Dějiny Těšínska/Zákonník knížete Václava. Smrt Václava

Dějiny Těšínska František Sláma
Změna vyznání náboženského. Zboření kláštera v Orlové. Kníže Fridrich Kazimír	Zákonník knížete Václava. Smrt Václava	Kateřina Sedena. Pověsti o černé kněžně

Údaje o textu
Titulek:	Zákonník knížete Václava. Smrt Václava
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 82 – 89.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Václav III. Adam

Šlechta z celého knížectví ráda bavila se v Těšíně, aby byla poblíže knížete a získala jeho přízně. Zvláště v době knížete Václava hleděli zámožnější šlechtici nakoupiti si domů v městě. Nechtěli se však podrobovati dávkám městským, pročež pozdější kníže Bedřich Vilém zapověděl r. 1629 prodávati domy měšťanské šlechticům.

Nejčilejší život rozvinul se v Těšíně, když sjela se tam šlechta k zemskému právu. Bývalo to dvakrát do roka a sice v pondělí před hodem seslání Ducha Svatého a v pondělí před svatou Kateřinou. V první den zavítali stavové všichni, to pod pokutou pěti hřiven do Těšína, aby oslavili přítomností svou zahájení práva zemského. Kníže pak „jak od starodávna bylo“, hostil soudce jednou za den na zámku.

Slavnostně zahájen soud. Za stolem na nejvyšším místě posadila se Jeho Milost Knížecí aneb jestliže tu nebýti ráčila, pan maršálek zemský „držel“ místo knížecí. Vedle tohoto místa knížecího po levé ruce za stolem usadil se kanclíř zemský a stav rytířský; po pravé ruce stav panský. A jak právo zasedlo, stáli při dveřích čtyři Valaši hajduci a dva holomci ozbrojení „až do vzdání soudu“, nikam neodcházejíce.

Půhony potom přeslyšány a souzeny, tak jakž v registře zapsáno bylo, nikoho nepřestupujíc ani nepomíjejíc. Druhý den pak rozjela se většina pánů a rytířů, neboť nálezy činiti (rozsuzovat) mohli páni soudci, bylo-li jich devět, vyjímaje knížete, maršálka a kanclíře.

Před soudem netrpěno žádných slov hanlivých, důtklivých, zuřivých, křiklavých neb nerozvážných a kdo křiku zastaviti nechtěl, „toho páni soudci podle provinění velikosti a uznání“ rathúzem trestali. V radnici byl totiž sklípek, z něhož takový křiklavý člověk vyjíti nesměl, až ho propustili.

Soudci poslouchali všecky pře, co se mluvilo neb četlo, se vší pilností. Netrpěno toho, aby mezi sebou rozmlouvali, šeptali, neb dokonce — spali.

Ku právu zemskému bylo lze pohnati i samého knížete. Vidno to z tohoto prohlášení: „Pokudžby se kterému z pánů neb rytířstva od nás neb budoucích erbův a potomkův našich nějaké ukrácení býti zdálo, ten každý bude moci nás i erby budoucí, potomky naše ku právu zemskému popohnati a my slibujem k tomu právu státi a právu býti, nálezy trpěti…“

Stavové skládali knížeti svému hold pouze rukou dáním, bez přísahy a nebyli povinni nikde jinde holdovati než na zámku Těšíně.

Kdož ze šlechty v dobách války nechtěl dobrovolně přes hranice vojensky táhnouti, neztratil poctivosti, neboť žádný šlechtic nebyl povinen přes hranice táhnouti.

Daně platiti knížeti nebyli šlechtici povinni. Aspoň prohlásil kníže Václav toto: … poddaní naši nebyli povinni od starodávna předkům našim i nám berní dávati, avšak že těchto časů na žádost a pilnou potřebu naši nám berni nejednu svolili, protož jim, co jsou pro nás učinili z dobré své vůle, nemá k žádné újmě a škodě býti starobylým svobodám a zvyklostem jejich.

Kníže Václav dal sestaviti v jeden celek právo, jak dosud podle obyčeje u soudu bylo v užívání. Zákonník tento byl dokončen r. 1573, tedy šest let před smrtí Václava a neobsahoval žádných novot. Stavové zdráhali se však psaný tento zákonník přijati, tvrdíce, že v něm všelicos proti zvykům a obyčejům dosavadním. Václav svolal své stavy do Těšína, aby je naklonil osobně k smíru. Avšak nepřišli. Odřekli se radovánek a hodů, jakéž jim na dvoře knížecím kynuly, a odhodlali se snášeti nepřízeň knížecí, jen aby ubránili svoje práva stará.

Zákonník tento přijali stavové až po smrti Václavově a byl dlouho v platnosti. Vyšel tiskem v Olomouci r. 1592 a sice jazykem českým pod názvem „Práva a zřízení knížectví Těšínského“. V praesidialní kanceláři krajského soudu těšínského chová se úřadní opis tohoto zákonníka s potvrzením císařovny Marie Terezie a vlastnoručním jejím podpisem.

