Děje království českého/§. 69.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 68.	§. 69. Rozepře mezi králem Jiřím a stolicí papežskou. Vzbouření jednoty Zelenohorské	§. 70.

Údaje o textu
Titulek:	§. 69.
Podtitulek:	Rozepře mezi králem Jiřím a stolicí papežskou. Vzbouření jednoty Zelenohorské
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 266–273. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Obnovení moci koruny české v poměrech jejích k sousedům zahraničným pomohlo nemálo ku pojištění domácího míru a k rozmnožení obecného blahobytu v Čechách, jejž připravil Jiří Poděbradský již za vládaření svého co správce zemský. Při úplné bezpečnosti práva, zjednané obnovením vážnosti soudů a úřadů veřejných, dařily se všeliké pokojné živnosti tak, že se zdály nastávati znovu časy císaře Karla IV., žehnaného otce vlasti. Po zahnání hluku válečného začala se pod pečlivou snahou krále vlastimilá nová doba rozkvětu krásných umění i dílem snah vědeckých, ač přílišné zalíbení ve hloubání náboženském mnoho překáželo zdárnějšímu pěstování jiných odvětví nauky. Učení Pražské, ve válce za císaře Sigmunda zbavené největší části nadání svého a vytržené z činnosti svého povolání, začalo se toho času zdvihati zase ze svého úpadku, tak že navštěvováno jest znovu dílem také z okolních zemí německých.

Královská moc, na jejímž sesílení všecko záleželo, mělo-li nové zvelebení země míti stálost, získala poněkud spojením velikého rodinného jmění Jiřího Poděbradského se statky korunními v jedněch rukou. Ale hlavně opírala se o náklonnost stavu městského a stavu zemanského k Jiřímu co králi, poněvadž těmto dvěma stavům nejvíce záleželo na obnovení řádu v zemi po zlých zkušenostech předešlého času, kdežto páni korouhevní více byli náchylni užiti zmatku obecného k svému zvláštnímu prospěchu a k potažení nejvyšší moci v zemi na sebe. Král Jiří choval se k stavu panskému opatrně a spravedlivě; ale práv královských nedal jím obmeziti více, než jak bylo za starodávna, a chránil druhé stavy proti všemu nadpráví, o které se panstvo pokoušelo. Za to zemané a města bývali jemu ochotni na sněmích ve povolování berní, kterých nyní při ztenčení stálých a vlastních důchodů koruny bývalo hustěji potřeba než za starších časů.

Jinou podporou trůnu byla příchylnost většiny národu, totiž vyznavačů přijímání pod obojí spůsobou, ku králi, který z ní byl vyšel a k jejímu znal se náboženství, ač král Jiří i v tom ohledu šetřil úplné spravedlivosti, straně pod jednou v ničemž nepřekážel, ano v úřadech nejvyšších měl poměrně více pánů strany pod jednou než pod obojí, protože právě nejmocnější rodové v zemi znali se ke staršímu církevnímu obyčeji.

