Dějiny Těšínska/Kateřina Sedena. Pověsti o černé kněžně

Dějiny Těšínska František Sláma
Zákonník knížete Václava. Smrt Václava	Kateřina Sedena. Pověsti o černé kněžně	Adam Václav (1595—1617) jako válečník. Jeho vrtkavost a dluhy

Údaje o textu
Titulek:	Kateřina Sedena. Pověsti o černé kněžně
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 89 – 97.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Těšínsko

Když kníže Václav skonal, nebylo jeho jedinému synu Adamu Václavovi, který měl býti vládcem Těšínska, ještě ani pět let. Na místě nezletilého Adama Václava vládla zemí těšínskou jeho matka, kněžna Kateřina Sedena jako poručnice.

Již poslední leta před smrtí Václavovou byl poměr šlechty ku dvoru knížecímu napjatý. Šlechta zpěčovala se přijati zákon Václavův a vyhýbala se Těšínu. Nezdá se však, že by královský dvůr v Praze byl míchal se do sporu šlechty s knížetem, pokud Václav žil. Po smrti jeho však šlechta postavila se proti kněžně do zjevného odporu a stále stěžovala si na přechmaty kněžny, kterých prý se dopouští na újmu starých práv stavovských.

Zvláště pánové Sedlničtí na Polské Ostravě neměli v lásce kněžnu vdovu, o jejíž dobrotě dobrotě dosud lid na Těšínsku vypráví mnohé pověsti. Oko i vlasy této kněžny byly tmavé a po smrti knížecího manžela svého odívala se prý jen do šatů černých, pročež nazýval ji lid černou kněžnou.

Vzpouzela-li se šlechta přijati nový zákon za živobytí Václavova, odporovala tomuto zákonu po jeho smrti ještě více, neboť kněžna přílišně ujímala se lidu poddaného na újmu šlechty. Proto bezpochyby zachoval lid na Těšínsku až do dnes kněžně této vděčnou památku. Dvůr královský ovšem dával šlechtě za pravdu a možná, že podle tehdejších práv kněžna dopouštěla se přechmatu proti šlechtě, ujímajíc se poddaných, ale tím kněžna Kateřina Sedena v očích našich na úctě netratí. — Bylť stav lidu poddaného v století tehdejším neutěšený; lid poddaný byl vydán na milost a nemilost pánům svým, kteří zneužívali přečasto své moci. Vždyť i sám zákon Václavův obsahuje trpká ustanovení pro lid poddaný, jak byli jsme již vypsali. Chtěla-li kněžna podléhajíc dobrotě svého srdce a něžnosti svého citu zmírniti osudy lidu poddaného, tím více zaslouží si úcty pro dobrou svou vůli.

Poddaní knížecí v Třínci činili nároky na velký les, kterého užíval Václav Mitmajer z Blogotic. Nevíme, zdali si tento rytíř přivlastnil les spůsobem nepravým, ale zdá se, že mu les nenáležel, neboť kněžna povolila poddaným, aby si les mezi sebe rozdělili. Blogotický pán proto žaloval králi na kněžnu. Král Rudolf II. pak vyslovil listem ze dne 1583 kněžně svou nelibost nad jejím jednáním a nařídil, aby blogotický pán v držení lesa rušen nebyl, dokud by soud nerozhodl, komu les náleží.

Též Václavu Klochovi z Kornic na Ústráni dala kněžna zabrati některé pozemky a zalesněné hory, neboť goralé osobovali si právo na ně. Pan Kloch z Kornic žaloval potom králi Rudolfovi na násilí, kterého se kněžna dopustila. Ubezpečoval krále, že jeho „předkové císařům a králům jako dobří rytířští lidé věrně sluhovali,“ on sám že od mládí po mnohá leta se svými čtyřmi bratry bojoval proti nepřátelům křesťanstva, Turkům a že dále chce králi a pánu svému sloužiti. Král však odkázal vyřízení této pře královské komisi.

