Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Doba Karlova

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb
Počátky zpěvu náboženského od 9. do 14. věku	Doba Karlova	Období husitské od 15. do 17. věku

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek:	sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor:	Josef Srb
Zdroj:	SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive
Vydáno:	1891
Licence:	PD old 70

Za panování slavného krále Karla IV. nastala v zemích českých lepší doba ve všech oborech života veřejného. Karel IV. založiv již l. 1344 za svého spoluvladařství arcibiskupství Pražské pro země koruny české, a odstraniv dosavadní nepořádky ve správě zemské, staral se s největší horlivostí o záležitosti státní jak v říši, tak ve svých zemích dědičných, jež spojil v pevný celek jako země koruny české, učiniv je základem své moci.

Založením vysokého učení v Praze l. 1848 šířila se vzdělanost v národě, velkolepými stavbami, jež v Zemi podnikal, a leskem dvora císařského stala se Praha předním městem v střední Evropě; přátelské styky s mocnou Francií udržované jevily blahodárný vliv na veškerá umění a jmenovitě ve stavitelství a v oboru hudebním nastal rozvoj utěšený. Umění hudební, kráčející stejnou cestou s malířstvím i s uměním písařským, jehož zdokonalení panovník umění milovný všemožně podporoval, dospělo k samostatnému tvoření v oboru české písně duchovní a ve příčině té rovnali se umělci čeští za doby oné sousedům nejpokročilejším, ba předčili nad ně činností původní. Karel IV. podporován usilovnou snahou proslaveného rodáka českeho Arnošta z Pardubic, prvního arcibiskupa Pražského, muže nad vrstevníky své vzděláním vynikajícího a vlast horoucně milujícího, staral se horlivě o zvelebení zpěvu posvátného a učiniv nově zbudovaný chrám sv. Víta na hradě Pražském středem bohulibé činnosti, zůstavil jej národu svému jakožto svatyni zpěvu nábožného. K účelu tomu založil sbor mansionářův, totiž 24 duchovních (12 kněží, 6 jahnův a 6 podjahnův), jichž povinností bylo zpívat denně hodinky na oslavu nejsvětější rodičky boží.

Ke zpívání vykázán mansionářům kůr Marianský, kde zpívala se mše ranní čili matura; představený mansionářův slul praecentor a jemu náleželo řízení veškerého zpěvu chrámového.

Léta 1360 ustanovil Karel IV. 24 žaltářníky, jichž povinností bylo po hodinkách mansionářův odříkávat žalmy času denního i nočního.

Mimo to ustanoveno při chrámě 30 zpěvákův či choralistův, kteří obstarávali zpěv bohoslužebný na kůru; představeným jejich byl nejmladší kanovník, nazvaný kantor, jemuž náleželo choralisty přijímati a pečovati o řád mezi nimi, jakož také o dobrý zpěv při službách božích.

Vedle toho založena pěvecká škola, v níž mladíci, zvaní bonifantes, cvičili se ve zpěvu církevním a jim k výživě ustanoveny byly zvláštní nadace a užitky; povinností jejich bylo vypomáhat při zpěvu chrámovém.

Jakou měrou zpěv při chrámě sv. Víta za oněch dob byl pěstován, patrno z toho, že zde ustanoveno bylo 380 lidí, kteří pečovali o bohoslužbu. V Praze bylo vůbec za doby té asi 3000 kněží.

Za tou příčinou rozšiřoval se zpěv bohoslužebný také po ostatních městech českých a pěstován co nejhorlivěji v klášteřích a při chrámech kollegiátních, kde též sborové pěvečtí byli ustanoveni.

Léta 1347 založil Karel IV. klášter na Slovanech ku pěstování liturgie slovanské, jejž zasvětil na jméno sv. Jeronyma, a k účelu tomu vymohl si při papeži Klimentovi VI. zvláštního svolení. Do kláštera toho, jejž lid Emauzským zval, uvedeno 120 mnichův ze zemí jihoslovanských a ustanoven zde písař Jan, jenž opisoval potřebné knihy bohoslužebné ke čtení a zpívání „v ušlechtilém jazyku staroslovanském“, maje za to 10 hřiven stříbra ročního platu. Klášteru tomu daroval Karel starobylé slovanské evangelium, pozůstalé z kláštera Sázavského.