Král Jiří spravoval se zcela dle kompaktat, a protož nemínil také trpěti v zemi jiných stran náboženských, než dvou, na které se kompaktata vztahovala. V tom směru byl již prvé učinil konec veřejnému vykonávání náboženství Táborského; kdykoli pak později zbytky vyznavačů jeho vystoupily jakým spůsobem z úkrytu, ve kterém se odtud tajily, užíval i ostrých prostředků k zamezení jich. K tomu pokládal sobě povinnost také z přísahy, kterou byl učinil papeži před svým korunováním. Nicméně však volné přemýšlení o věcech náboženství, jemuž Čechové přivykli od času Husova, nedalo se nikdy více zameziti pouhými prostředky hmotnými, i vedlo v krátkém čase po potlačení Táborství k utvoření nového náboženského spolku, který měl mnohem delší trvání. Mužové náhledů odsouzených jak od církve Římské tak od strany pod obojí sestupovali se v postranní spolky v rozličných místech jak v Čechách tak i na Moravě; mezi nimiž zvláštní horlivostí nábožnou vyniklo družstvo, které roku 1457, ještě za živobytí krále Ladislava, přímluvou samého kněze Jana Rokycany, jenž se nenadál jeho záměrů, obdrželo místo k osazení se v Hradečtě v opuštěné tehdáž vesnici Kunvaldu na panství Žamberském, náležejícím Jiřímu z Poděbrad. Prvním vůdcem jeho byl chudý zeman Řehoř, živící se prací ruční. Přídržíce se celkem učení i řádů kostelních bratrstva Táborského, zamítali s rozdílem od něho všeliké užívání zbraně k hájení neb dokonce rozšiřování svého náboženství; hlavně pak pečovali mezi sebou o mravnou kázeň a o skutečné provozování lásky k bližnímu. Od samého počátku snažili se také, vejíti v jednotu se všemi jinými podobnými spolky, ježto by se s nimi mohly srovnati v zásadách. Hned první některé kroky předsevzaté za tou příčinou spůsobily jim pronásledování. Bratr Řehoř, odebrav se roku 1461 do Prahy k dorozumění se s příbuznými ve víře, zajat jest i s jinými z rozkazu krále, jenž se bál, aby z toho nevznikla nová nějaká jednota Táborská, a zmučen byv, propuštěn jest teprv po delším vězení zase. Nicméně již roku 1464 sešli se bratří Kunwaldští s mnohými jinými z Čech i z Moravy k valnému, ač tajnému shromáždění v horách za Rychnovem, i usnesli se o hlavní zásady učení náboženského a o sestoupení se ve společnou jednotu, kteráž odtud nazývána jednotou bratrskou. Roku 1467 shromáždili se plnomocníci asi 50 obcí ve vsi Lhotě u Rychnova, a dokonali zřízení nového náboženského tovaryšstva, které se odřeklo vší společnosti s církví Římskou i se stranou pod obojí zvolením sobě kněží a biskupa, kteří pro zachování posloupnosti apoštolské vzali svěcení od jakéhos biskupa Waldenského Štěpána v Rakousích, a vyvolením starších čili raddy, kteří spolu s kněžími spravovali všecky záležitosti jednoty.

Moudrosti, spravedlivosti a neunavné pečlivosti krále Jiřího nebylo mezitím předce souzeno, zjednati Čechám novou skvělou budoucnost. Snahy jeho zmařeny jsou neustupným dychtěním papežů po uvedení Čechů v poslušenství své v témž spůsobu, jaké bylo před počátkem snažení o opravu církve. Papež Pius II. žádal poslušenství takového na králi Jiřím, vykládaje přísahu jeho před korunováním, jakoby král byl zavázán učiniti v zemi konec přijímání pod obojí spůsobou. Král zpěčil se toho, poněvadž byl se zavázal toliko hubiti kacířství v zemi, za takové pak že nemohlo býti považováno přijímání pod obojí, jakožto schválené kompaktaty Basilejskými. Jak medle projevilo se ze spletků německých znepřátelení krále Jiřího s císařem Fridrichem III., papež Pius II. začal hned opět naléhati na krále, aby vypravil poselství k němu do Říma, po kterém by slavným a určitějším spůsobem obnovil slib poslušenství prvé učiněný. Po delších odkladech učinil to král v měsíci Březnu roku 1462, žádaje však přitom za stvrzení kompaktat od papeže. Místo toho prohlásil papež Pius nyní zjevně kompaktata za neplatná a zrušená, a žádal na králi, aby se i sám přijímání pod obojí odřekl a moci své královské užil k vyplenění jeho ze svých zemí. S tou žádostí vypravil spolu s posly královými co svého posla do Čech Fantina de Valle, doktora práv, člověka, který králi Jiřímu sloužil za plat co zastavatel věcí jeho v Římě, však nevěrně se mu zachoval, dávaje rady proti němu. Král nemohl splniti žádosti papežovy, leč by se byl chtěl dáti ve vražedný boj se svým národem jako někdy král Sigmund. Protož když poselství se vrátilo do Prahy, aby zamítl všelikou nedůvěru k sobě v lidu, prohlásil ve slavném shromáždění stavů zemských žádosti papežovy za neslušné, oznámil své pevné předsevzetí státi v kompaktatech, a napomínal k témuž stavy jak pod obojí tak pod jednou. Když pak Fantin, předkládaje vůli papežovu, krále vinil z křivé přísahy, ztrátou koruny jemu hrozil, a tak choval se, že znáti bylo zřejmý úmysl papeže, aby prostořekostí posla takového zlehčil důstojenství královo, Jiří vyslechl vše trpělivě, ale druhého dne vzal Fantina do výslechu co nevěrného sluhu svého a splatil papeži rovným, uvrhnuv posla jeho na několik neděl do vězení.