Podáme některé vyňatky z tohoto zákona. Jsouť výrazem tehdejší doby.

Dva bratři v soudě sedět nesměli. „Jestliže který soudce s původem neb obžalovaným blízkost měl“, musil vstáti prve než pře začala a oznámiti to. A kdyby nebyl vstal, nýbrž „blízkost“ svou zamlčel, byl za to potrestán.

Přihodilo-li se, že někteří obyvatelé o meze neb hranice v rozepři byli, soud položil jim „rok“, totiž ustanovil stání a potom odebral se na ta místa, o která rozepře byla. Tam na těch místech soud si počínal, jak starodávný pořádek ukazoval. Aby označeny byly pravé hranice, dal soud vysýpati kopce a potom dostal pan sudí „dvě hřivně“.

Na mezích přijímána přísaha podle starodávného spůsobu: Měšťan svědčil kleče s odkrytou hlavou s podnešenými prsty, bez zbraně všelijaké. Lidé selští svědčíce, byli svlečeni až do košile a museli bosi kleknouti do hrobu, který k tomu konci byl vykopán, aby se tam přísahati mohlo. V hrobě klečíce, přísahali svědci, nemajíce při sobě zbraně žádné ani nože. Co páni soudci strávili, všecka jídla, pití a obroky, všechno se sepsalo a každá věc zvláštně „pokřtěna“ a potom sudímu předloženo, aby podepsal, co se utratilo. A ten, kdo při ztratil, zaplatil všecko.

Zahaleče a běhouny, kteří pracovati nechtěli, nesměla trpěti ani žádná obec ani žádný obyvatel, nýbrž tací lidé byli vypovídáni a odbýváni. Hry a tance noční, konečně na vsích i jiné rozpustilosti pán každý na svém gruntě byl povinen „zastaviti“ a to proto, aby lidé na živnostech nehynuli, mrhajíce své a zahálejíce a tak sebe, ženy a dítky své v nouzi a chudobu přivádějíce.

Lání šeredné, oplzlosti a zbytečné podezřelé schůzky byly zakázané a každý pán mohl uložiti na poddané své proto pokutu, jakž uznal.

Jak z těchto opatření vidno, zákonodárství tehdejší pečovalo o to, aby lid poddaný nehynul mravně a aby nemrhal svůj majetek. Než stav poddaného přece byl žalostný. Chtěl-li poddaný na svého pána žalovati, mohl to sice u práva zemského učiniti, a tam spravedlnosti a nápravy očekávati. Avšak jak těžce asi odhodlal se ubohý poddaný, aby nářek vedl na avého pána u soudu zemského, v němž seděli přátelé pánovi, kteří taktéž jen stavu panskému náleželi. A stalo-li se poddanému u soudu po právu, nespravedlivý pán zajisté dal mu potom znova pocítiti svou nepřízeň. Vždyť abychom tak řekli, poddaný vydán byl tehdy pánu svému na milost a nemilost. Nelíbil-li se poddaný svému pánu, měl pán právo, statek poddaného svého dáti odhadnouti lidmi přísežnými a podle toho odhadu statek poddaného prodati neb sám koupiti.

A nikoliv jen co do svého statku a své práce, poddaný i v osobě své podlehal vůli pána svého. Chtěl-li se ženit, bylo mu třeba povolení pánova. Pojal-li poddaný za ženu dívku bez vůle pána toho gruntu a bez vůle rodičů jejích, propadl pokutě desíti hřiven a jeho žena ztratila všechno, což jí po otci a máteři náleželo.

Synové a dcery selské, bylo-li jich více doma, byli povinni pánovi sloužiti za slušným mýtem (za mzdu). Bezpochyby mladí poddaní před panskou službou do ciziny utíkali, neboť zemský zákon stanovil toto: Uteče-li takový synek neb dcera z gruntu, a nevrátí-li se v roce a v šesti nedělích, tratí všechno, co by jim po otci neb máteři náleželo.

Nebylo dovoleno, aby poddaný prodal svůj statek bez vůle pána svého. A prodal-li jej s vůlí panskou, musil osaditi statek prodaný hodným člověkem. Potom teprv propustil pán svého poddaného a dal mu list výhostný pod pečetí svou. Jinak by ho jiný pán nemohl přijmouti v poddanost.

Zákonem tímto prohlášeno, že u soudů uřadovat a jednat se má jedině a výlučně v jazyku českém.

Obsahujeť článek 18 „Práv a zřízení knížectví těšínského“ toto ustanovení: „Před soudem česky aneb tomu jazyku podobnou řečí a ne jináče ode všech cizích i domácích mluveno a pře vedeny býti mají.“ Řečí podobnou češtině myslil zajisté kníže Václav nářečí slovanské, v jakém lid na Těšínsku mluví.

