Děje království českého/Výklad ke třem historickým mapám

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Výklad ke třem historickým mapám
Autor: Josef Kalousek (jako prof. Dr. J. Kalousek)
Zdroj: TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. Doplněk, s. 1–16.
Online na Internet Archive
Licence: PD old 70


Mapa I.[editovat]

ukazuje rozsah říše České za knížete Boleslava II. okolo r. 973. Náležela tehdáž ku panství Českému kromě vlastních Čech také Morava, pak Slezsko (ne-li celé, alespoň veliká část), a největší díl nynější Haliče s některými krajinami nynějšího ruského Polska. Krakov byl po Praze nejhlavnější hrad v říši Boleslavově. Krajiny jihopolské s pozdější tak zvanou Červenou Rusí nazývaly se tehdáž Bílým Charvátskem; Slezsko bylo obýváno od kmenů polských, ale nemělo ještě společného jména. Kdy a kým říše Česká tohoto podivuhodného rozsahu nabyla, není povědomo; toliko víme, že okolo r. 973 byla tak veliká, a že nedlouho v tom rozsahu potrvala. Jižť za Boleslava II. r. 981 veliký kníže Ruský sv. Vladimír dobyl Červené Rusi a připojil ji ke své říši; asi o osm let později kníže Polský Mečislav I. odňal Čechům nějakou velkou krajinu polskou, ač nevědomo kterou; po smrti pak knížete Českého Boleslava II. r. 999 kníže Polský Boleslav Chrabrý vydobyl i ostatních zemí, zejména horního Povislí se hradem Krakovem a země Moravské, knížatům pak Českým zůstaly pouhé Čechy.

Hlavní zprávu o rozsahu říše České okolo r. 973 máme v pozůstatku zakládací listiny biskupství Pražského, ježto byla sepsána nepochybně roku právě jmenovaného. Výklad její naskytuje mnoho nesnází, kteréž větším dílem podařilo se překonati za pomoci pramenů jiných, namnoze novějších.[1] Podle dotčené zakládací listiny při hranicích dioecese Pražské a tudy také tehdejší říše České nacházela se župa Tuhošťská, jinak Domažlickou nazývaná: od ní pak na sever přebývali při hranici Sedlčané v pozdějším Loketsku, Lučané v Žatecku, pak při Labi Lémuzi, Litomiřici a Děčané, odtud k východu Pšované a Charváti; načež popis přechází do pozdějšího Slezska, kdež jmenuje Dědošany, Bobřany, Třebovany a Slezany; poslednější přebývali z řeky Slezy, kteráž nyní po německu jmenuje se Lohe, a název jejich později přešel na všechno obyvatelstvo při hořejší Odře. Dále zakládací listina klade ke hranici řeky Bug a Styr; snad se má rozuměti hlavně vrchoviště těchto ruských řek. Kudy šla hranice dlouhým prostranstvím od řeky Odry ve Slezích až k řece Bugu, doprosta nemožno věděti; na naší mapě poznamenána jest hranice v těchto stranách jen proto, že nebylo možno bez toho se obejíti, a volena jest tak, aby okazovala, co dle pravděpodobnosti nanejméně musilo náležeti k říši České; možná však, že tato hranice od Odry k Bugu šla severněji, než naše mapa ukazuje, a nebyla snad ani ve skutečnosti zevrubně určena. Dále zmiňuje se zakládací listina o hranici naproti Uhrům, kteráž šla také po horách Tatrách a po řece Váhu. Morava sáhala na jihu až k lesu na nevysokém pohoří řečenému tehdáž Muore. při jehož východním konci stojí nyní město Mailberg v Rakousích. Hranici moravskou na jihu tvořilo tedy přirozené rozvodí, což platí také největším dílem o hranicích země České. Nejhořejší poříčí Lužnice se hradem Vitorazí náleželo tehdáž k Čechám: totéž platí o Kladsku. Nejhořejší poříčí Ohře se hradem Chebem mělo sice řídké obyvatelstvo slovanské, ale sotva kdy za těchto starých časů bylo pod mocí knížat českých; ani hořejší poříčí Nisy Lužické nenáleželo tehdáž k Čechám, takže tam šla hranice po hřbetě hor Ještědských.

