Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci/Období V.

Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci Mořic Kráčmer
Období IV.	Období V.	Období VI.

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Autor:	Mořic Kráčmer
Zdroj:	Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc: Nákladem knihkupectví R. Prombergra, 1887. S. 57–71. Dostupné online.
Vydáno:	1887
Licence:	PD old 70
Index stran

OBDOBÍ V.

Od r. 1380.—1616. t. j. až do stavby velikého presbyteria
ve slohu renaissančním.

Zdá se nám, jako by ve středověku na velechrámě Olomouckém zvláštní byl vládl osud. Neboť sotva že chrám Zdikův, biskupem Engelbertem byl na vrchol krásy postaven, byl navštíven ohněm. Totéž opakovalo se na chrámě našem i tehdy, když biskupem Rupertem byl opraven. A něco podobného stalo se též s chrámem Brunonovým, když byl biskupem Janem VIII. rozšířen a dokonán. Byltě opětně požárem poškozen.

Příčinu tohoto požáru sluší hledati v nepřátelství markrabí moravského, Jodoka, s Olomouckou kapitulou a se zdejším biskupem, Janem z Neumarku.

Spor s kapitulou vznikl asi tím, že tato se vzpírala platiti „bernou“ vůbec, aneb že nechtěla platiti bernou tak velikou, jak to markrabí Jodok žádal. Když kapitula v odporu svém setrvala, zabavil markrabí několik kapitulních statků a upíranou daň takto sobě nahradil. A když kanovníci proti tomuto zabavení protestovali, vypověděl je pomocí městské rady z Olomouce a z celé Moravy a hrozil trestem smrti těm, kdož by děkana aneb některého kanovníka do domu přijali aneb jim pomáhali. Vypovězení kanovníci podali o věci té stížnosť do Říma. Totéž učinil i markrabí Jodok. Papež Urban VI., nevěda, kdo vlastně víry zasluhuje, přikázal 15. října 1379. biskupovi Litomyšlskému Albertovi ze Šternberka, aby celou věc vyšetřil, a jest-li markrabí Jodok, aneb jiní kapitule ublížili, je do církevní kletby dal a v ní je (vyjímajíc nebezpečenství smrti) tak dlouho ponechal, až by učiněnou škodu nahradili.^[1] Jmenovaný biskup Litomyšlský celou věc náležitě prozkoumal a vyřkl dne 12. ledna 1380. (dva dni před svou smrti) na markrabí Jodoka, na měšťanostu a městskou radu v Olomouci a na všecky účastníky církevní klatbu a na celé území markraběte Jodoka interdikt, t. j. zákaz, posvátné obřady vykonávati.^[2] Tento nenadálý církevní trest — neboť markrabí Jodok byl při papeži Urbanovi VI. a vzdoropapeže Klimenta VIII. neuznával — působil na markraběte tak, že všemožnou dal sobě práci, aby on kletby a jeho území zákazu bylo sproštěno. I obrátil se v té záležitosti na Olomouckého biskupa, Jana, kterýžto ho sice k náhradě škody napomenul a potěšil,^[3] ale kletby a zákazu ho sám sprostiti nemohl. Teprv prostřednictvím arcibiskupa Pražského, Jana z Jenzensteinu, papežského legáta (vyslance) kardinála Pilea a vojvody Těšínského, Přemyslava, byla dne 20. února 1380. s markraběte Jodoka a všech účastníků kletba sňata a s území moravského zákaz odvolán a sice s těmito podmínkami:

1.) že markrabí všechny statky a všechny užitky a daně z nich navrátí;

2.) že Olomouckou kapitulu a všechny osoby chrámu Olomouckému příslušící v jejich právech ponechá; a

3. že vypovězeni zruší a Olomoucké kanovníky nazpět povolá. Za to se Olomoucká kapitule zavázala, že poslední od markraběte vypsanou bernou dle toho, co na ni připadne, zapraví, ale vyhradila sobě to, aby při budoucích bernách (daních) obyčejný plat nebyl zvýšován.^[4]

Sotva, že se markrabí Jodok s kapitulou takto smířil, snepřátelil se s biskupem Olomouckým Janem VIII. a sice proto, že markrabí a zemské právo chtělo též poddané biskupa Olomouckého a kněze, když nějaký zločin spáchali, před svůj soud volati, což biskup, opíraje se o prastaré výsady Olomouckého biskupství a zákony církevní, nechtěl a nemohl jinak při připustiti. A v tom čase se přihodilo, že rozpustilé služebnictvo Jodokovo k večeru dne 10. května 1380. velechrám Olomoucký zapálilo.^[5]

Neví se, zda-li se to stalo ze zlovůle, aneb z nepozornosti. Avšak tolik jest jisto, že před desátým květnem r. 1380. byl markrabí Jodok s biskupem Janem VIII. na štíru a že ještě téhož dne, kdy střecha biskupského chrámu a celý biskupský palác v Olomouci vyhořel, počalo se mezi oběma mocnými pány vyjednávati o mír, jenž jak z pozdějších dějepisných událostí vidno, brzy po 10. květnu r. 1380. skutečně byl uzavřen.^[6] Teprv nyní, kdy markrabí Jodok nejen s kapitolou nýbrž i s biskupem by usmířen, a kdy úplný pokoj pro velechrám Olomoucký byl takto zabezpečen, mohla se roztroušená kapitula Olomoucká ku svému velechrámu navrátiti, což se stalo dne 19. října r. 1380.^[7]

