Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Hudební spisovatelé

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek: sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor: Josef Srb
Zdroj: Archive.org - soubor DJVU
Vydáno: 1891
Licence: PD old 70

První spis český pojednávající o umění hudebním jest „Musica“, již sepsal slavný učenec a starší Jednoty bratrské Jan Blahoslav a v níž obsažena theorie prosodie časoměrné. První vydání učiněno l. 1558 v Olomouci a druhé, k němuž připojeno pojednání „Regule a naučení kantorům a písní skladatelům potřebná“, učiněno l. 1569 v Evančicích na Moravě.

Ještě obšírněji a způsobem důmyslným psal o zpěvu a prosodii české slavný Jan Amos Komenský, poslední biskub Jednoty bratrské, v předmluvě ke kancionálu, jejž vydal l. 1659 v Amsterodamě. V dobách následujících zůstala theorie hudební ležeti ladem a teprve z počátku věku devatenáctého vyskytlo se několik spisův do oboru toho spadajících, avšak nespočívajíce na základech vědeckých, nemohly míti významu.

První spis theoretický v době novější „Základové harmonie a zpěvu“ sepsal a vydal neunavný Josef Leopold Zvonař l. 1861 v Praze, jenž byl nejzasloužilejším pracovníkem na poli hudebním v polovici věku devatenáctého a získal si velkou zásluhu o rozvoj umění hudebního jako skladatel, theoretik, spisovatel a učitel. Narozen 22. ledna 1824 v Kublově u Berouna, vzdělal se při ústavě varhanickém, byl zde dlouhá léta učitelem a zemřel 23. listopadu 1865 v Praze. Pokusil se ve všech oborech skladby církevní a světské; jmenovitě složil sbírku zpěvu pro různé hlasy „Varyto a lýra“ (1856). „Navedení ke skládání kadencí“ (1859), „Theoreticko-praktickou školu piana s národními písněmi“ (1863), vydal „Staré hudební památky české“ (1860–1864), do Slovníka Naučného napsal „Dějiny hudby“ v Čechách a množství článkův životopisných. Jeho horlivosť o zvelebení umění hudebního neměla mezí a přílišným namáháním duševním urychlil předčasnou svou smrť.

Theoreticko-praktickou školu hudební“, již dle knihy Jana N. Škroupa přeložil na jazyk český Dr. Josef Čejka, vydal I. L. Kober 1864 v Praze. František Gregora sepsal „Nauku o skladbě hudební“ na základě basu fundamentálního 1866.

Na základě dlouholetých zkušeností svých sepsal František Blažek spis „Theoreticko-praktická nauka o harmonii“, jejž vydal I. L. Kober 1866 a 1878 v Praze. K tomu spisu vydáno „Cvičení v harmonisování a kontrapunktování“ s hojnými příklady.

Blažek narodil se 21. prosince 1815 ve Veležicích u Bydžova, studoval na technice v Praze a v hudbě vzdělal se při ústavě varhanickém; l. 1838 jmenován učitelem a setrval na ústavě až do l. 1891. Mimo spis uvedený sepsal „Generalbassbeispiele in progressiver Reihenfolge“, „Cvičení k generálnímu basu“ (1880), a přispíval mnohými články do časopisův hudebních.

Vedle jmenovaných pracoval v oboru theoretickém Josef Förster, jenž se narodil 22. února 1833 v Osojnicích u Libáně a vzdělal se v umění hudebním při škole varhanické v letech 1850–1852; po té stal se varhaníkem při klášteře Vyšebrodském, vrátil se l. 1857 do Prahy, l. 1858 stal se varhaníkem při chrámě sv. Mikuláše po Pitschovi, l. 1863 jmenován ředitelem kůru při chrámě sv. Trojice, 1866 u sv. Vojtěcha a l. 1887 kapelníkem při chrámě sv. Víta. Léta 1865 stal se mimo to professorem koncertního zpěvu při konservatoři. Se zvláštní oblibou pěstoval hru na varhany a na harmonium, složil více předeher, 2 mše a 2 rekviem vokální, sestavil sbírku zpěvův s předehrami a dohrami nazvanou „Katolický varhaník“ (vydal R. Veit l. 1863), sepsal praktický návod ke hře na varhany (1863) a „Nauku o harmonii“, již vydal tiskem jazykem českým a německým 1887.

Beseda učitelská 1878, 543. Slovník N. III. 158.