Ze kmenův českých, které nepřebývaly u hranic, než uvnitř Čech. jsou nám povědomí toliko vlastní Čechové kolem Prahy, a Zličané okolo Kouřimě a Libice.

Na mapě poznamenal jsem toliko ony hradby a vesnice nebo dvory, o kterých máme zprávy, že stály již ve století 10. nebo 11. K nim poutají se nejstarší pověsti o původu národa Českého, jakož i nejdávnější události, o kterých vypravují nejstarší letopisy, legendy a listiny.[2] Sídlo dávných knížat moravských Velehrad, ježto zahynulo nejspíš r. 906, postavil jsem do závorek.

Severně od Čech spatřujeme na naší mapě kmeny srbské, jichž malý pozůstatek u řeky Sprevy dosud mluví slovansky, a částku Luticů. Jména kmenův a žup slovanských psána bývají v pramenech velmi nemotorně, tak že často nevíme, jak vlastně u Slovanů zněla. Ku příkladu při Labi, kde vyteklo z Čech, vyskytá se župa psaná Niseni, a těžko jest uhodnouti, zdali slovanští její obyvatelé jmenovali se Nišané, jakž psáno jest na naší mapě, nebo Nížané či jak jinak. Co se týče těchto jmen, přidržel jsem se větším dílem toho způsobu psaní, pro nějž rozhodl se P. J. Šafařík ve Slovanských Starožitnostech, neboť badání v této stránce od jeho časů bohužel nepokročilo. Toliko do župy severně od vlastních Lužičanů položil jsem obě formy, Selpuli, kteráž se vyskytá v pramenech, i Slubjané, které se dohádl Šafařík. Do sousední župy postavil jsem toliko listinné jméno Zara, ač Šafařík mínil, že obyvatelé sluli Žarované. Co se týká polohy a hranic žup srbských, přidržel jsem se výsledků, kterých dopracovali se novější zpytatelé němečtí, a které jsou zobrazeny na 31. listě historického atlantu Spruner-Menkova z r. 1880, a s nevelkými odchylkami v díle, jež vydal Otto Posse 1881 : Die Markgrafen von Meissen und das Haus Wettin.

Také v Němcích poznamenány jsou některé župy (Gau, staroněmecky Gowe).

Historická mapa - Říše česká za knížete Boleslava II okolo roku 973.jpg

Mapa II.[editovat]

zobrazuje Čechy a Moravu za zřízení župního neboli hradského. Zdá se býti nepochybno, že když obyvatelstvo se množilo a osazené země přibývalo, množily se také župy, avšak toliko do jistého času, načež při úpadku zřízení hradského dvě nebo i více žup sjednocovaly se ve větší kraje, a tudy jich počtu zase ubývalo. Zřízení hradské nacházelo se na vrcholu svého vývoje asi uprostřed 12. století; tenkrát počet žup byl nejspíš největší, a k té době vztahuje se rozdělení Čech na župy, jež představuje naše mapa. Hrady, vsi neb dvory a kláštery poznamenal jsem toliko ty, o kterých jsou zmínky v pramenech 12. století anebo brzo potom, tak že se může za to míti, že ve 12. věku již stály. Jen několik míst naznačil jsem takových, o kterých nachází se první výslovná zmínka teprva ve druhé polovici 13. věku nebo ještě později; taková místa poznamenal jsem oblými závorkami ( ). Hranatými závorkami [ ] opatřil jsem několik hradů, které zanikly dávno před 12. věkem.

Župy poznamenány jsou na mapě toliko číslicemi. Jména jejich v Čechách jsou následující:

1. Župa Pražská, rozkládala se toliko na levém břehu Vltavském.

2. Župa Vyšehradská, toliko na pravém břehu Vltavském.

3. Župa nepovědomého jména, srovnávající se s pozdějším dekanátem Brandýským.

4. Meziříčí.

5. Řipsko.

6. Župa Dřevíčská, později řečená Slánská.

7. Rokytensko na severním břehu řeky Mže.

8. Tetínsko neboli Podbrdí při řece Litavě.

9. Župa Záosecká neboli Kamýcká.

10. Župa pozdějšího dekanátu Benešovského, o kteréž není jisto, netvořila-li se Záosečím župu jedinou (Čas. Č. Mus. 1859, 197).

