Děje království českého/§. 77.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 76.	§. 77. Císař Rudolf II. Stav země za nejdelšího času jeho panování	§. 78.

Údaje o textu
Titulek:	§. 77.
Podtitulek:	Císař Rudolf II. Stav země za nejdelšího času jeho panování
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 311–316. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Prvorozený syn Maximilianův, Rudolf II., nastoupil v celé panství otce svého v Čechách, v Uhřích i v obojím arciknížetství rakouském, byv za živobytí otcova také již zvolen za nástupce jeho v císařství. Krom něho měl císař Maximilian ještě pět synů, kteříž byli arciknížata Arnošt, Matiáš, Maximilian, Albrecht i Vácslav. Poněvadž byla Praha stálým sídlem panovníků, byl Arnošt místodržícím Rudolfovým v Rakousích se sídlem ve Vídni; když pak od krále Filippa II. španělského, bratra Marie matky arciknížat, povolán byl k místodržitelství v Nizozemsku (1594), nastoupil týmž spůsobem ve správu Rakous druhý Rudolfův bratr, arcikníže Matiáš, a na některý čas Maximilian. Albrecht nastoupil po smrti Arnošta v panství nizozemském, které jemu postoupeno bylo pod vrchní mocí Španěl s rukou Isabelly dcery krále Filippa II. Nejmladší arcikníže Vácslav zemřel již ve druhém roce po otci, teprv sedmnáctiletý. Z bratří císaře Maximiliana II. zemřel mladší, arcikníže Karel, roku 1590, po němž nastoupil v panství štyrském nejstarší z tří synů jeho Ferdinand, ještě neplnoletý. Arcikníže tyrolský Ferdinand zemřel o čtyři léta později (1594), a země jeho spravovány jsou od té doby co společné panství ostatního rodu arciknížetem Maximilianem jakožto místodržícím.

Císař Rudolf II. nerovnal se nadáním ducha ani otci ani dědu svému. Ačkoliv mu při nastoupení panství bylo teprv 24 let, býval již tehdáž váhavý a trudomyslný; nerád se zanášel se záležitostmi správy státní, a předce také nerád jich zanechával jiným. Zalíbení jeho bylo v prácech vědeckých a uměleckých. Bavilť se rád chemií a hvězdářstvím, malováním a řezáním; založil veliké sbírky rozličných věcí památných; choval u svého dvora mnohé učené a umělce, jakož zvláště nejslavnější dva hvězdáře toho věku, Tychona Brahe a později Keplera. Ale vědy a umění nebyly mu ničím jiným než osobní zábavou, kteráž se mimo to převrhovala také v pověry astrologické a klamy o dělání zlata. O skutečné povznešení a rozšíření vědy a umění nestaral se přitom; mimo to pak také trávil mnoho času divadly a hrami rozličnými, a zůstávaje neženat, oddával se tajným láskám.

Za mládí svého byv delší čas chován ve Španělích na dvoře strýce svého, krále Filippa II., oddán byl cele náboženství katolickému; ale liknavost povahy jeho nedala mu ani příliš horlivě zasazovati se o prospěchy církve katolické aniž brániti hrubě dalšímu šíření se protestantství. Protož zůstalo v Čechách ve věcech náboženství všecko za dlouhý čas ve stavu předešlém. Stavové protestantští, nejsouce spokojeni s dvojím obmezením svobody sobě propůjčené, které byl vyřkl císař Maximilian, pokoušeli se o rozšíření jí žádostmi vznášenými na Rudolfa za prvních let jeho panování; ale darmo. Defensorové od nich zvolení byli z mrzutosti nad vymíněním měst z udělené svobody konfessí české ještě za živobytí Maximiliana složili úřad svůj, a stavové, nezvolivše jiných, žádali na Rudolfovi opět, aby jim vrátil osazování konsistoře strany pod obojí; on však, dav zkoumati otázku právní, komu by osazování náleželo, konečně nicméně žádost jejich zamítl (1584), a proti bratřím českým obnovil ještě téhož roku zákaz náboženství jejich v témž spůsobu jako předtím císař Maximilian.

