Děje království českého/§. 80.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 79.	§. 80. Císař Ferdinand II. Vzdorokrál Fridrich falcký. Bitva na Bílé hoře	§. 81.

Údaje o textu
Titulek:	§. 80.
Podtitulek:	Císař Ferdinand II. Vzdorokrál Fridrich falcký. Bitva na Bílé hoře
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 331–337. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Ferdinand II., co král český již korunovaný, oznámil stavům českým smrt svého předchůdce listem nadepsaným ku předešlým místodržícím, kteréž stvrzoval v jich úřadech, dávaje věděti, že míní zachovati svobody zemské, na které přísahal při korunování, tedy i majestát císaře Rudolfa o náboženství i konfœderací se Slezáky, a pilně vynasnažiti se, by země byla zase uvedena v pokoj a v pořádek. Ale stavové vzbouření nepřijali ruky tím spůsobem jim podávané k smíření, ano nesvolili ani ku příměří, kterého Ferdinand žádal; nýbrž nechtíce jeho naprosto uznati za svého krále, přikročili k útoku naň i ve druhých jeho zemích.

Hned z jara roku 1619 vtrhnul Jindřich Thurn do Moravy, kdež četná strana stavů, jak katolických tak i protestantských, návodem Karla z Žerotína zavrhovala povstání české a odpírala účastenství v něm. Thurn pomohl straně k Čechům příchylné přemoci tento odpor. Stavové moravští přistoupili ku konfœderací zavřené mezi Čechy, Slezáky a Lužičany, a zvolili dle příkladu stavů českých prozatímnou vládu 24 direktorů; Thurn pak obrátil se dále do dolních Rakous, a položil se k samé Vídni, kdež na Ferdinanda doléhali protestantští stavové té země s požadováním, aby rozpustil vojsko postavené proti Čechům a dovolil jim přistoupiti ku konfœderací s nimi, což málo předtím stavové hornorakouští skutečně byli učinili; také měšťané protestantští shlukli se naň do samého hradu císařského, a žádali svobody veřejného provozování svého náboženství ve Vídni. Pomoc 500 kyrysníků vypravená od Dampierra, která v pravém okamžení přibyla do hradu, vysvobodila Ferdinanda z těchto nátisků. Zatím pak v Čechách Buquoi, proti kterému Mansfeld vytáhl od Plzně, zvítězil nad ním v půtce svedené u Záblatí v kraji Prachenském; což takový strach spůsobilo, že Thurn na rychlo volán jest od direktorů zpět do země, i musil tudy od Vídně upustiti.

Mezi těmito běhy válečnými jednalo se v Čechách i v radách zahraničných nepřátel Ferdinandových o osazení trůnu českého jiným panovníkem, jakož i o rozdělení ostatního panství Ferdinandova a o přenesení císařství německého na jiný dům. Dle přání knížat jednoty evangelické měl býti císařem Karel Emmanuel vévoda savojský. Karel Emmanuel přál sobě císařství, však nejinak, než kdyby se mu zároveň dostalo i království českého. O to strhla se různice; nebo králem českým chtěl býti mladý kurfirst falcký Fridrich, syn zakladatele jednoty evangelické a hlava její po něm. Mimo tyto dva byl koruny české žádostiv také kurfirst saský Jan Jiří. Tomuto byli příchylni němečtí Lutheráni v Čechách, mezi nimiž někteří z nejpřednějších náčelníků povstání, jakož Jindřich z Thurna, Ondřej Šlik; ale většina stavů evangelických, zvláště pak bratří čeští, jakožto ku Kalvinství příchylní, chtěli míti Fridricha falckého, jenž byl vychován v tom náboženství. Když se ukázalo, že Fridrich obdrží vrch nad druhými, vzdálil se Karel Emmanuel všeho podporování věci české; Jan Jiří pak začal se dokonce přáteliti s Ferdinandem. Tím stalo se, že Ferdinand, po odtažení Thurna od Vídně odebrav se do Frankfurta, kdež položen byl sněm k volení císaře, zvolen jest na císařství jednohlasně od kurfirstů katolických a protestantských, tak sice, že ani Fridrich falcký konečně neodepřel mu svého hlasu, aby nezůstal sám jediným odpůrcem.