Krajina těmito 9 nebo 10 župami zaujatá byla osazena prvotně, jak se podobá, kmenem vlastních Čechův, jejichž jméno jakožto kmene nejmocnějšího a vévodícího již v 8. století přecházelo na celou zemi. Následujících patero žup (11.—15.) náleželo Lučanům anebo jim bylo podřízeno, totiž

11. Žatecko,

12. Kadaňsko,

13. Sedlecko,

14. Mežsko a

15. župa nepovědomého jména, srovnalá s pozdějším dekanátem Žlutickým.

16. Bělsko, to jest župa Bílinská neboli Lémuzská.

17. Župa Litoměřická.

18. Děcko, t. j. župa Děčínská. Děčané a Litoměřici tvořili prvotně s Lémuzy nejspíš jeden kmen, a oddělivše se od nich, utvořili zvláštní župy.

19. Župa Záhošťská, nebo snad Záhvozdí, přibyla k zemi České teprva v 11. století, nejspíš z odměn, které vysloužil si kníže a potomní král Vratislav od císaře Jindřicha IV. V 10. věku ta krajina při nejhořejší Nise náležela Milčanům, byla však nepochybně z největšího dílu ještě lesem porostlá.

20. Župa Charvátská prvá, a

21. župa Charvátská druhá, prvotně patrně tvořily dohromady jeden celek, jakž k tomu ukazují jejich názvy i také hranice.

22. Župa Mělnická, a

23. župa Kamenecká tvořily nepochybně prvotně též jeden celek, osazený od Pšovanův.

24. Župa Boleslavská,

25. Libická, jež později slula Havraňskou, pak i Poděbradskou nebo krajem Nymburským,

26. Oldříšská, a

27. Kouřimská: tyto čtyry župy právě jmenované tvořily nejspíš územek osazený prvotně od Zličanův. Ostatní východní a jižní Čechy, které též náležely Slavníkovi, dostaly se ku panství Zlickému nejspíš výbojem, podrobením tamějších kmenů, jichž neumíme jmenovati.

28. Župa nepovědomého jména, srovnalá s dekanátem Bydžovským.

29. Župa Železnická.

30. Hradecká.

31. Úpská.

32. Opočenská.

33. Kladská.

34. Župa nepovědomého jména, srovnalá s dekanátem Kosteleckým. Soudě dle místních jmen, toliko západní tříslo této župy od Chocně k Doudlebům a dolů po Orlici mohlo již ve 12. věku býti poněkud zalidněno, ostatní pak mnohem větší částka zůstávala pokryta lesem až do 13. století. Podobně bylo téměř ve všech župách, kteréž ležely při pomezných horách.

35. Župa Litomyšlská.

36. Vratislavská.

37. Chrudimská.

38. Čáslavská.

39. Úřetovská.

40. Župa Rečická.

41. Chýnovská.

42. Vitorazská. Tuto krajinu prvotně k Čechám náležitou, ale málo zalidněnou, přisvojili si Rakušané větším dílem již před rokem 1179, načež kníže Český Bedřich r. 1185 udělil západní zbytek její rakouskému pánovi Hadmarovi z Kunringu v léno; manská závislost tato přestala zahynutím krále Přemysla II. 1278, od kteréž doby celé Vitorazsko se počítá k Dolním Rakousům.

43. Župa Doudlebská,

44. Bechyňská čili Netolická,

45. Vltavská,

46. Bozenská.

47. Župa nepovědomého jména, srovnalá s dekanátem Volyňským,

48. Pracheňská,

49. župa dekanátu Klatovského,

50. župa dekanátu Rokycanského,

51. župa Plzeňská, a

52. Domažlická.

Při vytčení českých žup a jejich hranic držel jsem se zásad a výsledků, jež odůvodnil můj učitel V. V. Tomek v Časopise Českého Musea r. 1858 a 1859. Hlavním pramenem ku poznání žup při tom jest rozdělení země České na dekanáty, kteréž nám jest zevrubně povědomo z druhé polovice 14. století, zejména z Register desátků papežských.[3]