A tak bylo opět na opravu našeho velechrámu pomýšleti. Dne 19. července r. 1382. dal biskup Petr III. (příjmím Jelito) na prosbu tehdejšího kapitulního děkana a celé kapituly všem těm, kteří v milosti Boží jsou, velechrám Olomoucký navštíví a zde před některým oltářem se pomodlí pětkráte Otče náš a Zdrávas, 40 dní odpustků, kteréžto ustanovení i na budoucí časy platiti mělo.^[8] Ale ony návštěvy kostela Olomouckého, k nimž biskup Petr vyzýval a při nichž ovšem na nějaké milodary pro kostel se počítalo, vynesly asi málo, jelikož i papež byl žádán, aby Olomouckému velechrámu něčím pomohl. I vydal papež Urban VI. dne 29. července r. 1389. list, v němžto píše: „Jelikož tedy, jak jsme se dozvěděli, chrám Olomoucký požárem byl poškozen, my přejíce sobě, aby tentýž chrám patřičně byl opraven, ... všem kajícím a se vyzpovídavším, kteří k obnově oné něčím napomohou, rok a 40 dní z uloženého jim zadostučinění milosrdně odpouštíme, což má odtud alespoň po šest let trvati.“^[9]

A když velechrám Olomoucký ještě byl na stavbě porouchaný, ano ani obyčejných potřeb na bohoslužbu v oněch válečných časech^[10] jemu se nedostávalo, vydal Olomoucký biskup Mikuláš dne 30. září r. 1392. list, v němžto všechny správce chrámů napomíná, aby lid k příspěvkům na velechrám vyzývali a uděluje těm, kdož po hodné sv. zpovědi na velechrám něčím přispějí, 40 dní odpustků.^[11]

K r. 1399. uvádí Olomoucký probošt, Augustin Käsebrod, událosť pro velechrám Olomoucký velmi neblahou a, poněvadž tuto událosť vlastní biskup zavinil, velmi podivnou. Chceme o tom slyšeti uvedeného zpravodaje samého, jenž o biskupovi Olomouckém, Janu IX. (příjmím Mráz) dí, že „nebyl biskupem, nýbrž svatokrádežníkem, zlodějem a lupičem“ ... „Anžto se stavěl, jako by chtěl uctiti ostatky svatých, žádal jednoho večera, aby byl do posvátné budovy mateřského chrámu^[12] vpuštěn a, jsa hejnem nohsledů obklopen a Smilem z Vičkova, kanovníkem a svým zástupcem ve věcech duchovních veden, věci kostelní pobral, skříně, které pro jistotu a spolehlivé opatrování byly v posvátné budově umístěny, vypáčil a veliké množstvi zlata a stříbra odtud nespravedlivě a nepoctivě vybral. Zemřel kletbou církevní stížený a byl v měchu z volské kůže v biskupském svém domě pochován. Avšak, obdržev po smrti rozhřešení, byl z hrobu vyňat a před oním místem, kde svatokrádež byl spáchal, ve chrámě pohřben.^[13]

Již dle toho, jak nevážně a opovržlivě se zmíněný probošt o předchůdci svého biskupa vyjadřuje, lze nám souditi, že poněkud přehání. Celá věc má se dle Dra Řehoře Volného, jenž o domněle násilném vloupání se biskupa Jana Mráze do velechrámu Olomouckého důkladné výzkumy učinil,^[14] asi takto. V oněch dlouholetých bojích, kdy moravská markrabata a bratří Jodok a Prokop navzájem se potýkali a jichžto i biskupovi Janovi IX. súčastniti se bylo a sice následkem smlouvy z r. 1380. na straně Jodokově,^[15] sklesl blahobyt bohatého biskupství Olomouckéko tak, že většina biskupských statků byla zastavená a při tom všem biskup s tíží vojsko svoje stačil vydržovati a svého markraběte výdatně podporovati. V této své nesnázi, když mimo hrad Mírov a Kroměřížské mýto již téměř ničeho neměl, co by zastavil, připadl biskup Jan na myšlénku, pomoci sobě zatím oněmi penězi, jež v jeho biskupském chrámě sobě různí lidé v oněch nebezpečných dobách byli uschovali. I dorozuměl se o tom se svým zástupcem v duchovních věcech a kanovníkem Olomouckým Smilem z Vičkova v ten rozum, že po válce ony peníze, jež z velechrámu nyní sobě vypůjčí, opětně nahradí. A teprv nyní, tedy když pojal svědka ku svému jednání, vydal se v podvečer dne 26. čercence r. 1399. osobně na dóm, aby snad svou přítomností zabránil nepoctivost a podloudnictví, jež u takových příležitostech obyčejně bývá a vybral zde peníze, které sobě 160 různých osob na dómě bylo uložilo. Vzatých tehdy peněz bylo množství nemalé, když dle vlastního výroku biskupa Jana dómský vikář Jakub Budvic sám tam měl 150 hřiven uložených. Ale sluší zde ohled míti na nouzi tehdejší doby a na úmysl biskupa, jenž nepřišel, aby okrádal a loupil, nýbrž aby sobě vypůjčil tam, kde peníze ladem ležely a jež on svým časem poctivě hodlal oplatiti. Jmenovanému vikářovi alespoň biskup Jan r. 1401. slíbil, že až do sv. Jiří jemu oněch 150 hřiven splatí, a kdyby se to nestalo, že může vikář biskupskou ves Náměšť tak dlouho užívati, až ony peníze bude míti nahrazené. A tak se biskup asi ku všem choval, jejichžto penězi sobě v chrámě Olomouckém pomohl.

