Děje království českého/§. 84.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 83.	§. 84. Stav země české po třidcetileté válce	§. 85.

Údaje o textu
Titulek:	§. 84.
Podtitulek:	Stav země české po třidcetileté válce
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 355–362. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Válka třidcetiletá zpustošila zemi českou a znuzila národ český, jak předtím ještě žádná jiná podobná bouře, nevyjímajíc ani velké války náboženské pro učení Husovo. Na tisíce vesnic bylo spáleno a zpustošeno tak, že se mnoho jich nezdvihlo již nikdy zase. Města skoro všecka, buď celá, buďto s části, obrácena byla ve spáleniště, s něhož jen po dlouhém čase mohla se navraceti ke své někdejší podobě. Obyvatelstvo měst i vesnic, tolikkrát vyplašeno ze svých bydlišť a vydrancováno ze všeho, což mělo, pohynulo hladem, nouzí, mečem nepřátelským a trýzní všelikou v takové míře, že ze tří millionů obyvatelů, kolik počítalo se v Čechách před touto válkou, potom dle počtu tehdejšího zbylo jen asi 800.000 duší. Chudoba svírala největší část tohoto obyvatelstva. Města byla zbavena zámožnějších tříd nejvíce již vystěhováním protestantů; průmyslu a obchodu nedostávalo se již od té chvíle předešlých základů peněžitých; potomní svízele utlačily pilnost řemeslnickou tak, že zanikla i mnohá někdejší umělost a zmařena tím možnost nového se povznešení. Sedlák byl zbaven potahu, dobytka, nářadí, a nemohl se tudy snadno spamatovati ve svém spuštěném hospodářství; na mnoha místech musili rolníci sebe samy zapřahovati ku pluhům.

Z tak velikého úpadku obecného blaha mohla země vyvedena býti jen dlouhou činností dobře zřízené správy veřejné, kteréžto se však Čechům nedostávalo za dlouhý čas.

Změnami, které provedl císař Ferdinand II. po bitvě Bělohorské, byly Čechy zbaveny největší části své posavadní samostatnosti. Ačkoliv se Praha jediná potom jako předtím nazývala hlavním a sídelným městem panovníků rakouských, přebývali císařové od posledního přestěhování císaře Matiáše roku 1617 předce již stále ve Vídni, a jen na čas přijížděli do Čech. Správu zemskou vedli bezpostředně tak zvaní nejvyšší úředníci a soudcové zemští, kteří, když král nepřebýval v zemi, a tedy již obyčejně, užívali názvu místodržitelstva českého. Ani jeden ani druhý tento název nesrovnával se však se skutečností. Jeden ze sboru nejvyšších úředníků království českého, jehož úřední činnost od starodávna také se vztahovala v některých věcech ke druhým zemím koruny české, nyní již jen k Moravě a ke Slezsku, totiž nejvyšší kancléř, musil býti vždy při osobě panovníka, a přebýval tedy nyní stále též ve Vídni. Jím uděloval král v zemi nepřítomný úřadům zemským v Praze své rozkazy; a tak byla kancelář česká ve Vídni pravým nejvyšším úřadem nad Čechy, nad Moravou a nad Slezskem, místodržitelstvo pak bylo jí skutkem podřízeno. Nad to, poněvadž obnoveným zřízením zemským moc zákonodárná byla vyhražena králi, vycházely nyní návrhy k zákonům pro země koruny české, zvláště právních věcí se týkající, z tajné raddy císařovy ve Vídni, ve které kancléř český měl toliko hlas vedlé jiných radd z druhých zemí císařských; a tak již nyní tajná radda zasahovala mnohem hloub do vnitřních záležitostí českých než za času před válkou 30letou.