Co se týká rozdělení země Moravské na župy, k tomu nedostává se nám tak dobrých pramenů, jaké máme v Čechách. V Moravě jsou na snadě toliko zmínky o župách a hradech i úřednících župních; z těchto zmínek dlužno souditi, že úřadové župní tu a tam během času stěhovali se ze hradu do hradu nebo do města (jakož v Čechách několik takových případů máme určitě zjištěných), tu pak nebývá jisto, zdaž dvě různá jména vztahují se ke dvěma různým župám anebo k župě jedné. Pročež počet žup moravských nemůžeme ani příbližně udati; při takovém stavu věcí rozumí se samo sebou, že hranice mezi župami nemohou se označiti, pročež na naší mapě v Moravě se nenajdou. Palacký počítal v Moravě žup do 30;[4] Hermenegild Jireček napočítal jich méně, totiž 19.[5] Čísla na naší mapě v Moravě stojící znamenají župy Jirečkem vyšetřené; jsouť tyto:

1. Župa Brněnská, kteráž prostírala se až na pomezí zemské, kde sousedila s Čáslavskem.

2. Župa Pustiměřská,

3. Olomoucká,

4. Úsobrněnská,

5. Úsovská.

6. Župa Holasická neboli Holasovická, a

7. Hradecká mohly býti také župou jedinou, neboť staré zmínky o těchto dvou župách v pozdějším Opavsku dají se srovnati s domněnkou, že úřadové přestěhovali se okolo r. 1200 z Holasovic do Hradce.

8. Župa Přerovská,

9. Spytihněvská,

10. Hodonínská,

11. Břetislavská,

12. Podivínská,

13. Strachotinská,

14. Pravlovská,

15. Rokyteňská,

16. Znojemská,

17. Bítovská,

18. Jemnická,

19. Jihlavská.

Posledně dvě jmenované župy jsou pochybné, neboť odečteme-li zmínky, které se o nich nacházejí v listinách podvržených nebo podezřelých, nemáme starší zprávy o Jemnici než z r. 1227, a o Jihlavě teprva z r. 1233. Krajina při horním toku řeky Jihlavy nejspíš byla ještě ve 12. věku zarostlá pralesem; v Jemnici zjevuje se krajská správa ve druhé polovici 13. věku, v Jihlavě teprva ve 14. věku.

Historická mapa - Čechy a Morava za zřízení župního ve XII století.jpg

Mapa III.[editovat]

ukazuje země koruny České, Čechy, Moravu, Slezsko, Lužici a Chebsko, tak jak pohromadě trvaly během půltřetího století, totiž od Karla IV. až do války třicetileté. Proměny, které za tu dobu se udály, nebyly veliké, a záležely větším dílem v tom, že některé částky země přišly pod jiné panství a tudy odcizily se státu českému. K objasnění mapy a jako příspěvek k territoriálné historii koruny České buďtež zde dotčeny některé takové změny, jichž hledati v dějepisích bývá nesnadno.

Od země České oddělily se částečky na východě a na severu. K dioecesi Pražské počítaly se ještě ve druhé polovici 14. století fary Valbeřická, Bertelsdorfská a Schömberská při dekanátě Dvorském, a Friedlandská, Waltersdorfská i Trautliebersdorfská při dekanátě Broumovském, ale co do správy politické ty končiny již náležely ku knížetství Svídnickému; darovali již král Václav II. r. 1289 město Schömberg s Trautliebensdorfem a jinými třemi vesnicemi Bolkovi knížeti Svídnickému; za hranici při tom bylo ustanoveno rozvodí potoku tekoucích do Slez. Friedland, jenž stojí u nejhořejší Stěnavy, za časů Karla IV. byl již také odtržen od Čech ke Slezsku.[6]

Také krajina Žitavská církevní správou náležela k zemi České vždy před válkou husitskou, ale město Žitava se svým okolím vyštěpilo se ze země České již uprostřed 14. století, vstoupivši s městy hornolužickými v jednotu; listiny císaře Karla z let 1355 a 1373 jsou toho patrným důkazem, že Žitava správou politickou náležela již k horní Lužici.[7]

Chebsko, získané králem Janem 1322 zástavou od říše Německé, náleželo ku koruně České, ale nikoli k zemi České. Krajina ta byla tehdáž větší než jest nyní; náleželť k ní na severu Schönberk a Brambach, na západě sáhala až za Thierstein, na jihu příslušely k ní ještě město Redvice a klášter Waldsaský. Za panování Václava IV., zvláště okolo r. 1400, kdy knížata němečtí počali proti němu nepřátelství, ztratila se asi polovina té krajiny: Schönberk dal se pod ochranu saskou, klášter Waldsaský přijal ochranu falckou, a nejvíc přisvojili sobě koupěmi a jinak purkrabové Normberští z rodu Hohenzollerského, kterýmž jakožto pánům Bayreutským leželo Chebsko po ruce.[8]