Jan Jeřábek z Mořkova na Třítěži zabil pana Jana Kyselovského. Kněžna proto dala po panu Jeřábkovi pátrati, aby byl jako vrah dodán těšínskému soudci. Toto nařízení ovšem odporovalo tehdejšímu obyčeji, neboť pan Jeřábek náležel ku stavu rytířskému a měl tedy postaven býti před právo zemské, v němž zasedali jako soudcové šlechtici. Král proto napomenul kněžnu, „aby od obeslání nepořádného před rychtáře upustila a Jana Jeřábka z Mořkova při starobylém pořádku a zvyklosti jakožto jednoho z stavu rytířského zůstavila.“

Šlechta chtěla si uhájiti svého práva, které do těch časů požívala, aby totiž souzena byla jen šlechtici na zemském soudě a nikoliv jinými soudci a proto zpěčovala se přijati zákonník Václavův.

Nejvíce stěžovali si na kněžnu páni Sedlničtí z Polské Ostravy. Zaručili se totiž společně s Bernhartem Barským z Rychvaldu za dluh Zikmunda Sedlnického z Choltic na Stonavě a když dlužník Sedlnický na Stonavě zemřel, vyžádali si Sedlničtí Polskoostravští od soudce zemského „zvod v statek Stonavu, aby ku škodě nepřišli,“ totiž dali se uvésti v držení Stonavy. Kněžna však ujala se sirotků po panu Danieli Zemeckém, kteří též měli na Stonavě pohledávku a sice starší než páni Sedlničtí, a dala Polskoostravské pány ze Stonavy zahnati. Král potom napomenul kněžnu, aby „zvod pánů Sedlnických, jakž od starodávna v témž knížectví pořádek jest, dopustila.“

Pan Jan Sedlnický žil již za knížete Václava s měšťany fryštáckými v nelásce a kdekoliv mohl, činil jim škody. Konečně fryštáčtí lapili ho a postavili ho před soud zemský, kdež však Janu Sedlnickému odpustili, bezpochyby aby proti sobě nepopudili rozvětvenou rodinu pánů Sedlnických. Jakmile Jan Sedlnický ocitl se na svobodě, znovu šlapal všechno právo nohama, pročež opětně byl jat, uprchl však z vězení těšínského. Brzo po jeho útěku znovu podařilo se zpupného a nepokojného Jana Sedlnického do sklípka pod rathuz těšínský dostati (1577), kdež potom kajícně vyznal se, že z nerozumu neslušné řeči o knížeti Václavovi a jeho poddaných mluvil. Kníže Václav prominul mu trest, ačkoliv bylo dosti příčin, sprovozením ze světa zločinného šlechtice pokárati. Jan Sedlnický musil však slíbiti, že ještě před slunce západem knížectví opustí, ničeho proti knížeti ani obyvatelům neučiní aniž učiniti dá. Nepokojný šlechtic nedostál však slovu, neboť za kněžny Kateřiny Sedeny r. 1584 nové činil násilí poddaným pana Matiáše Zygoty ze Slupské (též Cigánem zvaného) na Fryštácku. Protož žádal pan fryštácký Zygota, aby mohl Jana Sedlnického, kdekoliv by ho na Těšínsku napadl, jíti, neboť prý zlý ten člověk nic dobrého nepáše, nýbrž jen zlé věci.

Bylo třeba, aby konečně v zemi zavládl mezi šlechtou a kněžnou mír a shoda a aby v zemi rozhostil se pořádek. Král vydal již dříve rozkaz, aby stavové s kněžnou domluvili se na onom novém zákoně, dal též vyslýchati svědky o zvycích a obyčejích, jaké panovaly na Těšínsku před tím, než kníže Václav sestaviti dal svůj zákonník. Ze svědectví o tehdejších zvycích a obyčejích uvádíme příklad zajímavý: Měl-li kníže Václav nějakou při s některým ze stavu rytířského, neseděl kníže mezi soudci za stolem, nýbrž za šraňkem jako každý jiný obyvatel a tam svůj půhon přednášel, načež pře byla vyslechnuta a usouzeno po právu, kterému se též kníže poddati musil.