Po takovém královu odepření papež Pius dal se hned v bouření poddaných a sousedů Jiřího proti němu, a předně rozkázal Vratislavským, aby přísahy králi slíbené již nečinili. Legat papežský Jeronym Landus přijel brzy potom do Vratislavě, usadil se ve městě tomto, kteréž hned opět dalo se v odpor proti králi, a vyzýval odtud Slezáky a Lužičany jakož i města na Moravě i v Čechách, kdež se přijímalo pod jednou spůsobou, aby se v tom s Vratislavskými spojili.

Z dalších kroků nepřátelských zdržen jest papež brzy potom na čas novými nesnázemi, ve které upadl císař Fridrich III. Velikým vzbouřením stavů dolnorakouských ve spolku s arciknížetem Albrechtem hornorakouským, ku kterému se z nenadání připojilo také měšťanstvo Vídenské, octl se Fridrich III. v nebezpečenství největším, když obležen jest v samém hradě svém Vídenském a zdivočilá chátra městská zdálo se že ničím nemínila se dáti upokojiti než jeho bezživotím. V tom svízeli obrátil se rychlým poslem ku králi Jiřímu, svému na ten čas protivníku, se žádostí o pomoc. Jiří bez meškání vypravil do Rakous nejstaršího syna svého Viktorina, a v málo dnech jel za ním sám také, i sebral veliké vojsko k Vídni, kterým odbojní se zastrašili. Albrecht musil se poddati ku příměří, propustiti císaři svobodný odchod z Vídně a vejíti ve smlouvu konečnou s ním dle mocného výroku krále českého (1462, 5. Prosince). Císař prokázal za to vděčnost svou králi Jiřímu mnohými spůsoby. Zvláště navrátil jemu zápisy dávných umluv dědičných mezi panovníky českými a rakouskými, a odřekl se tudy platným spůsobem všelikých nároků na nástupnictví v Čechách; vydal privilegium, kterým povinnost země české k německé říši slevena jest se 300 bojovníků k jízdám do Říma neb 300 hřiven stříbra za to na 150 bojovníků neb hřiven; mladší dva syny Jiřího, Jindřicha a Hynka, rovněž jako prvé Viktorina, povýšil za knížata říšská; ano ustanovil, aby po jeho smrti král Jiří byl poručníkem syna jeho Maximiliana i dědicem Rakous, kdyby Maximilian zemřel před dojitím let. Konečně zavázal se císař také, prostřednictvím svým přičiniti se o srovnání krále s papežem.