Od Moravy počalo se oddělovati Opavsko, když král Přemysl II. okolo r. 1267 udělil tu krajinu pode jménem vévodství svému levobočkovi Mikulášovi. Potomci jeho panovali tam až do vymření svého r. 1464, a počali již r. 1365 děliti mezi sebe své dědictví, tak že časem rozeznávalo se knížetství Opavské, knížetství Krnovské, podíl Hlubčický, Bruntálský a j. Trvalo to však od prvního založení knížetství Opavského 400 let, nežli ta krajina dokonale oddělila se od Moravy a postavila se na roveň s knížetstvími Slezskými. Při Moravě zůstaly toliko některé statky (enklávy), náležité biskupům Olomouckým a jiným vrchnostem moravským.

Slezsko, získané ku koruně České králem Janem a Karlem, v pozdějších časích také o něco se zmenšilo. Na naší mapě nepočítáme již ke Slezsku jeho nejvýchodnější proužek, v němž bylo knížetství Osvětimské, Zátorské a Severské. Knížetství Severské bylo r. 1442 knížetem Vácslavem Těšínským odprodáno k biskupství Krakovskému. Současně také Zátor dostal se v obor moci krále Polského (1441—1447), a Osvětimsko bylo tamějším knížetem Janem prodáno králi Polskému 1454 a 1457. Český král Jiří smluvou r. 1462 slíbil králi Polskému Kazimírovi, že za svého života nebude hlásiti se o bývalé držebnosti koruny České, kteréž na onen čas byly v moci krále Polského, zejména o hrady Osvětim, Volek, Sever, Zátor, Berwald a Živec. Od té doby již tak tomu zůstalo, až teprva při prvním dělení Polska 1775 a při zřizování spolku Německého 1815 vzpomínáno toho, že tato končina náležívala někdy ku koruně České.

Slezsko ve 12. a v následujících stoletích dělilo se v několikero knížetství, jichž počtu přibývalo a ubývalo hlavně podle toho, kolik tam kdy bývalo potomkův polského rodu Piastovského. Naše mapa ukazuje ohraničení těchto knížetství i několika drobnějších panství, tak jak bývalo ve století 15. a později. Hranice mezi jednotlivými knížetstvími zachovaly se namnoze podnes jakožto hranice mezi nynějšími kraji slezskými; na naší mapě vykresleny jsou dle map v historickém atlantě Spruner-Menkově. Knížetství poznamenána jsou číslicemi a nazývala se takto:

1. Knížetství Těšínské, kteréž r. 1292 a 1327 dostalo se v manský poměr ku koruně České, a nebylo od ní nikdy odcizeno. Nynějšímu držiteli knížetství Těšínského, arciknížeti Albrechtovi, bylo naposledy uděleno léno od J. V. císaře Františka Josefa jakožto krále Českého dne 10. července 1858.

2. Panství Pštinské vzniklo v 16. století oddělením od knížetství Ratibořského.

3. Knížetství Ratibořské uznalo r. 1292 a 1327 krále Českého za vrchního pána svého, a r. 1532 spadlo přímo na korunu Českou, od které již nebylo v léno udělováno.

4. Knížetství Bytomské vešlo r. 1289 a 1292 v závazek manský ku koruně České, na kterouž spadlo r. 1353.

5. Knížetství Opolské bylo od r. 1292 a 1327 lénem koruny České, kteréž uprázdnivši se vymřením držitelův 1532, připadlo přímo králi Českému.

6. Knížetství Nisské bylo majetkem biskupů Vratislavských, kterýmž náleželo také panství Koutské mezi Vratislaví a Svídnicí. Biskup Vratislavský Nanker i po roce 1335, kdy král polský Kazimír smluvou odřekl se vrchního panství nad Slezskem ve prospěch krále Českého, odporoval králi Janovi; po smrti Nankerově nástupce jeho 1342 uznal vrchní panství České.