Dle toho nezasluhuje biskup Jan Mráz toho, že byl po 400 let jako svatokrádežník rozkřičován. Co učinil zlého, nedá se sice nijak schváliti, ovšem ale naléhavou potřebou času omluviti. Neboť, jak Volný dovozuje,

1. našel biskup Jan při nastolení svém největší a nejvýnosnější biskupské statky v cizích rukou.

2. Dlouhou válku bylo jemu zároveň s Jodokem proti markrabí Prokopovi vésti, ačkoli příjmy biskupské byly velmi ztenčené. A při tom přece veliké statky: Vyškov, Modřice a  Hukvaldy s poměrně malými obětmi vybavil, k čemu bylo ovšem potřebí půjček, kteréžto většinou od kapituly byly povoleny.

3. Nechvalný onen přechmat na cizí peníze v kostelní pokladně lze poněkud omluviti nesmírnou nouzí tehdejšími válkami spůsobenou, kterýžto přechmat biskup Jan sám veřejně naznal a alespoň částečně nahradil.

Rovně s učeným Volným pravíme, že neprávem rozkřičený biskup Jan Mráz nezemřel^[16] v kletbě církevní, které ostatně nikterak nezasloužil, nýbrž zemřel, jak jiný spolehlivější pramen praví^[17] „v pokoji a byl pochován na velechrámě Olomouckém při vchodu do chóru před sakristií, kde různé kostelní věci byl odcizil.“^[18] A konečně podotýkáme, že právě popsaný přechmat biskupa Jana XI. vztahoval se pouze na peníze v chrámě složené a nikoli na posvátné nádoby a kostelní klenoty, jelikož v inventářích dómského kostela z r. 1430. a z r. 1435.^[19] nacházíme přemnoho klenotů prastarých a převzácných, jež by byl kaceřovaný biskup nejvýhodněji prodal, kdyby byl býval skutečně tak podlým, jak nám jej vymalovali mužové, jimž se jednalo ve spisech jejich více o řečnické ozdoby, než o svědomitosť a dějepisnou pravdu.

Biskup Olomoucký a zároveň patriarcha Antiochenský, Václav Králík (od r. 1412.—1416.) zjednal sobě o náš velechrám zásluhu tím, že čásť ostatků sv. Longína, jež byl sebou r. 1409. z Říma do Prahy donesl, jemu daroval^[20] a biskupský dům za biskupským kostelem stojící, jenž stářím a též i ohněm^[21] již byl velmi sešlý, s dobré polovice poopravil.^[22]

Bouře husitské, které Čechami a Moravou velemocně po úplných 20 let otřásaly, a které tolik chrámů a klášterů byly zničily, velechrámu Olomouckému nijak neuškodily. Byltě tehdy Olomouckým biskupem kardinál Jan X. příjmím Železný (od r. 1417.—1430.,) jenž v oněch neblahých dobách nejen slovem nepřátelům církve katolické odporoval, nýbrž vida, že stádce jeho jest napadáno mečem, ani mečem odpor klásti se neštítil a sice s úspěchem takovým, že samého pověstného vojevůdce Žižku u Nenakonic r. 1423 porazil^[23] a tímto svým počínáním nepřátelům tolik strachu nahnal, že na Olomouc a na jeho velechrám dotírati se neodvážili.

Za panování Olomouckého biskupa Jana XI. příjmím Ház (od r. 1450—1454.) zavítal do Olomouce muž veliké pověsti, sv. Jan Kapistrán, aby nauku církve katolické proti kališníkům hájil, kteří učili, že k platnému přijímání jest užívání Krista Pána pod obojí spůsobou (chleba a vína) zapotřebí. Tehdejší kapitulní děkan Olomoucký, Bohuš ze Zvole ujal se jmenovaného světce velmi laskavě a po celý čas jeho pobytu v Olomouci jej hostil, aby, nemaje starost o vezdejší chléb, výhradně potírání bludu oddati se mohl. Sv. Jan Kapistrán dodělal se v Olomouci úspěchů nemalých. Posluchačstva vždy jemu přibývalo, a když chrámy Olomoucké posluchačstvo pojati nestačily, byla před velechrámem pod šírým nebem zbudována kazatelna, odkudž nadšený kazatel několikráte mluvil ku shromážděnému a četnému lidu.