Kdyby byli stavové, kteří se nazývali evangelickými, dbali o zvelebení svého náboženství dobrým zřízením církevním, byli by toho snáze než bratří čeští dosáhli, dle usnešení, které se o to již bylo stalo za císaře Maximiliana. Jim však nešlo než o to, aby své náboženství vpravili celé straně pod obojí, a zvláště by mu zjednali volný průchod ve městech královských; čehož když nemohli dosáhnouti ani prostředkem defensorů ze všech tří stavů zvolených ani obdržením práva osazování konsistoře, nechali všeho v největším nepořádku. Konsistoř, osazovaná od císaře, provozovala moc svou skoro jen nad městy královskými, a to ne bez odporů všelijakých, poněvadž i ve městech klonilo se všecko vždy více k novotám. Kněží řádně svěcených od biskupů byl vždy větší nedostatek; pročež i z těch, které konsistoř dosazovala, bylo mnoho nehodných, ano konsistoř sama nebyla prosta členů, kteří nepožívali ani nejmenší vážnosti. Panstvo a rytířstvo na statcích svých nespravovalo se již konsistoří, nýbrž osazovalo fary podlé své libosti skoro veskrz kněžími ženatými, svěcenými dle řádu protestantského, nejvíce v Drážďanech, ve Wittenberce a jinde v cizině. Při největší části tohoto kněžstva, nemajícího nad sebou žádného duchovního úřadu, nebylo žádné kázně, žádného vzdělání ani žádného jistého řádu ve službách božích; každý učil dle své hlavy, a surové tupení církve katolické i zlehčování řádů jejích mělo přitom více místa než navodění věřícího lidu k bázni Boží a k životu ctnostnému. Vrchnostem protestantským hodil se tento spůsob věcí, protože s knězem na svých panstvích mohli nakládati jako s najatým sluhou, který se musil spokojiti s příjmem, jaký mu vykázali, zadržujíce jemu stará nadání a požívajíce statků zádušních sami pro sebe.

Tato nezřízenost církevního života strany evangelické, ku které se znala velká většina obyvatelstva země, byla největším pramenem mravného hynutí národu českého, ve kterém pořád dále zacházel. Vyšší stavové, vyzutí ze všeho církevního podřízení, předcházeli v lehkosti mravů ostatní národ svým příkladem; hody a radovánky hlučné, při kterých jeden druhého hleděl předčiti prohyřováním statku svého, byly obyčejné jich zábavy; smilství a obžerství rozmáhalo se nad míru, udušujíc šlechetnější snahy a vůbec chuť k vážnějšímu zaměstnání. Poněvadž pak duchovní vzdělání bez podnětů mravných zdárně pokračovati nemůže, klesali v něm Čechové rovněž hloub nežli v časích předešlých. Literatura, jejíž plody od vynalezení tisku snáze se rozšiřovaly v lid, osáhla toho času rozmanitější odvětví vědění lidského, ale nevynikala ani původností ani důkladností; málo spisovatelů bylo, jichž díla povznesla se nad prostřednost. Toliko tříbil se jazyk, a dosahoval ve spisech prosaických velké ohebnosti. Vedlé Daniele Adama z Veleslavína, nejpřednějšího spisovatele věku Rudolfova ze strany pod obojí, měli největší zásluhu o čistotu řeči bratří čeští; z jich školy vyšel první důkladný badatel ve mluvnictví českém, Jan Blahoslav, a šestidílná biblí Králická, bratřími vydaná, stala se věčným pomníkem lepotvárnosti jazyka českého. Školy české toho času, o jichž opatření pečovaly nejvíc obce městské, stačily dosti k rozšíření nejpotřebnějších známostí literních. Učitelové, dosazovaní k nim od university Pražské, bývali ve městech i městečkách skoro veskrz mistři a bakaláři téhož učení; ale universita sama zůstávala zanedbaná, a neposkytovala příležitosti k nabytí známostí vědeckých dle pokroku tehdejšího času v jiných zemích. Při všem zalíbení císaře Rudolfa v zábavách uměleckých nacházelo se také umění výtvarné v úpadku. Domácích umělců nebylo naskrze, kteří by se byli rovnali předchůdcům svým z věku Vladislava II.; znamenitější stavby jmenovitě řídili větším dílem stavitelé povolaní z ciziny.