7. Knížetství Münsterberské r. 1335 uznalo krále Českého za svého vrchního pána lenního.

8. Knížetství Břežské od r. 1329 manským závazkem hledělo ku koruně České.

9. Knížetství Vratislavské, ku kterému král Jan 1327 zjednal si právo dědické, odumřelo roku 1335, a od té doby náleželo králi beze všeho prostředka. Král Karel 1348 od Břežska koupil kraj Namyslovský a přivtělil jej ke Vratislavsku, ač s ním místně nesouvisí.

10. Knížetství Olešnické dostalo se v poměr manský ku koruně České r. 1329.

11. Knížetství Svídnické a

12. knížetství Javorské zůstávala samostatnými do r. 1353, kdež král Karel s rukou dědičky Anny získal je rodu svému; ve skutečné držení krále Českého vešlo oboje to knížetství r. 1392, kdy zemřela manželka pohledního tamějšího Piastovice Bolka, strýce Annina. Svídnicko a Javorsko nebylo pak již propůjčováno v léno.

13. Knížetství Lehnické uznalo krále Jana za vrchního lenního pána r. 1329 a 1331.

14. Knížetství Volovské slulo dříve Stinavským, a pod tím jménem přistoupilo ku koruně České jakožto léno r. 1329. Ve knížetství Volovském, Lehnickém a Břežském panoval rod Piastovský nejdéle; vymřelť tam r. 1675, načež ta tři knížetství spadla bez prostředka na korunu.

15. Knížetství Hlohovské poddalo se králi Českému jakožto vrchnímu lennímu pánovi r. 1329, uprázdnilo se již r. 1331, bývalo však potom od králův Českých zase propůjčováno jiným knížatům k užívání aneb v léno, až teprva od r. 1506 zůstávalo v přímém držení králově. Od něho odloučilo se

16. knížetství Zaháňské, kteréž r. 1329 poddalo se králi Českému v manství. Sáhalo také za řeku Kvizu a Bobr, starobylou to hranici Slezska, na západ do Lužice.

17. Knížetství Krosenské na obou březích nejdolejšího Bobra i řeky Odry bylo prvotně též částkou Hlohovska; dostalo se r. 1537 v držení markrabí Brandenburského, a tím skutečně vyštěpilo se ze Slezska. Od té doby kraj Svobodínský (Schwiebus), náležitý ke Hlohovsku, již místně nesouvisel se Slezskem.

Odštěpením od starších knížetství vzniklo panství Karolatské neboli Dolnobytomské ve Hlohovsku, Trachenberské, Miličské a Sycovské (Wartemberské) vedlé Olešnicka, a některá jiná.

Hořejší Lužice, obývaná prvotně od Milčanův, dostala se v moc Českou již okolo r. 1086, ale byla propůjčována od panovníků Českých v léno, až r. 1319 a 1329 připadla trvale ku koruně České. Tehdáž říkalo se té zemi marka Budyšínská a Zhořelecká, později pak ve 14. a 15. století byl obyčej nazývati ji Šestiměstím, a to po spolku šesti tamějších měst; rozumějí se města Budyšín, Lubij (Löbau), Žitava, Zhořelec, Lubaň a Kamenec. Název Hořejší Lužice jest novější, i zobecněl teprva v 16. století. Název Lužice náležel prvotně toliko župě Lužičanův a potom dvěma sousedním župám Zárovské a Selpulské, když dostaly se pod panství německých markrabův v Lužici. Tato Dolejší Lužice zobrazena jest na naší mapě s výkrojkem uprostřed; ten vznikl tím, že r. 1445 panství Chotěbuzské a 1462 panství Piceňské (Peiz) dostaly se v moc markrabí Brandenburských. Severozápadní končiny, kde dolejší Lužice sahala až na blízko Berlína, poznamenány jsou na naší mapě jakožto náležité ku koruně České; avšak město Zossen již r. 1493 dostalo se v moc Brandenburskou, a města Storkov a Beskov se svým okolím r. 1571 též byla spojena s markou Brandenburskou a tím vyšla ze skutečné moci krále Českého.