Kněžna Kateřina Sedena značně přispěla k tomu, aby šlechta spřátelila se se zákonníkem Václavovým. Vyslechla totiž přání hraběte Emericha, hraběte Forgache, rady královského a vrchního župana trenčanského a podala tomuto mocnému šlechtici uherskému r 1586 svou ruku, aby ho jako žena následovala na starožitný hrad Trenčín. Stavové pak vidouce, že kněžna brzo opustí knížectví těšínské, chladněji počali uvažovati, zdali zákon Václavův opravdu jejich právům je na újmu.

Léta Páně 1590 15. července sešli se stavové na zámku polskoostravském a v devíti článcích vyslovili své stížnosti a přání. Uznali sice, že psaný zákonník Václavův není právo nové, nýbrž staré, tak jak se dosud vykonávalo podle dobrých zvyků a obyčejů. Žádali některých změn, aby lépe zajistili svobody a výsady svého stavu. S deklarací touto vydali pak do Trenčína ku kněžně již znovu provdané posly a sice Jiřího Sobka mladšího z Kornic a na Konské a Františka Mléčka z Ilovnice. Kněžna naklonila se ráda ku smíru a „Práva a zřízení knížectví“ stala se zákonem. Na deklaraci vtiskli svou pečeť: ze stavu panského bratři Fridrich, Jindřich a Bernhart Sedlnický a Jan Vlček; ze stavu rytířského Mikuláš Karvinský, maršálek knížectví, Matiáš Pillar, Jan Gočalkovský, Bartoloměj Tanfalt, Joachim Bludovský, Kašpar Čelo, Bernhart Barský. Jiřík Sobek z Komice, Fridrich Láryš na Líhotce, Václav Pelhřim a Krištof Semoradský.

Roku 1585 řádil v Těšíně strašně mor, jemuž podlehlo prý na tři tisíce lidí. Na památku bídy tehdejší koupila kněžna u samého města zahradu, kterou městu darovala. V této zahradě měšťané protestantští vybudovali kostel ze dřeva. Jest to chrám sv. Trojice, který později a sice r. 1594 byl znovu vystavěn z kamene.

Těšínsko již za panování knížete Kazimíra i Václava trpívalo mnoho od sousedů Poláků, kteří vpády loupeživé sem činívali. I za vlády kněžny Kateřiny Sedeny navštívili takoví nezvaní hosté klidnou zem a sice r. 1587, když ještě Těšínsko nebylo se zhojilo z následků moru strašného.

V Polsku zemřel totiž král Štěpán Bátory r. 1587. Poláci chystali se k volbě nového krále, nemohli se však na osobě nového krále dohodnouti. Jedni chtěli míti prince Zikmunda Švédského, druzí vyvolali za krále Maxmiliana, bratra to císaře Rudolfa. Arcikníže Maxmilian přijal volbu a vytáhl s 6000 muži ze Slez do Polska. Polský hlavní maršálek Zborovský připojil se k němu a vojsko jeho s vojskem Maxmilianovým přitáhlo až ku Krakovu. Toto město, které bylo pro prince švédského, vzdorovalo však vydatně oblehatelům a když přiblížil se vojvoda Zamojski ku Krakovu, aby městu sevřenému pomocí přispěl, strhla se mezi ním a arciknížetem Maxmilianem bitka tuhá, v které Maxmilian byl poražen a do Slezska nazpět zatlačen.

Této války použili Poláci r. 1587 ku vpádu do Těšínska. Vypálili a vyloupili statek a vesnici Komorovice, která náležela zemskému soudci těšínskému Janu Gočalkovskému a Valentinu Gošickému. Řádili hrozně. Několik lidí shořelo v plamenech, několik lidí ubili a devítileté jedno děvčátko sťali. Aby podobné vpády se neopětovaly, svolali stavové brannou zemskou sílu a vyslali ji na hranice těšínsko-polské. Vyslali tam tehdy 300 jezdců, 3500 lidu pěšího, v němž bylo 500 Valachů, ozbrojených to goralů. Na nějaký čas potom páni sousedé dali pokoj.

