Dějiny Těšínska/Odpor Vratislavských proti Jiřímu Poděbradskému

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Odpor Vratislavských proti Jiřímu Poděbradskému
Autor: František Sláma
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 23 – 30.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Jiří z Poděbrad, Viktorín z Poděbrad; polsky: Przemysław II cieszyński, Ziębice (Minstrberk)

V Čechách zvolili r. 1448 stavové za krále šlechtice českého Jiřího z Poděbrad. K volbě té nepozvali stavy slezské, což byla ovšem příčina, aby si Slezáci stěžovali do Čechů. Avšak knížatům slezským nelíbil se nový český král ještě z jiné příčiny. Knížata slezští, panovníci z boží milosti, měli uznati za svého nejvyššího pána obyčejného šlechtice, který se jim rodem nevyrovnal. A k tomu byl Jiří Poděbradský odchován v učení Husově, byl tedy „kacířem“. Takový král, zvolený bez Slezákův, nemohl býti tedy po chuti knížatům a stavům slezským. A tak se stalo, že v Lehnici v březnu r. 1458 a později ve Vratislavi projevili odpor svůj proti Jiřímu, ačkoliv ne příliš příkře. Osvědčili totiž, že chtějí býti ve spojení s českou korunou, zavázali se však, že Jiřího Poděbradského za krále neuznají, dokud by na příslušných místech se nerozhodlo, koho mají přijmouti za svého křesťanského krále a pána.

Na listinu tuto nedal však pečeť svou kníže Bolek Opolský, ani Přemek II. Těšínský, neboť od prvopočátku přátelsky a oddaně chovali se k novému králi českému.

Ostatně i odpor ostatních knížat a stavův slezských proti králi Jiřímu dlouho netrval. Císař Fridrich uznal ho za krále a papež napomínal Slezáky, aby se novému králi podrobili. Slezáci tedy vzdali se svého odporu a když král Jiří odebral se ze sjezdu brněnského do Slezska, přísahali mu ve Svídnici dne 1. září 1459 slezští knížata, stavové i zástupcové mést věrnost.

Jen Vratislavští vzdorovali ještě Jiřímu. Umluvili se, že Poděbrada nikdy za krále svého neuznají, staň se co staň, i kdyby jim to papežem i císařem poručeno bylo. Hlavní příčinou nenávisti Vratislavanů proti Jiřímu Poděbradskému byla jejich zášť proti Čechům. Konšelé mluvili nahlas, nežliby poddali se Jiříkovi, že raději opustí své statky a vezmouce ženy a děti na ramena, vystěhují prý se do zemí cizích. Ve Vratislavi hlásáno, že Jiřík nemodlí se k Bohu, ale k svému arcikacíři husitskému biskupovi Rokycanovi a že chce vykořeniti ze světa víru křesťanskou a vyhubiti vyznavače její. Vratislavané líčili Jiříka, že prý je ukrutnější než Nero, že jest veliký onen drak, jenž jedem svým pokálel církev, že jest dravý vlk, zloděj a vrah, kter vedral se do ovčince Páně, že jest lev hrozný, jenž drápy svými roztrhati hledí zuřivěji než Turci nesšívanou sukni Kristovu.

Ve Vratislavi bylo sice dosti lidí rozumných a vzdělaných. Nikdo však nesměl napomínati k opatrnosti a mírnosti. Kdo po krčmách a ve sklepě svídnickém nejlépe uměl píti a láti, toho měli Vratislavané — jak píše tehdejší kronikář vratislavský Eschenloer — za nejhodnějšího, nejrozumnějšího, nejpobožnějšího. Lidnaté to město prý mělo tehdy tolik pánů, kolik mělo ve veřejných hospodách karbaníků, ležáků a zlolajů; co tito chtěli, vůle jejich byla obecným zákonem. Běda tomu, kdo nehorlil proti kacířům a králi jejich, ale kdo snad jen posunkem dal na sobě znáti, že neschvaluje tu bouři proti Jiříkovi. Sami konšelé ocítili se nejednou v nebezpečí, protože napomínali k opatrnosti.

Poněvadž pak kazatelé v kostelích horlili proti Jiřímu a lid proti němu podněcovali, bylo důležito, že papež ujal se krále Jiřího a že poslal listy biskupovi, duchovenstvu a obci vratislavské. Vratislavským přikázal papež přísně, aby přestali haniti a pomlouvali osobu královu. Napomínal je, aby raději plnili, čím králi povinni byli. Jiříkovi pak omlouval se, že nikdy Slezanův nepopouzel k odboji.

Aby odbojné Vratislavany postrašil, král Jiří dal činiti vojenské přípravy a Vratislavští v krátce dostali listův opovědních veliké hromady, nejen ze Slez, ale i z Čech a z Moravy. Ve Svídnici pak přísahali dne 1. září 1459 téměř všickni knížata, páni a města králi věrnost a poslušnost. Vratislavané však se nepolepšili. Ačkoliv biskup vratislavský Jošt přijel do Vratislavi a ukazoval lidu bully papežské, napomínaje jménem císařovým a papežovým k poslušnosti, vše bylo nadarmo. Vratislavští volali, že i biskup Jošt jest Čech, tudíž jestli ne kacíř, aspoň přítel kacířův, a obviňovali biskupa, že papeže podvedl, než prý se s rozumem nesrovnává, aby papež mohl hověti kacířům.