Ačkoliv lid slyšel jeho kázaní pouze v překladě (neboť sv. Jan Kapistrán mluvil latinsky a kněží jeho slova česky a německy lidu tlumočili) přece jeho uschvacující postava, jeho si počínání, jeho plamenné oko, jeho rozechvělý hlas, jeho celý zjev na posluchačstvo tak mocně působil, že se nejen přečetný lid, nýbrž i přemnozí velmožové a kněží bludu husitského zřekli a do lůna církve katolické se navrátili.^[24]

Mezi velmoži, jižto přičiněním Kapistránovým do lůna církve se navrátili, byl též moravský komoří, pán Václav z Boskovic, otec biskupa Olomouckého Protasia z Černé Hory, jenž od r. 1457—1482. biskupství Olomoucké šťastně spravoval. Po smrti své byl dne 24. srpna^[25] uvedený biskup slavnostně pochován na dómě a sice uprostřed chrámu a jeho hrob označen červenou mramorovou deskou s nápisem, jenž označoval jméno a stav a den úmrtí v Pánu zesnulého.^[26] Jak z vypravování našeho vysvítá nebylo úplných sto let na velechrámě Olomouckém nic podstatného měněno a budováno. A tudiž není divu, že r. 1504. velechrám Olomoucký byl již dosti sešlý a opravy potřeboval. I vydal biskup Stanislav Turzo (od r. 1497.—1540.) dne 26. května zmíněného roku na diœcesány své list, v němžto uděluje těm, kdož na udržení stavby, zvonů a klenotů dómských něčím přispějí, 40 dní odpustků.^[27] Tentýž biskup jal se kolem r. 1515. stavěti nový chór. Neboť dne 16. listopadu r. 1515. povoluje český a uherský král Vladislav biskupovi Olomouckému Stanislavovi, že oněch peněz, které v milostivém létě v Olomouci se sešly,^[28] může se sice použiti na založení nového chóru při velechrámě Olomouckém, avšak na nic jiného^[29] A listem svým z r. 1516. (Budae feria V. post Dominicam Oculi) rozhoduje tentýž král Vladislav, že oněch 400 kop českých grošů, které Olomouckému proboštovi Augustinu Käsebrodovi^[30] za prokázané služby dluží, Olomoucká kapitola může sobě s vědomím hejtmana z moravských daní strhnouti, se započatý kůr dokonati mohl.^[31] Nelze nám zde rozhodnouti, zda-li před touto stavbou byl na velechrámě Olomouckém prvotní starý, romanský kůr (z doby Zdíkovy) aneb zda-li tam byl již malý kůr gothický, tolik pouze jisto jest, že gothický kůr biskupem Stanislavem^[32] zbudovaný byl dosti prostranný a vysoký a že potrval až do r. 1616.

Od zřízení nového prostrannějšího gothického kůru nepodniklo se na stavbě našeho velechrámu nic podstatnějšího, až za panování knížete a biskupa Stanislava II., Pavlovského (od r. 1579.—1598.) Tento veliký biskup pozměnil prúčelí své kathedrály tím, že mezi dvěma prostrannými, prastarými romanskými věžemi vystavil věž ve slohu renaissačním. Základy k této věži byly položeny r. 1589. jak to vysvítá z bílé mramorové nádoby, která byla lonského roku při rozebírání základů 2 metry pod zemí nalezena a jež mimo tří stříbrných penízů ze 16. století měla uvnitř na pokrývce vyrytý letopočet 1589.^[33] Nová věž byla velmi vysoká, měla střechu kuželovitou a vynikala nad zdivem více než-li 30 loket do výše a byla vesměs mědí^[34] pobita. Rovně byly střechy mnohem nižších věží pobočních pobity mědí. Pozpod prostřední věže byl upraven hlavní vchod do chrámu a sice tak, že z venku měl sloh renaissační a uvnitř gothický. Nad jednoduchou hlavní branou upraven byl nápis:  „Reddat aberrantes ut Christo ecclesia natos,“

 „Pandit conversis mater amanda sinum“

t. j.: jak laskavá matka otvírá obrátivším se náručí, tak nechať církev (velechrám) Kristu navrátí bloudící.

Mimo prostřední věže na velechrámě Olomouckém zanechal sobě překrásnou památku kníže a biskup Stanislav Pavlovský v kaplici, kterou ku cti sv. Stanislava biskupa a mučedlníka na na jižní straně blíž presbyteráře nemalým nákladem vystavěl a sice brzy po svém nastolení na biskupský stolec Olomoucký.^[35] I nešetřil ničeho, jen aby byla vkusná a nádherná. A skutečně jest kaplice tato až podnes stavající velenádherná, zevnitř bronzovou branou, sloupky, soškami a jinými ozdobami dovedně ozdobená, uvnitř pak zlatem a mramorem se třpytící, malbami svými památná, tak že skutečně až podnes každého diváka naplní úžasem. Práci kamennickou svěřil kníže biskup Stanislav Olomouckému kamenníkovi, Jiřímu Dialdimu, a sice za 260 zlatých, jednu zlatku po 30 groších a groš po 7 denárech počítajíc. Práce malířská byla dne 22. dubna 1591. svěřena Olomouckým malířům Bernardovi z Falkenburku a Martinu Malerovi, a těmto bylo celý životopis sv. Stanislava dle daných pokynů za 180 zl. shotoviti. Potřebné k tomu zlato dostali zdarma.^[36] Pod touto kaplí zařídil kníže a biskup Stanislav hrobku pro sebe a svou přízeň: Avšak, jak již byl pokorný, nedal se po své smrti^[37] do vnitř kaple, nýbrž před kaplicí sv. Stanislava pochovati, kdežto otec a bratr jeho v hrobce pod kaplí až po dnes odpočívají.^[38]