Jiná vlak stihla zemi těšínskou nehoda. Arcikníže Maxmilian sbíral v Slezsku nové vojsko proti Polákům a dal najmouti v Uhrách mnoho lidu branného, který přitáhl do Slezska a řádil zde jako nepřítel. S vojskem sebraným Maxmilian znovu vtrhl do Polska. Tato výprava skončila však žalostněji než první, neboť arcikníže Maximilian sám padl do zajetí, v němž dlouho potrval, až odřekl se všech nároků na korunu polskou.

Chceme ještě vzpomenouti některých pověstí, které do dnes zachovaly se na Těšínsku o Kateřině Sedeně, „černé kněžně“.

Černá kněžna byla dobrotivá a lidumilná. Zajížděla často na lovecký svůj zámek do Marklovic blíže Těšína. Tam žil pracovitý, poctivý, ale chudý rolník, který vyšed jednou z rána na pole, k žalosti své našel osení své pošlapáno a zničeno. Aby vypátral škůdce, ukryl se na noc v houští a slídil. Tu náhle spatřil, jak divoký silný kanec žene se do jeho obilí. Rolník vystřelil a divoký kanec, škůdce majetku ubohého rolníka, válel se v krvi. Knížecí lovci v lese zaslechli výstřel, šli po ráně a jali rolníka. Svázali ho jako zločince a přivedli ho do Marklovského zámku k černé kněžně, aby vyřkla nad pytlákem ortel smrti, neboť zákon tehdy přísně trestal pytláky.

Žena rolníkova, uslyševši, co se bylo stalo, v úzkostech svých spěchala ku kněžně. Vrhla se před ní na kolena a prosila úpěnlivě za milost svého muže. Moudrá kněžna tázala se napřed svých lovců: „Zač stojí ten kanec?“ — Odpověděli: „Tři tolary.“ —„Nuže spočítejte nyní škodu, jakou nám kanec ročně působil“ Lovci spočítali roční škodu, kterou kanec natropí, na tisíc zlatých. Tu kázala kněžna svým úřadníkům: „Vyplaťte rolníkovi náhradu škody takové za deset let!“ Vyplatili mu tedy deset tisíc zlatých. Ztrátu života kněžna rolníkovi prominula, odsoudila ho však, aby zaplatil do knížecí pokladny tři tolary za kance, jejž byl zastřelil. To rolník, rozumí se, rád učinil.

Nechceme pochybovati, že černá kněžna byla velice milostivá. Naklonilať si srdce lidu poddaného svou dobrotou a laskavostí v míře takové, že lid vděčně jí vzpomíná v pověstech ještě jiných. Nelze však uvěřiti, že by byla rolníkovi dala vyplatiti dar v tehdejších dobách tak ohromný. Knížecí pokladna neměla nikdy peněz na zbyt a věno kněžny Sedeny Kateřiny obnášelo pouze deset tisíc zlatých, tedy právě tolik, kolik by byl rolník dostal za střílení kanců.

Lid ovšem považoval černou kněžnu za velmi bohatou paní, která měla v hoře Godule ukryty nadobyčejné poklady zlata a stříbra. O jejím pohřbu zachovala se tato pověst:

Černá kněžna vyžádala si prazvláštní pohřeb, který jí byl i vystrojen. Na prostém voze zámku těšínského vytáhli mrtvolu dobrotivé černé kněžny čtyři býci a na místě, kde podle chuti své sami stanuli, vykopán hrob a do něho uložena mrtvola kněžnina ku věčnému odpočinku. Brzy na to vypínal se nad hrobem jejím kostelík a blíže kostelíka vznikla obec, která potom pojmenována Kostelec.

Tento kostelíček hřbitovní v osadě Kostelci dosud stojí na návrší blíže Těšína. Pověst však, jakoby osada Kostelec teprv po pohřbu kněžny Kateřiny Sedeny byla vznikla, nezakládá se na pravdě. Jest totiž listinami zjištěno, že dávno před tím, než kněžna Kateřina se zrodila, osada Kostelec i s nynějším hřbitovním kostelíčkem stávala. Bylť tento malý chrám svého času farním kostelem dědiny Těrlicko, ku které osada Kostelec náleží.

Kněžna Kateřina dokončila pozemskou svou pouť v červnu r. 1594 v Uhrách.