Lužice obojí, Dolejší i Hořejší, záhy silně se poněmčila; slovanská místní jména tamější u Čechů největším dílem upadla v zapomenutí, neb již v historických pramenech nacházejí se jména německá. Na naší mapě najdou se v Lužicích taková slovanská jména, kterých u Čechů za dávna se užívalo anebo která aspoň do nové literatury české se uvedla; avšak které srbské jméno nebylo a není Čechům obvyklé, takové klásti na mapu nezdálo se mi býti záhodno, i položil jsem raději známější jméno německé. Pročež aspoň zde budiž podotčeno, že město

Finsterwalde slove Srbům Grabin,
Senftenberg ,, ,, Komorov,
Spremberg ,, ,, Grodk, Grodek,
Liebenwerda ,, ,, Rukov,
Hoyerswerda ,, ,, Wojerecy,
Rothenburg ,, ,, Rozbork.[9]

Nynějším německým způsobem napsal jsem také místo Triebel, kteréž v listinách starých jmenuje se Trebule, i město Sorau, kteréž dle domyslu dosti pravděpodobného slulo Žárov.

Jinak má se tato věc ve Slezsku. Slovanská místní jména tamější jednak vyskytají se v některých pramenech historických, anebo zachovala se dosud ve skutečném užívání u Čechů nebo u Poláků; pročež kladl jsem názvy slovanské, kdekoli jsem se jich mohl dopíditi. Tak na naší mapě čte se jméno města

Svobodín, poněvadž v této české formě vyskytá se v listině r. 149; polsky slove Świebodzin, německy Schwiebus.

Babin Most jmenuje se tak r. 1320, nyní říkají Poláci Babimost. Němci Bomst.

Rudna jest staré jméno města Raudten,

Lubin „ „ „ „ Lüben,

Kožichov „ „ „ „ Freistadt.

Miedzybór slove Polákům to co Němcům Mittelwalde,

Syców „ „ „ „ „ Poln. Wartenberg,

Gorzów „ „ „ „ „ Landsberg,

Oleśna „ „ „ „ „ Rosenberg.

Též odvážil jsem se postaviti na mapu jméno řeky Malpudev, kteréž našel jsem v listině z r. 1442; Němci té řece říkají nyní Malapane, a rovněž Malapane jmenují Němci jedno místo u té řeky, kteréž na naší mapě označeno jest po polsku Ozimek.

Země Česká na naší mapě rozdělena jest v ty kraje, kteréž před válkou husitskou sice ještě dokonale ustáleny nebyly, ale již vznikly a potrvaly potom v počtu a hranicích zde naznačených od časů husitských až do r. 1714. Hranice krajské kreslil jsem podle mapy království Českého, vydané v první polovici 18. století u dědiců Homannových v Norimberce. Srovnávaje tuto mapu s výčtem všech panství a statků po jednotlivých krajích z r. 1615[10] přesvědčil jsem se, že nic velikého v tom rozdělení nezměnilo se od r. 1615 do r. 1714, i můžeme se slušně domýšleti, že totéž rozdělení platí již také ve století 16. i 15.; na malých odchylkách a záhybech hranic při tom ovšem nezáleží, poněvadž takové rozdíly vznikaly tím, že statek sahající do dvou krajů býval potahován do jednoho kraje. Jména krajů byla tato:

1. Kouřimský,

2. Vltavský,

3. Podbrdský,

4. Rakovnický,

5. Slanský,

6. Žatecký,

7. Litoměřický.

8. Boleslavský.

9. Hradecký,

10. Chrudimský,

11. Čáslavský,

12. Bechyňský,

13. Pracheňský.

14. Plzeňský.

15. Loketsko nebývalo jmenováno v 15. a v 16. století krajem, poněvadž nemělo hejtmanů krajských a neúčastnilo se sněmů. Podobné tomu postavení mělo při zemi České

16. Kladsko, jež od r. 1462 slulo hrabstvím Kladským.

17. Chebsko nenáleževši prvotně k Čechám, blížilo se znenáhla přece k tomu postavení, jaké mělo Loketsko a Kladsko, až za císaře Karla VI. podřízeno bylo úřadům království Českého.