A nyní, když jsme o stavbě velechrámu Olomouckého dosti byli pověděli, chceme opětně se zmíniti o častějších slavnostech radostných a smutečních, jež mezi lety 1380.—1616. tam se odbývaly, jakož i o darech a vyznamenáních, jichžto se chrámu našemu v oné době dostalo. Mezi slavnostmi smutečními nalezáme dobře zaznamenaný pohřeb biskupa Bernarda Zoubka ze Zdětína, jenž ještě před potvrzením svým dne 11. března r. 1541. v Kroměříži zemřel. Když dne 14. března byl do Olomouce převážen, vyšlo jemu, jak vypravuje kapitulní protokol, veškero obyvatelstvo a ctihodná kapitule až k městské bráně vstříc v proceství, se smutečními odznaky a doprovodili jej slavně až ku kapli sv. Maří Magdaleny u biskupského chrámu, kdež jej vystavili. Po celou noc byly u  něho zpívány žalmy. Dne 15. března byl v proceství vnešen do velechrámu a zde uprostřed postaven. Zatím konána mše sv. a mezi ní po evangelium bylo kázaní v řeči české o ctnostech zesnulého. Po mši sv. chtěl děkan a kapitula umrlého viděti a smrť jeho zjistiti. Ale když komorníci jeho a celá přízeň totožnosť umrlého s biskupem Bernardem Zoubkem dokazovali, spokojila se tím kapitule, berouc při tom za svědky shromážděnou šlechtu, dómské vikáře a altaristy, načež byl jmenovaný biskup na velechrámě pochován a sice před oltářem sv. Kristýna.^[39]

Podobně máme též zaznamenaný pohřeb biskupa Jana XIII. (Dubravského.) Tento veleučený biskup zemřel dne 9. září r. 1553. V Kroměříži byv raněn mrtvicí, když po schodech ku svým bytům vyšed, již již do komnaty hodlal vkročiti. Dne 12. září byl slavně do Olomouce převážen; Padesáte černo oděných dvořenínů jej po celé cestě až do Olomouce doprovázelo. V Olomouci pak vyšli jemu až k městské bráně vstříc kapitulní děkan a kanovníci, měšťanosta, městská rada, cechy a veliké množství lidu. K průvodu připojil se též zemský hejtman a celý zemský soud, jenž právě tehdy v Olomouci zasedal, a vojenští hodnostáři doprovázeli rakev až ku starému chrámu sv. Petra nad předhradí. Na to byl zesnulý biskup přenesen do velechrámu a po odbyté zádušní pobožnosti pohřben podle náhrobku biskupa Stanislava Turzo v kapli ss. Cyrilla a Methoda.^[40]

A jako tito dva biskupové, tak byli též zajisté i jiní biskupové, kteří na Olomouckém dómě odpočívají, slavnostně pochováni. Byliť pak na velechrámě Olomouckém mezi lety 1380.—1616. pochováni biskupové následující: Mikuláš z Riesenburku († r. 1397. a pochován jest v kůře tam, kde se čtává od posluhujících duchovních evangelium;)^[41]

Jan XI., Mráz († r. 1403. a pochován jest u vchodu do kůru před sakristií, kde od kněží a laikův uschované věci odcizil;)^[42]

Václav Králík, patriarcha Antiochenský († r. 1416.);

Jan XI., Ház, († r. 1434.);

Bohuslav ze Zvole († r. 1457.);

Protás z Boskovic a Černé Hory († r. 1482. a byl pochován pod červeným mramorovým kamenem uprostřed velechrámu.);^[43]

Stanislav I., Turzo, († r. 1540. a pochován byl v kaplici ss. Cyrilla a Methoda.);

Bernard Zoubek († r. 1541. a pochován byl před oltářem sv. Christýna.);

Jan XIII., Dubravský, († r. 1553. a pochován byl podle náhrobku Stanislava Turzo v kapli ss. Cyrilla a Methoda.);

Marek Kuen († r. 1565. a pochován byl tam, kde má nyní nádherný náhrobek po levé straně Stanislavské kaplice). (Viz obr. 10.);

Jan XIV. Grodecký z Brodu († r. 1574.);

Tomáš Albín († r. 1575.);

Jan XV. Mežoň († r. 1578. a pochován byl před hlavním oltářem);

