Děje království českého/§. 82.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 81.	§. 82. Waldštein. Válka se Švedy a Sasy. Mír Pražský	§. 83.

Údaje o textu
Titulek:	§. 82.
Podtitulek:	Waldštein. Válka se Švedy a Sasy. Mír Pražský
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 347–352. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

V čas stěhování tohoto a uvazování se cizinců v dědictví české byla zevnější moc císaře Ferdinanda II. vyvýšena tak, že vzbuzovala strach po celé Europě. Hned po podrobení Slezska roku 1627 spojili se obojí vojska, Tillyho i Waldšteina, k sjednocenému pokračování proti Kristianovi králi danskému, vypudili jej z celého Německa, a dobyli vlastních jeho zemí Holšteina, Šlesvika i Jütlandu, tak že se musil zavříti do částí říše své oddělených mořem. Císař Ferdinand doufal užiti plného tohoto vítězství zvláště k vykoupení Lužice ze zástavy u kurfirsta saského směnou za některou zemi, která měla králi danskému na vždy býti odňata. Mnohem větší zámysly pojal proslavený vojevůdce jeho Waldštein, který zásluhami svými opanoval na ten čas celou důvěru císaře a ovládl celý dvůr jeho. Mínilť podrobiti císaři celou říši německou, tak aby jí vládnouti mohl podobně neobmezeně jako dědičným panstvím svým. K tomu cíli i po skutečném přemožení krále danského rozmnožoval stále vojsko císařské, tak že čítalo více než 100.000 mužů, rozkládal je po všech zemích knížat německých, neohlížeje se nic na jejich svolení neb nesvolení, a vydíral z týchž zemí jejich prostředky k opatření jeho s neslýchaným obtížením panovníků i poddaných; ku konečnému pak provedení zamýšlených převratů ve zřízení říše hleděl přede vším utlačiti a rozptýliti vojsko katolické ligy, poněvadž se jednalo o podrobení knížat katolických rovněž jak protestantských. Císař Ferdinand neoddával se záměrům těmto s touž smělostí jako jeho nejvyšší velitel, ale pouštěl mu v nich volnou ruku, a vyznamenával jej vždy skvělejšími odměnami. Proti všem námítkám kurfirstů a jiných knížat dal mu nejprvé v zástavu vévodství meklenburské (1628, 19. Ledna), z něhož dědiční knížata vypuzeni jsou pro domnělé spolčení s králem danským, ano konečně udělil mu téhož vévodství dědičně co knížeti říšskému (1629, Čv.).

Počínání toto vzbudilo však císaři brzy nová protivenství. Odejmutí dědičné země vévodám meklenburským zavdalo Gustavovi Adolfovi, králi švedskému, záminku k nepřátelskému vkládání se do věcí německých; za příležitostí rozepře o dědictví v knížetství Mantuanském začali Francouzi válčiti s císařem v Italii (1629); v Němcích pak strojil se přední někdejší spojenec císařův, Maximilian bavorský, v čele knížat katolických ke brannému vystoupení proti vojsku Waldšteinovu k zamezení dalších úkorů. V těch okolnostech císař, aby se zbavil aspoň jednoho nepřítele, zavřel mír s králem danským v Lübeku (1629, 22. Května), kterým beze vší výhody pro sebe navrátil jemu všechny jeho země. Když však nebezpečenství od Francouzů i Švedů vždy více se zmáhalo, položil knížatům německým sněm v Řezně (1630), na kterém doufal je nakloniti dle svého přání strachem z vojska Waldšteinova, jehož hlavní síla položila se ve Švábích. Waldštein sám ubytoval se v Memmingen, hotov udeřiti na knížata, jak by jen císař rozkázal. Ale knížata nechtěli se dáti v žádná jiná potřebná jednání, pokud by jim císař neučinil zadost propuštěním Waldšteina z velitelství. Zrovna když se sněm začal, přistál Gustav Adolf v Pomoří (4. Července), a začal zjevně válčiti s císařem. V tak nebezpečném položení věcí Ferdinand II. knížatům povolil, a odňal Waldšteinovi velitelství (1630, Září); kterýž nepozbyv ničeho v milosti u císaře, aniž zbaviv se nadějí v budoucnost, odebral se na své bohatství do Čech.