Doucha, Knihop. slovník, v Praze 1865, 44

Nejpřednější místo v oboru theoretickém a paedagogickém mezi svými vrstevníky zaujal v době nejnovější František Zdeněk Skuherský, ředitel ústavu pro hudbu církevní v Praze, jehož přičiněním ústav ten stal se pravým semeništěm skladatelův českých. Narozen 31. července 1830 v Opočně, studoval filosofii v Praze, vedle toho navštěvoval školu varhanickou a v theorii cvičil se u Kittla; l. 1851 odešel do Vídně a zanechav studií lékařských, stal se učitelem hudby u hraběte Hardegga. L. 1854 jmenován ředitelem hudebního ústavu v Inšpruku a l. 1865 ředitelem ústavu pro hudbu církevní v Praze. Přičiněním jeho ústav ten l. 1873 rozšířen ročníkem třetím pro vzdělání ředitelův kůru.

Osvědčiv se v letech dřívějších jako skladatel, složil opery „Samo“ 1854, „Vladimír“ 1862, „Lóra“ 1868, „Rektor a general“, Písně z Rukopisu královédvorského s průvodem klavíru, „Studien für die Orgel“, množství předeher na varhany, op. 45, 46 a 48, sepsal „Theoreticko-praktická škola na varhany“ op. 56, více mší pro různé hlasy, orchestrální fantasii „Máj“ a více menších skladeb.

Hlavní zásluhu získal si však činností učitelskou a svými důkladnými spisy v oboru theoretickém, jimiž obohatil literaturu českou. „O formách hudebních“ 1879, jež vydal I. L. Kober v Praze; „Nauka o skladbě hudební“ díl I. „O závěru a modulaci“ 1880, díl II. „O jednoduchém a dvojitém kontrapunktě“ 1881, díl III. „O imitaci a kanonu“ 1883, díl IV. „O fuze“ 1884; mimo to sepsal „Varhany“, jejich zařízení a zachování 1884, „Nauku o harmonii“ 1887 a upravil „27 staročeských choralův“ 1886.

Spisy těmito získal si Skuherský zvučné jméno i za hranicemi jako důmyslný spisovatel paedagogický.

Slovník N. VIII. 512. Světozor 1869, č. 14. (s podobiznou}.

Jako v theorii hudební počalo se v Čechách pracovati teprve v době nejnovější, tak bylo též v oboru historickém, a prvním pracovníkem v oboru tom byl, jak již dříve připomenuto, horlivý Bohumír Jan Dlabač, jehož „Allgemeines Künstlerlexikon“, vydaný l. 1815, jest tytýž jediným pramenem, v němž zachovány jsou zprávy o mnohých umělcích českých z doby starší.

Jan z Rittersberka sepsal pojednání „Die Tonkunst in Böhmen“, jež uveřejněno v Hormayerově archivu l. 1824–1825 v Praze. Mimo to vydány také některé spisy jazykem českým, jež jsouce pokusy, nebo překlady, neměly významu. L. 1843 vydávána „Literární příloha“ k „Věnci“, v níž pojednáváno o věcech hudebních.

V letech padesátých všímal si poměrův hudebních jediný tehdejší časopis český „Lumír“ a po roce 1860 přidružily se k němu české listy politické. Čilejší ruch v písemnictví hudebním nastal koncem roku 1858, když redakcí E. Meliše vycházeti počal hudební časopis „Dalibor“, k němuž l. 1862 přidružil se „Slavoj“, jejž vydával redaktor Josef Ulm. Do obou listův přispívali mnozí ze starších i mladších hudebníkův články poučnými a kritickými.

Po delší přestávce založil L. Procházka l. 1870 časopis „Hudební listy“, k nimž l. 1873 přibyl „Dalibor“, jenž l. 1875 zanikl a obnoven opět l. 1879. V listech těch uloženo množství různého materiálu hudebního.

Zájmy hudby církevní, zejména reformu její, hájí časopis Cyrill a Method, jejž l. 1874 založil a rediguje P. F. J. Lehner. Časopis ten jest orgánem Jednot Kyrillských.

Zpěvácký spolek Dalibor v Hořicích vydává od l. 1883 hudební časopis „Lýra“; v Německém Brodě vydával V. Hausmann časopis „Českoslovanský varhaník“ l. 1886.

Na Moravě vydává E. Binko hudební časopis „Varyto“ od l. 1878 s přílohou literární. V letech 1885–1888 vydával „Hudební listy“ v Brně Leoš Janáček.

Největší měrou proslul v oboru písemnictví hudebního důmyslný badatel a učenec Vilém August Ambros, jehož Dějiny hudby, psané jazykem německým, předčí nad ostatní spisy obšírností, důkladností a květnatým slohem. Narozen 17. listopadu 1816 ve Vysokém Mýtě, studoval práva v Praze, dosáhl hodnosti doktorské a stal se úřadníkem státním. Zamilovav si od mládí veškerá umění, konal pilná studia ve všech oborech uměleckých a po stránce té byl na slovo brán.