Stanislav II.. Pavlovský, zemřel dne 2. června r. 1598. na hradě Kroměřížském. Mrtvola jeho byla převežena do Olomouce a zde ve chrámě sv. Petra vystavena. V pátek po sv. Vítě byla tělesná schránka velikého tohoto biskupa do velechrámu přenešena a zde před kaplicí sv. Stanislava, kterou zbudoval, pohřbena.^[44] Jako smutku, tak užil velechrám Olomoucký v našem období též mnoho radostných okamžiků a slavnostných. Mezi takové sluší zajisté počítati nastolení jednotlivých biskupův. Neboť je-li onen okamžik, kdy stojíme nad rakví zesnulého biskupa, okamžikem smutným, tedy jest zajiste onen okamžik, kdy nově zvolený biskup vchází do svého velechrámu, aby osiřelý prestol opět zaujal a lid věřící dlouho pastýře postrádavší opětně vedl do vlasti nebeské, tento okamžik, pravím, jest opět okamžikem hojícím okamžikem radostným. A takových okamžiků bylo v období našem přemnoho, jelikož se biskupové Olomoučtí přečasto střídali. Zvláštní radosti a slávy zažil všecek náš velechrám r. 1523. Toho roku vydal se totiž Ludvík, král český a uherský, dne 16. února z Prahy a zavítal před květnou nedělí do Olomouce, obklopen průvodem převzácným, a sice Jiřím, markrabím Braniborským, vojvody Bedřichem Lehnickým, Karlem Münsterberským, Kazimírem Těšínským, papežským nunciem, vyslancem Ferdinanda, arcivojvody rakouského a pěti bratřími Mezříčskými (Žerotíny). Na květnou neděli byl král s chotí svou a četnými knížaty přítomen proceství a mši svaté. Na zelený čtvrtek byl král přítomen umývání nohou, jež biskup Stanislav Turzo vykonával. K tomuto skutku pravé křesťanské pokory odhodlala se též královna Marie, a umyla třiadvacíti chudým nohy, darovala každému nové náprsníky (šaty) a při stolování jich obsluhovala.^[45]

Z darů velechrámu našemu v tomto období poskytnutých sluší podotknouti slavnostní monstranci s třemi věžkami a se stříbrným pozlaceným podnožím, kterou biskup Petr III. (Jelito) našemu chrámu daroval.^[46] Ani nelze pomlčeti čtvero velmi drahocenných a úplných mešních rouch,^[47] jakož i mnoho jiných vzácných věcí,^[48] jež v pozdějších letech moravský markrabí Jodok našemu chrámu daroval, aby snad dřívější své křivdy na něm spůsobené úplně napravil.

Tentýž markrabí udělil velechrámu Olomouckému nové vyznamenání a sice tím, že tam založil nový kanonikát nadal jej činží z Brna^[49] a udělil tento kanonikát tehdejšímu farářovi Hnojickému.^[50] Tento od markraběte Jodoka založený kanonikát zve se též, jako onen, jejž král Václav II. r. 1286. založil — královský, jelikož jmenování a praesentaci na tyto kanonikáty sobě králové a markrabata vyhradili.^[51]

Větší vyznamenání, nežli bylo ono od markraběte Jodoka udělené, vzešlo velechrámu Olomouckému v období našem tím, že biskup Stanislav Pavlovský a jeho nástupcové v Olomouckém biskupství byli r. 1588. císařem Rudolfem II. opět slavně jakožto knížata a jakožto vojvodové uznáni. Došlo k tomu následovně.

Protestantští stavové moravští smluvili se, že na Moravě nestrpí žádného knížete, a nejméně v církevní hodnosti postaveného. Když na to jednoho dne biskup Olomoucký Stanislav Pavlovský, jako kníže na povoze šesti komoni taženém se vezl, přiskočil jeden moravský velmož a na veřejné ulici jemu 2 komoně vypřáhl, řka, že jemu nepřísluší nic zvláštního, jako jiným stavům moravským.

Sotva že císař Rudolf II. o tomto příkoří na Olomouckém biskupovi spáchaném se dozvěděl, udělil starodávný název knížete a vojvody nejen biskupovi Stanislavovi II., nýbrž i všem jeho nástupcům v Olomouckém biskupství a sice navždy. Též povolil, aby na biskupských odznacích a na praporech (zbraních, erbech) se skvěly dva orlové, aby biskupové Olomoučtí nosili všechny příznaky knížat a vojvodů a hrozil svou nemilostí a pokutou 1000 hřiven zlata těm, kdož by se proti této výsadě podchytli.^[52]

Za nevšední tuto milosť byl se biskup, Stanislav Pavlovský, osobně u císaře Rudolfa II. v Praze dne 30. srpna r. 1588. poděkovati a od této chvíle psával se jakož i každý z jeho nástupců „kníže a biskup Olomoucký, vojvoda a hrabě české kaple.“

Ku konci stůjtež zde ještě onino biskupové, kteří mezi lety 1380.—1616. na velechrámě Olomouckém působili. Byliť to následující:

Petr III. příjmím Jelito (od r. 1380.—1387.);^[53] Mikuláš z Riesenburku (od 13. února r. 1387;—6. června 1397.);^[54]

Jan IX. příjmím Mráz, (1398.—1403.);^[55]

Ladislav z Kravař (1403.—1408.);

Kunrat III. (1408.—1412., kdy byl povolán na arcibiskupství Pražské);

Václav, příjmím Králík, patriarcha Antiochenský (od 12. září 1412.—1416.);

Jan X., Zelezný, kardinál (1417—1430.);

Kunrat IV. ze Zvole, (1430.—1434.);

Pavel z Miličína (od 2. května 1435.—1454.);

Bohuslav ze Zvole (1454.—31. července 1457.);

Protás z Boskovic a Černé hory (1457.—24. srpna 1482.);^[56]