Později totiž v listopadu toho roku, přijeli do Vratislavi dva legáti papežští a byli tam přijati s velikou slávou. Přemlouvali město, aby poddalo se králi a mluvili takto: „Považte, jaká změna stala se s vámi. S počátku, když Jiří Poděbradský zvolen byl za krále, měli jste po své straně celé Slezsko a panovníci němečtí vás podporovali. Nyní však opuštěni jste ode všech, kupectví vaše zahynulo, bez nebezpečenství života nemůžete vykročiti ani za brány městské. Král vládne v Čechách i na Moravě, přivedl i jiné země k poslušností, zkrotil nepřátely a učinil z nich přátely, vše koří se jemu. Vy již nemáte přítele než otce svatého a i ten žádá, abyste smířili se s králem“. Lid vratislavský, který nedávno legáty papežské přijal s velkou slávou, počal jim nyní zlořečiti. Někteří Vratislavští pravili, že Jiřík podplatil legáty, jiní zase tvrdili, že legáti jsou Vlachové a Vlachové že zřídka bývají dobrými křesťany.

Naposled byli i legáti papežtí vyhlašováni za kacíře. Úřad městský nařídil písařům, aby sepsali a dali odpověď legátům. V této odpovědi Vratislavané dávali všechnu vinu na Jiříka a na Čechy, a prosili papeže, aby neuvodil jich do poslušenství lidí kacířských. Legátové na to Vratislavanům odpověděli, že o kacířství souditi jest jen papeži a nikoliv obci vratislavské. Konečně na domluvu legátů Vratislavané vyslali do Prahy ku králi poselství. Žádali, aby jim král dal lhůtu ke složení přísahy věrnosti a král bez okolků svolil ke lhůtě tříleté ba jako z žertu přidal ještě o měsíc více.

Na to Vratislavané znova vyslali poselství do Prahy, které pokleklo před králem, prosíc, aby ráčil pustiti ze srdce všecken hněv a byl jim pánem milostivým, aby ráčil zachovati je při svobodách i smluvách a poshověti na jejich přísahu, ažby získali sobě jeho lásku; prosili krále, aby vzal je do ochrany své, kdyby kdokoliv zamýšlel jim činiti násilí. Král podal jim všem ruku a pravil: „Všecko budiž odpuštěno a slibuji zachovati, cokoliv jsem skrze legáty vám slíbil.“ Trubači ve dvoře královském troubením po celou hodinu oslavovali příběh ten.

Než smířlivý král pokoje, jakým byl Jiřík Poděbrad, klamal se ve Vratislavanech. Měšťáci opevňovali své město a jejich poslové na dvoře papežském štvali a podněcovali proti němu, kdekoliv se jim příležitost naskytla. I stalo se, že papež brzo odvrátil se od Jiřího. Církevní sněm basilejský povolil byl totiž svého času Čechům přijímání pod obojí spůsobou. Tato úmluva s Čechy, nazývaná kompaktata, nebyla však potvrzena od papeže. Když pak papež žádal krále Jiřího, aby v zemích svých učinil konec přijímání pod obojí, prosil Jiří papeže, aby kompaktata Čechům potvrdil. Tu prohlásil papež Pius II. kompaktata za neplatná a žádal na králi, aby se i sám přijímání pod obojí odřekl. Král však nemohl vyplniti přání papežovo, poněvadž by byl v Čechách vzbudil ohromnou bouři v lidu. Z toho vznikla na dvoře papežském králi Jiřímu nevůle. Vratislavané, již osamoceni v odboji svém proti králi, užili vhodné chvíle: jak viděli, že papež se od Jiřího odvrací, ihned prosili papeže, aby jim tříletou lhůtu k složení přísahy prodloužil. Papež byl po vůli a prodloužil tuto lhůtu na neurčitý čas.

Mezitím sešel se král Jiří ve Velkém Hlohově s králem polským Kazimírem. Aby zajistil si jeho přátelství, Jiří slíbil Kazimírovi, že za svého života nebude se hlásiti o bývalé země koruny české, které na ten čas byly v moci krále polského, zejména o hrady Osvětim, Zátor, Seveř, Volek, Berwald a Živec. Od této doby zůstalo toto území při zemích polských. Teprv při prvním dělení Polska r. 1775 a při zřizování spolku německého r. 1815 vzpomínáno toho, že tato končina náležívala někdy ke koruně české.

Těšínský kníže Přemek zajisté k tomu přispěl značně, že oba králové národů bratrských sjeli se v Hlohově a že přátelství si slíbili. Byloť králi Jiříkovi třeba přátel opravdových, neboť mračna již již stahovala se nad jeho hlavou. A král Kazimír byl pamětliv slibu, který učinil Jiříkovi ve Hlohově. Ač později nabízena mu byla koruna česká, odolal pokušení a zůstal věren smluvám hlohovským.