Nejvyšší úředníci zemští, kteří při starodávných názvích svých zachovali skutečnou působnost úřední nad celou zemí, byli nejvyšší purkrabí, nejvyšší sudí a písař zemský, nejvyšší sudí dvorský čili manský, president soudu nad appellacími, zřízeného někdy králem Ferdinandem I., a zemský podkomoří. Jiní vysocí úřadové někdejší, jako nejvyššího hofmistra, nejvyššího maršálka atd. staly se, když dvůr císařský nyní již nebýval v zemi, větším dílem jen čestnými názvy, s kterými bývaly spojeny výkony čestné toliko při korunování krále a málo jiných podobně slavných obřadech. Činnost pak úřadů oněch prvé jmenovaných vztahovala se toliko k věcem správním čili politickým, soudním a finančním. Jen ve prvních dvou odvětvích stály pod kancléřem českým; ve věcech finančních rozkazovala jim vždy více dvorská komora ve Vídni, společná pro všecky země císařské. Zcela pak nezávislé od kancléře i od místodržitelstva českého bylo vojenství, které od války 30leté nabylo důležitosti co hlavní základ panovnické moci, jaké nemělo nikdy předtím. Vydržovaloť se od bitvy Bělohorské stále četné vojsko v Čechách jako i ve všech jiných zemích císařských, rozložené v posádkách po všech znamenitějších městech, rozdělené na pluky čili regimenty se stálými sběracími stanovišti, kterého se užívalo nerozdílně po celém mocnářství krom zemí uherských. Nejvyšším řídícím úřadem jeho byla dvorská vojenská radda ve Vídni. Vedlé vojska tohoto císařského nesvolávala se již veřejná hotovost stavovská ve své starodávné spůsobě než tak, že kromě obyčejného najímání na vojnu od vojenských velitelů povolovali také sněmové vždy některý počet vojska, který jejich nástroji bezpostředně býval vybrán a odveden z obyvatelstva; jakož pak sněmům náležela péče o zaopatření a ubytování vojska do země vloženého vůbec. Jednotlivým pánům zemským bylo držení vojenské moci k svým službám jakož i stavení pevných zámků napotom zapověděno obnoveným zřízením zemským. Toliko ve městech královských zachovaly se ještě ozbrojené městské sbory, více pro čest než pro vojenskou potřebu, kromě zvláštních případností.

Ze správy královských úředníků zemských bývaly vymíněny některé věci, které stavové dle sněmovních usnešení podrželi pod svým vlastním řízením prostředkem kommissí zvolených na sněmě z jich prostředka. K tomu náleželo zvláště rozvrhování a vybírání svolených berní, kteréž stávalo se berníky zemskými čtyřmi, po jednom z každého stavu, odvody k vojsku, dohled na veřejné stavby, na které sněm povolil náklad, i na ústavy zřízené od stavů k obecnému dobrému. K vydržování ústavů takových a k zapravování útrat zvláštní této stavovské správy bylo založeno zvláštní stavovské jmění, uhospodařené časem z rozličných menších daní, nazvané domestikalným fondem. Roku 1652 byla na místě rozličných kommissí stavovských dotud stávajících zřízena od stavů jedna tak zvaná hlavní kommissí k řízení všechněch těchto věcí; byla však po 22letém trvání zase zrušena z rozkazu vlády, která širšímu rozvinutí samosprávy stavovské nepřála.

Pod nejvyššími úřady zemskými stáli heitmanové krajští dle zřízení krajů, jaké bylo od času landfridů 15. století. V každém kraji bývali dva, jeden stavu panského, druhý rytířského. Jim náleželo bdíti o veřejnou bezpečnost, jmenovitě stiháním zločinců a přetrhováním nepořádků; mimo to pak byly stavům a kommissím jejich nápomocni při vymáhání berní, při odvodu a ubytování vojska i jiných věcech na ně vzkládaných. Nejvyšší úředníci zemští musili i dle obnoveného zřízení Ferdinanda II. býti osoby stavu panského neb rytířského v Čechách usedlé; a tak také krajští heitmanové musili míti usedlost každý v kraji svém. Města spravovala se svými purkmistry a konšely, však pod tuhou uzdou císařských heitmanů a rychtářů; venkovský lid řízen byl úředníky svých vrchností.