Srovnáme-li tyto hranice krajské se hranicemi dekanátů ze 14. století, shledáme, že oboje hranice namnoze se kryjí. Příčina toho jest ta, že dekanáty i kraje mají stejný původ, neboť dekanáty srovnávaly se se župami, a spojováním žup vznikaly kraje.[11]

V Moravě po roce 1348 mluvívalo se toliko o dvou krajích, Olomouckém a Brněnském; přece však vykreslil jsem hranice krajův podle map Homannovských z času císaře Karla VI., neboť i v Moravě jsou nepochybně hranice krajské s velikou část původu mnohem staršího.[12] Kraje moravské byly:

1. Olomoucký,

2. Brněnský,

3. Jihlavský,

4. Znojemský,

5. Hradištský,

6. Přerovský, ku kterémuž také se počítaly enklavy v Opavsku, a

7. Opavský, jenž v 17. století odloučiv se od Moravy, připočten byl ke Slezsku. Jižní hranice Opavska naproti ostatní Moravě byla prvotně mnohem jednodušší, než nyní jest; šlať nepochybně po řece Odře, neboť panství Fulnecké teprva r. 1475 zapsáním do desk Olomouckých vyloučilo se z Opavska, jakož zase naopak panství Oderské týmž způsobem r. 1584 dostalo se k Opavsku.

Ve krajinách německých, přilehlých ku koruně České, poznamenány jsou hranice rozmanitých členův říše, tak jak byly okolo roku 1500. — Tečkované čáry v říši Polské znamenají hranice mezi vojevodstvy Krakovským. Sieradzkým, Kališským a Poznaňským.

Historická mapa - Země koruny české od časů Karla IV do války třicetileté.jpg

  1. O rozsahu říše České za Boleslava II. psal jsem v Rezkově Sborníku Historickém 1883, str. 1—16, 97—110. Co se týká umístění kmenův českých, kde mínění badatelů se rozcházejí, přidržel jsem se tam i zde výsledků Tomkových, ježto se najdou odůvodněny v Časopisu Českého Musea 1858 a 1859, jakož v Tomkově Obrané nejstarších dějin českých v Památkách archaeologických, díl IV. b, V. (německy pod názvem Apologie v aktech kr. české Společnosti Náuk r. 1863).
  2. V kronice Kosmově rozeznávám ves Stebno ode vsi Zbečna, Kde Kosmas praví, že hrad Krokův stával v lese, jenž leží při vsi Stibene (que adiacet pago Ztibene), tu myslím, že nemá rozuměti se ves Zbečno u Křivokláta, poněvadž ta leží daleko od Krakova, nýbrž jiná ves blíže Krakova. Při vsi Rousinově východně od českého Krakova popisuje se samota Stebno, kteráž ve své nynější způsobě, jsouc dominikální osadou, jest nepochybně původu zánovního, však jméno její nepochybně náleželo její poloze již dříve, a snad se nám v něm zachovala stopa předvěké vsi Stebna u Krakova. Ostatní čtyři zmínky Kosmovy o Zbečně, kteréž se tam píše Stebecna i všelijak jinak, vztahují ovšem ke Zbečnu u Křivokláta.
  3. Dekanáty, ve které dioecese Pražská před válkou husitskou se dělila, zobrazil jsem na historické mapě Čech, navržené prvotně Fr. Palackým, kteráž vyšla v X. díle Památek archaeologických a současně r. 1876 v aktech královské české Společnosti Náuk.
  4. Palackého Dějiny české I. 2. str. 423—439.
  5. Práce Hermenegilda Jirečka o župách moravských uveřejněna jest v III. díle Památek archaeologických, stručněji ve Slovanském Právě.
  6. Grünhagen und Markgraf, Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens, I. Band; listina o Schömberku z r. 1289 najde se tam na str. 487, méně srozumitelné jsou listiny o Friedlandě z let 1356, 1369, 1388 str. 507, 512, 524.
  7. Pelzel, Lebensbeschreibung Karls IV., Urkundenbuch Nr. 294 p. 326, Nr. 327 p. 364.
  8. Kürschner, Eger und Böhmen str. 34, 40.
  9. Ty a jiné místní názvy srbské a německé čtou se v seznamu farských osad, ve kterých ještě srbština poněkud se zachovala, tištěném v Historii Serbského národa od Boguslawského i Hórnika v Budyšíně 1884, str. XI.
  10. Rozvržení sbírek a berní r. 1615 dle uzavření sněmu generálního nejvyššími berníky učiněné. Vydal August Sedláček 1869, nákladem kr. č. Společnosti Náuk.
  11. Na tom základě sestrojil jsem Nový důkaz, že v dávných Čechách dekanáty shodovaly se s župami, tištěný v Časopise Č. Musea 1874 str. 147—168.
  12. Srovnej D’Elvert, Zur österreichischen Verwaltungsgeschichte p. 244.