Smlouvy tyto mezi králem a císařem vedly brzy k úplnému upokojení mezi stranami v Němcích. Předně smířil se s králem Jiřím markrabí Albrecht brandenburský, jakožto věrný stoupenec císařův, a za nedlouho potom požádán jest Jiří od něho, od císaře i od knížat strany bavorské opět za rozsudí v jejich sporech, i rozsoudil je se spokojeností všechněch na sjezdě mírném v Praze (1463, 23. Srpna), kdež z návodu jeho jednalo se také o nový spůsob opravení stavu říše německé, ač i na ten čas bez oučinku. Ale přímluvy císaře Fridricha u papeže, aby upustil od kroků posavadních proti Jiřímu, měly jen tolik následku, že papež stavil zamýšlené nastoupení na tresty církevní proti němu, klada za výminku, aby král zatím nestihal Vratislavských násilnými prostředky. Tím chtěl toliko zjednati sobě času k nepřátelským přípravám. Dalť již podtají vyjednávati s králem polským Kazimírem, aby přijal od něho českou korunu; též Fridricha i Albrechta markrabí brandenburské podněcoval proti Jiřímu, podávaje jim za to Slezska a Lužice v odměnu. Doufaje v ochranu od papeže, zdvihl se toho času pán moravský Hynek Bítovský z Lichtenburka pro starodávné soukromé záští k odboji proti králi. Přímluvy císařovy byly mezitím podporovány od stavů všechněch zemí českých, svolaných od krále na sjezd do Brna (1463, v Červenci) a později od knížat německých ze sjezdu v Novém městě za Vídní, svolaného od císaře za potřebou říše (1464, 4. Března). Papež, na nic toho nedbaje, vydal dne 15. Června roku 1464 půhon na krále Jiřího, aby se ve 180 dnech postavil před soud jeho v Římě, co žalovaný z kacířství. Bully o tom sepsané nevyšly však a nebyly veřejně prohlášeny, ježto dříve než k tomu mohlo přijíti, zemřel papež Pius (15. Srpna).

Nástupce jeho. Pavel II., zastavil půhon proti Jiřímu, ale jen pro nabytí času k lepším přípravám. Žádalť i on za výminku, aby král zanechal donucovacích prostředků proti Vratislavským, ano i proti Hynkovi Bítovskému, jemuž král byl mezitím dal oblehnouti pevný hrad jeho Cornštein. Vypraviv nového legata do Vratislavě, Rudolfa biskupa Lavantského, rozkazoval po něm pánům strany pod jednou ve vojště králově před Cornšteinem, aby hned od hradu odtáhli; čehož oni však neučinili, a král rovněž k žádosti papežově nesvolil; Cornštein vzdal se konečně pro nedostatek potravy (1465). Tu již Pavel II. bez dalších ohledů obnovil půhon proti Jiřímu (2. Srpna), a dal nařízení Rudolfovi Lavantskému, aby katolickým poddaným královým zakázal déle jeho poslouchati, i aby ty, kteří by se proti tomu vzpouzeli, donucoval klatbami a jinými tresty církevními.

Doufání papežovo přitom zakládalo se již na vnitřních rozbrojích v Čechách, které roznítiti se mu bylo mezitím podařilo. Panstvu, dychtivému rozmnožení své moci oslabením moci královské, naskytla se ze sporu mezi králem a papežem vhodná k tomu příležitost, i chopilo se jí návodem Zdeňka Konopištského ze Šternberka, dotud nejvyššího purkrabí Pražského, jejž rozličné podněty soukromého záští pudily k odboji proti Jiřímu, kterému prvé byl zištným pomocníkem. Zdeněk a jeho soudruhové, vesměs páni znající se ke straně pod jednou, začali se od jara roku 1465 sjížděti v rozličných místech a roztrušovati žaloby proti králi, jakoby žádáním berní a veřejných hotovostí na stavích i jiným spůsobem byl porušil zřízení zemské. Král, spatřiv zlý úmysl jejich, svolal sněm, a předložil mu žaloby takové k rozsouzení; kterýž zvláště horlivým osvědčením celého stavu rytířského a městského uznal je za nedůvodné a lehkomyslné. Nicméně král, chtěje pánům odejmouti všelikou záminku odboje, dal se v přátelské vyjednávání s nimi, hotov jsa napraviti, v čem by se co bylo pochybilo proti jeho úmyslu. Ale Zdeněk ze Šternberka, znaje všeliké tajné rady krále Jiřího z časů předešlých, dovedl brzy potom piklemi zvláštního nám neznámého spůsobu znepřáteliti císaře Fridricha s králem, tak že zapomněv povinné vděčnosti, dal se brzy též v úklady proti němu. Mimo to důvěřovali se páni odbojní v pomoc od krále polského a uherského, kterou jim sliboval papež; a protož učinivše zápis jednoty mezi sebou na Zelenéhoře dne 28. Listopadu 1465, v jednání s králem chovali se zatvrzele. Jeden ze zápisníků, Dobrohost z Ronšperka, vypraven jest hned do Říma, kdež podtají žádal ve jménu druhých od papeže, aby jim ustanovil nového krále, nejraději Kazimíra krále polského. K pobádání od legata Rudolfa vzbouřili se po některém čase také měšťané Plzenští proti králi, a odporovali branné moci, kterou vypravil k jejich pokoření (1466).