Naproti tomu zvolen byl právě den předtím Fridrich falcký za krále českého na generálném sněmě všech zemí koruny české, povolaném od direktorů do Prahy (26. Srpna). Teprv nyní rozmýšlel se, měl-li by korunu přijmouti; konečně odhodlal se, a přijev slavně do Prahy, korunován jest v kostele sv. Víta administratorem strany pod obojí, toho času Jiřím Dikastem. Kapitulací, kterou mu předložili stavové čeští, svolil Fridrich ke čtyřem kusům, vyžadovaným prvé na králi Matiášovi, čímž měla královská moc na budoucí časy uvedena býti v podřízení pod moc stavů. Zvolení tomuto nového krále protivili se skoro všickni páni a rytíři katoličtí, i zbaveni jsou proto svých úřadů a vypověděni ze země.

Brzy po dosazení Fridricha v království dostal se Čechům nový spojenec, Gabriel Betlen kníže sedmihradské, který, chtěje užiti nesnází Ferdinandových, vtrhnul mocně do Uher a opanoval celou hořejší část země až ke hranicům moravským. Pro obranu proti němu povolal arcikníže Leopold Passovský, na ten čas místodržící Ferdinandův ve Vídni, Buquoie s vojskem jeho z Čech nazpět do Rakous. Za ním táhl však Thurn podruhé toho roku k Vídni, a spojil se s vojskem Betlenovým k útoku na město. Buquoi položil se proti nim před dlouhým mostem přes Dunaj. Zde svedli s ním bitvu krutou, která trvala do tmavé noci, až konečně ustoupiv na onen břeh Dunaje, most spálil za sebou (24. Října). Ještě v čas vrátil se brzy potom císař Ferdinand ze říše, a řídil obranu Vídně sám osobně. Na sjezdě v Prešpurce zavřena jest mezitím konfœderací mezi Čechy a Uhry i knížetem sedmihradským, a vypraveno společné poselství do Konstantinopole k zavření přátelství s portou tureckou. Zlé počasí podzimní, nedostatek potrav a nespořádanost vojska Thurnova i Betlenova překážely však zdaru předsevzetí jejich; a konečně nehoda, kterou utrpěl Betlen za nepřítomnosti své v Uhřích od stoupenců císařových, přinutila je oba k odtažení od Vídně s nepořízenou. Betlen v krátce potom zavřel příměří s Ferdinandem v Prešpurce (1620, v Lednu), kterým zůstaven jest v držení východní polovice hořejších Uher.

Císař Ferdinand nabyl v zimě, která potom přišla, času k novému sebrání svých sil a ke zjednání sobě pomoci od cizích spojenců. Ve zlém postavení věcí, které hrozilo nebezpečenstvím oběma větvím domu Habsburského, poskytl jemu pomocí vojenských i peněžitých král Filipp III. španělský; tak učinil též papež pro zabránění většího ztenčení moci své církevní. Jiné dva pomocníky zjednal sobě Ferdinand nelitováním ztráty některé panství svého, aby spíše zachoval celek. První a nejdůležitější byl Maximilian vévoda bavorský, hlava spolku čili ligy knížat katolických v Němcích, zavřené k obraně proti jednotě evangelické; jemu Ferdinand zastavil horní Rakousy v náhradu za útraty válečné, které měl pro něj podstoupiti. Druhý byl protestantský kníže Jan Jiří, kurfirst saský, kterému Ferdinand týmž spůsobem slíbil zastaviti země koruny české, horní a dolní Lužici. Také král polský Sigmund III. slíbil některou pomoc z dávné příchylnosti k domu rakouskému a z oddanosti k církvi Římské, ač bylo to proti mysli šlechtě jeho říše.

V pohledu na zbrojení vévody bavorského a druhých knížat katolické ligy počali také knížata jednoty evangelické sbírati vojenskou moc svou, čímž měl Maximilian zdržen býti od útoku na Čechy. Ale v rozhodné chvíli zahrozili Španělové knížatům protestantským velkým zbrojením v Nízozemsku a chystáním se odtud k udeření na země jejich. Tu zavřela jednota evangelická potupné příměří s Maximilianem a ligou v Ulmě, z kterého království české jest vymíněno a které se také nevztahovalo na Španěly, tak že nic nebránilo Maximilianovi táhnouti císaři na pomoc proti Čechům, a dědičné země Fridrichovy, horní a dolní Falc, nebyly jisty proti útoku Španělů; pročež nemohl z nich obrátiti žádných pomocí do Čech.

