazem oněch pohnutých dob, jsou důkazem umělecké vyspělosti původcův, kteří nejvroucnějším citům svým dovedli zjednati průchod nápěvy původními, přiměřenými a umělecky dokonalými. Ony předčí nad jiné plody toho druhu hlavně tím, že jeví se v nich první stopy samostatnosti a subjektivního citu; vynikajíce pak obsahem i dokonalosti formální, působí nejmocněji svou původností a nemají potřeby harmonie ani k doplnění, ani k většímu výrazu.

Zpěvy husitské, jež zplodilo horoucí nadšení náboženské, ryzost mravní povahy a radost plynoucí ze skvělých vítězství nad nepřáteli vlasti dobytých, jsou pravým plodem českého ducha a nejvýznamnějším zjevem oněch pohnutých dob, v nichž každý výkvět umění byl ničen a v nichž úspěch zabezpečovala pouze mužná síla a udatnosť. Avšak dlouholetým válčením seslabeno jádro českého národa, a neskrotnou horlivostí náboženskou dospěly konečně obě velké strany k bitvě Lipanské (1434), v níž potřeba byla většina svobodného rytířstva českého.

Tím zasazena první rána svobodnému státu českému a rozhodujícím živlem stalo se vyšší panstvo, jehož moc od té doby stále vzrůstala v neprospěch národa.

Když po ukončení bouří husitských dosedl na trůn v království českém panovník důmyslný z rodu domácího, slavný Jiřík Poděbradský, nastala v zemi doba utěšenější, ačkoliv i nyní bylo nutno napnouti veškeré síly národa k uhájení samostatnosti. Jiří král, uhájiv svobodu národa proti vůkolním nepřátelům, přihlížel ke zvelebení správy zemské a podporoval rozvoj duševní ve všech oborech.

Avšak po jeho smrti nastaly značné změny ve správě zemské, a panstvo české dosáhlo za slabého krále Vladislava II. (1471 až 1516)[2] a za krále Ludvíka (1516-1526) nad poddanými i nad kněžstvem pod obojí nebývale moci.

Nové učení Lutherovo v době té vzniklé v sousedních Němcích šířilo se do zemí českých, nalézajíc zde množství přívržencův, kteří v něm viděli cestu k vyváznutí z dosavadních nesrovnalosti strany pod obojí, ke které náležela většina národa. Také Jednota bratří českomoravských na východě Čech vzniklá nabývala vždy většího rozšíření, ale různosť vyznání náboženského a nevraživosť jedné strany na druhou byly velikou závadou rozvoje politického i uměleckého. Neustálé hádky a různice náboženské, sobecké choutky vyššího panstva a nezřízenosť života církevního u většiny obyvatelstva v zemích českých staly se hlavním pramenem mravního hynutí a konečného poklesnutí celého národa.

Za panování krále Ferdinanda I. (1526-1564) dostalo se zemím koruny české řádnější správy veřejné a bedlivého konání spravedlnosti, za kteroužto příčinou zmáhala se bezpečnost, šířila vzdělanost a mohutněla zámožnost obyvatelstva. Zavedením řádu jezuitského do Čech sesílena však valně strana katolická, k níž náležela rodina panovnická, a strana ta domohla se konečně úplného vítězství.

Nový směr duševní, zvaný humanismus, zavládnuvší v zemích západních následkem studování staré literatury klassické, zjednal si průchod též do zemí českých a nalezl zde množství horlivých pěstitelův.

Za oněch dob zřizování byli v městech českých a moravských četní kůrové literátští, kteří pěstujíce zpěv nábožný, pečovali hlavně o vzdělání mládeže školní. Jejich přičiněním zařizovány v druhé polovici věku 16. po městech četné školy, k nimž dosazováni byli za učitele členové university, a za krátkou dobu dospělo školství v zemích koruny české k značnému rozvoji. Na školách tehdejších[3] byla hudba či muzika jedním z hlavních předmětův a vyučováno jí každého dne času odpoledního mimo sobotu.

V třídě nejnižší cvičila se mládež ve zpívání žalmův způsobem praktickým, ve třídě druhé učilo se počátkům zpěvu a hudby instrumentální, ve třídě třetí bylo společné cvičení, ve třídě čtvrté a páté bylo praktické cvičení v hudbě vokální, na housle a na varhany.