Ale po jeho vzdálení odstoupilo štěstí od vojska císařova i ligy katolické. Gustav Adolf, opanovav během jednoho roku velkou část zemí v severním Německu, a připraviv ke spolčení s sebou mnohá knížata protestantská, konečně i kurfirsta saského, porazil starého Tillyho v bitvě veliké u Breitenfelda blíž Lipska (1631, 17. Září), po které sám se obrátil na západ k Rýnu, aby opanoval vlastní země knížat katolické ligy, kurfirstovi pak saskému zůstavil útok na země císařské. Tedy vtrhli Sasové do Čech vedením Arnima, někdy důstojníka ve vojště Waldšteinově, a nepotkavše se nikde s odporem, vpuštěni jsou i do Prahy pod umluvou (15. Listopadu). Oddíl vojska císařského, který vedením Götze a Maradasa sebrán byl z rozličných posádek a ku kterému mělo se připojiti vojsko ze Slezska k obraně proti Sasům, poražen jest od Arnima, dřív než se připojení to stalo, v boji svedeném u Nimburka. Tu se přistěhoval i kurfirst sám do Prahy, a pobyl několik měsíců jako v zemi připojené na vždy k svému panství. Pod ochranou Sasů navrátili se vystěhovalci čeští u velikém počtu do své vlasti, a uvázali se v předešlé statky své. Jindřich z Thurna, nyní ve vojenské službě krále švedského, a Vácslav z Roupova, nejvyšší kancléř český za panování Fridricha falckého, vrátili se též, a dali ve slavném průvodu sejmouti 12 hlav sťatých přátel a soudruhů svých s věže mostské a pochovati v kostele Týnském. Dály se také přípravy k obnovení protestantských řádů kostelních v zemi. Jesuité přede vším vypověděni jsou opět z Prahy a z jiných míst. Potom sešlo se 85 kněží evangelických a bratrských k synodě v kolleji Karlově, a učinili provolání k stavům pod obojí o obnovení konsistoře i akademie. Mezi prospíváním zbraní saských rozšířil Gustav Adolf moc svou po větší části Německa, a zařizoval vše k spůsobení sobě panství císařského na nových základech.

V tomto nebezpečenství hledal císař Ferdinand pomoci jediné od Waldšteina; požádal jeho o sebrání a zřízení nového vojska, a vznesl naň opět velitelství co na generalissima celé říše Římské, domu rakouského i koruny španělské. Waldštein přijal toto důstojenství jen po dlouhém prošení a pod výminkami velmi obtížnými, kterými dostal skoro neobmezené moci nad vojskem a zaslíbení náhrady za ztracené vévodství meklenburské, byť měl jemu císař postoupiti některé ze svých vlastních dědičných zemí. Jak učinil ohlášení, že se míní znova postaviti v čelo vojska, hrnuly se zástupy vojínů, slávy a kořisti chtivých, pod vítězné jeho prápory. U Znojma na Moravě byl jeho hlavní byt od vánoc roku 1631. V zimě potom rozložil však již oddíly vojska svého po jižních Čechách, zabraňuje Sasům dalšího šíření.

Časně z jara roku 1632 Gustav Adolf vypravil se ze zimního odpočinku svého v Mohuči k novému tažení, a vtrhnul vévodovi Maximilianovi do Bavor. Tilly, který jemu chtěl zabrániti cestu, padl ve střelbě přes řeku Lech u města Raina (15. Dubna). Ale hned potom přeložil také Waldštein hlavní byt svůj ze Znojma do Rakovníka v Čechách, udeřil odtud na Sasy v Praze, dobyl na nich Malé strany i hradu Pražského útokem (15. Května), a zapudil je potom ve krátkém čase z ostatní části království. Tím byl Gustav Adolf přinucen, zanechati Bavor, a míti se na pozoru před Waldšteinem, kterýž hned také vytáhl proti němu přes Cheb. Král švedský zavřel se v Normberce; Waldštein položil se na vrších míli od tohoto města. Tak zůstali mnoho neděl, překážejíce jeden druhému; když pak se král švedský konečně odvážil útoku na hradby Waldšteinovy (1. Září), odražen jest se ztrátou krvavou. Tu se dal opět v tažení do Bavor; ale Waldštein netáhl za ním, nýbrž obrátil se do Sas, aby, pokud možná, kurfirsta odstrašil od spolku se Švedy. Gustav Adolf, aby to zabránil, táhl konečně kurfirstovi saskému na pomoc, a když se v pokročilý podzim zdálo, že oba protivníci zůstanou v Sasích přes zimu, Gustav Adolf překvapil Waldšteina nenadálým pochodem proti němu k Lützenu, tak že musil svésti s ním bitvu (16. Listopadu). V krvavém zápase, jejž rozvedla konečně jen noc, spůsobilo jedno vojsko druhému pohromy strašlivé; konečně Waldštein musil ustoupiti k Lipsku; ale Švedům byl padl král jejich. Waldštein položil se potom s vojskem svým na zimu do Čech, kdež udělil veliké odměny důstojníkům, kteří se vyznamenali v boji; ale 15 obviněných ze zlého zachování dal stíti na novém velkém popravišti v Praze na Staroměstském náměstí, dva pak tudíž oběsiti.