Smířlivé chování královo mělo za následek, že někteří z pánů zapsaných, jakož jmenovitě Jan Rosenberský, poznavše svou křivdu, navrátili se zase ku poslušnosti. Král polský, s nímž jednal papež Pavel opět po legatu Rudolfovi, nemínil znepřáteliti se s Jiřím, a nedal se zavésti k dychtění po koruně české, i když jemu papež zjednal za tou příčinou prospěšný mír s rytíři pruskými smluvou v Toruni (1466, 19. Října). Knížata němečtí, které vyzýval legat proti Jiřímu, nedali se rovněž k ničemu navésti. Toliko Matiáš král uherský, někdy krále Jiřího zeť, jehožto však manželka, dcera Jiřího, mezitím zemřela (1464, v Unoru), dychtil po koruně české, a podával proto papeži své pomoci s ochotností neočekávanou (1465, 2. Října). V měsíci Říjnu roku 1466 přitáhl s četným vojskem na blízko hranic moravských, vyhledávaje všelijak příčiny k válce s Jiřím, zvláště potřením tak zvaných rot bratrských, to jest nájemných bojovníků českých, kteří častěji potřebováni byvše ve válkách v Uhřích i v Rakousích a majíce dluhy za panovníky i stranami, ježto požili jejich služeb, zdržovali se v zemích těch ve stálých ohrazených táborech, provozujíce často škody a násilí rozličná. Ale prudký útok Turků na Sedmihradsko a nepokoje v té samé zemi i také v Uhřích přinutily jej po některém čase k odložení svých zámyslů. Král Jiří, stihaje mezitím Vratislavské brannou mocí vypravenou do Slezska, pánům odbojným v Čechách povoloval příměří, jehož oni však užívali toliko k nabytí času, až by se jim dostala pomoc cizí. Teprv když nic neprospělo, a na posledním sněmě v Jindřichově Hradci (1467 v Unoru), kdež konečně měl se státi mír, panstvo dalo se v žádání věcí nikdy předtím nebývalých, jakož o stvrzení svobod zemských císařem, poněvadž by prý král byl manem císařovým: prohlášen jest Zdeněk Šternberský se soudruhy svými za rušitele míru zemského a zdvižena proti nim válka.

Prvé než k tomu došlo, vydal papež Pavel proti králi Jiřímu, jenž se k soudu jeho nepostavil, nález konečný (1466, 23. Prosince), kterým jej prohlásil za kacíře a za zbaveného království, i nařizoval opět pod tresty církevními, aby jemu poddaní neprokazovali žádného poslušenství. Pokud by nebyl dosazen nový král, jmenován jest Zdeněk Šternberský nejvyšším heitmanem, jehož všichni měli následovati. Jednotníci z té příčiny obnovili zápis svůj, a odřekli se zjevně všeho poslušenství ku králi, jakožto odsouzenému od papeže.