Hudbě vyučovali kantor a succentor ve všech třídách a ve dvou nejnižších třídách též předmětům ostatním, a často věnováno hudbě více času, než bylo po chuti mnohým osobám universitním.

Tím způsobem pěstována při mládeži od počátku školního učení láska ke zpěvu, čímž vyvíjel se jemný cit, vjímavosť a smysl pro hudbu a pro umění vůbec ve všech vrstvách národa. Mužové nejvzdělanější věnovali umění hudebnímu velkou péči, přihlížejíce ku pěstování zpěvu nejen při školách, než i v životě domácím.

Že hudba pěstována též při školách vysokých, rozumí se samo sebou; pomůckou vyučovací bylo „Compendium musices descriptum ab Adriano Petit Coclico, discipulo Josquini de Près“, vydané l. 1552 v Norimberce, a Herrmanna Finka „Practica musica“, vydaná l. 1556 ve Vitemberce.

Horlivým pěstováním hudby rozvíjel se utěšeně zpěv církevní, a velký vliv na rozvoj písně české mělo též rozdvojení náboženské, jsouc příčinou, že píseň evangelické, lišící se od zpěvův katolických obsahem i formou, nad ně vynikla. Skladatelé katoličtí skládali na texty mešní a na žalmy latinské, evangelíci a bratři českomoravští brali však ke skladbám výňatky z písma v českých překladech, a nejoblíbenějším po stránce té bylo vyznání víry. Poněvadž pak jazyk národní byl podkladem jejich tvoření hudebního, pracovali s větší zaníceností a vytvořili velebné zpěvy, jimiž národ český právem honositi se může.

Zvláště pak u bratří českomoravských povýšeny byly písně duchovní vedlé kázání za přední prostředek věroučný a bohoslužebný; neboť skládali písně, aby jimi jako kázáním slova božího přisluhovali obecnému lidu k následování pravé víry a služby boží. Tím naznačen byl dostatečně účel písní církevních v Jednotě.

Velikou závadou při tehdejším školství byla latina, jíž vyučovalo se předmětům veškerým; latinská výmluvnost byla účelem nejvyšším při vyučování, k ní především se přihlíželo, ale na jádro věci a na vyvinutí charakteru se nedbalo. Latina byla modlou, pohlcující mladý věk a národnost, plodící samolibé, chvástavé a neplodné světoobčanství, jež opovrhovalo jazykem domácím.

Kněžstvo lpící na zastaralých řádech scholastických, pohlíželo s opovržením na potřeby lidu a stavělo se nepřátelsky i proti žákovstvu, jež nepozbylo dosud vědomí národního. Zřejmo to z listu, jímž administrator a farářové pod obojí Martinovi arcibiskupu Pražskému žalovali na žákovstvo,[4] že při pohřbech místo zpěvův latinských zpívá písně české. Žaloba ta neměla však valného úspěchu, jak dle zpráv pozdějších jde na jevo, a žákovstvo zpívalo i později při podobných příležitostech písně české.

Hlavní tři strany náboženské, na něž národ český od doby krále Jiříka se dělil, byli katolíci, kališníci čili pod obojí a vyznavači Jednoty bratrské; k těm přibylo vyznání evangelické, k němuž ve věku 16. přilnula většina kališníkův. Napnutost mezi těmito stranami stále rostoucí nebyla odklizena ani konfessí českou, již l. 1575 král Maximilian II. byl vyhlásil, a různice náboženské řádem jezovitským rozdmychované stále se přiostřovaly. Když pak na počátku věku 17. někteří z vyšších úřadníkův královských o to usilovali, aby strana katolická při všech důležitých úřadech vrch obdržela, a přísně nastupovati počali proti Jednotě bratrské, způsobeno tím veliké jitření mezi nekatolíky a výsledkem bylo vymožení Majestátu císaře Rudolfa II. l. 1609, jímž učiněna měla býti přítrž dalším různicím náboženským. Avšak různý výklad jeho, jakož i jiné neshody politické uspíšily povstání stavův českých l. 1618, a když císař Matyáš l. 1619 byl zemřel, počala proti jeho nástupci králi Ferdinandovi II. zjevná válka, jež skončila porážkou vojska stavovského l. 1620 v bitvě na Bílé Hoře a zničením státu českého.