Smrtí Gustava Adolfa byli Švedové přinuceni, upustiti od největší části dalekosáhajících jeho záměrů; nad to pak vznikly také brzo nesnáze mezi nimi a německými jich spojenci. Waldštein mínil proto zkaziti nepřátely císařovy spíše chytrostí než úsilím zbraně. Když Švedové z jara roku 1633 rozdělili svou moc na rozličné strany, a jeden oddíl jich, vedený Jindřichem Thurnem, též Sasové pod Arnimem vtrhli do Slezska; Waldštein vytáhl tam proti nim, ale zavřel brzy příměří na delší čas, mezi kterým jednalo se o mír. Skutečně hleděl přitom Waldštein odtrhnouti Sasy od spolku se Švedy, předkládaje Arnimovi v důvěrných rozpravách, jakoby jemu samému na míru záleželo, jen když by se jemu dostalo slíbené náhrady za Meklenburk, ve kterémž ohledu stavěl se jakoby chtěl zjednati sobě království české. S jiné strany vedl tajná jednání s francouzským ministrem, kardinalem Richelieu prostředkem vystěhovance českého Viléma Vchynského, který byl jeho důvěrníkem. Richelieu podával mu francouzské pomoci k dosažení království českého, když by byl nápomocen k zavření míru s prospěchem Francouzska; porozuměl však potom, že jej Waldštein toliko klamal. Když se příměří chýlilo ku konci a kurfirst saský nedal se nakloniti k žádosti Waldšteinově, aby zavřel sám o sobě mír s císařem i aby pak pomohl Švedy vypuditi z říše německé; ukázal mu vůdce císařský najednou pádnost své zbraně. Přelstiv Arnima pochodem jako do Sas, obrátil se z nenadání na Švedy u Stenavy, sklíčil je, a přinutil Thurna vzdáti se s 10.000 muži v zajetí, z něhož toliko jeho a důstojníky zase propustil. Potom uhodil na horní Lužici, opanoval zemi tuto dobytím Budišína a Zhořelce, zároveň pak dobyl také Frankfurta na Odře a Landsberka v Brandenburce, i připravil kurfirsta brandenburského na útěk z Berlína. Již strojil se podrobiti sobě také Pomoří a Meklenbursko; než v tom kázal mu císař Ferdinand přispíšiti na pomoc Maximilianovi bavorskému, jemuž Švedové vedením Bernarta vévody Weimarského vpadli zatím opět do země a oblehli Řezno.

Waldštein poslechl, ač nerád, a dal se na pochod do Čech; ale k osvobození Řezna přišel již pozdě; město vzdalo se Švedům: a poněvadž zatím přišla zima, mínil Waldštein zůstati s vojskem v Čechách; což jemu za zlé vykládáno u dvora od přátel vévody bavorského, ač konečně císař sám svolil k tomu po předložení příčin, proč na ten čas nic většího v poli předsevzíti se nemohlo. Veliká moc vložená do rukou Waldšteinových spůsobila mu však mnoho závistníků, kteří neustáli ve vzbuzování podezření proti němu, jakoby měl zámysly císaři protivné. Podezření musilo se ujmouti u císaře, když se mu dalekou cestou, prostředkem vévody savojského, dostalo jakési návěští o předešlém jednání Waldšteinově s dvorem francouzským. Waldštein, znamenaje, že se brojilo proti němu u dvora, a že někteří z důstojníků jeho, nejvíce Vlaši, donášeli k tomu, svolal nejvyšší důstojníky do hlavního bytu svého, na ten čas v Plzni, a dal sobě vydati od nich zápis, že pokud zůstane ve službách císařových, chtějí jemu zachovati věrnost. O tom doneslo se k dvoru císařskému, jakoby Waldštein obmýšlel odvrátiti vojsko od věrnosti k císaři. Tu uznal císař Ferdinand za dobré, vydati Gallasovi, jednomu z vyšších ve vojště, rozkaz, kterým se velitelství odjímalo Waldšteinovi a na něj vznášelo (1634, 24. Ledna); však měl rozkaz ten zachován býti v tajnosti až do zjevnější potřeby.