Takž Čechové proti tolikým nepřátelům, kteří se na ně strojili, zůstali zbaveni vší cizí pomoci, na kterou se spoléhali původové tohoto vzbouření. Fridrich falcký, jehož dosazením na trůn králů svých mínili posíliti svou věc, nehodil se k tomu také svými vlastnostmi. Bylť člověk povahy laskavé a obyčejů uhlazených, ale zvyklý více rozkošem než řízení velkých věcí. Vkročení jeho do Čech spůsobilo hned z počátku všelijaké různice v zemi. Král nadržoval, co se týkalo náboženství, nejvíce bratřím českým jakožto nejbližším Kalvinství, a odvracoval tudy od sebe stranu evangelickou. Všeobecné pohoršení spůsobilo, když král k libosti své zohavil starodávnou svatyni národu českého, kostel sv. Víta na hradě Pražském, vyklizením a zkažením všech oltářů, obrazů a ostatků svatých a dal jej sobě upraviti v holou modlitebnu kalvinskou. K tomu přišly pletichy a různice dvorské jakož i mezi vojenskými veliteli. Fridrich přivedl s sebou do Čech své rádce cizozemské, dávného osnovatele všelikých spletků nyní již dospělých, Kristiana knížete z Anhalta, Jiřího hraběte z Hohenlohe a jiné. Dávaje jim přednosti před domácími, urazil zvláště starší vojevůdce Thurna a Mansfelda. Z toho přišla nezřízenost ve hlavní vedení věcí, zvláště ve vojenství. Zatím pak největší část šlechty, stavu měšťanského, lid sedlský, zakrsalí dávno v hovění sobě, navyklí dřepěti v jídle a pití, mdlí v starání se o věci vyšší, ochábli příliš záhy ve snášení břemen, jež nevyhnutedlně přinášelo s sebou předsevzetí smělé, do kterého národ v celosti zaveden byl ovšem nevědomky. Tedy se nedbale scházely daně rozepsané k velkým potřebám obecným, a ještě menší byla odhodlanost k bojování pro vlast uvedenou v největší nebezpečenství. Rozhodnutí osudného boje záleželo zcela jen na najatém vojsku, kterého znamenitá část skládala se z cizinců; a vojsko toto zůstávalo zhusta bez platu, v nedostatku oděvu a jiných potřeb; tudy nakloněno bylo k nekázni a k loupežem, které budily tím větší nářky obecného lidu. Velitelové vojenští přičiňovali k tomu na mnoze provozováním všelijakých tehdáž obvyklých šejdů, zadržujíce vojákům i co se pro ně sešlo, a obohacujíce se na útraty obecné.

Z jara r. 1620, když se Buquoi s vojskem svým, nejvíce španělským, chystal znovu na pochod z Rakous do Čech, předešli jej vojevůdci Fridrichovi, předně Hohenlohe a Mansfeld, vpádem do dolních Rakous. Buquoi zvítězil nad těmito v setkání u Langenloisa; ale když brzy za nimi přitáhl Anhalt s vojskem větším, musil vůdce císařský ustoupiti zpět až k Dunaji. Brzy potom dostala se Čechům nová naděje, když Gabriel Betlen, kníže sedmihradské, zrušil příměří s císařem, vtrhnul opět výbojně do Uher a obnovil přátelský spolek předešlého roku zavřený, ano i od porty turecké přišel posel Mehemed aga s blahopřáním Fridrichovi pro obdržení království českého a se slibováním pomoci k budoucímu roku. Netrvalo však dlouho, a již spojenci císaře Ferdinanda přistoupili k rozhodnému skutku. Maximilian bavorský vtrhnul s vojskem výborně spořádaným a opatřeným, jehož velitelem byl vedlé něho hrabě Tilly, předně do horních Rakous, a připravil stavy této země ku poslušenství beze všeho opravdového odporu. Později vtrhnul kurfirst saský do Lužice, a Slezskem a Moravou proskočilo několik tisíc Kozáků poslaných od krále polského Sigmunda až do dolních Rakous; kterými zastrašeni také stavové dolnorakouští učinili císaři Ferdinandovi přísahu věrnosti, jíž mu dotud odpírali.

Po tomto přemožení a zahrožení spojenců povstalých Čechů spojili se Maximilian a Buquoi v jednu moc, a vtrhli do Čech samých. Počet vojska jejich celého obnášel neméně než 50.000 mužů a převyšoval celou vojenskou moc Fridricha falckého skoro o polovici. Vůdci vojska Fridrichova dali se před nepřítelem na zpátečné tažení, a Maximilian opanoval tudy Krumlov, Budějovice, Prachatice bez mnohého odporu. V Písku bránila se posádka tam vložená statečně. Maximilian však dobyl města útokem, a dal je v plen svým vojákům. Obyvatelé branní i nebranní, muži, ženy, děti bez rozdílu jsou zbiti, město vyloupeno a obráceno v popel. Hrozným příkladem tím zastrašeny, poddaly se Strakonice, Winterberk, Sušice, Klatovy, jedno město po druhém. Anhalt, vrchní velitel vojska českého, couval vždy dále, aniž bylo co platno, když konečně Fridrich falcký osobně se odebral k vojsku, chtěje tím povzbuditi jeho srdnatost.