Z oupadku vzdělání duchovního a z mravného zmalátnění národu pocházelo, že neodolali Čechové změnám v časích, kterými se začaly podvraceti tehdáž základy starodávného státního pořádku českého. Když se země koruny české zvolením krále Ferdinanda I. dostaly pod panství domu Habsburského a tudy spojeny byly v jednu říši se zeměmi rakouskými a částí zemí uherských, nezměnilo se tím na pohled nic ve posavadním zřízení zemském. Čechy měly i napotom své nejvyšší úřady zemské, své sněmy, své zákonodárství, své státoprávní poměry k Moravě, Slezsku, Lužici a jiným příslušenstvím koruny české jakožto politického celku rozdílného od Uher a od starodávného panství rakouského. Nicméně již společnost osoby panovnické postačovala k utvoření nových poměrů mezi těmito třemi státními celky, tak že čím dále tím více musily srůstati v jeden. Společnost panovníka přinášela sama s sebou společnost politiky zahraničné, a poněvadž jak v Čechách tak ve všech jiných zemích panství rakouského zřízení bylo takové, že v jistém oboru panovník závisel od uzavření sněmů, v jistém zase vládl pouze dle svého uznání: splynul obor vládní moci, pokud byl mimo spolupůsobení sněmů, ve všech zemích jako v moc jednu, kterou panovník, pokud mu bylo potřebí, ve všech vykonával jedním směrem.

Od prvního počátku byly proto některé vládní ústroje při dvoře společného panovníka, které se činností svou vztahovali ke všem částem panství jednostejně. Král český nevykonával v Čechách vládní moci své nikým jiným než nejvyššími úředníky zemskými; ale prvé než na ně neb na sněmy zemské co vznesl, mohl se poraditi s kýmkoli; protož ve věcech důležitých, při kterých bylo potřeba míti zření také ke druhým zemím svého panství, a jmenovitě ve všem řízení věcí zahraničných, radil se s důvěrníky zvláštními z kterékoli země své nebo i z ciziny. Tak bylo i za starších králů českých, a protož nebylo novotou, že král Ferdinand i nástupci jeho týmž spůsobem řídili důležitější věci své. Sbor stálých rádců toho druhu nazýval se tajnou raddou: za krále Ferdinanda I. nebylo jich více nežli čtyři; nejvyšší kancléř království českého míval pravidelně své místo mezi nimi. Vojenská moc, kterou král sebral buď na náklad svůj z vlastních důchodů koruny buď z prostředků poskytnutých od sněmů, stála pod jeho velením beze všeho dalšího vkládání stavů; protož byla to moc jedna, ať sebrána byla z těch neb z oněch zemí, a panovník spravoval ji co věc svou, jak jemu se hodilo. Stálé vrchní řízení věcí vojenských v tom spůsobu bylo svěřeno zvláštní dvorské raddě vojenské, jejíž působení tudy vztahovalo se ke všem zemím panství rakouského. Bránění hranic proti Turkům v zemích koruny uherské bylo toho času hlavním předmětem jejích péčí. K tomu chovalo se tehdáž stálé vojsko najatých vojáků (soldatů) českých, německých i uherských nejen v čas války, nýbrž i v pokoji v četných pomezních hradech, městech a pevnostech uherských. Konečně také důchody panovníkovy, ať pocházely z Čech nebo z jiných zemí, pokudž nebyly ustanoveny k určitým předmětům správy zemské, nýbrž postaveny na vůli panovníka buď k zapravení potřeb dvoru jeho nebo ku potřebám vojenským, byly jedním celkem, k jehož spravování zřídil si panovník osoby, jaké sám chtěl. Byla tedy při dvoře císařském také zvláštní radda důchodní čili komora dvorská, která činila rozvrhy peněžité dle potřeb dvoru, obrany říše a správy záležitostí zahraničných.