V celém tomto zřízení nebylo po dlouhý čas ducha čilého a přičinlivého o zvelebení země. Mezi muži, kteří za císaře Ferdinanda II. pomáhali upravovati novou soustavu vlády, bylo málo těch, kteří by to byli činili z vyšších podnětů pro obecné dobré; někteří, jako nejvyšší kancléř Vilém Slavata, sloužili soustavě neobmezené jedinovlády z pohnútek náboženských, jiní, a to největší počet, z mrzkého sobectví, které bylo jednou stránkou mravního úpadku Čech v 16. století. Mužové tito, kteří za tak dlouhý čas neměli jiného na práci než pokutování, stihání a utlačování každé možnosti volného ruchu v národě, vpravili úřadům zemským na dlouhý čas týž směr plný přísnosti a prázdný lásky k lidu. Ale ještě horší duch vládl tehdejšími vrchnostmi, kterým, když zbaveny byly největší části svých někdejších práv veřejných, naproti tomu zanechán byl poddaný lid k nakládání libovolnému takořka beze vší ochrany právní. Po konfiskacích za císaře Ferdinanda II. a po vystěhování valného množství staré šlechty ze země nacházela se nejlepší část statků zemských v Čechách v držení cizinců, k tomu ještě větším dílem surových vojínů, kteří neměli žádných svazků společných osudů s lidem sobě nyní poddaným ani neznali žádného slitování nad ním. Jimi, za jichž příkladem šla potom také domácí šlechta, zaveden jest od toho času spůsob poddanství lidu sedlského tak hnusný, jakého nebylo v Čechách nikdy předtím. Robot a jiných břemen na statcích sedlských přimnožovalo se všelikým spůsobem, a nadto zavodilo se snižující rabství osobní se všemi příměty svými, které dílem byly dříve známy jen jiným zemím. Poddaným městům a městečkům utrhovalo se na živnostech a na právích upsaných, aniž bylo jakého dovolání spravedlnosti u ouřadů zemských, kterým představeni byli rovněž držitelové panství. Dřičství úředníků a písařů panských, šeredný výplodek téhož času, dotěžovalo jho, pod kterým sténala takto nejčetnější třída obyvatelstva. V takovém sklíčení nemohlo se ani řemeslo ani hospodářství povznésti z ran utrpených válkou třidcetiletou; půda tou měrou pozbyla ceny, že často sedláci utíkali od svých statků a musili k nim poutáni býti nucením.

Jedno zlé předešlého stavu země české, za času totiž před bitvou Bělohorskou, bylo napraveno, různice v náboženství. Obrácení k staré víře katolické bylo provedeno s velikým utrpením národu českého v přerozličném ohledu; ale bylo konečně provedeno důkladně. Jen sem tam skrývali se v zemi vyznavači jiných věr, zvláště z jednoty bratrské; ale počet jejich byl nepatrný; národ v celosti navrátil se k starému náboženství, povrchně sice z počátku, ale dosti brzy také upřímně a opravdově, a nabyl tím při vší jinak bídě, hmotné i duchovní, útěchy srdce a mravního posílení potřebného k novému budoucímu obživnutí.

S obrácením ku katolické víře stalo se zároveň obnovení moci katolické církve a zřízení jejího v Čechách, jakož i hojnější nadání jejích ústavů. Předně vztažena jest moc arcibiskupa Pražského opět na celou zemi. Po smrti Jana Lohelia, již ve vysokém věku, ku konci roku 1622, nastoupil v důstojenství tomto hrabě Arnošt z Harracha teprv 24letý (1623), jejž papež Urban VIII. po několika létech (1626) povýšil i za kardinala. Již roku 1630 uzavřel potom císař Ferdinand II. se schválením dvoru papežského, rozděliti Čechy na pět dioecezí, dle návrhu, který o tom před léty za posledních časů císaře Rudolfa byl učinil ponejprv biskup Vídenský Khlesl. Vedlé dioecezí arcibiskupské v prostředku země měly býti sídly biskupskými Hradec Králové, Litoměřice, Plzeň a Budějovice. Potomní běhy válečné zdržely však vyvedení tohoto úmyslu, tak že teprv za císaře Ferdinanda III. založeno jest skutečně biskupství Litoměřické (1656), a něco později Hradecké (1664); každé pak nad jedním krajem toliko, Litoměřickým totiž a Hradeckým, tak že vždy dioecezí arcibiskupská zaujímala největší část země.