Chrám při klášteře založený dostavcn teprv l. 1372 a po té slavně byl vysvěcen. Bohužel, že tento útulek bohoslužby slovanské v nastalých bouřích husitských úplně byl zničen, při čemž veškeré památky písemnictví v niveč byly uvedeny. Léta 1635 povolal císař Ferdinand II. do kláštera toho mnichy španělské řádu sv. Benedikta z kláštera Montserratského a v době té nalézaly prý se tam ještě některé staré knihy hlaholské.

Vedle toho založil Karel IV. l. 1354 klášter sv. Ambrože^[1] na Novém městě Pražském, v němž zavedena liturgie Milanská a členové kláštera byli povinni zachovávati mši a hodinky po způsobu tamějším. Ale i tato liturgie zanikla v dobách husitských.

Praha měla za Karla IV. trojí liturgii, totiž latinskou při chrámech městských, slovanskou a milanskou při dvou chrámech klášterních. Hojné tyto příklady horlivostí náboženské pobádaly prelaty a pány české k následování, a v zemích českých stavěny byly chrámy a zakládány kláštery hojnými nadacemi opatřené, v nichž přihlíženo s horlivostí ke zpěvu církevnímu. Po způsobě kůru Marianského při chrámě sv. Víta založeny kůry Mariánské v Hradci Králové, v Slaném a v jiných městech českých, v nichž ranní zpěvy prozpěvovaly se s velikou horlivostí. Z těchto ranních zpěvův vznikly radostně zpěvy adventní čili roraty, jichž pramenem byly nejoblíbenější trópy a sekvence latinské, jež dle ducha jazyka českého byly upravovány; melodie čili nápěvy k ním přizpůsobovány dle nápěvův římských, ale zjevny jsou v nich i živly písní národních, poněvadž bylo zvykem bráti nápěvy světské k písním nábožným.

Zpěvy roratní skládány v době arcibiskupa Arnošta nejprve snad v jazyce latinském a později překládány byly na jazyk český. Dle Balbína skládali je dle mešních textův a dle spisův svatých otcův nejdříve biskupové a kanovníci kostela Pražského, v čemž později následovalo je též ostatní kněžstvo.

K nejstarším zpěvům roratním náležejí „Nastal nám den veselý“, „Andělové jsou zpívali“, „Jméno boží veliké Emanuel“, „Věčnému tvorci děkujíc“, „Navštěv nás Kriste žádúcí“, „Zdrávas nejsvětějsí královno“; mimo to vzniklo množství jiných písní vánočních a velkonočních, o panně Marii, o patronech českých a jiných svatých; písně ty zpívali času adventního a postního při hodinkách a ranních pobožnostech nejdříve umělí, cvičení zpěváci, později zpívali je členové kůrův literatských, čímž zpěv nábožný se šířil a zdokonaloval. Zpěvy rorátní, vynikajíce neobyčejnou líbezností a dokonalostí, jsou zvláštním a pozoruhodným plodem duševní činnosti předkův našich, jakož svědčí o umělecké vyspělosti a náboženské vroucnosti svých původcův.^[2]

Skladatelé zpěvův rorátních snažili se uvésti ve shodu slovo české s nápěvem původním, jejž buď úplně, nebo částečně zachovali, přeloživše slova písní latinských na jazyk český, aneb skládajíce zpěvy původní způsobem samostatným dle svého nadání, tvořili písně nové. Tím způsobem zachovaly se nápěvy římské v písních českých tytýž nezměněné, v jiných zachovala se část nepatrná původního nápěvu, jiné k nepoznání byly změněny a vznikly z nich nápěvy úplně samostatné.

V některých z těchto zpěvův jest část melodická úpravnější, nežli byla původní, čehož příčinou bylo přilnutí k duchu jazyka domácího a dovednost skladatelův.

Mimo to čítati sluší k nejstarším církevním písním českým „Vstalť jest této chvíle“, jež jeví velikou podobnost s písní Svatováclavskou, „Vítaj milý Jezu Kriste vítaj“, „Vítaj milý Jezu Kriste, jenž se vtělil“, „Narodil se Kristus pán“, „Jezu Kriste, štědrý kněze“, v nichž slovný přízvuk úplně se kryje s přízvukem melodickým a jež vynikají dokonalou formou a vroucím obsahem.