Sepsal více cenných děl, zejména „Die Grenzen der Poesie u. Musik“ 1856, „Das Conservatorium in Prag“, památný spis k 50leté slavnosti 1858, „Der Dom zu Prag“ 1859, „Die Lehre vom Quintenverbot“ 1859, „Kulturhistorische Bilder“ 1860, „Die Burg Karlstein“, „Bunte Blätter“ a mimo to složil více skladeb instrumentálních a komorních. Po roce 1860 uvázal se v sepsání všeobecných dějin hudby a za tou příčinou konal cesty po archivech v Mnichové, v Hollandsku, v Římě a v jiných městech. Slavné dílo „Geschichte der Musik“ vydáno v Lipsku a sice díl I. jednající o hudbě národův starověkých l. 1862, díl II. 1864, díl III. 1868; díl IV., k němuž přípravy konal, vydal G. Nottebohm 1878, jakož také rejstřík k celému dílu. Léta 1869 jmenován Ambros mimořádným professorem dějin hudebních při universitě Pražské, přednášel též v Umělecké Besedě, l. 1873 povolán do Vídně, stal se učitelem hudby korunního prince a professorem dějin hudebních při tamější konservatoři. Neúnavná činnost podrývala jeho nevalné zdraví a nežli dokončiti mohl slavné své dílo, zemřel 28. července 1878 ve Vidní.

Hudební L. 1870, 50. Slovník N. I. 171; X. d. I. 24.

Ke spisovatelům hudebním náležejí těž Rafael Jiří Kiesewetter šlechtic z Wiesenbrunu, Ferdinand Petr hrabě Laurencin d’Armond a Kristian D’Elvert, horliví milovníci umění a narození na Moravě, kteří psali jazykem německým.

Rafael Jiří Kiesewetter, strýc W. Ambrosův, narodil se 29. srpna 1773 v Holešově na Moravě, studoval práva ve Vídni, stal se státním úřadníkem, dvorním radou a konečně šlechticem. L. 1845 odešel na odpočinek, pěstoval v domě svém s velikou zálibou hudbu komorní a zemřel 1. ledna 1850 v Badenu u Vídně. Vynikl v oboru hudebním jako slavný a důmyslný badatel. Sepsal v letech 1826–1847 veliké množství spisův historických a nashromáždil velikou sbírku drahocenných památek hudebních, jež odkázal dvorní knihovně ve Vídni.

Ferdinand Petr hrabě Laurencin narodil se l. 1819 v Kroměříži, kde otec jeho byl nejvyšším hofmistrem arcibiskupa arciknížete Rudolfa. Studoval filosofii v Brně, po té odešel do Prahy, dosáhl hodnosti doktora filosofie a v umění hudebním vzdělal se v letech 1837–1841 u V. Tomáška a K. Pitsche. Po té studoval práva ve Vídni, vstoupil do státní služby, již l. 1852 opustil, a zanášeje se spisovatelstvím, zemřel 4. února 1890 ve Vídni. Psal do různých časopisův hudebních, zejména úvahy o starších skladatelích českých do Neue Zeitschrift für Musik v Lipsku 1864 a sepsal více článkův a spisův theoretických.

Kristian D’Elvert narozen 11. dubna 1803 v Brně, kde později stal se purkmistrem, a zanášeje se studováním dějin domácích, vydal mimo jiné historické spisy „Geschichte der Musik in Mähren und Schlesien“ 1873 v Brně.

Po odchodu Ambrosově zůstula stolice dějin hudebních při universitě Pražské neobsazena až do léta 1877, když na slovo braný učenec Dr. Otokar Hostinský jmenován docentem aesthetiky a dějin hudebních. Narozen 5. ledna 1847 v Martiněvsi u Budyně, studoval při univesitě Pražské, kde dosáhl hodnosti doktora filosofie, a pokračoval po té ve studiích v Mnichové. Zanášeje se výhradně studiemi krasovědeckými, sepsal „Das Musikalisch Schöne“ 1877, na jehož základě povolán na universitu, l. 1882 byl professorem dějin hudebních při konservatoři a po zřízení university české l. 1883 jmenován professorem. Vedle uvedeného spisu sepsal „Die Lehre von den musikalischen Klangen“ 1879, množství článkův do různých časopisův, životopis Richarda Wagnera, a do Rozprav hudebních, jež rediguje E. Chvála, „Krištof V. Gluck“, „O prvotinách umění hudebního“, „Divadelní představení v starých Athénách“, „O hudbě starých Řekův“, „O nynějším stavu a směru české hudby“, „Hektor Berlioz“, „Několik poznámek o českém slovu a zpěvu“ a vydal „Stručný přehled dějin hudby“ (první sešit l. 1886).