Ze všech jiných ústavů církevních nabyl největšího rozšíření řád Jesuitský. Z Čech, Moravy a Slezska učiněna jest zvláštní provincie téhož řádu, a měl po krátkém čase třináct kollejí v Čechách; v Praze samé tři, na Starém, na Novém městě a na Malé straně, dále v Krumlově, v Hradci Jindřichově, v Klatovích, Březnici, v Chebu, v Chomoutově, v Litoměřicích, v Jičíně, v Králové Hradci a v Hoře Kutné, krom jiných menších sídel čili residencí. Jesuitům byly zároveň s universitou Karlovou odevzdány všecky městské školy, jak byly prvé spravovány od university. Znamenitější z nich, které se odtud nazývaly gymnasia, osadil řád svými členy. Jesuité přičiňovali se nejpilněji při prvním obracování lidu ku katolické víře, nejpilněji pátrali také později po zbytcích protestantství, a vynasnažovali se o vyhlazení jich a o hlubší vštípení řádů a učení církve obecné. Chrámy jejich se vyznamenávaly nejhorlivějšími kazateli a zpovědníky; missionáři jejich chodili neunavitedlně po městech a po vsech; jimi také oživovaly se nejpilněji staré pobožné paměti místní a odkrývaly se nové předměty úcty. Jesuité zvelebili nejvíce Marianské pouti v místech pověstných a lidu oblíbených; od nich také pěstováno nejvíce uctění nového patrona českého, sv. Jana z Nepomuka.

Však i jiné novější řehole od času bitvy Bělohorské buď ponejprv jsou do Čech uvedeny, buď víc než prvé rozšířeny, jakož Kapucínů (1600), Paulanů (1626), Theatinů (1666), Trinitárů (1704), Piaristů, Milosrdných bratří, tak že do 18. století bylo v Čechách krom kollejí Jesuitských celkem 179 klášterů. Starší pak řádové v zemi usedlí obnovovali a množili se rovněž dle změněných poměrů. Déle trvalo, než vychován byl potřebný počet duchovenstva světského, ku kterémuž cíli ponejprv roku 1631 kardinal Harrach založil zvláštní arcibiskupský seminář v Praze, a později založeny jsou také semináře ve dvou biskupstvích nově zřízených. Pro nedostatek duchovních, ale také pro ztenčení obyvatelstva zůstalo mnoho starodávných farních kostelů neosazeno, a přivtěleny jsou co filialné k jiným. Bývalé církevní rozdělení na děkanství, které i za dvou století před bitvou Bělohorskou nikdež nepřišlo docela v zapomenutí, zavedlo se nově, ač se změněnými hranicemi jednotlivých děkanství, kteráž také nazývána jsou novějším jménem vikariaty. Arcijahenství někdejších zachovalo se jen několik, a již toliko co čestné názvy. Synody kněžstva neodbývaly se, ač nebylo již překážek jako roku 1605 z nelibosti protestantů. Duch neobmezeného panování zavedeného ve státu zmocnil se v tom ohledu dílem i představených církve, dílem opomíjeli biskupové synod, protože vláda světská nepřála žádným spůsobem volným shromážděním.

Jakž horlil císař Ferdinand II. i všichni potomní panovníci za půldruhého století pro víru katolickou, aby samotna panovala v zemích jejich, nebyla nicméně moc církve vůbec bez výjimky obnovena v celé někdejší rozsáhlosti své. Již císař Ferdinand III. nedopouštěl dvoru papežskému nařizovati ve všem, co jindy stálo pod jeho vplyvem, jestliže se to potýkalo s novějšími ponětími o moci světské. Již ve druhém roce svého panování odňal Jesuitům zase jmění někdejší university Karlovy a dvě fakulty, právnickou a lékařskou, které vydržovali z jmění tohoto (1638), a vzal je pod správu státní, postaviv nad nimi jednoho z nejvyšších úředníků zemských za protektora; později spojil dvě fakulty Jesuitské i tyto dvě světské v jednu universitu Karlo-Ferdinandskou (1654), která přese všecky námítky arcibiskupa, jakožto kancléře university, jehož právo císař v tom ohledu obnovil, dostala zřízení nového s dohledem státu, bez potvrzení papežského.