Článek 19 pak káže: „I nálezové a výpovědi jazykem činěni, vypovídáni a psáni pod sěkretem (pod pečetí) páně maršálkovým aneb pana sudího vycházeti, do knih zapisováni a stranám od pána kancléře vydáváni býti mají.“

Německých neb polských listin soud nesměl přijímati. Kážeť článek 20.: Pak-liby kdo jaké spravedlnosti, listy aneb svědectví prokazovati chtěl před soudem jiným a ne českým jazykem, ten to sobě na česko hodnověrným osobám přeložiti a časně před stáním pilně vypsati dáti má a českým jazykem při těch jiných jazyků spravedlnosti své předložiti má, tak dobře cizozemec, jako obyvatel."

Když řádky tyto čteme, zaplakati musíme, jak v století nynějším hluboko kleslo právo jazyka našeho v Slezsku. Za knížete Václava a dlouho po něm byla čeština jedinou, výlučnou řečí úřadní na Těšínsku. I když cizozemec přinesl z cizích zemí listiny německé, musil si je dáti přeložiti na jazyk český. A v století nynějším soudy na Těšínsku vracely žádosti české, poněvadž prý jsou v řeči neobvyklé sepsány! Ovšem odpíralo se takto právo lidu českému jen několik let, totiž asi od roku 1878 do roku 1883. Nyní již úřady na Těšínsku listiny a žádosti české opět přijímají, ale dávají na ně odpovědi — německé.

Stavové i měšťané na Těšínsku vyjímaje města Bílska již před tím, než kníže Václav ujal se vlády, výlučně užívali češtiny jak při úřadování, tak v soukromých svých obchodech. Dopisovali si česky, bavili se česky, dávali děti vychovávati česky, krátce byli Čechy.

Šlechta nechtěla zákonník knížete Václava přijati jedině proto, že zdálo se jí, jakoby nový zákon stavu šlechtickému odnímal některé výsady, a odpor šlechty byl takový, že kníže Václav nedočkal se, aby za jeho života vešel zákon tento v platnost.

Asi za rok, když byla Václavovi jeho manželka Marie z Pernšteinu zemřela, Václav znovu oženil se. Pojal za ženu Kateřinu Sedenu, kněžnu saskou, angerskou a vestfálskou. Svatební hody konaly se na zámku těšínském 23. listopadu 1567.

S kněžnou Kateřinou Sedenou splodil Václav svého nástupce Adama Václava, který narodil se dne 12. prosince 1574.

V posledních letech svého života kníže Václav trápen byl pakostnicí. Dne 30. října 1579 ranila ho mrtvice a skončil život svůj dne 4. listopadu téhož roku. Byl to kníže dobrák, který učinil mnoho dobrodiní šlechtě, městům i lidu poddanému, ačkoliv statky své pro mnohá dobrodiní a skvělý život knížecí zadlužil aneb mnohých dokonce pozbyl. Hrál si na malého krále, ale léčil své poddané a obvazoval jim rány. Dělal dluhy, ale napomínal své poddané, aby dobře hospodařili, pečliv jsa toho, aby aspoň oni něco měli. Kdyby byl býval mocným a bohatým panovníkem, byl by zůstavil po sobě zajisté památku ještě vděčnější, neboť skrblíkem nebyl a osobních svých prospěchů nedbal.

Tehdejší městský písař Anton Kerber napsal na desku Těšínské městské knihy o úmrtí knížete Václava tuto zprávu:

Léta Páně 1579 4. listopadu v tu středu před Všemi Svatými, o dvanácté hodině předednem, skonal v Pánu nejjasnější vysokourozený kníže a pán Václav Adam, kníže v Slezích na Těšíně a Velkém Hlohově. Jeho Milost Knížecí řízením Božím raněn byl mrtvicí na pravé straně a pozbyl řeči, zůstal však při zdravém rozumu a dal se bez ustání slovem Božím až do poslední chvilky potěšovati, též dlouho se modlil a procházel všecku dobu jedenácti let, když Jeho Milost Knížecí pojal za ženu nejjasnější Kněžnu a paní Sedenu Kateřinu. Jak křesťansky, bohabojně, spravedlivě, střízlivě a mírně, cudně a cnostně, dobrotivě a laskavě, cizím i domácím, otcovsky a přátelsky J. K. M. se zachoval a ukázal!

Potom J. K. M. na smrtelném lůžku litoval plačky a se slzami svých hříchů, potrval v stálé víře a naději k Bohu, kteréhož se srdečnými vzdechy o odpuštění hříchů prosil a víru svou zpovědníku panu Jiřímu Wolfovi rukou dáním potvrdil. Z čehož zarmoucená kněžna velikou útěchu měla. J. K. M. dal se též krátce před svou smrtí svátostmi zaopatřiti, tedy připraven byl k smrti. To dosvědčuju já Adam Kerber, městský písař Těšínský, který jsem u J. K. M. v době choroby dnem a nocí až do nejposlednější hodinky bděl," ač toho nebyl jsem hoden. Bůh dej J. K. M. veselé z mrtvých vstání! Amen."