Asi ve třech nedělích potom objevilo se, že byl Waldštein ve vyjednávání s Bernartem Weimarským, neví se k jakému účelu. Gallas měl za to, že se chtěl spojiti se Švedy proti císaři, i prohlásil rozkaz císařův k vojsku, aby se spravovalo jeho velením. Waldštein, překvapen tím, osvědčil se důstojníkům, kteří ještě byli u něho v Plzni, že nic nezamýšlel proti císaři, a vypravil nejvyššího čili obrista Breunera do Vídně, s oznámením, že se míní brzy ospravedlniti; zatím pak odebral se s několika setninami vojska a několika důvěrníky do Cheba. Tam smluvil se nejvyšší Buttler s velitelem místním Gordonem a nejvyšším strážmistrem Lesliem o zavraždění Waldšteina a důvěrníků jeho, aby přetrhli domnělé jeho úklady proti císaři. Skutek vykonán v noci dne 25. Unora. Nejprvé zabiti jsou čtyři věrní Waldšteinovi, Vilém Vchynský, Adam Trčka, Kristian Ilov a rytmistr i tajemník Neuman, na zámku Chebském, kamž je Gordon byl pozval na kvas, potom Waldštein sám v domě, kdež přebýval, ve městě. Císař zabavil statky Waldšteina, který neměl životních dědiců, a rozdělil je větším dílem mezi vlaské a jiné důstojníky jeho, kteří byli pomohli vojsko udržeti u věrnosti k císaři. Gallas obdržel Fridland a Reichenberk, Aldringer Teplici, Piccolomini Náchod. Colloredo Opočno, Leslie Nové město na Medhuji.

Jak bylo potom nejprvé možná, vedeno jest vojsko proti nepříteli k vybavení Řezna. Švedská posádka bránila se však statečně čtyři měsíce, a mezitím počínali si Švedové a spojenci jejich výbojně na více stranách v říši. Zvláště pak vydobyli na císařských zpět Lužice a Brandenburka, opanovali velikou část Slezska, a vtrhli potom odtud do Čech. Švedy vedl znamenitý velitel jejich Banner. Přitáhše až ku Praze, pokusili se o útok na město od Bílé hory; ale velitel císařský Colloredo překazil úmysl jejich dobrými přípravami. Tu se obrátili Švedové k Žatci, Sasové k Nimburku, a dobyli měst těchto s velkým krveprolitím v obyvatelstvu. Teprv když se Colloredovi dostaly posily od císařského vojska u Řezna, zapudil nepřátely ze země. Konečně vzdalo se Řezno, a císařské vojsko španělským sesílené dobylo nad Švedy a jich spojenci rozhodného vítězství v bitvě u Nördlingen (6. Září). Tu konečně oddělil se od Švedů kurfirst saský, a zavřel s císařem mír ano i spolek v Praze (1635, 30. Května), který měl sloužiti za základ srovnání mezi císařem a katolickými i protestantskými stavy v Němcích vůbec. Mírem tím postoupil císař Ferdinand Lužice Sasům již dědičně co léna od koruny české, tak aby spadla zpět na korunu teprv po vymření rodu saského.

Tímto obratem věcí připraveni jsou Švedové v Němcích v takovou tíseň, že se již strojili upustiti od válčení; ale brzy povznešeni jsou znovu pomocí Francouzska, které nyní s celou mocí svou započalo válku s císařem i se Španěly. V novém tomto rozedmutí vichřice válečné zemřel císař Ferdinand II. v 59. roce svého věku dne 15. Unora 1637.