Spuštění země válkou třidcetiletou mělo za následek, že národnost česká zbavena jest znamenité části své posavadní půdy. V krajinách totiž, ve kterých nejvíce vsí zůstalo bez obyvatelů, zaváděly vrchnosti, zvláště cizí, které měly také statky v jiných okolních zemích, nové osadníky z Němec k zalidnění svých panství. Vnitř země takovéto osady časem se počeštily; ale při hranicích, kde bylo již také starší obyvatelstvo německé, netoliko podržely svůj jazyk, nýbrž odcizily během času také obyvatelstvo české, které s nimi bylo pomícháno. Tím spůsobem byla již ku konci 17. století hraniční čára mezi jazykem českým a německým asi tak hluboko pošinuta do vnitřka země jako nyní, tak že asi třetina země obydlena byla Němci.

Jazyk český přišel však také k velikému snížení všelikými proměnami, které se dály po bitvě Bělohorské. Cizí šlechta, která se usadila v zemi, užívala netoliko sama v jednání úředním jazyka německého, jak byla oprávněna novým zřízením zemským, nýbrž přivedla s sebou také hejno německých úředníků a služebníků, kteří jak povoláni byli k ukládání těžšího jařma na lid český, tak opovrhovali také jeho jazykem. Německý jazyk byl také rozplozován úřady císařskými a vojskem. Kdo z domácích chtěl se povýšiti službou v úřadech nebo ve stavu vojenském, musil jemu obvyknouti, a odcizoval se svému národu. I stará domácí šlechta podlehla časem cizímu vplyvu, tak že jmenovitě od počátku 18. století větším dílem užívala hlavně francouzského, později německého jazyka. V takových okolnostech hynulo písemnictví české takořka vočihledě. Za hranicemi vzdělávali je v prvním čase po 30leté válce ještě někteří z vystěhovaných učenců českých; Jan Amos Komenský, poslední biskup bratří českých († 1672), spisoval v cizině nesmrtedlná díla svá. Ale národ český v domově svém neměl z toho na ten čas prospěchu. Zde ničili Jesuité a jiní missionáři knihy české staršího původu, ovšem nejvíc chatrné plody náboženské zhýralosti předešlého století, odnímajíce je lidu, aby se jimi nemátl ve víře; ale nová, náboženství nezávadná literatura nedala se utvořiti rovněž tak snadno. Pokoušeli se o to někteří vlastenecky smýšlející členové řehole Jesuitské, mezi nimiž dobré jméno získal zvláště Matěj Šteyer, zakladatel dědictví Svatovácslavského (1669); ale vším dobrým úmyslem ouplného poklesnutí literatury národní zastaviti nedovedli.

Ani německým a latinským jazykem nevzdělávaly se však vědy v Čechách toho času o mnoho zdařileji. Bránily tomu nejvíce školní řády tovaryšstva Jesuitského, které ze zásady kladly ouzké meze vědeckému badání a vzdělání rozumu vůbec, aby nebylo na ujmu víře. Poměrně příznivější byla ta doba uměním. Stavitelství, ač ve vkusu pokleslé proti předešlé době, oslavilo se nicméně některými stavbami nádherných chrámů, jakož i paláců šlechtických, vyvedenými však větším dílem mistry cizími. V malířství prosluli domácí umělci Škreta, Kupecký. Brandl; v řezbářství Brokov; kterých díla vážena byla i v cizině. Dějepis vlasti se zvláštní pilností vzdělávali Jesuita Balbin a Tomáš Pešina z Čechorodu děkan kostela Pražského.