Že jediná tato porážka dostačila ku přemožení všelikého odporu strany tak mocné, toho příčinou byla nestatečnosť vyšších stavův, kteří nedovedli pro věc svou získati veškeré vrstvy národa českého, jejich pánovitosť proti stavu městskému a těžké poddanství, v němž lid sedlský byl udržován. Poněvadž povstání stavovské netěšilo se přízni pravého jádra národa, nedostávalo se mu širšího, pevného podkladu, ani rozumného vedení, a proto také brzo úplně bylo potlačeno. Strana katolická, v jejíž čele stál král Ferdinand II., vychovanec jezovitův, využitkovala vítězství způsobem v dějinách nebývalým. Krutou rukou vítězovou zastiženi nejen stavové, kteří odboj způsobili, nýbrž také města a veškerý národ český, jehož vyhlazení považováno za čin nejzáslužnější, čehož tytýž dosaženo.

Tomek, Děje král. č. 1864, 173, 359 a. n.

Ambros. Gesch. d. M. 1881, III. 428.

Dvorský, Paměti o školách č. 1882, 272, 417 a j.

Literarní listy 1865. 95 a. n.

O zpěvu a hudbě ve star. šk. č. Škola a život 1818, 19, 47.

Školy za různověrství v Č. Osvěta 1880. II. 835

Č. Č. M. 1845, 370, 604. Paměti o školách č. 1870, 48, 1874, 191.

Č. Č. M. 1845, 595. 1862, 24.

T. Bílek, Tovaryšstvo Ježíšovo 1873, 16 a n.


  1. Ambros, Gesch d. M. 1881. III. 429. Píseň tu složil Bohuslav z Čechtic a nalézá se v kancionale chovaném nyní v Č. Museu. Viz Památky archaeol. IX. 826 a Palacký „Dějiny“ III. str. 535 a III. 2. díl str. 150.
  2. Za panování krále Vladislava II. žil rytíř Dalibor z Kozojed, o němž pověst vypravuje, že ve vězení naučil se housti a výborné jeho hře že kolemjdoucí naslouchajíce, poskytovali mu almužnu. Pověst ta jest pouhou smyšlénkou vzniklou za doby pozdější. - Tehdejší loupeživé rytířstvo žilo po příkladě rytířstva německého, vypovidajíc veškerou poslušnost řádům a zákonům zemským a provozovalo právo pěstní způsobem nejdrzejším na měšťanstvu a obchodnících, jež olupovalo po cestách a silnicích, čímž veškerá bezpečnost v zemi zmizela. Proto zbůjnící ti často byli trestáni. - Rytíř Dalibor pobouřil l. 1496 poddané souseda svého, rytíře Adama Ploškovského z Drahonic a pomocí jejich zmocnil se statku jeho. Za to jat byl na rozkaz králův jako rušitel řádův zemských, vsazen do věže Daliborky tehda obnovené a donucen právem útrpným doznati pravdu o svém jednání. - Rozsudkem soudním ze dne 13. března 1498 odsouzen statku, cti a hrdla a po té sťat byl katem před branou hradskou. - Poněvadž skřipec, jenž zván houslemi, a provazy, jež zvány strunami, přinutily jej vyznati pravdu, vzniklo pořekadlo „Nouze naučila Dalibora housti“, totiž pravdu říci a přiznati se k svému zločinu. - (Zlatá Praha 1886 str. 1886 str. 182. J. Svátek o věži Daliborce.)
  3. Školy, jež dle vyznání byly utrakvistické, evangelické, bratrské a katolické, nazývaly se partikulárnými a byly dvojího druhu: 1. Nižší či triviální (trivium, trojcestí) o dvou nebo o třech třídách, a předměty vyučovacími byly: gramatika, rhetorika, dialektika. 2. Vyšší (quadrivium, čtvercestí) o čtyrech nebo pěti třídách, a předměty vyučovacími byly: arithmetika, musika, geometria, astronomia. Ředitel školy slul rektor, jenž vyučoval ve třídě nejvyšší, ostatní učitelé nazýváni byli kolegové či preceptoři; ty ustanovoval rektor university Pražské, jemuž správa škol náležela. Kantor a succentor vyučovali hudbě, a poněvadž nebyli členy university, ustanovovala je obec sama.
  4. V měsíci srpnu l. 1582