Spojení panství nad více zeměmi v tomto spůsobu sesílilo moc panovnickou v jedné každé z nich. Král český, jestliže se jednalo o meze obapolných práv mezi ním a stavy českými, mohl nyní snáze než jindy obrániti práva koruny, maje prostředky k tomu také z jiných zemí svých a moha se v čas největší potřeby opírati také o moc starší linie domu Habsburského, panující ve Španělích, jakž ukázalo se již příkladem za krále Ferdinanda I. Tyto poměry nesly v sobě také možnost obmezení práv stavovských přes míru stanovenou jim starodávným zřízením zemským, ano i k vyvrácení jich úplnému dle příkladu mnohých zemí západoeuropejských, jakožto Španěl, Francouz a knížetství vlaských, kdež tehdy již zrušením starých řádů vyzdviženo bylo mocnářství neobmezené. K obhájení svobod zemských při těchto změněných poměrech bylo potřeba velké moudrosti státnické, které se tehdejším stavům českým celkem nedostávalo. Jedni, a to větší počet, zvláště vůdcové strany protestantské, toužili vždy jen zpátkem po nezřízeném stavu věcí, jaký byl za krále Vladislava II., při kterém žádná pořádná správa země nebyla možná; druzí, zvláště z panských rodů katolických, hledali svého prospěchu v přízni u dvora, a byli hotovi napomáhati ke ztenčení svobod stavovských, když jen povznesli tím sebe samy.

Čechy byly toho času hlavní zemí mocnářství rakouského a Praha sídlem císařů. Zvláště císař Rudolf přebýval stále na hradě Pražském, protože dle povahy své zdlouhavé nerád jezdil, i když bylo jinde potřeba jeho přítomnosti. Ale císařský dvůr nebyl proto předce český, protože největšího vplyvu při něm nevydobyli si státníci čeští, nýbrž raddové z jiných zemí a národů. Král Ferdinand I. nebyl se sám nikdy opravdově naučil jazyku českému; toliko synové jeho všichni tři, císař Maximilian totiž i arciknížata Ferdinand a Karel, mluvili česky; méně již císař Rudolf II., který, jak povědíno, za mládí svého dlouho byl chován u spřáteleného dvoru španělského; bratří císaře Rudolfa nepřebývali nikdy stále v Čechách, a protož zůstal jim vždy jen německý jazyk přirozeným. K vůli dvoru císařskému učila se i vyšší šlechta česká německy ano i španělsky a jiným cizím jazykům. Dvůr táhl také mnoho cizinců za sebou do země, kdež při zanedbání mnohých umění a vědomostí od domácích chopili se výnosných živností. Tím spůsobem usadilo se zvláště mnoho Vlachů i také Němců v Praze. Na venkově pak utvrzovala se národnost německá zvláště příchylností Čechů ku protestantskému učení, jehož kolébkou bylo Německo. Neboť přes zákony, kterými od starodávna bylo cizozemcům bráněno držeti statky zemské v Čechách, povolovalo se nyní mnohým pánům protestantským z Němec, jmenovitě ze Sas, zakupovati se v pomezních krajinách, kdež od času Otakara II. usazeno bylo obyvatelstvo německé po vsech a po městech.

V poměrech zahraničných požívaly Čechy za celých 16 prvních let panování Rudolfa II. pokoje téměř ničím nezkaleného. Teprv roku 1593 vypukla zase nová válka s Turky, kteří dychtivi jsouce nových výbojů v Uhřích, svévolně mír zrušili. Čechové účastnili se v břemenech války této, jejíž dějiště bylo vždy jen vzdálené, povolováním každoročních berní k vypravování vojsk do Uher. Jednotliví páni čeští vyznamenali se v ní také skutky osobního udatenství; hlavní však velitelové vojenští bývali z jiných národů; neb i sláva vojenského umění českého byla toho času již pominula. Z vojáků českých chválila se ještě jízda pro svou cvičnost; při pěchotě vytýkala se nekázeň.