Světozor 1885, 300; 1886, 297. Humorist. L. 1883, č. 42 (s podob.).

Kalendář hudebníkův českých 1886 (s podobiznou).

Vedle jmenovaných pracovali v oboru hudebním bud jako spisovatelé, ve skladbě, nebo jiným směrem v době nejnovější:

Václav Juda Novotný, spisovatel a skladatel, narodil se 17. září 1849 ve Vesci u Počátek, studoval gymnasium v Jindřichové Hradci a přišed l. 1869 do Prahy, stal se spolupracovníkem, později redaktorem Dalibora a hudebním zpravodajem. Složil sbory pro mužské hlasy, písně s průvodem klavírním a sepsal více důkladných článkův odborných, zejména rozbor „Libuše“ od Smetany, „Stabat mater“ od A. Dvořáka; na jazyk český přeložil výborně libretta oper „Tannhäuser“ a „Lohengrin“ od R. Wagnera a upravil důmyslným způsobem libretto k Mozartově „Kouzelné flétně“, k „Donnu Juanu“ a v nejnovější době vydává u Vilímka sbírku skladeb „Mladý houslista“.

Chvalné jméno získal si v oboru písemnictví hudebního Emanuel Chvála, osvědčiv se též jako důmyslný skladatel. Narozen 1. ledna 1850 v Praze, studoval na vysokých školách technických, vedle toho učil se na klavír a stal se úředníkem při dráze. Zamilovav si hudbu, studoval theorii u Fibicha a vynikl jako výborný stylista v Českých novinách a v Politice. Složil několik písní, z nichž „Jarní“ obdržela první cenu Umělecké Besedy, více skladeb klavírních a kvartetto pro smýkací nástroje. Vedlé toho sepsal více výborných článkův o skladbách Smetanových do Dalibora a Lumíra a nad jiné zajímavou studii „Čtvrt století české hudby“, jež vydána v Rozpravách hud. č. 10. l. 1887.

Kalendář hudeb. č. 1886. Humor. L. 1889 č. 9. (s podobiznou).

Záslužnou činností v oboru hudebním vynikl neúmorný K. Knittl jako učitel hudby, spisovatel, skladatel a dirigent. Narozen 4. října 1853 v Polné, kde otec byl učitelem, studoval gymnasium v Král. Hradci a v Praze a po té oddal se hudbě. Vycvičiv se v theorii hudební při ústavě pro hudbu církevní, učil se zpěvu u Pivody a po té stal se učitelem zpěvu při témž ústavě. L. 1878 zvolen sbormistrem Hlaholu, kde zůstal do l. 1890 a l. 1882 jmenován professorem při ústavě pro hudbu církevní. Složil více sborův, písní a sepsal množství článkův do časopisu Dalibor. Velkou zásluhu získal si jako důmyslný dirigent velkých skladeb v Hlaholu, k nimž napsal důkladné rozbory s příklady notovými.

V oboru písemnictví paedagogického osvědčil zvláštní píli a vytrvalost Jan Malát; narozen 16. června 1843 v Starém Bydžově, vzdělal se v hudbě při ústavě pro hudbu církevní v Praze a stal se po odbytých státních zkouškách učitelem hudby při středních školách. Zanášeje se ode dávna horlivě skladbou i písemnictvím, složil několik skladeb církevních, více sborův pro mužské hlasy, upravil 200 českoslovanských písní národních pro klavír, jež nazval „Zlatá pokladnice“, „Český národní poklad“ a věnoval se v době nejnovější oboru paedagogickému, v němž nad jiné předčil. Sepsal „Theoreticko-praktickou školu na housle“ 1881–1884, „Theoreticko-praktickou školu pro piano“ (společně s Maškem) 1881, „Školu pro harmonium“ 1884, „Velkou theoreticko-praktickou školu na piano“ (společné s Fibichem) 1884, řadu zajímavých článkův do Besedy učitelské 1875 „Zásluhy učitelův českých o hudbu“ a více různých článkův do hudebních časopisův.