Jan XII. též biskup Varadinský (1482—1497.);

Stanislav Turzo (1497—17. dubna 1540.);

Bernard Zoubek, (1540.—12. března 1541)^[57]

Jan XIII., Dubravský, (1541.—6. září 1553.);

Marek Kuen (1553.—10. února 1565.);

Vilím Prusinovský (1565.—16. června 1572.);

Jan XIV. Grodecký, 1572.—6. ledna 1574.);

Tomáš Albín, (1574.—10. března 1575.);

Jan XV. Mezoň, (1575.—7. února 1578.)^[58]

Stanislav II., Pavlovský. (1579.—2. června 1598.);

František z Dietrichsteinů, kardinál, (1599.—19. září roku 1636.), za jehož panování velechrám Olomoucký od r. 1616. tak podstatně počal býti měněn, že tímto rokem chceme započíti období nové.

---

1. Cod. dipl. Mor. XI. str. 151 a 152.
2. Tamže str. 156 a 157.
3. Cod. dipl. Mor. XI. str. 159.
4. Tamže str. 160 a 161. Viz o tom též pracný článek od Dra. Řehoře Volného v „Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen“ str. 177. až 180.; předmluvu od učeného moravského archiváře, pana Vincence Brandla k X. dílu Codexu dipl. Mor. str. VI.—IX. a Dudíkovy: Nekrologe str. 87.
5. Dudík, Nekr. str. 54., Richter, Series, str. 116.; Cod. dipl. Mor. XI, str. 169.: „Anno Domini MCCCLXXX die dominica „misericordia Domini“ hora completorii per familiam illustrissimi principis domini Jodoci Marchionis Moraviae ecclesia Olomucensis fuit incensa et tectum ecclesiae cum domo episcopi totaliter fuit exustum.“
6. Cod. dipl. Mor. XI. 169.
7. Dudík, Nekr. 87.
8. Cod. dipl. Mor. XI. 233 a Kap. arch. A. II. c. 7. Pečeť na této listině jest podlouhlá. Pod gothickým baldachýnem stojí biskup s berlou a gothickou mitrou. Obpis jest latinský s gothicko-cyrillskými písmeny.
9. Cod. dipl. Mor. XI. 475. Kap. arch. A. II. d. 4. 1.
10. Viz o tom výše uvedené důkladně pojednání od Dra. Řehoře Volného str. 180—198.
11. Kap. arch. A. II. d. 12. Na okruhlé pečeti jest obpis: „Nicolaus episcopus Olomucensis“ téměř nynější latinkou. Uprostřed pečeti jest pod negothickým baldachýnem sv. Václav se štítem a praporem.
12. Biskupský čili kathedrální chrám, jenž nade všecky ostatní chrámy v dioecesi svou důstojností vyniká, porovnáva se zde s matkou.
13. Richter, Seriers, str. 131 a 132.
14. Jeho úvahy o tom jsou uveřejněny v „Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen,“ ročník 1852 str. 198.—207.
15. Cod. dipl. Mor. XI 170.
16. Biskup Olomoucký Jan Mráz zemřel r. 1403. po 11. srpnu.
17. Richter Series 116.
18. Tamže str. 117.
19. Kap. arch. A. III. c. 24. a A. III. d. 2.
20. Ziegelbauer Olomucium sacrum Tom. II. C. O. str. 202.
21. Viz str. 3.
22. Richter Series str. 143. Vypravuje se též o jmenovaném biskupovi, že nechal stalla kanovnická z chóru odstraniti, jelikož biskupský trůn zastíňovala.
23. Richter Series 151.
24. Richter Series 161 a 162.
25. Dud. Nekr. 71.
26. Nápis byl takový: Anno Domini MCCCCXXXII. VIII. Kal. Sept. obiit Reverendus Pater, Dominus Protasius de Boskoviz Czernahora, Olomuc. Ecclesiae Episcopus. Orate pro eo. Když r. 1709. dómský kostel se na novo dláždil a v prostředku krypta se stavěla, byl biskup Protasius vykopán. Našly se při něm zbytky šatu Františkánského, v němžto se jako příznivec Františkánského řádu dal asi pochovati. Richter Series, 169—170. Při letoším rozebírání oltáře sv. Václava v lodi přišlo se na to, že přední čásť oltáře z červeného mramoru jest vlastně bývalý náhrobní kámen. Neboť na straně vnitřní jest viděti klečicí postavu biskupa s rukama sepjatýma, jenž oblečen jest v háv Františkánskému podobný. Skvostný gothický baldachýn pochází asi z 15. století. Zdá se nám, že krásného kamene z hrobu biskupa Protasia použilo se za antipedium k oltáři sv. Václava, jenž tehdy jako též i jiné oltáře se opravoval. Po pravé straně jmenovaného oltáře přišli dělníci, tam kde nyní stojí kazatelna, mezi jinými zbytky též na svinutou tkaninu, s nížto sobě nevěděly rady. Když pisatel tkaninu tuto vzal do rukou, shledal, že jest to zbytek šatu druhdy hnědého — Františkánského. Biskup Protasius byl tedy r. 1709 pochován po pravé straně býválého oltáře sv. Václava v lodi chrámové, kde nyní stojí kazatelna a tam, jelikož všechny památky byly opět na tože místo zakopány, až dosud s jinými biskupy odpočívá.