Král Jiří počal válku s odbojníky v Čechách obležením velkého počtu hradů jejich v rozličných stranách země najednou, kterých větší díl po krátkém čase také dobyt jest. Zároveň vypravil proti Vratislavským, kteří tu chvíli z obrany nastoupili na útok proti jeho věrným, vojsko vedením syna svého Viktorina, kterýž porazil je mocně v boji svedeném u Frankšteina (16. Června). Ale popuzením legata papežského a kněží i mnichů jím se spravujících vzbuzeny jsou zatím bouře obecného lidu ve městech některých na Moravě, ve Slezsku a v Lužici, která byla králi prvé již, při nastoupení jeho, odporná, tak že vážnější měšťanstvo dílem proti své vůli přinuceno jest postaviti se proti králi. V Lužici obojí nabyl tím odboj takové moci, že směl legat papežský dosaditi v nich z moci své fojty čili správce zemské, jimž fojtové královi ustoupili, a skoro jedinou obranou straně královské zůstalo tam město a hrad Hoyerswerd. Méně prospělo namáhání legatovo v Čechách, ač byl mu velmi horlivým nádhončím zvláště Hilarius děkan kostela Pražského, jenž i s kapitulou vystěhovav se z Prahy, přebýval v odbojné Plzni. Někteří páni strany pod jednou i také města setrvali u věrnosti ku králi, i když legat Rudolf a děkan Hilarius bez smilování stihali je klatbami a zastavováním služeb božích; jiní, aby ušli pokutám těm, zdrželi se poslušnosti ku králi, ale aspoň nechopili se zbraně proti němu. Tak učinili zejména skoro všichni knížata slezští, tak později také Jošt z Rosenberka biskup Vratislavský a bratr jeho Jan Rosenberský již jmenovaný.

Papež pokoušel se mezitím pomocí císaře Fridricha potáhnouti knížata německá ke své straně proti králi. Na sněmě Normberském v měsíci Červenci roku 1467, svolaném pod záminkou obrany křesťanstva proti Turkům, předložil císař knížatům žádost od papeže, aby prvé ještě poskytli vojenské pomoci proti králi Jiřímu. Knížata však, jimž král Jiří zase předložil stížnosti své proti papeži a žádost, aby se zasadili s ním o svolání obecného koncilia, vzali v uvážení nebezpečenství společné všech mocnářů, kdyby se papeži mělo dopustiti právo ssazovati a dosazovati panovníky, i odepřeli toho dokonce. Jen kníže Ludvík bavorský dal se toho času císařem Fridrichem svésti od posavadního přátelství s králem českým, a nebránil loupežným a fanatickým rotám ze své země, které pod znamením kříže shlukly se ke vpádům záhubným do Čech, ale hned toho roku utrpěly krvavou porážku u Nýrska (22. Září). Rovněž tak málo prospěchu mělo jednání papežovo s králem polským. Odepřelť konečně přijetí koruny české nezvratně, a podvolil se toliko napomínati krále Jiřího po dobrém, aby se podrobil vůli papežově. Poselství vypravené od něho za tou příčinou do Prahy nemohlo však ovšem dosáhnouti toho účelu; toliko vyjednalo příměří jednotě Zelenohorské, již velice od krále stížené. Povolil jeho král v ten spůsob, že se páni odbojní měli s jinými společníky svými z Moravy, ze Slezska i z Lužice uraditi o spůsob míru na sjezdě ve Břehu. Ale než k tomu přišlo, dal papež jednati s králem uherským o pomoc pro ně. Tož v ustanovený čas sešli se místo ve Břehu ve Vratislavi, hlavním ohnisku vzpoury, kdež legat papežský Rudolf jim předsedal, a umluvili se ještě tužeji k setrvání v odporu (16. Prosince).