Jednou z nejstarších písní českých jest velkonoční „Bóh všemohoucí vstal z mrtvých žádúcí“, jež rázem svým podobá se písni Svatováclavské a v mnohých částech shoduje se s nejstarší písní polskou „Boga rodzica dziewica“.^[3]

V Čechách a na Moravě zpíváno ve věku 14. množství nábožných písní při bohoslužbě, a však duchovenstvo přálo více zpěvům latinským, obmezujíc zpěv písní domácích a konečně usnesla se l. 1406 synoda Pražská na tom, že počet písní českých v chrámě obmezen byl na tyto štyry: „Hospodine pomiluj ny“, „Svatý Václave vojvodo české země“, „Bóh všemohúcí vstal z mrtvých žádúcí“ a „Jezu Krisie, štědrý kněze“. Zpívání ostatních písní českých při bohoslužbách bylo zakázáno, a přestupky ve směru tom stíhány pokutami církevními.

Vedlé zpěvův duchovních bylo za oněch dob zajisté množství písní světských, jež vyznačovaly se zvláštním tvarem slovným a rhythmem hudebním. Ale ze zpěvův těch zachovaly se pouze nepatrné úryvky. Zlomek milostné písně Staročeské „Jižť mne vše radost ostává“ i s nápěvem zachoval se v rukopise z věku 14., a skladatelem jmenuje se jakýsi žák Záviše, ale nápěv, jenž psán mušími nožičkami, má patrně stopy zpěvu církevního a náleží snad době starší. Mimo to zachovaly se z věku 14. nápěvy národních písní počínajících slovy: „Dřevo se listem odívá, slavíček v keřku zpívá“ a „Andělíčku rozkochaný, nade všecky převýborný“.

Vzácným zbytkem národního básnictví světského jest milostná píseň „Otep mirhy mnět mój milý“, náležející věku 15., jež zachovala se i s nápěvem v knihovně kláštera Vyšebrodskěho. Píseň ta, jež psána notami chorálnými na čtyrech přímkách, složena jest ze tří částí a předčí jadrnou, svěží melodií a poetickým obsahem. Dle těch ukázek domnívati se lze, že bylo více podobných písní svétských, a však nebylo nikoho, kdoby byl zachoval tento květ literární dobám pozdějším.

Č. Č. M. 1885, 109. 1882, 44.

J. Fejfalik, Altčechische Leiche (Sitzb. d. Akad. d. W. Wien 1862).

Mezi umělci hudebními z doby krále Karla IV. připomínají se pištec Svach^[4] s příjmím „zlatá ruka“ a bratr jeho Marzík, pak i trubači Jan a Velek (Vilko),^[5] kteří těšili se valné přízni králové.

Vedlé těch připomínají se v Praze varhaník Jan, jenž l. 1349 byl advokátem při konsistoři; Johlinus praecentor při chrámě sv. Víta l. 1367, jenž založil nadaci pro mansionáře chrámu toho, z nichž každý v den úmrtí jeho obdržel jednu kopu grošův; kněz Mikuláš varhaník při chrámě sv. Mikuláše na Malé straně l. 1376; Mikuláš varhaník při klášteře sv. Ambrože na Novém městě l. 1377; Prokop varhaník při chrámě sv. Víta l. 1416 a trubač Mikoláš l. 1419.

Mimo to uvádějí se hudebníci, kteří provozovali živnost svou v Praze za doby Karlovy, hudci (figellatores), loutníci (lautenistae), trubači (tubicinistae), pištci (fistulatores) a varhaníci (organistae), zejména mistr Mikoláš, stavitel fléten v Praze l. 1397.

Na Moravě prosluli za doby té Jan hrající na křídlo^[6] a jistý houslista, jež vyslal biskup Olomoucký Johannes de Neumarkt (1364-1389) k slavnosti do Kroměříže. V klášteře Velehradském žil succentor, vynikající hudebník, jehož u sebe míti žádal biskup Olomoucký.