V oboru theoretickém vynikl v době nejnovější skladatel a virtuos na varhany Karel Stecker. Narozen 22. ledna 1861 v Kosmonosích, studoval při universitě Pražské a vzdělal se při ústavě varhanickém. L. 1885 jmenován professorem při tom ústavě a l. 1888 lektorem theorie hudební při č. universitě. Složil více skladeb pro varhany, Missa solemnis, 16 Motett pro ženské hlasy s průvodem varhan a sepsal více článkův odborných a kritických zejména „O zápovědi kvintové v harmonii“ 1888 a „Kritické příspěvky“ 1889.

Ke konci uvádíme souhrnem nejdůležitější české pomůcky vyučovací z oboru hudebního:

Pomůcky vyučovací pro zpěv i pro nástroje vydali v době nejnovější mnozí učitelé hudby, jmenovitě stručné návody k vyučování zpěvu J. L. Zvonař, E. Vašák, J. V. Neudörfel, Jan Hejda, Fr. J. Janoušek, R. Nejedlý.

Obšírné dílo „Nová methoda u vyučování zpěvu“ s tabulkami nástěnnými sepsal a vydal Fr. Pivoda 1879–1883, dle něhož vydal stručnou „Nauku o zpěvu pro střední školy“ 1881 v Praze.

„Theoreticko-praktickou školu zpěvu“ sepsal a vydal Jan Mašek 1887. „Kyrillskou školu zpěvu“ sepsal a vydal Fr. Chlum 1882, v druhém vydání 1887 nákladem Knappa v Karlině.

Výtečné pojednání „Krátká prosodie česká“ sepsal a vydal důmyslný znalec hudby Fr. Sušil 1861 v Brně.

„Školu houslovou“ dle francouzské školy na konservatoři Pařížské užívané vydal v překlade českém Ad. Pozděna u J. Hoffmanna v Praze. „Theoreticko-praktickou školu pro housle“ od V. A. Bartáka spracoval Vojtěch Hřímalý a vydal E. Wetzler v Praze 1884.

„Velkou školu na housle“ sepsal Jan Malát a vydal Fr. A. Urbánek. Menší školy vydali Ed. Wittich, R. Nejedlý a Fr. Záhorský. „Školu pro alto violu a školu pro violoncello“ sestavil F. Heller a vydal Knapp v Karlině. „Školu pro violoncello“ sestavili A. Neruda a J. Debrnov a vydal J. Hoffmann v Praze 1886.

„Školu pro kontrabas“ sepsal J. Hrabě a vydal J. Hoffmann.

„Školu pro harmonium“ sepsal J. Waňaus 1880 a J. Malát 1884; školu pro citeru sepsali K. Vetter a K. Cibula.

„Theoreticko-praktickou školu pro piano“ sepsali J. Malát a J. Mašek a „Velkou theoreticko-praktickou školu na piano“ sepsali J. Malát a Z. Fibich, jež vydal Fr. A. Urbánek v Praze.

První větší spis theoretický jazykem českým „Základové harmonie a zpěvu“ sepsal J. L. Zvonař a vydal 1861 Bellmann v Praze.

„Nauku o skladbě hudební na základě basu fundamentálního“ sepsal Fr. Gregora a vydal Fr. A. Urbánek 1866.

„Theoreticko-praktickou nauku o harmonii“ sepsal Fr. Blažek a vydal I. L. Kober 1866, rozmnožené vydání 1878 v Praze.

Spisy F. Z. Skuherského „O formách hudebních“ 1879, „Nauka o hudební komposici“ l. 1880–1884, „Varhany, jejich zařízení a zachování“ 1884, „Nauka o harmonii na vědeckém základě“ 1886, vydal Fr. A. Urbánek v Praze. „Nauku o harmonii“ sepsal a vydal Josef Förster v Praze 1887.

„Nauku o instrumentaci“ sepsal Č. Vinař a vydal I. L. Kober 1864 v Praze. „Instrumentaci čili návod k poznání nástrojův hudebních“ s přílohou „Příklady“ sestavil J. Debrnov a vydal 1883 Fr. A. Urbánek.

Dějiny hudby v Čechách do Slovníka Naučného (díl II.) napsal J. L. Zvonař, Dějiny hudby ruské (díl VII.) Em. Meliš. „Stručné dějiny hudby“ sepsal a vydal J. Vacek 1873 v Králové Hradci. „Stručné dějiny konservatoře Pražské“ sepsal J. Debrnov. „Dějiny posvátného zpěvu staročeského“ sepsal K. Konrád (díl I. 1884). „O historickém vývoji tance a český tanec národní“ sepsal Fr. Dlouhý (1880).

Zajímavé „Rozpravy hudební“ rediguje Em. Chvála od l. 1884; číslo 10. zahrnuje v sobě výbornou stať historickou „Čtvrť století české hudby“ od Em. Chvály.