Na dvoře papežském však konaly se již přípravy, aby rozhodně bylo zakročeno proti Jiříkovi. Knížata slezští, mezi nimi Přemek prosebně obrátili se k papeži, žádajíce ho, aby mírného a moudrého krále nestíhal tresty církevními. Nadarmo. Jiřík Poděbradský prohlášen za syna zatracení, za kacíře i za kacířův hajitele, za křivopřísežníka a svatokrádce a zbaven byl veškerých důstojenství světských. Katolickým pak poddaným legát papežský zakázal, poslouchati Jiříka jako krále svého.

I císař, jejž Jiřík byl vysvobodil u Vídně z nesnází velikých, obrátil se proti Jiříkovi. Velmožové čeští již dříve postavili se proti králi v zjevný odboj a Vratislavští vytáhli proti královské pevnosti Minsterberku, která vzdala se jiní po dvoudenním obléhání. I jiná pevnost královská Frankenštein byla donucena vzdáti se jim. Města na Moravě, kde vládli Němci, jako Brno, Olomouc, Znojmo a Jihlava, spojila se s velmoži českými proti králi. Všude přibývalo králi Jiřímu nepřátel, ale i on nebyl nečinný. Syn jeho Viktorin porazil Vratislavany u Frankenšteina 16. června 1467 na hlavu a schladil jejich bojechtivost. Zajaltě do čtyř tisíc lidu branného Vratislavského a dobyl Frankenšteina. Král Jiří kázal do Čech přivésti dobytá děla, jichž bylo velkých a malých na čtyři sta, aby Čechové potěšili se na mysli. Město Vratislav tak se zaleklo z porážky své u Frankenšteina, že bylo by se tehdy vzdalo, kdyby Viktorin byl tam spěchal, aby vykořistil svého vítězství. Ale Viktorin obrátil se tehdy na Moravu a tam potíral protivníky svého otce.

Nový však nebezpečný protivník vzešel Jiříkovi. Jeho bývalý zeť Matiáš král uherský dychtil po koruně české a postavil se v čelo nepřátel Jiříkových. Mnohé potom svedeny byly bitvy, v nichž vojska krále Jiřího bránila se udatně, ba v mnohých bitvách vítězství dobyla skvělých.

V Olomouci dne 3. května 1469 dal se Matiáš prohlásiti za krále českého a brzo na to přijel k Vratislavi, aby si dal holdovati. Město toto ode dávna Jiříkovi nepřátelské oplývalo radostí a hrdostí, že bylo původem veliké té proměny. I knížata a stavové slezští přísahali králi Matiášovi věrnost, nezdá se však, že dobrovolné, neboť chtěli vyčkati, až by byl korunován dle obyčeje. Matiáš však dal rozhlásiti, že kdo nepřijde sám, brannou mocí bude k holdování donucen. Tak mnozí Slezáci přišli mu holdovat proti vůli své, bojíce se jeho msty.

Aby proti Matiášovi získal si spojence, král Jiří obrátil se k polskému králi Kazimíru. Doufal od něho dostati pomoci a nabídl mu proto korunu českou pro jeho prvorozeného syna Vladislava, ovšem až by Jiří zemřel. Na polském dvoře přijali toto nabídnutí radostně, avšak s pomocí odkládali. Jiří tedy počal znovu válku s Matiášem a vítězství přálo zbraním českým. Veliký zármutek a žalost rozmohly se proto v Slezsku; král Matiáš proklínán a odevšud počalo lání na Vratislavany. Mnozí Slezáci, ač již byli přísahali Matiášovi, spojili se s Čechy podtají, pomahajíce jim.

Žalostná nehoda stihla však syna Jiříkova Viktorina. Z neopatrnosti padl králi Matiášovi do rukou a odvezen jako zajatec napřed do Trenčína, potom na Vyšehrad na Dunaji.

Za to druhý syn Jiříkův Jindřich vítězně nesl prapor otcův. Vtrhl do Lužice a pak do Slezska a podrobil si celý kraj od Lubna až po Střelín a Němčí. Žádný z knížat ani měst nepostavil se mu ve zbrani do pole. Obyvatelé všech stavů přicházeli vojskům českým vstříc, přinášejíce bohaté výkupné, jako svého času vojům husitským v letech 1428 a 1429. Z Opavy stíhal hrdinný Bírka z Násile nepřátely Jiříkovy a Vratislavští jednali již s legátem, jak by došli pokoje. I Matiáš nedůvěřoval již zbraním svým a vyslal do Prahy poselství o mír. Sám dvůr papežský poznával již, že není snadno zahubiti krále Jiřího, a vyslal r. 1471 do Němec nového legáta, aby s knížaty německými rokoval o smíření s Jiříkem.

Bylo však již pozdě. Jiřík, který upřímně přál si míru s církví, nedočkal se pokoje. Zemřel 22. března 1471.