Jireček, Hymnologia boh. 1878, 2 a n.
Č. Č. M., Zbytky č. písní národních. 1879, 44.
K. Konrad, Děj. posv. zp. staroč. I 27 a u. Pam. Arch. 1855, 193.
J. L. Zvonař. Dějiny hudby č. v slovníku Naučn. II. 456.
W. W. Tomek, Dějepis Prahy, II. 379, III. 195, V. 75.
Formularium et Cancelaria Caroli IV. fol. 133, N. 360. v Celovci.
Pelzel, Karl IV. sv. II. č. 1. 343 dd. 26. Augusti 1356
Höfler, Consilia Pragensia p. 52.

---

1. Byl v nynější ulici Hybernské, v němž po válce třicetileté usadili se Františkáni, mniši z Irska (Híberníe); l. 1782 klášter zrušen, zřízeno v něm divadlo Sporkovo a nyní jest v něm úřad finanční.
2. Zpěvy rorátní zpívají se dosud při ranních pobožnostech času adventního v kapli Svatováclavské na hradě Pražském.
3. Nejstarší polský text písně té zachoval se v rukopise Krakovském z l. 1408. Rukopis Częstochovský, v němž obsaženy jsou noty první sloky, pochází z věku 15. Píseň sama složena ze tří dilův a každý díl má dvě sloky (Památky archaeol. VIII., 472.)
4. Když byli si koupili za. své peníze dům čili dvůr s lanem rolí v Hostomicích od Jana měšťana, osvobodil Karel IV. listem dne 4. prosince 1352 daným dotčené bratry (Svacha a Marzíka) i jich dědice na budoucí časy ode všech dani a poplatkův zemských i městských, zvláště pak od berně obecné, kdykoliby v zemi byla vybírána, čímž dům a pozemky jejich byly dědictvím dokonalým a svobodnějším nežli kterékoliv zboží zemské, nedostalo-li se mu podobné milosti královské. (Památky arch. VIII. 148)
5. Přízeň svou osvědčil Karel IV. umělcům těm listem následujícího znění: „My Karel IV. oznamujeme, že uvažujíce mnohé a bedlivě služby, jež Jan a Velek, císařského dvora našeho trubači, dvořané naši milí a věrní, mysl a srdce všech našich věrných, cizích i domácích, již k císařskému dvoru našemu přicházejí, líbeznými zvuky trub svých naplňujíce, na oslavu a chválu naši i svaté říše každého dne pilně nám prokazují a císařským dvořanům našim libozvukými nástroji svými veliké radosti a veselí působí, aby z časné zasmušilosti k radostnému plnění povinností svých okřívali, to všeobecné uvažujíce a chtice, aby také oni z naší štědrosti se potěšili: usnesli jsme se s dobrou rozvahou a prozřetelnosti ze zvláštní milosti své darovati jím 20 kop grošův Pražských, tak aby polovici na sv. Havla nejblíže příštího a zbytek o sv. Jiří po tom následujícím z ungeltu vína, který se vybírá v našem větším městě Pražském od milého našeho Petra Kolínského, věrného našeho měšťana a tamnějšiho, nyní výběrčího zmíněného ungeltu aneb od toho, kdokoliv jím bude, každého roku svobodné mohli vybírati, pokud vůle své nezměníme. Dáno v Mohuči léta 1360, třetího dne měsíce října. P. magíster dvora Henricus Australis.“ (Glafey, Anecdota, Dresdae et L. 1734, p. 430, N. 309.) Vilko nalézá se l. 1381 mezi konšely Starého města Pražského a l. 1391 věnoval 15 grošův na zakoupení lamky do chrámu Božího těla na Novém městě Pražském. Chrám čili kapli tu založila bratrstvo Božího těla l. 1382 na Karlově náměstí ke slavnému konání služeb božích, kde pořádány vigilie a úmrtní mše svatým zpěvem za duše bratří. Při kapli té založen l. 1594 hudební spolek, jehož představeným zvolen Jakub Chímarrheus zpěvák a houslista, ředitel při kapeli císaře Rudolfa II. L. 1798 kaple ta veřejnou dražbou byla prodána a po té sbořena. (Schottky, Prag 1831, 421.)
6. Křídlo byl nástroj harfě podobný, zvaný ala bohemica