Když se císařští zastavili před Plzní, chtíce dobývati Mansfelda, který se ve městě tomto zavřel se svými, stanul Fridrich s vojskem svým u Rokycan. Zde radili Thurn, Hohenlohe a Anhalt mladší, aby se svedla bitva s Maximilianem, pokud by vojsko jeho bylo umdleno od pochodu. Anhalt starý však odporoval, boje se zkušených vůdců vojska nepřátelského. Tito upustili brzy od nesnadného dobývání Plzně, a hleděli Anhalta k bitvě přinutiti; on však stále se vyhýbaje couvnul opět dále k Rakovníku, potom po malé půtce tudíž k Unhošti, konečně až na Bílou horu před Prahou. Zde učinil zákopy, a mínil nepřítele očekávati jakožto v pevném postavení. V patách za ním přitáhl Maximilian toliko s vojskem svým bavorským, a položil se v malém vzdálení pod horou. Tu svolal Anhalt vojenskou radu, měla-li by se bitva svésti čili by měli dále ustoupiti a zavříti se v Praze. Čechové přítomní radili, aby se bitva svedla, pokud by nepřitáhl také Buquoi s vojskem svým španělským a valonským; odpíral však Hohenlohe, pravě, že jest místo pevné, na němž nebylo by se obávati útoku od nepřátel, neradno pak odvážiti se boje, jenž by státi mohl korunu, pročež aby se ještě lépe zakopali a ohradili, v bitvu žádnou se nepouštějíce. Dle této rady zůstalo vojsko na svém stanovišti na Bílé hoře, a počínalo si beze vší starosti. Mnozí z předních šli do Prahy navštívit ženy a přátely; horlivější domnívali se, že jest prodán Fridrich i s národem českým od Anhalta a Hohenlohe.

V tom, prvé než se staly náležité přípravy k opravdovému podstoupení nepřítele, přitáhl i Buquoi s vojskem svým dne 8. Listopadu, a Maximilian nepromeškal zbytečně ani chvíle k svedení bitvy. Hned téhož dne mezi dvanáctou a jednou hodinou o polednách učinilo vojsko císařské útok na postavení české, s hudbou zvučnou a křikem velikým. Anhalt dal bíti z děl, ale nespůsobil tím mnoho škody nepříteli, kterýž nejsilněji udeřil na pravé křídlo české a hned několika děl zmocnil se. Útok na té straně odrazil mladý Anhalt; té samé pak chvíle na levém křídle Bornemissa s 8000 uherskými jezdci, vypravenými na pomoc od Betlena, připravil jízdu Maximilianovu na útěk. Hned však na pravém křídle českém poslal Buquoi něco lidu jízdného na pomoc těm, kteří utíkali před mladým Anhaltem. Ti obnoví boj, raní a jmou Anhalta, co zatím na druhém křídle Uhři příliš záhy dali se v kořistování. Maximilian, uživ času, spořádá své k novému útoku. Anhalt pošle Uhrům na pomoc jízdu knížete Hohenlohe; ta však při prvním hnání dá se na útěk; za kterouž běželi i Uhři, též část pěchoty, od nich potržená v útěk, údolím Motolským bez zastavení až k Vltavě u Smíchova, kdež někteří skákajíce do vody tonuli. Tu následovala úplná porážka ostatních, kteří bojovali v postavení na hoře. Větší díl dali se na útěk ke bráně Strahovské, mezi nimi starý Anhaltský. Nejdéle bránili se Moravané, malý zástup, kteréž vedl mladý Thurn a Šlik Jindřich. Obstoupeni na místě řečeném již tehdáž Hvězda, bojovali do posledního přemožení, a téměř všichni jsou konečně zbiti nebo zjímáni. Bojiště bylo pokryto 6000 zabitými; ležení Čechů celé upadlo v moc nepřítele.

Té chvíle, když se bitva začala, seděl vzdorokrál Fridrich na hradě při hostině skvostné s pány a paními. Posel od Anhalta přijel napomínat jej, aby pospíšil na bojiště pro větší povzbuzení svých k udatenství. Ale Fridrich nebral věc za tak pilnou, a jel až po tabuli. U brány Strahovské potkal se s divým útěkem vojska svého, které hledalo v Praze útočiště.