27. Kap. arch. A. V. a 24.: „ut ecclesia Olomucensis ... in suis edificiis et structuris decoretur et manuteneatur et campanis aliisque ornamentis ecclesiasticis pro divino cultu necessariis, quae in dies maximis expensis et impensis indigent etc.“ Pergament, písmo i okrouhlá pečeť biskupa Stanislava I. jsou velmi zachovalé.
28. Zmíněné milostivé léto bylo vypsáno od pápeže Lva X., jenž r. 1513. panování své započal a dle starého zvyku rok nato milostivé léto prohlásil.
29. Kap. arch. A. V. c. 20. 2. Listina jest česká.
30. Zemřel r. 1513.
31. Kap. arch. a. V. c. 22.
32. Viz obr. 9., jenž představuje město Olomouc z r. 1590. Až dosud lze na půdě rozeznati gothický oblouk, jenž označuje, jak vysoko presbyterář, Stanislavem I. vystavený, se vypínal. Rovně přišlo se letos za schody, jež do nynějšího presbytáře vedou, na zbytky zdí, jež půdorys bývalého gothického presbytáře (kůru) označují.
33. Dle vypravování některých dělníků bylo ve zmíněné nádobě asi 20 cm. dlouhé a 10 cm. široké a vysoké mnohem více peněz, snad i zlatých, jež ale přese všecko naléhání prvního knížecího arcib. stavitele, pana Gustava Meretty nijak nebylo lze vypátrati. Po obou stranách hlavní brány čili před bývalou prostřední věží byly nálezeny základy zdi asi 3 metry široké, jenž směrem k západu dále se táhla. V západní zdi této věže uchoval se zbytek silného romanského portálu z pískovce vzdělaného, a před pobočními věžemi zbytky a úlomky gothické. Jsoutě to snad zbytky gothického portálu, který byl dříve mezi postranními věžemi a jenž před stavbou věže r. 1589. byl stržen. Jen vkusné sošky Spasitelovy bylo ušetřeno a byla do jižní zdi pod střechu umístněna. Viz období IV. obr. 8.^{[red 1]}
34. Viz období VII. popis ohně r. 1803.
35. Ziegelbauer ve svém Olomucium sacrum praví: Ad extremum de loco sepulchrali plurimum ante mortem annis sollicitus, cryptam et sibi et suae parentelae fieri curavit. Tom. C. O. 537. str. 190.
36. Dudík: Bibliothek und Archiv im fürst-erzbischöflichen Schlosse zu Kremsier“ str. 79 a 80.
37. 2. června r. 1598.
38. O nápisech na rakvi jmenovaného biskupa a otce a bratra jeho bude obšírněji jednáno v díle II.^{[red 2]} při kapli sv. Stanislava. Tam bude též zmíněno o fundaci, kterou učinil kardinál František Dietrichstein na její udržování.
39. Dle Richterové: Series str. 190 a 191.
40. Richter, Series, str. 196 a 197.
41. Ziegelbauer, Ol. sacrum, I. str. 225.—229.
42. Richter, Series, 133.
43. Viz výše.
44. Ziegelbauer, Olomucium sacrum Tom. II. C. O. 538. str. 190. Místa kde jednotliví biskupové pochováni leží, vynašli jsme dle Richtrové: Series str. 125.—219., dle Ziegelbauerova Ol. sacrum I. str. 225.—228. dle psané knížky v Ol. kapitulní knihovně C. O. 251. jež má nápis: Nova et vetera epitaphia ecclesiae episcopalis Olomucensis,“ jižto sepsal čekanec kněžství Pavel Coelestin Kylhuffek; a konečně dle vlastního názoru při letoším kopání v chrámě.
45. Richter Series str. 184 a 185.
46. Ziegelbauer Olom. sacrum Tom. I. u jmenovaného biskupa.
47. Volný v častěji již uvedeném „Archivu“ str. 180.
48. Dud. Nekr. 34. „Obiit Jodocus Marchio ... multa pretiosa ornamenta dedit ecclesiae.“
49. Kap. arch. A. III. a I. 252, 253, 300—302.
50. Kap. arch. A. III. a I. 253. 303.
51. Neměli-li tito královští kanovníci žádné akademické hodnosti, bylo jim 3 léta vysoké školy navštěvovati. Ziegelbauer Olom. Sacr. Tom. III. str. 14.
52. Richter, Series, 215 a 216.
53. Dudík, Nekr. 39.
54. Dudík, Nekr. str. 58.
55. Dle Dra. Řehoře Volného v uvedeném článku po 11. srpnu.
56. Dudík, Nekr. 71.
57. Dlo nápisu náhrobního.
58. Richter, Series, str. 211 udává jakožto den úmrtí 6. únor, kdežto uvedená „Epitafia“ čís. 12. den 7. února udávají.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V poznámce se odkazuje na přílohu obr. 8, kde se však ve skutečnosti nachází náhrobní kámen arcijáhna Bedřicha. Soška Krista Spasitele se nachází na obr. 7.
2. Autor zemřel tři roky po vydání této knihy a plánovaný druhý díl již nesepsal, viz nekrolog v Časopise Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci.